Petr Borkovec, Sebrat klacek

na dvorku 17
Červená plechová vrata, červená jako hustší krev.
Oprýskaná a místy zrezivělá. Přesto je při vzpomínce
vidím jako něco rozhodného, silného, něco pevně na
svém místě. Asi to má co dělat s tím, že vrata našeho
dvorku bývala pořád zamčená na dva západy i na petlici,
a také s hlaholem těžkého plechu, který vydávala
při každém doteku. A i s tím, jak rozpačitou scénu ta
červená vrata ukrývala!
Náš dvorek byl ubožák k pohledání. Maličký, hrbolatý
a plný kamenů, které trčely ze stoleté udusané
popraskané hlíny. Říct hrbolatý nestačí. Náš dvorek
byl vypouklý, a navrch hrbolatý! Vcházelo se na něj
z chalupy, u vstupu se válely dvoje troje dřeváky – do
těch ses musel v bačkorách obout. Jako by sis v bandorách,
jak jsme dřevákům říkali, vyšlápl do šikmého
kameniště; všechna jistota venkovského života byla ta
tam. Kymácel ses, škobrtal a nějak plnil práci, kvůli
které ses na dvorek vypravil.
Odevšad trčely bezúčelné tyče. Bidla a prkna si
navzájem překážela. Pod stříškou, taky nakřivo, se
tísnili tři zbídačení kamarádi: kurník, hranice naštípaného
dříví a rozeschlá psí bouda, ve které žilo uhlí.
Někde tu jsou taky dřevěné necky se starou slámou,
do které slepice snášejí. V rohu na dešti stojí pumpa,
červená jako vrata. Pumpuju vodu do kýble, rozhlížím
se a vidím, že jsem s popisem u konce.
Anežka vstává v půl páté, v pět zabíjí. Když se
vzbudím, už stojí rozkročená v bandorách na dvorku
a uvazuje králíka pod stříšku. Od pusy se jí kouří.
„Dobrýtro,“ vítá mě jakoby nic.