300 kilo 26 Svatojakubská pouť s dcer Nevzdala to. A dokazuje, že s dceřiným velkým handicapem se dá žít, že není třeba plakat. Lída Harcubová stojí už 26 let vedle své těžce postižené dcery Marušky. A dokázaly nemožné: cestují po celém světě, letos dokonce absolvovaly 300kilometrovou svatojakubskou pouť. Text: Petr Buček Foto: tomáš roba Maruška je doma obklopena rodinou, na cestách bývá jen s maminkou. Když bylo Marušce víc než tři čtvrtě roku, lékaři potvrdili nejtěžší formu dětské mozkové obrny, spastickou kvadruparézu. Marie je na invalidním vozíku, má všechny čtyři končetiny postižené, jen levá ruka je na tom o trochu lépe: udrží v ní tužku nebo lžičku, dokáže psát jedním prstem na počítači. Matka se o ni stará 24 hodin denně. Budí se s ní, když jí spadne noha z postele, nosí ji na záchod, koupe, obléká, češe, vaří jí. „Dlouho jsem si nechtěla připustit, že vytoužená dcera nebude chodit. Když jsem si to začala s konečnou platností uvědomovat, neměla jsem na smutnění čas. Měla jsem ještě dva syny a ti museli normálně žít. Nikdy jsem proto ani neplakala, vzala jsem to tak, že tak to má být,“ říká 58letá Lída Harcubová. S Maruškou dokázaly nemožné. Sjezdily celý svět a letos si troufly na pořádné sous- můžeš / číslo 11 - 2010
č a s o p i s p r o t y , k t e ř í s e n e v z d á v a j í 27 Celá cesta je vlastně o tom, že jdete a jdete a lidé, které potkáváte, si s vámi povídají, otevřou se, setkáte se tu se spoustou nevšedních osudů. „Seznámili jsme se s lidmi z mnoha míst světa. Mluvila jsem celou dobu anglicky a bylo to všechno zvláštní, nové, úplně senzační. Kanada, Irsko, Francie, Austrálie, Jihoafrická republika, Japonsko, Dánsko, Korea, Hradec Králové, Nový Zéland, Srbsko, Rakousko, Španělsko, Anglie – odtud byli poutníci, se kterými jsme skoro měsíc tvořily to krásné přátelské společenství,“ říká Maruška. Svatojakubská pouť ve Španělsku ovšem není jedinou cestou, kterou spolu matka s dcerou podnikly. Itálie, Řecko, Nizozemmetrů ou na vozíčku to: na svatojakubskou poutní cestu, Camino Frances. Ta vede severem Španělska, začíná v Pyrenejích, ve francouzském městě St. Jean-Pied-de-Port, pokračuje španělským venkovem přes pár větších měst a končí v Santiagu de Compostela. Tady v katedrále leží ve stříbrném relikviáři ostatky apoštola Jakuba. Svatojakubská cesta je jednou ze tří poutních cest křesťanů: první končí v Římě, druhá v Jeruzalémě a třetí v Santiagu. Něco o svatojakubské pouti Absolvují ji tisíce lidí z celého světa. Vozíčkářů asi není moc, v 22 ubytovnách, kde ženy spaly, byla za celá léta jediným poutníkem na vozíčku Marie Harcubová z Harrachova. „Byly jsme velká atrakce. Dokonce na nás v jednom deštivém úseku číhal fotograf místních novin. Později nám fotku zaslal domů,“ říká Maruščina maminka. Když ostatní poutníky zdravily poutnickým pozdravem Buen camino, koukali na ně někdy s nedůvěrou. „Vozíčkářka a peregrino (poutnice)?“ Uvěřili, až se ujistili, že mají na batohu tradiční svatojakubskou mušli. Lída s Maruškou si z 800 kilometrů dlouhé pouti vybraly jako výchozí bod město León. Putovaly skoro měsíc a urazily trasu dlouhou takřka 300 kilometrů. Běžný poutník denně ujde dvacet pětadvacet kilometrů, Maruška s mámou si určily denní limit mezi deseti až patnácti kilometry. To podle terénu, jakým cesta vedla. S Maruškou jí v těžkých úsecích ostatní pomáhali poutníci. „Lidé si cestou povídají, setkáte se tady se spoustou osudů a lidských příběhů, všichni si jsou nápomocni, důvěřují si, byli jsme jako velká rodina,“ uvádí matka. „Měla bych být po té pouti vyčerpaná a zničená, já jsem ve skutečnosti nabrala spoustu energie,“ dodává Lída. Pět dnů šly v nepřetržitém dešti, jindy bylo vedro k padnutí – přesto obě ženy každé ráno za svítání vycházely z ubytovny a podle žlutých šipek, milníků a svatojakubských mušlí pokračovaly ve své pouti. „Jsem ráda, že mě mamka na tu úžasnou a těžkou cestu vzala,“ říká Marie. „Dala mi poznání, že ač miluji počítač, dá se žít skromněji: bez techniky, blíž lidem, přírodě a že jsme hodně rozmazlení.“ Spí se v poutnických ubytovnách – v ložnicích pro dvacet i třicet poutníků, které nenabízejí žádný komfort. Sprchy a WC, kuchyňka, někdy pračka i sušička. Jinde si perete ručně, a když nemáte vlastní šňůru a kolíčky, máte smůlu. Co předcházelo svatojakubské pouti Cestou do Santiaga míjejí poutníci historické stavby. Celá cesta je vlastně o tom, že jdete a jdete a lidé, které potkáváte, si s vámi povídají, otevřou se, setkáte se tu se spoustou nevšedních osudů. sko, Anglie, Thajsko, Švýcarsko, jižní Francie, Irsko, Rio de Janeiro… a další místa. To všechno procestovaly. Začalo to před deseti lety. Tomáš, Maruščin bratr, pracoval jako au-pair v Anglii jižně od Londýna. „Holky“ se za ním vypravily na výlet. „Tam jsem si uvědomila, že postižená Maruška, ač chytrá, nemá stejné šance. Začala jsem hledat sponzory a školu, kde by mohla dcera v Británii studovat angličtinu,“ vypráví, jak začala jejich cesta po světě. V anglické škole udělala testy, ale nakonec ji odmítli, škola nebyla bezbariérová. Česká agentura měla nápad: „A nechcete zkusit Ameriku? Ta je na vozíčkáře připravená.“ Vyšlo to! Obě ženy strávily rok v Americe, Maruška studovala poslední ročník high school a po roce přečetla svoje první tři knížky v originále a mluvila plynule anglicky. Pak ji máma vozila rok na jazykovku do Liberce, poté pět let každou sobotu do Jablonce nad Nisou na obchodní akademii (do školy vedly jen tři schody). „Nemohla jsem, kromě devíti let, kdy byla Maruška na základce, kde jsem pracovala jako vedoucí jídelny, chodit do práce,“ říká matka. V USA zjistily, jak je cestování s vozíčkem vlastně snadné. Pobyly dvakrát pár dnů v New Yorku, obdivovaly Jižní Karolínu, Washington, D. C., Williamsburg a projely několik měst ve Virginii. Uvědomily si, že to zvládají, a začaly plánovat další výlety. „Po návratu ze Spojených států se náhodou seznámily s textařem Michalem Horáčkem. Ten Marušce nabídl, že jí splní přání. A že je buddhistka, vybrala si návštěvu Thajska. Nadchli je milí lidé, příroda, historie i překrásné moře. „Thajci jsou malí, nemají tolik síly. V Česku Marušku s vozíkem popadnou dva chlapi, v Thajsku museli čtyři. Ale všichni pořád s úsměvem opakovali: No problem.“ Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 11 - 2010
- Page 1 and 2: www.muzes.cz Koupí tohoto časopis
- Page 3 and 4: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 5 and 6: www.muzes.cz Č a S o p i S p r o t
- Page 7 and 8: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 9 and 10: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 11 and 12: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 13 and 14: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 15 and 16: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 17 and 18: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 19 and 20: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 21 and 22: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 23 and 24: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 25: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 29 and 30: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 31 and 32: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 33 and 34: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 35 and 36: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 37 and 38: č a s o p i s p r o t y , k t e ř
- Page 39: | naše téma | 11 v tom hraje stud
Change language