Noviny Slezské univerzity - Slezská univerzita v Opavě

strana 42 Noviny Slezské univerzity leden 2012Svému sudidlu se nikdy nezpronevěřilPřed 100 lety se v hornické kolonii ve Vítkovicích narodil Rudolf ZuberNa historika, archivářea vždy obětavého vlastivědného,kulturního a osvětového pracovníkaPhDr. Rudolfa Zubera sena Slezské univerzitě v Opavěvzpomíná především jako nazasvěceného znalce církevníchdějin. Jeho jméno bylo citovánopolskými účastníky prvníchdvou konferencí k církevnímdějinám Slezska (Polská papežskánunciatura v Opavě, květen2009; Církevní dějiny Slezska18. - 20. století; září 2010), jehostudii „Internace krakovskéhobiskupa Karla Skorkovskéhov Opavě v letech 1835-1851“zveřejněnou ve Slezském sborníkuv roce 1948 převzali vloniautoři do kolektivní monografievydané jako výstup ze druhéz citovaných konferencí v rámciřešení výzkumného záměruSlezsko v dějinách českého státua střední Evropy.Čas vyměřený pro pobytRudolfa Zubera na tomto světěa ohraničený daty 23. ledna1912 a 29. října 1995, kdyv Jeseníku zemřel, byl naplněnnamnoze pohnutými osudy. Na Historik PhDr. Rudolf Zuber v roce 1993konci roku 1993 mi o nich řekl, že „nejednou balancovaly meziživotem a smrtí, že o nich rozhodovaly těkavé okamžiky, že jejichkřivka byla tím nevyzpytatelnější, čím se zdálo, že by se již konečněpo všech peripetiích mohla narovnávat“.Po absolutoriu na reformním reálném gymnáziu v Přívozea Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě se rozhodl pro studiumhistorie v Olomouci, pokračoval v něm v Praze a archivnictví studovalv Brně. Působil na kroměřížském arcibiskupském gymnáziua poté v archivu a knihovně v Kroměříži. Přišla však padesátá létakterá i pro něj vystavila stop. V den svých jmenin, 17. dubna 1952,byl z archivu pro neochvějné katolické smýšlení vyhozen.Přesto se mu podařilo u profese archiváře zůstat. Azyl muposkytl zemědělský archiv v Javorníku ve Slezsku, jemuž jižzůstal věren po všechna další ekonomicky aktivní léta. Zde se taképoprvé dostal k vlastivědě, poznal tu svou životní družku, oženilse a měl s ní čtyři děti. V klidném prostředí, přestože neustále jakonespolehlivý a podezřelý sledován Státní bezpečností, se věnovalsvým vlastivědným koníčkům, publikoval a přednášel. Pomáhalomu v tom a vždy novou sílu dodávalo jeho pevné rodinné zázemí.V roce 1966 po deseti letech perné práce vydalo ostravské nakladatelstvíProfil v tehdy směšném nákladu 1500 ks knižně jeho práci„Jesenicko v období feudalismu do roku 1848“. Byla záhy beznadějněvyprodána a patří k základním vlastivědným pramenůmo regionu, z níž se dodnes vychází. Ocenění, jehož si nejvíce cenil,vyslechl z úst náhodného spolucestujícího ve vlaku, jímž od roku1966 po 11 let pravidelně dojížděl z Jeseníku, kam s rodinou přesídlil,do javornického archivu. Ten jej oslovil a ujistil, že ví, s kýmmá tu čest. Když se překvapený dr. Zuber uvolil k řeči, protožeželezničáře z Vápenné v modré uniformě nepoznával, dostalo semu zvláštní pocty. „Vaši vlastivědu chovám jako nejcennější knihuFoto Emanuel Křeneka nepůjčil bych ji ani nejlepšímupříteli.“Na vlastivědu navázaly dalšípráce. Matice slezská v Opavěvydala v roce 1972 „OsídleníJesenicka do počátku 15. století“,odborných statí publikovanýchčasopisecky přibývalo.Dr. Zuber se v nich obracel takéke kulturním dějinám Jesenicka.Z jeho pera vyšel např. „Nástinhudebního vývoje Jesenicka“,uveřejněný v tzv. slezskémčísle časopisu Opus musicumv roce 1971. Hlavní pozornostvšak soustředil k osobnostihouslisty, dirigenta a skladateleKarla Ditterse, který se zasloužilo mohutný hudební rozkvětjavornického sídla vratislavskéhobiskupa hraběte F. G.Schaffgotsche.Ale ani javornická životníkapitola R. Zubera se nakonecneobešla bez dramaticky vypjatéchvíle. Došlo k ní v roce 1977,kdy byl dr. Zuber pro svůj bezprostřednípřístup k řádovýmsestrám nařčen ze špionáže proVatikán. Vykonstruované obvinění,které se podařilo vyvrátit,postihlo i sestru Benediktinu, rodnou sestru spisovatele Jana Drdy,z přenášení informací církevního, a tedy státu nebezpečného charakteruz Polska k nám a odtud do Německa.Vrcholným Zuberovým dílem se staly obsáhlé Osudy moravskécírkve v 18. století (jejich první část postihující období 1695-1777 vyšla v roce 1987). Kompletního vydání této práce se všakuž autor nedočkal. Teprve když pracoval na jejich první části, plněsi uvědomil, jak velký úkol před sebe postavil. „Nevím, zda budevůbec v mých silách se s ním s nejlepším přesvědčením vyrovnat,takže se mě na nějaký termín ani neptejte. Své plány samozřejměmám - k pěti stovkám stránek druhé části by měly přibýt ještěalespoň další dvě stovky. Pak bych snad mohl být se svou pracíspokojen,“ uvedl dr. Zuber v závěru onoho roku roku 1993, kdyjsem ho v Jeseníku spolu s činohercem Slezského divadla v OpavěEmanuelem Křenkem navštívil (druhá část Osudů ale nakonecvyšla teprve v roce 2003).Splácel-li dr. Zuber svými „Osudy“ velký dluh, který v té doběnaše moderní historiografie na poli církevních dějin a dějin recepcenáboženských idejí měla, navyšoval tím současně jiný dluh. Totiždluh nás všech vůči němu. Vždyť až v roce 2001 se v Jeseníkudočkal snad jediného oficiálního uznání v podobě čestnéhoobčanství města. Sám po slávě samozřejmě nikdy netoužil, řídil sestriktně svým sudidlem ve smyslu morálního kritéria, které rumunskýhistorik a filozof náboženství Mircea Eliade nazýval „lacrum“(posvátno). „Je pro mě tím úplně nejdůležitějším v životě, je pro měpružinou, která dovede pokaždé přemoci nesvátečno (profanum),“tvrdil. Z tohoto kréda vždy vycházel a věděl, že i přítomnost jetřeba studovat pohroužením se do minulosti.Silou víry ve své vědecké i životní krédo nás dr. Zuber nepřestáváoslovovat.Ivan Augustin