thesis - Theses

Sloučeniny v oxidačním stavu I jsou spíše kovalentního charakteru, což vede ke zvýšení
mřížkové energie a má za následek nižší rozpustnost těchto sloučenin. Sloučeniny mědi ve
vyšších oxidačních stavech (II, III, IV) se vyznačují barevností a paramagnetismem.
Vzhledem k tomu, že se na tvorbě vazby podílí elektrony z vnějšího s orbitalu, ale i
vnitřního d orbitalu, vznikají sloučeniny s velmi silnou kovovou vazbou, charakteristické
vysokým bodem tání a vysokou hodnotou sublimačního tepla.
V přítomnosti komplexotvorných rozpouštědel (např. NH 3 ) lze dostat bezbarvé komplexní
sloučeniny konfigurace d 10 , které jsou velmi dobře rozpustné ve vodě. Sloučeniny mědi se
však nejčastěji vyskytují v oxidačním stavu II o konfiguraci d 9 , tvořící čtvercové nebo
deformované oktaedrické komplexy. Měďnaté soli jsou ve srovnání s měďnými solemi ve
vodných roztocích stabilnější, protože měďné soli ve vodných roztocích disproporcionují.
Ke stabilitě měďnatých solí přispívají zejména zápornější hodnoty hydratačního tepla.
Oxidační stav III není pro měď zcela běžný, známá je především světle zelená,
paramagnetická sloučenina se dvěma nepárovými elektrony K 3 [CuF 6 ].
Měď je významným biogenním prvkem a účastní se mnoha důležitých procesů v živých
organismech. Nezbytnost mědi u savců byla poprvé prokázána v roce 1928 při
experimentech s krysami, kterým byla podávána strava ochuzená o měď. U všech
testovaných jedinců se vyvinula anémie [2]. Nedostatek mědi je pozorován taktéž u
anemických pacientů a rovněž úzce souvisí se změnami v imunitním systému nebo
s kostními abnormalitami [3]. Optimální příjem mědi za den se pohybuje v rozsahu 0,9 –
3,0 mg. Normální koncentrace mědi v lidském séru je přibližně 15µM (tj. 1mg/l). Pro
všechny živé organismy je měď prvkem esenciálním. Je klíčovým elementem v redoxních
pochodech, růstu a vývoji organismu. Je důležitá pro funkci některých proteinů a enzymů
účastnících se energetického metabolismu, dýchání a syntézy DNA (zejména pro
cytochrom oxidázu, superoxid dismutázu (SOD), tyrozinázu nebo askorbát oxidázu) [4].
Ve fyziologii hraje měď nepostradatelnou roli především jako katalytický kofaktor
v redoxních pochodech účastnících se mitochondriální respirace, absorpce železa a
odbourávání volných radikálů. Měď je hlavní elementární složkou redoxních
metalloenzymů, které se účastní redoxního cyklu mezi oxidačním stavem I a II. Příkladem
takového metalloenzymu může být cytochrom c oxidáza, tyrozináza nebo Cu – Zn
dismutáza [5]. Chronický nedostatek mědi může vést k degenerativním autoimunitním
onemocněním, jako jsou například chronická anémie, revmatoidní arthritida, diabetes či
6