8. Řízení jako duchovní úkol Proto smí opat učit, určovat ... - Josef Hurt

8. Řízení jako duchovní úkol
Proto smí opat učit, určovat a přikazovat pouze to, co odpovídá Hospodinově moudrosti
(Benediktova řehole 2,4).
Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší,
a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží (Lk 22,2).
Co je spiritualita?
Spiritualita se dnes stala módním pojmem. V určitých kruzích se prostě „nosí“ nazývat se
„duchovním“ člověkem.
Skutečná spiritualita se prožívá ve všedním životě. Projevuje se v jednání, které je
pravdivé a je určováno pravými hodnotami, ve vystupování, které prozrazuje vnitřní jistotu, a
především ve věrném plnění požadavků běžného života. Známý zenový mistr a benediktinský
mnich Willigis Jäger neustále opakuje: Duchovní cesta, která nevede všedním dnem, je
bludná. Exercicie, duchovní semináře a kurzy, rekolekce - to všechno jsou intenzivní cvičení,
která nás mají posílit právě pro všední život.
Duchovně založení lidé o své duchovní cestě nemluví vůbec nebo velmi málo, protože
ji žijí. Skutečný duchovní život se odvíjí od vnitřních zkušeností, kterých se člověk
dopracoval obvykle cvičením, méně častěji je získal díky nenadálým zkušenostem.
Podstatným znakem duchovní cesty je „očišťování“: hluboký a mnohdy krizemi doprovázený
proces, který jde ruku v ruce s rozvojem osobnosti.
Naproti tomu hovor o duchovním životě je často jen určitým druhem „vyhýbavého
chování“. Kázeň, jakou duchovní život vyžaduje, vnitřní a často bolestná proměna se přitom
obchází intelektuálním řečněním.
Duchovní život chápu jako vědomí sounáležitosti s větším celkem, kterému jsem
zavázán a kterému sloužím. V duchovním životě překračuji své malé já a přestávám
narcisticky kroužit jen kolem sebe. Místo toho se objeví pocit hlubokého spojení se stvořením
- v křesťanském smyslu především vztah k Ježíši Kristu a k jeho učení. Benediktin David
Steindl-Rast, známý především v USA, to vystihuje krásnou a prostou definicí: spiritualita
znamená víc života.
Duchovní život člověka v řídicí funkci by proto měl představovat řízení s pohledem
zaměřeným na větší celek: na sociální prostředí, na společnost, na přírodu a stvoření. Takový
úhel pohledu proměňuje soustředění na sebe sama, které se projevuje v jednostranné
touze po moci nebo v přílišné orientaci na zisk. Řízení druhých lidí je natolik duchovní,
nakolik probouzí k životu - jak podřízené, tak samotnou řídící osobnost. Takový člověk se
ujímá svých úkolů s větším pocitem odpovědnosti a dopřává lidem zakoušet nesmírně širokou
paletu nejrůznějších zájmů a potřeb.
Duchovní život chápu jako život z Ducha Božího. „Spiritus“je latinský pojem pro
„duch“. V tomto případě míníme Ducha svatého: Ducha, kterým nás obdarovává Bůh.
My křesťané ho zároveň ztotožňujeme s Duchem Ježíšovým. Kdo žije Ježíšovým
Duchem, ten také vyzařuje postoj, který nám Ježíš dal svým životem za příklad:

postoj lásky, mírnosti, milosrdenství a soucitu. Postoj, v němž člověk nikoho nesoudí
a neodsuzuje.
Skutečný život z Božího Ducha poznáme podle toho, co z člověka vyzařuje. Je
otevřený skutečnosti, která ho přesahuje. Nestaví do středu zájmu své ego, proudí v
něm Duch svatý a ten ho spojuje i s ostatními lidmi. Svým duchovním životem se
nad ně nevyvyšuje, ale cítí se s nimi být zajedno, protože i v nich přebývá tentýž
Duch svatý. Důležitým poznávacím znamením duchovního člověka jsou plody, které
jeho život přináší. Kdo řídí a vede druhé lidi tak, že kolem sebe šíří plodnou a
tvůrčí atmosféru, ten skutečně čerpá z Ducha svatého - přestože si to
neuvědomuje. Kdo naopak jen trousí zbožné řeči, ale přitom kolem sebe vytváří
agresivní prostředí, toho nevede Duch svatý, ale vlastní ctižádost a
potlačovaná potřeba moci.
Dalším znakem duchovního člověka je vnitřní svoboda. Pavel píše
Korinťanům: „Ten Pán je však duch; a kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2
Kor 3,17). Duchovní člověk se nesoustředí jen na sebe a nepěstuje si vlastní image.
Je svobodný a dokáže se úplně otevřít lidem i práci. Nerozjímá nad tím, jak bude
jeho práce oceněna. A sám ji také neposuzuje. Je „prostupný“. Tam, kde v člověku
proudí Duch svatý, začíná „rozkvétat“ něco dobrého a lidé v jeho okolí dostávají chuť
pustit se do práce.
Ježíš prohlašuje o Duchu, kterého hodlá seslat svým učedníkům, že je to
Duch pravdy: „Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy“ (Jan 16,13).
Otevře nám oči pro skutečnou pravdu. Ten, kdo žije z Ducha svatého,
nepřekrucuje skutečnost vlastními projekcemi. Vidí lidi a věci tak, jak skutečně
jsou. A Duch, kterého sesílá Ježíš, nás všemu naučí a připomene nám všechno, co
Ježíš říkal a konal (srov. Jan 14,26). Je-li někdo duchovní člověk, pak slovy,
jednáním a osobním vyzařováním zprostředkovává svému okolí něco z Ježíšova
Ducha. Zdaleka ne všichni, kteří berou do úst Ježíšova slova, skutečně z jeho Ducha
žijí. Jestliže ano, projeví se to na „chuti“, kterou takový člověk kolem sebe šíří.
Ježíšova „chuť“ ale není hořká, tvrdá nebo odsuzující, ale jasná, milující a svobodná.
Řízení v učení
Ježíše z Nazareta
Ježíš z Nazareta má co říct k problematice řízení, které se odehrává v jeho Duchu. Ze všech
evangelistů to byl především Lukáš, kdo projevoval zájem o Ježíšova slova týkající se řízení
druhých lidí. Lukáš adresoval totiž své evangelium střední vrstvě řeckého obyvatelstva, proto
se neustále vrací k tématu, jak správně zacházet s majetkem a hmotnými statky.
V Lukášově evangeliu Ježíš nežádá, aby se řemeslníci a obchodníci vzdali svého
povolání nebo aby velkostatkáři všechno prodali. Vybízí k následujícím třem postojům.
První představuje pečlivé a spolehlivé zacházení s věcmi. Lukáš přitom - podle řecké
filosofie - nahlíží na věci tohoto světa jako na něco, co je člověku cizí. Filosof Platón
považuje za podstatu duši, a tedy vnitřní svět člověka. Lukáš ovšem vidí souvislost mezi
dobrým zacházením s věcmi tohoto světa a mezi správným vztahem k vlastní duši. V jeho
evangeliu Ježíš klade otázku: „Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?“ (Lk
16,12). Ježíš v Lukášově podání tedy poukazuje na duchovní život jako na dobré, pečlivé
zacházení s pozemskými věcmi, které je citlivě a jednoznačně řízeno. Ve všedním životě, ve
způsobu, jakým pracuji a vedu druhé, se projevuje i můj život duchovní.
Druhý postoj, který Lukáš vyžaduje od obchodníků a podnikatelů je solidarita s
chudými lidmi (srov. např. Lk 6,38). Ježíš v Lukášově evangeliu neustále opakuje, že se o
svůj majetek máme dělit s chudými. Nemáme a nesmíme soustředit svou pozornost jen na

sebe a svůj zisk, ale musíme neustále pamatovat na lidi nemajetné a potřebné. Jedná se o
správné rozdělování hmotných statků. Majetek jako takový není špatný nebo škodlivý.
Člověk ale má kvůli němu sklon izolovat se od ostatních. Mnoho lidí se pak skrývá za
maskou majetku a jejich osobnost ustrne a nerozvíjí se. Jistá paní například vyprávěla o
svém velice úspěšném manželovi, se kterým už ale nedokáže komunikovat, proto že
pokaždé stočí řeč jen na peníze. Její muž ztratil kontakt s vlastní duší a jeho manželka už
proto nedokáže najít cestu k jeho srdci. „Ztratit srdce“ ale znamená ztratit smysl a orientaci
pro základní kulturní hodnoty, následkem je pak čím dál drsnější a nelítostnější společnost.
Dalším důležitým poznávacím znakem dobrého řízení druhých je solidarita. S těmi, které
řídím, jsem solidární. Jsme všichni společně na jedné lodi naší firmy a svou prací usilujeme o
dobro podniku i jeho zaměstnanců.
Třetím postojem, který Lukáš od řídícího pracovníka vyžaduje, je postoj vnitřní
svobody (srov. Lk 12,13-34). Neměli bychom se upínat ani k majetku, ani ke své vedoucí
funkci. Jakmile se člověk k jednomu nebo druhému připoutá, začne být závislý a jeho
chování a jednání nakonec bude ovlivňovat a diktovat strach. Vnitřní nezávislost umožňuje
vedoucímu pracovníku uchovat si lidskost.
Řízení jako služba
Poslední večeři, kterou Ježíš prožívá se svými apoštoly, líčí Lukáš ve formě rozhovoru u
prostřeného stolu. Tak jako řečtí filosofové rozpřádali svá učení především během
společných hostin - tak zvaných symposií -‚ stejně postupuje i Ježíš, když učedníkům ještě
jednou shrnuje důležitá témata svého učení. Je v něm přitom zahrnuto i téma řízení druhých
lidí.
Apoštolové se přou o to, kdo je mezi nimi největší. Ježíš jim na to odpoví: „Králové
vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat ‘dobrodinci‘. U vás však ať
to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je
jako ten, kdo druhým slouží. Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje?
Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,25-27).
Těmito slovy Ježíš nejprve zmiňuje dva nesprávné způsoby řízení, jak je vnímá ve
společnosti. Králové, kteří utlačují své poddané, jsou reprezentanty manažerů, kteří musejí
druhé nejprve ponížit, aby pak mohli uvěřit ve vlastní velikost. Ale pokud lidi ponižuji, nemůžu
od nich očekávat žádný mimořádný pracovní výkon. Postrádám pak i potřebnou svobodu,
abych skutečně sloužil k dobru svému podniku i jeho zaměstnancům. Pořád se motám jen
kolem sebe. Příčinou tohoto špatného řídicího postoje jsou pocity méněcennosti. Kdo si není
jist svou hodnotou a cenou, má potřebu neustále dávat do popředí sám sebe. A zákonitě
ponižuje ostatní, aby se sám cítil větší. Aby získal na ceně, upírá ji ostatním.
Nemůžeme čekat, že člověk, který neustále druhé ponižuje, jen aby se sám cítil
dobře, přinese někomu požehnání. Spíš kolem sebe šíří strach a nahání hrůzu, nebo je -
jakmile ho ostatní prohlédnou - prostě jen nepříjemný: ostatní totiž vycítí, za jak malého se
asi dotyčný považuje, když má takovou potřebu neustále je ponižovat. Jak bezcenný si asi
připadá, když připravuje o cenu druhé? Kolem takového řídícího pracovníka se vytváří
destruktivní prostředí. A tento člověk škodí především sám sobě. Zneužívá výsadního
postavení, aby si pomohl k vlastní velikosti. Je polapen sám sebou. Proto vůbec nemůže mít
cit a smysl pro věci, které by firmě skutečně přinesly prospěch. Chybí mu svoboda udělat to,
co by bylo pro všechny požehná ním. Stává se otrokem vlastního ega.
Druhý chybný postoj při řízení a vedení druhých vyjadřuje Ježíš slovy: „a kdo mají (...)
moc, dávají si říkat ‘dobrodinci“ (Lk 22,25). V antice si mnozí panovníci nechávali říkat
dobrodinci. A to i v případech, kdy na lidi nakládali jen další a další břemena. Nechali o sobě
šířit do světa, že jsou velkými dobrodinci lidstva. Zaměstnávali specialisty na „publicrelations“
a ti měli budovat jejich dobrou pověst v očích veřejnosti.
I tyto osoby se soustředí pouze na sebe. Nemají svobodu otevřít se ostatním lidem,
které řídí, a celou svou pozornost zaměřují na vlastní image. Trpí narcismem - cokoli dělají,
dělají pro sebe. Ani takové počínání nepřináší požehnání. Jednoho dne se tito lidé budou

cítit prázdní a dutí, protože zneužili své poslání k přehlušení, maskování vlastní prázdnoty. A
to se nedá dělat donekonečna. Když se jejich pověst na veřejnosti vyčerpá nebo když budou
kvůli chybě odvoláni, skončí s pocitem nejhlubšího neštěstí.
Mnichovský psychiatr Albert Görres o narcistických osobnostech vyprávěl, že se
obklopují výhradně jen „obdivujícími trpaslíky“. Potřebují kolem sebe lidi, kteří k nim budou
vzhlížet a opěvovat všechno, co udělají. Potřebují být ukolébáváni neustálou chválou, tím se
dostávají mimo životní realitu. Navíc se od „obdivujících trpaslíků“ nedá čekat závratný
pracovní výkon. Řídící manažeři tohoto zneužívají své postavení tím, že sami sebe neustále
staví do centra pozornosti. Velice jim záleží na tom, aby se těšili všeobecné oblibě. To
ovšem vede k tomu, že jakéhokoli trochu víc oblíbeného člověka propouštějí, protože jim
konkuruje. Tím ale marní potenciál svého podniku. Odstraňují nejlepší spolupracovníky ze
strachu, že by jim mohli přerůst přes hlavu.
Psychologové jsou toho názoru, že se zhruba čtyřicet procent potenciálu firmy se
ztrácí právě kvůli podobným nezralým hrátkám. Bolí mě, když vidím, jak často jsou
zaměstnanci téměř vydíráni a nuceni ke stále vyšším výkonům, jak svou nezralostí řídící
manažer připravuje firmu o tolik lidského potenciálu.
Oproti oběma špatným způsobům řízení představuje Ježíš vlastní model, a to
prostřednictvím dvou obrazů. První z nich je: Největší z učedníků má být mezi ostatními
nejmenší. Řecký výraz „neoteros“je v překladu vlastně „nejmladší“. To znamená, že řídící
pracovník má naslouchat svým spolupracovníkům, dokonce i těm mladším. Ježíšova slova si
vzal k srdci i svatý Benedikt, když ve své řeholi vybízí opata, aby si k poradě přizval všechny
spolubratry. Zdůvodňuje to následujícími slovy: „... protože Pán často zjeví právě mladšímu
bratru, co je lepší“ (Benediktova řehole 3,3). Řídící manažer se nemusí vší silou urputně
napínat, aby dosáhl větší zkušenosti. Často také trpí „slepotou“. A právě tehdy je důležité
naslouchat spolupracovníkům. Člověk v řídicí funkci by měl počítat s tím, že Bůh bude
promlouvat i skrze jeho podřízené. Takový postoj pak dodá jejich vzájemným rozhovorům
jinou atmosféru - vybuduje se ovzduší otevřenosti a úcty k druhému člověku.
Druhý obraz pro model vedení lidí nabízí Ježíš sám, když obsluhuje učedníky ležící
kolem stolu (v antice se při společném jídle leželo na pohodlných poduškách). Rád bych z
jazykového hlediska objasnil pojem „sloužit“. Jak latinský, tak německý výraz „servus“ neboli
„služebník“ byl vlastně pojmem užívaným pro běžce - spojku, který se neustále pohyboval
mezi frontovou linií a vojevůdcem, aby ho informoval o momentální situaci na bojišti. Sloužit
proto v tomto smyslu znamená starat se o to, aby nikde nevázl tok informací, aby byli všichni
v potřebné míře informován.
Pečovat o dobrou informovanost druhých lidí tedy představuje konkrétní způsob, jak
brát lidi vážně a jak jim dát najevo úctu a vážnost. Dnes považujeme informaci za pouhou
zprávu s urči tým věcným obsahem. Ale pojem „informovat“ znamená v pod statě poučením
utvářet a formovat druhého do správné podoby. Výměna informací tak není pouhou výměnou
údajů, ale umožňuje druhým cítit se lépe. Díky získané informaci může člověk objevit vlastní
podobu, úlohu a osobní povolání.
Avšak nejde jen o to, aby byly informace předávány dobře a včas, ale o samotný tok
komunikace. Řídit druhé znamená osvojit si cit pro komunikační strukturu určité skupiny a
pak se postarat o to, aby vzájemná komunikace mezi spolupracovníky byla na dobré úrovni.
Někdy komunikace vázne například proto, že si dva členové skupiny nerozumějí a promítají
své problémy na ostatní. To dokáže celou skupinu rozložit nebo rozštěpit. Řídící osoba tedy
potřebuje mít jasný vhled do komunikačních procesů ve skupině. Pouze díky dobrému
sdílení informací a po citů mezi členy skupiny nebo kolektivu a jejich nadřízeným může
vyrůst společné dílo.
Řecký pojem pro službu je „diakonein“. Tento výraz už přímo označuje úlohu
služebníka při stolování, přesně tento úkol má na mysli Ježíš. Sám o sobě přece hovoří jako
o tom, který obsluhuje své učedníky při stolu. Ten, kdo slouží u tabule, si přeje, aby hostům
chutnalo - aby se radovali ze života. Svatý Benedikt věnoval ve své řeholi celou kapitolu
službě v kuchyni a u stolu. „Tato služba přináší velikou odměnu a dává růst lásce“
(Benediktova řehole 35,2). Sám chápu úkol sloužit druhým při stolování jako symbolický
obraz řízení druhých. Sloužit znamená sloužit životu, hledat a probouzet ho v lidech.

Jenže - jak je to s probouzením života v druhých? Potřebuji ochotu občas v klidu
přemýšlet a meditovat o konkrétním člověku ve své firmě. Můžu se přitom ptát, jaké
schopnosti a možnosti se v člověku skrývají: Jaký potenciál? A dokáže ho dotyčný uplatnit?
Nebo ho nechává ležet ladem?
Když se probudí k životu potenciál nějakého člověka, působí to na něho blahodárně,
cítí se plný sil a energie. V neposlední řadě z toho má užitek firma, protože v ní uplatní tento
člověk své schopnosti - už ne s pocitem vykořisťovaného chudáka, ale protože ho práce baví
a těší. Jakmile se život rozproudí, začne přinášet ovoce -jak jednotlivci, tak celé skupině.
Tento model řízení je důležitý především v situacích, kdy se setkáváme s
problémovými lidmi. Mnoho řídících manažerů takovým kolegům vyhlásí boj. Snaží se je
přivést k pořádku autoritativním způsobem. Existuje ale jedno pravidlo vzájemného soužití,
které říká: Jakmile proti čemukoli vystoupím násilně, vyvolám násilí z druhé strany. Jestliže
se snažím mít situaci za každou cenu pod kontrolou, zcela jistě se mé kontrole vymkne. Tlak
vyvolává protitlak. Jakmile tvrdě odkážu obtížného spolu pracovníka do patřičných mezí,
bud‘ se úplně uzavře do sebe, nebo začne uplatňovat strategii sabotáže. Potom nezbývá než
neustále stát za jeho zády a kontrolovat ho. Když v něm naopak probudím život, už ho
kontrolovat nepotřebuji. Sám začne ochotně pracovat, protože mu to jednoduše bude dělat
dobře.
Řídící manažer nemůže být vůči problémovým podřízeným psychoterapeutem, není
schopen vyřešit všechny jejich problémy. Může ale přemýšlet, jak oslovit konkrétního člověka
a jak ho zapojit do práce, aby mu působila radost a aby využila i jeho skrytý potenciál. Projev
důvěry ze strany nadřízeného probouzí v takovém člověku důvěru -jestliže v něj věří
nadřízený, pak se dokáže on sám podívat na sebe novým pohledem a začne pracovat na
svých dobrých stránkách.
Svatý Benedikt vštěpuje svým mnichům, aby v každém bratru a sestře viděli Krista.
Pro svět práce to zní příliš zbožně. V praxi to ale znamená, že je zapotřebí věřit v dobré
jádro každého člověka. Nenosit růžové brýle a neidealizovat si své spolu pracovníky, ale
vidět skutečnost takovou, jaká je. S vědomím, že jsem schopen nahlédnout pod povrch věcí,
což mi dovoluje věřit v dobrý základ každého jednotlivce.
Albert Görres kdysi řekl, že nikdo nepáchá zlo kvůli potěšení ze zla, ale vždycky jen
ze zoufalství. Pokud máme s některým spolupracovníkem těžké potíže, vždycky to má své
důvody. Často nedokáže vyjít sám se sebou nebo trpí rodinnými problémy. Tím, že ho
nepoutám k jeho nepříjemnému chování, ale věřím v dobro v něm, otevírám mu nové
možnosti, jak své chování změnit.
Jak jsme zmínili, duchovní řízení se tedy projevuje snahou probudit v druhých lidech
víc života. Ve své řídicí roli si ale nesmíme klást přehnané požadavky. Někdy se nám prostě
nepodaří druhého „oživit“. Vždycky existují i chroničtí „odmítači“ života. V takových případech
by člověk neměl propadat zbytečným výčitkám a neustále sám sobě dávat za vinu, jak
neschopný je vedoucí. Spíš je zapotřebí smířit se s vlastními hranicemi. Právě v jejich
mezích může v mém nitru „vykvést“ život a moje vedení pak může pomáhat probouzet život i
u ostatních.
Evangelista Lukáš užívá pojmu „diakonein“ ještě na několika jiných místech
evangelia. Právě na nich si v následujícím textu ukážeme, jak on sám chápe termín „služba“.
Sloužit tím,co mám k dispozici
Lukáš nám podává zprávu, že se v Ježíšově doprovodu nachází i několik žen. O nich pak
píše: „které se o ně staraly ze svého majetku“ (Lk 8,3). V této stručné poznámce vnímám
podstatu pochopení toho, co znamená řízení a služba. Jestliže sloužím jako řídící pracovník,
neznamená to, že se nechám sešněrovat do korzetu povinného předepsaného výkonu. Mám
sloužit tak,jak mi bylo dáno. Konkrétně pro mě to znamená, že budu lidem sloužit
schopnostmi, které mám, a zapojím je do služby druhým tak, abych je probouzel k životu.

Každý z nás má jiné schopnosti. Nejde tedy o to, realizovat nějaký vytčený ideál, ale
v první řadě o to, abych se vypořádal právě se schopnostmi, jimiž mě Bůh obdařil. Co je tím
potenciálem, ze kterého můžu čerpat? Co umím obzvlášť dobře? Někdo dokáže skvěle
naslouchat, jiný zase řešit konflikty a vést lidi ke kompromisu. Další je zase mimořádně
schopen vytvářet dobrou atmosféru a příjemné prostředí, silná stránka jiného člověka
spočívá v tom, že dokáže jasně rozhodovat a vypracovávat vize do budoucnosti.
Já sám všechny tyto vlastnosti mít nemusím, pokud chápu svou řídicí úlohu jako
službu. Bude stačit, když budu ve prospěch druhých používat právě ty schopnosti, které
mám. Bude to mít blahodárné účinky pro mě i pro druhé. Služba firmě a jeho zaměstnancům
prostřednictvím toho, čím mě Bůh obdaroval, mě bude těšit. Naopak to, co nemám, mi
nebude bránit ve výkonu řídicí funkce. Budu se víc obracet na spolupracovníky, kteří mají
právě ty schopnosti, které mi chybějí. Budu vděčný za to, že můžu v druhých objevovat jejich
schopnosti a tím v nich probouzet život a pěstovat dobré vzájemné vztahy.
Ženy v Ježíšově doprovodu měly zjevně jiné schopnosti než ostatní jeho učedníci. V
Lukášově evangeliu se vyznačují především tím, že vytrvali s Ježíšem až do poslední chvíle.
Jeho učednice mu mimořádně dobře rozuměly. Dokázaly se do něho vcítit víc než
apoštolové. Byly proto vyznamenány tím, že jako první pochopily a zvěstovaly tajemství
Vzkříšení.
Pro dobrý výkon řídicí funkce nepotřebujeme pouze mužskou sílu, ale právě i ženský
jemnocit, schopnost empatie a dovednost budovat vztahy, kterou ženy vládnou často
mnohem lépe než muži. Jak ženy, tak muži mají za úkol řídit druhé lidi právě díky silným
stránkám. Aby mohli být dobrými řídícími pracovníky, potřebují při řízení uplatňovat ženy
typické mužské vlastnosti, muži naopak ženské.
Služba a naslouchání
V příběhu o Martě a Marii se zdá, jako by se Ježíš díval na vedení druhých formou služby
skepticky. Ve skutečnosti se ale snaží odkrýt její podstatný prvek: Ježíš se na své cestě
zastaví na návštěvě u svých přítelkyň, sester Marty a Marie. Marta je úplně pohlcena snahou
posloužit Ježíšovi a jeho učedníkům. Jméno Marta vlastně znamená vládkyně a ona je v
příběhu tím, kdo řídí běh věcí. Vede domácnost a stará se o to, aby hosté měli dost jídla a
aby se cítili dobře.V tom spočívá její silná stránka. Jenže Marta opominula jednu důležitou
stránku vedení. Projevuje se to v hněvivé reakci na Marii, která prostě usedne Ježíšovi k
nohám a naslouchá mu: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat
samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ (Lk 10,40). Marta se vůbec hostů nezeptala, co
potřebují. Domnívá se, že ví sama nejlépe, co jim udělá dobře. A nevykonává svou službu
tak docela nezištně: chce si vysloužit pověst nejlepší hostitelky. Její agresivní otázka
prozrazuje potlačené potřeby. Svou službou na sebe chce upoutat pozornost. Jenže Ježíš se
zatím věnuje Marii, která mu sedí u nohou a naslouchá jeho slovům. Pán odpovídá na
Martinu prosbu: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen
jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme“ (Lk 10,41-42). Ježíš
tedy ospravedlňuje Marii. Ta nejprve naslouchala, co hosté chtějí říct, jaké poselství přinesli
a co potřebují. Často se setkávám s řídícími manažery, kteří se každodenně namáhají pro
svou firmu, a přece jsou jakoby stiženi slepotou. Neptají se, co je pro firmu a pro její
zaměstnance skutečně dobré. Po čem lidé doopravdy touží? Jaké jsou jejich pravé potřeby?
Když se nebudeme ptát na to, co se lidí do hloubi duše dotýká, naše úsilí a snahy se s nimi
minou. Pak se dostaneme do podobné situace jako Marta. Budeme se zlobit, že naše práce
není oceněna tak, jak bychom si to přáli. V okamžiku hněvu si ale hned můžeme uvědomit,
že naše úsilí není nezištnou službou, ale že se prostě chceme předvést a ukázat. Rádi
bychom na sebe upozornili, aby všichni viděli, jak dobře druhým lidem sloužíme a co
všechno pro ně děláme.
Jeden kněz se mi svěřil, že se dřel nad své síly a možnosti, jen aby udržel při životě
jisté pastorační zařízení. Jenže jeho služeb využívalo stále méně lidí. Zjevně si počínal jako
Marta a nenaslouchal skutečným potřebám a tužbám druhých. V některých firmách se také
pracuje do úpadu. Vedení si ale přitom stěžuje, že se podnik nerozvíjí a že výrobky nejdou

na odbyt tak, jak by bylo třeba. Lidé na řídicích pozicích v takové firmě očividně ve svém
nitru zanedbávají Marii. Jednoduše neusedli a nenaslouchali lidem a jejich potřebám.
Avšak nejde jen o to nahradit Martu Marií. Obě sestry před stavují dvě stránky naší
osobnosti. Jedině když jsou obě ve vzájemném kontaktu, stane se naše řídicí úloha skutečně
požehnáním. Velké množství manažerů ve vedení podniků trpí syndromem vyhoření, protože
při práci vydávají příliš mnoho energie: Ale nikdy si neudělají čas na to, aby se důkladně
zaposlouchali do skutečných potřeb lidí, aby si udělali jasno ohledně vize, které chtějí sloužit.
Neustále se musím poctivě vracet k otázce: Jed nám se svými spolupracovníky skutečně
tak, jak by si v hloubi duše přáli? Nebo jsem si o nich vytvořil vlastní falešnou představu?
Vím opravdu docela přesně, co je pro ně dobré? Nebo si jenom namlouvám, že to vím?
Naše služba bude užitečná a úspěšná jen tehdy, když si jako Marie občas dopřejeme
chvíli a budeme jednoduše naslouchat. Měli bychom se zaposlouchat do vlastního nitra, jestli
jsme v harmonii sami se sebou a jestli nás naše služba druhým pořád ještě těší. Jestliže
jsme rozhněvaní nebo podráždění jako Marta, znamená to, že ve skutečnosti nikomu
nesloužíme. Že se do záměru sloužit druhým vkradly jiné úmysly a potřeby. Měli bychom si
udělat čas a naslouchat svým spolupracovníkům, zákazníkům, dodavatelům, měli bychom
naslouchat lidem této země. Co skutečně potřebují? Co je pro ně dobré? Co nám sdělují?
Udělat svou povinnost
Když Ježíš vypráví podobenství, často jimi provokuje. Mnohá podobenství v sobě obsahují
prvek, který nás rozčiluje. Jenže právě on se nám snaží zpochybnit vlastní obraz Boha i sebe
samého. Jakmile se zlobíme, narážíme na místo, kde svůj život chápeme nesprávně.
V podobenství o neužitečných služebnících nám Ježíš ukazuje, jak si vytváříme
mylnou představu o službě druhým. Pán vypráví: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá
nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: ‘Hned pojď a sedni si ke stolu‘? Spíš mu přece
řekne: ‘Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom
můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i
vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‘Jsme jenom služebníci. Udělali
jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,7-10).
Rozčiluje nás už samo sociální prostředí a vztahy mezi pánem a otrokem. Jenže o to
tady vůbec nejde, Ježíš prostě vypráví historku ze svého prostředí. Zato je pro něho
rozhodující otázka, jak chápeme svou řídicí úlohu. Často se snažíme skutečně dobře sloužit
ostatním. Ale v nitru za to očekáváme vděčnost a uznání. Lidé, kteří by chtěli duchovně
doprovázet druhé, se domnívají, že pro to mají víc smyslu než ti, kteří to aktuálně dělají. A
právě do pokušení vyvyšovat se nad ostatní, protože se domnívám, že moje schopnost vést
druhé je větší, Ježíš říká:Sloužit znamená dělat prostě to, co dělat mám. Nezdržovat se
ptaním, jestli konám něco výjimečného. Sloužit znamená udělat to, co jsem povinen udělat a
co je pro mě správné. Dělat to, co mám udělat pro druhého člověka, vykonat to, co on právě
potřebuje. Mám svobodu právě teď se pustit do úkolu, který mám splnit v konkrétní situaci a
v konkrétním okamžiku - aniž bych přemítal, jestli jsem přitom zvlášť duchovní. Pro Ježíše
tedy znamená spiritualita dělat to, co jsem povinen udělat pro Boha. A co je to, poznám
právě jen tehdy, když budu v tichu naslouchat hlasu svého srdce.
Právě tady se projevuje spiritualita všedního dne tak, jak ji rozvinul Benedikt ve své
řeholi. Je pro něho mimořádně důležité, abychom si nedělali žádné představy o společenství
a o lásce, ale abychom jednoduše začali sloužit. Máme dělat to, co se od nás žádá a čeká v
konkrétním dnu. To ale neznamená, že nesmíme uplatňovat žádné nové nápady.
Příběh Marty a Marie dobře ukázal, že k řízení druhých patří i naslouchání a po
určitém časovém odstupu uvažování a rozjímání. Tady se ovšem Ježíš snaží upozornit na
určité nebezpečí, kterému podléhají často právě duchovní osoby. Každý den rozjímají,
hodně se modlí a čtou si v textech mystiků, ale v jejich všedním životě se to vůbec neodráží.
Utíkají do spirituality právě proto, aby se vyhnuli obyčejnému všednímu životu. A pokud se s
ním přece jen snaží nějak vypořádat, rádi se nad ostatní, kteří nejsou tak duchovní jako oni,
povyšují.

Ježíš ve svém podobenství požaduje docela jiný postoj. Má na zřeteli postoj vnitřní
svobody, bez kterého bychom se do služby druhým neměli pouštět. Měli bychom být
svobodni od ega, které se snaží vetřít do naší služby a pokazit ji. Abychom tomuto
nebezpečí nepodlehli, potřebujeme Ježíšova střízlivá slova: „Jsme jenom služebníci. Udělali
jsme, co jsme byli povinni udělat.“
Řízením pozvedat na duchu
To, co se Ježíš snaží vysvětlit učedníkům slovy, to v Lukášově evangeliu konkrétně předvádí
v uzdravení shrbené ženy. Vnímám tento příběh uzdravení (srov. Lk 13,10-17) jako krásný
obraz pro řízení lidských zdrojů. (Obrazy nejsou nástroji řízení, kterým bych se mohl naučit.
Obrazy se snaží do mě vtisknout a zkontaktovat mě s možnostmi, které mi byly doposud
skryty. Obrazy uvádějí cosi v mém nitru do pohybu, probouzejí mě k životu a umožňují mi
změnit své chování. Švýcarský psychoterapeut Carl Gustav Jung hovoří o archetypálních
obrazech, které mě přivádějí k mému skutečnému já a k potenciálu v mé duši. V tomto
smyslu bych se rád zadíval na zmíněný obraz uzdravení tak, aby mohl ovlivňovat naše
jednání při řízení druhých lidí.)
Lukáš vypráví o ženě, která má už osmnáct let ohnutá záda a nemůže chodit zpříma.
Ten obraz je možné vztáhnout na velké množství lidí - kolegů, spolupracovníků. Rezignovali
na vše, jsou bez motivace, nechávají všechno plavat. Práce je netěší, cítí se jí být zavaleni a
často i utlačováni. Proto se stahují do sebe, schovávají se za svou vnitřní zdí. Ale protože se
choulí sami do sebe, nedělá jim to dobře. Život začne být jednotvárný a ztrácí půvab. Když
se takto vláčejí světem, dívají se jen na špičky bot. Nedokážou pohlédnout jeden druhému
do tváře, tupě klopýtají dál. Ohnutý člověk záhy pocítí, že jeho pocity jsou stále
depresivnější. Dech je mělký a nálada klesá pod bod mrazu.
Právě takovou sehnutou ženu potká Ježíš a ve čtyřech krocích ji uzdraví. Osobně
chápu zmíněné čtyři kroky jako obrazy vedení druhých lidí formou služby. V prvním kroku
Ježíš ženu pozoruje. To má hlubší význam: pozoruji-li druhého člověka, věnuji mu pozornost,
vážím si ho. Ve druhém kroku je žena oslovena. Řecký výraz „prosphonein“ znamená:
hovořit s někým ve stejné výšce očí. Ježíš neoslovuje ženu spatra, nesděluje jí, co všechno
má udělat. Hovoří s ní tak, že rozhovor plyne z jedné strany na druhou a žena si přitom
uvědomuje, že si jí její protějšek váží. Třetí krok spočívá v tom, že jí Ježíš řekne něco
pozitivního: „Ženo, jsi zbavena své nemoci.“ Dalo by se to aplikovat na rozhovor s
podřízeným spolupracovníkem: „Mám radost, že jste u nás. Máte cit na lidi, vyzařujete něco
blahodárného a šíříte kolem sebe dobrou atmosféru. Dokážete dobře vycházet se
spolupracovníky i se zákazníky. Jste pro naši firmu požehnáním. Je mi ctí, že s vámi můžu
spolupracovat.“ Při čtvrtém kroku Ježíš vloží na ženu ruce. To pravděpodobně nebudeme
moct doslova aplikovat na situaci člověka v řídicí roli. Když se totiž dotýkáme druhé osoby
proti jejímu přání, může to vnímat jako zásah do intimity. Druhého člověka se ale můžeme
dotknout i rozhovorem nebo setkáním. Pokud tento dotyk vnímá, dostává se tak do hlubšího
kontaktu se sebou samým a s vlastními možnostmi osobnostního růstu. V příběhu uzdravení
tento okamžik zachycuje reakce uzdravené ženy: „Okamžitě se narovnala a velebila Boha“
(Lk 13,13).
Tento příběh shrbené a poté napřímené ženy pokládám za krásný a výstižný obraz
správného řízení a vedení druhého člověka. Pokud naši spolupracovníci po rozhovoru nebo
setkání s námi odcházejí domů se vzpřímenou hlavou, máme šanci stát se dobrými řídícími
manažery Osvojíme-li si uvedené čtyři kroky správného vedení, budeme natolik přesvědčiví,
že se lidé v našem okolí začnou napřimovat. Každý z nás už někdy vedl rozhovor, ze kterého
partner odcházel napřímen, s pocitem, že jste mu naslouchali a brali ho vážně. A možná řekl:
„Poprvé se mi stalo, že mi někdo rozumí.“ Nebo: „Právě mi spadl kámen ze srdce.“ Jestliže
něco podobného vyslovil nahlas, odejde ze setkání s námi skutečně jiný, než přišel.
Pokud dokážeme lidi povzbudit a pozvednout, tím je i pro měnit, přispějeme
podstatným dílem k celkovému zlepšení atmosféry ve firmě. A nejen to. Kromě toho, že jsme
podpořili zdravou kulturu podnikání, ovlivnili jsme i klima ve společnosti. Spolupracovník,

kterému se v dostatečné míře dostalo podpory a zájmu, nebude mít zapotřebí odreagovávat
si negativní pocity v rodině nebo na lidech v okolí. A možná dokáže sám někoho podpořit a
pozvednout na duchu. Kultura vzájemného soužití, ke které přispělo naše vedení a řízení
podřízených ve firmě, určuje kulturu celé společnosti. Proto každý člověk, který obraz o
uzdravení chromé ženy přijme za svůj, podstatně přispívá k humanizaci společnosti.
Atmosféra světa obchodu, ekonomiky a podnikání vůbec určuje klima celé společnosti. Čím
tvrdší poměry panují v těchto oblastech ‚ tím drsnější bude tón společnosti. Napřimovat a
pozvedat člověka prostřednictvím správné ho řízení a vedení neznamená pouze metodu, jak
zlepšit ekonomické výsledky podniku, ale také cestu, jak vnášet do naší společnosti víc
lidskosti, svobody a vzájemné úcty.
První ať je
služebníkem všech
Požadavky Ježíše jako člověka, který vede a řídí druhé, jak na ně narážíme v evangeliích, jsou
radikální. Jde mu o vnitř ní přístup k řízení a vedení a o postoj pokory vůči podřízenému:
• Matouš píše: „Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem“ (Mt 20,27).
• Marek totéž formuluje následovně: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a
služebníkem všech“ (Mk 9,35).
• U Lukáše čteme: „Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je
představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží“ (Lk 22,26).
Od toho, kdo chce být první, Ježíš požaduje, aby byl „služebníkem všech“. Znamená
to, že čím výše v hierarchii firemního žebříčku stojíme, tím větší je počet těch, které máme
mít na zřeteli. Pohled na celek by měl přesahovat vlastní tým i vlastní podnik. Takové
smýšlení, které je možné realizovat pouze duchovní cestou, naprosto vylučuje hledání
vlastních výhod na účet druhých.
Tento postoj má své paralely ve známém myšlení zvaném stakeholder-value: Realizují
se taková rozhodnutí, která přinesou prospěch všem „stakeholderům“. Ježíšovy nároky na
vedení ale představují i kategorické odřeknutí se dnes velice rozšířeného smýšlení
stakeholder-value, jehož cílem je růst akciové hodnoty podniku. Pro Ježíše je ale řízení a
vedení druhých lidí službou člověku. Vytváření materiálních hodnot přitom samozřejmě není
vyloučeno, ale získává služebnou funkci. Je zasazeno do rámce, který je mu nadřazen:
konečným měřítkem je člověk.
V Lukášově evangeliu Ježíš svými slovy pranýřuje sebeoslavující chování mocných,
které bylo velmi rozšířené již v antice. Symboly moci a společenského stavu, narcistická
prezentace vlastní osoby, nadvláda nad ostatními, užití represivních mocenských nástrojů -
toho všeho se musí zříct ten, kdo chce druhé vést. Ctností, která odpovídá tomuto postoji, je
pokora a ta se často interpretuje právě jako odvaha sloužit.
Hledisko služby všem je duchovní výzvou. Sloužit všem je možné za předpokladu, že
skutečně mám všechny ve svém zorném poli, a splnit tento požadavek není v silách lidského
rozumu a smyslů. Takový pohled na všechny či na celek je možné mít jedině z pocitu spojení
se vším. Jak nás učí duchovní tradice, tento pocit objevujeme ve ztišení, v naslouchání nitru.
Jakmile se mu naučím naslouchat, srdce - Boží hlas - mi napoví, co je zapotřebí udělat s
ohledem na celek a jak jednat.
Když si vezmeme něco k srdci, začneme jednat z lásky. Spojení se vším, jak je
zakoušejí mistři duchovního života, nás uvádí do zkušenosti, že blaho druhých vede vždycky i
k mému osobnímu blahu, stejně jako mě zasahuje i utrpení druhých.

V křesťanství se přikázání lásky vykládá někdy jednostranně jako sebezřeknutí. Také
Ježíšova slova o tom, aby ti, kdo řídí druhé lidi, byli služebníky a otroky, podtrhují požadavek
zřeknutí se vlastních potřeb. V běžném životě se ale ukazuje, že lidé zacházejí s druhými
přesně tak, jak zacházejí sami se sebou. Kdo sám sobě nic nedopřeje, nebude přát ani druhým.
Kdo sám sebe nenávidí, nenávidí i druhé.
Orientační pomoc nám poskytuje Ježíšova odpověď na otázku po největším přikázání.
Ježíš uvede lásku k Bohu a připojí: „Druhé je podobné: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe“
(Mt 22,39). Míra lásky k sobě samému je mírou, jakou budu milovat lidi kolem sebe. Jsem
totiž schopen je milovat právě jen tak, jak miluji sám sebe. Nikdo nemůže dát víc, než
skutečně má. Čím víc tedy miluji sám sebe, vážím si sám sebe a přijímám sám sebe, tím víc
můžu obdarovat stejným postojem i své bližní. Velikost lásky k sobě se projevuje v míře, s
jakou dovedu přijímat vlastní chyby a slabosti. Pokud některé potlačuji nebo popírám,
omezuji tím i lásku k sobě.
Právě lidé pracující v sociální oblasti mají velkou tendenci obětovat se. Není to však
moudré ani duchovní. Nakonec totiž dotyční většinou zahořknou a uzavřou se před druhými.
Za jejich sebeobětováním se totiž skrývá tajné očekávání, potlačený nebo nepřiznaný nárok na
uznání a lásku druhých za jejich přehorlivé nasazení.
Vzdát se sebe samého, jak to požaduje Ježíš, znamená dosáhnout konečného stupně
duchovního rozvoje. Tato schopnost se nedá řídit vůlí, ale je přirozeným důsledkem
odevzdání se určitému poslání, při jehož plnění člověk na duchovní cestě vždycky přesahuje
své malé já. Ježíš avšak nežádá, abychom potlačili všechny své potřeby, ale abychom se je
učili překračovat a relativizovat, protože jsme na cestě do Božího království nalezli něco
většího.
Lidé se celkem snadno něčeho zřeknou, když za to získají něco lepšího a krásnějšího.
A právě to dokáže nabídnout duchovní život. Zkušenosti získané na duchovní cestě
mnohonásobně přesahují všechno, co nám může poskytnout moc, sláva nebo bohatství. Tak
jako sportovec po vítězství v závodu zapomíná na všechnu dřinu a námahu při tréninku,
člověk na duchovní cestě prožívá stále větší obdarování, která odsouvají do pozadí hmotné a
sobecké hledisko. Ježíš to vyjádřil ve svém slavném horském kázání: „Nejprve tedy hledejte
Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33).
Lidé hledají smysl
Řízení lidských zdrojů probíhá v rozpětí mezi potřebou ekonomického úspěchu podniku a
orientací na člověka. Často bývá krátkozrace upřednostňována věcná obchodní stránka, což
dokazuje například významné místo, jaké v mnoha podnicích zaujímá „controlling“ (řízení).
Řada průzkumů přitom jasně doložila, že Ježíšův požadavek sloužit druhým znamená i
finanční zisk. Eticky zaměřené podniky patří k dlouhodobě úspěšným. V soutěži o vysoce
kvalifikované pracovníky vyhrávají firmy, které mohou uchazečům nabídnout nejlepší
podmínky. A zájemci upřednostňují především osobní rozvoj a dobré sociální prostředí ve
firmě před výší platu.
Zajímavé informace o tom, na co se zaměřují lidé žádající o zaměstnání, nám poskytne
klinika, kterou založil americký lékař Patch Adams. (www.patchadams.org) Kdo nemá
dostatek finančních prostředků, je tu ošetřen zadarmo. Klinika pokrývá své potřeby z darů, při
rekonvalescenci využívá spolupráce rodinných příslušníků i pacientů. Léčebné metody jsou
komplexní a často velmi nekonvenční. Patch Adams vyprávěl na jednom kongresu o jistém
nespokojeném, depresivním a neustále reptajícím pacientovi. Po dva dny ho nechali pečovat o
zcela ochrnutého člověka, a kverulantství bylo vyléčeno. Tato klinika vyplácí každému

zaměstnanci paušálně 3000 dolarů ročně, k tomu zdarma stravu a ubytování a 70 až 80
pracovních hodin týdně. Adams dostává na každé volné místo zhruba tři stovky nabídek.
Koncepce kliniky je zjevně natolik přitažlivá, že lidé rádi přijímají i hmotné a další nevýhody.
Řídící a vedoucí síly mají dvojí úkol: starat se o rozvoj svůj i druhých. Nikomu příliš
nepomůže, když se nadřízený - kvůli špatně chápané odpovědnosti za druhé - málem rozkrájí.
Péče o blaho svěřených spolupracovníků nesmí být zástěrkou zanedbávání vlastní duševní a
tělesné rovnováhy. Když se sám cítím dobře, postarám se dobře i o ostatní.
Při vysokých nárocích, které jsou dnes na řídící pracovníky kladeny, se samozřejmě
objeví otázka po zdrojích, z nichž je potřeba čerpat sílu a orientaci. Výkon a výdej energie
vyžaduje na druhé straně také příjem a čerpání z dobrých zdrojů. Duchovní rozvoj v tomto
smyslu neznamená pouze spojení s širším celkem, ale zásadním způsobem se vztahuje ke
kořenům a zdrojům. Pouze dobrý vztah k vlastním biologickým, geograficko-sociálním a
duchovním kořenům zajišťuje člověku vnitřní rovnováhu a poskytuje mu sílu obstát v
nárocích všedního dne.
Hrozivě rostoucí číslo psychosomatických obtíží - počínaje infarktem myokardu až po
syndrom vyhoření - ukazuje na duševní zbědovanost mnoha z nás, kteří trpí a strádají
takzvaným diktátem hmoty a nenaplněných duševních potřeb. Úkol dobře se postarat o
duševní i duchovní potřeby své i podřízených se proto zdá být dnes naléhavější než kdykoli
dřív.
Vídeňský psychoterapeut a zakladatel logoterapie Viktor Emmanuel Frankl, který
přežil pobyt v několika koncentračních táborech, pohlíží na hledání smyslu jako na ústřední
lidský úkol. Hovoří o „lidské vůli ke smyslu“. Přežil období nacismu, protože nikdy nevzdal
své hledání smyslu. Toto téma hraje ústřední roli ve spiritualitě takzvaných přírodních národů.
Původní obyvatelé amerického kontinentu se například oddávají vizi zvané Quest, v níž
pátrají po svém povolání a životním úkolu. Jedná se o nejzásadnější náboženskou událost
spojenou s obřady očišťování, s postem, odchodem do samoty a dalšími rituály.
Pokud osobnost na řídicím postu sama spatřuje ve svém životě hluboký smysl, vnímá
své konání a celý podnik jako něco cenného a smysluplného, může jiskra jeho přesvědčení
přeskočit i na podřízené. Známý Ježíšův výrok: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého
slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4) se dá dobře aplikovat i na obyčejný pracovní den.
Finanční ohodnocení jako hmotný výsledek nestačí naplnit člověka štěstím a spokojeností
sám o sobě, ve svém konání potřebujeme vidět také duchovně-náboženský rozměr. Firma
může být dlouhodobě úspěšná pouze za předpokladu, že nabídne podřízeným i nadřízeným
víc než pouhý hmotný užitek.
Odkud se bere vysoké nasazení mnoha dobrovolných spolupracovníků v,
organizacích, jako jsou například Lékaři bez hranic nebo Amnesty International? Lidé ze sebe
dokážou vydat nesmírně mnoho, když ve svém počínání vidí smysl a pokládají je za
hodnotné. A to je první úkol dobré ho vedení: sdílet s druhými smysl jejich konání a uznávat
stejné hodnoty.

TEXT K PROHLOUBENÍ
Duchovní kultura podnikání a „podnikové klima“
„Prostředí“ podnikání - tedy to, co spolupracovníci a zákazníci nevědomky vnímají - je
určováno „duchovní kulturou“, jaká se v konkrétním podniku uplatňuje. Naopak chybějící
„duchovní kultura“ podnikání vede ke špatnému „prostředí“. Pozitivní a vstřícná kultura
vzájemné spolupráce v podniku není jen tak prostě dána, aleje třeba oni znovu a znovu
usilovat. Řídícím pracovníkům je v tomto úsilí přisouzena zvláštní úloha. Znovu nám to
dokládá pohled na svatého Benedikta:
Prvním cílem vedení je vytvořit v podniku spolehlivé a jednoznačné prostředí. Benedikt
hovoří o „horis scompetentibus“ neboli přiměřených hodinách, o příhodném čase, ve kterém
je třeba dávat a žádat. „Competere“ znamená v původním významu „snažit se něčeho
společně dosáhnout, sejít se, přizpůsobit se, vyhovovat, být přiměřený“. Cílem vedení je
stav, kdy spolupracovníci směřují za společným cílem a současně každý nebojuje jen za
sebe, ale vzniká pospolitost, společenství. To by se nemělo omezovat pouze na lidi, ale mělo
by se vztahovat také ke vztahu „člověk a čas“ a také ke vztahu „člověk a stvoření“. Člověk a
čas se mají setkat, mají si vzájemně odpovídat. Koná-li člověk vše v pravý čas, má to pro
něho blahodárné účinky. Pravý čas, ve kterém do staneme to, co potřebujeme, a ve kterém
můžeme žádat to, co je zapotřebí, vytváří klidnou a jasnou podnikovou atmosféru. Odehráváli
se všechno v pravý čas, člověk si uvědomuje, že je brán vážně. Má-li všechno svůj řád,
upořádá člověk i své nitro.
Řekové považují Hóry za bohyně, které provázejí celý rok a dodávají mu plodnost. Hesiodos
pokládá tři Hóry „Uměřenost, Právo a Pokoj“ za Diovy dcery. Benedikt ještě čerpá z tradic
řecké kultury, pro niž výraz „správná hodina“ neznamená jen otázku dochvilnosti a kázně.
Řecká kultura měla ještě mnohem vyvinutější cit pro tajemství pravého okamžiku, který
dodává člověku vnitřní řád a správný rytmus. Pouze za předpokladu, že je člověk vyladěn
podle svého vnitřního rytmu (dnes se hovoří o biorytmu), dokáže jeho práce dlouhodobě nést
dobré výsledky. Člověk nemá pracovat proti svému založení a rytmu, jinak se zničí. Čas se
musí s člověkem potkat, jen tak je možná dlouhodobá, smysluplná a efektivní práce. Je-li
někdo nucen pracovat jen podle vnějších nařízení a své vnitřní biologické hodiny musí
potlačit, brzy skončí úplně vyčerpaný. Mnoho firem tuto pravdu znovu objevilo a zavádějí
klouzavou pracovní dobu. (...)
Vlastní cíl vedení druhých lidí formuluje svatý Benedikt větou, že „v Božím domě nebude
nikdo zmatený nebo smutný- ut nemo perturbetur neque contristetur in domo Dei“. To je
úplně jiný cíl než úsilí o maximální finanční zisk. Benediktovi jde totiž na jedné straně o
člověka a o jeho spásu, zdraví a blaho, na druhé straně o Boha. Správné vedení a řízení má
zajistit, aby žádný spolupracovník nepropadl zmatku, aby nebyly raněny jeho city nebo nebyl
vyveden z míry (= per-turbetur). Vedení nemá šířit nepokoj a zmatek, ale pokoj, srozumitelné
a jednoznačné informace, klid a radost z díla. Kdo štve podřízené ke spěchu, ten je zraňuje a
nenávidí. Celerarius ale nemá své spolubratry nenávidět, má je milovat. Projevem lásky není
honba a štvanice, ale vytváření pokojného a příjemného pracovního prostředí, aby lidé mohli
konat své dílo rádi, soustředěně a v pokoji. V mnoha firmách a podnicích jsou jasná,
průhledná a srozumitelná pravidla nahrazována chaotickou činorodostí. Každých pár týdnů
jsou vydávány nové směrnice a podnik je opakovaně po několika letech restrukturalizován.
Jenže tato činorodost často jen za stírá skutečnost, že se někam vytratil cíl. Věděl to už Mark
Twain, když napsal: „Když ztratili cíl z očí, zdvojnásobili své úsilí.“ Mniši mají mít svůj cíl
neustále jasně před očima; jen tak si budou důsledně a v pokoji konat svou práci.
Jakýkoli kontakt podřízených s lidmi v řídicích funkcích by je neměl nikdy zraňovat,
zarmucovat nebo přinášet pocity smutku a zmaru. Smutek člověka ochromuje. V mnoha
podnicích člověk brzy získá dojem, že se za horečnou činností skrývá jakýsi smutek, který
udusí jakoukoli radost z díla. Když se na truchlivou náladu víc zaměříme, zjistíme, že její
příčina spočívá v nedostatku úcty a respektu k zaměstnancům ze strany vedení. Pokud jsou

lidé ve svých citech opakovaně zraňováni a nemají možnost se bránit, reagují právě tím, že
upadnou do stavu smutku a deprese. Normální reakcí na zraněné emoce a urážku ze strany
řídícího pracovníka je touha po pomstě a tendence vše bojkotovat. Každý pak zraňuje
každého, nikdo o problémech ale nemluví, nic se neřeší. Rány na duši nejsou reflektovány a
ošetřovány, ale dál se prohlubují. Tato situace vede k naprosté likvidaci dobrého klimatu v
podniku. V mnoha případech se dá okamžitě vycítit, jaká atmosféra ve firmě vládne, sotva
člověk vstoupí do budovy, kde sídlí. Někde je povznášející, jinde tak tíživá, že se nám
okamžitě sevře žaludek. V takovém podniku ochromuje zaměstnance hluboký smutek,
prostory jsou naplněny pocitem prázdnoty a nesmyslnosti.
Benedikt považuje za naprosto podstatné nikoho zbytečně nezraňovat a nevyvolávat pocity
smutku, zármutku a deprese. Celerarius má povinnost šířit kolem sebe ovzduší pokoje a
vnitřní radosti. Toho ovšem není možné dosáhnout skandováním hesel o vytrvalosti nebo
sloganů oblíbených za časů Třetí říše: „Síla a radost“ atd. Skutečnou radost z práce může
nadřízený zprostředkovat jen tak, že v kontaktu se zaměstnanci a svým způsobem řízení jim
bude vyjadřovat úctu a vážnost, že se sám nedá ochromit problémy, ale bude řešit konflikty s
vnitřním pokojem a důvěrou.
V. Anselm Grün: Menschen führen - Leben wecken. Anregungen aus der Regel Benedikts von Nursia,
Vier-Türme-Verlag, Münsterschwar zach 2004, str. 127-130.