Katalog k výstavě

60
Naděžda Kramářová,
fotografie, kolem 1930. //
Nadezhda Kramář,
photograph, around 1930.
stýkala s krajany, korespondovala s přáteli,
doprovázela Kramáře na společenské akce,
jezdila do lázní, pořádala dobročinné čaje,
ale také seděla ve vile na divanu, listovala
v módních žurnálech, leštila si nehty a shlížela
z okna na Prahu.
Neúspěch intervenčních plánů a vítězství
bolševismu v Rusku přiměly miliony Naděždiných
krajanů opustit svůj domov. Řada
z nich hledala útočiště i v Praze. Manželé
Kramářovi se s emigrací intenzivně stýkali.
Orientovali se především na pravicové nacionální
kruhy. Naděžda se cítila s krajany lépe
než s Čechy. Navíc uspokojovalo její ješitnost,
když viděli v Kramářovi svého spasitele.
V době, kdy v české politice ztrácel na významu,
poslouchaly se hezky sny o jeho budoucí
důležitosti pro Rusko. Naděžda pro své krajany
Sergeje Dmitrijeviče Sazonova, Pavla Ivanoviče
Novgorodceva, Petra Berngardoviče
Struveho, Jevgenije Vasiljeviče Spektorského,
Pavla Dmitrijeviče Dolgorukova, Jevgenije
Nikolajeviče Čirikova a další pořádala pravidelné
nedělní obědy a společně s nimi podléhala
iluzím o osvobození Ruska. Časem se
tak její salon stal centrem spíše ruské než
české společnosti.
Finančně manželé přispívali Komisi pro
pomoc ruským studentům, Výpomocnému
komité krymských uprchlíků a největší
sumou Jednotě pro pohřbívání ruských
pravoslavných občanů. Naděžda jako její
předsedkyně zorganizovala sbírku na podporu
stavby ruské pravoslavné kaple. Kaple
Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanských
hřbitovech byla postavena v pskovsko‐novgorodském
stylu 16. století a je obklopena
hroby ruských emigrantů. Právě změna
politické situace po ruské revoluci 1917 vedla
Naděždu k myšlence zbudovat v nové vlasti
emigrantům kostel jejich víry.
ambitiousness. He wanted her to be beautiful,
admired, and to enjoy the greatest dignity his
status could afford…” noted Božena Viková-
Kunětická rather enviously of Nadezhda. She
evidently envied her not only her husband,
but also her personal charm, as in her diary
she dwelt on the nobility of her countenance
and movement, her lily-white, majestic hand,
the suppleness of Nadezhda’s voice and the
regal way she held her body – and in fact
Mrs Kramářová was just as she described.
Besides the salons, where she mingled with
compatriots, she corresponded with friends,
accompanied Kramář to social events, travelled
to the spas, and organized charity teas,
but she was also able to sit on a divan in the
villa, leaf through the fashion periodicals,
polish her nails and enjoy the view of Prague
from her window.
The failure of the intervention plans and
the Bolshevik victory in Russia forced millions
of Nadezhda’s compatriots to abandon
their homes. Many of them sought refuge
in Prague. The Kramářs were intensively
involved in emigration operations. They
focused primarily on right-wing nationalist
groups. Nadezhda felt more comfortable
with her compatriots than with Czechs.
Moreover, her vanity was nourished when
they viewed Kramář as their saviour. At
a time his political star was fading in
Czechoslovakia, it was nice to listen to
dreams about his future importance for Russia.
Nadezhda held regular Sunday lunches
for her compatriots Sergei Dmitrievich
Sazonov, Pavel Ivanovich Novgorodtsev,
Pyotr Berngardovich Struve, Yevgeny Vasilevich
Spektorsky, Pavel Dmitrievich Dolgorukov,
Yevgeny Nikolaevich Chirikov and
others, where they all believed in the illusion
of the liberation of Russia. Over time, her