Základy světla a hmoty.pdf - FBMI

Ian R. Kenyon : The Light Fantastic, A modern
Introduction to Classical and Quantum Optics, Oxford,
2008
Takovéto astronomické metody byly vytlačeny daleko přesnějším pozemním
měřením ve kterém je měřen čas oběhu světla které putuje podél měřené části
k zrcadlu a od zrcadla. Je- li takové měření realizováno v normální
atmosféře, na vzdálenostech desítek km, pak stačí jen malá korekce na
kompenzaci rozdílu mezi rychlostí světla ve vakuu a ve vzduchu při
atmosférických podmínkách. Tento čas oběhu je pro dráhu 30 km asi 0.1 ms,
takže je vyžadována přesnost v časování řádu 10 -9 s (nanosekunda) – to
proto, aby se docílilo přesnosti v určení rychlosti jedna v 10 5 . Abychom
tuto nezbytnou podmínku v časování docílili, pak se k tomu používá
elektronicky řízená závěrka, zvaná Kerova cela.
V roce 1960 vznikl nový přístup k měření rychlosti světla : rychlost je rovna
vlnové délce násobené frekvencí. Byl použit zdroj emitující v úzkém
rozsahu frekvencí, a byla měřena jak frekvence, tak vlnová délka záření ve
vakuu, což po vynásobení dalo rychlost c. Rychlost elektromagnetických vln
ve vakuu byla měřena velmi přesně různými metodami a bylo nalezeno že je
konstantní a nezávislá na vlnové délce záření.