Článek: RODINNÝ DŮM ZDIMĚŘICE - Architekt

TOP REALIZACERECENZE18SVĚTELNOU DRAPERIÍ ROZVLNIT DŮMTEXT MICHAL JANATAOkolnost, že po převážnou část dějinse stavělo zejména kvůli ochraně přednáladami přírody (i lidí) a že jen malá částspolečnosti chápala bydlení rovněž jako výrazreprezentace, protože to pro velkou většinunebylo ekonomicky ani sociálně dostupné,hluboce ovlivnila naše vnímání. Toto chápáníarchitektury paradoxně posílila ropná krizev roce 1973 a nepochybně i současnýpropad na fi nančních trzích (uvidíme, nakolikkeynesiánská viditelná ruka státu zabráníspadnutí do pasti na likviditu) toto pojetíjen utvrdí. Bydlení a stavění má však řadusvých jiných konstitutivních stránek než jenefektivní izolace, optimalizace energetickébilance, rozvrh dispozic co nejvíce šitýchna míru uživatele a spoustu jiných, dnespreferovaných kritérií. Právě v souvislostis energetickou udržitelností se v architektuřeznovu vynořilo téma světla. Se světlem sepracuje v souvislosti s orientací objektuke světovým stranám, což dnes opět vycházíz energetických, případně fyziologickýchhledisek. Ale světlo v architektuře znamenávíc než jen vyhovět nárokům fyziologie zrakua primátu energetické úspory. Architekturase světlem také zachází esteticky. A to jejedna z důležitých silných stránek domuve Zdiměřicích od Stanislava Fialy.V čem je (podobně jako v řadě jinýchohledů) Stanislav Fiala skutečně mistrem,je inscenování světel a stínů. Dokázal tou Sipralu a Neomedu a řady dalších staveb, alek virtuozitě to dotáhl ve Zdiměřicích, na hraněprůhonického parku. Dramaturgie světla nepatřík frekventovaným tématům architektů, ale tentodům je přímo paradigmatem toho, jak lze tétotak zanedbávané dimenzi dostát se skutečnoubrilancí. Nevybavuji si v českém prostředípo této stránce obdobu.Zahrada je koncipována podle geometrismuněkdejších francouzských zahrad jako pandándispozic domu, jako jakýsi negativní otisk.Geometrismus francouzských zahrad rozehráváplanimetrické tvary do obrovského množstvívariací, ale ve Zdiměřicích jde o narativníplanimetrii, o geometrii, která převypravujepůdorys stavby. Jednotlivé části stavby„otištěné“ do svého zahradního alter egovytvářejí broderii svého druhu.Pozoruhodné jsou i materiálové konstelace.V celém domě se proplétají zdánlivěnepropojitelné materiály, plechy s košíkářskyupletenými stěnami z vrbových větví, ježzměkčují nejen vstup domu a oplocení, alei východní stranu domu otevřenou do zahrady.Košatina navíc tvoří jednu z důležitýchvizuálních charakteristik domu.Mnoho míst a nábytku v domě jepodsvíceno, nasvíceno, ozvláštněno světlemtak, že nelze určit, kam až mohl architektpředpokládat účinky světel, jejich rozmístění,charakter i intenzitu. Nakolik musí architektznát fotometrické údaje projektovaných světel,aby docílil požadovaného rozložení světelnéhotoku a svítivosti? Jinými slovy do jaké míry musíbýt světelným mágem s exaktními znalostmifotometrie? Je to svého druhu scénografi ckédílo, světlo je natolik vtaženo do provozudomu, že mu dodává dramatický charakter.Světelný děj vytváří kontrast ke klidu zahrady.Na inscenování světla se ovšem zdalekanepodílí jen umělé osvětlení, ale zejménapřirozené světlo. Například světlík v centrálníčásti domu transformuje účinek pohybu sluncepo obloze do opalizujících pablesků měnícíchsvou barvu během dne. Kovové schodypropojující podzemní podlaží s nadzemnímjsou perforovány tak, že různě tvarovanýmiskulinami vzlíná světlo (v tomto případě siceumělé, ale usměrněné průzory ve schodišti)vzhůru. Podobnou roli hraje pergola, kterávrásní světlo do jakési světelné draperie,jejíž záhyby prolínají postupně prostoremdomu. Jako by jedním z cílů architekta bylorozvlnit dům, podtrhnout dynamický půdorys,zavléci stavbu do světelného theatra mundi,aby byla „světlem oděná“. Míst různýchsvětelných dramat bychom nalezli v doměmnoho a všechna tato místa děje se syntetizujív jedinou a jedinečnou scénografi i.Světlo ale není jediným scénografi ckýmprvkem domu. Prolnutí domu a zahradyprostřednictvím velkoformátových skel vytváříspojitý prostor o dvou dílech. Je zde nikoliuměle konstruovaná podobnost se scénickýmipostupy divadelní avantgardy. Jako by zdearchitekt i uživatelé našli ozvěnu dávnýchteatrologických sporů o míře propustnosti/oddělenosti jeviště a hlediště. Někdejšídichotomie vnitřek (interiér domu) / vnějšek(exteriér, zahrada, případně jiné okolí stavby)přestává hrát roli. Dům může být za pomocímultiplikací světlených efektů hledištěm, odkudlze sledovat světelnou dramaturgii zahrady,ale platí to a vice versa. To jsme již hodnědaleko od domu chápaného jako záštita protinestabilitě počasí a pravidelným výstřelkůmpřírody (i lidí). V této souvislosti bychom simohli položit otázku, nakolik je takový důmscénografi ckým dílem a nakolik stavbou, o tovíce, oč méně nalezneme v domě podpor,což jenom zesiluje scéničnost prostoru.Podstatný rozdíl mezi divadlem a architekturouje však v časové dimenzi i druhu a cílechoboru. Peter Brook o svém druhu umění říká:„Divadlo je vždycky sebeničivým uměníma vždy je zapsáno v povětří.“ 1 Jenže o jistétendenci, kterou bychom mohli označit jakoteatralizace architektury, lze hovořit u nemaléčásti tvorby nemalé řady architektů – JeanNouvel, Dominique Perrault (výčet spíšenamátkou). Není pak taková architektura také„zapsána v povětří“? Není taková teatralizovanáarchitektura tak trochu sebeničivým uměním,jestliže dobrovolně do sebe sama vkládá kussvé vlastní entropie? Dům ve Zdiměřicích jescénografi ckým kusem, zároveň je však velmisilnou a přesvědčivou architekturou.Tyto otázky, jak a zda vůbec můžearchitektura sklouznout k tomu, aby se stalakulisou místa, scénografi í, divadlem, všakvkládá do úst přílišný tradicionalismus, jehožposledním výhonkem bylo přesvědčeníavantgardy o stavbách jako strojích na bydlení.Má-li být dům extenzí nejen lidských potřeb,ale také lidského ducha, proč by nemohl v soběobsahovat prvek scénografi e, světelnéhodějství? Přírodu nejsilněji vnímáme v jejíchproměnách, a to nejen v rozsahu ročníchobdobí, ale i v mikrointervalech v rámci dnei noci. K propojení přírody a domu tak došlov maximální míře. Rodinný dům ve Zdiměřicíchdává vyvstávat světlu v jeho metamorfózácha ve světle těchto proměn pak také lépe vynikákrása tohoto domu.1Peter Brook, Prázdný prostor, přeložil Alois Bejblík,Praha 1988, s. 19