Rudolf Steiner Má cesta životem

V této době jsem jednou navštívil Schröera. Byl zcela naplněn dojmy, které získalz básní Marie Eugenie delle Grazie. Napsala svazek básní, epos „Hermann“, drama„Saul“ a povídku „Cikánka“. Schröer o těchto básních mluvil s nadšením. „A to všechnotato mladá osobnost napsala před svým šestnáctým rokem“, řekl. A ještě dodal: „RobertZimmermann řekl, že je jediným skutečným geniem, jakého ve svém životě poznal“.Schröerovo nadšení mě přivedlo k tomu, že jsem její básně jedním dechem přečetl.O této básnířce jsem napsal fejeton. Přinesl mi vzápětí velkou radost, neboť jsem ji mohlnavštívit. Při této návštěvě jsem s ní vedl rozhovor, který se mi v životě často v dušivybavoval. Zaobírala se tehdy velkým úkolem, svým eposem „Robespierre“ a hovořilao základních idejích této básně. Již tehdy jejími slovy proznívala základní pesimistickánálada. Její cítění mi připadalo, jako by chtěla v takové osobnosti, jakou byl Robespierr,znázornit tragiku celého idealismu. Ideály, vznikající v hrudi člověka, však nemajížádnou sílu proti bezideovému, ukrutnému, ničivému působení přírody, křičícímu všemideálům do tváře své neúprosné: „Jsi pouhou iluzí, mým zdánlivým výtvorem, kterýznovu a znovu vrhám zpět v nicotu.“To bylo její přesvědčení. Potom se mnou mluvila o svém dalším básnickém plánu,o „Satanidě“. Chtěla znázornit opak božství jako prabytost, která je mocí, zjevující sečlověku v kruté, zničující přírodě, zbavené idejí. Mluvila o této moci, ovládající životz propasti bytí, s opravdovou genialitou. Odcházel jsem od básnířky hluboce otřesen.Tanula mi na mysli velikost její řeči; obsah jejích idejí však byl opakem všeho, co jsemměl ve svém duchu jako nazírání světa. Ale nikdy jsem svůj obdiv a zájem neodepřeltomu, co se mi zdálo velkým, i když se mi to svým obsahem cele příčilo. Ano, říkal jsemsi, takové protiklady ve světě přece někde musí najít svou harmonii. A to mi umožňovalosledovat i to, co mi odporovalo, s takovým porozuměním, jako by to bylo v souladus mým vlastním duševním založením.Krátce nato jsem byl pozván k delle Grazii. Měla ze svého „Robespierra“ předčítatněkolika osobnostem, ke kterým patřil také Schröer se svou paní a jedna jejichpřítelkyně. Vyslechli jsme scény velkého básnického vzletu, ale v pesimistickémzákladním tónu s barvitým naturalismem; život tu byl vykreslen ve svých nejotřesnějšíchstránkách. Osudem vnitřně oklamané lidské bytosti se vynořovaly a mizely v uchvacujícítragice. To byl můj dojem. Schröer byl rozhořčený. Pro něj nesmělo umění sestoupit dotakových bezedných hlubin „hrůzy“. Dámy se v jakýchsi křečích vzdálily. Se Schröeremjsem však nemohl souhlasit. Připadal mi cele proniknut cítěním, které básnictví upíráprojevit otřesné zážitky v duši člověka, přestože jsou hluboce prožívány. Brzy po tomvyšla od delle Grazie báseň, ve které je příroda opěvována jako nejvyšší moc, ale tak,že se vysmívá všem ideálům, které vyzývá k životu jen proto, aby člověka oklamalaa poté je opět uvrhne v nicotu.V návaznosti na tuto báseň jsem napsal poselství „Příroda a naše ideály“, které jsemneuveřejnil, pouze jsem je nechal vytisknout v malém počtu výtisků. Mluvil jsem v němo zdánlivém oprávnění takového názoru, jaký má delle Grazie. Napsal jsem, že názor,který se neuzavírá před nepřátelstvím, vystupujícím v přírodě proti lidským ideálům, mápro mě vyšší cenu než „povrchní optimismus“, který nevnímá bezedné propasti bytí. Alepsal jsem i o tom, že vnitřní svobodná bytost člověka sama ze sebe vytváří to, co dáváživotu smysl a obsah, a že by se tato bytost nemohla plně rozvinout, kdyby ji štěstírozdávající příroda zvenku zahrnovala tím, co se má zrodit v jejím nitru.Tento článek mi přinesl velkou bolest. Když jej Schröer obdržel, napsal mi, žesmýšlím-li takto o pesimismu, nemohli bychom si rozumět. A kdo mluví o přírodě tak,47