Rudolf Steiner Má cesta životem

hory, které spojují Dolní Rakousy se Štýrskem: na „Schneeberg“, Wechsel, Raxalpe,Semmering. Schneeberg zachycoval svými kamennými obnaženými vrcholy slunečnípaprsky, a když zářily dolů z hor na malé nádraží, zvěstovaly za krásných letních dnůprvní ranní pozdrav. Šedivý hřbet Wechselu k tomu tvořil vážně laděný kontrast. Zeleň,která se v této krajině odevšad přívětivě usmívala, dávala horám vyrůstat takřka ze sebesamé. V dáli na obzoru jsme mohli spatřovat majestátnost horských velikánůa v bezprostředním okolí půvab přírody.Na malém nádraží se však všechen zájem soustřeďoval na železniční dopravu. Vlakysice tenkrát v této končině jezdily jen v delších časových odstupech, ale když přijížděly,shromáždil se většinou na nádraží určitý počet lidí z vesnice, kteří na to měli čas.Vnášeli tak změnu do svého života, který jim jinak připadal zdánlivě jednotvárný.Přicházel sem učitel ze školy, farář, účetní ze statku a často se tu objevil i starosta.Věřím, že to pro můj život bylo důležité, že jsem v tomto prostředí prožil svoje dětství,neboť mě velmi zajímala mechanická stránka tohoto života. A vím, že se tyto zájmysnažily v dětské duši stále znovu zastiňovat účast srdce, které tíhlo k půvabné a zároveňvelkolepé přírodě, do níž v dálce tyto mechanismem ovládané vlaky vždy mizely.Do tohoto prostředí zasahovala svým vlivem osobnost, která byla velice originální:farář ze sv. Valentina, osady, dosažitelné z Pottschachu pěšky asi za tři čtvrtě hodiny.Tento farář rád chodíval do domu mých rodičů. Skoro denně ho jeho procházka přivedlak nám a vždy se zdržel delší dobu. Byl typem liberálního katolického duchovního,tolerantní a laskavý. Robustní, ramenatý muž. Byl vtipný, vypravoval veselé historkya měl rád, když se lidé kolem něho smáli. A tomu, co řekl, se lidé smáli ještě dlouho poté, co odešel. Byl to praktický muž a také rád udílel praktické rady. A jedna takovátorada dlouho žila i v naší rodině. Železniční koleje v Pottschachu byly po stranáchvroubeny akátovými stromy. Jednou jsme šli po úzké stezce, vedoucí podél řady těchtostromů, a farář řekl: „Jaké krásné jsou tady akátové květy.“ A svižně se vyšvihl na jedenze stromů a natrhal plnou náruč květů. Pak rozestřel svůj velký červený kapesník –vášnivě rád totiž šňupal –, pečlivě svou kořist zavázal a vzal tento „raneček“ pod paži.Potom řekl: „To máte dobré, že máte tolik akátů.“ Můj otec v údivu odpověděl: „A k čemuby nám tak mohly být?“ „K čemu?“ pravil farář, „cožpak nevíte, že akátové květy semohou smažit jako černý bez, a že chutnají mnohem lépe, protože mají mnohemjemnější aroma?“ A od té doby se čas od času, když se k tomu naskytla příležitost,objevily na našem rodinném stole „smažené akátové květy“.V Pottschachu se mým rodičům ještě narodila dcera a syn. Rodina se pak již vícenerozrostla.Jako zcela malý chlapec jsem měl podivnou vlastnost. Od chvíle, kdy jsem dovedlsamostatně jíst, na mě museli dávat dobrý pozor. Byl jsem totiž toho mínění, žepolévkový talíř nebo šálek na kávu jsou určeny jen k jednomu použití. A tak jsem pokaždém jídle, vždy, když mě nikdo nepozoroval, hodil talíř nebo šálek pod stůl, takže serozbil na střepy. Když pak vešla matka, uvítal jsem ji zvoláním: „Mami, už jsem hotový!“Nebyla to u mě snad touha ničit, neboť své hračky jsem opatroval s úzkostlivoupečlivostí a udržoval jsem si je v dobrém stavu. Mezi těmito hračkami mě upoutávalypředevším ty, jejichž uzpůsobení považuji za zvlášť dobré i dnes. Byly to obrázkovéknížky s pohyblivými figurkami, které se mohly pohybovat zatáhnutím nitky na dolnímkonci knihy. Na těchto obrázcích bylo možné sledovat malé příběhy, kterým část jejichživota dávalo samo dítě tím, že je taháním za provázky uvádělo do pohybu. Nad těmito5