Alexander Dubček - České národní listy

a láska zvítězí nad lží a nenávistí, takhle překrucovat skutečnost.
Zvláště když má k dispozici autentické záznamy svých vystoupení
a činnosti a činnosti z celého průběhu sametové revoluce. Neboť
co věta jeho odpovědi je po mém soudu nepravda či polopravda,
nechci-li použít tvrdšího označení jako lež. Nebo snad termín
státnická skleróza by byl pro hodnocení jeho odpovědi ještě nejmilosrdnější.
Jaká je tudíž pravda ve světle faktů a dokumentů? Pokusím se
nejdříve v co nejstručnějším podáni zachytit jejich vzájemné kontakty
v letech 1967-1988.
Poprvé se Havel osobně setkal s Dubčekem v červenci 1968 na
setkáni spisovatelů s vedením reformního hnutí v Hrzánském
paláci. V „Dálkovém výslechu“ Havel – jako aktivní účastník radikálního
proudu reformního hnutí – uvádí, jak posilněn koňakem,
radil „dost neomaleně“ Dubčekovi – který jej pozorně poslouchal
– jak má postupovat v reformní politice.
Druhé, byť nepřímé setkání s Dubčekem, respektive jeho reformní
politikou, se odehrálo v listopadu 1968. V. Havel, opět jako
aktivní účastník radikálního proudu reformního hnutí, vystoupil
na plenárním zasedáni „Výborů svazů tvůrčí inteligence“ 22. 11.
1968, jednajícím o politické situaci v Československu a možnostech
odporu proti postupující normalizaci. Navrhoval, aby do připravované
rezoluce bylo zahrnuto jím formulované prohlášení:
„Jsme přesvědčeni, že realitou není jen přítomnost několika desítek tisíc
cizích vojáků, přítomných na československém území, ale že realitou je
také míněni a vůle čtrnácti milionů čs. občanů…“
„Vidí-li naši politikové dnes jediné reálné východisko ze situace
v neustálém ustupování cizím tlakům a v nejrůznějších formách
kompromisu mezi těmito tlaky a vůlí národa, pak jediným skutečným
reálným východiskem pro národ je nekompromisní a účinné
vyjadřování vůle většiny, protože to je jediný možný prostředek
působení na politiky a tím i na osud země. A jestli mohla cizí
vojska donutit třísetčlenný parlament, aby legalizoval jejich přítomnost
v zemi, aniž je do země pozval, nemohou donutit čtr-
8 Antonín Benčík