Číslo 316 Ročník 32 Leden 2003

Z literatury
Kakteen und andere Sukkulenten č. 9 / 2000
Echinocereus pectinatus je i bez květů parádní rostlinou každé sbírky. A co
teprve, když najednou vykvete třinácti nádhernými květy (titulní snímek).
P.Hansen se zabývá Lophophora fricii Habermann a spornou varietou
Lophophora williamsii var. decipiens Croizat. Začíná od kultovních obřadů
s peyotlem u Aztéků, pokračuje Fričovým nálezem (1923) lofofory u San Pedro, kde ji
po 50 letech opět nalezl a popsal Habermann. Ze semen původní rostliny
vypěstované potomstvo kvete vínově červeně. Jiní autoři (Kreuzinger, Backeberg)
popsali loforory a zveřejnili snímky rostlin s odlišným tvarem i barvou petálů, od
téměř bílé po tmavě růžovou. Rozdíly jsou v barvě pokožky, velikosti mamlí, areol,
množství a barvě plsti na nich, ale také ve vzhledu semen, jejich testy. Závěrem
osmistránkového článku s 20 barevnými snímky a 6 rastrovými snímky testy semen
se autor uvádí, že podle představy Gryma, kterého zde často jmenuje, má rod
Lophophora jen jediný druh Lophophora williamsii, se čtyřmi varietami: williamsii,
diffusa, koehresii, fricii.
Je těžké přivyknout tomu, že notokaktusy jsou přejmenovány na parodie.
Skutečný notofil to musí pokládat skoro za svatokrádež. Pod obrázky rostlin, kterým
bych rázem přiřkl název Notocactus ottonis, se však píše o okruhu Parodia
nothominuscula a popisuje se nový poddruh gravior, lišící se téměř dvojnásobným
průměrem a výškou těla, o málo delšími trny, které jsou u nového poddruhu
červenohnědé, zatím co u typu mají být černohnědé. Květ se více rozevírá, plod je
opět 2x větší. Pro srovnání je uvedena i Parodia ottonis, jejíž tělo může být mnohem
větší (15 cm) a vyšší (až 25 cm), má světlejší pokožku a žluté, delší trny i větší květ
(5 barevných snímků).
Kaktusaření v Irsku je neobvyklý „sport“, chybí zde i zahradnické firmy,
zabývající se pěstováním a prodejem kaktusů. Když se autor přestěhoval z Drážďan
do západní části Irska musel si postupně osvojit jiné pěstitelské postupy, než jaké
užíval v Evropě. Podnební rozdíly byly výrazné: zimní teploty v Irsku se normálně
pohybují mezi 4-7°C, letní kolem 16°C a jen vzácně přesáhnou 25°C. Množství UV
paprsků je však mnohem větší, protože nejsou zadržovány nečistotami ovzduší.
Proto svítí-li slunce dojde k popálení rostlin i za chladných jarních dnů. Bylo třeba
přejít na substrát, který nezadržoval vláhu a rychleji vysychal. Místní horniny
obsahovaly značné množství vápníku, proto zpočátku si nechával posílat vhodnou
půdu až z Německa. Během posledních pěti let rozšířil sbírku o výsevy a
roubovance. Jeho pařeniště s kvetoucími kaktusy se stalo velkou atrakcí pro místní
obyvatele (2 barevné snímky).
Na slavnostní výroční schůzi k 50. výročí založení Německé kaktusářské
společnosti (DKG) zazněl také referát o kaktusářích v bývalé NDR. Největším
rozdílem bylo, že kaktusáři v NDR museli být členy „Společnosti k demokratické
obnově Německa“, v níž měli Ústřední odbornou sekci pro kaktusy a sukulenty.
Společnost byla podporována a kontrolovaná státem stejně, jako jiné pěstitelské a
chovatelské sekce, filatelisté nebo lidoví umělci. Kaktusáři (zjednodušuji název) měli
ještě specializované sekce pěstitelů některých rodů (parodií, gymnokalycií, mamilárií
atd). Státem kontrolovaná organizace měla i své výhody v tom, že termíny výstav,
přednášek a jiných hromadných akcí se nepřekrývaly a naopak navzájem na sebe
navazovaly. Významným představitelem kaktusářů v NDR byl stále Walter Haage,
který pracoval ve své znárodněné firmě dále a napsal hodnotné knížky o kaktusech a
OSTNÍK – 2003 …………………………..
2
……………………………………………..