Plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

UNIVERZITY A PRÁVO
na městský magistrát. S tímto zákonem se uzavřela
samostatná jurisdikce univerzity a také v podstatě
i akademická univerzitní imunita.
Žáci se stali tedy objektem práva jako každý
jiný obyvatel města, kde univerzita sídlila. Půvabu
a veselosti studentského života to však nejspíš neublížilo.
Aspoň tomu nasvědčují verše studentské
hymny Gaudeamus igitur, – Vivat academia, vivant
professores, vivat membra quaelibet, semper
sint in flore!
Pozn. 1: Karel IV. zakládal Zlatou bulou Pražskou
univerzitu podle vzoru univerzity v Paříži a Boloni,
Minulost našeho státu v dokumentech, Praha 1971,
s. 44–45. V závěru této Buly se praví: „A jsme hotovi
každému z nich dáti pevnou záruku, že všem a každému,
kdo by sem chtěl přijíti, štědře poskytneme všechny
privilegia, výsady a svobody, kterých užívají z královské
moci, a z kterých berou prospěch kantoři a žáci jak
na učením pařížském tak na boloňském, a že se postaráme,
aby tyto svobody byly od všech a každému zvláště
neporušeně zachovávány.“ K univerzitní jurisdikci viz
též KAVKA, F., PETRÁŇ, J. eds. Dějiny Univerzity Karlovy.
I. Díl, Praha: 1995.
Pozn. 2: Rozsudek ( ve sporu) mezi Bedřichem
Kryštofem Horscheldtem a Janem Vavřincem Šimonem:
Na základě žaloby Bedřicha Kryštofa Horscheldta,
studenta, na pana Jana Vavřince Šimona, studenta fyziky
a matematiky, že onen, když se žalobce 7. června
minulého roku 1688 zdržoval u jakýchsi svých přátel,
a postižen byv nocí, vracel se s dvěma svými přáteli ulicí
zvanou lidově Platnéřská, že sám žalovaný z místa loubí,
jež vede k Malému rynečku, na jednoho z jeho druhů
vyrazil a tato slova vypustil: „Ty pse, co chceš… (?)“
a napadl ho napřaženým mečem; jemuž se sice (žalobce)
chtěl postavit, ale pro dav valící se ze zmíněného
loubí od obrany upustil a byl spolu s dalším přítelem
donucen dát se na útěk. A že žalobci, který se ve zjevném
nebezpečí snažil zachránit svůj život a zdraví, když
běžel po kamenech a upadl na zem, způsobil těžká zranění,
(proto ho navrhovatel) soudně žaluje a navrhuje,
aby byl rozsudkem odsouzen k částce uznané soudem
z důvodu trvalé tělesné újmy, spolu s náhradou škody
a nákladů řízení.
Tedy po shlédnutí spisu a akt, totiž žaloby, námitky,
žalobcova vydání se repliky, tvrzení stran, výslechu
žalobce, jeho přísežných svědků a konečně po zralém
zvážení všeho pro i proti jak po stránce právní, tak
po stránce skutkové, co bylo v této záležitosti soudu
předloženo, Rada Jeho Císařské a Královské Výsosti,
Magnificus pan rektor, a Nejvyšší akademický magistrát
vynesl tento konečný rozsudek:
Ačkoli se odpůrce nepřiznal, že by navrhovateli
způsobil žalovaná zranění, přece byl dvěma přísežnými
svědky zcela usvědčen, že jako první z davu vybíhajícího
z loubí proti Malému rynečku, žalobcova průvodce napadl
vytaseným mečem a slovy: „Ty pse, co chceš…(?)“
a jej jakož i jeho druha obrátiv na útěk, spolu s ostatním
davem vyrazivším z loubí zaútočil na žalobce, který padl
na zem, v důsledku čehož se stal původcem a příčinou
neštěstí a zranění, jež nastaly žalobci.
Proto, na základě Městského práva pražského
č. 48, a podle žádosti žaloby, se obžalovaný odpůrce
Jan Vavřinec Šimon odsuzuje v náhradu za trvalou újmu
(na žalobcově zdraví a následující urážku), aby žalobci
ve lhůtě čtyř týdnů zaplatil třicet císařských, jakož i odměnu
chirurgovi a náhradu škody a nákladů řízení, nadto
s výhradou uložení veřejného trestu, a to podle práva.
Tento rozsudek byl vynesen a zveřejněn v Akademické
radě důstojné pražské Císařské a Královské univerzity
Karlo-Ferdinandovy dne 14. prosince L. P. 1689.
(přeložil A.I. Hrdina). Liber sententiarum antiquus. A 58
II–III, Univerzitní archiv Praha.
22