Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
jaro/léto/podzim 2010<br />
Krkonoším vévodí nejen svou výškou Sněžka, nejvyšší hora<br />
České republiky. Každoročně je podnětem pro především<br />
rodinné výlety s dětmi. Na vrchol Sněžky vede množství<br />
různých pěších tras. Nejznámější vedou z Pece pod Sněžkou,<br />
Horní Malé Úpy či z polské Karpacze. Povětšinou jde o náročné<br />
horské výstupy vedoucí nejvíce chráněnými územími KRNAP.<br />
Vhodnou alternativou, jak k výstupu, tak k ochraně přírody, je využití lanové dráhy vedoucí<br />
z Pece pod Sněžkou přes Růžovou horu až na vrchol Sněžky.<br />
V roce 2010 oslavuje „stařičká“ dvousedadlová lanovka 61let, a právě proto se již<br />
dlouhá léta připravuje výstavba lanovky nové. Možná právě letos, budete mít poslední<br />
příležitost využít k výstupu na vrchol Sněžky tuto, dnes již historickou lanovku.<br />
Lanová dráha je v provozu denně od 8 do 18 hodin pokud nepřekročí vítr rychlost<br />
15 m/s. Aktuální info o provozu lanovky zjistíte na www.snezkalanovka.cz<br />
Na vrcholek Sněžky, nemusíte všichni pěšky!<br />
Krkonoše - svazek měst a obcí Strana 23<br />
Vyprávění Marie Kubátové<br />
Osm desítek knih, pohádky zpracované rozhlasem i televizí, pět<br />
divadelních her, ale i další literární zastavení velké vypravěčky nám<br />
dává nahlédnout do života spisovatelky Marie Kubátové, do světa jejího<br />
dětství, ve kterém byla jistotou maminka, do světa rozvětvené rodiny,<br />
pro kterou se stala opěrným pilířem právě ona, i do světa krkonošských<br />
lidiček, jejichž starostem dovedla autorka vždy pozorně poslouchat. Patrně<br />
zejména z pěkných životních chvil a setkání Marie Kubátová čerpala sílu pro<br />
svou pravidelnou ranní chvilku u psacího stolu. K začátku srpna patří<br />
i významné životní jubil<strong>eu</strong>m první dámy krkonošských „poudaček“.<br />
Setkání s paní spisovatelkou Marií<br />
Kubátovou v domě ve Vrchlabí u stolu<br />
s jejím počítačem je vždy potěcha<br />
pro duši. Začtěte se sami do toku jejích<br />
myšlenek, proudících jako bystrá<br />
horská řeka...<br />
“Jsem babka, která se musela přizpůsobit<br />
době. Synové mi věnovali vysloužilý počítač.<br />
Hodím se k němu i svým věkem,“<br />
poznamenává s milým úsměvem. „Zmodernizovala<br />
jsem se, naučila se povídat si<br />
s obrazovkou. A třeba u ní i vzpomínat.<br />
V počítači se tedy rodí moje knihy.“<br />
V době, kdy se uskutečnilo naše společné<br />
setkání, v něm byla teprve<br />
úvodní část knihy „Starodávní poutníci“,<br />
o které vyprávěla:<br />
„Začátek má kdesi dávno, když byl můj<br />
vnuk ještě chlapeček. Když je mi teskno,<br />
tak mi Hans Christian Andersen půjčuje<br />
svého chlapečka, který mluví pravdu.<br />
Toho z pohádky „Císařovy nové šaty“. Takového<br />
jsem měla i já, když byl starší vnuk<br />
malým chlapcem. Čisté dítě, které řekne<br />
věci tak, jak jsou. Tak tedy takový chlapeček,<br />
podobný tomu Andersenovu, seděl<br />
jednou u stolu a pilně,<br />
s vyplazeným jazýčkem<br />
něco dělal. Koukám,<br />
a on táhl po bílé čtvrtce<br />
jenom jednu černou<br />
čáru. Ptám se: Co to je?<br />
Odpověděl: „To je zem.<br />
Podlaha je přeci rovná.<br />
„... pokouším se putovat se starobylými<br />
poutníky naší krajinou<br />
v čase prabábiny kávy z Koubíčkovy<br />
cikorky, soumraku starého mocnářství<br />
a zrání českého národa<br />
ke svobodě.“<br />
Marie Kubátová:<br />
Z knihy Starodávní poutníci.<br />
„Starodávní poutníci“<br />
Jako ta zem dole.“ Pod<br />
ní udělal další čáru zelenou.<br />
„To je jako ta tráva.“<br />
Nad tu černou udělal<br />
hnědou. „To je podlaha<br />
našeho domu.“ Na<br />
ní postavil dvě kolmice<br />
a nad tím trojúhelník. Povídá:<br />
„Vidíš, už jsme pod<br />
střechou a už na nás neprší.“<br />
Ptám se: „A Tomášku, kde je maminka?“<br />
Hledal chvíli v pastelkách, aby vybral<br />
tu nejhezčí jako je maminka. A řekl:<br />
„Ona přeci vaří.“ Udělal komín. Nad ním<br />
čmoudno a kudrlinku. „Vidíš, že je v kuchyni<br />
a vaří.“ A kde je táta? Namaloval<br />
další čáru. „Táta je na silnici. Přeci<br />
je v práci. Až bude v práci hotov, ov, po této<br />
silnici k nám přijde.“ Byla jsem zvěda-<br />
vá, zda si někam zařadí i mě. V rohu<br />
domu namaloval takový čtvereček ček na<br />
čtyřech nohách. Neznal perspekti-pektivu.<br />
„To je stůl a na něm počítač.<br />
Tam sedíš a píšeš knížku.“<br />
A kde máš dědu? Namaloval<br />
schůdky. „Víš, já už můžu<br />
namalovat jenom schůdky<br />
k jeho knížkám, protože<br />
on už s námi není. A nahoře<br />
máme po dědovi hodně<br />
knih.“ Pak se zamyslel: „To<br />
jsou knížky, které už nikdo<br />
nečte. Ony šly do důchodu.“<br />
A tak mě to najednou přišlo líto. Napadlo<br />
mě, kluk namaloval jistoty svého domova.<br />
Kdepak má knížka svůj rodný dům? Chtěla<br />
jsem si povídat s knížkami, které také<br />
měly svůj rodný dům a měly blízko k lidem.<br />
Povídaly si s lidmi svého času. Když<br />
klouček odešel vyhlížet svého tátu, tak<br />
jsem po těch schůdcích vyšla nahoru a nahlédla<br />
do knihovny. Na zemi v krabici ležely<br />
časopisy, které kdysi odebíral pradědeček.<br />
Na straně krabice<br />
jsem přečetla starodávný<br />
nápis Koubíčkova cikorka.<br />
Představila jsem<br />
si prababičku a pradědečka,<br />
jak spolu sedí u té<br />
kávy s cikorkou a jak ten<br />
starodávný časopis čtou.<br />
Tak jsem ho z té krabice<br />
vyndala. Byl veliký<br />
a měl krásný název „Čechy“.<br />
Podtitul „Českou<br />
zemí budou vás provázeti<br />
spisovatelé čeští a výtvarníci“.<br />
Dívala jsem se<br />
na datum. Bylo to kolem<br />
roku 1900 - Čas soumraku<br />
Rakouska-Uherska<br />
a zrodu Československé republiky. Nakladatel<br />
Jan Otto. Časopis stál 90 krejcarů.<br />
Byl to vlastně vlastivědný zeměpis. Účastnili<br />
se ti umělci, kterým jejich domov něco<br />
dal. A odkud oni čerpali pro své dílo. Právě<br />
tam, kde oni žili, byli zakotveni hrdinové<br />
Nová, v pořadí osmdesátá kniha, je na pultech<br />
V pátek 12. března 2010 byla v Krkonošském muz<strong>eu</strong> v Jilemnici na veřejnost<br />
slavnostně uvedena osmdesátá kniha spisovatelky Marie Kubátové<br />
– „Starodávní poutníci.“<br />
Spisovatelka Marie Kubátová.<br />
jejich knížek. Začínala Božena Němcová.<br />
Dál šli průvodci po stopách Karolíny Světlé<br />
pod Ještědem, došli do míst, kde malířům<br />
bylo dobře - do Českého ráje. V Turnově se<br />
poklonili drahokamům, v Jilemnici památce<br />
geologa Pošepného, z jehož učebnic<br />
tenkrát čerpal celý geologický svět. A tak<br />
jsem si i já s nimi začala povídat. Z rozhovorů<br />
s tím starodávným vlasteneckým časopisem<br />
vyrostl námět pro knížku „Starodávní<br />
poutníci“. Představovala jsem si, jak<br />
dva mistři - slova a štětce - spolu putují<br />
českou krajinou a dělají inventuru toho, co<br />
všechno v naší české zemi máme. To se mi<br />
zalíbilo. Musela jsem si autory trošku připarádit<br />
a přivymyslet. Ale i upravit a přizpůsobit.<br />
Jejich jazyk byl tak rozvitý do krásy,<br />
až by to dnes nebylo ke čtení. Jeden byl<br />
historik a druhý frajkumštýř. A z toho se<br />
rodila moje knížka.<br />
Možná ti „Starodávní poutníci“ budou<br />
blízcí i těm, kdo putují českou krajinou<br />
dnes. Budou však vidět svýma očima. Očima<br />
své doby. Ale já si myslím, že když někdo<br />
putuje krajinou a chce o tom napsat,<br />
tak tam promítne i sám sebe. Svoji dobu,<br />
svoje vidění, svůj jazyk. Nebude to marná<br />
knížka. Moji starodávní poutníci putují východočeským<br />
krajem, kde to sama znám<br />
a kde mám zkušenosti ze své vlastní pouti<br />
horami a podhůřím. Moje čeština je ale<br />
trochu jiná, než byla tehdy. A přesto, když<br />
používám dialog, vracím se do té krásné,<br />
až příliš rozvité věty vlasteneckých obrozenců<br />
a stýská se mi po něčem, co tady<br />
už dnes není. Úctě k českému jazyku. Jako<br />
by to ti poutníci chtěli rozvinout do té nejkrásnější<br />
šíře, až je to dnes už k nestrávení.<br />
Průvodní slovo ale bude dnešní, byť už<br />
jsem prababička, ale nejdříve to prověřím<br />
s naší nejmladší generací. Budu si s nimi<br />
o tom povídat. “<br />
Spisovatelka Marie Kubátová je autorkou neobyčejně širokého záběru. Nejznámější<br />
jsou její práce vycházející z krkonošského folkloru - Daremný poudačky (1956), Krakonošův<br />
rok (1958, spolu s maminkou Amálií Kutinovou), Krakonošovský špalíček<br />
(1964, s A. Kutinovou), Pohádky o Krakonošovi (1971), Krakonošův hernec (1972),<br />
Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku (1983) či Truhlička malovaná (1989).<br />
Nejznámější jsou Krkonošské pohádky (1974).<br />
„Dům pod jasanem“<br />
se nachází ve venkovském stavení ve Voletinách<br />
u Trutnova. Je tu otevřeno Tkalcovské<br />
muz<strong>eu</strong>m a výtvarná řemeslná dílna<br />
každému, kdo má zájem o lidová řemesla,<br />
ruční práce a setkávání se při tvoření.<br />
Pořádají tu nebo spolupořádají akce<br />
podporující rozvoj lidových řemesel, popularizaci<br />
regionálních tradic. Vyrábějí<br />
suvenýry z vlny, lněných látek, keramiky,<br />
apod. Vítaná je společná účast při tvoření<br />
rodičů s dětmi a prarodičů s vnoučaty.<br />
Pořádají kurzy řemeslných a výtvarných<br />
technik, otevřeli tkalcovské muz<strong>eu</strong>m.<br />
V něm uvidíte a vyzkoušíte lámání, potírání,<br />
vochlování, předení i tkaní a poznáte<br />
jak dlouhá cesta vedla od lnu k hotovému<br />
plátnu. Bližší informace:<br />
www.dumpodjasanem.cz<br />
www.krkonose.<strong>eu</strong>
Change language