thesis - Theses

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI 

Přírodovědecká fakulta 

Katedra anorganické chemie 

Studium nových koordinačních sloučenin mědi 

obsahujících 2–fenyl–3–hydroxychinolonový skelet 

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 

Autor práce: 

Barbora Agatha Halouzková 

Studijní program: 

Bioorganická chemie 

Studijní obor: 

Organická chemie 

Typ studia: 

Prezenční 

Vedoucí bakalářské práce: 

RNDr. Roman Buchtík, Ph.D. 

Datum odevzdání práce: 7.5. 2013 

Olomouc 2013

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně pod odborným dohledem RNDr. 

Romana Buchtíka, Ph.D.. Veškeré literární prameny, které jsem v práci využila, jsou 

uvedeny v seznamu použité literatury. 

Souhlasím s tím, že práce bude prezenčně zpřístupněna v knihovně Katedry organické 

chemie a Katedry anorganické chemie, Přírodovědecké fakulty, Univerzity Palackého 

v Olomouci. 

V Olomouci dne…………….. 

………….………………………………. 


ii

Poděkování: 

Chtěla bych poděkovat svému školiteli RNDr. Romanu Buchtíkovi, Ph.D. za vedení a 

rady, které mi po celou dobu poskytoval. Dále bych chtěla poděkovat týmu katedry 

anorganické chemie, jmenovitě RNDr. Bohuslavu Drahošovi, Ph.D. za provedení 

HPLC/MS, Mgr. Radce Novotné, Ph.D. za měření infračervené spektroskopie, Ing. Ivanu 

Nemcovi, Ph.D. za provedení rentgenostrukturní analýzy, Mgr. Pavlovi Štarhovi, Ph.D. za 

provedení termické analýzy a Mgr. Tomášovi Šilhovi za provedení elementární analýzy. 

Můj dík také patří prof. MUDr. Milanu Kolářovi, Ph.D. za stanovení antimikrobiální 

aktivity. Můj největší dík ale patří mé mamince, manželovi a celé rodině za pevné nervy 

při psaní bakalářské práce. 

iii

Bibliografická identifikace: 

Jméno a příjmení autora: 


Název práce: 

Studium nových koordinačních sloučenin mědi obsahujících 

2–fenyl–3–hydroxychinolonový skelet 

Typ práce: 

Bakalářská 

Pracoviště: 

Katedra anorganické chemie, Přírodovědecká fakulta, 

Univerzita Palackého v Olomouci 

Vedoucí práce: 


Rok obhajoby práce: 2013 

Abstrakt: Byly nasyntetizovány koordinační sloučeniny mědi obsahující 2–fenyl–3– 

hydroxy–4(1H)–chinolonový skelet, různě substituovaný na fenylovém jádře. Tyto 

sloučeniny byly charakterizovány pomocí elementární analýzy (C, H, N, S), hmotnostní 

spektrometrie (ESI+, ESI–), infračervené spektrometrie, termické analýzy (TG/DTA) a 

monokrystalové rentgenostrukturní analýzy. Rovněž bylo u vybraných koordinačních 

sloučenin provedeno stanovení antimikrobiální aktivity. 

Klíčová slova: 

Cu (II) komplexy, 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolony, 

in vitro cytotoxicita, antimikrobiální aktivita 

Počet stran: 49 

Jazyk: 

Čeština 

iv

Bibliographical identification: 

Author’s first name and surname: 


Title: 

Study of new copper(II) complexes containing 

substituted 2–phenyl–3–hydroxyquinolinones 

Type of synthesis: 

Bachelor 

Department: 

Department of Inorganic Chemistry, Faculty of 

Science, Palacky University in Olomouc, Czech 

Republic 

Supervisor: 


The year of presentation: 2013 

Abstract: Copper (II) coordination compounds containing 2–phenyl–3–hydroxy–4(1H)– 

quinolinone skeleton, variously substituted on 2–phenyl ring, were synthesised. 

Compounds were characterized by elemental analysis (C, H, N, S), mass spectrometry 

(ESI+, ESI–), infrared spectroscopy, thermal analysis (TG/DTA) and single crystal X–ray 

analysis. Study of antimicrobial activity of chosen coordination compounds was carried 

out. 

Keywords: 

Cu (II) complexes, 2–phenyl–3–hydroxy–4(1H)– 

quinolinones, in vitro cytotoxicity, antimicrobial 

activity 

Number of pages: 49 

Language: 

Czech 

v

1 Obsah 

1 OBSAH ......................................................................................................................... 1 

2 ÚVOD ............................................................................................................................ 3 

3 TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................. 4 

3.1 KOORDINAČNÍ CHEMIE A KOORDINAČNÍ SLOUČENINY ............................................ 4 

3.2 KOORDINAČNÍ SLOUČENINY MĚDI ........................................................................... 5 

3.2.1 Chemická charakteristika mědi a její role v biologických procesech ............... 5 

3.2.2 Měď z pohledu koordinační chemie ................................................................... 8 

3.2.3 Biologicky aktivní koordinační sloučeniny mědi ............................................... 9 

3.2.4 Fyziologické účinky koordinačních sloučenin mědi ........................................ 20 

4 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST ..................................................................................... 29 

4.1 POUŽÍVANÉ PŘÍSTROJE .......................................................................................... 29 

4.2 SYNTÉZA (2–FENYL)–3–HYDROXY–4(1H)–CHINOLONŮ....................................... 29 

4.2.1 BROMACE ACETOFENONU ......................................................................... 29 

4.2.2 ESTERIFIKACE ............................................................................................... 30 

4.2.3 CYKLIZACE ..................................................................................................... 30 

4.3 PŘÍPRAVY JEDNOTLIVÝCH CHINOLONŮ .................................................. 31 

4.3.1 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q1)....................................................... 32 

4.3.2 2–(4–methyl)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q2) ..................................... 32 

4.3.3 2–(4–methoxy)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q3)................................... 33 

4.3.4 2–(4–fluoro)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q4) ...................................... 33 

4.3.5 2–(4–chlor)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (5) .......................................... 33 

4.3.6 2–(4–amino–3,5–dichloro)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q6) ............... 34 

4.4 SYNTÉZA KOORDINAČNÍCH SLOUČENIN MĚDI A 2–FENYL–3– 

HYDROXY–4(1H)–CHINOLONOVÝCH DERIVÁTŮ................................................ 34 

5 VÝSLEDKY A DISKUZE ........................................................................................ 36 

5.1 FYZIKÁLNĚ CHEMICKÁ CHARAKTERISTIKA PŘIPRAVENÝCH KOMPLEXŮ MĚDI ....... 37 

5.1.1 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–fenyl–4(1H)–chinolinonato–O 4 ]měďnatý komplex 

(1) 37 

5.1.2 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4–methyl)fenyl–4(1H)–chinolinonato–O 4 ]měďnatý 

komplex (2) .................................................................................................................. 38 

5.1.3 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4–methoxy)fenyl–4(1H)–chinolinonato– 

O 4 ]měďnatý komplex (3)............................................................................................ 38 

5.1.4 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4–fluoro)fenyl–4(1H)–chinolinonato–O 4 ]měďnatý 

komplex (4) .................................................................................................................. 39 

5.1.5 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(chloro)fenyl–4(1H)–chinolinonato–O 4 ]měďnatý 

komplex (5) .................................................................................................................. 40 

5.1.6 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4,6–dichloro–5–amino)fenyl–4(1H)–chinolinonato– 

O 4 ]měďnatý komplex (6)............................................................................................ 41 

5.2 STANOVENÍ ANTIMIKROBIÁLNÍ AKTIVITY ............................................................. 42 

6 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 45 

7 LITERATURA ........................................................................................................... 46 

1

2 Úvod 

Tato bakalářská práce obecně seznamuje čtenáře s problematikou biologicky aktivních 

koordinačních sloučenin mědi, jejich potenciálních možnostech aplikace, ale hlavně se 

snaží rozšířit řady těchto zajímavých látek o nové deriváty. Pozornost byla věnována 

zejména měďnatým komplexům s thiosemikarbazony, 1,10–fenanthrolinem, Schiffovými 

bázemi, imidazoly, benzimidazoly, triazoly a fosfiny. Nicméně hlavní část práce byla 

zaměřena na syntézu a charakterizaci koordinačních sloučenin mědi s chinolony. 

Chinolony jsou heterocyklické sloučeniny, u nichž byla prokázána antimikrobiální aktivita 

(díky této vlastnosti jsou v klinické praxi využívány například jako antibiotika k léčbě 

zánětů močových cest, například Ciprofloxacin, Norfloxacin či Ofloxacin), 

antituberkulotická aktivita a protinádorová aktivita. V současné době jsou studovány 

kromě těchto látek i jejich analoga, k nimž patří mimo jiné 4(1H)–chinolony. U 4(1H)– 

chinolonů byla prokázána velká škála biologických účinků od antivirálních, 

antituberkulotických, antimalarických, antialergických až po antithrombotické. 4(1H)– 

chinolony tvoří řadu derivátů. Z našeho hlediska nejzajímavějším příkladem těchto 

derivátů jsou 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolony, které vykazují cytotoxické účinky, 

spočívající v inhibici topoizomerázy II a inosinmonofosfát dehydrogenázy. 

U všech výše zmíněných koordinačních sloučenin byla pozorována vyšší biologická 

aktivita než u samotných ligandů. Z toho předpokladu se vycházelo i u sloučenin mědi s 2– 

fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolony, které byly připraveny a dále charakterizovány celou 

řadou fyzikálně–chemických analytických metod. 

Experimentální část je věnována přípravě a fyzikálně–chemické charakterizaci šesti 

připravených různě substituovaných koordinačnch sloučenin mědi s 2–fenyl–3–hydroxy– 

4(1H)–chinolony. U jedné z námi připravených sloučenin byla dokonce struktura 

jednoznačně potvrzena pomocí RTG difrakce. U vybraných komplexů bylo rovněž 

provedeno stanovení antimikrobiální aktivity. 

3

3 Teoretická část 

3.1 Koordinační chemie a koordinační sloučeniny 

U zrodu koordinační chemie stál v roce 1893 německý chemik Alfréd Werner, který se 

zabýval studiem sloučenin přechodných prvků a amoniaku [1]. Werner zavedl pojmy 

komplexní kation, komplexní anion a komplexní molekula nedisociující se v roztocích. 

Takovéto nedisociující se částice uzavřel do hranatých závorek, nazývaných Wernerovy 

závorky. Z toho důvodu bývají tyto sloučeniny nazývané komplexní (tj. složené) nebo také 

koordinační. Werner taktéž zavedl do chemie pojmy jako centrální atom, ligand a 

koordinační číslo. 

Pro chemii přechodných prvků je příznačná tvorba donor – akceptorových sloučenin, která 

vychází z obecné teorie Lewisových kyselin a bazí. V těchto sloučeninách mezi atomy 

vzniká vztah centrální atom a ligand. Centrálním atomem bývá kation zpravidla 

přechodného prvku s volným d orbitalem, který má charakter Lewisovy kyseliny (je 

příjemcem elektronového páru od donoru, tudíž elektrofilem). Naopak ligandem může být 

anion nebo elektroneutrální molekula, jenž má charakter Lewisovy báze (je donorem 

elektronového páru, tudíž nukleofilem). Mezi centrálním atomem a ligandem vzniká 

koordinační sféra, kterou ve vzorcích vymezujeme pomocí Wernerových hranatých 

závorek a která svou kompozicí výrazně ovlivňuje vlastnosti a podobu komplexních 

sloučenin. 

V závislosti na tom, kolik sloučenina obsahuje centrálních atomů, můžeme komplexy 

rozdělit na jednojaderné (mononukleární) nebo vícejaderné (polynukleární). Vícejaderné 

(polynukleární) komplexy jsou charakteristické vazbou kov – kov. Komplexy dále 

můžeme rozdělit podle typů ligandů na homoleptické, kdy komplex obsahuje ligandy 

pouze jednoho typu, a heteroleptické, známé též pod anglickým označením mixed–ligands, 

kdy komplex obsahuje více typů ligandů. 

Další možností dělení koordinačních sloučenin je dělení dle povahy ligandu na σ komplexy 

a π komplexy. 

Významnou vlastností komplexních sloučenin jsou také jejich stechiometrické vlastnosti, 

které se vyjadřují pomocí koordinačního čísla. Toto číslo je dáno především povahou 

ligandů, a dále dostupností a počtem volných orbitalů. V případě ligandů záleží na jejich 

4

elektronegativitě a polarizovatelnosti. Obecně lze říci, že čím je ligand (donorový atom) 

elektronegativnější či méně polarizovatelný, tím má centrální atom vyšší koordinační číslo. 

Koordinační sloučeniny mohou nabývat koordinačních čísel od 2 do 12, z nichž 

nejobvyklejšími jsou 4, 6, 8 a 12. 

3.2 Koordinační sloučeniny mědi 

3.2.1 Chemická charakteristika mědi a její role v biologických procesech 

Měď, která je dvacátým devátým prvkem periodické tabulky, byla známa již před 10 000 

lety, o čemž svědčí nálezy z vykopávek v severním Iráku. Obrovský význam měla měď 

coby jedna ze dvou komponent bronzu. V období Římského impéria byla měď známá 

především jako kov z Kypru, odtud pochází původní název Cyprium, který byl později 

zkrácen na Cuprum. Měď patří mezi ušlechtilé kovy. S neoxidujícími kyselinami 

nereaguje. S kyslíkem se v červeném žáru slučuje na CuO, se sírou vznikají sloučeniny 

obecného charakteru Cu 2 S a s halogeny dává halogenidy typu CuX 2 . 

Hlavní surovinou pro výrobu mědi je chalkopyrit, jenž se musí nejprve pražit a dále se 

provádí struskování a redukce. Rovněž ji ale můžeme připravit louhováním chalkopyritu 

v roztoku kyseliny sírové a síranu železitého. Měď je kujný, tažný, kov červenohnědé 

barvy, s dobrou tepelnou a elektrickou vodivostí a s vysokým bodem tání, která krystaluje 

v plošně centrované kubické soustavě. Používá se k tvorbě slitin, mnohem tvrdších než 

sama měď, z nichž nejznámější jsou bronz (slitina mědi a cínu), mosaz (slitina mědi a 

zinku) a konstantan (slitina mědi a niklu). 

Měď je prvkem 11. skupiny, proto je její konfigurace [Xe]3d 10 4s 1 , má tedy plně obsazený 

d orbital. Na tvorbě kationtů mědi se ovšem podílí i elektrony d orbitalu, díky čemuž se 

řadí mezi prvky přechodné (na rozdíl např. od prvků 12. skupiny, které nevyužívají 

d orbitalů k tvorbě kationtů, proto se mezi přechodné prvky neřadí). Měď disponuje 

poměrně vysokými hodnotami první ionizační energie, hodnota druhé ionizační energie je 

nižší, díky čemuž může měď poskytnout elektrony z d orbitalu a dát tak vzniku kationtů 

v oxidačním stavu II, popřípadě se může podílet na kovalentní vazbě vedoucí 

k oxidačnímu stavu III a vzácně IV. Měď je tedy schopna tvořit sloučeniny ve čtyřech 

oxidačních stavech –I, II, III a velmi vzácně IV. Záporný oxidační stav nebyl prokázán. 

5

Sloučeniny v oxidačním stavu I jsou spíše kovalentního charakteru, což vede ke zvýšení 

mřížkové energie a má za následek nižší rozpustnost těchto sloučenin. Sloučeniny mědi ve 

vyšších oxidačních stavech (II, III, IV) se vyznačují barevností a paramagnetismem. 

Vzhledem k tomu, že se na tvorbě vazby podílí elektrony z vnějšího s orbitalu, ale i 

vnitřního d orbitalu, vznikají sloučeniny s velmi silnou kovovou vazbou, charakteristické 

vysokým bodem tání a vysokou hodnotou sublimačního tepla. 

V přítomnosti komplexotvorných rozpouštědel (např. NH 3 ) lze dostat bezbarvé komplexní 

sloučeniny konfigurace d 10 , které jsou velmi dobře rozpustné ve vodě. Sloučeniny mědi se 

však nejčastěji vyskytují v oxidačním stavu II o konfiguraci d 9 , tvořící čtvercové nebo 

deformované oktaedrické komplexy. Měďnaté soli jsou ve srovnání s měďnými solemi ve 

vodných roztocích stabilnější, protože měďné soli ve vodných roztocích disproporcionují. 

Ke stabilitě měďnatých solí přispívají zejména zápornější hodnoty hydratačního tepla. 

Oxidační stav III není pro měď zcela běžný, známá je především světle zelená, 

paramagnetická sloučenina se dvěma nepárovými elektrony K 3 [CuF 6 ]. 

Měď je významným biogenním prvkem a účastní se mnoha důležitých procesů v živých 

organismech. Nezbytnost mědi u savců byla poprvé prokázána v roce 1928 při 

experimentech s krysami, kterým byla podávána strava ochuzená o měď. U všech 

testovaných jedinců se vyvinula anémie [2]. Nedostatek mědi je pozorován taktéž u 

anemických pacientů a rovněž úzce souvisí se změnami v imunitním systému nebo 

s kostními abnormalitami [3]. Optimální příjem mědi za den se pohybuje v rozsahu 0,9 – 

3,0 mg. Normální koncentrace mědi v lidském séru je přibližně 15µM (tj. 1mg/l). Pro 

všechny živé organismy je měď prvkem esenciálním. Je klíčovým elementem v redoxních 

pochodech, růstu a vývoji organismu. Je důležitá pro funkci některých proteinů a enzymů 

účastnících se energetického metabolismu, dýchání a syntézy DNA (zejména pro 

cytochrom oxidázu, superoxid dismutázu (SOD), tyrozinázu nebo askorbát oxidázu) [4]. 

Ve fyziologii hraje měď nepostradatelnou roli především jako katalytický kofaktor 

v redoxních pochodech účastnících se mitochondriální respirace, absorpce železa a 

odbourávání volných radikálů. Měď je hlavní elementární složkou redoxních 

metalloenzymů, které se účastní redoxního cyklu mezi oxidačním stavem I a II. Příkladem 

takového metalloenzymu může být cytochrom c oxidáza, tyrozináza nebo Cu – Zn 

dismutáza [5]. Chronický nedostatek mědi může vést k degenerativním autoimunitním 

onemocněním, jako jsou například chronická anémie, revmatoidní arthritida, diabetes či 

6

dokonce rakovina. Nicméně i přebytek mědi v organismu není optimální. Měď se váže 

k DNA s mnohem větší afinitou, než jiné divalentní kationty, čímž podporuje oxidaci DNA 

a dále může mít za následek produkci volných kyslíkatých radikálů (ROS, z angl. Reactive 

Oxygen Species). Měďnaté kationty se účastní redoxních reakcí, při kterých v přítomnosti 

superoxidu nebo jiného redukčního činidla (např. glutathion nebo kyselina askorbová) 

může dojít k redukci měďnatého iontu na měďný, který je schopen katalyzovat tvorbu 

hydroxylových radikálů z peroxidu vodíku přes tzv. Haber – Weissovu reakci [6]. 

Haber – Weissova reakce: 

Cu(II) + O 2 –• → Cu(I) + O 2 

Cu(I) + H 2 O 2 → Cu(II) + OH • + OH – 

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– 

O 2 –• + H 2 O 2 → O 2 + OH • + OH – 

Vysoce reaktivní hydroxylové radikály mohou vést až k rozštěpení DNA a tvorbě dalších 

volných radikálů. Rovněž bylo prokázáno, že nadbytek mědi v těle může vést ke vzniku 

nádorových onemocnění (např. rakoviny prostaty, mozku, prsu nebo tlustého střeva) [7]. 

Lidský organismus získává měď z potravy formou jejích sloučenin. K absorpci mědi 

z potravy dochází v tenkém střevě pomocí střevních epitelových buněk, kdy je vstřebávána 

přes basolaterální membránu a váže se na albimun a transcuprein. Albumin, který je 

v lidské krvi přítomen v koncentračním rozsahu 0,5 – 0,7mM [5], může vázat pouze jeden 

ion mědi a je schopen na sebe navázat přibližně 5 až 35 % celkového obsahu mědi v krevní 

plazmě. Další část mědi je vázána na transcuprein, který je schopen navázat ji v mnohem 

vyšší koncentraci [8]. Zbytek mědi se váže na menší peptidy a aminokyseliny (např. 

histidin). Měď je posléze transportována do jater, kde se účastní syntézy ceruloplasminu 

(enzym obsahující šest atomů mědi v oxidačních stavech I a II), který se podílí na oxidaci 

Fe 2+ na Fe 3+ v organismu [9]. 

Důležitým poznatkem při biologické charakterizaci mědi je fakt, že podporuje angiogenezi 

při tvorbě nádorů, neboť bylo zjištěno, že interaguje s některými proangiogenetickými 

faktory. Měď se může vázat na angiogenetické růstové faktory, dokáže indukovat expresi 

angiogenetického růstového faktoru a kontrolovat sekreci angiogenických cytokinů [10]. 

Nedávno bylo zjištěno, že některé měďnaté soli se dokáží navázat na nádorové buňky a 

7

navodit apoptózu (organizovaná buněčná smrt). Této vlastnosti se využívá při syntéze 

nových neplatinových léčiv. 

3.2.2 Měď z pohledu koordinační chemie 

Měď tvoří řadu koordinačních sloučenin s rozmanitými koordinačními čísly (2, 3, 4, 5 a 6) 

i v různých oxidačních stavech. 

V oxidačním stavu I tvoří měď bezbarvé diamagnetické komplexy s koordinačními čísly 2 

(lineární molekula), 3 (trojúhelník) a 4 (tetraedr). Nejběžněji se ovšem vyskytuje 

v koordinačním čísle 4. 

V oxidačním stavu II tvoří měď komplexy zelené, fialové, modré (sloučeniny 

s koordinovanými molekulami vody) až oranžové barvy. Tyto barevné rozdíly jsou 

důsledkem rozštěpení energetických hladin d orbitalů vlivem změn, ke kterým dochází 

v koordinační sféře. Tento oxidační stav je charakteristický tvorbou komplexů 

s koordinačními čísly 4 (čtverec), 5 (tetragonální pyramida a trigonální bipyramida) a 6 

(deformovaná tetragonální pyramida). Zajímavým jevem u tohoto oxidačního čísla mědi je 

tzv. Jahn – Tellerův efekt, projevující se u oktaedrických komplexů, které obsahují v e g 

orbitalech mědi tři elektrony spadající do orbitalů d 2 2 

z a d 2 x –y , které pak nejsou rovnocenně 

zaplněny. Na každý orbital tedy teoreticky připadá 1,5 elektronu. Tvar těchto orbitalů je ale 

rozdílný, stejně tak jako jejich elektronová hustota a s tím úzce související odpuzování 

ligandů podle osy z. Důsledkem tohoto odpuzování je deformace oktaedru na tetragonální 

bipyramidu. Tento efekt provází komplexy mědi s dusíkatými a kyslíkatými ligandy. 

Projevem tohoto efektu, kromě deformace, je i zeslabení vazeb v axiálních polohách, které 

je důsledkem jejich prodloužení. Z tohoto důvodu je v axiálních polohách obtížná 

koordinace. 

Oxidační stav III není pro měď zcela běžný, jelikož sloučeniny v tomto stavu poměrně 

lehce podléhají redukci. Tvorba koordinačních sloučenin s tímto oxidačním číslem 

vyžaduje silně elektronegativní ligandy (např. F – ). Takovéto sloučeniny mají koordinační 

číslo 6 (oktaedr), vyznačují se světle zelenou barvou a jsou paramagnetické. 

8

3.2.3 Biologicky aktivní koordinační sloučeniny mědi 

Měďnaté komplexy mají velký potenciál v medicíně, kde mohou nahrazovat v současné 

době hojně užívané komplexy platiny. Nejčastějším komplexem platiny je cisplatina, jejíž 

nevýhodou je poměrně vysoká nefrotoxicita a rezistence mnoha rakovinných buněk vůči 

tomuto kancerostatiku [11]. Zmíněné nevýhody je teoreticky možné odstranit právě 

použitím komplexů mědi, proto je tato problematika v posledních letech detailně studovaná 

[12]. Měď je pro tělo méně toxická než platina a poskytuje široké spektrum bioaktivity. 

Protinádorová aktivita prvních koordinačních sloučenin mědi byla publikována počátkem 

šedesátých let, jednalo se o koordinační sloučeniny mědi s thiosemikarbazony [13] a od té 

doby stále roste zájem o studium této problematiky. Biologicky aktivní koordinační 

sloučeniny mědi můžeme rozdělit podle dvou základních kritérií. Prvním kritériem jsou 

ligandy tvořící koordinační sloučeniny s mědí, druhým kritériem je oblast klinického 

využití koordinačních sloučenin mědi. 

Mezi často používané ligandy pro syntézy koordinačních sloučenin mědi patří 

thiosemikarbazony; Schiffovy báze; imidazoly, benzimidazoly, pyrazoly a triazoly; 

fenanthroliny a bipyridiny; fosfiny a chinolony. Specifickou skupinou koordinačních 

sloučenin mědi s potenciální biologickou aktivitou jsou již zmiňované mixed–ligand 

komplexy (tj. komplexy mědi s více než jedním druhem ligandu). 

Koordinační sloučeniny mědi mohou být protinádorově aktivní, mikrobiologicky aktivní 

nebo mohou vykazovat jinou formou fyziologického účinku. 

3.2.3.1 Thiosemikarbazonové komplexy mědi 

První zmínky o protinádorových účincích měďnatých komplexů pochází z roku 1960, kdy 

byla sledována cytotoxicita koordinačních sloučenin mědi s thiosemikarbazony [14, 15]. 

Mechanismus účinku thiosemikarbazonů spočívá v inhibici ribonukleotiddifosfát 

reduktázy. 

9

Obr. 1 Thiofen–2–karbaldehyd–thiosemikarbazon. 

Obr. 2 Měďnatý komplex s thiofen–2–karbaldehydem–thiosemikarbazonem [16]. 

U koordinačních sloučenin mědi s thiosemikarbazony byla prokázána větší schopnost 

inhibovat růst nádorových buněk, vyšší cytotoxická aktivita vůči akutní lymfoblastické 

leukemii a rakovině tlustého střeva než u samotných thiosemikarbazonů. Ačkoliv jsou tyto 

měďnaté komplexy špatně rozpustné ve vodě a vykazují vysokou in vivo cytotoxicitu, 

hojně se využívají pro svou významnou vlastnost, jíž je vysoká selektivita vůči 

hormonálním nádorům. Do této skupiny komplexů mědi patří například léčiva Marboran TM 

či Triapin TM . V posledních letech je věnována značná pozornost k odstranění jejich již 

zmíněné vysoké in vivo cytotoxicity. Zástupcem těchto komplexů může být například 

měďnatý komplex s thiofen–2–karbaldehydem–thiosemikarbazonem, u nějž byla 

prokázána cytotoxicita proti melanomu a erythroleukemii [16]. 

3.2.3.2 Komplexy mědi obsahující Schiffovy báze 

Druhým typem biologicky aktivních komplexů jsou měďnaté komplexy s tzv. Schiffovými 

bázemi, které jsou známy jako inhibitory cyklooxygenázy 2 (COX–2) a dále mají 

schopnost způsobovat apoptózu. Schiffovy báze jsou organické sloučeniny s dvojnou 

vazbou mezi uhlíkem a dusíkem, vznikající z aromatických aldehydů nebo aromatických 

primárních aminů. 

10

Komplexy mědi se Schiffovými bázemi byly charakterizovány pomocí RTG difrakce a 

byla u nich testována cytotoxicita vůči buněčným nádorovým liniím u rakoviny žaludku 

[17]. U těchto sloučenin byla rovněž prokázána schopnost inhibice vaskulárního 

endotelového růstového faktoru (VEGF). Příkladem takového komplexu může být 

komplex mědi (II) s (Z)–2–hydroxy–N´–(2–oxoindolin–3–yliden)benzohydrazidem. U 

tohoto komplexu byla pozorována cytotoxicita vůči buněčným nádorovým liniím SPCA–1, 

Tb, MGC a K562 [18]. 

Obr. 3 Komplex mědi (II) s (Z)–2–hydroxy–N´–(2–oxoindolin–3–yliden)benzohydrazidem. 

3.2.3.3 Imidazolové, benzimidazolové, pyrazolové a triazolové komplexy mědi 

Silná protinádorová aktivita byla rovněž prokázána u další skupiny komplexních sloučenin 

mědi, tentokráte s imidazolovými, benzimidazolovými, pyrazolovými nebo triazolovými 

deriváty. 

Obr. 4 Komplex mědi s benzimidazolovým derivátem. 

Benzimidazoly a jejich deriváty jsou známy pro svou antimikrobiální, antivirální, 

antiparazitologickou, protinádorovu a antifungicidní aktivitu [19, 20, 21]. 

11

Benzimidazolové měďnaté komplexy vykazují vyšší antimikrobiální, antivirotickou, 

antifungicidní aktivitu a protinádorovou aktivitu v případě karcinomu jazyka nebo 

maligního nádoru kůže než samotné benzimidazoly [21]. Komplexy mědi s benzimidazoly 

byly testovány také například proti myším buněčným nádorovým liniím melanomu či 

postiženým lymfocytům [22]. Příkladem benzimidazolového komplexu mědi může být 

komplex na obr. 5. U tohoto komplexu byla zjištěna SOD mimická aktivita a in vitro 

cytotoxicita vůči lidským buněčným nádorovým liniím A–27 karcinomu plic [23, 24]. 

Obr. 5 Komplex mědi s 1–[3–(2–pyridyl)pyrazol–1–ylmethyl]naftalenem. 

Příkladem pyrazolového komplexu může být měďnatý komplex s ligandem 1–[3–(2– 

pyridyl)pyrazol–1–ylmethyl]naftalenem. Tento komplex vykazuje silnou afinitu vůči DNA 

a vysoce nadprůměrnou cytotoxicitu vůči lidské leukemii HL–60, karcinomu žaludku 

BGC–823 a karcinomu prsu MDA5 [25]. U podobného komplexu byla prokázána 

cytotoxicita vůči buněčným nádorovým liniím HL–60 (lidské leukemické buňky), PC– 

3M–1E8 (lidské buňky nádoru prostaty) a HeLa buňkám rakoviny děložního čípku [26]. 

Příkladem měďnatého komplexu obsahujícího triazolový skelet, může být komplex mědi a 

4–amino–5–(pyridin–2–yl)–2H–1,2,4–triazol–3(4H)–thionu, u nějž byla prokázána in vitro 

cytotoxicita vůči buněčným nádorovým liniím maligního nádoru pojivových tkání [27]. 

12

Obr. 6 Komplex mědi a 4–amino–5–(pyridin–2–yl)–2H–1,2,4–triazol–3(4H)–thionu. 

3.2.3.4 Fenanthrolinové a bipyridinové komplexy mědi 

Dalším často používaným ligandem při syntéze koordinačních sloučenin mědi je 1,10– 

fenanthrolin. Biologická aktivita měďnatých komplexů s 1,10–fenanthrolinem byla 

objevena Sigmanem a kol. v 70. letech 20. stol [28]. Práci na podobné téma publikoval 

také v 90. letech Ranford [29]. Fenanthrolinový typ komplexu je schopen zapříčiňovat 

produkci ROS a je také schopen vyvolávat degradaci DNA a RNA atakem na jejich 

sacharidové složky, čehož může být využito v protinádorové terapii. Mechanismus účinku 

těchto komplexů spočívá ve schopnosti fenanthrolinu začlenit se do DNA a 

prostřednictvím mědi in situ generovat hydroxylové radikály, díky čemuž dochází 

k následné degradaci DNA. Nezbytností pro protinádorovou terapii těchto komplexů je 

přítomnost redukčních činidel (např. kyselina askorbová), které umožňují generaci 

hydroxylových radikálů v redoxním cyklu mezi oxidačním stavem mědi I a II. Komplexy 

fenanthrolinu a mědi jsou účinné v navození apoptózy i u cisplatin–rezistentních nádorů, 

např. apoptóza v G1 fázi u karcinomu jater či karcinomu vaječníku [30]. Tyto komplexy 

byly dále testovány na léčbu myší leukemie [31]. U fenanthrolinového typu komplexu 

mědi byla také pozorována antimykotická a antibakteriální aktivita [32]. Vzhledem 

k příznivým účinkům 1,10–fenanthrolinu bývá tento ligand používán spolu s jinými typy 

ligandů pro syntézu mixed–ligand komplexů, například v [Cu(CH 3 COO) 2 (phen)], který 

vykazuje v in vitro protinádorových testech vynikající SOD1 mimetickou aktivitu, aktivitu 

13

vůči A–549 buněčným nádorovým liniím karcinomu plic a to dokonce vyšší, než byla 

prokázána u cisplatiny [33]. 

Dalšími příklady mixed–ligand měďnatých komplexů s fenanthrolinem mohou být 

komplexy chelátového typu, tzv. Casiopeinas ® . Casiopeiny již prošly in vitro a in vivo 

testováním. Zástupcem této skupiny je například [Cu(4,7–dimethyl–1,10–phen)(gly)]NO 3 , 

známý pod zkratkou CAS II gly. V roce 2006 byly popsány in vitro účinky CAS II gly na 

C6 buněčné linie maligního gliomu a B16 buněčných liniích, u kterých došlo k potlačení 

až vymizení buněčné proliferace, v závislosti na podané koncentraci [34]. Mechanismus 

účinku CAS II gly spočívá v nahrazení intracelulárního glutathionu. Rakovinná buňka je 

totiž schopna reagovat na vyšší koncentraci ROS navýšením koncentrace nitrobuněčných 

antioxidantů, mezi které patří právě glutathion, nacházející se v mitochondriích a 

zabraňující oxidativnímu stresu. CAS II gly je schopen jej nahradit a interkalovat do DNA, 

kde způsobuje poškození mitochondriální DNA. Toto poškození vede k nerovnováze 

exprese apoproteinů mitochondriálního respiračního řetězce a přispívá k produkci ROS, 

což má za následek mitochondriální dysfunkci a apoptózu. Tyto látky jsou tedy 

potenciálními cytostatiky, určenými k léčbě maligních mozkových gliomů (nitrolební 

nádory). 

Obr. 7 Měďnatý komplexní kation s 1,10–fenanthrolinem. 

3.2.3.5 Fosfinové komplexy mědi 

Do klinického užívání se spíše než měďnaté komplexy fosfinů dostaly zlatné komplexy, 

z nichž nejznámější je auranofin (tetraacetyl thioglukosový derivát triethylfosfinu 

zlatného), užívaný k léčbě revmatoidní arthritidy [35]. Později bylo toto léčivo testováno in 

vitro na cytotoxicitu proti buněčným nádorovým liniím a in vivo proti myší leukemii [36]. 

Berners–Price a Sadler [37] zjistili, že bisaryldifosfinové komplexy zlata, stříbra a mědi 

14

vykazují cytotoxicitu vůči P388 myší leukemii [38], B16 melanomu a M5076 karcinomu 

žaludku. Navzdory všem zmíněným příznivým účinkům byla u těchto komplexů, zejména 

těch, které v molekule obsahují fenylovou skupinu, prokázána nefrotoxicita [36] a 

kardiovaskulární toxicita [39], což znemožňuje další klinické testy [36]. Proto byla další 

pozornost zaměřena na hydrofilnější deriváty mědi, mixed–ligand komplexy mědi s 

fosfinem a dusíkatými heterocykly, jako jsou například karbazoly, benzotriazoly [40] nebo 

acetonitril [41]. U těchto komplexů byla prokázána in vitro cytotoxicita vůči H460 lidským 

buněčným protinádorovým liniím karcinomu plic [41]. Studie prokázaly, že tyto komplexy 

inhibují růst nádorových buněk navozením apoptózy [41]. Taktéž byla prokázána 

interkalace studovaných sloučenin do DNA [41]. U některých komplexů byla prokázána 

vysoká antiproliferativní aktivita vůči buněčným nádorovým liniím, srovnatelná 

s cisplatinou [42]. 

Obr. 8 Komplex [HC(CO 2 )(pz Me2 ) 2 ]Cu(thp) 2 . 

3.2.3.6 Chinolonové komplexy mědi 

Počátky užívání chinolonových antibiotik v medicíně se datují do roku 1962, kdy byla 

objevena kyselina 1,8–naftyridin–nalidixová, jež se využívá k léčbě gramnegativních 

infekcí močových cest [43]. Tato antibiotika mají především baktericidní účinky vůči anti– 

gram–negativním bakteriím, jako jsou například Pseudomonas aeruginosa, 

Enterobactericeae, Haemophilus, chlamydie nebo mykoplazmata, méně jsou pak účinná 

vůči streptokokovým infekcím. Nicméně baktericidní účinky těchto látek byly pozorovány 

i u grampozitivních bakteriálních kmenů. V současné době je na trhu zhruba dvacet takto 

farmakologicky aktivních sloučenin. Mechanismus účinku chinolonových antibiotik 

15

spočívá v zabránění replikace DNA bakterií. Chinolon se naváže na komplex DNA gyráza 

– DNA a inhibuje rozvolnění DNA během replikace. Chinolony jako antibiotika můžeme 

rozdělit z chemického hlediska na nefluorované (kyselina nalidixová a oxolinová) a 

fluorované (například Ciprofloxacin, Sparfloxacin, Ofloxacin, Norfloxacin). 

Z mikrobiologického hlediska je můžeme rozdělit celkem do čtyř generací podle 

antibakteriální aktivity, průniku do tkání a šířky antibakteriálního spektra: 

a) Chinolonová antibiotika 1. a 2. generace 

Mezi zástupce 1. generace patří kyselina nalixidinová a oxolinová. Mezi zástupce 2. 

generace patří kyselina pipemidová, Norfloxacin a Resoxacin. Tyto dvě generace 

působí především na gramnegativní mikroorganismy způsobující záněty močových 

cest, včetně kapavky. Výhodou těchto antibiotik je nízký výskyt nežádoucích účinků. 

Obr. 9 Kyselina nalidixová 

Norfloxacin 

b) Chinolonová antibiotika 3. generace 

Představiteli této generace jsou Cirpofloxacin, Ofloxacin, Pefloxacin nebo Fleroxacin. 

Jedná se o hojně užívaná širokospektrá antibiotika proti grampozitivním (s výjimkou 

pneumokoků) i gramnegativním bakteriím. 

Obr. 10 

Ciprofloxacin 

16

c) Chinolonová antibiotika 4. generace 

Hlavním zástupcem této skupiny je Sparfloxacin, jenž se využívá jako rezervní 

antibiotikum z důvodu dobrého účinku na řadu multirezistentních mikroorganismů a 

rezistentních anaerobních organismů. Velmi dobře proniká do tkání a tělesných tekutin. 

Obr. 11 

Sparfloxacin 

U všech generací chinolonových antibiotik se rozvinula během doby jejich klinického 

podávání bakteriální rezistence, která spočívá v rezistenci DNA–gyrázy bakterií popř. ve 

snížení propustnosti buněčné stěny bakterií či úniku chinolonů z buňky a aktivním 

buněčném efluxu. 

Z hlediska nežádoucích účinků bývají chinolonové preparáty velmi dobře snášeny a 

projevy nežádoucích účinků nebývají příliš časté. Mezi nežádoucí účinky patří fototoxicita, 

nauzea, zvracení, bolesti břicha, průjem, bolesti hlavy a vzácně se mohou vyskytnout 

křeče. Chinolonová antibiotika jsou nevhodná pro novorozence, epileptiky, těhotné a kojící 

ženy a děti ve věku 15 – 18 let, protože v tomto věku je může dojít k inhibici kloubní 

chrupavky. 

Jak již bylo uvedeno, samotné chinolony jsou biologicky aktivní stejně jako samotná měď, 

tudíž se předpokládalo, že chinolony ve spojení s mědí budou poskytovat zesílení 

biologického účinku. Z tohoto důvodu byla připravena řada měďnatých koordinačních 

sloučenin s chinolony první, druhé, třetí a čtvrté generace a nadto byly připraveny 

koordinační sloučeniny mědi s chinolony, které se standardně jako antibiotika nepoužívají, 

ale mají slibné protinádorové účinky, popřípadě byly připraveny mixed–ligand komplexy 

chinolonů s jinými, biologicky aktivními ligandy. 

Příkladem komplexu chinolonu první generace s mědí může být komplex s flumequinem. 

Flumequin je strukturně podobný kyselině nalidixové a oxolinové [44] a stejně jako ony je 

používán na grampozitivní a gramnegativní záněty močových cest. Biologická aktivita 

jeho komplexu s mědí byla testována na BSA (bovinní sériový albumin) a dále na HSA 

17

(lidský sériový albumin – v obou případech se jedná o proteiny účastnící se transportu 

iontů kovů a metalokomplexů přes krevní oběh) fluorescenční spektroskopií a na vaznost 

na Calf thymus DNA (CT–DNA), pomocí UV spektroskopie a cyklické voltametrie. 

K testování se CT–DNA využívá jednak z ekonomických důvodů (je levná) a dále, protože 

je kvalitní a snadno dostupná, proto je v dnešní době považována za DNA testovací 

standard pro základní testování. Pomocí těchto měření bylo zjištěno, že se dané komplexy 

váží k DNA větší afinitou, než samotný flumequin a mají větší interkalaci do DNA a mají 

větší afinitu k BSA a HSA. Tyto komplexy mají potenciální antimikrobiální, protinádorové 

a antioxidační vlastnosti. 

Obr. 12 

Flumequin 

Dalším příkladem může být komplex mědi s chinolony druhé generace, Norfloxacinem a 

Ofloxacinem, které jsou hojně využívanými ligandy. Jako antibiotika slouží k léčbě 

nekomplikovaných zánětů močových cest. Stejně jako u komplexů mědi s flumequinem 

byla i zde pozornost věnována afinitě měďnatých komplexů s těmito ligandy k BSA, HSA 

a CT–DNA. Výsledky měření ukázaly, že se komplexy váží k BSA, HSA a CT–DNA 

s mnohem větší afinitou než samotné ligandy. Z mixed ligandů byl připraven například 

měďnatý komplex Norfloxacinu s bipyridinem, u nějž byla prokázána vyšší 

antimikrobiální aktivita vůči E. coli než u samotného Norfloxacinu, stejně tak jeho 

interkalace do DNA. U tohoto komplexu byla provedena in vitro protinádorová studie a 

byla zjištěna cytotoxicita vůči HL–60 a K–560 buněčným leukemickým liniím a 

antiproliferativní efekt vyšší než u samotného Norfloxacinu [45]. 

Příkladem komplexu mědi s chinolonem třetí generace může být měďnatý komplex 

se Sparfloxacinem. U tohoto komplexu byla, stejně jako u předchozích, prokázána vyšší 

afinita k CT–DNA a vyšší antimikrobiální aktivita vůči Pseudomonas Aeruginosa ve 

srovnání se samotným Sparfloxacinem [46]. 

18

Velká pozornost byla věnována nejen chinolonům coby antibiotikům, ale i jejich 

analogům. Těmito analogy jsou například 4(1H)–chinolony, analoga fluorochinolonů. Tyto 

chinolony vykazují nejen antivirální aktivitu vůči herpesvirům [47], ale taktéž 

antialergickou [47], antimalarickou [48], antituberkulotickou [49, 50], imunosupresivní 

[51], antidiabetickou [52] nebo antithrombotickou aktivitu [53]. Takovéto deriváty mohou 

být různě substituovány, například alkylovými, fenylovými či esterovými skupinami [54]. 

Deriváty zmíněných chinolonů jsou například 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolony. 

Jedná se o azaanaloga flavonů, jejichž syntéza byla poprvé popsána v roce 1995 [55]. 

Jejich účinek spočívá v inhibici topoisomerázy II a inosinmonofosfát dehydrogenázy. 

Obr. 13 

Základní struktura flavonu a chinolonu 

Při in vitro testování těchto sloučenin byla prokázána cytotoxicita vůči lidské myeloidní 

leukemii, paclitaxel–rezistentní lidské myeloidní leukemii, doxorubicin–rezistentní T– 

lymfoblastické leukemii a tumoru plic [56]. Vzhledem k tomu, že v předchozích příkladech 

vykazovaly sloučeniny chinolonů v koordinačních sloučeninách s mědí vyšší biologickou 

aktivitu než samotné chinolony, zaměřili jsme se i my na vytvoření měďnatých komplexů 

s 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolony, u kterých jsme předpokládali zvýšení biologické 

aktivity. Náš předpoklad vycházel z faktu, že ve většině výše uvedených případů došlo ke 

zvýšení biologické aktivity chinolonů při vytvoření komplexů s mědí, kdy se spojily 

vlastnosti biologicky aktivní mědi s biologicky aktivními vlastnostmi chinolonů. Proto 

byly připraveny mixed měďnaté komplexy 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolonů 

s bidentátními N–donorovými ligandy typu 2,2´–bipyridinu a 1,10–fenanthrolinu [57, 58]. 

U připravených sloučenin byla plně popsána struktura a studována in vitro cytotoxicita 

proti buněčným nádorovým liniím lidského osteosarkomu, adenokarcinomu prsu, A549 

karcinomu plic, A2780 karcinomu vaječníku, A2780 cisplatin–rezistentnímu karcinomu 

vaječníku, HeLa karcinomu děložního čípku, LNCaP androgen–citlivému adenokarcinomu 

19

prostaty nebo G361 melanomu [ 59]. Cytotoxicita těchto látek je řádově lepší ve srovnání 

s cisplatinou. 

3.2.4 Fyziologické účinky koordinačních sloučenin mědi 

3.2.4.1 In vitro a in vivo testování protinádorově aktivních látek 

Rychlost růstu tkání je dána na jedné straně rychlostí buněčného dělení a na straně druhé 

rychlostí buněčné smrti. Ke vzniku nádorového bujení vede porušení překážek buněčné 

proliferace, jejímž výsledkem je nekontrolované buněčné dělení. Vznik nádoru je 

podmíněn dvěma základními skupinami genů – protoonkogeny a tumor supresorovými 

geny. Nádory obecně dělíme na benigní (z řeckého benignos – neškodný, jedná se o 

nezhoubný typ nádoru) a maligní (jedná se o zhoubný nádor, který může být pro 

organismus smrtelný). Každá buňka organismu podléhá na konci svého buněčného života 

apoptóze. Jedná se o běžný fyziologický proces, při kterém dochází ke smrti buněk, 

rozpoznaných jako buňky napadené virem či buňky s mutací DNA. K apoptóze může také 

docházet při fyziologicky přirozených dějích, například při tvorbě končetin nebo vytváření 

centrální nervové soustavy. K jejímu potlačení dochází právě při vzniku nádorů. Proces 

apoptózy začíná bobtnáním cytoplasmy a mitochondrií, dochází k rozpadu organel a 

nakonec dojde ke ztrátě integrity buněčné membrány. Ke spuštění apoptózy dochází v 

případech, ztratí-li buňka kontakt s vnějším prostředím, dostává signály smrti, je 

neopravitelně poškozena nebo dostává signály navozující buněčné dělení a apoptózu. 

Proces je udržován pod kontrolou díky signálům z vnějšího prostředí, které monitorují 

buněčnou intergritu. Tyto signály mohou být vysílány například vnějšími receptory 

s vazbou ligandu na odpovídající receptor smrti (receptor schopný integrace 

s apoptotickým aparátem) nebo vnitřními signálními receptory, tvořícími tzv. apoptozom 

komplex. Příkladem receptoru smrti a jeho ligandu může být TNFR1 (tumor necrosis 

factor receptor) a jeho ligand TNF (tumor necrosis factor). TNF je produkován makrofágy 

a T-buňkami jako odpověď na zánět. Tento faktor aktivuje TNFR1, čímž dojde ke spuštění 

protizánětlivé reakce organismu a u některých buněk k apoptóze. Pokud dojde k poškození 

apoptotické funkce buněk, dojde k již výše zmíněnému nekontrolovanému buněčnému 

dělení a vzniku nádorů. Ke vzniku nádorů mohou vést dědičné dispozice, dlouhodobý stres 

organismu nebo vlivy vnějšího prostředí, jako třeba kancerogeny na pracovišti nebo 

20

kouření. K podezření na vznik nádoru může vést řada faktorů souvisejících se změnou 

zdravotního stavu, například dlouhodobý váhový úbytek, slabost, nechutenství, dušnost, 

krev v moči, stolici nebo třeba i dlouhodobý chrapot. V těchto případech se provedou 

příslušná vyšetření, která výskyt nádoru potvrdí nebo vyvrátí. Mezi taková vyšetření patří 

scintigrafie, jednofotonová emisní tomografie (SPECT), pozitronová emisní tomografie 

(PET), ultrazvuk, nukleární magnetická rezonance, vyšetření gastrointestinálního traktu, 

krve, plic a jiná další vyšetření. Podmínkou pro zahájení léčby, v případě, že byl vznik 

nádoru potvrzen, je tzv. verifikace léčby. Zpravidla se provádí biopsie kostní dřeně ke 

zjištění stavu krvetvorby, efoliativní cytologie (detekce nádorových buněk v těle), případně 

punkce uzliny. Dále se zjišťuje, o jaký nádor se jedná, v jakém rozsahu nádor je, zda se 

nachází v raném stádiu nebo již metastázoval do jiných orgánů (ve druhém případě je léčba 

již velmi složitá). Po všech těchto procedurách následuje cílená léčba vedoucí k odstranění 

nádoru a volba vhodného léčiva. K léčbě nádorových onemocnění jsou určena cytostatika. 

Jedná se o skupinu látek zpomalujících či zastavujících růst buněk, případně vedoucích 

k jejich úplnému zničení. 

Cytostatika můžeme rozdělit podle mechanismu jejich účinku nebo dle působení na 

buněčný cyklus. 

Podle mechanismu účinku dělíme cytostatika na: 

a) protinádorová antibiotika – mechanismus účinku těchto látek spočívá 

v poškození struktury nukleových kyselin, inhibici jejich transkripce a 

translace. Zástupcem této skupiny může být například Daunorubicin. 

b) antimetabolity – tato cytostatika znemožňují redukci kyseliny dihydrolistové na 

tetrahydrolistovou. Zástupcem této skupiny může být například Metotrexát. 

c) rostlinné alkaloidy – tato cytostatika svým účinkem blokují mitózu (část 

buněčného cyklu, při níž dochází k rozdělení genetického materiálu a poté i 

celé buňky) v metafázi nebo urychlují depolymeraci urychlení tvorby 

mikrotubulů. Zástupci této skupiny jsou například vincristin, paclitaxel nebo 

kolchicin. 

d) alkylační látky – účinek těchto cytostatik spočívá v poškození funkce a 

struktury nukleových kyselin, inhibuje jejich replikaci, transkripci a translaci. 

Příkladem alkylačního cytostatika může být mechlorethamin (tzv. dusíkatý 

yperit), užívaný například k léčbě non-Hodgkinova lymfomu. 

21

e) ostatní – do této skupiny patří zbývající cytostatika, například platinová 

cytostatika (cisplatina, karboplatina, oxaliplatina), deriváty fosfocholinu nebo 

deriváty akridinu. 

Podle působení na buněčný cyklus dělíme cytostatika na: 

a) fázově specifická (zasahující do určité části buněčného cyklu), 

b) cyklus specifická (zasahující do celého buněčného cyklu), 

c) cyklus nespecifická (cytostatika, která jsou na buněčném cyklu nezávislá). 

Optimální léčba cytostatiky by měla vést ke zničení poškozených buněk, aniž by jakkoliv 

poškodila buňky zdravé. K prvnímu použití cytostatik došlo během 1. světové války při 

léčbě osob zasažených yperitem bis(2–chlorethyl)sulfidem. U takto léčených pacientů bylo 

vypozorováno zastavení růstu lymfatických buněk. Této problematice byla poté věnována 

značná pozornost a později se započal výzkum látek s podobným účinkem. 

Obecný mechanismus účinku cytostatik spočívá v inhibici syntézy nukleových kyselin a 

poškození jejich struktury, inhibici proteosyntézy, poškození buněčné membrány nebo 

alteraci mikrotubulárního proteinu. 

Léčba cytostatiky s sebou často nese negativní dopad ve formě nežádoucích účinků a 

toxických účinků na organismus pacienta. Mezi nejčastější nežádoucí účinky patří nauzea, 

zvracení, nechutenství či ztráta vlasů. Toxické účinky některých cytostatik se mohou 

projevovat již při podávání nízkých koncentrací, například u kolchicinu dochází 

k intoxikaci při podání minimální koncentrace léčebné dávky, proto je léčba kolchicinem 

omezena pouze na vybrané případy. Nejčastějšími toxickými účinky cytostatik jsou 

nefrotoxicita, hepatotoxicita, leukopenie (nedostatek bílých krvinek), anémie (nedostatek 

červených krvinek), proto jsou v průběhu léčby pravidelně prováděny jaterní testy, odběry 

moči a krve. U cytostatik se často projevuje rezistence pacientů na léčbu, proto se u in vitro 

testů provádí testování buněčných nádorových linií rezistentních například na Paclitaxel 

nebo Daunorubicin. První in vitro testování chemosenzitivity nebo chemorezistence 

proběhlo na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století Blackem a Speerem 

[60]. K významnému rozmachu testování in vitro chemosenzitivity a chemorezistence 

došlo v roce 1977 přispěním biologů Salmona a Hamburgera [61]. Tito vědci přišli 

s metodou HTCA (Human Tumour Colony–Forming Assay), jež se využívá dodnes. 

Obecně se používají tři typy metod testování léčiv in vitro. 

22

Prvním typem metod jsou klonovací metody. Ty spočívají ve schopnosti růstu nádorových 

buněk na agarovém semisolidním médiu ve formě kolonií, zatímco zdravé buňky v růstu 

podléhají inhibici. Výsledek bývá porovnáván na kontrolních kulturách. Příkladem této 

metody může být výše zmíněný HTCA test. Nevýhoda testu spočívá v možných 

interpretačních omylech, velké spotřebě biologického materiálu a dlouhé době testování. 

Druhým typem metod jsou neklonovací metody. Princip těchto metod spočívá v proporci 

živých a mrtvých buněk. Příkladem může být test membránové integrity. Tento test se dělí 

na vitální a supravitální. V prvním případě je test založený na aktivním příjmu barviva 

živou buňkou přes neporušenou plazmatickou membránu. Mrtvé buňky na barvivo 

nereagují. Přesným opakem je supravitální test. Výhodou metody je její rychlost a malá 

spotřeba vzorku. Dalším příkladem neklonovací metody je MTT test, popsaný v roce 1983 

Mosmannem [62]. Princip testování opět spočívá v reakci buněk s barvivem a následné 

detekci absorbance na spektrofotometru při vlnové délce 570 nm. Výsledky jsou poté 

srovnávány s kontrolními hodnotami kultur, které nejsou ovlivněny léčbou cytostatiky. 

Posledním příkladem je ATP test, poprvé popsaný v roce 1993 Sevinem [63]. Princip 

metody spočívá v kvantitativním měření ATP (pro živé buňky hlavním energetickým 

zdrojem) bioluminiscencí s luciferázou – luciferinem. 

Posledním typem metod jsou histokultury. Jedná se o metodu trojrozměrné kultivace, 

známé již od 50. let minulého století. 

Při testování in vitro cytotoxicity je zásadním problémem volba koncentrace testované 

látky. Obvykle se volí koncentrace podle modelových buněčných linií. Testování in vitro 

cytotoxicity je ovšem pouze hrubým odhadem účinnosti léčiva, nicméně jeho výsledky 

rozhodují, zda zkoumaná látka postoupí do další fáze testování, a to do klinických testů in 

vivo, po kterých následují testy na pacientech. Obecně se uvádí, že na každých zhruba 

6500 syntetizovaných sloučenin (za účelem bioaktivity) připadá 1 léčivo, které je uvolněno 

do prodeje. 

3.2.4.2 Testování antimikrobiálně aktivních látek 

Antibiotika jsou látky mikrobiálního původu, které v nízkých koncentracích inhibují růst 

mikroorganismů (navozují bakteriostázu) nebo bakterie přímo usmrcují (baktericidní 

23

účinky). Antibiotika jsou produkovány přírodní cestou samotnými bakteriemi, houbami 

nebo plísněmi, nicméně velmi účinné jsou i jejich semisyntetické deriváty, k nimž se řadí i 

chemoterapeutika. Na trhu se v současné době vyskytuje asi 150 druhů antibiotik. 

Podle mechanismu účinku můžeme antibiotika rozdělit do několika základních skupin: 

a) antibiotika zasahující do syntézy buněčné stěny, 

b) antibiotika porušující buněčnou membránu, 

c) antibiotika inhibující syntézu nukleových kyselin, 

d) antibiotika inhibující metabolismus kyseliny listové. 

Aby mohlo být antibiotikum podáváno jako léčivo, nesmí poškozovat eukaryotické buňky 

a mělo by účinkovat v nízkých koncentracích (mg/l), přičemž by této koncentrace mělo 

dosáhnout přiměřeně brzy. Nástup účinku antibiotika by měl být nejpozději do 48 hodin. 

Vzhledem k problematice, týkající se rezistence pacientů vůči antibiotikům je dobré dbát 

na určité zásady, které se k jejich užívání vztahují. První zásadou je volba antibiotika dle 

účelu léčby, neboť užívání antibiotik je určeno výhradně k léčbě bakteriálních onemocnění 

a v žádném případě neslouží k léčbě onemocnění virových. Pokud je stanovena cílená 

léčba antibiotikem, například zánět močových cest, předepisuje se příslušný druh 

antibiotika (například Ciprofloxacin). Vyjímkou jsou život ohrožující infekce vyžadující 

rychlé jednání. V tomto případě se indikuje léčba širokospektrálními antibiotiky, popřípadě 

kombinací antibiotik. 

Druhou zásadou je doba terapie. Při volbě doby terapie se vychází ze znalosti původce 

infekce, lokalizace infekčního místa a zdravotního stavu pacienta. Při standardních 

situacích je doba antibiotické léčby vymezena na dobu 7 – 10 dnů nepřetržitě. Při vleklých, 

špatně léčitelných infekcích se doba užívání může protáhnout i na měsíc. Třetí zásadou 

správného užívání antibiotik je jejich množství a způsob užívání. Antibiotika lze podávat 

perorálně či nitrožilně. Podání a dávka závisí na rozsahu infekce, věku a způsobilosti 

pacienta. Čtvrtou zásadou správného užívání antibiotik je vhodná kombinace antibiotik. 

V současné době lze tato léčiva kombinovat, může se tedy podávat kombinace dvou a více 

antibiotik najednou. 

Poslední zásadou správného užívání antibiotik je sledování léčby. V tomto případě se 

sleduje klinický stav pacienta, citlivost pacienta na léčbu, projevy nežádoucích a toxických 

24

účinků, alergické reakce, lékové interakce či špatná volba lékové formy. Pakliže se projeví 

negativní vlastnosti neslučitelné s dalším užíváním, musí dojít k substituci preparátu. 

Tyto obecné zásady by měly být dodržovány. V případě špatné volby antibiotika 

(například léčba chřipky nebo zbytečné podání širokospektrého antibiotika) může dojít u 

pacienta k rezistenci (odolnost bakterie vůči působení antibiotika). K rezistenci může dojít 

primárně při geneticky podmíněné necitlivosti bakterií na dané léčivo nebo sekundárně až 

v průběhu terapie nebo následkem předchozího opakovaného podávání antibiotika (z 

tohoto důvodu se doporučuje nepodávat antibiotikum více než dvakrát za sebou během 

krátkého časového intervalu). Při rezistenci dochází k omezenému pronikání antibiotika do 

buňky mikroorganismu, změně cílového receptoru, metabolickým změnám v buňce 

bakterie, které zabraňují efektivnímu účinku antibiotika na cílové struktury či enzymatické 

inhibici antibiotika. 

Antibiotika mají také různé a různě časté nežádoucí a toxické účinky. Nežádoucím 

účinkem léčivého přípravku se rozumí nepříznivá a nezamýšlená odezva organismu 

pacienta na jeho podání, která se dostaví po dávce běžně užívané k profylaxi, léčení či 

určení diagnózy onemocnění nebo k obnově, úpravě či jinému ovlivnění fyziologických 

funkcí. Toxickým účinkem se rozumí projevy po užití vysokých dávek vlivem vysokých 

koncentrací v plazmě nebo při vyšší citlivosti pacienta. 

HODNOCENÍ ANTIMIKROBIÁLNÍHO ÚČINKU 

Při stanovování citlivosti mikroorganismů na antibiotikum se provádí MIC(Minimum 

inhibitory concentration) a MBC (Minimum Bactericidal Concentration) testy. MIC je 

stanovení minimální inhibiční koncentrace. Jedná se o kvantitativní analýzu s cílem zjistit 

nejmenší koncentraci antibiotika v živném médiu, která zabrání viditelnému růstu bakterií. 

MBC je minimální baktericidní koncentrace. Je to nejnižší naměřená koncentrace 

antibiotika in vitro, která usmrtí exponovanou bakteriální kulturu v průběhu 24 hodin. Čím 

je hodnota MIC a MBC nižší, tím je testovaný bakteriální kmen citlivější za daných 

podmínek. Toto testování lze provést několika definovanými způsoby: 

a) Diskový difúzní test – zde se zaznamenává difúze antibiotické látky do agarové 

půdy. 

25

Obr. 14 Diskový difúzní test [64]. 

b) Diluční test v bujonu – při MIC testovaného kmene se stanovuje nejnižší 

koncentrace antibiotika, která inhibuje viditelný růst (zákal) v mikrotitrační jamce 

(to je první čirá jamka). Při MBC testování se zkumavky nebo mikrotitrační jamky 

s čirým bujónem vyočkují na pevné půdy bez přídavku antibiotika a inkubují se. Ze 

zkumavek s bakteriostatickou koncentrací vyrůstají kolonie přežívajícího inokula. 

Poslední zkumavka či jamka bez nárustu kolonií na agaru udává MBC. 

Obr. 15 Diluční test v bujonu [64]. 

c) Diluční test v agaru – testování vybraných kmenů se provádí na Müller–Hintonově 

agaru s definovanou koncentrací iontů, kde každá plotna osahuje příslušnou 

koncentraci testovaného antibiotika. Výška agaru je 4 mm a pH je 7,4. Pro 

testování streptokoků nebo pneumokoků je nutné přidat 5% defibrinovaných 

beraních erytrocytů do média. Jednotlivé plotny jsou naočkovány speciálním 

inokulátorem a na jedné plotně může být otestováno až 36 různých kmenů. Po 

naočkování se plotny inkubují při doporučené teplotě stanovenou dobu (obvykle 18 

– 20 hodin při 35°C). Současně s testovanými kmeny je nutné provést test citlivosti 

i pro daný referenční kmen, jehož hodnota MIC je známá. 

26

Obr. 16 Diluční test v agaru [64]. 

d) E–test – jedná se o metodu, která kombinuje difúzní a diluční principy. 

Antibiotikum je napuštěno do plastového proužku, na proužku je stupnice, která 

udává stoupající koncentraci antibiotika. 

Obr. 17 E – test [64]. 

Při vyhodnocování výsledků se MIC nebo průměr zóny porovnává s hraničními hodnotami 

a výsledek se vyjadřuje v kategoriích CITLIVÝ (v případě, že je MIC menší nebo rovna 

hraniční koncentraci a inhibiční zóna je větší nebo rovna hraniční hodnotě) nebo 

REZISTENTNÍ. Tyto výsledky jsou nepřenosné, jelikož každý stát má své vlastní 

standardy a hraniční hodnoty. Česká republika přejímá metody i způsob vyhodnocení 

podle standardů amerického národního komitétu standardizace v klinických laboratořích 

(NCCLS). 

Přestože v testování antibakteriální aktivity měďnaté komplexy vykazují vysokou aktivitu, 

do klinického užívání se prozatím žádný z nich nedostal (pravděpodobně z důvodu 

dlouhého procesu klinického testování). 

27

3.2.4.3 Další medicinální využití koordinačních sloučenin mědi 

Kromě protinádorové a antimikrobiální aktivity jsou měďnaté komplexy studovány pro 

svou potenciální antimykotickou aktivitu, jež byla studována u mixed–ligand měďnatých 

komplexů s ciprofloxacinem a 1,10 fenanthrolinem [64], antituberkulotickou aktivitu, 

popsanou u měďnatých chinolonových komplexů [66] nebo antihypotensivní aktivitu, jež 

byla popsána u měďnatých komplexů s β–blokátory a vazodilanty [67]. 

28

4 Experimentální část 

4.1 Používané přístroje 

• C,H,N,S analyzátor (Flash 2000 ThermoScientific) 

• FT–IR spektrometr (Nexus 670 ThermoNicolet) 

• Hmotnostní spektrometr (LCQ Fleet Ion Mass Trap Thermo Scientific) 

4.2 Syntéza (2–fenyl)–3–hydroxy–4(1H)–chinolonů 

Při syntéze se postupovalo dle již dříve publikovaných postupů [55], které se kombinovaly, 

případně upravovaly. Postup syntézy se zvolil vždy podle substituentu na fenylovém jádře. 

Syntéza chinolonů spočívá ve čtyřech základních krocích: bromaci acetofenonu, 

esterifikaci, cyklizaci a izolaci závěrečného produktu. 

4.2.1 BROMACE ACETOFENONU 

Obr. 18 

Schéma bromace acetofenonu 

Jako výchozí látka se použil acetofenon s různými substituenty na benzenovém jádře. 

Těmito substituenty byly 4–fluoro; 4–chloro; 4,6–dichloro–5–amino; 4–methyl; 4– 

methoxy. Acetofenon rozpustil v chloroformu nebo 99% kyelině octové a přikapávalo se 

postupně za současného míchání ekvimolární množství bromu. Směs se nechala míchat do 

okamžiku, než došlo ke změně barvy z červenohnědé na světle žlutou nebo čirou kapalinu. 

Poté se přidal ethanol a směs se ještě nechala deset minut míchat. Následně se směs 

zahustila ke krystalizaci odpařením rozpouštědel na rotační vakuové odparce (RVO) a 

29

odparek se smíchal s 50 ml destilované vody, čímž došlo ke vzniku krystalů 

bromoacetofenonu (produktu). Bromoacetofenon je bílá, případně světle žlutá krystalická, 

těkavá látka charakteristického ostrého štiplavého zápachu (ve vojenství se užívá jako 

lakrimátor). Produkt se poté odsál na fritě a řádně promyl dostatečným množstvím 

destilované vody a vysušil v exsikátoru. 

4.2.2 ESTERIFIKACE 

Obr. 19 

Schéma esterifikace 

Při esterifikaci se vycházelo z množství bromoacetofenonu získaného v předchozím 

reakčním kroku. Bylo odváženo množství kyseliny anthranilové odpovídající množství 

bromoacetofenonu, rozpustilo se v N,N´–dimethylformamidu (DMF) a postupně se 

přidával ekvivalent hydrogenuhličitanu sodného. Tato směs byla míchána dvě hodiny při 

teplotě 90 ºC, kdy došlo ke vzniku anthranilátu sodného. Poté byla teplota snížena na 50 ºC 

a byl přidán bromoacetofenon a při této teplotě se směs nechala míchat ještě hodinu. Poté 

se přidala směs ledu a vody, čímž došlo k uvolnění produktu – esteru. Jednalo se o 

žlutooranžovou krystalickou látku charakteristického zápachu. Pevný produkt se poté opět 

odsál na fritě, promyl vodou a vysušil. 

4.2.3 CYKLIZACE 

Obr. 20 

Schéma cyklizace 

30

Cyklizaci bylo možné provést dvěma různými způsoby. V prvním případě se produkt 

předchozí reakce rozpustil v kyselině trifluoroctové (TFA) a nechal refluxovat 5 hodin při 

teplotě 100ºC. TFA byla následně odpařena v proudu dusíku a poté se přidala směs vody a 

ledu, čímž došlo k uvolnění pevného produktu – chinolonu, který byl poté odsán na fritě a 

promyt dostatečným množstvím destilované vody. Vzniklý chinolon byla pískově žlutá 

krystalická látka, která po rozpuštění v methanolu pod UV lampou při 365 nm 

vykazovala charakteristickou světle zelenou fluorescenci. 

Ve druhém případě byl ester rozpuštěn v kyselině polyfosforečné (PPA) a refluxován 5 

hodin při 100ºC. Kyselina byla poté odpařena v proudu dusíku a následně byl přidán 

diethylether, v jehož přítomnosti došlo k uvolnění chinolonu, jenž byl odfiltrován na fritě, 

promyt destilovanou vodou. Vznik chinolonu byl v průběhu reakce ověřován pomocí TLC 

(mf: toluen – ethylacetát; 1:1). 

4.3 PŘÍPRAVY JEDNOTLIVÝCH CHINOLONŮ 

Odpovídající acetofenon (5 g) byl rozpuštěn v 50 ml chloroformu a postupně bylo 

přikapáváno 1,7 ml bromu. Během 20 minut došlo k odbarvení kapaliny, přidalo se tedy 

50 ml ethanolu a směs se nechala ještě chvíli proreagovávat, aby došlo ke zreagování 

nezreagovaného bromu s ethanolem. Poté byla směs umístěna na RVO, odpařil se 

chloroform a ethanol a po odpaření bylo přidáno 50 ml studené vody. Vzniklý produkt byl 

bílá krystalická látka ostrého zápachu. Podle TLC byl produkt čistý, nevykazoval 

přítomnost žádného vedlejšího produktu, ani známky tendence bromace do druhého 

stupně. 

Při esterifikaci se navážilo 4,61 g (33,62 mmol) kyseliny anthranilové, která se rozpustila 

ve 28 ml N,N´– dimethylformamidu a poté se přidalo 3,295 g (39,2 mmol) 

hydrogenuhličitanu sodného. Tato směs byla míchána po dobu 120 minut při teplotě 90ºC. 

Poté byla teplota snížena na 50 ºC, přidal bromoacetofenon a směs se nechala reagovat 

ještě dalších 60 minut. Poté se přidala směs vody a ledu a po chvíli se uvolnil produkt 

esterifikace – světle žlutá látka. Podle TLC byla tato látka čistá a nevykazovala přítomnost 

vedlejších produktů. 

31

Pro cyklizaci byla zvolena kyselina trifluoroctová, v níž byl rozpuštěn ester. Cyklizaci byla 

prováděna pod refluxem po dobu pěti hodin při teplotě 100ºC. Směs byla poté odpařena v 

proudu dusíku (kyselina trifluoroctová se na RVO neodpařuje z důvodu agresivity vůči 

gumovému těsnění) a poté byla přidána voda s ledem. Produkt se začal uvolňovat 

okamžitě. Odfiltroval se na fritě a promyl vodou. Na TLC, které bylo posléze provedeno, 

byl produkt čistý a byla vidět jasně zelená, fluoreskující barva. 

4.3.1 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q1) 

Systematický název: 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon 

Sumární vzorec: C 15 H 11 NO 2 

M r : 237,25 

4.3.2 2–(4–methyl)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q2) 

Systematický název: 2–(4–methyl)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon 


M r : 251,28 

32

4.3.3 2–(4–methoxy)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q3) 

Systematický název: 2–(4–methoxy)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon 


M r : 267,28 

4.3.4 2–(4–fluoro)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q4) 

Systematický název: 2–(4–fluoro)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon 

Sumární vzorec: C 15 H 10 FNO 2 

M r : 255,24 

4.3.5 2–(4–chlor)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (5) 

Systematický název: 2–(4–chlor)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon 

Sumární vzorec: C 15 H 10 ClNO 2 

M r : 271,70 

33

4.3.6 2–(4–amino–3,5–dichloro)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon (Q6) 

Systematický název: 2–(4–amino–3,5–dichloro)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolon 

Sumární vzorec: C 15 H 12 ClN 3 O 2 

M r : 301,73 

Připravené chinolony byly charakterizovány pomocí hmostnostní spektrometrie, 

infračervené spektroskopie a elementární analýzy. Vzhledem k tomu, že se jedná o známé 

a již dříve připravené látky, nejsou výsledky analýz uvedeny [68]. 

4.4 SYNTÉZA KOORDINAČNÍCH SLOUČENIN MĚDI A 2– 

FENYL–3–HYDROXY–4(1H)–CHINOLONOVÝCH 

DERIVÁTŮ 

Při syntéze koordinačních sloučenin byla vyzkoušena řada postupů, z nichž pouze dva se 

ukázaly jako použitelné. 

1) Navážil se 1 mmol chinolonu a 0,5 mmol měďnaté soli (Cu(NO 3 ) 2 .3H 2 O nebo 

CuCl 2 .2H 2 O) a obě látky byly rozpuštěny v minimálním množství ethanolu (chinolony 

měly poměrně špatnou rozpustnost v ethanolu, proto se musely nechat chvíli sonifikovat a 

poté zahřát ethanol k varu). Následně byly oba roztoky smíchány, refluxovány po dobu 1 

hodiny a následně ponechány volně krystalizovat při laboratorní teplotě. Tato metoda byla 

použitelná pouze na reaktivnější chinolony (nesubstituovaný a chinolony s halogen 

skupinou). Přesto kromě komplexu do roztoku zpátky krystalizoval i samotný chinolon. 

Tímto způsobem byly připraveny komplexy 1, 4 a 6. 

34

2) Navážil se 1 mmol chinolonu, 0,5 mmol měďnaté soli (Cu(NO 3 ) 2 .3H 2 O nebo 

CuCl 2 .2H 2 O) a obě látky byly rozpuštěny v ethanolu (stejně jako v prvním postupu se 

musel chinolon v ethanolu nechat sonifikovat a rozpouštět za varu). Následně byly oba 

roztoky smíchány a byl přidán 1 mmol triethylaminu (TEA). Po chvíli se začal uvolňovat 

produkt, který se nechal krystalizovat za laboratorní teploty. Tato metoda se ukázala jako 

obecně použitelná pro všechny typy chinolonů. Jediný problém spočíval v neúplném 

zreagování (kromě komplexu do roztoku zpátky krystalizoval i samotný chinolon). Tímto 

způsobem byly připraveny komplexy 2, 3, 4, 5 a 6. 

3) Navážil se 1 mmol chinolonu, 0,5 mmol měďnaté soli (Cu(NO 3 ) 2 .3H 2 O nebo 

CuCl 2 .2H 2 O) a obě látky byly rozpuštěny v ethanolu. Následně byly oba roztoky smíchány 

a přidal se 1ml vody, tím se provedla krystalizace změnou rozpouštědla. Směs se pak 

nechala krystalizovat za laboratorní teploty. Hlavní nevýhoda této metody byla zpětná 

krystalizace chinolonu z roztoku (samotný chinolon byl v hlavním podílu). 

4) Navážila se 1 mmol chinolonu, 0,5 mmol měďnaté soli (Cu(NO 3 ) 2 .3H 2 O nebo 

CuCl 2 .2H 2 O) a obě látky byly rozpuštěny v ethanolu. Směs byla 30 minut zahřívána a 

následně byla prudce zchlazena vnejší ledovou lázní a poté se nechala krystalizovat při 

laboratorní teplotě. Tato metoda se dala aplikovat pouze na nesubstituovaný nebo 

reaktivnější chinolon. 

5) Navážil se 1 mmol chinolonu a rozpustil se ve vodě. Do roztoku byly ponořeny dvě 

elektrody a proveden obloukový výboj za uvolnění nanočástic mědi, které jsou 

několikanásobně reaktivnější než měďnatá sůl. 

6) Navážila se 1 mmol chinolonu a rozpustil se v ethanolu. Dále byl vytvořen roztok 

nanočástic mědi. Poté byly oba roztoky smíchány a ponechán krystalizaci za laboratorní 

teploty. Nevýhoda postupů 5 a 6 spočívala v tom, že nebyla zjistitelná koncentrace roztoků 

nanočástic mědi. Druhou nevýhodou bylo, že se po čase začala z roztoku uvolňovat 

elementární měď. V neposlední řadě bylo produktu velmi malé množství a krystaly neměly 

dostatečnou velikost, aby mohla být případně provedena rentgenostrukturní analýza. 

Souhrnně bylo připraveno 6 koordinačních sloučenin. U těchto sloučenin bylo provedeno 

MS, infračervená spektroskopie, termická analýza, elementární analýza, stanovení bodu 

tání a u dvou sloučenin se podařilo provést rentgenostrukturní analýzu. U vybraných 

sloučenin bylo provedeno testování antimikrobiální aktivity. 

35

5 Výsledky a diskuze 

Celkem bylo připraveno 6 komplexů obecného vzorce [Cu (quin) 2 ], kde n = 1–6 a kde 

Hqui1 = 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolinon, Hqui2 =2–(4–methyl)fenyl–3–hydroxy– 

4(1H)–chinolinon, Hqui3 = 2–(4–methoxy)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolinon, Hqui4 = 

2–(4–fluoro)fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolinon, Hqui5 = 2–(4–chloro)fenyl–3–hydroxy– 

4(1H)–chinolinon, Hqui6 = 2–(4,6–dichloro–5–amino)fenyl–3–hydroxy–4(1H)– 

chinolinon, které byly charakterizovány metodami MS, infračervená spektroskopie, 

termická analýza, elementární analýza. U některých komplexů byla provedena i 

rentgenostrukturní analýza. Rovněž bylo provedeno antimikrobiální testování. 

Měďnaté komplexy s 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolony jsou zpravidla hnědozelené 

barvy a v UV oblasti na rozdíl od samotných chinolonových ligandů neposkytují žádnou 

fluorescenci (viz obr. 23). U připravených komplexů byla stanovena rozpustnost v řadě 

vybraných rozpouštědel. Tyto komplexy jsou rozspustné v dimethylsulfoxidu, acetonitrilu, 

méně rozpustné v ledové kyselině octové, špatně rozpustné v ethanolu, methanolu, 

chloroformu a nerozpustné ve vodě, tetrahydrofuranu a diethyletheru. 

Obr. 21 Fluoreskující ligand a nefluoreskující komplex 4. 

36

5.1 Fyzikálně chemická charakteristika připravených komplexů 

mědi 

5.1.1 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–fenyl–4(1H)–chinolinonato–O 4 ]měďnatý 

komplex (1) 

Výtěžek: 474 mg (70,9%). Teoretický výpočet elementární analýzy pro C 30 H 20 CuN 2 O 4 (M r 

= 536,04): C, 66.5; H, 4.0; N, 5.1. Naměřeno bylo C, 66.9; H, 4.1; N, 5.2%. TG/DTA: 

Teoretický výpočet nespalitelných zbytků činil 14,84% CuO. Praktickým měřením bylo 

nalezeno 14, 8% nespalitelných zbytků CuO. ESI+ MS: m/z 537 ([M] + , 100%) 

FTIR (ν, cm –1 ): 

3259br (N–H sekundární), 3234br, 3124br (OH), 3054br, 2974br (C arom –H), 2917br, 

1628m (C=O), 1582w, 1564m (C arom =C arom ), 1519m, 1486s, 1461s, 1444s, 1391w, 1370s, 

1321m, 1293m, 1260s, 1261m, 1177w, 1119w, 1080w, 1044m, 1004w, 878w, 806w, 

774w, 748m, 732m, 701m, 681w, 641w, 587w, 565m, 524w, 482w, 455w, 432w 

Far FTIR (ν, cm –1 ): 

587, 565, 540, 525, 492, 482, 455, 434, 384, 339, 323, 267, 227 

Bis–[3–(hydroxy–O)–2–fenyl–4(1H)–chinolinonato–O4]měďnatý komplex (1) byl 

připraven a popsán již dříve [69]. 

37

5.1.2 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4–methyl)fenyl–4(1H)–chinolinonato– 

O 4 ]měďnatý komplex (2) 

Výtěžek: 285 mg (50,5%). Teoretický výpočet elementární analýzy pro C 32 H 24 CuN 2 O 4 (M r 

= 564,09): C, 67.6; H, 4.6; N, 4.9%. Naměřeno bylo C, 67.9; H, 4.6; N, 4.9%. TG/DTA: 


zjištěno 14,1% nespalitelných zbytků CuO. Ztráta 1,9% hmostnosti doprovázená 

endotermickým efektem odpovídá 0,5 molekule H 2 O. ESI+ MS: m/z 564 ([M] + , 100%). 

FTIR (ν, cm –1 ): 

2917br (CH 3 ), 1633w (C=O), 1568m (C arom =C arom ), 1506w, 1486s, 1464m, 1435m, 1406w, 

1377s, 1327w, 1267s, 1217w, 1176w, 1118w, 1034w, 1000w, 814w, 731w, 580w, 551w, 

501w 


578, 553, 545, 522, 503, 499, 480, 472, 460, 455, 389, 364, 343, 318, 295, 259, 250, 231, 

220 

5.1.3 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4–methoxy)fenyl–4(1H)–chinolinonato– 


38

Výtěžek 356 mg (59,7%). Teoretický výpočet elementární analýzy pro C 32 H 24 CuN 2 0 6 (M r 

= 596,09): C, 64.3; H, 4.4; N, 4.8%. Nalezeno C, 64.3; H, 4.4; N, 4.7%. TG/DTA: 


zjištěno 13,45% CuO. ESI+ MS: m/z 597 ([M] + , 100%). 

FTIR (ν, cm –1 ): 

3283br (N–H sek.), 3065br, 2952br (C arom –H), 2831br, 1629w (C=O), 1605m, 1568m 

(C arom =C arom ), 1507m, 1523m, 1484m, 1462m, 1434m, 1366s, 1298m, 1274m, 1244s (O– 

CH 3 ), 1170m, 1116w, 1029m, 998m, 823m, 743m, 579w, 530w, 512w 


587, 576, 541, 524, 495, 477, 462, 453, 412, 383, 364, 334, 314, 295, 285, 272, 260, 235, 

220, 208 

5.1.4 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4–fluoro)fenyl–4(1H)–chinolinonato– 


Výtěžek 390 mg (68,2%). Teoretický výpočet elementární analýzy pro C 30 H 18 CuF 2 N 2 O 4 

(M r = 572,02): C, 62.6; H, 4.2; N, 4.5%. Nalezeno C, 61.9; H, 4.2; N, 4.5%. TG/DTA: 

Vypočteno 13,7% nespalitelných zbytků CuO, naměřeno 14,6%. Ztráta 3, 8% hmotnosti 

endotermickým efektem odpovídá 1 molekule vody. ESI– MS: m/z 570 ([M] – , 100%). 

Komplex byl charakterizován pomocí RTG difrakce viz obr. 23. 

FTIR (ν, cm –1 ): 

3634br, 3270br (N–H sek.), 3241br, 3202br, 3126br, 3059br, 3007br (C arom –H), 2956br, 

2799br, 2667br, 1629m (C=O), 1599m, 1568m (C arom =C arom ), 1526m, 1504m, 1483s, 

39

1462m, 1439m, 1433m, 1363s (C–F), 1296s, 1291s, 1269s, 1225s, 1177w, 1157m, 1118w, 

1097w, 1032w, 1003w, 829m, 801w, 746m, 707w, 677w, 617w 


578, 561, 543, 522, 502, 482, 463, 447, 401, 383, 355, 330, 257, 225 

5.1.5 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(chloro)fenyl–4(1H)–chinolinonato– 


Výtěžek 400mg (66,1%). Teoretický výpočet elementární analýzy pro C 30 H 18 Cl 2 CuN 2 O 4 


Vypočteno 13,04% nespalitelných zbytků CuO, naměřeno 13,55 %. ESI+ MS: m/z 606 

([M] + , 100%). 

FTIR (ν, cm –1 ): 

3576br, 3555br, 3377br (N–H sek.), 2974br (C arom –H), 1627m (C=O), 1589m, 1566m 

(C arom =C arom ), 1516m, 1487s, 1466m, 1432m, 1400s, 1373s, 1284m, 1090m, 1012m, 755m 

(C–Cl) 

Far FTIR (ν, cm -1 ): 

577, 532, 504, 473, 459, 387, 347, 337, 287, 261, 237, 221 

40

5.1.6 Bis–[3–(hydroxy–O)–2–(4,6–dichloro–5–amino)fenyl–4(1H)– 

chinolinonato–O 4 ]měďnatý komplex (6) 

Výtěžek 455 mg (64,6%). Teoretický výpočet elementární analýzy pro C 30 H 18 Cl 4 CuN 4 O 4 


Vypočteno 11,3% nespalitelných zbytků CuO, naměřeno 10,6%. Ztráta 4,4% hmotnosti 

endotermickým efektem odpovídá 2 molekulám vody. ESI– MS: m/z 703 ([M] – , 100%). 

FTIR (ν, cm -1 ): 

3468br (N–H), 3378br (N–H sek.), 3233br, 3123br, 2964br (C arom –H), 1612m (C=O), 

1569m (C arom =C arom ), 1550m, 1524w, 1483s, 1458m, 1434m, 1368s, 1291s, 1182m, 

1118m, 1076w, 1043w, 1014w, 948w, 897w, 868w, 791w, 750m (C–Cl), 720w, 677w, 

595w, 564w 

Far FTIR (ν, cm -1 ): 

595, 565, 549, 454, 416, 377, 323, 312, 291, 263, 223 

41

Obr. 22 TG/DTA záznam komplexu 6. 

Obr. 23 

Synergicky nezávislá část struktury komplexu 4 pomocí monokrystalové RTG 

difrakce. 

5.2 Stanovení antimikrobiální aktivity 

Antimikrobiální účinnost byla testována pomocí standardní diluční mikrometody určením 

minimální inhibiční koncentrace (MIC) látky potřebné k inhibici růstu bakterie. 

Testování bylo provedeno v mikrotitrační destičce, vzorky byly ředěny geometrickou 

řadou v kultivačním mediu (100 µg – 0,75 µg/ml). Jako kultivační medium byl použit 

42

Brain Heart Infusion broth (Himedia) a Mueller Hinton broth (HiMedia). Do destiček bylo 

očkováno standardní množství testovaného mikroba – hustota inokula v jamce odpovídala 

105–6 CFU/ml. Po 24 hodinách inkubace při 37 °C byla odečtena MIC jako nejnižší 

koncentrace testované látky, která inhibovala viditelný růst mikroorganismu. 

Testované bakteriální kmeny: 

 

standardní referenční kmeny (označení dle Sbírky kultur, Masarykova Univerzita, 

Brno) 

Staphylococcus aureus CCM 3953, Enterococcus faecalis CCM 4224, Escherichia 

 

coli CCM 3954, Pseudomonas aeruginosa CCM 3955 

kmeny izolované z klinického materiálu pacientů Fakultní nemocnice Olomouc 

MRSA – methicilin–rezistentní Staphylococcus aureus 4591 

Staphylococcus haemolyticus (fluorochinolon–rezistentní kmen) 16568 

Escherichia coli (fluorochinolon–rezistentní kmen) 16702 

Pseudomonas aeruginosa (fluorochinolon–rezistentní kmen) 16575 

Výsledky testu jsou uvedeny v tabulce 1. Z výsledků testů je patrné, že antimikrobiální 

účinky nevykazují ani komplexy ani samotné ligandy. 

43

Pořadové číslo 

Enterococcus faecalis 

CCM 4224 

Staphylococcus aureus 

CCM 3953 

Escherichia coli CCM 3954 

Pseudomonas aeruginosa 

CCM 3955 

Staphylococcus aureus 

(MRSA) 4591 

Staphylococcus 

haemolyticus 16568 

Escherichia coli 16702 

Pseudomonas aeruginosa 

16575 

Tabulka 1: Antimikrobiální účinnost neznámých vzorků. 

Minimální inhibiční koncentrace vzorků v µg/ml 

Kód 

vzorku 

1 CHINOLON 1 – – – – – – – – 

2 CHINOLON 2 – – – – – – – – 

3 CHINOLON 6 – – – – – – – – 

4 KOMPLEX 1 – – – – – – – – 

5 KOMPLEX 2 – – – – – – – – 

6 KOMPLEX 6 – – – – – – – – 

44

6 Závěr 

Pomocí několika vybraných metod bylo připraveno šest měďnatých komplexů 

obsahujících 2–fenyl–3–hydroxy–4(1H)–chinolonový skelet, u nichž byla provedena řada 

fyzikálně – chemických měření – elementární analýza, hmotnostní spektrometrie, termická 

analýza, infračervená spektroskopie a monokrystalová rentgenostrukturní analýza, díky 

nimž se podařilo získat informace o přesné struktuře připravených komplexů. Vlastnosti 

připravených komplexů byly porovnány s vlastnostmi samotných ligandů. Mezi na první 

pohled největší rozdíl patří například fluorescence, kterou na rozdíl od samotných ligandů 

u komplexů pozorovat nemůžeme. 

U těchto komplexů byla předpokládána antimikrobiální aktivita, která však nebyla 

provedeným testováním potvrzena. 

Do budoucna jsou plánována podrobnější biologická měření, díky kterým mohou být 

komplexy detailněji prostudovány, jako například stanovení antioxidační kapacity, nebo 

testování in vitro cytotoxicity. Rovněž je v plánu syntéza mixed ligand měďnatých 

koordinačních sloučenin obsahujících kromě různě substituovaných 2–fenyl–3–hydroxy– 

4(1H)–chinolonů ještě jiný typ organického ligandu. V neposlední řadě je také plánována 

příprava koordinačních sloučenin chinolonů s jinými přechodnými prvky, než je měď. 

45

7 Literatura 

1. Lukeš I., Mička Z.: Anorganická chemie II, Carolinum, Praha 1998. 

2. Hart E. B., Steenbock H., Waddell J.: J. Biol. Chem. 77, 797 – 812 (1928.) 

3. Uauy R, Olivares M., Gonzalez M.: Am. J. Clin. Nutr. 67, 952S – 959S (1998). 

4. Linder M. C.: Biochemistry of Copper, Plenum Press, New York 1991. 

5. Masuoka J., Hegenauer J., Van Dyke B. R., Saltman P.: J. Biol. Chem. 268, 21533 – 

21537 (1993). 

6. Galaris D.; Evangelou A.: Crit. Rev. Oncol. Hematol. 42, 93–103 (2002). 

7. Arnesano F., Balatri E., Banci L., Bertini I., Winge D. R.: Structure 13, 713 – 722 

(2005). 

8. Liu N., Lo L. S., Askary S. H., Jones L., Kidane T. Z., Trang T., Nguien M., Goforth 

J., Chu I. H., Vivas E., Tsai M., Westbrook T., Linder M. C.: J. Nutr. Biochem. 18, 597 

– 608 (2007). 

9. Bento I., Peixoto C., Zaitsev V. N., Lindley P. F.: Acta Crystallogr. D Biol. 

Crystallogr. 63, 240 – 248 (2007). 

10. Goodman V. L., Brewer G. J., Merajver S. D.: Endocr.–Relat. Cancer 11, 255 – 263 

(2004). 

11. Státní ústav pro kontrolu léčiv, Příbalová informace k léčivu CISPLATIN HOSPIRA 

0,5 mg/ml, infuzní roztok, (cisplatinum). 

12. Collins M., Ewing D., Mackenzie G., Sinna E., Sandbhor U., Padhye S., Padhye S.: 

Inorg. Chem. Commun. 3, 453 – 457 (2000). 

13. Taylor M.R., Gabe E.J., Glusker J.P., Minkin, J.A., Patterson A.L.: J. Am. Chem. Soc. 

88, 1845 – 1846 (1966). 

14. Taylor M. R., Gabe E. J., Glusker J. P., Minkin J. A., Patterson A. L.: J. Am. Chem. 

Soc. 88, 1845–1846 (1966). 

15. Crim J. A., Petering H. G.: Cancer Res. 27, 1278 – 1285 (1967). 

16. Garcia–Tojal J., Garcia–Orad A., Serra J. L., Pizarro J. L., Lezama L., Arriortua M. I., 

Rojo T.: J. Inorg. Biochem. 75, 45 – 54 (1999). 

17. Ambike V., Adsule S., Ahmed F., Wang Z., Afrasiabi Z., Sinn E., Sarkar F., Padhye S.: 

J. Inorg. Biochem. 101, 1517 – 1524 (2007). 

46

18. Kostova I., Momekov G., Zaharieva M., Karaivanova M.: Eur. J. Med. Chem. 40, 542– 

551 (2005). 

19. Tamura H., Imai H., Kuwahara J., Sugiura Y.: J. Am. Chem. Soc. 109, 6870 – 6871 

(1987). 

20. Raptopoulou C. P., Paschalidou S., Pantazaki A. A., Terzis A., Perlepes S. P., Lialiaris 

T., Bakalbassis E. G., Mrozinski J., Kyriakidis D. A.: J. Inorg. Biochem. 71, 15 – 27 

(1998). 

21. Habib N. S., Rida S. M., Badawey E. A., Fahmy H. T., Ghozlan H. A.: Pharmazie 52, 

346–350 (1997). 

22. Marzotto A., Ciccarese A., Clemente D.A., Valle G.: J. Chem. Soc. Dalton Trans. 9, 

1461–1468 (1995). 

23. Weder J. E.; Dillon C. T.; Hambley T. W.; Kennedy B. J.; Lay P. A.; Biffin J. R.; 

Regtop H. L.; Davies N. M.: Coord. Chem. Rev. 232 95 – 126 (2002). 

24. Baldini M.; Belicchi–Ferrari M.; Bisceglie F.; Dall'Aglio P. P.; Pelosi G.; Pinelli S.; 

Tarasconi P.: Inorg. Chem. 43, 7170 – 7179 (2004). 

25. Kartalou M.; Essigmann J. M.: Mutat. Res. 478, 1 – 21 (2001). 

26. Holmes R. J.; McKeage M. J.; Murray V.; Denny W. A.; McFadyen W. D.: J. Inorg. 

Biochem. 85, 209 – 217 (2001). 

27. Tardito S., Bussolati O., Maffini M., Tegoni M., Giannetto M., Dall'Asta V., Franchi– 

Gazzola R., Lanfranchi M., Pellinghelli M.A., Mucchino C., Mori G., Marchio L.: J. 

Med. Chem. 50, 1916–1924 (2007). 

28. Sigman D.S., Graham D.R., D’Aurora V., Stern A.M.: J. Biol. Chem. 254, 12269– 

12272 (1979). 

29. Ranford J.D., Sadler P.J., Tocher D.A.: J. Chem. Soc., Dalton. Trans. 3393–3399 

(1993). 

30. Zhou H., Zheng C., Zou G., Tao D., Gong J.: Int. J. Biochem. Cell Biol. 34, 678 – 684 

(2002). 

31. Temple M.D., McFadyen W.D., Holmes R.J., Denny W.A., Murray V.: Biochemistry 

39, 5593–5599 (2000). 

32. Ren X., Chen J., Le X.: Chin. J. Chem. 29, 1380—1388 (2011). 

47

33. Devereux M., O’Shea D., O’Connor M., Grehan H., Connor G., McCann M., Rosair 

G., Lyng F., Kellett A., Walsh M., Egan D., Thati B.: Polyhedron 26, 4073 – 4084 

(2007). 

34. Hernaandez–Esquivel L., Marin–Hernández A., Pavón N., Carvajal K., Moreno– 

Sánchez R.: Toxicol. Appl. Pharmacol. 212, 79–88 (2006). 

35. Shaw C.F.: Chem Rev 99, 2589 – 2600 (1999). 

36. Berners–Price S.J., Johnson R.K., Mirabelli C.K., Faucette L.F., McCabe F.L., Sadler 

P.J.: Inorg Chem 26, 3383–3387 (1987). 

37. Berners–Price S.J., Sadler P.J.: Phosphines and metal phosphine complexes: 

Relationship of chemistry to anticancer and other biological activity. Structure & 

Bonding. Bioinorganic Chemistry. Berlin, Germany: Springer. Vol. 70; 1988. pp 27 – 

102. 

38. Berners–Price S.J., Mirabelli C.K., Johnson R.K., Mattern M.R., McCabe F.L., 

Faucette L.F., Sung C.M., Mong S.M., Sadler P.J., Crooke S.T.: Cancer. Res. 46, 5486 

– 5493 (1986). 

39. Hoke G.D., Macia R.A., Meunier P.C., Bugelski P.J., Mirabelli C.K., Rush G.F., 

Matthews W.D.: Toxicol. Appl. Pharmacol. 100, 293 – 306 (1989). 

40. Adwankar M.K., Wycliff C., Samuelson A.: Indian. J. Exp. Biol. 35, 810 – 814 (1997). 

41. Sanghamitra N.J., Phatak P., Das S., Samuelson A.G., Somasundaram K.: J. Med. 

Chem. 48, 977 – 985 (2005). 

42. Marzano C., Pellei M., Colavito D., Alidori S., Gioia Lobbia G., Gandin V., Tisato F., 

Santini C.: J. Med. Chem. 49, 7317–7324 (2006). 

43. Lesher G.Y., Gruett M.D., Froelich E.J., Brundage R.P., Bailey J.H.: J. Med. Pharm. 

Chem. 5, 1063 – 1065 (1962). 

44. Greenwood D.: Antimicrob. Agents Chemother. 13, 479–483 (1978). 

45. Efthimiadou E.K., Thomadaki H., Sanakis Y., Raptopoulou C.P., Katsaros N., Scorilas 

A., Karaliota A., Psomas G.: J. Inorg. Biochem. 101, 64–73 (2007). 

46. Efthimiadou E.K., Sanakis Y., Raptopoulou C.P., Karaliota A, Katsaros N, Psomas G.: 

Bioorg. Med. Chem. Lett. 16, 3864–3867 (2006). 

47. Mokrushina G. A., Charushin V. N.: Khim.–Farm. Zh. 29, 9 – 15 (1995). 

48. Charris J., Barazarte A., Dominguez J., Lobo G., Camacho J., Ferrer R., Gamboa N., 

Rodrigues, J.: J. Heterocyclic. Chem. 44, 639 – 648 (2007). 

48

49. Shindikar A.V., Viswanathan C. L.: Bioorg. Med. Chem. Lett. 15, 803 – 811 (2005). 

50. Carta A., Palomba M., Paglietti G., Molicotti P., Paglietti B., Cannas S., Zanetti, S.: 

Bioorg. Med. Chem. Lett. 17, 4091 – 4102 (2007). 

51. Golub A.G., Yakovenko O.Y., Bdzhola V.G., Sapelkin V.M., Zien P., Yarmoluk S.M.: 

J. Med. Chem. 49, 6443 – 6449 (2006). 

52. Edmont D., Rocher R., Plisson C., Chenault J.: Bioorg. Med. Chem. Lett. 10, 1831 – 

1836 (2000). 

53. Huang L.J., Hsieh M.C., Teng C.M., Lee K.H., Kuo S.C.: Bioorg. Med. Chem. 6, 1657 

– 1662 (1998). 

54. Boteva A.A., Krasnykh O.P.: Chem. Het. Comp. 45, 757 – 762 (2009). 

55. Hradil P., Jirman J.: Collect. Czech. Chem. Commun. 60, 1357 – 1366 (1995). 

56. Soural M.: Habilitační práce (2011). 

57. Buchtik R., Travnicek Z., Vanco J., Herchel R., Dvorak Z.: Dalton Trans. 40, 9404– 

9412 (2011). 

58. Buchtik R., Travnicek Z., Vanco J.: J. Inorg. Biochem. 116, 163 – 171(2012). 

59. Travnicek Z., Vanco J., Hosek J., Buchtik R., Dvorak Z.: Chem. Cent. J. 6, (2012). 

60. Black M.M., Speer F.D.: J. Natl. Cancer. Inst. 14, 1147 – 1158 (1954). 

61. Hamburger A. W., Salmon S. E.: Science. 197, 461 – 463 (1977). 

62. Mosmann T.: J. Immunol. Methods 65, 55 – 63 (1983). 

63. Sevin B.U., Perras J.P., Averette H.E., Donato D.M., Penalver M.: Cancer. 71, 1613– 

1620 (1993). 

64. www.wikiskripta.eu 

65. Saha D., Padhye S., Anson C.E., Powell A.K.: Transit. Met. Chem. 28, 579 – 854 

(2003). 

66. Shindikar A.V., Viswanathan C.L.: Bioorg. Med. Chem. Lett. 15, 1803 – 1806 (2005). 

67. Bontchev P. R., Patcheva I. N.: Transit. Met. Chem. 27, 1 – 21 (2002). 

68. Soural M., Hlaváč J., Hradil P., Fryšová I., Hajdúch M., Bertolasi V., Maloň M.: Eur. J. 

Med. Chem. 41, 467 – 474 (2006). 

69. Kaizer J., Balogh–Hergovich E., Czaun M., Csay T., Speier G.: Coord. Chem. Rev. 

250, 2222–2233 (2006). 

49

thesis - Theses

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?