Rudolf Steiner Má cesta životem

Podnět, který vycházel z Brentana, ve mně ještě dlouho intenzívně působil. Brzy jsemse začal zabývat jeho spisy a v pozdějších letech jsem přečetl většinu toho, copublikoval.Tehdy jsem pociťoval povinnost hledat pravdu prostřednictvím filosofie. Měl jsemstudovat matematiku a přírodovědu. Byl jsem však přesvědčen, že k těmto vědámnenajdu žádný vztah, jestliže jejich výsledky nebudu moci postavit na bezpečnoufilosofickou půdu. Avšak jako skutečnost jsem zřel duchovní svět. U každého člověka semi jeho duchovní individualita projevovala ve vší názornosti. Fyzická tělesnost a konáníve fyzickém světě bylo jen jejím projevem. Tato duchovní individualita se spojovalas tím, co pochází od rodičů jako fyzický zárodek. Zemřelého člověka jsem dále sledovalna jeho cestě do duchovního světa. Jednou jsem o této stránce svého duševního životanapsal po smrti mého spolužáka jednomu z mých dřívějších učitelů, který mi zůstalpřátelsky nakloněn i po ukončení mých studií. Odepsal mi neobvykle milým způsobem,neuznal však za hodno zmínit se ani jediným slovem o tom, co jsem mu psalo zemřelém spolužákovi.A tak se mi s mým nazíráním do duchovního světa tenkrát vedlo všude. Nikdo o němnechtěl nic slyšet. Jen z té či oné strany nanejvýš někdo přišel s různými spiritistickýminázory, o kterých jsem však nechtěl nic slyšet zase já. Připadalo mi nechutné přibližovatse duchovnímu světu takovýmto způsobem.Pak jsem se však seznámil s jedním prostým mužem z lidu. Jezdil každý týden doVídně stejným vlakem jako já. Sbíral na venkově léčivé byliny a prodával je ve Vídni dolékáren. Stali jsme se přáteli. Mohl jsem s ním mluvit o duchovním světě jako s někým,kdo v něm má zkušenosti. Byl vnitřně zbožnou osobností. Školní vzdělání neměl. Četlsice mnoho mystických knih, ale bylo zřejmé, že na to, co říkal, jeho četba neměla vliv.Jeho slova byla výronem duševního života, který v sobě skrýval elementární tvůrčímoudrost. Brzy bylo možné cítit, že tyto knihy četl jen proto, že to, co věděl sám zesebe, chtěl nalézt i u jiných. Ale neuspokojovalo ho to. Projevoval se tak, jakoby jehoosobnost byla jen mluvícím orgánem pro duchovní obsah, který chtěl promlouvat zeskrytých světů. V jeho společnosti bylo možné hluboce nahlédnout do tajemství přírody.Na zádech nosíval raneček s léčivými bylinami; ve svém srdci však nosil výsledky, kterépři sbírání bylin získal z duchovnosti přírody. Viděl jsem, jak se usmívá nejeden člověk,který se k nám někdy připojil jako třetí, když jsem s tímto „zasvěcencem“ kráčelvídeňskou Alejovou ulicí. A nebylo divu. Jeho způsob vyjadřování totiž nebyl hnedsrozumitelný. Člověk se musel jaksi nejprve naučit jeho „duchovnímu dialektu“. Ani jájsem mu zpočátku nerozuměl. Ale od prvního okamžiku, kdy jsem ho poznal, jsemk němu choval nejhlubší sympatie. A pozvolna mi připadalo, jako bych byl pospolus duší z pradávných časů, která mi přinášela instinktivní vědění dávnověku, nedotčenacivilizací, vědou a nazíráním přítomné doby.Pokud bychom chtěli užít obvyklého slova „učit se“, pak mohu říci, že „učit se“ odtohoto muže se nedalo ničemu. Ale jestliže někdo uměl nazírat do duchovního světa,mohl do něj získat hluboký náhled prostřednictvím toho, kdo v něm byl pevně zakotven.A přitom bylo této osobnosti nekonečně vzdáleno vše, co by člověka odcizovalo světua co by bylo blouzněním. Kdo vstoupil do jeho domu, ocitl se v prostředí velmi střízlivé,prosté venkovské rodiny. Nad dveřmi jeho domu byla slova: „Našemu konání buď Božípožehnání.“ Člověk byl pohoštěn stejně, jako u ostatních venkovských lidí. Musel jsemvždycky vypít kávu, nikoli ze šálku, nýbrž z „hrnečku“, který měl obsah málem jeden litr;k tomu jsem dostal obrovský kus chleba. Ani ostatní vesničané v tomto muži neviděli23