Plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

KNIHY OKNO DO SVĚ TA
zatímco já jsem právě odesílal pohlednice se svým
podpisem, abych se rozloučil se sedmi ženami, které
jsem nikdy neviděl.“
Ale vyprávění propadlo a Francouz se zakabonil.
„Jeho tvář se zachmuřila až do chvíle, než
mi tónem podobným ostří gilotiny řekl: „Nenacházím
v tom nic směšného.“ Spisovatel o tomto nedorozumění
usoudil: „Rozděloval nás střet dvou
estetických postojů: muž alergický na kýč narazil
na muže alergického na vulgaritu.“ (Milan Kundera,
Le Rideau (Opona). Po třiceti letech exilu Kundera
dal takto v knize najevo nemalé porozumění
francouzské kultuře. Právě vulgarita je osou nesnáze.
Francouzi neodmítají lehkost v erotických
vztazích, nejsou přece puritáni, ale odmítají vulgaritu
jako výsledek mužského spiklenectví. Jakmile
se spiklenectví odehrává v rámci stejného pohlaví,
jeví se ve Francii jako zpátečnické, omezené
a vulgární. A naopak, odehrává-li se mezi muži
a ženami, zdá se pružné, půvabné a námahyhodné.
Galantní muž se nemůže radovat ze zklamání
nebo ponížení žen: pokud k němu dojde, přejde je
mlčením. Nepřišlo by mu na mysl, aby se tím chlubil.
Zakládá si na citech zcela opačných: na naději,
na vzrušení a oživení, jež mužská přítomnost
vyvolává mezi ženami. Valmont potřebuje paní
de Merteuil, Sade potřebuje Juliettu, i libertinec
jako Casanova si nemohl dovolit být bez opory
několika stoupenkyň, hrajících jeho hru.
Galantnost nebyla a není láskou, milostnou
shodou mezi dvěma bytostmi, ale shodou společnosti
o představě, co je láska. V galantních projevech
se komunikovalo a muži i ženy se navzájem
poznávali podle vzájemných reakcí, postupně se
mohli shodnout na tom, co pro ně bylo žádoucí.
Tím žádoucím není míněna touha – na toto téma
není potřebí dohod, ale to, co je v touze dovolené.
Muži a ženy vyhledávají lásku odolávající deformaci,
rozvíjející odvahu a naplňující štěstím; cit,
jenž se utvrzuje delikátními předsevzetími a inspiruje
nejvelkorysejší pohnutky. Prostřednictvím
galantnosti se muži i ženy snažili společně určit
správný způsob, „jak se milovat“ – představa lásky
je přece neurčitá a přání má každý specifická. Zásluha
ženy byla v tom, že vedly konverzaci, neboť
jim příslušel úkol zušlechťovat touhy mužů. Je
běžné, že ženy určují meze konverzace, a vše, co
se jim znelíbí, musí ustat. V každém okamžiku
mohou vetovat slovní obrat, žert, narážku. „Fuj,
toto není galantní“ – toto mínění, kterým vše končí,
neznamená „zašel jste vůči mně příliš daleko“,
ale „urážíte obecně všechny ženy“. Výrok tohoto
typu napomáhá obecně vžité představě o jemnosti
žen, o jejich studu, a připomíná úctu, jež jim
náleží. A přidává k ženině napomenutí vlídnost:
žena může vykázat muže na jeho místo, aniž by
sebe či jeho shodila. Napadá-li žena nedokonalost
galantního chování hosta, šetří jeho mužskou
osobnost. Není to mé já, kdo vás odmítá, jsou to
vaše způsoby, které je nutno zdokonalit.
Galantnost je živena polopravdami, fikcí, poetizací
skutečnosti, je kultivovaným způsobem
vedení útoku i sebeobranou. Přetvářka, ozdobné
lži slouží však i k ochraně skutečných citových
hnutí. Je to také důvod, proč Francouzi tak negativně
vnímali Clintonovu aféru. Z francouzského
pohledu bylo samozřejmé, že Clinton, ať už pod
přísahou či ne, nesměl odpovědět na položenou
otázku. Byla to otázka, jež se neklade. Protože
Hillary Clintonová žila, jevilo se vyšetřování prokurátora
Starra jako mezera v nejzákladnějším
společenském chování.
56