Plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

ROZHOVOR S DAGMAR WALLASCHKOVOU
Výtvarné radosti dětí v Charvátech
UMĚ NÍ UČ IT
Učitelé bývají mezi prvními
dospělými vzory, které si děti
pamatují na celý život a vnímají
je jako autoritu. Na základních
školách se snadno stávají autoritami
učitelé čtení, psaní, počítání,
vlastivědy – ale učitelé výtvarného
umění nebo hudby bývají poněkud
jiní, v těch děti mívají sklon
vidět spíš starší kamarády. Neplatí
to o tělocviku – ukázat se před
spolužáky jako nešika je zraňující
pocit, zato výtvarná výchova bývá
předmětem, kde o tolik nejde,
z té se nepropadá a laskavá učitelka
pochválí i průměrný výtvor.
Dagmar Wallaschková (1980)
se považuje za docela obyčejnou
vychovatelku a učitelku kreslení,
a dalo by se tomu věřit, nebýt
kreseb a maleb, které se rodí pod rukama jejím
svěřencům v Charvátech. Buď má v životě jakési
zvláštní štěstí na geniální a velmi talentované
i snaživé děti, anebo – a to je pravděpodobnější
– to s nimi dělá nějakým zvláštním, snad i trochu
magickým způsobem. Umí v dětech probudit osobité,
umělecké vidění, rozvinout zvláštní schopnosti
a talent, ale jako motivace pro ně viditelně
není jen touha dostat jedničku. Z dětí a jejich výtvorů
čiší niterné zaujetí, spontánnost, odvážná
chuť projevit se co nejvíc a co nejlépe, především
Veronika Bílá, 4. tř., kolorovaná perokresba
však radost z tvorby a ctižádost udělat obrázek
nebo výrobek co nejdokonalejší.
Jaké to vlastně máte děti? Zdají se vám něčím
zvláštní?
Nemyslím, že by vesnické děti v Charvátech
byly nějak neobyčejné. Vlastně možná ano – jsou
úplně jiné než děti ve městě – řekla bych, že dětštější.
Neřeší, kdo má lepší mobil, kdo byl kde
na dovolené a podobně. Dostávám děti šesti – až
devítileté, takže je pak mám na očích do deseti let
8