AntropoWebzin 1/2011

86 ANTROPOWEBZIN 1/2011humanistické literatury nebylo dosud přeloženo významné latinskébarokní dílo cestopisného charakteru. Förster tak odpovídá navýzvu významných historiků či orientalistů (Z. Kalista, M. Krása,Z. Malý), již se jako první zabývali Prutkého Itinerariem.Autor překladu věnoval úsilí nejen samotnému prvnímudílu Prutkého cest po Egyptě, Arábii, Palestině a Galileji. Prvníčást svazku obsahuje také rozsáhlou studii věnovanou historiipůsobení františkánského řádu v Orientu, osobnosti autora cestopisuRemedia Prutkého a jeho postojům nejen k islámu, alei k vlastnímu misionářskému poslání.V úvodu této studie je poměrně značná pozornost věnovánafrantiškánským strategiím při misijním působení. Předpokladempro misijní činnost byla kvalitní odborná příprava. K tomutoúčelu sloužila v Římě instituce zvaná Collegium missionum.Zde byla realizována výuka patřičných jazyků (zejména arabštinya albánštiny) a kontroverzní teologie. Přestože misionáři tráviliv koleji studiem arabského jazyka poměrně krátkou dobu, lze tutoinstituci hodnotit jako významné evropské centrum studia Orientu.Proto lze i Remediův význam chápat jako přínos poměrněvzdělaného „orientalisty“. V této souvislosti je zvláště zajímavouepizodou rukopisu i Remediův pracovní italsko-arabský slovníček,operující zejména s pojmy každodenního kontaktu a potřebmisionářského života.Förster vyvinul značné úsilí při studiu sekundárních pramenů,aby mohl stanovit primární zájem františkánských misionářův Egyptě. Na rozdíl od jezuitských záměrů v Asii čiAmerice nebylo cílem františkánů v Egyptě věnovat se christianizaciširoké populace. Díky specifickým podmínkám Egyptatehdejší doby, tedy většinové muslimské populaci a významnémupodílu různých křest’anských menšin, bylo primárním zájmemsloužit právě zde přítomným křest’anům – at’ již Koptům, čijiným přítomným křest’anům z různých koutů Evropy. Zvláštnípozornost věnuje Förster úsilí františkánských misionářů přiblížitkoptskou obec římskokatolické církvi. Tato činnost byla typickázejména pro františkány, ostatní misionáři (např. protestantští)sledovali odlišné cíle, zejména vnitřní obnovu koptské církve.Zevrubné analýze je podrobeno i Remediovo chápání islámua Orientu. Z používaných označení „stupidi Mahometani“,„Damnatus Pseudopropheta“, „falsus propheta“, je zřejmé, ževe shodě s dobovým chápáním považoval Remedius muslimyza heretiky. Toto stereotypní chápání muslimů jako tmářskýchsektářů a nepřátel křest’anů se v evropském přístupu drželo aždo osvícenství. Na druhou stranu si Remedius značně vážilupřímné horlivosti muslimské víry. Není bez zajímavosti, žeRemedius poukazuje na nezájem muslimské populace o památkypředchozích velkých epoch – františkánský misionář na několikamístech takřka hořekuje nad úpadkem stavu starých egyptskýchpamátek a vyčítá současným generacím nezájem o toto slavnédědictví.Förster uvádí správný postřeh, že Remedius si svýmicestami a výpravami za památkami z valné části předevšímověřoval informace nabyté předchozím pilným studiem dostupnýchpramenů. Zdá se, že obsah těchto sekundárních pramenůleckdy přechází do vlastního Remediova výkladu. Intertextovérelace jsou nejvýznamnějším aspektem popisu pouti po Galilejia Palestině. Díky podrobnému studiu chronologie Remediovýchcest a jeho znalosti sekundární literatury může Förster otevřítproblém Remediovy cesty do Svaté země. Podle Förstera Prutkýsám nikdy žádnou cestu do Svaté země nerealizoval. Touhapo této cestě je tak naplněna pouze skrze reflexi textů, ježPrutký prostudoval během svého studijního pobytu a misionářsképřípravě v Římě.Vlastní překlad byl vypracován se zřetelem na Prutkéhospecifický a osobitý projev. Remediova latina již není typickoulatinou humanistickou, naopak má svou autorskou individualitu.Odchylky v jazyce se týkají zejména roviny syntaktické, v lexikupak zaujme zejména řada latinizovaných výpůjček z různýchjazyků. Förster v úvodní studii detailně vypočítává jednotlivé„barbarismy“ jakož i neobvyklé syntaktické obraty Remediovatextu.Autor svazku se záměrně snažil o překlad přístupný a čtivý,avšak zachovávající kolorit a intence Remediova výkladu. Toponymaa jména osobní jsou zachována dle latinské předlohy.Soliman zůstává Solimánem a Mahomed Mahomedem, v poznámkovémaparátu jsou však jména uvedena ve své originální,turecké či arabské podobě.Kapitola týkající se správy Egypta, vojska, boje a dalšíchzáležitostí správy je úsekem enumerativním, i když nepostrádápřitažlivost a provokuje čtenářovu představivost. Vyskytuje sezde výčet řady titulů a hodností vojenských či správních představitelů.Tyto jsou v překladu ponechány v barbarizované podobě,avšak (na rozdíl od zmíněných osobních jmen) není v poznámkovémaparátu uveden standardizovaný turecký/arabský ekvivalent.Rejstřík takových pojmů by byl pro čtenáře pravděpodobně vítanýmrozšířením, jde však spíše o úkol pro orientalistu či historikaOsmanské říše. Nejedná se však o zásadní nedostatek, nebot’právě uchování těchto termínů a jmen dodává četbě Itinerariaexotický, řekli bychom „orientální “ kolorit napínavého cestopisu.Podobného efektu je pak dosaženo zachováním dramatičnostinarativního proudu výkladu, a to zejména v těch úsecích, kdeje líčeno dramatické, mučednické smrti blízké střetnutí Remediaa jeho misionářských kolegů s místní komunitou. Cennými údajipro zkoumání každodenního života tehdejší egyptské populacejsou i Remediovy podrobné popisy některých řemeslných činností(„Pravdivý popis pecí a líhnutí kuřat v nich“).Svazek je klíčovou publikací nejen pro neolatinisty, alei pro historiky, „orientalisty“ a další badatele se zájmem o dějinyEgypta a jeho společnosti. Svou povahou je kniha zásadnímpříspěvkem do mozaiky Orientu 18. století viděného očimaevropských současníků. Právě doba baroka, jejímž je Prutkýpravým synem, se v poslední době ukazuje jako klíčová pro pochopeníkonceptualizace pojmu „Orient“. Svazek je tak více nežvítaným doplňkem k nedávno publikovanému českému překladudíla Edwarda Saida „Orientalismus“.POUŽITÁ LITERATURA[1] Remedius Prutký. 2009. O Egyptě, Arábii, Palestině a Galileji (I).Praha: Libri.