Milenecký zpravodaj

jsem z toho věčně opakovaného
„na nejbližším objezdu první,
druhý, třetí výjezd“ měla hlavu
jak pátrací balon. Měla bych to
vlastně napsat anglicky, ale
tímto jazykem nevládnu.
Do Aniene a posléze do
vinařství jsme přijeli kolem
šesté hodiny, kdy tu obvykle
končí pracovní i návštěvní
doba. Naštěstí pro nás brány
zůstaly otevřené, byli jsme stále
ještě očekáváni, Emilie se velmi
radovala, že jsme živi a zdrávi a
ze všeho nejdřív zavolala do
místního hotelu, zda se tam
můžeme na noc ubytovat,
abychom měli o starost míň a
mohli se v klidu věnovat
exkurzi a ochutnávce. Nejstarší
vinice v záři zapadajícího
slunce byla velmi fotogenická
stejně jako budovy vinařství
obklopené cypřiši a dalšími
stromy. Na jaře prý jsou krásné
zvláště ty ovocné, celé údolí
prozáří a provoní. V únoru jsme
ale o podobné zrakové zážitky
ochuzeni, ještě že si to
vynahradíme zážitky chuťovými.
Ještě malinko k vinařství
samému: bylo založeno v
roce 1972 manželi, kteří do
té doby o pěstování vína
nevěděli nic, ale zahleděli se
do farmy (v místním dialektu
Mas) v této lokalitě a
rozhodli se zde usadit.
Jelikož k farmě patřily
pozemky, pozvali si odborníka,
profesora z Montpelier,
a ten jim sdělil, že zdejší
půda vytvořená kdysi působením
ledovců se k ničemu
jinému než k pěstování vína
nehodí.
Pustili se tedy do díla a v roce
1978 měli první ročník. Emilie
při svém vyprávění zdůraznila,
že zdejší vinice nejsou
ošetřovány chemicky a mají je-
ště jednu specifičnost: jsou
zvelké části umístěné na
pasekách uprostřed garrigues –
místních lesních porostů, takže
hrozny čerpají výživu nejen z
výborné půdy, ale i ze svěžího
vzduchu prosyceného vůní
květin a stromů.
Ve sklepě jsme pak viděli
tanky s úrodou z roku 2014,
soudky s ročníkem 2013 i láhve
uložené podle ročníku od po-
čátků vinařství. Uchovávají je
takto proto, aby mohli sledovat,
jak se jednotlivá vína vyvíjejí v
čase, jak se mění jejich
charakteristiky i třebas v
návaznosti na objem láhve –
nejlépe se jim prý daří v těch
největších.
A pak už se ochutnávalo a
ochutnávalo, začalo se perlivým
„dámským“ vínem a pokračovalo
přes bílá a červená až z
pálence, eau de vie, jak jinak
než z vína. I na nákup došlo, v
kufru auta přibyly další bedýnky.
Hotel v Aniene jsme našli bez
navigace, ráno jsme se pak
dověděli, že jsme tu byli
jedinými zákazníky. Oškrabali
jsme jinovatku ze skel vozidla –
i v Languedocu nedávno nasněžilo
a tentokrát i malinko
přimrzlo – a vyrazili na zpáteční
cestu. Z té jsme ještě poněkud
odbočili, to když jsme zjistili,
že asi šest kilometrů od silnice
se nachází moře. Neodolali
jsme a sjeli do městečka
Palavas, letního letoviska, které
nebylo prázdné ani v únoru, jen
na písku pláže si děti hrály v
kulichách s bambulemi a po
nábřeží chodili lidé v zimnících.
Sluníčko ale svítilo, v zahrádce
na pláži jsme si dali vínko a
zaposlouchali se do koncertu
žluté a modré v podání slunce,
písku, nebe a moře.
Všechno ale má svůj konec,
příjemně naladěni jsme nastoupili
do vozu a vyjeli teď už
opravdu v obráceném směru:
Avignon, Lyon, Dijon... Ještě
nás zastavila jedna noc v
Německu, útočiště nám poskytl
hotel Akropolis nedaleko La
Fontana (ten byl plný). Zprávy
z domova strašily chumelenicemi
a náledím, ale naštěstí
pro nás se všechno zlé odbylo,
když jsme si užívali sluníčka ve
Francii, takže dálnice od hranic
k hranicím byla suchá a sjízdná.
Ba co víc, když už jsme fičeli
kolem Plzně na Prahu, roztrhaly
se mraky a vykouklo modré
nebe se sluncem. Ať si někdo
zkusí tvrdit, že jsme to nebyli
my, kdo je spolu s výborným
vínem z Francie dovezl až k
nám.
zb