pdf, 4 MB - Historický ústav akademie věd České republiky

ozhovor
Můj druhý projekt vyplynul z toho, že jsem správkyní
části fondu pozůstalosti velkého českého historika
Augusta Sedláčka, který se jeho odkazem dostal
původně do Státního historického ústavu vydavatelského
a odtud později do Historického ústavu AV ČR.
Fond, resp. zejména jeho dvě kartotéky jsou častým cílem
badatelů – odborníků i laiků – a jeho fyzický stav
začíná být na pováženou. Navíc moderní technologie
zpracování historických pramenů a databáze jsou mým
dalším dlouhodobým tématem. Pokusila jsem se tuto
problematiku řešit i ve své disertační práci o předhusitských
ordinačních seznamech. V rámci projektu NAKI
budou obě kartotéky digitalizovány a jejich obsah převeden
do strukturované databázové podoby. Tento
projekt má dva podstatné účely. Jednak by měl ochránit
Sedláčkův fond před neodbornou manipulací a zároveň
zejména laickým badatelům umožnit i nadále
vyhledávat informace, především ke šlechtickým
rodům a historickému místopisu. Druhým cílem projektu
je vývoj obecnější metodiky pro zpracovávání
obdobných kartoték a podobných souborů historických
dat. Nejde jen o možnost automatického vyhledávání
jednotlivostí, ale zejména o propojování informací
z různých záznamů v rámci jedné databáze
i z více databází, např. identifikace týchž osob v různých
situacích a etapách jejich života, identifikace vazeb
mezi osobami a místy apod. Toto téma, v anglické
terminologii označované jakou „Digital Humanities“,
mě zajímá už dlouho. Analogické projekty jsou řešeny
např. v Göttingen (Germania Sacra), v Bernu
(Repertorium Academicum Germanicum) nebo v londýnské
King’s College. Bez mezinárodního kontextu
nejsou tyto projekty představitelné. Pokud jde o Jinan,
inspirací mi byla také moje už zmíněná disertace
a srovnání tehdejší situace kléru v předhusitských Čechách
a v Anglii. Opravdu to vypadá, že naděje a zklamaná
očekávání jsou hybnými silami historie, samozřejmě
že ne jedinými.
Jako vedoucí výzkumného oddělení dějin středověku
Tě čeká také řada koncepčních a vědeckoorganizačních
prací. Čím je pro Tebe inspirací
Tvůj dlouholetý předchůdce v této funkci Josef
Žemlička Jaké další kroky ve vedení oddělení
hodláš podniknout a v čem spatřuješ jejich přínos
S Josefem Žemličkou spolupracuji dlouhá léta. Je to
člověk, kterého si hluboce vážím. Myslím, že každého
musí inspirovat už jen svým nasazením pro dějiny
českého středověku. Jeho práce jsou příkladem velmi
kvalitního, komplexního a zároveň čtivého zpracování
historie. Nepřestane mi být inspirací ani po lidské
stránce. Obdivuji také jeho přístup ke studentům,
kteří ho mají rádi. Jeho přednášky a semináře,
jak vím z vlastní zkušenosti, patří k těm nejnavštěvovanějším.
Je to možná také proto, že středověké dějiny
vždy vysvětloval v souvislostech, například spojoval
archeologii s „obyčejnou“ historií. I když se
rozhodl rezignovat na vedoucí funkci, neodchází
z našeho oddělení a jeho působení zde rozhodně nekončí.
Posledních pár let jsem byla jeho zástupkyní
ve vedení oddělení, a tak jsme řadu věcí připravovali
společně. Proto bude i mé další bezprostřední
směřování naprosto kontinuální. Máme i to „štěstí“,
že naše oddělení je relativně malé a kompaktní,
přestože se vlastně jedná o tři oddělení v jednom,
totiž o medievistiku, historickou geografii a ediční
činnost. Vzájemné prolínání všech tří discíplin považuji
za jednoznačný přínos. Myslím, že všechna
témata, která se v našem oddělení zpracovávají, jsou
významná. Nelze jedno upřednostnit na úkor druhého.
Přála bych si, abychom spolu vycházeli po
všech stránkách a vzájemně se podporovali tak, jak
tomu bylo doposud. Nemám tedy v úmyslu podnikat
žádné převratné kroky, které by tuto symbiózu
narušily.
Financování výzkumu a vývoje je v České republice
ožehavou otázkou, diskutovanou na mnoha
plénech. Bez grantové podpory lze realizovat většinu
projektů jen s velkými obtížemi. Považuješ
škálu vypisovaných veřejných soutěží a procento
úspěšných projektů za dostačující pro rozvoj kvalitního,
excelentního výzkumu v Česku
Chtělo by se automaticky říct: „Ne, věda a výzkum
nejsou v České republice dostatečně financovány.“
Jenže každá mince má dvě strany. Člověk se spíš
musí ptát, zda výše prostředků vynakládaných na
vědu odpovídá rozsahu, který národní hospodářství
zvládne financovat, a zda jsou tyto prostředky optimálně
užívány. Navíc se v poslední době vyhrotil
spor mezi základním a aplikovaným výzkumem a jejich
financováním. Místo, aby věda, výzkum a praxe
žily v souladu a vzájemně se inspirovaly, působí jejich
soupeření o peníze jako boj, kdo s koho. Podmínky
grantových soutěží jsou neustále modifikovány tak,
aby odpovídaly trendům a módním heslům, a přitom
se zapomíná na specifika vědy, zejména základního
výzkumu, který neumí a ani nemůže vytvářet rychlé
výsledky na zakázku. Všichni víme, že často se největší
objev nebo práce podaří při náhodném tápání
a hledání cest při řešení jiného tématu nebo naopak
při zdánlivě nemódní práci bez zjevného inovačního
potenciálu. Jenže právě takovéto „náhodné“ a
„nemódní“ výzkumy jsou outsidery grantových soutěží.
Co mi chybí asi nejvíc, je dostatečná čitelnost
podmínek a hodnocení grantových projektů a celková
35