Plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

ROZHOVOR
Tyto umělecké a mentální modely se do českého
prostředí dostávají zhruba od počátku 90. let
19. století a v zásadě z vývojového hlediska je
můžeme chápat (alespoň v počátcích) jako nonkonformní
generační hnutí, které přichází se změnami
hodnotových a estetických principů. Britský
bohemista Robert Pynsent vidí českou dekadenci
dokonce jako jedno z nejradikálnějších hnutí
tohoto typu v Evropě. V tomto bodě se s jeho
názorem ztotožňuji. Pokud si dnes prolistujeme
stránky Moderní revue, můžeme skutečně žasnout
nad tím, jak Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze
Lvovic v celkové koncepci časopisu vytvořili vyhraněnou
duchovní enklávu v tehdejším českém
kulturním prostředí, které se opíralo až na výjimky
o tradiční hodnoty.
Přinesla vůbec dekadence něco zásadně nového?
Většinou si dnes představujeme, že slovo „dekadence“
znamená úpadek, tedy že nic nového nepřináší,
jenom rozkládá do bizarních, manýrovaných podob
to, co v kultuře dožívá.
Přidržím se výkladu kulturně-historického.
V souvislostech poslední třetiny 19. století můžeme
tento typ hnutí vymezit především reaktivně.
Jako každá avantgarda v obecnějším slova smyslu
odvrhuje předchozí estetický a umělecký kánon
a je přímo posedlá touhou po inovaci. Myslím
si, že to, co říkáte o manýrovanosti a bizarních
sklonech, je zcela správné, neboť dekadence, jak
na to upozorňuje v jednom svém textu Arnošt Procházka,
v sobě obsahuje také jistý paradox. Jako
modernistická alternativa chce tedy zcela záměrně
přinášet i inovace, tedy chce být tím „novým
uměním“, na straně druhé má v sobě dekadentní
mentalita hluboce zakódovaný pocit konce, zmaru
a vyčerpanosti; zde se vrátím znovu k Arnoštu
Procházkovi, který v roce 1896 napsal, že „na konci
tohoto útesu se nedá než rafinovati, kultivovati
a precizovati“. A to je možná ta temná poloha dekadence,
která může být přitažlivá i dnes.
Obraz útesu je velice sugestivní. Stojíme nad srázem
a čeká nás pád – tím rafinováním, kultivováním
a precizováním ho pouze oddalujeme.
Dobře. Procházkův výrok můžeme jistě v dobovém
kontextu brát obrazně, ale nezapomínejme
na to, že zhruba za deset let, na počátku 20. století,
se objevuje avantgarda. Picasso začíná malovat svá
první plátna, v nichž geometricky rozkládá prostor,
jen o pár let později v roce 1912 Apollinaire
vydává Pásmo, v němž rozbíjí postupy tradiční
imaginace i grafickou podobu stránky, Marinetti
v roce 1909 vydává první Manifest futurismu,
tedy jedna epocha se zřítila do propasti, druhá
začala. Když Adolf Loos viděl secesní vídeňskou
architekturu, tak prohlásil známou větu, že ornament
je zločin. Střídání epoch je tedy přirozeným
fenoménem kulturní historie.
Ve vaší knize Šalda: desátá léta mě zaujaly kapitoly
o polemice a rozpravě. Když se střídají epochy,
střídají se generace a hodnoty, jak často vidíme v literární
historii a dnes také. Ti, kteří přicházejí, vedou
diskusi, někdy přímo konfliktní polemiku s těmi,
co odcházejí. V logice lidského chování podle mě
je zakotveno, že konstruktivním vyústěním takové
generační polemiky by mělo být nalezení společných
konstantních hodnot, tedy toho, co umožňuje těm
„přeživším“ přijmout ty „nastupující“ a naopak těm
„nastupujícím“ vytvořit si mezi „starými“ potřebné
zázemí, výživný základ pro nový start.
6