Říjen 2011 - Webnode

Nebudu vás zabévat
Ranní pochůzka po vesnici má dvě etapy: na hřbitov a do prodejny. Protože
k ní poslouží stařičké kolo, nejde o pochůzku ve smyslu chození, ale spíš o pojíždění.
To je to pravé slovo. Dnes mě ten „arab“ zklamal. Zadní kolo prázdné.
Ochotný údržbář, mladší syn, pronesl diagnózu: „Néni to pichly, ale máš praskló
gumičku ve ventilku.“
Šel jsem pěšky. V té devadesátce už ne tak lehce jako kdysi. To dá rozum.
Ale, jak říkala moje maminka, že „všecko zlé je k něčemu dobré“, tak opravdu.
Natrefil jsem se cestou s několika, kterým vděčím za pozdrav, a na oplátku jsem
s nimi ztratil slovo, jak se říká. A toho si vážím. Žít sám není přepych, to mi
věřte, a tak vděčím za každý kontakt, každé setkání, které potěší a je svorníkem
lidství.
Setkání první: Na hřbitově, opodál našeho hrobu, slyším ťukání. „Dobrý
den“, zdravím muže středního věku v nezáviděníhodné poloze s vousovým porostem.
Vkleče, obložen všelijakými serepetičkami, vyťukává na kamenné desce
jméno toho, který má v tom hrobě domovské právo. V té chvíli přejdou všelijaké
myšlenky: o nebožtíkovi, kterého jsem znal jako ostatní z dědiny, o zajímavé kamenické
práci, o nepohodlí s ní spojeném, o horku přes třicet stupňů. Při hovoru
kameník neustal v práci. Proto se loučím: „Nebudu vás zabévat. Buďte zdráv!“
„Na shledanou!“
Setkání druhé: Žena středního věku veze dvojkolku plnou prázdných petlahví.
„Nazdar, Vlasto, kam s tím?“ „Do kontejneru.“ „Z toho, co vezeš, nebyla
opice, viď,“ já nato. „Nee. Děláme zámkovou dlažbu u baráku, tak aby měli
chlapi co pít.“ „Tak ty budeš tedˇzámecká paní, né?“ „To se ví!“ končí rozhovor
smíchem.
Setkání třetí: Na chodníku u potoka opravuje důchodce dlažbu. „Co ti to
udělalo, Mirku?“ ptám se místo pozdravu. „Ále. Je tady negde v potoce potkan
a potvora baví se tim, že na chodniku zvedá dlažbu. A pořád jen tu samó.“ Potok
má bystrou vodu. Pramení nedaleko pod nádražním pešunkem v prameništi
opatřeném spárovanými klenbami. Vody teče bohatě a o tom se teď, když jsou taková
vedra, dobře povídá. Mirek zná terén a popisuje jiná prameniště. Zabíháme
v řeči k přehradám na řekách, když mě zrázu napadne, že beseda v tomto čase,
v pracovní době, není vhodná, a proto se loučím: „No, nebudu tě zabévat.“ „Ále,
nezabéváš, Honzo. Nemám napilno.“ „Nazdar!“
13