Almanach k 125. výročí školy - ZŠ a MŠ Husova 17, Brno

či ne, ale faktem je, že dokonce dvě bedničky
tohoto nedostatkového zboží k veliké radosti
učitelského sboru přinesli. A tak si pochutnali
jak páni učitelé, tak nakonec i oba „vyslanci“.
Každý rok byly pro žáky školou pořádány jednak
zimní ozdravné pobyty na horách spojené
s lyžařským výcvikem a pak i různé výlety
na závěr školního roku. Příběh tento se stal v roce
1952, kdy tehdejší třídy III. A a III. B odjely na
jedenáctidenní lyžařský kurz do Krkonoš. Cena
tohoto kurzu byla stanovena podle příjmů rodičů.
Ironií osudu bylo, že žák, za něhož rodiče
zaplatili nejvyšší cenu, hned druhý den utrpěl
úraz a celý zbytek kurzu proležel v posteli. Ale
to ještě není pointa celého příběhu, ta teprve
přijde. Třída III. B pod vedením pana učitele
Vladimíra Šamánka byla ubytována v postarším
hotelu v Polubném–Kořenově. Stravování
bylo v hotelové restauraci a jeden z žáků si zažertoval
tak, že využil shodné barvy limonády
a piva a přes přísný zákaz pití alkoholických
nápojů si před zrakem udiveného učitele nesl
ke stolu půllitr piva s krásnou bílou čepicí. Na
dotaz, zda zná zákaz pití alkoholu, mu odvětil
že ano, ale že to není pivo, nýbrž limonáda. To
mu samozřejmě pan učitel nevěřil a napil se.
Byla to skutečně limonáda a navrchu měla
pěnu z piva. Tak to šlo i nadále, až se nakonec
ke stolům opravdu nosilo jen pivo. Asi čtvrtý
den nás pan učitel na svahu učil plužení a telemarky
a přitom na kraji svahu u lesa vjel do
měkčího, hlubšího sněhu a - zlomil si nohu!
Na saních jsme jej dovezli do hotelu, odkud
hoteliér zavolal sanitku. Lékař pana učitele
ošetřil, zlomenou nohu dali do dlahy a naložili
do sanitky. Leč ouha! Pan učitel se do sanitky
i při nejlepší vůli nevešel a dobrých třicet
čtyřicet centimetrů nohy mu koukalo ze zadní
části vozu ven. Bylo to tím, že sanitní vůz postavený
na platformě osobního vozu Škoda
1100, zvaný Tudor, byl krátký. A stejně tak
i prostor pro pacienty. Panu učiteli Šamánkovi
do dvou metrů chybělo jen pár centimetrů.
Pak řidič páně učitelovu nohu zabalil do dek,
ke dveřím přivázal obvaz, druhý konec držel
pan učitel v ruce a takto odjel do nemocnice.
Vedení kurzu převzal dočasně pan hoteliér,
který měl pro nás „velké pochopení“. Trochu
nechal šenk bez dozoru a jak se říká: „Když je
kocour pryč, myši mají pré“. Došlo tedy i na
to pití piva, ale nikdo z nás se tehdy neopil.
A toto malé „tajemství“, jehož případný právní
postih je již dávno promlčen, je prozrazeno až
nyní.
V roce 1953 již jednou zmiňovaný pan učitel
Hynek Polášek konečně prodal své letité auto.
Leč dlouho se neradoval. Druhý den byla vyhlášena
měnová reforma a dosavadní peníze
najednou neměly téměř žádnou cenu. Vždyť
za 300 Kčs se měnilo v kurzu 1: 5, pak do určité
částky 1: 50, 1: 500 atd. Takže pokud měl
někdo třeba plný kufr peněz, dostal za ně pár
korun či vůbec nic. No a pan učitel měl okolo
100 000 Kčs. A tak se vydal do řeznictví a všem
kantorům a žákům koupil párky a rohlíky. Ve
třídě pak poznamenal: „Právě prožíráte moje
auto, ale přesto vám přeji dobrou chuť!“ Bylo
to od něj gesto, jaké se snad ve školství málokdy,
pokud vůbec, jindy stalo. A nejen proto,
ale i proto, že měl pan učitel Polášek pro nás
nesmírně laskavé pochopení a dovedl si udělat
legraci i sám ze sebe, měli jsme jej všichni
velice, velice rádi. Byl to náš nejmilejší učitel,
na kterého vždy s láskou vzpomínáme.
Když „padly“ peníze, jako němý protest, protože
nebylo rodiny, která by na této reformě i dost
citelně neprodělala, jsme poházeli různě po
stupínku a po katedře staré, leč směnitelné
mince. Tehdy byl našim třídním učitelem soudruh
(Ano, jeho jediného jsme museli!!! takto
titulovat. Ostatní učitele jsme oslovovali paní
a páni) Sedláček. Byl vlastně vyučený stolař
a v akci KSČ „1 000 komunistů do školství“ se
stal učitelem a vyučoval dějiny KSČ a společenskou
nauku. Přišel do třídy, zeptal se, co
mají znamenat ty poházené mince po zemi,
pak je nechal posbírat a se slovy: „Alespoň
budu mít víc na výměnu!“ je klidně dal do
kapsy a začal nám vtloukat do hlavy spole-
17