4/2001 .pdf 2330 kB - Martagon

32
zde utvořit takovou podskupinu – jméno jí jistě zvolí úspěšný šlechtitel. A podobně
i v dalších případech.
Jenže zakřížení nepříbuzných lilií do skupiny martagonů je obtížné, a i šlechtitelů,
kteří by se zrovna tomuto úkolu věnovali, je málo, a také zde je nezanedbatelný fakt,
že výsledné hybridy patrně nebudou plodné, to znamená, že nebude snadné vyšlech−
tit tolik pozoruhodných hybridů, “aby to stálo za řeč”, v našem případě spíše “za
vytvoření zvláštní podskupiny v rámci skupiny VIII”. Vždyť v literatuře již jsou zmíně−
ny různé mezisekční hybridy, např. “Kelmarsh”, “Martellatum”, a další, avšak nikdy se
k pěstitelům nedostaly ani nebyly užity k dalšímu křížení. Zkrátka “krátce zazářily
a zapadly”. Proč potom tvořit nové sekce a bourat starý systém třídění?
Ovšem jisté je jen to, že časem dojde ke zkřížení martagon hybridů a amerických
lilií, a jak tedy takovou novou skupinu hybridů pojmenovat? To ale v podstatě moje
starost není – pojmenovat by je měl ten, kdo je první vyšlechtí. Mě je celkem lhostej−
né, zda se budou jmenovat “Euroatlantky”, nebo “Transatlantky” nebo “Transpacifič−
ky” či “Pardagon hybridy” “Mardalinum hybridy”, “Parmar hybridy”, “Ammar hybri−
dy” , “Maram hybridy” anebo nějak podobně. To už nechám koňovi, ten má větší
hlavu. Daleko důležitější a nakonec i uspokojivější je naštěstí samotná pěstitelská
a šlechtitelská práce.
CESTOVÁNÍ ZA MARTAGONY
Jiří Kovář
Nerad bych, aby tento příspěvek o cestování za martagony vyzněl příliš pateticky,
vždyť vychází ze zcela pravdivé platformy. Nepopírám však, že můj úhel pohledu na lilie
může být emocionálně laděn. Lilie je prostě květinou číslo jedna.
Skoro denně jezdím do zaměstnání kolem jednoho z nevelkých kopců v Pošumaví.
Od loňska vím, že na jeho vrcholu roste hojně Lilium martagon var. martagon (syn.: L.
martagon var. typicum), přibližně v nadmořské výšce 500 – 530 m nad mořem. V tomto
smyslu asi patřím k těm šťastlivcům, kteří vědí, kde L. martagon ve volné přírodě hledat.
Lokalita se nachází na Strakonicku v ochranáři vymezeném území – označme si ji pra−
covně “RŠ”. První návštěvu jsem zde uskutečnil sám, o deštivé sobotě, dne 9. června
2001. V této době žádné lodyhy ještě nekvetly, už ale měly vyvíjející se poupata. Běžně
bylo možno najít desítky a desítky lodyh, typických martagonových “paraplíček”, jejichž
čas měl teprve v budoucnu přijít. Překvapila mne absence botrytidy a minimální napa−
dení larvami chřestovníčků – pouze na jednom kusu. Přes vrchol hory vede dosti fre−
kventovaná lesní cesta, dále přecházející v řídce zalesněnou pěšinu. Po obou stranách
najdeme zlatohlávky, třeba jen půl metru od cesty. Les je zde smíšený z buku lesního,
borovice lesní, v menší míře smrk. Martagony tu najdeme ve vysoké trávě, na vápenco−
vém podkladě v tzv. rendzině, což je sypká silně humusovitá půda, jíž se také někdy říká
slinovatka.