ČECHOAUSTRALAN

20
ČECHOAUSTRALAN
osvícených uţ měsícem. Zatelefonoval jsem Shirley
a poslal jsem jí pohled z letiště.
V útery jsme doletěli do Sunderström v Grónsku.
Odtud jsme později prolétali dlouze řetězy mraků,
aţ jsem zahlédl první ledové kry. V Thule svítilo slunce
v půl deváté večer. Nezapadlo. Serţant Andersen
a poručík Webb mě tam očekávali. Nelíbil se mi pokoj
na ubikaci, do níţ mě zavedli: okna zabedněná, dusno;
marně jsem se snaţil okna otevřít. „Budete muset trpět
stejně jako my!“ Rozjaření sousedi, mladí důstojníci
povykovali, nemohl jsem spát.
Ráno jsem se šel projít po základně.
Udiveně jsem koukal na spleť pěti
či šesti různých rour proplétajících se
nad zemí jak mohutní červi a vytvářejících
ohyzdné slavobrány tak,
aby pod nimi mohla projet i mohutná
nákladní auta. To vše pro
„permafrost“ - permanentní námrazu,
která znemoţňovala dát potrubí pod
věčně zmrzlou zem. Všechny domy
a ubikace měly všechna okna zabedněná.
Dost jsem jich však našel
částečně probouraných v části,
kde bydleli Dánové, kteří byli zvyklí
na čerstvý vzduch víc neţ Američani.
Serţant Holder mi ukázal poštovní
úřad, osobní oddělení, policii, kde mi
vydají osobní průkaz a nemocnici.
Na injekce jsem zareagoval špatně.
Odpoledne mi ukázali můj nový byt,
pokoj 133 v domě číslo 708, místo pokoje 4 v domě
714. Ţivot tam bude mnohem příjemnější. Okna sice
taky zabedněná, ale teplotu v bytě si budu moci regulovat
sám. Výhled z okna bude také mnohem hezčí,
na dobré straně, směrem k North Mountain. Jen majoři
a poručík Colonels tam pobývali. Sám jsem ten vyšší
titul symbolicky taky dostal. Večer jsem napsal první
dopis Shirley. Bylo půl jedenácté v noci a ještě bylo
denní světlo. Připravil jsem
si první přednášku o britské
demokracii v sérii
evropských vlád.
Na druhý den jsem se
přestěhoval a byl jsem
šťasten: konec provizória.
Navečer při procházce
jsem obdivoval krásu
oblohy, bylo to nádherné.
V jedenáct v noci si řidič
kolemjedoucího autobusu
musel clonit oči proti
prudkému slunci, jeţ
nechtělo zapadnout.
Marylandská univerzita ve svých zámořských
sekcích neměla ročně dva nebo tři semestry, ale pět.
Sice zkrácených, ale kompaktních. Vojíni se mohli
zapsat vţdy na dva předměty. Přednášky nebo semináře
se konaly čtyři dny v týdnu, od osmi večer
do půl jedenácté v noci. Můj první semestr začínal
v Thule 10. srpna 1965 a pátý semestr v Argentii,
New Foundland v Kanadě, končil 26. června 1966.
Začal jsem tak svou profesorskou kariéru dvěma
kurzy; vedle uţ zmíněného kurzu srovnávacích vlád
jsem učil Dějiny západní civilizace. Další dva kurzy
byly zrušeny pro nedostatek
studentů u druhého učitele.
Američani, kteří se dali
dobrovolně na vojnu, slouţili
dvacet let a do penze šli
ve čtyřiceti; proto se ti
chytřejší snaţili získat
akademický titul, aby pak
mohli dál úspěšně pracovat.
V pátek 13. srpna po hodině,
kterou jsem věnoval čtení,
jsem uţ nemohl vydrţet lákání
nádherně jasného dne,
a vydal se pěšky na tříhodinovou
cestu směrem
k ledovcům. Přátelský Dick
Olson, který měl na starosti
auta základny a strávil
v Thule uţ dvanáct let, mi
cestou zastavil, aby mne
svezl. Pak mě pozval na oběd v místě hlavní tamní
atrakce: obrovitá „ucha“ velikosti fotbalových
stadiónů slouţila jako naslouchací aparáty, a byla
schopna přes horizonty zaslechnout sovětské
atomové rakety hned po jejich výstřelu.
S respektem jsem se díval na tu konkrétní
připomínku, v jak nebezpečných časech
jsme to den co den všichni ţili.