Rudolf Steiner Má cesta životem

ve škole. To mi umožnilo vrátit se opět k četbě knihy „Obecný pohyb hmoty jakozákladní příčina všech přírodních jevů“. Nyní jsem ji totiž mohl na základě svýchmatematických znalostí lépe chápat. K vyučování fyziky zatím přibylo i vyučováníchemie a tím se k dřívějším otázkám připojilo mnoho otázek nových. Učitel chemie bylvynikající člověk. Při vyučování prováděl téměř výhradně pokusy. Hovořil málo.Nechával hovořit samotné přírodní procesy. Byl jedním z našich nejoblíbenějšíchprofesorů. Bylo na něm cosi zvláštního, čím se u svých žáků lišil od ostatních učitelů.Předpokládalo se o něm, že má ke své vědě bližší vztah než ostatní. Jiné učitele jsmemy žáci oslovovali titulem „profesor“; jeho však, přestože byl také „profesorem“, jsmeoslovovali „pane doktore“. Byl bratrem hloubavého tyrolského básníka Hermannaz Gilmů. Měl pohled, který silně přitahoval pozornost. Člověk měl pocit, že tento muž jezvyklý ostře pohlížet na přírodní jevy a uchovat je pak v patrnosti.Z jeho vyučování jsem byl trochu zmatený. Množství skutečností, které přednášel,mnohdy narušovalo ucelený ráz mé duše, která toužila vše sjednocovat. Přesto si asitento učitel myslel, že dělám v chemii dobré pokroky. Od začátku mi dával známku„chvalitebnou“, kterou jsem pak dostával ve všech třídách.V jednom antikvariátě ve Vídeňském Novém Městě jsem jednoho dne objevil„Všeobecné dějiny světa“ od Rottecka. Před tím byly dějiny mé duši jaksi cizí, přestožejsem z nich ve škole dostával nejlepší známky. Teď se mi staly čímsi vnitřním. Vřelost,se kterou Rotteck pojal a líčil dějinné události, mě uchvátila. Jeho jednostranné chápánídějin jsem tehdy ještě nepozoroval. On mě přivedl ke dvěma dalším historikům, kteří namě svým slohem a pojetím dějinného života učinili hluboký dojem: Johannes von Müllera Tacitus. S těmito dojmy pro mě bylo nesmírně obtížné vpravit se do vyučování dějina literatury ve škole. Ale snažil jsem se oživit toto vyučování vším, co jsem si osvojovaljinde. Tímto způsobem jsem strávil dobu ve třech vyšších třídách reálné školy.Od svých patnácti let jsem dával soukromé hodiny buď svým spolužákům ve stejnémročníku, anebo žákům, kteří byli v některé nižší třídě než já. Moji učitelé mi totosoukromé doučování rádi zprostředkovali, protože jsem platil za „dobrého žáka“. A jájsem tak měl možnost přispět alespoň málem k tomu, co moji rodiče vydávali při svýchnuzných příjmech na mé vzdělání.Tomuto doučování vděčím za mnohé. Tím, že jsem měl předávat přijatou učební látkudruhým, jsem se pro tuto látku teprve probouzel, neboť nemohu říci jinak, než že jsemznalosti, které mi zprostředkovávala škola, přijímal jako v nějakém životním snu. Byljsem bdělý v tom, co jsem si sám získal anebo co mi předával můj duchovní dobrodinec,již zmíněný lékař z Vídeňského Nového Města. To, co jsem takto v plném vědomémduševním stavu přijal, se značně lišilo od toho, co mě ve školním vyučování míjelo jakosnivé obrazy. Abych přetvořil to, co jsem takto polovědomě přijímal, o to se postaralaskutečnost, že jsem musel své znalosti oživit při vyučování, které jsem dával druhým.Na druhé straně jsem se tak musel ve svém raném věku zabývat praktickoupsychologií. Na svých žácích jsem poznával obtíže lidského duševního vývoje.Pro spolužáky ve své třídě, které jsem doučoval, jsem musel především vypracovávatněmecké slohové úlohy. Protože jsem každou takovou úlohu musel vypracovat takéještě pro sebe, musel jsem na každé zadané téma najít různé způsoby vypracování.Často jsem se tak ocital ve velmi svízelné situaci. Svůj vlastní úkol jsem psával teprvetehdy, když jsem nejlepší myšlenky pro dané téma použil u jiných.Ve třech nejvyšších třídách jsem měl dosti napjatý vztah s učitelem německéhojazyka a literatury. Mezi mými spolužáky byl považován za „nejchytřejšího“ a zvláště17