Rudolf Steiner Má cesta životem

Můj vztah k Nietzschově archivu byl v době mého výmarského působení obdobímintenzívních podnětů, které mi však nakonec přinesly také hluboké utrpení, když byltento vztah násilně ukončen.Z mého obsáhlého zabývání se Nietzschem jsem získal názor na tuto osobnost,jejímž osudem bylo tragicky spoluprožívat přírodovědecký věk druhé polovinydevatenáctého století a ze styku s ním se zhroutit. Nietzsche v této době hledal, avšaknemohl v ní nic najít. Toto jeho prožívání mě jen utvrdilo v názoru, že veškeré hledání vevýsledcích přírodní vědy nemůže najít to podstatné v nich, nýbrž jen jejichprostřednictvím v duchu.Tak se před mým duševním zrakem vlivem Nietzschova tvoření objevil problémpřírodní vědy v obnovené podobě. V mém výhledu se nacházel Goethe i Nietzsche.Goethův energický smysl pro skutečnost směřoval k bytostem a dějům přírody. Chtělzůstat v přírodě. Držel se čistého nazírání na rostlinné, zvířecí a lidské tvary. A zatím cose jimi ve své duši zaobíral, nacházel všude vládnoucího ducha, který působil ve hmotě.Avšak k nazírání ducha, který žije a působí v sobě samém, již nepostoupil. Vytvořilpřírodní poznání, které „odpovídá duchu“, avšak zastavil se před samotným poznánímducha, aby neztratil skutečnost.Nietzsche vycházel z nazírání na ducha v mýtické podobě. Apollo a Dionýsos byliduchovními postavami, které prožíval. Duchovní dějiny lidstva se mu jevily jakovzájemné působení i jako boj mezi Apollónem a Dionýsem. Ale dostal se jen k mýtickýmpředstavám těchto duchovních postav. Nepronikl k nazírání jejich skutečné duchovnípodstaty. Z duchovního mýtu pronikal k přírodě. Apollo měl v Nietzschově dušipředstavovat materiální síly podle vzoru přírodní vědy; Dionýsos měl působit jakopřírodní síly. Ale pak Apollónova krása pohasla a Dionýsovy světové emoce bylyochromeny přírodní zákonitostí.Goethe nalezl ducha v přírodní skutečnosti; Nietzsche duchovní mýtus ztratil ve snuo přírodě, ve kterém žil.Mezi těmito dvěma protiklady jsem se nacházel. Duševní zážitky, které jsem vyjádřilve svém spisu „Nietzsche, bojovník proti své době“, zprvu neměly žádné pokračování;naopak, na konci mého pobytu ve Výmaru mou pozornost opět cele ovládl Goethe.Chtěl jsem vylíčit cestu, po níž se ubíraly světové názory lidstva až ke Goethovi, abychpak znázornil, jak z tohoto vývoje vyplynul způsob Goethova nazírání. Pokusil jsem seo to v knize „Goethův světový názor“, která vyšla v roce 1897.V této knize jsem chtěl názorně ukázat, jak Goethe pouhým poznáváním přírodyvšude, kamkoli pohlédne, spatřuje záblesk ducha. Zcela nedotčen jsem však ponechalzpůsob, jakým se Goethe stavěl k samotnému duchu. I tady jsem chtěl charakterizovattu část Goethova světového názoru, která žije v přírodním nazírání, „odpovídajícímduchu“.Nietzschovy ideje o „věčném opakování“ a „nadčlověku“ na mě dlouho působily.Zrcadlilo se v nich totiž to, co ohledně vývoje lidstva a bytosti člověka musela prožítosobnost, které ostře ražené přírodovědecké myšlení konce devatenáctého stoletízabránilo v tom, aby uchopila duchovní svět. Nietzsche spatřoval vývoj lidstva tak, že to,co se děje v určitém okamžiku, se ve stejné podobě stalo již mnohokrát a v budoucnu seještě mnohokrát stane. Atomistická podoba vesmíru působí tak, že nám přítomnýokamžik připadá jako určitá kombinace nejmenších podstat; k této kombinaci se musípřipojit jiná a k této opět jiná; a když jsou všechny možné kombinace vyčerpány, musí se102