7. číslo časopisu Ozvěny z Hrdlořez

NATÁLIE HOUSKOVÁ, 4. B
Jak a kdy jsi s překážkovými běhy začala?
První opravdový překážkový závod jsem si zkusila na podzim v roce 2018, kdy mě přemluvila jedna
kamarádka. Neměla jsem moc tušení, o co jde, ale řekla jsem si, proč to nezkusit. Moje neznalost a
nepřipravenost se hned projevila. Ze všeho jsem padala jako hruška, ale celý koncept mě zaujal, tak
jsem se o tento sport více zajímala. Na začátku roku 2019 jsem začala chodit na tréninky do naší
tréninkové skupiny Gladiators.
Co považuješ ty za svůj největší úspěch?
Za úspěch považuji každý závod, který ve zdraví dokončím. Samozřejmě, že chci dosáhnout
co nejlepšího umístění, ale jak již z názvu vyplývá, jedná se o PŘEKÁŽKOVÉ závody, proto jsem
nejvíce spokojená, když úspěšně zdolám co nejvíce
(ideálně všechny) překážky bez trestu. Co se týče
výkonů, tak za své krátké působení v tomto sportu
za své největší úspěchy považuji trojnásobnou
kvalifikaci na mistrovství Evropy, několik vítězství
v sérii Gladiator Race, Gladiator Challenge na
domácí půdě v Kralupech nad Vltavou a pár dalších
pódiových umístění, nejčastěji v individuální
kategorii. Často v těchto kategoriích patřím k těm
nejmladším, jelikož většina bývá 18-25/30 apod.,
čili úspěch mezi takovými závodnicemi vždy potěší.
Co ti daly překážkové běhy do života (mimo ten
sport)?
Jednoznačně mě to psychicky zocelilo. Protože nikdy si nevyberete prostředí, počasí ani podmínky, za
jakých budete závodit. Prostě buď chcete, nebo ne. Dále mě tento sport naučil věci jen tak nevzdávat,
nepoddávat se negativním vlivům a okolnostem. Mimo jiné zesílil mou vůli pracovat. Další věc, za
kterou jsem vděčná, je velké množství nových lidí, kteří přibyli v mém životě. Ať už jako známí, přátelé,
či se mi nějakým způsobem zapsali do života. Tento sport mi dává především nekonečnou touhu se
zlepšovat a posouvat své limity.
Máš nějaký sen či cíl, kterého bys chtěla dosáhnout?
Jaký?
Jednoznačně zazávodit si po boku těch nejlepších.
A ve snech se s nimi postavit na stupně vítězů.
Ne tím způsobem, abych si řekla, že jsem s nimi
závodila, ale abych si s čistým svědomím mohla
říct, že jsem byla schopná jim konkurovat. K
tomu ale vede ještě hodně dlouhá a trnitá cesta, na
níž mě čeká hodně pádů a neúspěchů, ale jak již
bylo řečeno, všechny tyhle věci člověka posunou
kupředu, jen to nevzdat!
Co bys vzkázala někomu, kdo chce s PB začít, ale má strach, nebo neví jak?
Pokud máte rádi sport a jste tak trošku šílení, jděte do toho! Pokud vás to opravdu chytne,
tak věřte, že je skvělé sledovat tu cestu, jakou jste ušli. Říct si: „Jo, dal jsem to!“ Postupem
času se vaše cíle a nároky budou zvyšovat, a právě to vás přinutí trénovat a pořádně makat. A
nebojte, většina závodů je koncipována pro všechny typy lidí, kteří se přihlásí, takže nemějte strach, že
byste to nezvládli. Samozřejmě, že vám vše nemusí jít hned, ale o tom to přece je. Kdyby to bylo lehké,
byla by to nuda. Ostatně asi dva závody jsem absolvovala se svými spolužačkami a vedly si skvěle!
Takže se nebojte a pojďte do toho, závodů tohoto typu je čím dál víc a vybere si každý, jen se nebát
udělat první krok.
Pecoldová Michaela, 4. A
KRISTÝNA TESAŘOVÁ, 4. B
V kolika letech a jak ses ke karate dostala? Proč jsi s ním
začala?
Ke karate jsem se dostala v 6 letech, když jsem ve
škole byla moc hyperaktivní a rodiče nevěděli, jak mě
zklidnit, tak mě přihlásili do oddílu karate v Kadani.
Takže prvotní důvod byl, abych si tu hyperaktivitu užila
na tréninku a byla mi k něčemu dobrá.
Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch?
Pro každého znamená úspěch něco jiného. Samozřejmě
v závodním směru jsou to výsledky ze závodů, kterých si nesmírně vážím, protože tolik práce a času,
co za nimi stojí, už moc lidí nevidí. Můj nejlepší úspěch je nejspíš 4. místo na mistrovství světa v Irsku.
Ale co se týče čistě karate a ne závodní formy, největším úspěchem je, když dostanete možnost trénovat
děti a rozvíjet je. Kolikrát jsem v nich uviděla sama sebe a můžu říct, že je to něco nepopsatelného.
Černý pás, který jsem si před rokem udělala, mi samozřejmě radost dělá neustále.
Máš nějaký sen či cíl, čeho bys chtěla v rámci karate dosáhnout?
Sny se mi tak pomalu, ale jistě plní. Jak už jsem zmiňovala, mám
na starosti pár malých, kteří u nás trénují, a můj sen je, všechny
tyto prcky vytrénovat na sportovní formu, aby se účastnili závodů,
ale hlavně, aby k nám chodili rádi a bavilo je to. Do budoucna
bych si určitě chtěla založit vlastní dojo (klub) a být rozhodčí na
velkých mezinárodních závodech.
Co ti karate přineslo do života (mimo dovedností toho sportu)?
Karate mě v celkovém ohledu naučilo respektovat druhého či
spolupracovat. Ne vše zvládnete vždy sám a někdy jsou dva lepší
než jeden. Ale hlavně respekt.
Kdybys mohla vzkázat něco někomu, kdo chce s karate začít, co by
to bylo?
Ať jdou určitě do toho. Když se stanete členem týmu, nikdy na
nic nejste sám. Je to skvělá atletická příprava a pocity štěstí, které
přichází po tvrdé dřině… To je něco úžasného! Samozřejmě je
karate pořád bojový sport, takže se naučíte ovládat své emoce a
bránit se.
Pecoldová Michaela, 4. A