ERWIN BAUER D' Hoamat Domov HANS BAUMANN Böhmen ...

Předmluva k básním:
(Josef Šupler ml.)
Autory takových či podobných emotivních textů jsou šumavští a novohradští rodáci, kteří se
ve svých vzpomínkách vracejí do míst, která jim byla skutečným domovem. Léta 1945 a
následující se jim stala osudným, když museli opustit své domovy, které zde staletí budovali a
obývali jejich předci. Truchlíc nad lopotnou dřinou jejich otců a stesk po opuštěných
přátelích, láskách a přírodě, nám ukazují, jak nešťastný byl odsun těch nejobyčejnějších lidí…
ERWIN BAUER
D' Hoamat Domov
Hoamat is a schajs Wort
Und es steckt so vüj drinn
Es is jo der liabi Ort
Wo i aufgwochsen bin.
Hoamat tuat a jeds' gern sog'n
Bist du arm gwejn oda reich
Koa Mensch tuad die do frogn
Dajs Wort bleibt ollwei gleich
Hoamat is jo dajs Fleckerl
Wo ma ols Kinder haum gschbüjd
I wissat nau guad des Eckerl
Wo mein Muadda hot Gschichtn dazüjd
D' Hoamat hamma müassen valossen
I hob die jo ollweil sau gern
Bin hiatz shau recht vadroussen
Weilst ma duast nima g'hern
Glaube und Heimat, 1990, č. 5, s. 62
V tom slovu se dá číst
a tolik najdeš v něm.
Není víc rodných míst,
kde jednou rostl jsem.
Každý má rád svůj kout,
ať bohat je či chud:
dá se zapomenout,
kam patříš doposud?
Je malá naše ves,
kde pro mě počal svět,
slyším z ní ještě dnes
mámin hlas vyprávět.
Kdo domov opustit
musil a začít zas
jinde, už nezná klid.
Rodný kout zůstal v nás.
HANS BAUMANN
Böhmen, bleibe treu… Čechy, věrny nám…
Böhmen, bleibe treu
Du alte Krone, feste Burg
Tausend Jahre, tausend Wetter
Hat dein Trotz bestanden
Böhmen, verzage nicht,
Du Burg im deutschen Lande.
Čechy, věrny nám
zůstaňte, koruno, hrade,
tisíc roků, tisíc hromů
přetrval ten váš vzdor.
Čechy, nepovolte,
jste hrad v německé zemi.

Böhmen, werde wach!
Es rufen deine Berge dich,
Brausend schlagen deine Wasser
An die alten Tore.
Böhmen, verzage nicht,
Du Tor vor Deutschlands Herzen!
http://ingeb.org/Lieder/bohmenbl.html
Čechy, je vám bdít!
Volají vás hory vaše,
šumí, tepou vaše vody
o veřej starých bran.
Čechy, nepovolte,
k srdci Německa jste branou!
HILDA BERGMANNOVÁ
Die Vorfahren Předkové
Meine Älterväter waren nordbömische Bauern
mit schwieliger Faust und sonnengegerbter Haut.
Davon trag' ich im Herzen ein heimliches Trauern,
wenn ich in der Stadt bin, zwischen der Häusermauern,
und die Sehnsucht nach Weite, von Himmeln überblaut.
Meine Älterväter waren noch eins mit der Erde,
die ihres Schweißes gesegnete Ernten trug.
Sie warfen den Samen ins Land mit breiter Gebärde
und gingen als Hirten gelassen hinter der Herde
und schritten als Pflüger hinter Egge und Pflug.
Ich habe nicht Erdreich, nicht Scholle noch Ackerkrume
und keinen Boden, der meine Wurzeln hält.
So wird meinem Herzen jede blühende Blume,
wird Baum und Gesträuch zum lebenden Heiligtume
und die Natur mir Erbteil, Heimat und Welt.
So grab' ich und furche und werfe mit leiser Gebärde
ins Brachland der Seele sie Samenkörner hin.
Und wachsen einmal die Saaten empor ohne Fährde,
so ist's meiner Väter uralte, geheiligte Erde,
der Ähren entsprießen und Sommersänge entblühn.
Sudetenland, 1958/1959, č. 3, s. 172
Mí prarodiče byli prostí venkovani
ze severu Čech. Temný, mozolnatý vzdor.
Mám po nich v srdci tajné naléhání
po venku. Když jsem v městě, vždy mne ra
stesk z modře nebes, z dálek za obzor.
Mí předkové jak v zem by zarůstali,
co nesla jejich potu požehnanou žeň.
Rozmáchlým gestem zrno rozsévali,
za stádem šli, jak za pastvou je hnali,
kráčeli za pluhem, i králům naroveň.
Já nemám jejich pole, hroudu rozoranou,
ani píď půdy, kde bych mohla tkvět.
O to víc v srdci zato všechny květy planou,
každý strom je mi písní požehnanou,
zděděnou zemí domov je i svět.
Orám i seju s nimi vlastně tiše,
dál pěstím úhor duše napořád.
Až jednou vzroste zrno na mé líše,
je to zem otců, posvěcená říše,
klasy vydá a v písni léta bude stát.
.
Der Böhmerwald Šumava (Můj les)
O Wald, mit tausend Armen reckst Du Dich
Dem Tag, der Nacht, dem weiten Raum entgegen.
O Wald, mit tausend Armen hältst Du mich
Wo ich auch bin, und gibst mir Deinen Segen.
Durch meine Nächte raunst Du allemand
Můj les na tisíc rukou vztahuje
do temné noci, zrána do šírání.
Můj les tisíci rukou zbraňuje
mi odejít, snad dá mi požehnání.
Do nocí mých z něj vstoupí odevšad

Uraltes Weistum: Märchen, Sagen, Sprüche;
Seltsame Tiere gehen durch sein Land,
Und Blumen atmen heimlich Wohlgerüche.
O Wald, so wie in Dir zutiefst gestillt
Fand ich mich nie in den gelobten Weiten.
Ich wünsche nur, es máge mich Dein Bild
Durch Traum und Tod ins neue Sein geleiten.
prastará moudrost pohádek a bájí.
Podivná zvěř tu klade stopy v řad
a květy dechnou temně jako v ráji.
Můj lese, když se v hloubi utiším,
to v tobě jsem, už nechci do daleka.
Tvůj obraz nesu, navždy nejbližší,
smrtí a snem, kde nové bytí čeká.
GERTRUD BIERAMPLOVÁ
Verlorene Heimat Ztracený domov
Ich träumte
es trugen mich Wolken und Sterne
fort in mein Heimatland
als ob die unüberbrückbare Ferne
ich hätte niemals gekannt
Ich träumte
ich war im Vaterhaus
durchschritt die vertauten Räume
und lauschend durchs offene Fenster hinaus
hört ich das Rauschen der Bäume
Ich träumte
es blühte und freute sich
mit mir unser Blumengarten
wie einst als mit inniger Liebe ich
ihn durfte pflegen und warten
Ich träumte
ich ging übers Brücklein im Wald
hört leis das Bächlein singen
und durch das Tal zerstäubend verhallt
eines Abendglöckleins Klingen
Ich träumte
ich schlief so wohlig ein
von Heimatluft umfangen
es koste der Wind mich zart und fein
und Tannen ein Wiegenlied sangen
Ich wache
seh fern der Heimat mich stehn
begleitet von Sehnsucht und Leid
seh andere Menschen vorübergehen
und weiß, die Heimat ist weit!
Měla jsem sen
hvězdy a oblaka mě nesly
tam kde je rodný kout
jako by mosty dokázaly kreslit
a dálku překlenout
Měla jsem sen
jsem zase v našem domě
a chodím v domě tom
a naslouchám jak oknem šumí pro mě
odněkud zvenku strom
Měla jsem sen
raduje se a kvete
zahrada před domem
záhony celé námi s láskou pleté
slibem vonící zem
Měla jsem sen
že jdu přes mostek v lese
a potok zpívá mi
a údolím se prachem cesty nese
klekání nad námi
Měla jsem sen
tak blažený a čistý
jak vzduch doma jsme znali
a něžný vítr šel zas těmi místy
jedle mě písní zkolébaly
Bdím zas
a domov vidím daleko od sebe
jen touha zná ho i s tím steskem vším
a lidé kolem neznají to nebe
je daleko já vím

Glaube und Heimat, 1988, č. 6, s. 33
GERALD DEISTLER
Was übrig blieb… Co zůstalo…
Inmitten Disteln,
Brenesseln,
zugewachsen…
verhüllt…
Topfscherben,
verbogener Löffel,
rostige Geschirrkette,
zerbrochenes Wagenrad
verschimmelter Schuh,
gesprungenes Weihkesselchen.
Drauf sitzt
ein kleiner Schutzengel
mit einem vergoldeten Flügel.
Der andere,
wie beide Händchen,
abgeschlagen.
Die Handstummel
zeigen zum Himmel
zum Herrgott!
Sieht er, was geschehen?
Und
Was übrig blieb,
wo ein Walbauernhof stand.
Uprostřed bodláčí,
kopřiv,
zarostlé…
a skryté…
střepy hrnce,
ohnutá lžíce,
rezavý řetěz koňského postroje,
zlomené kolo od vozu,
bota, která ztratila barvu,
rozbitá kropenka na svěcenou vodu.
Sedí na ní
maličký anděl strážný
s jedním pozlaceným křídlem.
To druhé,
stejně jako obě ručky,
uraženo.
Pahýly rukou
ukazují k nebi,
tam k Bohu nahoře!
Vidí, co se stalo?
A
co zůstalo i z míst,
kde stával šumavský selský hřbitov.
P.S. Tu báseň, upravenou prý trochu, poslal mi přítel Gerald v březnu 2007 elektronickou
poštou. Psali jsme si skoro denně nějaký čas tenkrát, už dlouho.
As Niast Hnízdo
D Sperken bäign am Kirchaturm
raffn üm aran fettn Wurm;
ai(n döi schlaipfm Straoh ins Niast
mousst bal(d lachn, wennst das siahst.
Schau af d Leit in un(s)ara Stodt,
wöi sie würgn, sie kröign neat soot
scharn alls zsamm für's aigna Niast
kanntst fei(n zaahnln, wennst des siahst.
Ha(b)m in Kuapf nää(r Göld und 's Essn
und am Herrgott toun 's vagessn,
die ganz Welt is a graoß's Niast,
's is zan greina, wennst des siahst.
Vrabci se perou pod věží,
o červa spolu soupeří;
slámu pak k hnízdu vlečou blíž,
k smíchu je, když to uvidíš.
A lidi vidíš jen se rvát,
bez konce je ten jejich hlad
po všem, co spatří hnízdu blíž,
platit je za to uvidíš.
Všechno se měří jenom cenou,
na Boha přitom zapomenou
v tom hnízdě světa konci blíž,
k pláči je, když to uvidíš.

Egerland - Landschaft und Menschen in der Dichtung (1984), s. 47
KARL DIMPL
Die Hausruine Rozpadlý dům
Eine Grundmauer zeigt davon,
dass hier ein Haus einst stand.
War es die Hütte eines Köhlers?
eines Wildrers oder Hegers,
eines scheuen Eremiten,
eines fraglichen Banditen,
die Küche eines Alchimisten,
der von da verzog,
die Siedlung eines Bauern,
den der Krieg betrog?
Hier hausten einst Menschen,
die hofften und lachten,
die schafften, vollbrachten,
die am Leben hingen,
die kamen - und gingen.
Hoam!, 1972, s. 259
EMILIE EHRENTHALEROVÁ
Heimat Domov
Wo rauschen die hohen Bäume
wo rascheln die Blätter im Wind
begleiten mich sanfte Träume
das ist der Heimat Lied.
Dort stand auch das Haus am Raine
das einst meine Eltern gebaut
ein Haus aus Ziegel und Steinen
grüßt mich nimmer vertraut.
Aus der Welt aus der Fremden
zieht es oft mich zurück
man kann es drehen und wenden
Heimat du warst mein Glück.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 6, s. 9
Jen základy svědčí o tom,
že tu stál kdysi dům.
Byla to uhlířova chýše?
Hájovna? Pytlákova skrýše?
Mnišská poustevna neveliká?
Dům pochybného loupežníka?
Alchymistova tajná dílna?
Ten čas pryč je už.
Selský dvorec, který plenil
samopal a nůž?
Byli tu kdysi lidé
a smích tu kdysi zněl.
Svůj osud každý měl
a pro svůj sen chtěl žít:
musel však odejít.
Kde šumí vysoké stromy
a šelestí každičký list
větrem, jak tón povědomý
jde píseň rodných hnízd.
Při mezi dům tam stával
mí rodiče měli žít v něm,
času marně odolával,
až zcela zpustla ta zem.
Odjinud dál mě vábí
a táhne mě nazpátek tam
domov. Hlas místy i slabý
o štěstí, jež v paměti mám.

ADOLF FÜRSTENBAUER
Heimat Domov
Heimat ist Frieden, Geborgenheit,
Heimat ist Labsal in Not,
Heimat ist Gnade, Zufriedenheit,
Heimat ist lebendig Brot!
Heimat ist Speise, Heimat ist Trank,
Ist Quelle, die ewig fließt!
Heimat ist Trost, für jeden, der krankt,
Dess' Herz voll Sehnsucht ist!
Nur mir bist nimmer Geborgenheit,
Bist nimmer Labsal in Not!
Mich trug hinweg die Woge der Zeit,
Riss mir vom Munde das Brot!
Trug fort mich aus der Zufriedenheit
Ins graue Elend hinein,
In Enge, Unruh, Lieblosigkeit
Und darben des Bettler sein!
Mir bist du Speise und Trank nicht mehr,
Ich irr verzweifelt in Nacht...
Der Brotsack schlaff, und der Krug ist leer,
Ein Bett mir nirgends gemacht!
O Heimat, verlorne Heimat du!
Stätte von Frohsinn und Glück,
Voll Licht und Frieden und Sabbatruh,
Kein Weg führt je mich zurück!
Heimat, verloren, gestorben, tot...
In Nacht versunken bist mir!
Es schütz' und schirm Dich, Du Treue, Gott!
Und segne Dich für und für!
8. 6. 1949
Hoam!, 1988, s. 378
Domov je útočiště, klid,
v zlé nouzi nápoj osvěživý.
Domov je láska, tichý štít,
domov je chleba, teple živý!
Domov je život sám, ten proud,
je pramen, který věčně plyne.
Domov tě umí obejmout,
když srdci zdá se, že vše mine.
Mně objetí své upírá,
mně upřel v nouzi osvěžení.
Mně vlny nesou do šíra,
chléb od úst nesou odtržený!
Nesou mě pryč, dál z domova
do siné bídy cizích polí,
úzkosti, zloby doslova,
do časů o žebrácké holi!
Už nejsi život sám, ten proud,
zoufalý bloudím cizí nocí,
džbán puklý, v ústech suchý troud,
bez lože, domu, bez pomoci!
Domove, navždy ztracený,
co štěstí měls, co okouzlení!
Mír neděl, světla, ozvěny -
k návratu cesty pro mne není!
Ztracená, mrtvá cesta tam,
do noci, pohroužena v šero...
Ať chrání tě teď Pán Bůh sám
a dá ti požehnání stero!
(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2011, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš
Zdroj: www.kohoutikriz.org