ČECHOAUSTRALAN

Vícejazyčný webový Portál české literatury
(PČL) www.czechlit.cz je určen k propagaci
české literatury v zahraničí prostřednictvím poskytování
informací o ţijících a v současné
době tvořících literátech a o jejich díle.
ČERVEN/ČERVENEC 2011
19
v novinách? Po pádu Dien Bien Phu přenechala
Francie Indočínu Americe.
Po čtyřech letech jsem odjel z Indočíny do Afriky,
kde jsem byl oficiálně demobilizovaný. Kdyţ jsem
do legie vstupoval, bylo mi 20 let. Francouzská legie
mi nabídla moţnost jít do školy pro důstojníky
a podepsat s nimi smlouvu na dalších 10 let. Odmítl
jsem to a odjel jsem do Paříţe. Moje vietnamská
ţena nemohla odjet se mnou, protoţe v Africe jsem
musel ještě tři měsíce zůstat v legiích. V Paříţi jsem
okamţitě začal vyběhávat na úřadech její doklady.
Sehnal jsem si velmi dobré místo ve velké továrně
na konzervy na Madagaskaru, kde jsme mohli dobře
ţít. Ministerstvo mi ale poslalo zprávu, ţe byla při
náletu zabita. Uvěřil jsem tomu, aţ kdyţ jsem dostal
dopis od jejího strýce, ţe zároveň s ní zahynula celá
její rodina. A byly to vietnamské bomby!
V Paříţi jsem také čekal ještě na svého kamaráda
Mirka Švestku. V té době jsem několikrát mluvil
ve vysílání Svobodné Evropy. Bylo nás v Paříţi asi
15 bývalých legionářů - Čechů a rádi jsme odpovídali
na otázky o legiích, protoţe bolševici doma
o nás lhali a špinili nás. Představoval jsem se
vţdycky jako "Franta z Prahy". Pak jsem se dočkal
i kamaráda Švestky. Šel jsem do civilu o 6 měsíců
dříve, za moje vyslouţená vyznamenání. Jiný náš
společný kamarád měl bratra v Brazílii a odjíţděl
za ním. Rozhodli jsme se s Mirkem asi po ročním
pobytu v Paříţi se k němu připojit.
Pokračování
SPECIALS S EMIRATES
Let přímo do Prahy!
Volejte Evu Jančík
488 Centre Road, Bentleigh 3204
Tel: 03 9563 9122
Mob: 0413 499 321
Email: eva@bentleigh.net
LETENKY A ZÁJEZDY DO CELÉHO SVĚTA
SPECIALS DO PRAHY A VÍDNĚ
JAK JSEM UČIL U SEVERNÍHO PÓLU
Petr Hrubý
Na jaře roku 1965 jsem získal pozvání od University
of Maryland, abych učil v rámci jejích Overseas
Divisions na amerických vojenských základnách.
Desátého června jsem se tak mohl oţenit se svou
přítelkyní Shirley, protoţe to znamenalo, ţe rok
po odchodu ze Svobodné Evropy budu mít konečně
zase slušný plat.
Kdyţ jsme se třicátého července vrátili z líbánek
z ostrova Block Island, našli jsme dopisy od univerzity.
Z nich jsme se dozvěděli, ţe mé první působení
bude blízko severnímu pólu, v arktické Thule,
na Grónském ostrově patřícím tehdy ještě Dánsku.
V Thule měla své sídlo Peruť vzdušné obrany. Měla
na starosti včasný obranný systém, který měl
Američany varovat asi půl hodiny predtím,
neţ by sovětské atomové pumy začaly dopadat
na americká města.
Problém byl ale v tom, ţe má ţena se mnou nemohla
jet. Přiloţená broţurka nám to vysvětlila: „Základna
má pohotovost za kaţdého počasí, 24 hodin kaţdý
den, sedm dní v týdnu; její piloti jsou na světě
ti nejlepší. Pro nesmírnou vzdálenost letecké
základny Thule a pro nedostatek vybavení jako je
ubytování, školy a doprava, členové rodin, bez ohledu
na vojenskou hodnost, nemají právo na pobyt.“
Na osmnácti stránkách broţurky o včasném varování
(Early Warning System) jsme se téţ dočetli historii
Thule: Knut Rasmussen, slavný dánsky badatel,
začal své výzkumy v oblasti začátkem devatenáctého
století. Společně s Petrem Truechenem zaloţil
původní osadu - Záliv Severky, a dědině, která vznikla
u ochodního střediska, dal jméno Ultima Thule.
V pondělí 10. srpna jsem musel vstávat po třetí ráno,
abych se dostavil v šest hodin na letiště McQuire
Base. Z letadla jsem pak obdivoval zelené kopečky
a tisícovky jezírek a jezer. V Goose Bay zářilo slunce,
ale v přetopených halách to pro mne bylo nesnesitelné.
Jedl jsem raději venku před bufetem. Potom jsem
se šel projít nádherným lesem obrovských stromů