AntropoWebzin 1/2011

48 ANTROPOWEBZIN 1/2011spolu zjevně nerozlučně spojeni, tvořil je ale zároveňostrý kontrast. Tento zajímavý vztah plný napětí mezisounáležitostí a protikladem obou fenoménů se stal jiždříve tématem literárního zpracování. Autoři mohli předpokládat,že ve svých pracích našli látku, o kterou bylv té době opravdu velký zájem. Další divadelní hrou, kterávšak již není psaná ve formě hádky, je Larva masopustu.Jiří Volný, šafář a vrchní ovčák v Kratonohách, nás díky níseznamuje s masopustními radovánkami, mj. sáňkováním,jež se v té době nazývalo sanicí. Zajímavě též popisujetaneční zábavu, líčí přípravy k masopustnímu hodování,radost řezníků, kteří v tomto čase nemají nouzi o odbytsvých masných výrobků, neopomíná také masopustní šiškya koblihy. Masopust autor líčí jako dobu ode všech vítanou,nicméně si povzdychne nad její hříšností a připomínánadcházející část půstu jako období pokání, očišt’ující duši(Zíbrt 1950: 149–168). I zde je tedy vyjádřena rovnováhamezi hojností a střídmostí, hlasitým veselím a tichemrozjímání. Obraz masopustních lidových her na Moravě sedochoval v divadelní hře Masopustní hra z Třebíče KarelKřivý (Křivý 1899; Guth 1906; Zíbrt 1910). Text hry jezřejmě mnohem starší, soudě podle způsobu hry a podleshody jednotlivých výjevů se staročeskými divadelnímihrami. Tuto hru provozovala třebíčská mládež ve věku 15až 20 let v době ostatků. V městských i předměstskýchhostincích za spropitné. Text hry Karel Křivý zaznamenalod své matky. Od 50. let 19. století se tato hra v Třebíčii v okolí již neprovozovala a její text upadl v zapomnění(Zíbrt 1910: 17). Mezi postavami opět nacházíme Masopusta Půst, dále pak Soudce, Čerta a Masopustovy synyJuru a Kubu. Masopust byl oděn do širokých červenýchkalhot přepásaných modrým pásem, celou postavu halilpestrý plášt’. Půst s obíleným obličejem byl oděn do pláštěbílého (Zíbrt 1950: 161). Je zřejmé, že kostým tvoří zcelanedílnou součást lidových divadelních her – je v němskryta určitá symbolika tradiční pro tyto postavy. Taktovypadaly kostýmy chlapců ve hře z Jíkve u Nymburka –text této masopustní hry přinesl August Hajný: „Papírovéčepice rozmanitého tvaru, peřím ozdobené, přes kabátkošili nebo košili pod kabátem z kalhot vytaženu, kolemboku pás a na něm visí dřevěná šavle. Vousy mají namaloványsazemi.“ (Zíbrt 1950: 161) Salička je název dalšídivadelní hry provozované o masopustu při obcházeníjednotlivých domů (Zíbrt 1910: 22). Hra vypráví příběho nevěrné selce. Tu přistihne její starý muž v náručímilence, záletného šlechtice. Byla hrávána v Nebidovechu Kolína čtyřmi osobami. V Saličce vystupuje starý sedlák,jeho manželka, služka Salička a rytíř. Ten nosil nahlavě přilbu, v ruce pak třímal dřevěnou šavli. Je zdejistá podobnost s jinou známější staročeskou divadelníhrou, pocházející z městského prostředí. Jireček ji vydalpod názvem Polapená nevěra, její vznik se datuje doroku 1708 (Sirovátka 1962). Celé její znění najdeme vesbírce Staročeské hry divadelní (1878). Místo sedláka tuvystupuje kupec, který se zdánlivě vydává za obchodem.Náhle se však vrací, a překvapí tak svou ženu při nevěřes jiným mužem (Jireček 1878: 161–168). Další podobnouhrou (také z Kolínska), která byla provozovaná v dobětřech posledních masopustních dnech, je hra s názvemNesem žalost, nesem smutek, že masopust brzy utek (Zíbrt1950: 165–166). Obchůzka konaná na popeleční středuodpoledne na Milevsku měla podobu průvodu, v němžse realizovala hra o pochovávání Bacchusa. Ten se v jinýchměstech i na venkově hlučně pochovával zpravidlao masopustním úterý. Tato hra zřejmě naposledy proběhlav roce 1864 (Zíbrt 1910: 24).LIDOVÉ DIVADLOPod pojmem divadlo rozumíme podívanou, tj. režírovanouhru na scéně. Ve středověku dochází po kulturní stráncek rozkvětu měst, ta se nově strukturují a stávají se z nichstřediska sociální diferenciace. Obrozuje se také divadlo,dosud zakazované jako pohanské a rouhačské. V církevníchbudovách vznikají pašijové hry, jejichž ústřednímmotivem se stává ukřižování Ježíše Krista a jehozmrtvýchvstání a scény spasení. Od 13. století divadloožívá především ve městech. V Arrasu probíhají divadelnípředstavení, která se podobají hrám na středověkémavignonském festivalu. V 15. století se před katedrálamipředvádějí mystéria ztělesňující dějiny spásy. Právě naměstských veřejných prostranstvích se podle Bachtinarodí uprostřed poletujících žertů a improvizovaných frašeksmích (Le Goff a Truong 2006: 27). Křest’anské liturgickéslavnosti období Vánoc a Velikonoc se vyvíjejí až donáboženských inscenací, které jsou předváděny kněžími.Tyto aspekty umožňují improvizovat okrajové realistickévýstupy, pro něž byly nové vánoční a velikonoční hry a hryo zázracích z kostelů nakonec vykazovány (Sochorová2007: 492).Předvádění divadelních her, obyčejně frašek, bylotedy obvyklým prvkem – divadelní a obchůzkové hrybyly velice oblíbené. Formální divadelní hru a neformální„hraní“ je však těžké od sebe v této době odlišit. V Itáliise s oblibou napodobovalo dobývání a lidé útočili na hradpostavený na hlavním náměstí. Ve Francii se s oblibounapodobovaly soudní spory, v Německu zase orání, přičemžpluhy táhla svobodná děvčata. 3 Také v kultuře českérenesance se postupně vytvořily předpoklady pro vývojlidového divadla. Zdrojem se stala středověká žákovskátvorba 4 (Sochorová 2007: 492). V 15. století se v českýchzemích rozvíjela divadelní tvorba středověku a zdomácnělčeský název divadlo.PRAHŮDKY VE STRÁŽI A NEVOLICÍCH– VYMEZENÍ POJMŮZabývala jsem se otázkami, jaké jsou znaky a prvkylidového divadla a jak vypadá lidová divadelní hra současnosti.Odpovědi na své otázky jsem hledala na příkladustrážsko-nevolických prahůdek.3 Různému původu divadelních her v lidovém divadle odpovídá takérozličná forma (Bogatyrev 1973: 64, 65, 75).4 Průvodové hry o biskupu Mikuláši, předváděné zpočátku v kostelíchnebo hry o napravení hříšnice – Hra veselé Magdaleny ze 14. stol.