Strany 21–40 - Plzeňský Rozhled

Střípky
z Plzně
Úhlava
pod drobnohledem
Odbor životního prostředí plzeňského
magistrátu má pro letošní
rok, respektive období květen až
říjen 2013, připraven screeningový
monitoring jednotlivých dílčích
povodí řeky Úhlavy v celkovém
rozsahu 26 monitorovacích profilů.
Na jeho uskutečnění požádal
Fond životního prostředí města
Plzně o dotaci ve výši 440 tisíc
korun, přičemž samotný odběr
a zpracování výsledků zajistí Povodí
Vltavy s.p.
Monitorováním řeky dojde ke
zmapování přítoků, které výrazně
ovlivňují (znečišují) řeku Úhlavu
pesticidními látkami. Monitoring
tak určí riziková místa, která budou
kontrolována, a tento kontrolní
mechanismus dohledá rizikové
zemědělské subjekty.
„Řeka Úhlava je jediným zdrojem
pitné vody pro město Plzeň. Je
zatížena pesticidními látkami, jejichž
množství a druhy nejsou
přesně specifikovány. V roce 2012
se uskutečnil screeningový monitoring
řeky, jehož cílem byla identifikace
konkrétních rizikových
mikropovodí z hlediska pesticidů
a stanovení jejich množství,“ uvedla
plzeňská radní Irena Rottová.
Monitorování bylo zaměřeno na
nejvýznamnější dusíkaté pesticidy
a jejich metabolity. Jako významný
pesticid byl ke sledování zařazen
glysofát a jeho metabolity.
Celkem bylo sledováno 150 pesticidních
látek s 22 tisíci rozbory.
Projekt byl hrazen Krajským úřadem
Plzeňského kraje.
Zlaté časy Času Zlaté časy Času Zlaté časy Času
Před šestnácti lety bylo v samotném centru Plzně na náměstí Republiky otevřeno pasážové Divadlo Čas.
O deset let později, v době usilování o titul evropského města kultury, bylo divadélko uzavřeno. Tehdejší
radní, kteří o likvidaci rozhodli, jsou bohudík pryč. Divadlo bohužel také. V seriálu „Zlaté časy Času“
si chceme připomenout fragmenty z vystoupení významných umělců, kteří zpravidla dokázali podlehnout
příjemné atmosféře sálu a prozradit na sebe nejednu originální historku. Oblíbené byly i dotazy
zanechávané odjíždějícím umělcem svému následovníkovi.
Martin Dejdar: „Pamatuješ si, kdy jsem ti byl jako muž nejblíže?“
Zlata Adamovská: „To je strašně zavádějící otázka. Každého v tu chvíli musí napadnout,
jestli to ta Adamovská na sebe práskne nebo ne. Asi lidi zklamu, ale s Martinem jsem se
v životě sešla jenom pracovně. Nejblíž jsme si asi byli při natáčení filmu Učitel tance.
Hrála jsem zdravotní sestru v léčebně, kde se odehrává jeho příběh. Jestli ale myslel
tohle, to opravdu nevím.“
Zlata Adamovská
Herci a herečky potřebují k výkonu svého povolání především
talent. Ten ale sám o sobě nestačí. Už na hereckých školách
se adept atraktivního řemesla seznamuje se spoustou dalších
nezbytností: vůle na sobě pracovat, učit se mluvit, pohybovat,
nejíst zmrzlinu, nepít studené nápoje atd., atd…
Ani tohle ale nestačí. Říká se, že herečky by především měly
mít VŠI. Tedy… ne „vši“, ale VŠI. Máme na mysli zkratku pro
tolik potřebný triumvirát arzenálu každé dámy od divadla:
vizáž – šarm – intelekt. Většina z nich mívá některé z uvedených
vlastností vyvinuté více, jiné méně.
Budeme-li vyjmenovávat herečky nepostrádající žádnou ze
tří zmíněných vlastností, byl by hřích zapomenout na jejich
typickou představitelku – Zlatu Adamovskou.
Vizáž – šarm – intelekt
Myslíte si, že pro vaši vizáž, šarm
a intelekt bylo rozhodující, že pocházíte
z Prahy, tedy z městského
prostředí?
Narodila jsem se sice v Praze, ale
pak jsem patnáct let prožila na vesnici.
Když jsem začala studovat na konzervatoři,
přestěhovali jsme se do Prahy,
protože dojíždění by bývalo bylo
složitější.
Z venkova bývá obtížnější dostat
se do Prahy na hereckou školu.
Zájmy spojované s divadlem patří
spíš k městu…
Jasně. Ale na druhou stranu ti, kteří
pocházejí z malé vesnice a jejichž
rodiče jsou naprosto obyčejní lidé, to
mívají rozhodně těžší. Handicap vyrovnávají
větší touhou něco dokázat.
Kdy tedy venkovskou dívenku napadlo
zajímat se o divadlo?
Rodiče byli nadšenými ochotníky.
Tatínek snil o kariéře operetního zpěváka.
Když viděl, že Zlatunka je trošku
kašpárek a exhibicionalistka, kterou
baví se předvádět, začal mým prostřednictvím
svůj sen naplňovat.
Jak přijali „dívenku z venkova“ na
pražské konzervatoři spolužáci?
Mým „úhlavním“ spolužákem byl
Vladimír Dlouhý, s nímž jsem v páru
hrávala studijní úryvky her. Pp absolvování
se naše cesty rozešly, ale po
letech jsme se opět setkali v angažmá
ve Vinohradském divadle.
Konzervatoř jste ukončila v roce
86, do stálého angažmá jste přišla
až v roce 88. Co jste dělala v mezidobí?
Nechtělo se mi z Prahy, protože
jsem dost točila. Sehnat ale angažmá
v Praze bylo daleko složitější, než
jsem si zpočátku myslela. Nebyla jsem
typem blonaté drobné naivky, co v té
době v divadlech frčela. Měla jsem
170 centimetrů, byla trošku jiná, navíc
jsem ani neměla tu správnou knížku,
na kterou se mě taky někde zeptali.
Nakonec jsem zakotvila v Městských
divadlech pražských, kde byli
ochotni do té doby „filmovou herečku“
angažovat.
Z Městských divadel pražských je
to na Vinohrady jen malý kousek…
Pro diváka určitě. Pro herce je někdy
taková cesta nekonečná. Měla
jsem asi kliku. V roce 90 přišla paní Jiřina
Jirásková a nabídla mi angažmá.
Herečka, matka dvou dětí… Je
obdivuhodné, co všechno stačíte…?!
Já ani neumím odpočívat. Jsem-li
přinucena dva dny ležet, bývám nervózní,
a hned začnu vypočítávat, co
všechno jsem měla udělat. Někdy
mívám pocit, že mám práce nabaleno
tolik, že dělám jenom resty – jenom to,
co je nezbytně nutné. Štěstí je, že
mám možnost svoje aktivity povětšinou
omezovat na to, co mě baví.
To je ideální stav! Co když vám
ale všechno začne přerůstat přes
hlavu, přijde zlá nálada, splín…?
Mám doma polštáře, do kterých se
vybrečím. Říkám si, jak jsem zoufalá,
co mám práce, že to nestíhám… Pak
se ale oklepu, zapojím všechno, co
mám, vezmu si papír a tužku a systematicky
si napíšu věci, který jsou třeba
udělat. Očísluju si je podle pořadí
a důležitosti – a je to! Jan Zajíc
Pro dalšího někdejšího hosta Divadla Čas Jiřího Kodeta zanechala tehdy
Zlata Adamovská otázku:
„Jirko, mluvila ti někdy maminka Jiřina Steimarová do herecké práce? Pohádali
jste se někdy kvůli divadlu?“
30
Aktuální internetové noviny na www.plzenskyrozhled.cz
Plzeňský rozhled 1-2/2013