MYŠLENKA

MYŠLENKA
MŮJ OTEC BYL SKVĚLEJ
Můj otec byl skvělej. Mohl sem s ním sedět u stolu
a kouřit, když mi bylo deset. To nedovolil ani mojí
matce. Platilo tu pouze jediné pravidlo: žádné mluvení.
A moje matka pořád mluvila. Vždycky ji kvůli
tomu musel praštit. Nevadilo mu to ani v ty dny,
kdy sem měl být ve škole, seděl sem u stolu a byl
sem zticha, jenom sem si sem-tam sáhl pro cigárko.
Lidé mluví o tom, že děti mají dělat, co chtějí a já byl
šťastný, že sem to mohl dělat.
Ostatní lidi, co bydleli ve stejném baráku, nás neměli
rádi. Otec si od nich něco občas vzal. Ve skutečnosti
sem ho při tom nikdy neviděl, ale věci se prostě objevovali
v našem bytě. Třeba balíček z ciziny s fotkami
našich sousedů a ještě nějakejch lidí, který sem neznal,
jo a taky fotky nějakýho mimina. Asi si to otec vzal ze
schránky dole v domě, protože si myslel, že tam byly
peníze. Možná, že tam ňáký byly. Jednou přinesl od
dětí od těch sousedů zezdola pár kolečkovejch bruslí.
Párkrát mi je půjčili, když sem s nima ještě chodil ven.
Přišli a ptaly se po nich. Ale měly smůlu, neměly je
nechávat ve skříni na chodbě před jejich bytem a ještě
je ani nezamknout. Jejich škoda. Ale celá ta rodina si
to zasloužila, lidé jako oni nežijí skutečné životy, chovají
se stejně jako všichni ostatní. Můj otec se chová
jinak než všichni ostatní. Když si od nich něco vzal
podruhé, šli na policii. Nic se neprokázalo, tak sem
je přestal zdravit, když sem je potkal na schodech a
s těma dětma sem se přestal kamarádit. Kdo chodí k
policajtům a ještě kvůli sousedům, je prostě hnusák.
Jednoho dne přišel otec domů se psem, teda s malým
štěnětem. Říkal, že ho někde dostal. Asi měl hodně
přátel, protože mu lidé pořád něco dávali, ale nikdy
jsem ho s nikým neviděl, kromě jeho bratra. Nebyli si
podobní. Můj otec nebyl velký, měl světlé vlasy a oči,
které člověk málokdy u někoho viděl, byly malé a stále
jakoby trochu zavřené. Ale jeho bratr byl vysoký a tlustý
s očima jak ping pongové míčky a černými vlasy.
Když byl můj otec se svým bratrem, nenechal mě sedět
u stolu v kuchyni a výraz jeho tváře se měnil. Snažil
se, co mohl, ale bylo mi jasné, že bratra nevidí rád.
Štěně nevypadalo ze začátku moc šťastně, ale dali sme
mu s bráchou vodu, poplácali ho a ono na nás začalo
skákat. Když to zkoušelo na mého otce, odstrčil ho.
Ale myslelo si, že je to hra, bavilo ho to a skákalo čím
dál víc, dokud ho otec nekopnul do žeber. Dlouze
zakvičelo a se svěšenou hlavou odkulhalo na druhou
stranu místnosti. Brácha začal brečet a vyběhl z
místnosti za mámou. Nevěděl sem, co mám dělat, ale
pak se stalo něco zajímavého. Můj otec se začal smát.
strana 5
Když sem ho viděl, začal sem se taky smát. Netrvalo
to dlouho, brzo přestal, sedl si ke stolu a zapálil si cigáro,
ale když se smál, bylo to vzrušující, i když sem
uvnitř cítil i trochu něco jiného.
Štěně s námi zůstalo dva týdny, ale ke konci se už
moc nechovalo jako štěně. Během několika prvních
dnů kňučelo a ti blbí sousedi na nás začli divně koukat.
Když sem s ním chodil ven, čekal jsem vždycky,
až se zastaví, aby se vyčůralo nebo vysralo, a pak sem
prudce trhnul za vodítko a táhnul ho dopředu. A když
bylo přede mnou a chtělo něco očuchávat, táhnul sem
za vodítko dozadu, až začalo kašlat jako kuřák. Štěně
nevědělo, co s tím, tak šlapalo vedle mne, příliš blízko,
abych mohl tahat za vodítko, příliš daleko, abych ho
mohl nakopnout. Tak sem s ním přestal chodit ven.
Jednoho večera sme s otcem kouřili v kuchyni. Otec
najednou vstal a kopnul do psa. Štěně nic nedělalo,
nehýbalo se ani nekňučelo, jenom stálo na všech
čtyřech a trochu se pohupovalo, hlavu mělo svěšenou
dolů a nahlas dýchalo. A najednou leželo tam, kde
předtím stálo, oči otevřené a kolem něho bazének
chcánek. Otec si všimnul mého upřeného pohledu.
„Zasranej parchant,“ řekl, potáhnul si z cigárka a hlasitě
vyfoukl kouř.
Zvedl sem se ze židle a sklonil se nad psem. Dotknul
sem se jeho hlavy. Přes jemnou kůži sem ucítil jeho
lebku. Sklouzl sem rukou po jeho krku a zádech a
zkoušel sem s ním pohnout. Bylo těžký, ale těžký takovým
způsobem, že mi bylo jasný, že je to váha celé
jeho existence. Několikrát sem ho ještě podrbal a pak
se vrátil ke stolu, abych dokouřil svý cigáro.
Tu noc sem nemoh spát. Často sem měl se spaním
problémy, i v tom věku. Ale nevadilo mi to, pokud
mi bylo dost teplo. Obvykle sem zíral do tmy a měl
příjemnej klidnej pocit. Žádné naděje, žádné sny,
jenom já. Ale tu noc sem nějak nemohl odpočívat.
Snažil sem se na něco myslet, ale to štěňátko mi nešlo
z hlavy, poskakovalo v mé hlavě tak, jak to dělalo ze
začátku. Vstal jsem z postele a šinul si to do kuchyně.
Na podlaze byla nevýrazná skvrna a v rohu místnosti
sem viděl plastikovou tašku nahoře pevně utaženou
provazem. Nalil sem si sklenici mlíka z lednice a sed
si ke stolu. Otec tam nechal cigára. Kdyby mě našel, že
kouřím sám, zbil by mě, ale slyšel sem ho chrápat ve
vedlejším pokoji. Zapálil sem si cigárko, seděl sem za
rohem, sklenice mlíka přede mnou, a kouřil. Byl sem
unavenej, ale věděl sem, že dlouho spát nebudu.
Tato povídka NENÍ podle skutečné události.