PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D. - Akutní fáze - Fakulta vojenského ...

Účelem psychosociální spolupráce je vzbudit v nás všech zasažených
přesvědčení: nejsme na to sami, společně to zvládneme, i my můžeme pomoci
druhým a na příště se připravíme.
Cílem mého příspěvku je sdělit a objasnit tři věci:
• V akutní fázi při a po neštěstí používáme spíše první pomoc než krizovou
intervenci.
• První pomoc je věcí občanskou.
• Jednotlivé postupy je dobré od sebe odlišovat v tréninku i praxi, neboť jsou
účelné a účinné tam, kde mají svou indikaci.
Chci-li tato tvrzení doložit, potřebuji vymezit, jaké postupy při a po neštěstí
v psychosociální oblasti používáme a co nám všem (= lidem zasaženým
mimořádnou událostí anebo krizovou situací) přinášejí.
První (občanské) pomoci
V naší republice máme uzákoněnu první pomoc zdravotní, v literatuře najdeme
první pomoc technickou (Konštacký, Štětina in Štětina a spol., 2000),
psychickou (Oerner, Schnyder in Oerner, Schnyder, Eds., 2003, s využitím
posloupnosti pomoci Beverly Raphaelové) a první pomoc duchovní (Taylor,
2008); naše skupina (Baštecká a kol., 2010) zdůrazňuje rovněž první pomoc
sociální a právní.
Pomoci členíme proto, abychom na jednotlivé složky bio-psychosociálněspirituální
jednoty nezapomínali. Pro jednoduchost je vyjadřujeme zkratkou
DOKIPT (důstojnost – ochrana – kontakty – informace – podpora - ticho), která
zachycuje průnik účinných psychosociálně-spirituálních prvků prvních pomocí.
Všechny první pomoci považujeme za občanské, to znamená, že každý z nás má
(zákonnou) povinnost pomáhat druhým v nouzi, tísni, ohrožení a bezmoci;
každý se může rozhodnout angažovat se pro druhé konkrétními činy; občané tím
mj. uplatňují svou reálnou moc tváří v tvář bezmoci, neboť lidskou důstojnost a
dobré vzpomínky můžeme podpořit vždy (i když nemůžeme nic jiného).
Účelem prvních pomocí je vyjít vstříc potřebám člověka bezprostředně
zasaženého neštěstím, po/vzbudit v něm naději a přesvědčení, že druzí ho
nenechají na holičkách a že on nenechal nikoho na holičkách, a stabilizovat jeho
situaci. To znamená, že jde o spolupráci přímých zasažených a jejich rodin
s aktivním a podporujícím prostředím.
Literární zdroje považují první pomoc za úvod k dalším intervencím anebo první
pomoc a další intervence směšují.
Např. Taylorová (2008) mluví o „pastorační krizové intervenci“ a „první
duchovní pomoci“ zaměnitelně. S naším pojetím prvních občanských pomocí se