Stara bolest CS5.indd

116
KAPITOLA TŘETÍ
„Co s tím hodláš udělat?“ zeptal jsem se, když se usadil prvotní
vztek. Přehrávač pořád přehrával, na obrazovce se rytmicky pohybovalo
Petřino tělo a reproduktory roznášely zvuk sexu po celém bytě. V první
vlně jsem chtěl povalit televizi, přehrávač rozdupat a nosič rozdrtit
v prach, ale odolal jsem. Myslím, že to bylo dobře.
„Co myslíš?“ zeptala se Petra. Nejvíc mě vytáčel ten její úsměv,
kterým se snažila vyjádřit mou prohru. Věděla, že mě srazila na kolena,
chtěla mě utopit ve vlastní hanbě. Ale pletla se, hra ještě nekončila.
„Na tom videu šoustám sice já, ale šoustám s tebou. Došlo ti to
vůbec?“ zeptal jsem se. „Pokud to Magorovi pustíš, půjdeme oba.“
Úsměv její tvář neopouštěl. A mně bolestivě docházelo, že to nebude
z důvodu tupohlavosti.
„Pleteš se, prdíku,“ řekla a to pohrdání v jejím hlase mi sevřelo
ruce do pěstí.
„Nemůžeš mu to pustit. Když to uděláš, přijdeš o všechno, o jeho
peníze,“ řekl jsem a znělo to, jako bych přesvědčoval spíš sebe než ji.
„Víš, co je na tom všem asi nejhorší?“ zeptala se a úsměv jí z tváře
zmizel. „Překousla bych to, jak vypadá, i to, jak na sebe v jednom
kuse patlá ty všelijaké sračky, že si musí vlhčit oči…“ řekla. „Nejhorší
je sex.“
„Raději mlč.“
„Lízat mu ten poštěvák, nebo co to tam vlastně má.“
„Drž hubu!“
„Je to na poblití, to mi teda věř.“
„Jsi štětka,“ řekl jsem a ona se rozřehtala.
„Jo, to asi jo. Ale bohatá!“ Kroutil jsem hlavou a ona pokračovala.
„Tys mu to nikdy nedělal, teda aspoň doufám… fuj… vyhodí tebe, věř
mi.“
„Nevyhodí. Je to můj byt stejně jako jeho, to zaprvé…“