ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI

2 TEORETICKÁ ČÁST
2.3.3 KOMUNIKAČNÍ METODA
V posledních třech desetiletích se začala prosazovat nová koncepce, která se
označuje jako komunikační metoda. Jedná se o směr, který hraje rozhodující roli, protože
do výuky cizího jazyka přináší některé nové prvky. Dosavadní vyučovací metody cizích
jazyků zpravidla náležitě nedoceňují některou ze čtyř základních řečových dovedností.
„To je v dnešní době pokládáno za nežádoucí a překonané. Kupř. metody přímá,
situační, audioorální, přirozená výrazně preferují ústní vyjadřování a poslech na úkor
písemného projevu a četby, na druhé straně např. metoda gramaticko-překladová činí
v tomto smyslu pravý opak. Zmíněné lingvodidaktické koncepce totiž považují psanou
komunikaci za pouhou odvozeninu komunikace mluvené, v podstatě za její prostý grafický
záznam.“ (Hrdlička, 2009, str. 52)
Podle M. Hrdličky (2009, str. 55) můžeme mezi hlavní rysy komunikační metody
zařadit komplexnost, adresnost a užitečnost.
Komplexnost chápat dvojím způsobem:
a) jako souborné a v ideálním případě rovnocenné utváření a rozvíjení všech čtyř
základních řečových dovedností;
b) jako vyváženou pozornost cíleně věnovanou jak dimenzi jazykové, tak také všem
důležitým faktorům extralingválním.
Druhý klíčový rys komunikační metody je adresnost. Pozornost se obrací
k jinojazyčnému mluvčímu, ke konkrétnímu jednotlivci, k jeho komunikačním potřebám
a k jeho jazykové úrovni. Požadavek adresnosti se týká výběru učiva, jeho strukturace
a příslušných kvantitativních i kvalitativních parametrů, ale i způsobu jeho zpracování
a prezentace pro potřeby jednotlivých typů jinojazyčných mluvčích. Adresnost však nelze
vykládat tím způsobem, že se cizinci budou učit pouze tomu, co sami chtějí.
Třetím podstatným rysem komunikační metody je užitečnost. Požadavkem je
praktická využitelnost naučených poznatků mluvčího v řečové praxi. Jde o cílené učení se
jazyka, což představuje oproti jiným koncepcím významný posun vpřed.
15