Petr Borkovec, Sebrat klacek

Sehnu se pro klacek,
abych se něčeho přidržel.
Je tak lehký, až cuknu.
Na hřbetě je světlešedý,
vyšisovaný do běla.
A ohlazený, ohmataný tak,
že se v pozvolných
záhybech vláčně zaleskne.
strana 31
petr Sebrat
borkovec klacek
druhé, rozšířené vydání
Próza
Fra

petr borkovec (1970)
se narodil v Louňovicích pod Blaníkem.
Píše básně, povídky a texty pro děti.
Překládá z ruštiny.
Ve Fra vyšlo
Vnitrozemí
2005
Berlínský sešit
Zápisky ze Saint-Nazaire
2008
Milostné básně
2013
Zlodějíček
2014
Wernisch
2015
Rozvláčná vyjádření radosti
2016
Lido di Dante
2017
Herbář k čemusi horšímu
2018
Petříček Sellier
& Petříček Bellot
2019
Sebrat klacek
2020

Éditions Fra

Petr Borkovec

Sebrat klacek
druhé, rozšířené vydání

Petr Borkovec
Sebrat klacek
Fotografie na obálce
Andre Moura & Lay Naik
Design Nusle(.org)
Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15,
120 00 Praha 2, Fra.cz,
roku 2022 jako svou 217. publikaci
Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk
Druhé, rozšířené vydání
ba036
© Éditions Fra, 2020, 2022
© Petr Borkovec, 2020, 2022
Cover photo by Andre Moura,
2019 & Lay Naik, 2020
Author photo © Jana Plavec, 2017
Design © Nusle, 2020
isbn 978-80-7521-204-7

Obsah
9
11
17
21
25
29
35
41
49
55
61
65
O Střevlících
Ráno u řeky
Na dvorku
Terra del Sole pod Blaníkem
Rozbor remízu
Sebrat klacek
Tonička
Lavička pana Selliera
Jiřičky v rákosí
Na svatého Jana
V rajčatech
Chvoj
73
79
83
87
91
97
105
109
117
121
133
Já, ty a H. nevíme sami, co děláme
Monsieur Bliknu
Poslové
Přespal v úlu
Sběratel drahokamů
Konzultantka
Přádně si zašoulal
Jazyková poradna na Zelený čtvrtek
U Ignáce
Sen o vlastním pohřbu
En scen ur ett äktenskap
Fra

139
145
149
153
159
163
167
171
Autobiografická povídka o autorovi
Poezie Ndr
Na parapet
Slavík
Marianne, Elizabeth, Julia & Marzanna
V docích Saint-Nazaire
Za Alicí Wierpichovou
Vesnický book club
177
181
185
189
193
199
205
209
213
217
221
Co je nového v oddělení hadů?
Pokusy o škebli říční
Váza v rákosí
Erik, já a dvě mámy
Zkouška začala
Není nad drozdy
Na novoroční slávky!
Zátiší se skleněnými poháry a citronem
Štědrý den pana kapitána
Točka
Konec dne 2020

T.

o střevlících 9
Mám rád obyčejné brouky. Obrátím plochý kámen
na okraji suchého pole a z podloží vystřelí oddíl střevlíčků,
kvapníků a hrbáčků. Tmaví, drobní, zaprášení,
s černýma nebo narezlýma nohama, které je svižně
nesou přes další hroudu – tak strašně obyčejný a prchavý
je to obraz, že se polekám, jestli nemá nějakou
hlubší platnost, jíž bych si měl povšimnout. Ale jsem
tak ustrojen, že nevidím dobře pod povrch a podobné
vzkazy mě míjejí.
A tak si všímám, že střevlíčci pod prachem na krunýřích
skrývají modré i zelenohnědé a kaštanové kovové
záblesky a maty a že rýhování krovek má mnoho
variací. Ve vteřině jsou pryč. Otáčím rychle další kámen
pro tu lesklou nijakou chvilku, která se rozpadá.
Chci to opakovat, vidět znovu.
Ale tenhle jde víc do země; vězí ve vlhké hlíně
a v začouzené formě pod ním spočívá obrovský střevlík
z fialového skla. Zázrak, co nejdřív na zázrak ani
nevypadá. Ale pak se až leknu té krásy! Střevlík je
v kapsli natěsnaný s milimetrovou přesností (připomíná
řez nábojnicí ze Základů myslivosti); nehýbe
se, ale přesto vidím, jak je vláčný, čerstvý, jako právě
narozený – prohlížím si ho a zdá se mi, že přes jeho
krovky teče olej. Sahám do té kapsle a zvednu ho:
spodek těla má černý a vyleštěný jako gagát, nejčernější
drahokam.
Smuteční brož a pohřební náhrdelník z broušeného
černého jantaru, které jsem kdysi dávno našel ve
skříňce za prostěradly. Klenoty byly zakryté starými
elegantními příčesky s loknami, které babička dávno

10
petr borkovec
nenosila – nevěděl jsem ani, že je kdy nosila – a které
se při otevření skříňky výhrůžně nadzdvihly, nadechly.
Už je to dávno. Pamatuješ si babiččin pohřeb?
Trochu.
Stojím nad odvaleným kamenem – nad malým hrobem,
v němž odpočívá střevlík fialový – a ukládám si,
abych tomu, co vidím, aspoň chvíli nerozuměl. Aby
okamžik před tím, než střevlíka začnu v hlavě srovnávat,
porovnávat a přirovnávat na všechny strany,
trval dlouho. Sliby porušuju od první chvíle: fialové
sklo, nábojnice, olej, brož a malý hrob. Nábojnice?
Ach jo! I metafora je koneckonců lidské rozumování.
A dobré metafory jsou poschovávané ve slovech,
prosvítají zevnitř – kdybych chtěl (chci!) mluvit bez
nich, nemohl bych ani vyslovit slovo „střevlík“. Řeknu
„střevlík“ – a mluvím o sobě!
Zůstat ohromený, a mlčet! Umotat si vlastní jazyk!
Nebo mluvit o střevlících tolika různými způsoby, že
žádný nebude tak docela platit, jeden střídá druhý,
neví se. To je třetí možnost.
Být zticha. Cvrlikat. Opatrně různorodě mluvit.
Můj první střevlík byl měděný. Všechno měděně
plápolalo, plápolá. Žádné funerální šperkařství. Na
hromadě písku, na úplném vrcholku, ležel plátek břidlice.
Skoro se písku nedotýkal. Tu břidlici jsem otočil
jen tak, aby se neřeklo. Jistý si, že pod ní nic není.
Vystřelil střevlík s rezavými stehny, právě ukovaný,
vytepaný, upečený, ještě nevychladlý.
Jako bychom všichni stáli v nějakém erbu: hora
písku, břidlice, střevlík, já a v měděném štítě zlatý paprsek,
který se podobá blesku.
Lesklá nijaká chvilka, co se rozpadá. Chci to opakovat,
vidět znovu.

ráno u řeky 11
Dny jsou tak krátké, že se mi při pomyšlení na ně zvedá
žaludek. Včera – abych ubohý příděl denního světla
nějak zvětšil a aby mi nebylo špatně – jsem vstal
ve čtyři a šel k řece. Když jsem dorazil, pořád ještě
byla tma, kterou se proplétaly mlhovky rybářských
aut. Řidiči v maskáčích, s kufry narvanými pruty a rybími
signalizacemi za sto tisíc, pátrali po nejlepších
místech, pořvávali na sebe, couvali na všechny strany
a snažili se zaparkovat tak blízko vodě, že to vypadalo,
jako by s veškerým náčiním, autem i životem chtěli
skoncovat na dně Berounky. Jiní už v kempových židlích
popíjeli kafe a ulevovali si do řeky, v níž měli nahozeno.
Myslel jsem, že si sednu na břeh tak, abych byl
sám a viděl na řeku, ale rybáři ucpali všechny vstupy
rozsvícenými auty s otevřenými kufry. Nemohl jsem
najít jediné volné místo. Vlastně jsem se k vodě vůbec
nepřibližoval; všechno bylo jasné a nepříjemné už
zdálky. Šel jsem po cestě, jako bych pospíchal do nějaké
časné práce. Vtom jsem uviděl první neobsazený
vstup a okamžitě odbočil. Ale spletl jsem se a ocitl se
rovnou uprostřed zabraného území.
Všichni jsme se strašně lekli.
Pod vrbami, jejichž vychýlené zkroucené kmeny
a obnažené kořeny vytvářely nad vodou ponurou
spleť, v níž kotvilo pár nepoužívaných pramic, se rozložil
mladý rybářský pár.
Muž i žena byli oblečeni do maskáčových kalhot,
park a čepic. Vypadali jako tlustí vojáci. V kuželu
světla rozsvíceného reflektoru ona na bobku naléva-

12
la z termosky čaj do plastových kelímků. On seděl
u řady prutů a četl v mobilu. V autosedačce postavené
na složené plachtě spalo dítě.
Ve vteřině nic z toho neplatilo.
Žena ztratila rovnováhu, převalila se na záda a kelímek
s vařící tekutinou se jí zvrhl na ruku a do talíře
s obloženými chleby. Rybář upustil telefon, který sjel
z břehu a zhasl někde v černé trávě na kraji vody.
„Ježišikriste,“ zařvala ona.
„Kurva do prdele,“ zařval on.
Dítě v sedačce se rozeřvalo.
Otočil jsem se a beze slova utekl.
Posezení na břehu jsem vzdal, ponořil jsem se dál
do vnitrozemí. Svítalo. Pruh mezi břehem a poli byl
zarostlý nahnědlou mlhou, planými růžemi a nízkými,
špatně rostlými ořešáky. Houštiny obsypané šípky
tvořily temně červené lesknoucí se území, jímž se
nedalo prodrat. Stál jsem na kraji červeného mračna,
v mlze a postupujícím světle. Potom jsem utrhl
šípek, už měkký a vybledlý, přešlý nočním mrazem,
a vymáčkl si ho do ruky. Červená kůže praskla kolem
dokola, tvrdý závěr se odchlípl a zevnitř se vyhrnula
trudovitá i mazlavá hmota s ochlupenými bělostnými
zrnky. Vyjedl jsem to všechno z dlaně a zrna vyplival.
Chutnalo mi to. Snídal jsem dál.
Vtom zakokrhal kohout. A druhý mu odpověděl.
Jako by se v té vteřině přede mnou rozevřel jiný
prostor. Skládal se z toho majestátního zvuku, jenž
téměř zmizel z mého života, ačkoli býval tak obyčejný.
Ze scén, kdy jsme na dvorku za svítání s babičkou
podřezávali kohouta a polévali jeho peří vařící
vodou. Z červené hmoty kohoutího hřebínku a laloků,
které se prostoupily s rudými šípky a červeným
masem uvnitř šípkových plodů. Rozednívalo se, kopetr
borkovec

ráno u řeky 13
houti chrlili krev a okolo mě hořely červené proudy
vzpomínek i přítomné chvíle.
Básnířka Elizabeth Bishopová napsala kdysi o kohoutech
dlouhou ódu. Vzdálené kokrhání nazývá „tradičním
zvukem“ a říká, že připomíná „praskání mokré
svíce“ a že od kohoutího křiku „zahoří celá ves“. Ves
chytá od křiku, probouzí se a my zabíjíme obrovského
barevného kohouta, který vstal z mrtvých.
Babička Anežka Burdová kohouta svírá mezi koleny,
drtí mu křídla a rukou, v níž drží nůž, škube peří
na krku, aby dobře řízla. Potom ho podřeže a nechá
vycrčet krev. Mrtvého kohouta položí do škopku
a opaří, aby ho oškubala. Anežce nevadí horká vo da,
nikdy ji nevylévá, začíná vždycky škubat hned po spaření.
Dere z kohouta peří ve vařící vodě, má ruce až
po lokty rudé jako kohoutí laloky a pára, která stoupá
ze škopku, je hustě bílá – z Anežky vidím jenom
velké krvavé ruce. Ves chytá od kokrhání, probouzí
se a já píšu kohouta, který byl na chvíli vzkříšen.
Ten obrovský barevný kohout – jak na něho dopadla
horká voda – se podivně otřásl a škopek se
zničehonic naplnil jeho umáčenými roztaženými křídly.
A mrtvý pták se pomalu – a tak nějak rozpačitě,
neochotně; bylo to hrůzné – zvedl a stál. Anežka poděšeně
odskočila a taky ztuhla. Sám sebe v té scéně
nevidím; ale jsem tam, někde u Anežky, nedýchám.
Kohout stál ve škopku, z něhož se kouřilo, kouřilo
se i z něj a peří pod vodou bylo černé a podobalo se
mokrým vlasům. Stál a jeho napůl odřezaná krásná
hlava se na nás dívala; dokonce i pak, když se zakymácela
a jako přelomená padla k hrudi, se kohoutí oko
nezavřelo. Vzápětí to všechno sebou praštilo zpátky
do škopku s vodou.
Šel jsem cestou podél pole, co zrovna tady kopíro-

14
petr borkovec
vala břeh. Myslel jsem na „praskání mokré svíce“, jak
Elizabeth Bishopová pojmenovala kokrhání kohoutů.
To, že vesnice od kokrhání chytne, „zahoří“, jak
také řekla, bylo srozumitelné: kohoutí zvuk se přece
zdvíhá, stoupá, je jako plamen ohně, který se žene
do výšky a hledá, co by pohltil. Ten hlas je čtyřdílný
a každá jeho část je jako jeden ohyb stoupajícího
plamene. Kohout sám při kokrhání plápolá – a nejen
ohni vými barvami peří a hřebínku. Hlava a krk se
napnou dopředu, hruď se nadme. Kohout se zavlní.
Jako kdybys pod něho přiložil. Co ale Bishopová myslela
„praskáním mokré svíce“?
K některým veršům se čtenář dotahuje dlouho, ale
nikdy by se tolik nesnažil, kdyby od prvního přečtení
netušil, že to přijde! Kdyby mu od začátku nebylo cosi
povědomé. Ještě ničemu nerozumí, ale něco tam je –
už to někde viděl, slyšel, zažil. Podobá se to situa ci,
kdy si na něco nemůže vzpomenout, ale cítí, že to
přichází, už je to skoro tady, má to na jazyku. Básně se
čtou pravděpodobně proto, aby nastal tenhle zvláštní
stav a aby trval co nejdéle.
Kokrhajících kohoutů bývá víc, vždycky jich bývá
víc. Jeden zpívá blízko, jeho kokrhání stojí před očima.
Ale vzdálenější a velmi vzdálené odpovědi bývají
jiné. Daleká kokrhání se perlí v mlze, vzdálenost obrušuje
jejich výšky, které se podobají ržání, a k uchu
donáší zpěněný drsný střed. Suchý a teskný, vzpomínáš
si? Kohoutí hlasy doléhají v nepravidelných
intervalech a z různých hloubek dálky. Právě takhle
praská mokrá svíce, k níž se skláníš, když ji zapaluješ
v naprostém tichu po dešti. Vzdálení kohouti, kteří
jeden po druhém kokrhají, připomínají zaškrtnutí sirek,
po nichž se plamen nerozhoří. Zaškrtnutí sirek,
jedné, druhé, třetí, které mokrý knot nezapálí. Ale

ráno u řeky 15
všechno směřuje k tomu, aby oheň vzplanul, ves se
rozhořela – a přišlo ráno.
Do šípkových převrhlin vnikaly první paprsky;
dala se do mě zima. Keře byly najednou průsvitné
a narůžovělé, plné vysokých oranžových stébel. Šípky
zbledly. Z řeky, kterou jsem ještě pořád ani nezahlédl,
stoupaly bílé cáry.

na dvorku 17
Červená plechová vrata, červená jako hustší krev.
Oprýskaná a místy zrezivělá. Přesto je při vzpomínce
vidím jako něco rozhodného, silného, něco pevně na
svém místě. Asi to má co dělat s tím, že vrata našeho
dvorku bývala pořád zamčená na dva západy i na petlici,
a také s hlaholem těžkého plechu, který vydávala
při každém doteku. A i s tím, jak rozpačitou scénu ta
červená vrata ukrývala!
Náš dvorek byl ubožák k pohledání. Maličký, hrbolatý
a plný kamenů, které trčely ze stoleté udusané
popraskané hlíny. Říct hrbolatý nestačí. Náš dvorek
byl vypouklý, a navrch hrbolatý! Vcházelo se na něj
z chalupy, u vstupu se válely dvoje troje dřeváky – do
těch ses musel v bačkorách obout. Jako by sis v bandorách,
jak jsme dřevákům říkali, vyšlápl do šikmého
kameniště; všechna jistota venkovského života byla ta
tam. Kymácel ses, škobrtal a nějak plnil práci, kvůli
které ses na dvorek vypravil.
Odevšad trčely bezúčelné tyče. Bidla a prkna si
navzájem překážela. Pod stříškou, taky nakřivo, se
tísnili tři zbídačení kamarádi: kurník, hranice naštípaného
dříví a rozeschlá psí bouda, ve které žilo uhlí.
Někde tu jsou taky dřevěné necky se starou slámou,
do které slepice snášejí. V rohu na dešti stojí pumpa,
červená jako vrata. Pumpuju vodu do kýble, rozhlížím
se a vidím, že jsem s popisem u konce.
Anežka vstává v půl páté, v pět zabíjí. Když se
vzbudím, už stojí rozkročená v bandorách na dvorku
a uvazuje králíka pod stříšku. Od pusy se jí kouří.
„Dobrýtro,“ vítá mě jakoby nic.

18
„Proč jsi mě neprobudila? Prosil jsem tě, abys mě
probudila!“
„To bys toho viděl.“
Anežce je úplně jedno, že mě neprobudila. Nebude
o tom mluvit. Příště to udělá zas.
Krev odkapává z řezáků po těžkých hlenitých kapkách.
Pod králíkem se v prachu tvoří jamka krvavého
bláta. Anežka opatrně svléká zadní běhy a přeřezává
pírko. Na bolavých znetvořených nohou, o které se
jí třou koťata, spočívá v kameništi s červenými vraty
a fiká nožem okolo polostaženého těla. Hladce kůži
odlupuje, páře ji, s nejtišším rupáním a měkkými
lupy. Růžový a namodralý a bělavý sloupek, který
se před ní v páře rodí, se leskne a osychá uprostřed
dvorku. Pytlík stažené kůže se zarazil o lebku, ale
Anežka to všechno neuřízne jediným pohybem nože.
Napne, táhne a přitom obratně ošmiká uši, oči, čumák…
rup – staženou kůži hodí do škopku, vyškubne
králíkovi oči a hodí je za sebe. Do koťat střelí, nevěřícně
pokládají packy na odhozené oči. Bulvy se
kutálejí, obalují prachem, koťata se za nimi bláznivě
vrhají a vzápětí se bláznivě lekají a uskakují do stran.
Králičí oči jsou myši. Ale po chvíli už je soustředěně
žerou, žvýkají zadními zuby, hlavičky způsobně na
stranu. Anežka zatím králíka vyvrhla a horká střeva
rozházela kolem sebe. Střeva doutnají a jsou plná trávy.
Velká kuřata, slepice, kachny a kohouti je tahají
a vodí po dvorku.
Vidím, jak Anežka zeširoka stojí před staženým
králíkem. Vidím to před sebou: králičí modré tělo na
ranním vzduchu vadne a mat rychle potahuje oloupané
lesknoucí se svaly a pára kolem řídne. Před očima
mám dlouhé modré vnitřnosti, na něž se lepí prach
a hlína, až se jejich jiskra ztratí. Byly by i jiné historpetr
borkovec

na dvorku 19
ky ze dvorku, jiná Anežka – ale dávno to je všechno
ve tmě. Dovedu z ní ledacos vyvést, jenže do světla,
jemuž ona už nerozumí. Do světla, co už pro mě není,
holečku. Právě tady to dlouze končí. Jsme naposledy
opravdu spolu: ve chvílích chytání matu, v minutách
zakalování, v pohasínání, které doprovází červená
skvrna zamčených vrat.

terra del sole pod blaníkem 21
Jako bych měl jet dál, aspoň ještě kousek, aspoň do
Roudného, do Kamberka, do Načeradce, jako bych si
popletl vsi a vystoupil dřív a uvědomil si to vteřinu po
tom, co autobus zmizel z náměstí, a nevěřícně se rozhlédl
kolem dokola, a jako by dnes už vůbec nic neodjíždělo,
ani večer, ani pozdě večer, jen nějaký minibus
do vedlejších Býkovic, jako by „pražák“ jel až zítra
ráno v pět a já musel kdovíjak přespat v cizí vesnici.
Jsem v Louňovicích pod Blaníkem.
Co tady budu teď dělat?
Půjdu pod pivovarem, po hrázi rybníka a kolem
nebožky Vondrové a Chmelenských do rodného
domu, odemknu, otevřu úplně všechna okna, napiju
se, něco sním, posekám zahradu, ostříhám keře, spálím
větve, zaliju, přespím v přístěnku, kde to mám od
dětství rád – jako vždycky, ne?
Nevím.
Kde to je?
Jako bych vystoupil v cizí vesnici.
Od zastávky jsem se vydal šikmo přes náměstí
a sedl si na lavici u schodů do kostela, na které jsem
nikdy neseděl. Slunce pralo, odpoledne začínalo,
a schodiště i ohradní zeď s bránou stály v opravdové
výhni. Náměstí – s kapotami a hladkým dlážděním,
nikde ničím nekryté a jakoby, jak to říct, příliš
rozprostřené – vracelo tak prudké světlo, že do něho
nebylo možné pohlédnout. Pořád ještě překvapeně
jsem dřepěl před kostelem, zavíral oči nebo se díval
za sebe, ke vstupnímu portálu s pootevřenými dveřmi.
Divné, napadlo mě, když se neslouží mše, bývá

001
002
003
004
005
006
007
008
009
010
011
012
013
014
015
016
017
018
019
020
021
022
023
024
025
026
027
028
029
030
031
032
033
034
035
036
037
038
039
040
041
042
043
044
045
Éditions Fra
Thomas Ernest Hulme, Modlitba
za úsměv luny
Richard Caddel, Slova straky
The Magpie Words
Imagisté
Vítr z Narragansettu
One Stop Stories
Vladimír Sadek, Židovská mystika
Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot,
Pchjongjangská akvária
Joyce Mansour, Výkřiky
Eugénio de Andrade, Svrchovanost
José Ángel Valente, V kořenech světla
ryby
Alena Nádvorníková, Anebo ne
Ou bien non
Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu
Courage at Daybreak
Raúl Rivero, Důkazy spojení
Antologie nové české literatury 1995–2004
Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet
Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský
písemný znak jako básnické médium
Petr Mikeš, Jen slova/Just Words
Petr Borkovec, Vnitrozemí
Roland Barthes, Světlá komora
Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie
Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová,
Experimentální hry
Petr Král, Arco a jiné prózy
Jurij Odarčenko, Verše do alba
Muhammad Šukrí, Nahý chleba
Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce
Antologie současné lotyšské poezie
Guillermo Rosales, Boarding home
Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh
Jano Pavlík
Viola Fischerová, Předkonec
Blanca Varela, Křídla na konci všeho
Erich Fried, Milostné básně
Shitao, Malířské rozpravy Mnicha
Okurky
Petr Měrka, Telekristus a Mentál
Zápisky z mrtvého ostrova
Bytosti schopné zemřít
Jonáš Hájek, Suť
Viola Fischerová, Písečné dítě
Yasmina Reza, Zoufalství
Richard Caddel, Psaní v temnotě
Writing in the Dark
Polona Glavanová, Noc v Evropě
Andrés Sánchez Robayna, V těle světa
Michal Witkowski, Chlípnice
Jerzy Pilch, U strážnýho anděla
Emanuel Mandler, Poslední Branibor
a jiné příběhy
046
047
048
049
050
051
052
053
054
055
056
057
058
059
060
061
062
063
064
065
066
067
068
069
070
071
072
073
074
075
076
077
078
080
081
083
085
086
088
090
091
092
093
094
095
096
097
098
099
František Kautman, Alternativy
Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský
Orhan Pamuk, Nový život
László Darvasi, Nejsmutnější kapela
na světě
Yasmina Reza, Adam Haberberg
Dorota Masłowska, Královnina šavle
Jean-Claude Izzo, Totální chaos
Zafer Şenocak, V novém světě
Guy Viarre, Bílé předání
Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já
John Berger, O pohledu
Fotostrojka
Georges Didi-Huberman,
Ninfa moderna
Jakub Řehák, Světla mezi prkny
Petr Borkovec, Berlínský sešit
Zápisky ze Saint-Nazaire
Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet
Václav Durych, Černé tečky
Ladislav Šerý, Laserová romance 2
Vladimír Sadek, Židovská mystika
Fra Blank. Reader
Cena Jindřicha Chalupeckého 2006
Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta!
Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy
Carlos Victoria, Stíny na pláži
Dario Fo, Polomyšín
Médium kurátor
Karel Císař, Věci, o kterých s nikým
ne mluvím
Ladislav Šerý, Laserová romance 3
Václav Benda, Noční kádrový dotazník
a jiné boje
C. B. Levensonová, Buddhismus
David Voda, Sněhy a další
Viola Fischerová, Domek na vinici
Chez Erik. Kuchařka Fra
Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši
Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie
Bohumil Nuska, Malé příběhy
Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel
Antonio Gamoneda, Tohle světlo
Jonáš Hájek, Vlastivěda
Dorota Masłowská, Dva ubohý
Rumuni, co uměj polsky
Tašo Andjelkovski, Mirny
Lidia Amejko, Známé příběhy
Liāna Langa, Sešit antén
Vilém Flusser, Za filosofii fotografie
Sylva Fischerová, Pasáž
Ernesto Santana, El Carnaval y
los Muertos
Kamil Bouška, Oheň po slavnosti
Karel Urianek, Beránek
Petr Měrka, Fantasmagorie televize

100
101
102
103
104
105
106
107
108
109
110
111
112
113
114
115
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
126
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
Fernando Vallejo, Madona zabijáků
Viktor Špaček, Co drží Nizozemí
Serhij Žadan, Big Mac
Andrzej Bart, Továrna na mucholapky
Krisztina Tóthová, Čárový kód
Gertruda Steinová, Mluvit a naslouchat
Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor
Antologie současné polské poezie
Jean-Claude Izzo, Chourmo
Frédéric Beigbeder, Povídky psané
pod vlivem extáze
Viola Fischerová, Hrana
Ahmel Echevarría, Días de
Entrenamiento
Ondřej Horák, Mrtvá schránka
Michal Witkowski, Královna Barbara
Roland Barthes, Říše znaků
Martin Kubát, Čistka
Martha Acosta Alvarez, La periferia
Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou
Veronika Bendová, Nonstop Eufrat
Ivana Myšková, Nícení
Ondřej Buddeus, rorýsy
Petr Borkovec, Milostné básně
Roland Barthes o Rolandu Barthesovi
Cédric Demangeot, Slota
Jakub Řehák, Past na Brigitu
Jean-Philippe Toussaint, Koupelna
Guillermo Cabrera Infante, Tři
truchliví tygři
tento chléb přežvykovat, psacími
písmeny
Jana Šrámková, Zázemí
Jan Frolík, Útěcha z ornitologie
Martina Blažeková, Lom
Šest slovenských básníků
Juliana Sokolová, My house will have
a roof/Môj dom bude mať strechu
Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje
Frank Correa, Larga es la noche
Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu
Ángel Santiesteban Prats, El verano
en que Dios dormía
Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách
Ondřej Lipár, Komponent
Samanta Schweblin, Ptáci v ústech
Alena Kotzmannová
Rafani
Petr Borkovec, Zlodějíček
Kristina Láníková, Pomlčka v těle
Krisztina Tóthová, Akvárium
Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen
Álvaro Enrigue, Podchlazení
Abel Arcos, 9550: una posible
interpretación del azul
Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme
149
150
151
152
153
154
155
156
157
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
195
196
197
198
Petr Maděra, Filtrační papíry
Lukáš Horák, Amensch
Kde i mrtví pochodují
Petr Král, Město je náš les
Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš
nil, úvod
Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně,
poezie
Miloslav Topinka, Probouzení
Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp
Pomlčky v těle
Petr Borkovec, Wernisch
Nicanor Parra, Jiné básně
Jurij Andruchovyč, Moskoviada
Adéla Knapová, Nemožnost nuly
Julio Jiménez, Un mundo tan blanco
Zuzana Lazarová, Železná košile
Nonardo Perea, Los amores ejemplares
Kamil Bouška, Hemisféry
Hroby v povětří. Poezie Bukoviny
Bernard Noël, Výřezy z těla
Adéla Knapová, Slabikář
Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami
Jakub Řehák, Dny plné usínání
Abel Fernández-Larrea, Shlemiel
Petr Borkovec, Lido di Dante
Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření
radosti
Zuzana Fuksová, Cítím se jako
Ulrike Meinhof
Kamil Bouška, Inventura
Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě
Alexej Cvetkov, Král utopenců
Gérard Dubey, Sociální pouto v éře
virtuality
Tamás Jónás, Tatitatitati
Veronika Bendová, Vytěženej kraj
Adéla Knapová, Předvoj
José Alberto Velázquez, Cierra los ojos,
no respires
Clemens J. Setz, Láska za časů
Mahlstadtského dítěte
Kristina Láníková, Úvahy nad zájmeny
Petr Borkovec, Petříček Sellier
& Petříček Bellot
Šest německých básníků
Tašo Andjelkovski, nid
Jakub Řehák, Obyvatelé
Bytosti schopné zemřít (2. vydání)
Tomáš Gabriel, Údolí pokusu
o výsadbu bříz
Luboš Svoboda, Rád čichám
ke zvířatům, která jsi vycpala ty
Martin Poch, Strana
Marzanna Bogumiła Kielarová,
Zatopený estuár

199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
Veronika Bendová, Vytěženej kraj
(2. vydání)
Pavel Klusák, Uvnitř banánu
Martha Luisa Hernández, La puta
y el hurón
Petr Borkovec, Sebrat klacek
Elsa Aids, Přípravy na všechno
Petr Borkovec, Lido di Dante (3. vydání)
Vladislav Chodasevič, Porcelánový věnec
David Voda, Automat na plyšáky
Cédric Demangeot, Útržky Sněhurčina
kožichu
Ondřej Horák, Pohlavní styky
209
210
211
212
213
214
215
216
217
Martina Blažeková, Prologomény
Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy
Petr Borkovec, Petříček Sellier
& Petříček Bellot (2. vydání)
Gertruda Steinová, Mluvit a naslouchat
(2. vydání)
Rodrigue Marques de Souza, Oslnění
Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp
(2. vydání)
Ricardo Alberto Pérez, Arácnidos
Andrés Sánchez Robayna,
Tím velkým mořem
Petr Borkovec, Sebrat klacek
(2. vydání)
Éditions Fra
Šafaříkova 15, Praha 2
Fb.me/EditionsFra
Fra.cz

Druhé vydání
Dívám se z okna
hotelu do zatáčky
a nevidím
žádná zvláštní
znamení.
Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje
jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na
slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co
to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě?
Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní
manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka
inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov
skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček?
Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?
Otázky jsou jasné. Petr Borkovec se ve svých krátkých
prozaických textech pokouší zodpovědět všechny
najednou.
Petr Borkovec Petříček Sellier & Petříček Bellot
Brož. vazba, 172 s., dpc 239, ekniha 159 kč,
Fra 2021, isbn 9788075211897

Když čtu Borkovcovy povídky, mám pocit, jako bych
znovu jako malý kluk hrál kuličky. Zostřeně se vidím,
jak žmoulám v kapse otlučené hliněnky a závistivě
pozoruju odlesky zapadajícího slunce na Frantově
duhové skleněnce neomylně se kutálející do
důlku. (Jenže to má dva háčky: kuličky jsem nikdy
nehrál a žádného Frantu neznám.) A zmocňují se mě
při četbě podivné choutky. Třeba pozorovat klíčovou
dírkou tetu ve sprše, kterou jsem taky nikdy neměl
(sexy tetu, ne sprchu). Nebo odvalit kámen v lese
a tetelit se slastným hnusem při zjištění, že se tam
v lepkavém vlhkém přítmí skrývám já sám s libovolným
sudým počtem nohou. Nebo leštit slova, dokud
se nezačnou smát. Ty prózy jsou zkrátka výzvy k cestám
do znepokojivých krajin, kam se každý chce zaručeně
vrátit, přestože tam nikdy nebyl.
petr zavadil
dpc 289 Kč
ISBN 978-80-7521-204-7
Author photo ©
Jana Plavec, 2017
Cover photo by
Lay Naik, 2020
Fra.cz