Stara bolest CS5.indd

162
KAPITOLA ŠESTÁ
Na svatbu jsme jeli v Magorově autě, protože vypadalo elegantněji
než moje. Řídil Magor, protože byl v tisíckrát lepším stavu než já. Na
zadním sedadle ležela velká krabice se svatebním darem. Co je uvnitř
jsem mohl jen hádat, ale upřímně řečeno bylo mi to ukradené. Věděl
jsem, že ať je v té krabici cokoliv, nebude nikdo, kdo by si to přebral,
tudíž to jsou jen vyhozené peníze.
Mlčeli jsme, Magor se tvářil srovnaně a přemýšlel kdoví o čem, já
jsem nepřemýšlel vůbec o ničem.
Jak to s Petrou vlastně je, jsem měl srovnané. Byla mrtvá, a ať tady
ta veškerá šaráda měla znamenat cokoliv, brzy to skončí a pravda vyjde
najevo. Musel jsem jen čekat a přesně to jsem dělal.
Magor měl světlý oblek, já tmavý. Připadal jsem si, že jedu spíš
na pohřeb než na svatbu, a tak nějak jsem tušil, že tělo, které půjde pod
zem, bude moje.
Je téměř úsměvné, jak blízko byla má úvaha pravdě.
Svatba měla proběhnout v obřadní síni na radnici v jednu hodinu
odpoledne, ale my jsme do toho zapadlého městečka dorazili už chvíli
po jedenácté. Zaparkovali jsme v řadě aut s pentlemi a zamířili jsme
k jednomu rodinnému domku, před kterým kouřili nějací muži, oblečení
stejně jako já s Magorem.
Magor zaklepal a po chvíli otevřela žena s pitomým výrazem ve
tváři a účesem, který připomínal květák.
„Á, chlapci jsou tady. Petruška se po vás před chvílí ptala,“ řekla
žena. Mohla to být klidně matka, teta, nebo dokonce starší sestra ženy,
kterou jsem zabil.
„Ahoj,“ pozdravil ji Magor a políbil ji na tvář.
Já jsem jí jen podal ruku. Měla ji zpocenou a podivně uvolněnou.
„Můžu s ní mluvit?“ zeptal jsem se.