Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

Masarykova univerzita v Brně 

Fakulta sociálních studií 

Katedra environmentálních studií 

Důsledky globalizace oděvního průmyslu 

pro rozvojové země 

a iniciativy za jejich zmírnění 

Diplomová práce 

Vypracovala: Šárka Špačková 

Vedoucí práce: RNDr. Petr Daněk, Ph. D. 

Brno 2005 

-1-

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které 

uvádím v seznamu použitých zdrojů. 

V Brně dne 3. května 2005 

-2- 

Šárka Špačková

Poděkování: 

Za hodnotné podněty a připomínky děkuji zejména RNDr. Petru Daňkovi. Dále děkuji 

všem, kteří mne s trpělivostí povzbuzovali a dodávali mi sílu při zpracovávání této práce, a 

členům Společnosti pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání, kteří s pochopením převzali část 

úkolů spojených s aktivitami sdružení během posledních dnů a týdnů před odevzdáním práce 

na svá bedra. Sdružení vděčím za možnost účastnit se zajímavých setkání, která mi vnukla 

myšlenku zabývat se ve své diplomové práci globálním rozměrem oděvního průmyslu. 

člověka. 

V neposlední řadě chci poděkovat těm, kteří usilují o to, aby šaty opravdu mohly dělat 

-3-

OBSAH: 

Seznam příloh........................................................................................................................... 

iv 

Seznam použitých zkratek........................................................................................................ 

v 

Úvod............................................................................................................................................ 

1 

Několik poznámek k 

metodologii... .......................................................................................... 4 

1. Globální změny v rozmístění a organizaci výroby 

............................................................ 6 

2. Oděvní průmysl jako součást globalizující se světové ekonomiky................................... 

9 

2. 1. Změny v rozmístění oděvního průmyslu................................................................... 

11 

2. 2. Strategie oděvního průmyslu v 

systému globální ekonomiky................................. 

13 

2. 3. Oděvní průmysl a technologický pokrok.................................................................. 

17 

2. 4. Oděvní průmysl v 

systému mezinárodní obchodní politiky.................................... 

18 

2. 5. Strategie minimalizace výrobních nákladů v oděvním průmyslu – závod ke dnu? 

............................................................................................................................................... 20 

3. Přehled vybraných důsledků globalizace oděvního průmyslu pro rozvojové země..... 

24 

3. 1. Ekonomické aspekty přesunu oděvní výroby 

3. 2. Sociální aspekty 

.......................................................... 24 

.......................................................................................................... 28 

3. 3. Environmentální souvislosti přesunu oděvní výroby 

4. Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši 

.............................................. 36 

................................................... 42 

4. 1. Rozsah a organizace oděvního průmyslu.................................................................. 

42 

4. 2. Srovnání lokalizačních faktorů.................................................................................. 

45 

4. 3. Sociální a environmentální souvislosti 

4. 4. Perspektivy oděvního průmyslu v 

5. Iniciativy zaměřené na zlepšení výrobních podmínek v 

5. 1. Dobrovolné závazky a omezení v 

..................................................................... 47 

Mexiku a Bangladéši......................................... 

50 

oděvním průmyslu................. 

52 

soukromém podnikovém sektoru...................... 

54 

Specifické cíle a dopady etických kodexů........................................................................ 

54 

Výhody a omezení etických kodexů v porovnání s 

ostatními iniciativami...................... 

56 

Perspektivy a příležitosti etických kodexů........................................................................ 

57 

Příklad firemního etického kodexu: Nike 

........................................................................ 58 

5. 2. Certifikační iniciativy zaštítěné širším okruhem podílníků.................................... 

59 

Příklady iniciativ se širším okruhem podílníků................................................................ 

60 

Labelling – značení oděvních výrobků 

............................................................................ 64 

Výhody a omezení iniciativ se širším okruhem podílníků................................................ 

65 

-i-

Perspektivy a příležitosti iniciativ se širším okruhem podílníků...................................... 

65 

5. 3. Fair Trade.................................................................................................................... 

67 

Fair Trade a oděvní průmysl............................................................................................. 

68 

Cíle a dopady Fair Trade................................................................................................... 

69 

Výhody a omezení oproti jiným iniciativám..................................................................... 

70 

Perspektivy Fair Trade při řešení negativních důsledků globalizace obchodu oděvy...... 

71 

5. 4. Spotřebitelské kampaně – monitoring, osvěta a lobbying 

Cíle, prostředky a dopady 

...................................... 72 

................................................................................................ 73 

Výhody a omezení oproti jiným iniciativám..................................................................... 

74 

Role spotřebitelských kampaní ve světě nerespektovaných standardů............................. 

76 

6. Příklady sociálně a environmentálně šetrnějších alternativ na českém trhu................ 

77 

6.1. Biooblečení na českém trhu......................................................................................... 

78 

6.2. Fair Trade..................................................................................................................... 

78 

6.3. Oblečení z 

přírodních materiálů................................................................................ 

79 

6.4. Oblečení z druhé ruky................................................................................................. 

80 

6.5. Oblečení šité na míru................................................................................................... 

80 

Závěr........................................................................................................................................ 

82 

Seznam použitých zdrojů....................................................................................................... 

83 

Anotace..................................................................................................................................... 

93 

Abstract.................................................................................................................................... 

93 

Key principles of Fair Trade............................................................................................ 

105 

Creating opportunities for economically disadvantaged producers................................ 

105 

Transparency and accountability.................................................................................... 

105 

Capacity building 

........................................................................................................... 105 

Payment of a fair price.................................................................................................... 

105 

Gender Equity................................................................................................................. 

105 

Working conditions......................................................................................................... 

105 

The environment............................................................................................................. 

105 

-ii-

Seznam tabulek v textu 

Tab. 1: Dvacet největších producentů oděvů podle počtu zaměstnanců v odvětví...................12 

Tab. 2: Vývoj poptávky po textilních tkaninách (podíl na světovém trhu 1780 - 1999).......... 38 

Tab. 3: Srovnání vybraných socioekonomických ukazatelů Mexika a Bangladéše................. 43 

Tab. 4: Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši..................................................45 

Tab. 5: Náklady na přepravu oděvů a textilního zboží do USA podle způsoby přepravy........47 

Seznam vyobrazení v textu 

Obr. 1: Zjednodušené schéma výrobního a obchodního řetězce v oděvním průmyslu............ 14 

Obr. 2: Faktory, které ovlivňují charakter dopadů globalizace oděvního průmyslu.................25 

Obr. 3: Základní proměnné ovlivňující kvalitu pracovních příležitostí v oděvním průmyslu..29 

Poznámka: Vlastní text práce mimo obsah, anotace, seznam uvedených pramenů a příloh má 

24 202 slov. 

-iii-

Seznam příloh 

Příloha 1: Největší vývozci oděvů, 2003 

Příloha 2: Největší dovozci oděvů, 2003 

Příloha 3: Srovnání hodinových mzdových nákladů v oděvním průmyslu 

Příloha 4: Rozdělení zisků a nákladů v oděvním průmyslu: džíny z východní Evropy 

Příloha 5: Deklarace základních zásad a práv při práci, ILO 1998 

Příloha 6: Rozvojové cíle tisíciletí 

Příloha 7: Vývoz oděvů z Bangladéše v letech 1990 - 2004 

Příloha 8: Etický kodex firmy Nike 

Příloha 9. Principy Fair Trade 

-iv-

Seznam použitých zkratek 

AGOA African Growth and Opportunity Act 

Africký pakt růstu a příležitostí 

ATC Agreement on Textiles and Clothing 

Světová dohoda o textilu a oděvech 

ATOK Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu 

BGMEA Bangladesh Garment Manufacturers‘ and Exporters‘ Association 

Asociace bangladéšských výrobců a vývozců oděvů 

CBI Carribean Basin Initiative 

CCC Clean Clothes Campaign 

Kampaň za čisté oblečení 

CEPAA Council on Economic Priorities Accreditation Agency 

CNIV Cámara Nacional de la Industría del Vestido 

Komora oděvního průmyslu, Mexiko 

CSR Corporate Social Responsibility 

EBA Everything But Arms 

EPS Ekologický právní servis 

ETI Ethical Trading Initiative 

FLA Fair Labour Association 

FLO Fairtrade Labelling Organizations International 

Mezinárodní organizace pro Fairtrade značení 

GATT General Agreement on Trade and Tariffs 

Všeobecná dohoda o obchodu a clech 

GSP General System of Preferences 

Všeobecný systém celních preferencí 

ICFTU International Confederation of Free Trade Unions 

IFAT International Fair Trade Association 

IFOAM International Federation of Organic Agriculture Movement 

Mezinárodní federace ekologického zemědělství 

ILO International Labour Organization 

Mezinárodní organizace práce 

ITGLWF International Textile Garment and Leather Workers Federation 

-v-

KEZ Kontrola ekologického zemědělství 

LDCs Least Developed Countries 

Nejméně rozvinuté země 

LTA Long-Term Arrangement 

Dlouhodobé ujednání 

MDGs Millenium Development Goals 

Rozvojové cíle tisíciletí 

MFA Multi-Fibre Arrangement 

Ujednání o mezinárodním obchodě textilem 

MSN Maquila Solidarity Network 

OECD Organisation for Economic Co-operation and Development 

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj 

PAN Pesticide Action Network 

PANNA Pesticide Action Network North America 

SA8000 Social Accountability 8000 

SAI Social Accountability International 

TGWU Textile and Garment Workers‘ Union 

Svaz pracovníků v textilním a oděvním průmyslu 

UNCTAD United Nations Conference on Trade and Development 

Konference OSN o obchodu a rozvoji 

UNDP United Nations Development Programme 

UNIDO United Nations Industrial Development Organization, 

WB World Bank 

Organizace OSN pro průmyslový rozvoj 

Světová banka 

WRC Worker Rights Consortium 

WTO World Trade Organization, Světové obchodní organizace 

-vi-

Úvod 

Odívání patří k základním vnějším znakům civilizovaného lidstva. Jeho počátky sahají 

hluboko do dějin, kdy oděv lidem sloužil především k ochraně před chladem a nepřízní 

počasí. Někteří autoři však oděvu přisuzují od samého počátku i význam symbolický – 

odívání chápou mimo jiné jako výsledek lidské snahy odlišit se od ostatní přírody (Brabcová 

2003:5). Jak dokládá bádání Ludmily Kybalové (1973) a dalších historiků i sociologů módy a 

odívání, funkční význam oděvu postupně ustupoval do pozadí a jeho místo nahrazoval 

symbolický význam. Oděv se stal důležitým prostředkem vyjádření společenské diferenciace, 

tj. příslušnosti k určité sociální skupině, a nověji také možností jak zvýraznit individualitu 

vlastní osobnosti (Brabcová 2003:10). Móda ve smyslu dočasného, obecně přijatého názoru 

na vnější kulturní formy (Kybalová, 1973) se nejvlastněji projevuje právě v oblasti oděvu - 

módní trendy dnes snad více než kdy jindy určují, co a kdo si bude oblékat, a také jak dlouho 

- než bude určitý projev módy nahrazen jiným. 

Rychle se střídající módní vlny, o kterých tak kriticky píše Lipovetsky (2002), jsou 

z hlediska oděvního průmyslu nutností - od jisté úrovně příjmu se zpomaluje nárůst spotřeby 

oděvů motivovaný jejich užitkovou funkcí a hnacím motorem spotřebního chování se stává 

snaha o náležitou sebeprezentaci (v moderní společnosti výrazně podporovaná promyšleným 

marketingem oděvního průmyslu) a nutnost vykonávat množství sociálních rolí, spojených 

často s rozdílnými způsoby odívání. Neméně důležitou úlohu při vytváření poptávky po 

nových, módních oděvech má také sklon k napodobování preferovaných společenských 

vrstev a skupin, ať už se v minulosti jednalo o aristokraty či jiné vládnoucí skupiny, nebo 

dnes celebrity kultury, zábavního průmyslu, sportu apod. 1 

Snad větší roli než samotný módní vzhled oděvu dnes hraje renomé firmy, která ho 

vyrobila, resp. oděv pod svou „značkou“ distribuuje. „Levisky“ a „adidasky“ se staly běžnou 

součástí našeho slovníku. 

Podíváme-li se na dnešní oděvní průmysl, jeho prostorové rozmístění, strukturu, 

organizaci, zjistíme, že v mnoha ohledech charakterizuje rozporuplnost stále provázanější 

světové ekonomiky. Ještě nikdy nebylo ošacení v porovnání s průměrnou kupní silou obyvatel 

vyspělých zemí tak levné. Paleta nabídky oděvního průmyslu je širší, než si kdo dokáže 

představit. Na trhu se objevují nové materiály s vynikajícími vlastnostmi. Trendy a novinky 

1 Kybalová upozorňuje na souvislost mezi často neuvědomělým lidským úsilím napodobovat a přirozeným 

reflexem stádním živočichů coby formy biologické obrany (Kybalová, 1973 in Brabcová, 2003:12). 

-1-

se s pomocí moderních komunikačních prostředků rychle šíří z hlavních světových center 

módy do ostatních částí světa. Potenciální zákazník si může vybírat z nesčetných oděvních 

firem, zastoupených na trhu, na základě kvality, zpracování, ceny, značky, módnosti zboží 

nebo například formy prodeje. 

Dosud nikdy v historii však také nebylo environmentální zatížení, související 

s přepravou běžných druhů zboží včetně oděvů na velké vzdálenosti, tak výrazné jako dnes. 

Dosud nikdy v historii si nebyli spotřebitelé a zhotovitelé oděvů tak vzdálení co do 

vzájemného kontaktu a životní úrovně jako dnes. Snad nikdy předtím nebylo obtížnější zjistit, 

odkud nabízený výrobek pochází a za jakých environmentálních a sociálních podmínek byl 

vyroben. Pracovní podmínky v oděvním průmyslu, který se z velké části přesunul do zemí 

s nízkými výrobními náklady, bývají řazeny k nejhorším vůbec. 

Vzrůstající zájem spotřebitelských skupin, vládních a nevládních institucí a také 

obchodní sféry však naznačuje, že v kontextu globalizujícího se světa, k jehož nejvýraznějším 

znakům patří propastný rozdíl mezi bohatými a chudými zeměmi a životními podmínkami 

v nich a hrozba environmentálního kolapsu spojeného s nevratným poškozením planety, bude 

hrát téma sociálních a environmentálních podmínek výroby stále důležitější roli. 

Již dnes existuje řada iniciativ, které se zaměřují na ovlivňování sociálních a 

environmentálních aspektů výroby a obchodu tak, aby více odpovídaly současným 

požadavkům na etiku a sociálně i environmentálně přijatelný původ výrobků. Některé z nich 

lobbují za legislativu, která by v zemích s nejnižšími výrobními náklady zajistila alespoň 

základní pracovní a environmentální právo, jiné požadují stanovení minimálních standardů na 

celosvětové úrovni. 

Kromě těchto snah existuje množství jednotlivců a hnutí, která volají po návratu zpět 

k lokální organizaci výroby a spotřeby. Jedině pokud se finanční a materiálové toky vrátí 

znovu pod kontrolou místních komunit, bude možné zajistit environmentální a sociální 

stabilitu – nejen při výrobě, ale ve společnosti jako celku (Hines 2000). 

Oba póly těchto snah, jakkoliv jsou důležité, mohou být skupině konvenčních 

spotřebitelů, kteří se teprve chystají překročit stín bezuzdného konzumerismu a přidat se mezi 

‚vlažné a váhavé‘, poněkud vzdálené. Přesto jim není lhostejné, co právě oni na sobě nosí, 

právě naopak! A to nejen ve smyslu vnější módy, ale i s ohledem na symbolický význam a 

příběh oděvu. 

Librová (2004) se táže, zda právě v této skupině spotřebitelů není potenciál pro 

pomalé, ale pro většinovou společnost přijatelné řešení některých environmentálních 

-2-

problémů. V kontextu globalizace oděvního průmyslu lze otázku rozšířit i na problémy 

sociální. 

Cílem této práce je zmapovat na pozadí reálií globalizujícího se oděvního průmyslu 

iniciativy za zlepšení výrobních podmínek, které vycházejí z konceptu „odpovědného 

spotřebitelství“ a myšlenky firemní zodpovědnosti. Na základě dostupných pramenů hodnotí 

práce jejich účinnost a identifikuje příklady environmentálně a sociálně šetrnějších oděvních 

alternativ na českém trhu. 

První kapitola zachycuje základní rysy globalizující se světové ekonomiky, a to 

především ve vztahu k výrobnímu sektoru a rozvojovým zemím. Přibližuje kontext, v němž se 

současný oděvní průmysl nachází, a připomíná názory některých environmentálně a sociálně 

angažovaných autorů na problematiku přesunu výroby do zemí s nízkými výrobními náklady. 

Druhá kapitola poskytuje přehled o rozmístění a organizaci oděvního průmyslu a 

obchodu, zvláště v souvislosti s rozvojovými ekonomikami. Upozorňuje na některé důležité 

souvislosti s mezinárodními dohodami a v kontextu zrušení platnosti Ujednání o 

mezinárodním obchodě textilními vlákny, textilem a oděvy analyzuje budoucí předpovědi 

změn v oděvním průmyslu. 

Třetí kapitola shrnuje důsledky procesu relokace výroby oděvů pro rozvojové a 

nejméně rozvinuté země a jejich obyvatele, a to ve třech oblastech: ekonomické, sociální a 

environmentální. Zvláštní pozornost je věnována výrobním podmínkám v oděvním průmyslu 

a hledání environmentálních souvislostí přesunu produkce. 

První část práce uzavírá srovnávací studie oděvního průmyslu v Bangladéši a Mexiku. 

Komparativní přístup byl využit k identifikaci rozhodujících lokalizačních faktorů oděvní 

výroby - běžně přijímané tvrzení, že určujícím faktorem jsou v první řadě nízké mzdové 

náklady, se nejeví jako dostatečně vysvětlující. 

Cílem páté kapitoly je charakterizovat vybrané typy iniciativ, které se zaměřují na 

zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu v rozvojových zemích a jsou založeny na 

předpokladu odpovědného spotřebitelství. Kapitola srovnává východiska, prostředky, rozsah a 

výsledky čtyř typů iniciativ. 

Závěrečná pátá kapitola poskytuje přehled dostupných environmentálně a sociálně 

šetrnějších alternativ ke konvenčnímu obchodu oděvy v českém prostředí. 

-3-

Několik poznámek k metodologii... 

Pro zpracování tématu globalizace oděvního průmyslu, souvisejících sociálních a 

environmentálních důsledků pro rozvojové země a vytvoření přehledu iniciativ, které usilují o 

zmírnění negativních dopadů tohoto fenoménu, jsem zvolila metodu analýzy dokumentů, 

článků, internetových zdrojů a rozhovorů s aktivisty. Na základě konceptu, který jsem si 

zvolila, jsem se rozhodla pro tuto hlavní výzkumnou otázku: 

Jaké jsou hlavní sociální a environmentální důsledky globalizace oděvního průmyslu 

pro rozvojové země a jaké existují iniciativy za jejich zmírnění? 

Kvantitativní data jsem čerpala převážně ze studií a zpráv mezivládních organizací 

(OECD, UNDP, UNCTAD, ILO, WTO, Světové banky aj.), dále od odvětvových asociací 

oděvního, popř. textilního průmyslu (BGMEA, ATOK, Cámara Nacionál de la Industria del 

Vestido), nevládních organizací (Maquila Solidarity Network, Kampaň za čisé oblečení, 

SweatshopWatch aj.) a odborových organizací (ICFTU, TGWU). Kvalitativní data vychází 

z dokumentů nevládních a odborových organizací, článků v zahraničním tisku, 

dokumentárních filmů, osobních sdělení. 

Oděvní a textilní průmysl bývá někdy statisticky sledován souhrnně, tématem práce je 

však oděvní výroba a obchod oděvy, nikoliv celý textilní průmysl (tj. výroba materiálu pro 

zhotovování oděvů a jiných textilovin) 2 . V textu proto v označených případech uvádím data, 

která se týkají obou odvětví. 

Oděvní výroba je podle odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ) 

členěna do následujících výrobních oborů: 

(i) výroba kožených oděvů, 

(ii) výroba jiných oděvů a oděvních doplňků 

(iii) úprava a barvení kožešin, výroba kožešinového zboží (Kunc 2000:52). 

Rozhodující část oděvního průmyslu tvoří obor označený jako výroba jiných oděvů a 

oděvních doplňků, který zahrnuje výrobu svrchních oděvů, pracovních oděvů, spodního 

prádla a oděvních doplňků. V dalším textu se pojem oděvní výroba a oděvní průmysl 

redukuje především na toto odvětví. 

Abych se ve druhé části práce mohla dostatečně věnovat iniciativám 

zaměřeným na zmírnění důsledků globalizace oděvního průmyslu na rozvojové země, ukázalo 

se jako nezbytné zvolit takový úhel pohledu, který by jejich výčet zúžil a eliminoval z něj 

2 Některá členění uvádí oděvní průmysl jako součást textilního průmyslu. 

-4-

například legislativní opatření jednotlivých států, mezivládní iniciativy typu ILO, iniciativy 

odborových hnutí a jiné, které jsou svou podstatou a využívanými prostředky velmi rozdílné. 

Rozhodla jsem se proto pro omezení na iniciativy, které vychází z konceptu odpovědného 

spotřebitelství. 

Toto zúžení jsem aplikovala i na následnou kapitolu o sociálně a environmentálně 

šetrnějších alternativách – zabývala jsem se alternativami dostupnými na trhu, nikoliv 

netržními alternativami, mezi které patří například domácí výroba materiálu a oblečení pro 

vlastní spotřebu nebo vyměňování obnošených oděvů v rodině a mezi známými. 

-5-

1. Globální změny v rozmístění a organizaci výroby 

Zatímco v roce 1953 se průmyslové země podílely na celkovém objemu světové 

výroby 95 procenty, koncem devadesátých let jejich podíl klesl na 77 procent. Ve stejném 

období se objem výroby umístěné v rozvojových zemích zečtyřnásobil (Dicken 2003:37). 3 Na 

konci sedmdesátých let převýšil vývoz průmyslových výrobků z rozvojových zemí poprvé 

v historii vývoz nerostných zdrojů a zemědělských komodit a od té doby roste přibližně 

dvakrát tak rychle ve srovnání s exportem primárních surovin (Dicken 2003:38). Podle 

statistik Světové obchodní organizace figurovalo v roce 2000 mezi patnácti největšími 

vývozci průmyslových výrobků 6 rozvojových zemí – v roce 1963 se do první patnáctky 

protlačil pouze Hong Kong. (WTO 2004a) 

Tato čísla naznačují, že světová ekonomika prochází rozsáhlou proměnou. Zdá se, že 

koloniální a raně post-koloniální ekonomický systém jádra a periferie, založený na toku 

nezpracovaných surovin z kolonií do vyspělých průmyslových zemí a toku zboží zpět do 

kolonizovaných území, přestává odpovídat aktuálnímu rozmístění světové výroby. Během 

posledních let je to naopak produkce rozvojových zemí, která proniká na trhy bývalého 

„prvního světa“. Vyspělé země ‚Severu“ postupně ztrácejí výsadní postavení v průmyslové 

výrobě. Hovoří se o nové mezinárodní dělbě práce (Wright 2002) a o globálním přesunu 

výroby a zaměstnanosti (Dicken 1998). 

Tyto fenomény jsou však nadále spojeny s hlavním znakem někdejšího světového řádu 

- totiž přetrvávající kontrolou finančních, materiálových a informačních toků „jádrem“. 

Dicken (2003:79) zdůrazňuje, že globální propojenost světové ekonomiky umožňuje transfer 

zisků z cílové země zpět k investorovi. Wolfgang Sachs, německý environmentální ekonom, 

poukazuje na to, že současný ekonomický systém umožňuje profitovat právě jen „centru“ a 

těm, kteří s ním jsou přímo spojeni (Mander 2002). 

Edward Goldsmith (2002) popisuje paralely mezi kolonialismem 18. a 19. století a 

současným imperativem ekonomického liberalismu. Pozastavuje se především nad nápadnou 

dělbou manuálně náročné práce mezi rozvojové a ekonomicky vyspělé země. 

Intenzita přesunu průmyslové výroby do rozvojových zemí se výrazně liší podle 

výrobních sektorů – jednoznačně vedou ty, které jsou náročné na lidské zdroje, především na 

3 V dalším textu používám pro označení asijských, afrických a latinskoamerických zemí s nízkými výrobními 

náklady z praktických důvodů konvenční pojem rozvojové země; ekonomicky vyspělé země Evropy a Severní 

Ameriky označuji jako průmyslové, popřípadě vyspělé země – jsem si však vědoma hodnotových zatížení, která 

jsou s těmito termíny spojena. 

-6-

nekvalifikovanou manuální práci, nebo jejichž výrobní proces lze rozdělit do mnoha 

drobných, relativně jednoduchých úkonů. Fragmentizace výroby (Wright 2002:73), která 

doprovází rozmach průmyslu již od časů průmyslové revoluce, umožňuje využít i neodbornou 

pracovní sílu s minimálním vzděláním a zkušenostmi. 

Dalším charakteristickým znakem, který utváří podobu dnešní globální ekonomiky, je 

výrazná specializace výroby na úrovni celých regionů a států. V rámci globalizující se, stále 

provázanější světové ekonomiky dochází ke vzniku specializovaných center, které průmyslu 

umožňují lépe využít kapitálových zdrojů a lidské práce. Bývalý generální ředitel společnosti 

Sony Akio Morita označil tento paradoxní jev, kdy současně dochází ke koncentraci i 

rozptylování výroby, jako „glokalizaci“ (Dicken 2002: 48). 

Zřejmě nejmarkantnějším fenoménem globální ekonomiky je však existence velkých 

obchodních společností a výrobních řetězců, které ve svých operacích nejsou vázány na jeden 

stát či region, nýbrž podle vlastního uvážení využívají „komparativních výhod“ jednotlivých 

zemí – ať se jedná o levnou pracovní sílu, blízkost surovin, nižší pracovněprávní nebo 

environmentální standardy, investiční pobídky ve formě daňových úlev, dotací či podpor, 

vybudovanou dopravní infrastrukturu či její příslib, koncentrace průmyslové výroby nebo jiná 

lákadla. 

Dicken definuje nadnárodní společnosti jako firmy, které mohou koordinovat a 

kontrolovat obchodní nebo výrobní operace ve více než jedné zemi bez ohledu na to, jestli je 

k nim pojí vlastnický vztah (Dicken 2003:198). Takto vymezené pojetí nadnárodních 

společností zahrnuje mnohem širší spektrum firem než běžnější definice, které chápání 

nadnárodních společností staví na rozsahu přímých investic v zahraničí. Pro oděvní průmysl 

a obchod oděvy, který je charakteristický spletitou sítí dodavatelsko-odběratelských vztahů, je 

Dickenova definice nadnárodních společností vhodnější. 

Liberalizace národních ekonomik, založená na myšlence „volného trhu“, 4 usnadňuje 

šíření vlivu těchto nadnárodních společností - jejich úspěch je založen mimo jiné právě na 

možnosti přesouvat výrobu do oblastí s nízkými výrobními a jinými náklady. Tím dochází 

k zintenzivňování konkurence mezi národními státy a dokonce celými světovými regiony 

(Dicken 2003:3), které ve snaze přilákat velké investory a udržet je na svém území, mají 

tendenci upravovat podmínky pro působení těchto společností a devalvovat své požadavky a 

4 Graham Dunkley (2004:17) volný trh definuje jako „absenci umělých bariér bránících volnému pohybu zboží a 

služeb mezi zeměmi“. Vyjmenovává čtyři základní typy bariér: přírodní, kulturní (jazyk, tradice,..), tržní 

(monopoly, oligopoly), politické (cla, kvóty, licencování, dotace, zákazy, stimulace vývozů, rozdílné právní 

normy, daně, administrativní překážky). 

-7-

normy. 5 Konkurence je zvlášť silná v odvětvích náročných na lidské zdroje, kde rozdíly mezi 

úrovní mezd a jinými standardy hrají důležitou roli v lokalizačních strategiích firem (ILO 

2000:22). 

Vznikající tlak na snižování environmentálních a pracovněprávních norem, kterému 

vlády chudých zadlužených zemí či zemí postižených vysokou mírou nezaměstnanosti 

poměrně snadno podléhají, může ústit v rozsáhlé důsledky pro zaměstnance, společnost i 

životní prostředí. Obavu ze „závodu ke dnu“ pracovněprávních a environmentálních 

standardů v důsledku konkurence mezi státy o přítomnost velkých investorů vyjadřuje 

například David Korten (2001), Graham Dunkley (2004), Jerry Mander (2002) a další autoři. 

Vlády mají podle nich sklon akceptovat výrobní podmínky navržené silnými 

nadnárodními společnostmi, byť neodpovídají jejich legislativním požadavkům ani 

mezinárodně uznávaným dohodám v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení a 

ochrany životního prostředí. Nikoliv neprávem se totiž obávají, že pokud zadavatel zakázky 

dojde k přesvědčení, že v jiné lokalitě se mu nabízí lepší podmínky, svěří výrobu 

subdodavatelům v jiné lokalitě a výrobu přesune. To je velmi časté právě v oděvním 

průmyslu, kde běžně dochází ke konfliktům mezi zájmy obchodní sféry a pracovněprávními a 

environmentálními požadavky na výrobní podmínky. 

5 Nedávným příkladem z České republiky, který si získal zájem veřejnosti i nevládních organizací, je například 

investice holdingu Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s.r.o., který navzdory původním prohlášením 

nenaplňuje své původní sliby vůči místním obcím a v mnoha ohledech dokonce neodpovídá českým právním 

normám. České úřady se však zdají být vůči záměrům investora velmi tolerantní (EPS, 15. 1. 2005). Kritiku 

nevládních organizací dlouhodobě vzbuzuje i případ firmy Nemak na Mostecku (EPS, 18. 1. 2005). 

-8-

2. Oděvní průmysl jako součást globalizující se světové ekonomiky 

Současný oděvní průmysl a mezinárodní obchod oděvy je spjat se širokou škálou 

politických, geografických, technologických a organizačních souvislostí, které jej činí ve 

srovnání s ostatními hospodářskými odvětvími do značné míry jedinečným. Oděvní průmysl 

v mnoha směrech ukázkově charakterizuje přetrvávající napětí mezi ekonomicky vyspělými a 

rozvojovými zeměmi a rozporuplnost ekonomické globalizace v jejích sociálních a 

environmentálních dopadech. 

Jedním z jeho hlavních charakteristických znaků je obrovská prostorová flexibilita. 

Během posledních několika desetiletí oděvní průmysl zaznamenal několik vln masové 

relokace výroby. Případy, kdy jsou oděvní továrny bez předchozího varování přemístěny 

prakticky přes noc z jedné lokality do druhé, nejsou nijak ojedinělé. Tento trend je umožněn 

často využívanou strategií subkontraktování těch částí výroby, které jsou náročné na manuální 

práci (viz kap. 2.2.), výrazně jej posiluje i převratný rozvoj dopravních a komunikačních 

technologií. Významným faktorem pro podporu prostorové flexibility odvětví je rovněž 

odbourávání, za určitých okolností však paradoxně i vytváření obchodních bariér (viz kap. 

2.3). 

Velká část evropských a amerických oděvních firem využila šance přesunout část 

výroby do regionů, které jsou známé nízkými mzdovými náklady a nedostatečnou úrovní 

environmentální a pracovněprávní legislativy. Mnohé podniky, které vytrvaly v zemích 

finálních odbytišť, dnes stojí před stále akutnější volbou mezi nutností „zefektivnit“ produkci 

přesunem částí výroby do levnějších lokalit, nebo ztrátou konkurenceschopnosti vůči jiným 

podnikům, které výrobu přesunuly. 6 

Textilní a oděvní průmysl byl přitom v podstatě prvním odvětvím, jehož organizace 

nabrala celosvětových rozměrů. Velká Británie coby první průmyslová země dovážela 

přírodní vlákna ve velkém ze svých tehdejších nebo bývalých kolonií, především ze Severní 

Ameriky. 7 Rozmach textilní a oděvní výroby byl hlavním projevem první fáze průmyslové 

revoluce v Evropě i Severní Americe a později i v řadě dalších industrializujících se zemí. 

Zhotovování oděvů a do jisté míry i textilní průmysl jsou pro svou náročnost na strojově 

obtížně nahraditelnou manuální práci a relativně nízké požadavky na kapitálové investice a 

6 Dokonce i britský maloobchodní gigant Marks & Spencer, který se ještě koncem 80. let pod sloganem „Buy 

British“ pyšnil tím, že 90 procent zboží, které ve Velké Británii uvádí na trh, bylo vyrobeno přímo v zemi, přejal 

novou strategii a přesunul značnou část zakázek do zemí s nižšími výrobními náklady (Gereffi 2004:6). 

7 V 60. letech 19. století se světovým textilním centrem stal britský Lancashire, kde se zpracovávalo kolem dvou 

třetin americké produkce bavlníku. Spojené státy v té době pěstovaly více než 70 procent bavlníku na světě. 

(Economist, 20. 12. 2003) 

-9-

technologické vybavení vhodné právě pro ekonomiky v raných fázích průmyslového vývoje 

(Dicken 2003:318). 

Peter Dicken uvádí pět fází vývoje, kterými prošly či procházejí prakticky všechny 

významné producentské země, a propojil jednotlivá stadia s charakteristikou organizace 

obchodu (Dicken 2003:319). Jeho přehled lze využít pro nástin vývoje světového oděvního a 

textilního průmyslu jako celku i pro základní popis vývoje odvětví ve většině jednotlivých 

producentských zemí: 

(1) V počáteční fázi je oděvní a textilní výroba orientována výhradně na uspokojení 

poptávky na domácím trhu, země je čistým importérem vláken, látek i oděvů, vyrábí jen 

jednoduché látky a oděvy z přírodních vláken. Z historického hlediska toto stadium odpovídá 

stavu ve vyspělých zemích před průmyslovou revolucí a do jisté míry i současným 

podmínkám v některých nejméně rozvinutých zemích světa, pro něž textilní a oděvní průmysl 

nepředstavuje významnou položku zahraničního obchodu. 

(2) Ve druhé fázi, do níž můžeme zařadit současnou situaci mnohých rozvojových 

ekonomik, země začíná vyvážet na základě komparativně nižších výrobních nákladů 

standardizované oděvy (non-fashion garments), popřípadě i tradiční rukodělné textilní 

výrobky na trhy ekonomicky rozvinutějších zemí. Většina materiálu i technologií potřebných 

pro jejich zhotovení se však dováží. 

(3) Následují fáze, kdy vzrůstá rozsah i kvalita oděvní výroby a vedle ní se rozvíjí i 

průmysl textilní. Země rozšiřuje mezinárodní obchod textilem a oděvy a oděvní průmysl má 

výrazně kladnou obchodní bilanci. Toto stadium odpovídá situaci některých nově 

industrializovaných zemí jihovýchodní Asie, ačkoliv řada z nich již se zdá být spíše na 

pomezí další fáze. 

(4) Ve čtvrté fázi se zvyšuje produkce textilu a oděvů, ale počet pracovních míst 

v odvětví už nestoupá, naopak spíše klesá. Dochází ke specializaci výroby i ke zvyšování její 

kapitálové náročnosti; výrobci textilu a oděvů musí čelit zvýšené mezinárodní konkurenci. 

Většina zemí středovýchodní Evropy včetně České republiky 8 se nachází v tomto stadiu, 

případně ve stadiu následujícím. 

(5) V poslední fázi se zaměstnanost v oděvním a textilním průmyslu nadále snižuje a 

spolu s ní i objem produkce – a to jak v relativních, tak absolutních číslech. Výhradně místní 

výrobci nejsou schopni obstát v mezinárodní konkurenci, mnohé firmy přesouvají produkci 

8 Vývoj textilního a oděvního průmyslu v České republice byl výrazně poznamenán změnami politické a 

ekonomické situace po roce 1989, které se odrazily mimo jiné v potřebě zásadní restrukturalizace a poklesu 

výroby mezi lety 1989 a 1994 (Kunc 2000:28). Ve druhé polovině 90. let se situace stabilizovala a zaměstnanost 

přestala výrazně klesat. 

-10-

do zemí s nižšími výrobními náklady a sledovaná země vykazuje výrazně zápornou obchodní 

bilanci. 

Jak dokládají statistiky UNIDO, OECD, WTO, tato závěrečná fáze odpovídá současné 

situaci ve většině zemí Evropské unie i ve Spojených státech amerických. Spojené státy 

zvýšily dovoz oděvního zboží z 25 milionů dolarů v roce 1990 na 64,4 milionů dolarů v roce 

2000 (UNIDO 2003:16). Zatímco podíl oděvního zboží vyrobeného přímo v USA tvořil 

v roce 1992 téměř polovinu všech oděvních výrobků na americkém trhu, o sedm let později to 

bylo pouhých 12 procent (UNIDO 2003:7). 

S výjimkou Itálie dnes prakticky všechny země Evropské unie vykazují výrazně 

zápornou obchodní bilanci v obchodu oděvy (Dicken 2003:324). Jen v samotných Spojených 

státech se počet pracovních míst v oděvním průmyslu snížil za poslední tři desetiletí o tři 

čtvrtě milionu, z 1 108 400 v roce 1970 na 322 000 v roce 2000. (OECD 2004:38). Ve 

skupině zemí OECD ve stejném období zanikly 4 miliony pracovních míst (OECD 2004:11). 

2. 1. Změny v rozmístění oděvního průmyslu 

Oděvní průmysl je jedním z prostorově nejroztříštěnějších odvětví. Relativně snadné 

zahájení oděvní výroby i v zemích bez rozvinuté infrastruktury a dlouholetý protekcionismus 

ekonomicky rozvinutých zemí (viz kap. 2.4.) přispěly ke značné rozmanitosti výrobců a 

vývozců oděvního zboží, zvláště ve skupině rozvojových a nejméně rozvinutých zemí 

(UNIDO 2003:3). 

Navzdory poměrně velkým rozdílům ve statistických údajích je patrné, že oděvní 

velkovýroba, která byla ještě po druhé světové válce výsadou industrializované Evropy a 

Spojených států, se rozvíjí v regionech s nižšími výrobními náklady a postupně přinejmenším 

zčásti nahrazuje výrobu oděvů v ekonomicky vyspělých zemích. 

Nejvýznamnějším regionem co do objemu výroby a exportu je oblast východní a 

jihovýchodní Asie v čele s Čínou, která podle odhadů jen v samotném oděvním průmyslu 

zaměstnává 1,6 milionu legálních pracovníků. Za ni se v rámci regionu řadí Bangladéš, 

Indonésie, Thajsko, Indie, Filipíny, Jižní Korea, Hongkong a další (Dicken 2003:320). 

Regionem s vysokou koncentrací oděvního průmyslu je také oblast Karibského moře 

(Guatemala, Nikaragua, Salvádor, Haiti, Dominikánská republika) a Mexika. 

Navzdory prudkému propadu konkurenceschopnosti po roce 1989 zůstává důležitým 

regionem také východní Evropa, zvláště Rumunsko, Bulharsko a Polsko. V globálním 

-11-

kontextu rovněž svou pozici posiluje oblast neevropského Středozemí, která má 

výhodu blízkosti k trhům Evropské unie – ať už se jedná o Turecko, Tunisko, Maroko nebo 

Egypt. Spíše regionální význam má oblast jižní Afriky, v čele s Jihoafrickou republikou, 

Mauriciem a Madagaskarem. 

Ačkoliv v patnáctce největších vývozců oděvů figurují jak země ekonomicky vyspělé 

(USA, Itálie, Německo), tak státy řazené k zemím rozvojovým (Indonésie, Thajsko, Turecko), 

lze při srovnání vývoje od roku 1980 lze vypozorovat tendenci ke směřování oděvní výroby 

do několika rozvojových zemí (viz příloha 1). 

V roce 2000 se na výrobě oděvních výrobků v úhrnné hodnotě 335 miliard dolarů 

podílelo minimálně 11,2 milionu legálně zaměstnaných pracovníků 9 a statisticky nevyčíslený 

počet lidí pracujících v neformálním sektoru (ILO 2000:10). Zahrnutí šedé ekonomiky do 

statistik by zřejmě ještě více ukázalo skutečný rozsah přesunu oděvního průmyslu do – jen 

v případě Bangladéše je odhadovaný rozdíl mezi legálními zaměstnanci a celkovým počtem 

pracovníků v oděvním průmyslu více než půl milionu (viz kap. 4). 

Tab. 1: Největší producenti oděvů podle počtu zaměstnanců v odvětví 

1 Čína 3 677,8* 11 Brazílie 185,9 

2 USA 793,0 12 Rumunsko 180,0 

3 Mexiko 567,1 13 Filipíny 178,1 

4 Rusko 392,8 14 Jižní Korea 177,6 

5 Japonsko 319,0 15 Turecko 166,1 

6 Bangladéš 316,5 16 Thajsko 160,0 

7 Indonésie 289,3 17 Jihoafrická republika 145,8 

8 Polsko 250,0 18 Portugalsko 136,7 

9 Itálie 213,5 19 Indie 133,2 

10 Velká Británie 201,0 20 Tunisko 125,4 

* Data zahrnují oděvní, textilní a obuvnický průmysl. 

Zdroj: Mezinárodní organizace práce (ILO 2000:15) 

Změny v rozmístění oděvního průmyslu proběhly během posledních padesáti let v 

několika vlnách. Evropské a americké producenty oděvů začala v 60. letech nejprve zásadně 

ohrožovat konkurence Japonska a tzv. asijských tygrů – Tchaj-wanu, Hongkongu a Jižní 

Koreje. K těm se v 70. a 80. letech připojily další asijské země, které mohly při získávání 

zahraničních investic a zakázek těžit z ještě nižších mzdových nákladů, z nižších cen 

pozemků a nemovitostí a dostatku pracovní síly (Gereffi 2003:14). Po roce 1978 se jednalo 

9 Údaj nezahrnuje oděvní průmysl Číny, která ve statistikách neodlišuje textilní, oděvní a obuvnický průmysl 

(ILO 2000:10). 

-12-

především o ekonomicky otevřenější Čínu a v menší míře také o Indii. Obě země měly (a 

stále mají) kromě nízkých výrobních nákladů také výhodu mírně podhodnocené měny vůči 

dolaru. 

Díky režimům celních preferencí a systému dovozních kvót však svůj podíl na trzích 

vyspělých zemí celkem snadno získaly i menší rozvojové země s méně rozvinutou 

infrastrukturou – v Asii například Indonésie, Thajsko a Malajsie, v Africe Mauricius a 

Madagaskar (Gereffi 2003:15). Jak objem oděvní produkce zhotovené mimo evropské a 

severoamerické země narůstal a zadavatelé zakázek hledali nové země, které by nebyly příliš 

limitovány kvótami, připojily se k celosvětově významným exportérům i Bangladéš, Srí 

Lanka a Filipíny. V souvislosti s uzavřením amerických dohod o volném obchodu se v 90. 

letech v Latinské Americe vynořilo několik dalších vývozců orientovaných především na 

severoamerický trh - především Mexiko, ale také například Nikaragua, Honduras, Jamajka, 

Dominikánská republika a další (Gereffi 2003:8-9). 

Změny v geografickém rozmístění oděvní výroby tedy neprobíhaly náhodně. Autoři 

studií o geografii oděvního průmyslu se vesměs shodují na tom, že rozmístění oděvní výroby 

v globálním měřítku bylo a stále je do značné míry odezvou na velmi konkrétní podněty 

spojené s mezinárodním systémem cel a dovozních kvót (OECD 2004) a bylo ovlivněno 

podmínkami v jednotlivých státech - dopravní infrastrukturou, výší mezd a dalších výrobních 

nákladů, flexibilitou pracovní síly, existencí volných obchodních zón, daňovými úlevami, 

vzdáleností k dodavatelům surovin a odběratelům zboží, absencí odborových hnutí apod. 

(Dicken 2003:340). 

2. 2. Strategie oděvního průmyslu v systému globální ekonomiky 

Výrobu oděvů lze rozdělit do dvou hlavních fází: předvýrobní přípravy a samotné 

výroby. K nim se dále řadí distribuce a marketing oděvního zboží coby relativně samostatná, 

ale úzce související a nepominutelná část výrobního a obchodního řetězce. Do předvýrobní 

přípravy spadá především navržení vzhledu oděvních výrobků (design) na základě důkladné 

analýzy trhu a průběžného vyhodnocování módních trendů a poptávky ze strany 

maloobchodních řetězců. Ty zase do jisté míry reagují na módní trendy a poptávku ze strany 

konečných spotřebitelů. 10 

10 Maloobchody a oděvní značky však poptávku konečných spotřebitelů také samy formují. 

-13-

Výrobní fáze zahrnuje především stříhání metráže, šití, žehlení a balení konečného 

výrobku. Třetí část – marketing – zajišťuje především reklamu na oděvní výrobek a jeho 

značku. 

Obr. 1: Zjednodušené schéma výrobního a obchodního řetězce v oděvním průmyslu 

Zaměstnanci Subdodavatelé Oděvní 

firma 

Tok informací a peněz 

Tok zboží 

Upraveno podle Dicken 2003:19 

Výrobní proces je rozčleněn do řady drobných na sebe navazujících úkonů. 11 Oděvní 

průmysl intenzivně využívá komparativních výhod různých zemí a regionů k tomu, aby do 

nich – pokud je to ve srovnání s jinými zeměmi výhodné - lokalizoval jednu či více fází 

výroby. Mezi jednotlivými úkony tak oděvní polotovar může procestovat i několik tisíc 

kilometrů. 

Ačkoliv oděvní průmysl je ve srovnání s textilním průmyslem a některými dalšími 

průmyslovými odvětvími méně organizačně koncentrovaný, značná část výroby a malo- i 

velkoobchodu oděvy je pod kontrolou velkých obchodních společností – specializovaných 

maloobchodních řetězců s módním oblečením (např. C&A, Intersport, H&M), značkových 

výrobců (např. Nike, Levi's, Hugo Boss) a sítí super- a hypermarketů (např. Wal-Mart, Marks 

& Spencer, Carrefour, Ahold). Rozdíly mezi fungováním těchto typů společností na trhu se 

stírají – maloobchodní řetězce a supermarkety zadávají zakázky přímo zhotovitelům, 

značkoví výrobci provozují vlastní sítě maloobchodů (OECD 2004:12). 

Oděvní korporace si ponechávají ve vlastní režii pouze ziskovější části výrobního a 

obchodního řetězce – předvýrobní design a povýrobní marketing. Na manuální práci velmi 

náročné a strojově prakticky nenahraditelné šití a žehlení zadávají formou jasně 

formulovaného požadavku podnikům v zemích s nižšími výrobními náklady a dalšími 

komparativními výhodami. 12 Tento vztah mezi zadavatelem (kontrahentem, kontraktorem) a 

subdodavatelem (subkontrahentem) se označuje jako subkontraktace (Mezinárodní politika 

11 Například ušití běžných džínů je rozfázováno průměrně do 38 drobných kroků, které zahrnují mimo jiné 

sešívání nastříhaných dílů, přišívání kapes, nášivek, zipů, knoflíků apod. (The Ecologist online, 22. 5. 2001) 

12 Jednou z prvních velkých oděvních značek, která se pro tuto strategii rozhodla, byla firma Nike. Generální 

ředitel firmy prohlásil: „Ve výrobě zboží už není žádná hodnota. Hodnota vzniká pečlivým výzkumem, 

inovacemi a marketingem.“ (CCC 2004:14) 

-14- 

Maloobchodní 

síť 

Konečný 

spotřebitel

2003). V případě, že subdodavatel přenechává celou nebo část zakázky dalším dodavatelům, 

se hovoří o tzv. sub-subkontraktování, nebo vícevrstvém subkontraktování. 

V souvislosti se stále běžnějším přesunem faktické výroby do zemí, v nichž operují 

levnější a často i flexibilnější dodavatelé, dochází k postupné proměně řady značkových 

výrobců v pouhé organizátory výrobního a obchodního řetězce, tzv. „výrobce bez továren“ 

(Gereffi používá termín manufacturers without factories – Gereffi 2003:3, Dicken mluví o 

factory-less firms – Dicken 2003:342). 

Borská rozlišuje dva základní druhy subkontraktace: průmyslovou subkontraktaci a 

obchodní subkontraktaci (Borská 2003:24). Angličtina má pro tyto typy subkontraktace 

pojmy assembly subcontracting, popř. industrial subcontracting, a original equipment 

manufacturing, popř. full-package supply (Gereffi 2003:1). 

V případě průmyslové subkontraktace dodavatel zodpovídá pouze za určitou část 

výrobního procesu, kterou provede na základě jednoznačných pokynů zadavatele. Zadavatel 

často dodá veškerý materiál, případně určí, z jakých zdrojů ho subdodavatel má získat. 

Obchodní subkontraktace dává dodavatelům větší prostor pro vlastní kreativitu a invenci – 

zadavatel zakázky určí pouze požadavky na finální výstup. 

Zpráva UNIDO naznačuje, že některým producentským zemím se podařilo posílit 

svou roli v oděvním průmyslu a z jednoduché zakázkové výroby postoupit ke skutečné 

obchodní subkontraktaci. V některých případech dokonce na trh úspěšně uvedly své vlastní 

oděvní značky 13 (Gereffi 2003:13). Tento posun se však týká pouze několika nově 

zprůmyslněných zemí jihovýchodní Asie. Ty se po přechodu na obchodní subkontraktaci 

nebo výrobu ve vlastní režii vydaly cestou většiny amerických a některých evropských 

oděvních korporací – vlastní výrobu oděvů zadávají subdodavatelům v okolních zemích 

s nižšími výrobními náklady a vyššími vývozními kvótami. Hongkongské a tchajwanské 

oděvní společnosti, které původně byly přímými dodavateli zámořských firem, se v některých 

případech stávají spíše regionálními agenturami amerických a evropských korporací – 

zajišťují včasné a levné zhotovení zakázek subdodavateli z jiných zemí a ponechávají si část 

zisku ze zakázky. 

Hongkong dnes například intenzivně využívá výrobních kapacit kontinentální Číny, 

Indonésie, Guatemaly a dalších zemí. Během desetiletí proto v hongkongském oděvním 

průmyslu ubylo 54 procent pracovních míst – z 300 tisíc v roce 1984 na 130 000 v roce 1994 

(Gereffi 2003:14). Jižní Korea, u níž se pokles v oděvním průmyslu také projevil velmi 

13 Největší posun udělal Hongkong, který na světový trh uvedl dámské oděvy pod vlastní značkou Episode, 

kterou vlastní hongkongská korporace Fang Brothers Group. K dalším známým hongkongským oděvním 

značkám patří Giordano a Hang Ten (Dicken 2003:347). 

-15-

výrazně, přesunula oděvní produkci na ostrov Saipan, který užívá výhod amerického 

závislého území, dále do Latinské Ameriky a některých zemí jižní a jihovýchodní Asie, které 

nejsou tolik omezovány vývozními limity (Gefeffi 2003:15). Systém tzv. triangulární výroby 

je uzavřen, když jsou oděvní výrobky transportovány od vlastního zhotovitele přímo do 

zámoří k původnímu zadavateli (Gereffi 2003:14). 

Strategii průmyslového subkontraktování uplatňují zvláště americké, německé a 

britské oděvní firmy (Dicken 2003:343). Některým španělským a italským oděvním značkám 

se daří udržet alespoň část produkce oděvů v zemích, kde sídlí. Italský Benetton vyrábí přímo 

v Itálii kolem 80 procent svého zboží, výrobu však zadává místním subkontrahentům. 

Podobně jako mnoho dalších oděvních značek si ponechává pouze ziskovější části výrobního 

řetězce - ty, které souvisí s designem, stříháním, barvením a balením zboží (Dicken 

2003:345). Španělská Zara, výrobce módního dámského oblečení, dokázala více než 

polovinu výroby udržet přímo ve Španělsku, a to dokonce ve svém vlastním výrobním 

závodě, který spolupracuje se švadlenami ze čtyř set místních družstev. Novinky od firmy 

Zara mohou díky tomu být k dispozici během tří týdnů od okamžiku, kdy designéři učiní 

rozhodnutí uvést na trh nový produkt – průměrně přitom v oděvním průmyslu trvá výroba a 

dodání nových kolekcí zhruba devět měsíců (Dicken 2003:345). 

Úspěch této oděvní značky potvrzuje, že kromě nízkých výrobních nákladů je pro 

získání konkurenční výhody v oděvním průmyslu čím dál důležitější také flexibilita výroby a 

distribuce. Požadavek na rychlé zhotovení zakázky a přesné dodržení dodacích termínů má 

implikace především pro vlastní výrobce oblečení, ať už jsou lokalizováni ve vyspělých nebo 

rozvojových zemích. Časový pres významně ovlivňuje výrobní standardy, především 

pracovní podmínky (viz kap. 3.1). 

Rostoucí koncentrace na straně zadavatelů zakázek, jejichž diverzita se zmenšuje 

úměrně tomu, jak sílí několik velkých maloobchodních řetězců a oděvních firem na trhu, 

způsobuje, že oděvní průmysl je typickým příkladem odvětví taženého poptávkou 14 (Dicken 

2003:19). V kombinaci s obrovskou variabilitou na straně subdodavatelů oděvů tak dochází 

k situaci, kdy obchodní společnosti, které zhotovení oděvů zadávají a zajišťují jejich 

marketing a distribuci, mají značnou převahu a tím i kontrolu nad tím, jak, kdy a kde se bude 

vyrábět a jak se bude zisk dělit mezi jednotlivé články výrobního a obchodního řetězce 

(Gereffi 2003:3). Oděvní značky a maloobchodní řetězce tak mají zásadní vliv na organizaci a 

14 Tzv. buyer-driven chain - tento pojem se nevztahuje na poptávku ze strany konečných spotřebitelů, ale 

především na poptávku ze strany primárních kontrahentů – velkých oděvních firem, které pověřují vlastním 

zhotovením oděvů menší podniky. Opakem je producer-driven chain, jehož příkladem je například hutní nebo 

energetický průmysl, tedy odvětví, jimž dominuje jen několik dodavatelů a mnoho poptavatelů. 

-16-

ozmístění oděvní výroby (Dicken 2003:319). Vzhledem k tomu, že téměř polovina světové 

produkce textilu se spotřebuje právě v oděvním průmyslu (Dicken 2003:318), je poptávka ze 

strany oděvního průmyslu současně i jedním z nejdůležitějších faktorů, které určují velikost, 

rozmístění a organizaci průmyslu textilního. 

2. 3. Oděvní průmysl a technologický pokrok 

V oděvním průmyslu je technologický pokrok patrný především v před- a povýrobní 

fázi. Naproti tomu při vlastní výrobě oděvů je uplatnění moderních technologií omezené. 

Nahrazení lidské práce mechanickou je obtížné, nákladné a nespolehlivé. Oděvní výroba 

proto zůstává komplexem na sebe navazujících manuálních činností (Dicken 2003:335), které 

v jednotlivostech sice mohou využívat technologických zlepšení, jako celek však zůstávají 

výsledkem lidských dovedností. Techniky šití zůstávají v podstatě stejné jako před stoletím 

(OECD 2004:19). 

Ne náhodou se proto oděvnímu průmyslu dobře daří právě v rozvojových zemích, 

které se vydaly na cestu industrializace: uvolnění velkého počtu pracovních síl ze zemědělství 

v důsledku jeho mechanizace a „zelené revoluce“ (Wright 2002:73) spolu s nárůstem počtu 

ekonomicky aktivních osob v důsledku demografických změn prohlubují absolutní nedostatek 

pracovních příležitostí a stlačují cenu práce na minimum. To zajišťuje oděvnímu průmyslu 

více než dostatek levných nekvalifikovaných pracovníků, kteří se mohou uplatnit při 

monotónním šití nebo stříhání látek, při praní a žehlení zhotovených oděvů. Tradiční 

dovednosti v šití a tkaní by teoreticky mohly představovat další výhodu, v praxi však 

předchozí zkušenost s výrobou oděvů zřejmě s rozmachem oděvního průmyslu v rozvojových 

zemích nesouvisí. 

Relativně nízká kapitálová náročnost spolu s možností využívat velmi prosté a 

zastaralé technologie však poskytuje další pádný důvod pro přesun oděvní výroby do zemí 

s nižšími výrobními náklady. Dostupnost kvalitního textilu přímo v místě zhotovení oděvů je 

rovněž považována za výhodu, není však podmínkou rozvoje oděvního průmyslu v dané 

lokalitě (Dicken 2003:318). 

-17-

2. 4. Oděvní průmysl v systému mezinárodní obchodní politiky 

Aktuální rozmístění oděvní výroby je výsledkem rozdílů ve výši mzdových nákladů, 

časové a produktové flexibility, spolehlivosti dodavatelů a na vzdálenosti k cílovým trhům 

(OECD 2004:12). Velmi důležitým faktorem však donedávna byla a částečně stále jsou i 

omezení a pobídky zakotvené v mezinárodních dohodách. 

Oděvní průmysl je podobně jako zemědělská politika typickým příkladem odvětví, 

které dlouhodobě přispívá k napětí mezi ekonomicky vyspělými zeměmi Severu a 

rozvojovými zeměmi Jihu. Mnohé rozvojové země spatřují v rozvoji domácího oděvního 

průmyslu klíč k nastartování ekonomické prosperity; ekonomicky vyspělé země naopak 

nechtějí dopustit zánik svého oděvního průmyslu a ztrátu statisíců pracovních míst ve 

prospěch levnější konkurence. Ne náhodou byl mezinárodní obchod oděvy a textilem až do 

konce roku 2004 jediným odvětvím, které bylo regulováno zvláštními obchodními pravidly, 

která zásadně ovlivnila prostorové rozmístění oděvního průmyslu ve světě (Dicken 

2003:317). 

V 50. letech minulého století, kdy americký a britský oděvní průmysl musel čelit 

masivnímu průniku levnější japonské a hongkongské oděvní produkce na domácí trh, 

vyjednaly Spojené státy a Velká Británie s těmito rozvíjejícími se asijskými zeměmi soubor 

„dobrovolných“ dohod. Jejich hlavním účelem bylo omezit dovoz textilu a oděvů z těchto 

zemí a ochránit tak evropské a americké výrobce. 

V roce 1962 byly tyto dohody rozšířeny do podoby Dlouhodobého ujednání (Long- 

Term Arrangement – LTA), které regulovalo mezinárodní obchod bavlněnými textiliemi. 

V platnosti zůstalo do roku 1973, kdy se Evropě a Spojeným státům podařilo vyjednat 

návaznou dohodu, která pokrývala i oblast umělých a dalších nebavlněných vláken – tzv. 

Ujednání o mezinárodním obchodě textilem (Multi-Fibre Arrangement - MFA). Dohoda 

umožňovala zvyšovat roční dovoz textilu a oděvů z asijských a některých latinskoamerických 

zemí o pouhých 6 procent – o více než polovinu méně, než kolik požadovaly rozvojové země. 

V rámci MFA byla vyjednána kvantitavní omezení v podobě maximálních dovozních kvót 

pro jednotlivé typy oděvních a textilních výrobků. Každý významný producent ze skupiny 

rozvojových zemí dostal přidělen maximální limit pro objem vývozů do jednotlivých 

vyspělých zemí. MFA byla po uplynutí čtyřleté platnosti v roce 1977 prodloužena ještě 

celkem čtyřikrát; platnost poslední dohody skončila až v roce 1995 (Dicken 2003:337-338). 

Během uruguajského kola jednání na přelomu 80. a 90. let se podařilo vyjednat 

začlenění obchodu oděvy a textilem do Všeobecné dohody o obchodu a clech (General 

-18-

Agreement on Trade and Tariffs), z níž byl dosud vyňat (Dicken 2003:338), a přijmout 

desetiletý plán na postupnou liberalizaci obchodu textilními vlákny, textilem a oděvy. Tato 

návazná smlouva vešla ve známost pod názvem Světová dohoda o textilu a oděvech 

(Agreement on Textiles and Clothing – ATC). Odstranění kvantitativních omezení bylo 

rozděleno do tří období: leden 1995 – prosinec 1997, leden 1998 – prosinec 2001 a leden 

2002 – prosinec 2004. Postupně tak mělo dojít k začlenění 16, 17, resp. 18 procent dosud 

regulovaného trhu do systému WTO. Integrace zbývajících 49 procent připadla na leden 2005 

(Gereffi 2003:12). 

Ačkoliv odstranění protekcionistických opatření vyspělých zemí a uvolnění trhu oděvy 

a textilem, mohlo v první chvíli vzbudit nadšení rozvojových a nejméně rozvinutých zemí, 

brzy se ukázalo, že plná implementace Dohody o textilu a oděvech způsobí menším 

rozvojovým zemím obrovské potíže. V dobách platnosti MFA/ATC byl vývoz asijských 

textilních a oděvních gigantů, především Číny a Indie, na lukrativní trhy Evropy a Spojených 

států omezen jasně stanovenými kvótami. Oděvním a textilním firmám proto při dosažení 

limitu nezbylo, než rozdělit výrobu do dalších zemí, jejichž limity dosud nebyly plně využity, 

nebo jejichž vývoz kvótám nepodléhal vůbec (Dicken 2003:338). Vzhledem k tomu, že 

kvantitativní omezení se neuplatňovala především na vývoz textilu a oděvů z nejméně 

rozvinutých zemí světa – např. Bangladéše, Filipín, Kambodže, většiny afrických zemí a 

některých latinskoamerických zemí, přispěl selektivní protekcionismus vyspělých zemí 

k roztříštění dodavatelského řetězce (OECD 2004:11). Kvóty přispěly k rozvoji textilního a 

zvláště kapitálově a technologicky nenáročného oděvního průmyslu v ekonomicky 

nejzaostalejších regionech světa (Gereffi 2003:15). 

Ačkoliv Dicken připomíná, že zdaleka není jisté, že po skončení platnosti Dohody o 

textilu a oděvech na konci roku 2004 bude trh oděvy a textilem opravdu fungovat bez 

omezení 15 (Dicken 2003:339), mnohé menší rozvojové země s napětím očekávaly příchod 

roku 2005. Oprávněnost jejich obav potvrzuje i fakt, že Čína těsně před vypršením dohody ve 

velkém nakupovala moderní vybavení pro textilní a oděvní průmysl (OECD 2004:11). 

Četné nevládní organizace a vládní instituce, které sledují zapojení rozvojových zemí 

do mezinárodního obchodu, varují, že země jako Bangladéš nebo Indonésie po skončení 

15 Očekává, že evropské země a USA vytvoří po skončení platnosti dohody jiná omezení obchodu, např. 

prostřednictvím cel, zvýšených nároků na kvalitu a zdravotní nezávadnost apod. (Dicken 2003:339). To 

potvrzují i změny v obchodní politice EU – očekávanému přílivu laciného čínského zboží hodlá zabránit 

přijetím plánu, který se opírá především o důslednější ochranu registrovaných oděvních značek a boj proti 

pašování a padělání zboží. Uvažuje se i o urychlení vzniku zóny volného obchodu s neevropským Středomořím 

(Hospodářské noviny, 13. 10. 2004). Rovněž Spojené státy usilovaly před vypršením dohody o zavedení 

ochranných opatření. Iniciativa se však setkala s protesty ze strany amerických dovozců a maloobchodních 

prodejců oblečení (Hospodářské noviny, 7. 4. 2003). 

-19-

platnosti ATC ztratí desítky tisíc pracovních míst ve prospěch čínského oděvního průmyslu 

(SOMO 2004). Podobné předpovědi platí i pro oděvní průmysl některých vyspělých zemí 

včetně České republiky (Hospodářské noviny, 22.11.2004). 

Vedle systému dovozních kvót hraje důležitou roli pro lokalizaci oděvního průmyslu 

také rozvoj regionálních ekonomických iniciativ, které značně usnadňují výměnu zboží, 

materiálu a tok peněz, a dohod o preferenčním přístupu na vybrané trhy . Tento aspekt je 

významným faktorem především v případě dodávek na trh Spojených států, ale i Evropské 

unie, Japonska a Austrálie. 

K nejvýznamnějším dohodám prvního typu se řadí Severoamerická dohoda o volném 

obchodě (North American Free Trade Agreement - NAFTA), která již od roku 1994 zajišťuje 

při splnění určitých podmínek bezcelní výměnu zboží a materiálu mezi Mexikem, USA a 

Kanadou. 

Ekonomicky vyspělé země v některých případech uzavírají s nejméně rozvinutými 

zeměmi světa dohody o preferenčním přístupu zboží na rozvinuté trhy. Příkladem takové 

dohody je evropský program EBA (Everything but Arms - Vše kromě zbraní), který od března 

2001 garantuje 49 nejméně rozvinutým zemím světa bezcelní neomezený přístup na trh 

Evropské unie. Spojené státy uzavřely obdobné dohody s ekonomicky nejzaostalejšími 

zeměmi subsaharské Afriky, se zeměmi z oblasti Karibského moře a s některými zeměmi 

Latinské Ameriky (OECD 2004:60). 16 Podobně Kanada, Austálie i Japonsko umožňují 

bezcelní přístup výrobkům a surovinám z vybraných zemí. Lze očekávat, že po vypršení 

platnosti Dohody o textilu a oděvech ještě vzroste tlak ze strany menších rozvojových zemí a 

nevládních organizací na rozšíření režimu všeobecných celních preferencí (OECD 2004:13). 

2. 5. Strategie minimalizace výrobních nákladů v oděvním průmyslu – závod ke dnu? 

Oblast výrobních podmínek je pravděpodobně nejkontroverznějším aspektem 

současného oděvního průmyslu. Rozpor mezi obrovskými finančními prostředky 

vynakládanými na marketing a reklamu a tlakem na minimalizaci nákladů ve vlastní výrobě je 

terčem kritiky nevládních organizací, spotřebitelské veřejnosti i odborů. 17 Pracovněprávní 

16 Jedná se o smlouvu AGOA (African Growth and Opportunity Act), která vstoupila v platnost v květnu roku 

2000, a CBTPA (Caribbean Basin Trade Partnership Act). Preferenční přístup jihoamerických zemí byl stvrzen 

smlouvou ATPDEA (Andean Trade Promotion and Drug Eradication Act), která se týká Kolumbie, Peru, 

Bolívie a Ekvádoru (OECD 2004:60) 

17 Zřejmě nejvíce utratí za reklamu sportovní firma Nike. V roce 1998 – rok poté, co se stala symbolem 

vykořisťovatelských praktik vůči pracovníkům v rozvojových zemích, na reklamu a propagaci vydala více než 1 

miliardu dolarů (The Ecologist, 22. 3. 2004). 

-20-

standardy v oděvním průmyslu nejen v rozvojových zemích podle zpráv nezávislých 

pozorovatelů a kontrolorů často nesplňují běžné nároky, zakotvené v národních legislativách 

dotčených zemí a v mezinárodních smlouvách. 

Ačkoliv jsou mzdové náklady v oděvním průmyslu v porovnání s ostatními náklady 

velmi nízké, tvoří největší část vlastních výrobních nákladů (Dicken 2003:31). Mzdy 

zaměstnanců v oděvním průmyslu se v jednotlivých zemích značně liší (viz příloha 3) a 

oděvní průmysl na tento faktor velmi senzitivně reaguje. Při současném splnění různých 

dalších požadavků (relativní blízkost cílovému trhu, flexibilita a spolehlivost místních 

výrobců, kvalitní výstupy, daňová zvýhodnění, základní infrastruktura atd.), se oděvní výroba 

pohotově přesouvá tam, kde jsou mzdové náklady relativně nejnižší a kde hrozí nejnižší riziko 

konfliktů s odbory. 

Dochází tak k intenzivní konkurenci nejen mezi jednotlivými místními zhotoviteli, ale 

i mezi celými státy a regiony. Ty usilují o vytvoření co nejlepších podmínek pro zahraniční 

investory nebo kontraktory (ILO 2000:22), od jejichž zájmu si slibují pracovní místa, příjmy 

do rozpočtu státní správy, vybudování lepší infrastruktury, zvýšení renomé coby vhodné 

lokality pro další průmysl apod. Dochází k tlaku na úroveň mezd a dalších nákladů, na 

omezení odborové činnosti a k prosazování požadavků na maximální časovou flexibilitu 

výroby. 

I proto je oděvní průmysl nejčastěji zastoupeným průmyslovým odvětvím ve volných 

obchodních zónách (ILO 2000:59). UNIDO definuje volné obchodní zóny jako „relativně 

malé, prostorově jasně ohraničené oblasti v rámci jednoho státu, jejichž účelem je přilákat 

průmyslová odvětví orientovaná na vývoz zaručením výhodných investičních a obchodních 

podmínek ve srovnání se zbytkem hostitelské země. Volné obchodní zóny poskytují především 

výhodu bezcelního dovozu materiálu, který má být zpracován“ (Dicken 179:2003). 

Zahraniční i domácí společnosti mohou tedy do těchto zón bezcelně dovážet vstupy, 

zpracovávat je s použitím levné pracovní síly a poté reexportovat finální výrobky nebo 

polotovary (Borská 2003:24). Kromě investičních pobídek ve formě celních a daňových úlev 

mohou firmy těžit z dopravní, skladovací, překladní a jiné infrastruktury, z přítomnosti 

poskytovatelů potřebných služeb a v některých zemích také z výjimek ze zákonných nařízení 

v oblasti pracovního práva nebo v oblasti práva životního prostředí (Dicken 2003:179-180). 

Poslední jmenované se týká například Pákistánu, Bangladéše, Namibie a Panamy (ILO 

2000:61-64). 

Volné obchodní zóny, které vytváří ideální podmínky pro levnou výrobu 

standardizovaných oděvů, jako jsou trička, kalhoty, sportovní mikiny a bundy, jsou však 

-21-

právě z těchto důvodů pověstné velmi nízkými pracovněprávními standardy, nízkou úrovní 

mezd, omezenou nebo zcela zakázanou činností odborových hnutí, nesplňováním 

environmentálních norem apod. (viz kap. 3.2.). 

Oděvní firmy a jejich subdodavatelé využívají různé další strategie jak snížit výrobní a 

zvláště mzdové náklady. Jedním z takových způsobů, který snižuje náklady na mzdy a 

sociální zabezpečení pracovníků a zároveň zaměstnavateli umožňuje vyhnout se odpovědnosti 

za dodržování bezpečnostních standardů při současném zajištění dokonalé flexibility dodávek 

v době sezónních výkyvů, je zadávání zakázek domácím pracovníkům. 

Domácí práce je podle definice ILO vymezena jako „práce prováděná za odměnu na 

bázi mzdy podle jasně určené objednávky zaměstnavatele mimo působiště zaměstnavatele 

v prostorách, které si pracovník sám zvolí“ (ILO 2000:24). V oděvním průmyslu se nejčastěji 

využívá průmyslové domácí práce, jejímž nejtypičtějším znakem je zadávání jednoduchých 

nekomplexních úkolů. Pracovník obvykle obdrží od zprostředkovatele, který stojí mezi ním a 

subdodavatelem, veškerý materiál potřebný k vyhotovení zakázky (ILO 2000:25). 

Zatímco v Latinské Americe se upřednostňuje výroba ve volných obchodních zónách, 

jižní a jihovýchodní Asie je typická dlouhými řetězci zprostředkovatelů, kteří zakázky dělí na 

menší a menší, aby je nakonec zadali domácím námezdním pracovníkům v městských nebo 

venkovských oblastech. Statistické odhady rozsahu domácí práce jsou z pochopitelných 

důvodů nepřesné, odhaduje se však, že například jen v samotné Indii je do domácí práce 

spojené s ručním tkaním a šitím zapojeno minimálně 7 milionů lidí převážně z venkovských 

oblastí a chudinských čtvrtí velkoměst (ILO 2000:26). V ekonomicky vyspělých zemích, kde 

je domácí práce rovněž na vzestupu, bývá tento druh zaměstnaneckého poměru regulován 

pracovním právem a zaměstnanci mají na rozdíl od svých kolegů z rozvojových zemí 

vymahatelné právo na ochranu před nepřiměřenou exploatací. 

Na podobném základě jako průmyslové domácí dílny fungují i tzv. sweatshops 18 – 

menší neformální výrobní dílny, které zaměstnávají v nevyhovujících podmínkách 

nekvalifikované pracovníky, imigranty, příslušníky etnických menšin, sociálně slabé ženy a 

další sociální skupiny, které hledají uplatnění na trhu práce jen s obtížemi. Existence těchto 

manufaktur byla zdokumentována v mnoha zemích východní Evropy (Bulharsko, Rumunsko, 

Turecko) a dokonce i v zemích s nejpřísnější pracovní legislativou na světě: studie oděvních 

podniků provedená v kalifornském San Francisku a Oaklandu tvrdí, že v polovině 90. let 

v manufakturách na předměstí těchto měst pracovalo za mzdu hluboce pod zákonným 

minimem a během pracovní doby výrazně převyšující nejvyšší povolenou pracovní dobu více 

18 Pojem je odvozen z anglického sweat – pot. 

-22-

než polovina jejich pracovníků (Sweatshop Watch, 9. 4. 2005). Kauza severokorejských šiček 

v Žebráku (Respekt, 29. 3. 2004) dokládá, že ani Česká republika není v tomto ohledu 

výjimkou. 

Důsledky uplatňování výše popsaných strategií minimalizace výrobních nákladů 

v oděvním průmyslu na pracovníky, širší společnost, hospodářství a životní prostředí 

dotčených zemí jsou varující. 

-23-

3. Přehled vybraných důsledků globalizace oděvního průmyslu pro 

rozvojové země 

Oděvní průmysl je jedním z mála odvětví, které jsou výrazně zastoupeny v mnoha 

rozvojových zemích. Přesun světové oděvní výroby do zemí s nízkými výrobními náklady má 

pro cílové lokality širokou škálu rozporuplných ekonomických, sociálních, politických, 

kulturních a environmentálních implikací, jež se vzájemně prolínají a které lze jen obtížně 

analyzovat odděleně, bez uvážení širších kontextů. Tato a následující kapitola poskytují 

základní přehled ekonomických, sociálních a environmentálních souvislostí spojených 

s relokací oděvní výroby do rozvojových a nejméně rozvinutých zemí. Všímají si zvláště těch 

aspektů, které přispěly ke vzniku iniciativ, jimž se věnuje kapitola pátá. 

3. 1. Ekonomické aspekty přesunu oděvní výroby 

Z ekonomického hlediska můžeme rozlišit dvě hlavní roviny důsledků – 

makroekonomickou (vztahující se k národnímu hospodářství jako celku) a 

mikroekonomickou (týkající se jednotlivých odvětví a firem). Obě roviny vykazují několik 

společných znaků, které přímo ovlivňují povahu důsledků přesunu oděvní výroby. Klíčový 

význam má nestabilita, riziko a absence kontroly. 

Nestabilita je z pohledu cílových zemí to, co zadavatelé zakázek označují pojmem 

s výrazně pozitivnějšími konotacemi - jako flexibilitu. Nestabilita – ať už v oblasti 

zaměstnanosti, daňových příjmů, směřování přímých investic nebo zadávání zakázek – je 

z velké části důsledkem liberalizace mezinárodního obchodu oděvy a snahy oděvních firem o 

co nejnižší výrobní náklady, výsledkem stále běžnějšího subkontraktování a také technického 

zdokonalování komunikačních prostředků. Na makro- i mikroekonomické úrovni má 

nestabilita pro cílové země a jejich obyvatele mnoho důsledků, mezi nimiž lze jen obtížně 

identifikovat nějaké pozitivní prvky. 

Aspekt rizika a odpovědnosti za ně souvisí s delegací některých úkonů a 

zodpovědností za jejich včasné a správné vykonání na nižší „patra“ v pyramidě 

subkontraktování. Strategie subkontraktování znamená pro zadavatelské firmy úsporu 

nákladů, ale také eliminaci rizik souvisejících s výrobou – firma, která zhotovení zakázky 

přenechá jinému výrobci, se zbavuje zodpovědnosti za dodržování pracovněprávních, 

-24-

ezpečnostních, environmentálních a jiných právních norem. Subkontraktováním se zadavatel 

rovněž z velké části vyvazuje z rizika spojeného s požadavkem na rychlé zhotovení a dodání 

zakázky – to se přesouvá na vlastního výrobce oděvů (ILO 22:2000). 

Absence kontroly je dalším aspektem, který souvisí se zmíněnými souvislostmi. 

Dodavatelé z rozvojových zemí, kteří pro zahraniční firmy šijí oděvy na zakázku, a vlády 

jejich zemí, mají jen velmi omezenou kontrolu nad obchodním a výrobním řetězcem. Míra 

kontroly je přitom jedním z klíčových faktorů, které ovlivňují rozdělení zisku v obchodním a 

výrobním řetězci (Hale 2003:27). 

Dopady všechny tří výše zmíněných aspektů se vzájemně posilují – bez určitého 

stupně kontroly si výrobci nemohou být jisti stabilním ekonomickým prostředím a 

kontinuitou přísunu zakázek; nestabilita a absence kontroly a vlivu posilují míru rizika, které 

výrobci podstupují: 

Obr. 2 Faktory, které ovlivňují charakter dopadů 

globalizace oděvního průmyslu 

Peter Dicken zpracoval obecný přehled hlavních ekonomických souvislostí přímého a 

nepřímého působení zahraničních nadnárodních společností na hostitelské ekonomiky. K 

nejdůležitějším potenciálním důsledkům řadí vlivy na: 

(a) obchodní bilanci cílové země, 

(b) míru zaměstnanosti v zemi, 

(c) příliv zahraničního kapitálu, 

(d) fiskální příjmy cílových zemí 

(e) na úroveň používaných technologií v cílové zemi, 

(f) na exportní pozici cílové země, 

-25-

(g) na místní podniky (Dicken 2003:280). 

Tyto oblasti lze využít jako výchozí body pro analýzu hlavních ekonomických aspektů 

globalizace oděvní výroby a obchodu oděvy z hlediska rozvojových a nejméně rozvinutých 

zemí. 19 

(a) Oblečení, které se zhotovuje v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích, je 

z největší části určeno pro vývoz na trhy vyspělých zemí. Export oděvní produkce sice může 

přispívat k vylepšení obchodní bilance sledované země, jeho význam je však výrazně snížen 

preferováním dovážených surovin (Perman 2004:7). 

(b) Díky vysoké náročnosti na lidskou práci má relokace oděvního průmyslu přímý 

dopad na zaměstnanost v cílových rozvojových zemích. Ačkoliv na úrovni celosvětové 

ekonomiky počet pracovních míst v oděvním průmyslu stagnuje, popřípadě mírně roste, na 

úrovni jednotlivých států se vyznačuje extrémní nestálostí (ILO 2000:21). Dlouhodobé 

přínosy pro snižování míry nezaměstnanosti v konkrétní zemi proto mohou být sporné, jak se 

ukazuje na příkladu Bangladéše (viz kap. 4). 

Spolehlivá statistická data o celkovém počtu pracovních míst, která vznikla v exportně 

orientovaném oděvním průmyslu v rozvojových zemích v důsledku přesunu oděvní výroby, 

neexistují. Lze však předpokládat, že počet lidí nově zapojených do oděvních výroby v 

rozvojových zemích dalece přesahuje počet pracovních míst, která zanikla v zemích 

vyspělých. V průběhu 80. a 90. let v zemích OECD zanikly více než 4 miliony pracovních 

míst (OECD 2004:11). Počet pracovních míst, které migrace výroby do rozvojových zemí 

generovala, je zřejmě podstatně vyšší, mimo jiné proto, že produktivita práce v oděvním 

průmyslu je zde z řady důvodů nižší (především z důvodu nevyhovujících pracovních 

podmínek a dlouhé pracovní doby, ale také kvůli častým výpadkům elektřiny, zpoždění 

v dodávkách materiálu, horšímu technickému vybavení apod.). Pozitivní efekt vzniku nových 

pracovních míst však oslabuje jejich kvalitativní povaha (viz kap. 3.2). 

(c) Příliv kapitálu bývá vedle jedním z hlavních argumentů, kterými se obhajuje 

přítomnost a působení zahraničních společností. Pokud v oděvním průmyslu k přímým 

zahraničním investicím dochází, pak obvykle směřují do volných obchodních zón (Hale 

2003: 14). Většina rozvojových zemí se ve snaze přilákat přímé investice nebo velké 

zahraniční zakázky uchyluje k protěžování zahraničních firem formou daňových úlev, 

bezcelních zón, budování dopravní a jiné infrastruktury ze státního rozpočtu a jiným 

19 K nim bychom mohli připojit ještě jeden, z hlediska environmentální ekonomie zásadní aspekt – dopad na 

tradiční lokální ekonomiku, především samozásobitelské komunity. Toto téma je zařazeno do části o 

environmentálních souvislostech přesunu oděvní výroby (kap. 3. 3). 

-26-

pobídkám. Prostřednictvím těchto pobídek a skrytého subvencování poskytují velkou část 

kapitálu potřebného k zřízení a provozu výrobny právě cílové státy (Dicken 2003:306). Po 

vyčerpání těchto výhod se však zájem oděvních firem často přesouvá jinam. Příkladem je 

chování firmy Eurotex, která z těchto důvodů přemístila rozsáhlé výrobní komplexy z ostrova 

Saipan (Garment Workers on US Saipan, 2000). 

(d) Řada rozvojových zemí se potýká s vysokým zadlužením a nedostatkem 

prostředků pro financování systému sociálních a jiných veřejných služeb. Oděvní výroba 

může být jedním z mála průmyslových odvětví, kterým se v zemi daří a které jí přináší 

zahraniční devizy, jak ukazuje příklad Bangladéše. Tento potenciální přínos je však v případě 

mnoha rozvojových zemí velmi zásadně omezen vysokou lokalizační dynamikou oděvního 

průmyslu. Konečný souhrn fiskálních příjmů cílové země může být minimální, či dokonce 

záporný. 

(e) Přítomnost zahraničního kapitálu může v některých odvětvích vést ke zlepšení 

používaných technologií. Tento aspekt je však v případě oděvního průmyslu nevýznamný – 

navzdory některým pokusům o automatizaci fáze šití zůstává šití a žehlení kromě dílčích 

technických inovací náročným manuálním úkonem. 

(f) Subkontraktování umožňuje pověřeným podnikům participaci na oděvním trhu 

vyspělých zemí. Oděvní továrny a dílny ze zemí s nízkými mzdovými náklady získávají 

nepřímý přístup na trhy obsazené velkými oděvními koncerny, na nichž by se bez 

propracovaného marketingu a efektivní logistiky nebyly samy schopny uplatnit (Dicken 

2003:288). Subkontraktováním se však na nižší úrovně výrobního řetězce přesouvá také 

riziko spojené s nestabilitou oděvního průmyslu. Pověření subdodavatelé prakticky nemohou 

ovlivňovat ani anticipovat vzdálená rozhodnutí zadavatelů zakázky, byť se jich bezprostředně 

týkají. 

Gereffi a Memedovicová (2003) zkoumali, zda a jakým způsobem rozvojové země 

posilují svou pozici v oděvním průmyslu. Ačkoliv identifikovali několik nadějných příkladů, 

kdy se původně pouzí zpracovatelé zahraničních zakázek vypracovali v plnohodnotné 

partnery, kteří poskytují celý „balík“ služeb od navržení vzhledu oděvu, přes vyhledání 

vhodného dodavatele materiálu, zajištění dopravy, šití, žehlení, balení až po distribuci do 

maloobchodní sítě (Gereffi 2003:13-15), zjistili, že se to týká jen hrstky výrobců z několika 

málo nově se industrializujících zemí. Tento náhled podporují i závěry studie Understanding 

-27-

the Subcontracting Chain, která u všech zkoumaných oděvních podniků 20 konstatuje velmi 

omezenou míru kontroly nad výrobním a obchodním řetězcem (Hale 2003). 

(g) V případě přímého zapojení zahraničních oděvních korporací do oděvního 

průmyslu rozvojové země, ke kterému dochází nejčastěji v Latinské Americe, bývají pozitivní 

dopady přesunu oděvní produkce na místní podniky zanedbatelné. Studie ICFTU, věnovaná 

volným obchodním zónám a pracovním standardům v nich, konstatuje velmi nízký stupeň 

propojení zahraničních firem působících ve volných obchodních zónách s místními dodavateli 

a distributory (Perman 2004:6). 

Při subkontraktování jsou dopady na místní podniky výraznější. Závislost na jediném 

zadavateli zakázek však může pro výrobní podniky představovat velký problém v okamžiku, 

kdy se tento zadavatel rozhodne pověřit výrobou jiného dodavatele (Dicken 2003:291). 

Ekonomický přínos relokace částí oděvního řetězce do rozvojových zemí se tedy 

omezuje především na vytvoření vysokého počtu nekvalifikovaných pracovních míst bez 

záruky kontinuity a případně na zmírnění schodku mezinárodního obchodu sledované země. 

3. 2. Sociální aspekty 

Nižší úroveň mzdových nákladů a potenciálně i nižší nároky v oblasti pracovního 

práva a sociálního zabezpečení jsou ekonomy hlavního proudu chápány jako komparativní 

výhoda dané země ve srovnání s ostatními státy. Někteří ekonomové a environmentálně a 

sociálně angažovaní autoři však zdůrazňují, že tato „výhoda“ není statická a jednou pro vždy 

daná a že státy – chtějí-li si ji udržet – musí neustále zohledňovat úroveň výrobních standardů 

ve srovnatelných zemích. Komparativní výhoda založená na těchto faktorech tak má přímou 

souvislost s přetrvávající chudobou v rozvojových zemích, absencí základních práv 

pracovníků a nízkými environmentálními standardy (Hale 2004). 

Sociální souvislosti globalizace oděvního průmyslu závisí na několika proměnných. 

Pro základní klasifikaci můžeme použít charakter pracoviště, tj. zda vykonává pracovník 

zadanou práci v prostorách určených zaměstnavatelem (v exportní zóně, továrně, dílně, 

neformální manufaktuře), nebo zda pracuje doma. Druhou důležitou dimenzí je povaha 

pracovního vztahu, tj. zda je pracovník zaměstnán na základě řádné pracovní smlouvy nebo 

zda je jedním z nelegálních pracovníků, kteří nejsou pod ochranou pracovního práva a 

20 Zpráva analyzuje řetězec dodavatelsko-odběratelských vztahů v oděvním průmyslu v Bangladéši, na Srí 

Lance, v Indii, Pákistánu, Thajsku, Číně, na Filipínách, v Bulharsku a ve Velké Británii. 

-28-

nepožívají výhod sociálního zabezpečení. Tyto dva základní aspekty, znázorněné ve schématu 

3.2, sice nestačí k plné typologii pracovních vztahů a souvisejících sociálních důsledků, jsou 

však dostatečné pro ilustraci šíře problematiky a omezených možností generalizace. 

Třetí důležitou dimenzí je pozice zaměstnavatele v dodavatelsko-odběratelských 

vztazích – výsledky několika terénních výzkumů shrnutých v publikaci Understanding the 

Subcontracting Chain, dokládají, že pracovní podmínky, mzdy, sociální zabezpečení 

pracovníků a další faktory, které mají přímý vliv na širší sociální důsledky, mají tendenci se 

zhoršovat se vzrůstajícím počtem prostředníků a mezičlánků, které výrobní podniky vzdalují 

od původních zadavatelů zakázky (Hale 2003:26). 

Následující přehled shrnuje hlavní sociální aspekty globalizace oděvního průmyslu 

z hlediska rozvojových zemí: od důsledků pro zaměstnance a pracovníky v oděvním průmyslu 

směrem k širším důsledkům pro místní komunity a společnost v rozvojových zemích. Tam, 

kde se sociální souvislosti na základě popsaných proměnných zásadněji liší, naznačuji možná 

specifika. 

šedá ekonomika 

Domácí práce 

Volná obchodní 

zóna 

-29- 

legální práce 

Obr. 3: Základní proměnné ovlivňující kvalitu pracovních příležitostí 

v oděvním průmyslu

Vznik pracovních míst 

Na Srí Lance a v Pákistánu pracuje každý čtvrtý zaměstnaný člověk v oděvním 

průmyslu (Hale 2003:10). Obdobné číslo platí i pro Bangladéš a některé další země. V 

Dominikánské republice tvoří zaměstnanci oděvního průmyslu tři čtvrtiny z celkového počtu 

200 tisíc pracovníků ve výrobním sektoru (The Economist, 16. 10. 2004). 

Z perspektivy jednotlivých pracovníků i společnosti jako celku bývá vznik pracovních 

míst chápán jako přínos. Pozitivní efekt na zaměstnanost však mají jen stabilní pracovní 

místa. V kontextu končícího režimu kvót a liberalizace obchodu oděvy je velká část 

pracovních míst vytvářena jen krátkodobě a s nejistou délkou trvání. Objevují se obavy z další 

vlny relokace, která by s sebou přinesla obrovský pokles počtu pracovních míst v některých 

rozvojových zemích. 

Zpráva Světové obchodní organizace, predikující vývoj globálních dodavatelsko- 

odběratelských vztahů v oděvním průmyslu po lednu 2005, předpokládá, že z liberalizace 

mezinárodního obchodu oděvy nejvíce získá Čína a Indie (Nordas 2004). Výrobci z menších 

asijských, afrických a latinskoamerických zemí budou naproti tomu muset „čelit mnohem 

větším výzvám než dosud“ (Nordas 2004:25). Co to znamená pro pracovníky v oděvním 

průmyslu v těchto zemích? 

V důsledku další vlny přesunů by mohlo dojít k zániku nespecifikovaného počtu 

pracovních míst v menších rozvojových zemích, které nedisponují dostatečně kvalitní 

dopravní a komunikační infrastrukturou a jejichž oděvní továrny a dílny nejsou schopny 

velmi flexibilně reagovat na požadavky zadavatelů zakázek. Tam, kde si oděvní průmysl 

dokáže udržet dostatečný příliv zakázek, se dá očekávat zvýšený tlak na minimalizaci 

výrobních nákladů a větší flexibilitu dodavatelů. Tento vývoj pravděpodobně ještě sníží 

kvalitu pracovních míst v oděvním průmyslu. Ta byla přitom již dlouho před ukončením 

MFA terčem kritiky vládních i nevládních organizací, odborových hnutí apod. 

Kvalita pracovních míst v oděvním průmyslu 

Pracovní příležitosti v oděvním průmyslu v rozvojových zemích mají charakter 

dělnických profesí: jsou špatně placená, nevyžadují žádnou nebo jen minimální kvalifikaci, 

práce spočívá v relativně jednoduchých opakujících se úkonech, jsou s ní spojena některá 

zdravotní rizika, šance na postup na vyšší pozice je nízká, jednotliví pracovníci mohou být 

-30-

snadno nahrazeni jinými. Pracovní místa v oděvním průmyslu v rozvojových zemích však 

mají další negativní aspekty, které byly hlavní příčinou vzniku iniciativ, které se zaměřují na 

zlepšení výrobních podmínek v tomto odvětví. 

Z analýzy Mezinárodní organizace práce (ILO 2000) a terénních výzkumů a zpráv 

nevládních organizací vyplývá několik okruhů důsledků globalizace oděvního průmyslu: 

a) pracovně-právní vztahy mezi pracovníky a zaměstnavateli, 

b) právo na kolektivní vyjednávání, 

c) mzdové ohodnocení pracovníků, 

d) fyzické podmínky na pracovišti a zdravotní a bezpečnostní aspekty, 

e) sociální zabezpečení pracovníků, 

f) stabilita a kontinuita pracovních míst. 

(a) Jedním se základních problematických bodů, od něhož se odvíjí celá řada dalších 

aspektů, je zaměstnávání pracovníků bez řádné pracovní smlouvy Bez pracovní smlouvy není 

pracovník de jure považován za skutečného zaměstnance a není chráněn pracovní legislativou 

daného státu. Možnost domoci se svých zaměstnaneckých práv například v případě 

neoprávněného propuštění je velmi nízká. 

Nízká gramotnost u části obyvatelstva s nižším sociálním a ekonomickým statusem 

může navíc v některých regionech silně omezovat účinnost pracovní smlouvy coby nástroje, 

který má zmírnit nerovnoprávné postavení zaměstnanců v pracovním vztahu. Pracovníci ve 

vzdálenějších venkovských oblastech, kam někteří výrobci oděvů z důvodu nižší aktivity 

odborů, nižší úrovně mezd 21 a nižší pravděpodobnosti inspekční návštěvy cíleně přesouvají 

výrobu (Hale 2003:17), často neznají svá základní práva a mohou se tak snadno stát obětí 

manipulace ze strany zaměstnavatele. 

Neformální pracovněprávní vztahy se objevují nejčastěji v případě menších výrobních 

podniků a dílen, které jsou na zahraniční odběratele napojeny nepřímo (Hale 2003:18). 

Problémem je také sezonní práce, resp. opakované najímání a následné nezákonné 

propouštění týchž pracovníků podle potřeby zaměstnavatele (ILO2000:23). 

(b) Svoboda sdružování a právo na kolektivní vyjednávání patří k základním prvkům 

mezinárodně uznávaného pracovního práva, zakotveného v konvencích Mezinárodní 

organizace práce. Efektivní uplatňování tohoto práva je považováno za klíč k vyjednání 

přijatelných pracovních podmínek, stabilních pracovních míst a odpovídajícího ohodnocení 

21 V některých zemích se výše zákonné minimální mzdy stanovuje regionálně – např. minimální hodinová mzda 

v hlavním městě Filipín, Manile, je o 35 procent vyšší než v pět hodin jízdy vzdáleném Baguio City (Hale 

2003:187) 

-31-

pracovníků (ILO 2000:44). V oděvním průmyslu v rozvojových zemích však často pod 

explicitní nebo implicitní pohrůžkou relokace výroby dochází k omezení nebo úplnému 

zákazu činnosti nezávislých odborových organizací. 

Vytváření odborových organizací může být zakázáno přímo státem na celém jeho 

území, jako je tomu například v Bangladéši, nebo může být státem částečně omezeno – 

nejčastěji na území volných obchodních zón. Může být omezováno také ze strany 

individuálních zaměstnavatelů navzdory tomu, že právo na kolektivní vyjednávání legislativa 

dané země oficiálně uznává. 

Specifické problémy při uplatňování práva na kolektivní vyjednávání vyvstávají 

v případě domácí práce – pracovníci se vzájemně neznají, v případě, že mezi nimi a 

zaměstnavatelem stojí jeden nebo více prostředníků, nemusí znát ani identitu svého 

zaměstnavatele (Hale 2003:16). Přitom právě pracovní a pracovněprávní podmínky domácí 

práce mohou být v některých ohledech horší, než podmínky v továrnách a legálních dílnách. 

Domácím pracovníkům se svěřují manuálně nejnáročnější nebo rizikové úkony. 22 Rizika se 

přenášejí nejen na pracovníka, ale i jeho rodinu. 

(c) Mzdy tvoří značnou část výrobních nákladů v oděvní výrobě. Liberalizace obchodu 

oděvy učinila z mzdových nákladů jeden z nejdůležitějších faktorů rozmístění současné 

oděvní výroby. Úroveň mezd v oděvní výrobě se může značně lišit nejen při srovnání 

jednotlivých států, ale i v rámci daného státu. V souvislosti se mzdami se nejčastěji uvádí 

následující problémy: mzdy nedosahují hranice minima stanoveného příslušným zákonem, 

vyplácejí se se značným zpožděním, výpočet výše mzdy je velmi složitý a netransparentní 23 , 

což pracovníkům znesnadňuje kontrolu správného vyúčtování (Hale 2003:19). Někteří 

zaměstnavatelé srážejí z mezd svých zaměstnanců sociální a zdravotní pojištění, aniž by je 

skutečně odváděli. 

Při určování mzdy domácích pracovníků se vychází z počtu odevzdaných 

bezkazových kusů oděvů nebo oděvního polotovaru. Tento způsob odměny ne vždy zajišťuje 

i při značných pracovních výkonech příjem, ze kterého by bylo možné pokrýt základní životní 

potřeby (ILO 2000:27). 

(d) Pracovní podmínky v oděvním průmyslu v rozvojových zemích jsou jedním 

z nejčastěji kritizovaných aspektů globalizace oděvního průmyslu a obchodu. Terénní 

22 Výzkum domácí práce na Srí Lance odhalil, že tamní domácí pracovníci dostávají za úkol nacpávat peří do 

péřových bund a jiných oděvů. Tento úkon může vyvolávat alergie a dýchací obtíže, navíc existuje značné riziko 

vznícení materiálu. Výrobci péřových oděvů proto raději tento rizikový úkon převádějí na domácí pracovníky 

(Hale 2003:16). 

23 Vypočítává se na základě kombinace počtu odpracovaných hodin a odevzdaných kusů oděvů, dosažených 

norem, připsaných bonusů, stržených penále za kazovou produkci apod. 

-32-

výzkumy a rozhovory s pracovníky továren a dílen ve volných obchodních zónách i mimo ně 

poukazují na zvýšenou prašnost, nedostatečnou ventilaci, nedostatečné osvětlení, nadměrnou 

hlučnost, nedostatečné protipožární zajištění, blokované/neexistující nouzové východy, 

nedostatek toalet, nedostatek pitné vody 24 apod (Hale 2003:23). Zdravotní problémy, které se 

v důsledku pracovního vypětí u pracovníků projevují, zahrnují horečky, bolesti hlavy, 

problémy se zrakem, alergie, záněty ledvin, bolesti zad, žaludeční křeče, problémy 

s dýcháním, permanentní vyčerpání (ibid.). 

Nedostatečnost podmínek na pracovišti umocňuje velmi dlouhá pracovní doba 25 a 

neochota zaměstnavatelů umožnit zaměstnancům čerpání dovolené nebo absenci v případě 

nemoci (Hale 2003:23). Výjimkou podle výpovědí pracovníků nebývají sedmidenní pracovní 

týdny po dobu několika měsíců trvání zakázky. 26 

Anita Roddick cituje stížnosti zaměstnanců pracujících v nikaragujské Las Mercedes 

Free Trade Zone, kde se šijí oděvy například pro americké hypermarketové řetězce Wal-Mart, 

J C Penney a Kmart i uniformy pro americkou armádu: „Pracujeme od sedmi ráno do devíti 

večer včetně víkendů. Když dostaneme urgentní zakázku, musíme pracovat až 24 hodin na 

jeden zátah. Zacházejí s námi jako se zvířaty, nebo jako kdybychom byli stroje. Často se 

stává, že nedostaneme povolenku, abychom mohli odejít na toaletu. Nechtějí nám dát 

povolení, abychom mohli odejít k lékaři, když onemocníme.“ (Roddick 2001) 

S nedostatečným zázemím na pracovišti a neúměrně dlouhou pracovní dobou bez 

možnosti náležité přestávky přímo souvisí bezpečnost práce – počet pracovních úrazů se 

zvyšuje s počtem odpracovaných hodin (Garment Workers on US Saipan, 2000). 

(e) Legální nárok na základní sociální zabezpečení je zakotven v zákonodárství 

většiny rozvojových i nejméně rozvinutých zemí. Přesto však může docházet k tomu, že 

zaměstnavatelé za své zaměstnance neodvádějí sociální dávky. Dickenův předpoklad, že 

přímé pobočky zahraničních firem jsou v tomto ohledu k zaměstnancům o něco korektnější, 

než menší místní podniky a dílny, podporují závěry zprávy Understanding the Subcontracting 

Chain, které dokládají postupný rozpad zákonů, kodexů a standardů v nižších patrech 

pyramidy subkontraktování (Hale 2003:26). 

24 Někteří zaměstnavatelé údajně záměrně na pracovišti neposkytují pitnou vodu ani čas se osvěžit, aby tak 

minimalizovali přestávky na toaletu (Hale 2003:23). 

25 Počet odpracovaných hodin v průběhu roku značně kolísá v závislosti na tom, jestli příslušná oděvní továrna 

nebo dílna právě pracuje na zakázce pro jednoho či více zadavatelů, nebo ne – v tom případě pracovníci čelí 

opačnému problému, a sice sezonnímu propouštění. 

26 Mnoho nevládních organizací poukazovalo v rámci kampaně Play Fair at the Olympics na značné zhoršení 

pracovních podmínek v oděvním průmyslu v souvislosti s Olympijskými hrami v Athénách, které kladly na 

zhotovitele vysoké nároky co do velikosti zakázek a termínu jejich dodání (www.fairolympics.org, 10. 10. 

2004). 

-33-

(f) Na úrovni pracovníků jako jednotlivců může prvek nestability pracovních míst 

nabývat několika významů. Nízké požadavky na kvalifikaci v kombinaci s nadbytkem levné 

pracovní síly a nedostatkem pracovních příležitostí vedou ke snadné nahraditelnosti 

pracovníků. Tím se zaměstnavatelům otevírá možnost požadovat od svých – oficiálních i 

neoficiálních - zaměstnanců nadstandardní pracovní výkony během neúměrně dlouhé 

pracovní doby, aniž by nutně museli brát ohledy na platnou pracovněprávní legislativu. 

Širší sociální souvislosti 

Širší souvislosti relokace oděvního průmyslu do rozvojových zemí se projevují ve 

třech oblastech: 

a) rodina a rodinné vztahy, 

b) místní společenství, 

c) společnost. 

(a) V souvislosti s velmi špatně placenou domácí prací existuje riziko zapojení dětí 

domácích pracovníků přímo do oděvní výroby – děti musí pomáhat splnit dané limity a 

zvyšovat produkci, aby příjem za odevzdané výrobky pokryl základní potřeby rodiny. Děti 

rodičů, které nevydělávají dostatečné množství prostředků pro pokrytí základních potřeb 

rodiny a domácnosti, mohou být nuceny hledat přivýdělek i mimo domov, ať už v oděvní 

výrobě, nebo v jiném odvětví. 

Domácí práce může představovat zvýšenou zátěž pro rodinu domácího pracovníka i 

v případě, že se členové rodiny nepodílí přímo na zadaných pracovních úkonech. Z rozhovorů 

s pracovníky ze Srí Lanky, Číny a Pákistánu však vyplývá, že práce v domácím prostředí 

mohou vnímat i jako klad – domácí pracovníci shodně uváděli, že tento způsob zaměstnání 

jim dává možnost být v kontaktu s rodinou navzdory dlouhým přesčasům a částečně se 

vyvarovat šikaně a tlaku na hodinové a denní normy ze strany zaměstnavatele (Hale 2003:17). 

Právě dlouhá pracovní doba má výrazný dopad na rodinné vztahy pracovníků 

zaměstnaných ve volných obchodních zónách, továrnách a šicích dílnách. Pracovníci mohou 

být pod pohrůžkou propuštění 27 nuceni trávit v zaměstnání značnou část dne, aniž by měli 

nárok alespoň na jeden den volna v týdnu. Osobní život zaměstnanců a jejich rodinné vztahy 

mohou být v takovém případě vystaveny značnému napětí. 

27 Pracovníci bývají na pracovišti v době dokončování zakázky dokonce zadržováni fyzicky – východy z tovární 

haly jsou uzamčené a nesmí odejít, dokud nesplní zvýšené normy (Rimml 2005). 

-34-

Extrémním příkladem jsou oděvní továrny na ostrově Saipan, jak je popisuje 

dokumentární snímek Garment Workers on US Saipan (2000). Většinu zdejších pracovníků 

tvoří čínské ženy, které se s vidinou lépe placené práce v oděvním průmyslu na americkém 

ostrově odloučily od svých rodin a zaplatily vysoký vstupní poplatek, provizi 

zprostředkovatelům a leteckou dopravu, aby na místě poznaly svůj omyl – mnohé z nich 

pracují i několik let za mnohem nižší mzdu, než očekávaly, a snaží se vydělat si zpět alespoň 

tolik, aby byly schopny splatit příbuzným dluhy, které před odjezdem nadělaly. 

(b) Zapojení do řetězce subkontraktování může mít dalekosáhlé souvislosti pro 

venkovské i městské komunity. Na nejnižších úrovních subkontraktování při rozdělování 

zakázek pro domácí pracovníky může v místním společenství mezi jeho členy vznikat napětí, 

zvláště pokud jsou jeho součástí ti, kteří domácí zakázky přijímají, i ti, kteří je rozdělují (Hale 

2003:8). 

V případě oděvní výroby v zónách, továrnách a dílnách jsou zdokumentovány případy, 

kdy se zaměstnavatelé snažili využít etnické, kastovní, náboženské, věkové nebo třídní 

rozdíly k oslabení solidarity mezi pracovníky a rozštěpení odborových organizací (Hale 

2003:19). 

Na pomezí rodinné a komunitní úrovně můžeme zařadit souvislosti spojené 

s odchodem mladých lidí (nejčastěji žen) z rurálních oblastí do měst, kde nacházejí 

zaměstnání v oděvním průmyslu. Plat zaměstnance v oděvní továrně může být hlavním 

peněžním příjmem některých venkovských rodin, které se jinak živí samozásobitelstvím. 

Rodiny proto vytváří na dívky a mladé ženy tlak, aby odešly do měst a hledaly práci ve 

volných obchodních zónách nebo městských továrnách (Dicken 2003:334). Tlak ze strany 

rodiny a/nebo komunity uváděly jako jeden z hlavních motivů odchodu z Číny na ostrov 

Saipan i šičky, se kterými byly natočeny rozhovory pro dokumentární film US Garment 

Workers in Saipan. 

(c) Oděvní průmysl je v některých rozvojových zemích jediným výrazně zastoupeným 

průmyslovým odvětvím. Z toho mohou plynout některé kulturní a hodnotové implikace pro 

vybrané sociální skupiny i pro společnost jako celek. 

Jednou z nejčastěji zmiňovaných souvislostí tohoto druhu jsou dopady na pozici žen 

ve společnosti. Podle Dickena (2003:332) tvoří až 80 procent pracovníků v oděvním 

průmyslu ženy. 28 Ženy, které pracují v oděvních továrnách, v některých zemích přicházejí 

28 Zpráva ILO toto číslo potvrzuje, ale zdůrazňuje, že v zastoupení žen a mužů v oděvní výrobě jsou mezi 

jednotlivými zeměmi značné rozdíly– Afrika je regionem s nejnižším podílem žen (rozmezí sahá od pouhých 30 

procent v Ghaně, Zimbabwe a Keni po více než 81 procent v Maroku). Naopak nejvíce žen pracuje v evropském 

oděvním průmyslu (všechny země kromě Albánie vykazovaly přes 70 procent, ILO 2000:19-20). 

-35-

z venkovských oblastí s tradičním uspořádáním společnosti a rozdělením mužských a 

ženských rolí. Výdělek v oděvním průmyslu pro ně může být možností jak zlepšit svůj život a 

získat nezávislost na tradičně patriarchálním prostředí. Ženy, které se s posíleným 

sebevědomím a pocitem materiální nezávislosti vrací do venkovských oblastí, mohou změnit 

náhled na svou pozici ve společnosti a rodině. To může vést k některým širším změnám 

v percepci role žen (ILO 2000:53), ale také ke konfliktům v rámci rodiny a místního 

společenství. 

Oděvní průmysl však může mít z hlediska gender velmi vyhraněný podtext. Zatímco 

značná část nekvalifikovaných dělnických míst v oděvním průmyslu připadá na ženy, vyšší 

pozice v žebříčku podnikové hierarchie bývají naopak až na výjimky obsazovány muži (ILO 

2000:53). Z toho vyplývají některé specifické souvislosti, především otázka verbálního, 

fyzického a sexuálního obtěžování. Zvláštní pozornost jí věnuje i Mezinárodní organizace 

práce; konstatuje však, že díky společnému úsilí zaměstnavatelů, odborových organizací a 

speciálních programů ILO se tento problém stává o něco méně běžným (ILO 2000:53). Po 

opuštění pracoviště však pro ženy riziko nekončí – v době dokončování zakázek se ženy vrací 

ze zaměstnání často pozdě v noci, kdy se mohou stát oběťmi útoků při cestě domů (Hale 

2003:22). 

Organizace Working Women Worldwide odhaduje, že očekávané změny v rozložení 

světové oděvní výroby po zrušení dovozních kvót budou mít největší dopady právě na 

pracující ženy (Hale 2003:19). Vesnické ženy, které přišly do měst za prací v oděvním 

průmyslu, se po ztrátě pracovního místa budou jen s obtížemi uplatňovat jinde, možnost 

návratu zpět k rodině však pro ně rovněž nemusí být reálná – lidé, kteří odcházejí z tradičního 

prostředí do velkoměst, kde pracují ve volných obchodních zónách nebo městských 

továrnách, získávají celý soubor nových postojů, názorů, návyků a očekávání (Dicken 

2003:279), které je mohou vyčlenit z jejich původního společenství. 

3. 3. Environmentální souvislosti přesunu oděvní výroby 

Téma environmentálních důsledků přesunu oděvní produkce je v odborné literatuře 

velmi málo zpracované a dokonce ani nevládní organizace mu nevěnují zdaleka takovou 

pozornost, jakou k sobě přitahují sociální aspekty výroby oděvů v rozvojových zemích. 

Environmentální souvislosti oděvní výroby jsou ve srovnání se souvislostmi textilního 

průmyslu o něco méně výrazné. Textilní průmysl se vyznačuje značnou environmentální 

-36-

zátěží z hlediska aplikovaných chemických vstupů a výsledných odpadů – a to jak ve fázi 

získávání surovin, tj. textilních vláken (přírodních i umělých), tak při jejich zpracovávání 

v tkaniny. Vlastní oděvní výroba je problematická v několika spíše okrajových aspektech. 

Avšak vzhledem k tomu, že přibližně polovina produkce textilního průmyslu se využívá pro 

výrobu oděvů (Dicken 2003:318), je třeba dopady oděvního průmyslu a obchodu posuzovat i 

v kontextu environmentálních souvislostí textilního průmyslu. Tato podkapitola člení možné 

environmentální aspekty globalizace oděvního průmyslu a přesunu oděvní výroby do 

některých rozvojových zemí do tří částí: 

a) environmentální dopady spojené s výrobním procesem, 

b) socioekologické souvislosti přesunu, 

c) environmentální souvislosti nakládání s oděvním odpadem. 

(a) Environmentální dopady spojené s výrobním procesem 

Životní cyklus oděvů začíná pěstováním plodin, z nichž se vyrábí přírodní textilní 

vlákna (bavlna, konopí, len), resp. chovem zvířat v případě živočišných vláken (vlna, alpaka), 

nebo těžbou ropy, která je základní surovinou pro výrobu umělých vláken. V této souvislosti 

nelze nepřipomenout alespoň několik základních faktů. 

Konvenčně pěstovaná bavlna je jednou z chemicky nejošetřovanějších plodin světa. 

Spojuje v sobě nejzávažnější environmentální a sociální důsledky monokulturního 

chemizovaného zemědělství. Podle údajů severoamerické pobočky Pesticide Action Network 

se při pěstování bavlny aplikuje 10 procent celosvětové spotřeby pesticidů (PANNA 

7.3.2005) 29 . Bavlníkové plantáže přitom zabírají „jen“ necelá 4 procenta světového půdního 

fondu, využívaného k zemědělství (Haffmans 2000:178). Rozptylu chemických reziduí do 

okolí bavlníkových plantážích a jejich kumulaci v tkáních živých organismů, včetně lidí a 

hospodářských zvířat, nelze účinně zabránit. 

Bavlník je plodina velmi náročná na vodu. Vzhledem k vysoké poptávce po bavlně 

není možné jeho pěstování omezit jen na oblasti, ve kterých se voda nachází v přirozeném 

dostatku. Dnes se bavlna s pomocí zavodňování pěstuje i v suchých oblastech jako je Súdán, 

Senegal a Egypt (Haffmans 2000:180). Environmentální souvislosti budování zavodňovacích 

29 Při chemickém ošetřování bavlny se používá řada chemických prostředků – např. prudce jedovatý aldikarb pro 

dezinfekci půdy, organické fosfáty coby hnojiva (organické fosfáty se během 2. světové války používaly jako 

nervový plyn), vysoce rizikový pesticid endosulfan, chemické defolianty, které bavlník zbavují listů tak, aby 

mohl být snadno mechanicky sklizen a aby nezabarvil bílé chomáčky květů, růstové stimulátory apod. (PAN 

Germany, 7. 3. 2005). 

-37-

systémů v regionech, které k tomu jsou zcela nevhodné, se nejnázorněji ukazují na případu 

vysychajícího Aralského jezera. (Haffmans 2000:177). 

Velkou kontroverzi vzbudily také snahy některých států a firem uvést na trh geneticky 

upravená semena bavlníku a umožnit jejich běžné užívání. Hlavním argumentem příznivců 

geneticky modifikované bavlny je možné snížení spotřeby pesticidů. Odpůrci genetických 

modifikací zemědělských plodin naproti tomu poukazují především na jejich nekontrolované 

šíření, nepředvídatelné synergie a velmi omezený ekonomický i environmentální přínos 

(Haffmans 2000). 

Tab. 2: Vývoj poptávky po textilních tkaninách (podíl na světovém trhu od roku 1780 do roku 1999) 

1780 1900 1960 1991 1999 

Vlna 78% 20% 10% 5% 3% 

Len 18% 6% DN DN DN 

Bavlna 4% 74% 68% 48% 42% 

Umělá vlákna* 0% 0% 5% 40% 50% 

Celulóza DN DN 18% 7% 5% 

DN= data nejsou dostupná, * = nezahrnují celulózu 

Zdroj: Hafmanns 2000:184 

Rovněž produkce umělých vláken, jejichž spotřeba v posledních desetiletích rapidně 

narůstá (viz tab. 2) se pojí s řadou environmentálních rizik. K hlavním environmentálně 

problematickým aspektům patří původ primární suroviny, tedy ropy. 30 Německá pobočka 

PAN vytvořila detailní přehled procesů, kterými vlákna během zpracování procházejí, a 

chemických látek, které se při nich používají. I stručný výtah ukazuje širokou škálu 

environmentálně rozporuplných souvislostí: v procesu, který začíná několika chemickými 

reakcemi, a vrcholí spřádáním umělých vláken a vznikem tkanin, které se následně propírají, 

bělí, znovu propírají, suší, chemicky upravují, barví a potiskují a znovu chemicky upravují a 

propírají a suší, dochází především k silnému znečištění odpadních vod v důsledku 

30 Na tento aspekt poukazují i Ryan a Durning, kteří důsledně zkoumali mimo jiné environmentální souvislosti 

bavlněného trička (Ryan 1997). Českým čtenářům tuto pasáž přibližuje profesorka Librová ve Vlažných a 

váhavých (Librová 2003:97-100). 

-38-

přítomnosti těžkých kovů v textilních barvivech 31 a vysoké spotřebě energie během sušení 

(Haffmans 2000:187). 

Při vlastní výrobě oděvů, tj. při šití, praní a žehlení, je největším problémem vymývání 

části barviv 32 a chemických aditiv do odpadních vod. V této fázi se do odpadních vod 

uvolňuje až dvacet procent barviv (Haffmans 2000:187). Fakt, že velká část oděvní výroby se 

děje v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích světa, v nichž uplatňování 

environmentálních standardů může být méně důsledné než ve vyspělých zemích, souvisí se 

závažnějšími lokálními dopady na kvalitu vodních zdrojů. Menší výrobní podniky a dílny 

obvykle nemívají vlastní čističky odpadních vod 33 a silně znečištěná voda tak může ústit 

přímo do přírodních vodních zdrojů. Situace u větších podniků a volných obchodních zón se 

liší v závislosti na legislativních požadavcích daného státu a efektivních kontrolních a 

donucovacích mechanismech; vliv ale může mít i přístup jednotlivých firem. 

Další environmentální souvislosti nejsou specifické jen pro oděvní průmysl, ale 

vyplývají z průmyslové povahy oděvní výroby jako takové – jedná se například o spotřebu 

energie a vody, zábor půdy, obaly, zvýšené nároky na vnitrostátní i mezinárodní přepravu. 

Téma dopravy oděvních polotovarů a produktů si zasluhuje zvýšenou pozornost – 

Susanne Haffmans (2003) odhaduje, že průměrné džíny, resp. suroviny pro jejich zhotovení, 

urazí asi 19 tisíc kilometrů, než se dostanou do maloobchodní sítě 34 . Kladně lze v souvislosti s 

dálkovou přepravou oděvů a surovin vnímat to, že se většinou využívá vodní, příp. železniční 

dopravy, ani ty však samozřejmě zdaleka nejsou bez souvislostí pro životní prostředí. Letecké 

dopravy se užívá jen zřídka – výzkum oděvního průmyslu v Malawi však uvádí, že 

v případech, kdy primární výrobce nestihne včas odeslat zakázku pro zámořského zadavatele, 

má povinnost na vlastní náklady zajistit leteckou přepravu oděvů (de Haan, 2003:16). 

(b) Environmentální souvislosti nakládání s oděvy jako odpadem 

31 U bavlny se během průmyslového zpracování do odpadních vod uvolňují zbytky pesticidů a dalších 

chemických látek (Hoffmans 2000:187) 

32 Bavlněné tkaniny stojí z tohoto hlediska za zvláštní pozornost - zhruba jedna třetina barviv k bavlně nepřilne a 

vymyje se do odpadní vody postupně v některé fázi praní (Ryan 1997). Přibližně jedna pětina se vymyje až při 

finálním praní oděvů (Hoffmans 2000:187). 

33 V případě, že čističky mají, vyvstává problém jak nakládat s odpadním kalem – ve dokumentárním snímku 

100% cotton: Made in India (2000) indické ženy vybírají holýma rukama toxický kal a nechávají sušit na slunci. 

34 V modelovém příkladě uvažuje s bavlnou z Kazachstánu, která se zpracovává v Turecku, tká na Tchajwanu, 

látka se barví ve Francii, potiskuje v Číně, šije v Bulharsku a prodává ve Velké Británii (Haffmans 2000:186). 

-39-

Průměrná spotřeba obyvatel Evropské unie 35 je 20 kg textilu na osobu a rok. V čele je 

Německo se spotřebou 26 kg na osobu a rok, za něj se řadí Velká Británie, Itálie a Francie. 

Zhruba polovina tohoto množství každoročně končí jako „odpad“ (Hafmanns 2000:188). Co 

se s touto horou mírně obnošeného oblečení děje? 

Existují tři hlavní možnosti: oděvy končí na skládkách nebo ve spalovnách, nebo se 

recyklují pro průmyslové účely, nebo se znovu použijí jako ošacení. 

Při spalování oděvů se uvolňují rezidua těžkých kovů; emise ze spalování umělých 

vláken navíc obsahují karcinogenní dioxiny a furany (Haffmans 2000:189). Recyklace oděvů 

je poměrně energeticky a technologicky náročná a pro použitý textil se v průmyslu nachází 

spíše jen marginální uplatnění. V environmentálních kruzích často favorizované oblečení 

„z druhé ruky“, které jsem zařadila i do přehledu environmentálně šetrnějších oděvních 

alternativ na českém trhu, rovněž není bez souvislostí – jeho masový dovoz do rozvojových a 

nejméně rozvinutých zemí pod hlavičkou charitativní pomoci nebo coby čistě komerční 

aktivita ohrožuje v cílových zemích místní oděvní průmysl, určený pro lokální trhy. „Second- 

hand“ oblečení z Evropy a USA se v rozvojových zemích nabízí na trzích a v pouličních 

stáncích za cenu, se kterou místní (ani zahraniční) výrobci nemohou soutěžit. Uvážíme-li, že 

průměrná spotřeba oděvů například v některých afrických zemích se z důvodu nízké kupní 

síly obyvatelstva a odlišných klimatických podmínek pohybuje jen mezi 1 až 5 kg na osobu a 

rok (Haffmans 190), pak i dovoz relativně menšího množství oblečení má obrovský dopad. 

(c) Socioekologické souvislosti přesunu oděvní výroby 

Posun těžiště oděvní výroby do některých rozvojových zemí může mít pro cílové země 

širší společensko-ekologické souvislosti. Zmínila bych alespoň dvě: dopady na 

environmentální legislativu a implikace pro lokální ekonomiku. 

Přítomnost nadnárodních korporací a soutěžení mezi státy o zachování komparativní 

výhody vede k erozi standardů v oblasti environmentálních norem. Tím, že flexibilní 

koncerny mohou přesouvat – a také přesouvají – výrobu nebo zakázky do oblastí s nejnižšími 

environmentálními standardy, tak nepřímo ovlivňují environmentální legislativu menších 

zemí (Korten 2001). 

Dicken však polemicky uvádí, že přítomnost velkých koncernů nemusí být z hlediska 

jejich vlivu na environmentální legislativu výslovně negativní (Dicken 2003:286). Cituje 

35 Údaj je z roku 1997, týká se pouze států tehdejší Evropské unie. 

-40-

studii UNCTAD z roku 1995, která nepotvrdila, že by motivací ani důsledkem relokace firem 

bylo využití nižších sociálních a environmentálních norem (Dicken 2003:285). 

Přesun průmyslové oděvní výroby do rozvojových a nejméně rozvinutých zemí může 

mít významný dopad na tradiční lokální ekonomiku, jak ji chápou někteří environmentální 

ekonomové, tedy ve smyslu menších decentralizovaných ekonomických jednotek, 

charakteristických mimo jiné krátkými řetězci mezi prvovýrobci a finálními spotřebiteli a 

preferováním lokálních zdrojů. 

Venkovské oblasti v rozvojových zemích nemají k tomuto pojetí ekonomických 

vztahů daleko. Z pohledu environmentální ekonomie je lokální ekonomika a její rozvoj 

jedním z hlavních pilířů dlouhodobé udržitelnosti a stability, a to jak v ekonomickém, tak 

sociálním a environmentálním smyslu (např. Schumacher 2000 nebo Hines 2000). 

Odchod venkovských obyvatel do urbanizovaných oblastí a jejich zapojení do 

exportního oděvního průmyslu, stejně jako trend relokovat oděvní výrobu v rámci 

rozvojových zemí do vzdálenějších venkovských oblastí, kde je pracovní síla levnější a méně 

znalá svých práv, má nejen dopady sociální, ale i environmentální, resp. socioekologické. 

Odchod aktivních obyvatel z venkovských oblastí za prací do měst může vést k jejich citelné 

absenci v manuálně náročném malozemědělství. V některých regionech subsaharské Afriky 

(Botswana, Mozambik, Malawi aj.) je právě to společně s ubýváním obyvatel v důsledku 

pandemie HIV/AIDS zdrojem vážného nedostatku pracovních sil a možného úpadku 

venkovských oblastí. Návrat těchto pracovníků zpět do původních komunit může být spojen 

s introdukcí nových postojů, návyků a hodnot, které se blíží hodnotám, postojům a návykům 

spotřebitelské většiny ve vyspělých zemích. 

Zaměstnání ve volné obchodní zóně nebo městské továrně tak pro venkovskou 

komunitu může navzdory nedostačujícím pracovním podmínkám a relativně nízkému platu 

znamenat cestu k získání vyššího statusu než samozásobitelství, které může být chápáno jako 

„nezaměstnanost“. 

-41-

4. Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši 

Ačkoliv globalizace oděvního průmyslu vykazuje z pohledu rozvojových zemí mnoho 

společných znaků, vlastní příčiny, průběh a důsledky relokace oděvního průmyslu se mohou u 

jednotlivých zemí značně lišit. Následující komparace Mexika a Bangladéše se zaměřuje na 

čtyři okruhy témat: a) rozsah a organizace oděvního průmyslu, b) lokalizační faktory, c) 

výrobní podmínky a d) perspektivy oděvního průmyslu. 

4. 1. Rozsah a organizace oděvního průmyslu 

Mexiko i Bangladéš se podle členění OSN řadí k rozvojovým zemím (UNDP 

2003:364). Zatímco Mexiko však bývá označováno jako „latinskoamerický tygr“ 

s obrovským potenciálem pro ekonomický rozvoj, Bangladéš je příkladem nejméně rozvinuté 

země (LDC) s vysokým podílem obyvatel pracujících v tradičním malozemědělství. Zemi se 

přesto daří postupně se přibližovat k většině Rozvojových cílů tisíciletí, které vyšly 

z Deklarace tisíciletí, přijaté 189 státy OSN v roce 2000 (viz příloha 6). Mexiko je naplnění 

Rozvojových cílů o něco blíže, největším problémem je však obrovské sociální rozdíly, které 

se v průběhu hospodářského rozvoje v posledních desetiletích prohloubily – v roce 2000 mělo 

nejbohatších 10 procent Mexičanů 35krát vyšší příjmy než nejchudší desetina (UNDP 

2003:63). Tabulka 2 představuje základní socioekonomická data obou zemí. 

Tab. 2: Srovnání vybraných socioekonomických ukazatelů Mexika a Bangladéše 

Mexiko Bangladéš 

Počet obyvatel 36 (2003) 102,3 milionů 138,1 milionů 

Zaměstnanost podle sektorů 

(2003) 37 

zemědělství 18% 

průmysl 24% 

služby 58% 

Míra gramotnosti u populace nad 92,2% 43% 

36 Světová banka, 2005 

37 World Factbook, 2005 

-42- 

zemědělství 63% 

průmysl 11% 

služby 26%

15 let (odhad 2005) 38 

Míra gramotnosti u žen starších 

15 let (2001) 39 89,5% 30,8% 

Podíl pracujících dětí ve věkové 

skupině 10 – 14 let 40 4,1% 26,9% 

Míra nezaměstnanosti (2003) 41 

Pořadí v indexu lidského rozvoje 

(HDI) 42 

2,4% (25% včetně částečné 

zaměstnanosti) 

55/175 (poslední země ve skupině s 

vysokým indexem lidského rozvoje) 

Hrubý domácí důchod na osobu 

(2003) 43 6230 400 

3,3% (40% včetně částečné 

zaměstnanosti) 

139/175 (těsně nad hranicí nízkého 

indexu lidského rozvoje) 

Hrubý domácí produkt Mexika, druhé největší latinskoamerické ekonomiky, se rovná 

přibližně dvacetinásobku bangladéšského hospodářství (UNCTAD 2004:XIV). 44 Navzdory 

mnoha rozdílům mezi oběma zeměmi je pro Mexiko i Bangladéš charakteristické významné 

zastoupení exportně orientovaného oděvního průmyslu, který je významným zdrojem 

devizových příjmů a zaměstnanosti (viz tab. 3). 

V bangladéšském oděvním průmyslu pracuje přibližně 1,3 milionu zaměstnanců. 

Připočteme-li neformální domácí pracovníky vzroste počet lidí zapojených do oděvního 

průmyslu přibližně na 2 miliony (Perman 2004). V Bangladéši je asi 3300 oděvních továren 

různé velikosti, které jsou rozmístěny po celé zemi a na rozdíl od mexických maquiladoras 

jsou převážně v rukou místních podnikatelů (Perman 2004). Jen necelá desetina oděvních 

továren je lokalizována v některé ze šesti bangladéšských průmyslových zón (Perman 

2004:31). 

Tab. 3: Srovnání oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši 

Mexiko Bangladéš 


39 UNDP 2003:24 



42 UNDP 2003:243 


44 Bangladéš sice patří do skupiny nejméně rozvinutých zemí světa, díky prudce narůstajícímu exportu 

průmyslových výrobků se však v této skupině řadí mezi země s vysokým ekonomickým růstem (UNCTAD 

2004:5). 

-43-

Podíl na světovém vývozu 

oděvů (2002) 45 3,9% 2,1% 

Hodnota exportovaných 

oděvů (2002) 46 7,751 miliard dolarů 4,131 miliardy dolarů 

Podíl z celkové hodnoty 

exportu (2002) 47 4,8% 67,8% 

Hlavní exportní destinace USA, Kanada 48 USA (50%), EU (40%), Kanada (2%), 

ostatní (8%) 49 

Počet zaměstnanců 564 000 (2003) 50 1,3 milionu (2004) 51 

Podíl žen mezi zaměstnanci ND 90% (1998) 52 

Průměrná denní mzda 

v oděvním průmyslu 53 

Mzdové náklady – podíl 

z celkových výrobních 

nákladů 55 

4,50 $ 54 1,54 $ 

13,8% 9,4% 

V Mexiku existuje zhruba 4200 maquilas 56 , které zaměstnávají více než milion lidí 

(MSN, 27. 4. 2005b). Čtvrtina až třetina z nich se věnuje výrobě oděvů (ILO 2000:59). Podle 

údajů Mexické komory oděvního průmyslu působí v zemi více než 11 tisíc oděvních podniků 

(CNIV, 30. 4. 2005).V porovnání s Bangladéšem je mexická oděvní výroba mnohem více 

centralizovaná v maquiladorách, přibývá však i domácích pracovníků. 

V Mexiku i Bangladéši dochází ke změně v lokalizaci oděvního průmyslu – továrny a 

dílny se častěji přesouvají do vzdálených oblastí (v případě Mexika to znamená centrální a 

jižní část země, v Bangladéši oblasti mimo okolí hlavního města), kde je úroveň mezd a 

fluktuace pracovní síly nižší, pracovníci jsou méně informováni o svých právech a inspekční 

návštěvy nejsou tak časté. 

45 OECD 2004:54 

46 OECD 2004:80 

47 Ibid. 

48 OECD 2004. 

49 Hale 2003:31 

50 Cámara Nacional de la Industria del Vestido, 30. 4. 2005 

51 MSN, 30. 4. 2005 

52 ILO 2000:60 

53 MSN, 27. 4. 2005a 

54 

Průměrná mzda se pohybuje od 2,28 dolarů (stát Coahuila) do 7,14 dolarů (Tehuacán). Výdaje k pokrytí 

životních potřeb v Mexiku činí kolem 60 dolarů měsíčně (MSN, 27. 4. 2005b). 

55 OECD 2004:76 

56 Používá se i pojem maquiladoras – oba jsou odvozeny od španělského maquilar – zhotovit. Jedná se o 

exportně orientované průmyslové podniky, nejčastěji umístěné ve volných obchodních zónách (Borská 2003:24). 

-44-

U obou zemí došlo v posledních letech k obrovskému nárůstu exportu oděvů: Mexiko 

zvýšilo vývoz oděvního zboží a textilu mezi lety 1990 a 2002 více než osmkrát (OECD 

2004:54), Bangladéš vyvezl v roce 2004 téměř sedmkrát více oděvů než v roce 1990 (viz 

příloha 9). 

Ačkoliv jsou obě země pro zahraniční oděvní firmy atraktivní především z důvodu 

nižších výrobních nákladů, Mexiko má v dodavatelsko-odběratelských vztazích silnější pozici 

než Bangladéš. U mexických dodavatelů se objevují signály postupného přechodu od 

průmyslové k obchodní subkontraktaci, americké oděvní korporace svým mexickým 

dodavatelům svěřují větší části výroby (OECD 2004:23). Bangladéš zatím zůstává v pozici 

zhotovitele standardizovaných oděvů z materiálů dovezených ze zahraničí (Hale 2003:30). 57 

4. 2. Srovnání lokalizačních faktorů 

Důvody globálního rozmístění oděvního průmyslu jsou podstatně komplexnější, než 

jak je prezentují některé nevládní a odborové organizace – nelze je redukovat pouze na 

absolutní výši mzdových nákladů. Mexiko je úspěšným výrobcem a exportérem oděvů, 

ačkoliv mzdy pracovníků v oděvním průmyslu rozhodně nepatří k nejnižším (viz příloha 3). 

Naopak Bangladéš, kde mzdy patří k nejnižším na světě, zřejmě bude muset čelit obrovským 

problémům spojeným s rizikem odlivu oděvního průmyslu. 

Zatímco mexický oděvní průmysl jednoznačně těží z blízkosti trhů USA a Kanady a 

ze členství v Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), která mu umožňuje 

bezcelně vyvážet a dovážet suroviny a zboží z členských zemí (OECD 2004:63) 58 , nárůstu 

bangladéšského oděvního průmyslu paradoxně pomohla přísná kvantitativní omezení vývozů 

oděvního zboží z některých zemí s nízkými výrobními náklady. 

K rozmachu oděvního průmyslu v Mexiku přispěl nárůst významu časové flexibility 

dodávek (Dicken 2003:348-353). Je však třeba rozlišovat mezi časovými nároky na zhotovení 

a dodání módních oděvů, kde rychlost dodání je přinejmenším stejně důležitá jako výrobní 

náklady, a mezi standardizovanými oděvy, u kterých je hlavním sledovaným faktorem cena. 

Rychlost dodání je ovlivněna blízkostí producenta k finálním trhům, popř. rychlostí 

přepravy. V tomto ohledu má Mexiko ve srovnání s Bangladéšem velkou výhodu, 

57 Podle bangladéšské Asociace výrobců a vývozců oděvů však kolem 80 procent doplňků (knoflíky, zipy, nitě 

apod.) pochází od bangladéšských výrobců (BGMEA, 13. 4. 2005). 

58 Důsledky přístupu Mexika k NAFTA pro místní producenty a zemědělce, kteří dodávají na mexický trh, jsou 

podstatně jiné – v knize Plamínek v horách, požár v nížině, věnované zapatistickému hnutí, o nich píše Přemysl 

Mácha (Mácha 2003). 

-45-

přinejmenším při dodávkách na americký trh. Rychlost dodání však více než na přepravě 

záleží na dostupnosti kvalitního materiálu v místě produkce. I zde má Mexiko lepší 

předpoklady. Bangladéšský textilní průmysl se rozvíjí pomalu a v současné době pochází jen 

kolem 30% zpracovávaných látek přímo z Bangladéše (Hale 2003:32). Na dodání zbývajících 

70 procent ze zahraničí – především z Číny a Indie – musí výrobci čekat až 3 měsíce od 

objednání (Hale 2003:39). 59 

Výrobní náklady jsou důležitou položkou především v případě standardizovaných 

oděvů, které jsou doménou Bangladéše. Ze srovnání údajů v tabulkách 3 a 4 však vyplývá, že 

Mexiko může být při zvolení nejlevnějšího způsobu přepravy do USA o něco levnějším 

dodavatelem než Bangladéš, ačkoliv mzdové náklady jsou v Mexiku průměrně o více než 4 

procenta vyšší. 60 

Tab. 4: Náklady na přepravu oděvů a textilního zboží do USA podle způsoby přepravy 

(v procentech celkových nákladů) 

Letadlo Loď Železnice Silniční doprava 

Mexiko 7,0% 2,0% 0,6% 2,8% 

Bangladéš 14.1% 5.6% - - 

Zdroj: OECD 2004:206 

Bangladéš však láká zahraniční zakázky a investory do svých průmyslových zón 

dalšími výhodami: především příslibem desetiletých daňových prázdnin a nižšími úrokovými 

mírami, ale také profesionální a spolehlivou infrastrukturou a důkladnými bezpečnostními 

opatřeními (ICFTU 2004:18). Oděvní průmysl do země přitahuje také skutečnost, že 

odborové hnutí v Bangladéši není tak rozvinuté jako v jiných zemích s nízkými výrobními 

náklady. K dalším faktorům, které přispěly k rozvoji oděvního průmyslu v Mexiku i 

Bangladéši, patří devalvace místní měny vůči dolaru (Dicken 2003:192). 

Ještě významnější než vládní pobídky je zřejmě vliv mezinárodních dohod o volném 

pohybu zboží a o preferenčním přístupu na trhy cílových zemí. Během pouhých šesti let 

členství v NAFTA Mexiko rapidně zvýšilo vývoz oděvního zboží do USA, dostalo se na 

59 Tím se zásadně zkracuje čas na zhotovení oděvu – při průměrné lhůtě 4 měsíce na zhotovení a dodání oděvu 

zbývá necelý měsíc na vlastní šití. Obrovský tlak na rychlé vyhotovení zakázky se přenáší na zaměstnance ve 

formě dlouhé pracovní doby a velmi vysokých denních kvót (Hale 2003:9). 

60 Analýza OECD, z níž údaje čerpám, však nebere v úvahu značné mzdové rozdíly v rámci Mexika a nerozlišuje 

mezi přepravními náklady v závislosti na místě produkce a místě dodání – z příhraniční Tijuany do amerického 

San Diega je to jen několik stovek kilometrů, z Puebly do New Yorku několik tisíc. 

-46-

pozici čtvrtého největšího vývozce oděvů na světě a vytlačilo z místa prvního importéra 

oděvů do USA Čínu 61 (Dicken 2003:350). 

Bangladéš i Mexiko byly až do konce roku 2004 v obrovské výhodě oproti konkurenci 

z Číny, Indie a jiných zemí, které byly omezeny maximálními kvótami na dovoz zboží do 

vyspělých zemí. Na Bangladéš ani Mexiko se omezení vývozu nevztahovala. Po vyčerpání 

kvót v Číně, Indii, Thajsku a jiných zemích začaly nadnárodní oděvní korporace cíleně 

umisťovat výrobu tam, kde je kvóty neomezovaly a kde současně bylo možné zajistit levnou 

výrobu oděvů, ačkoliv infrastruktura nebyla ideální - tedy do dalších rozvojových zemí včetně 

Bangladéše (Hale 2003:32). 

K 1. lednu 2005 však byl systém kvót po několikaletém přechodném období 

s konečnou platností zrušen. Bangladéš může sice nadále využívat preferenčního přístupu na 

trhy Spojených států (v režimu GSP – Generalized System of Preferences for LDCs), 

Evropské Unie (v režimu EBA – Everything But Arms) a některých dalších zemí, ten však 

především v případě USA nezaručuje takovou konkurenční výhodu jako kvóty (UNCTAD 

2004:232). Budoucnost bangladéšského oděvního průmyslu je nejistá, je však zřejmé, že do 

konce roku 2004 byl režim kvót jedním z nejdůležitějších lokačních faktorů. 

4. 3. Sociální a environmentální souvislosti 

Bangladéš i Mexiko tradičně patří k zemím s nízkými výrobními náklady. Tento fakt 

bývá spojen s nízkými environmentálními a sociálními standardy při výrobě a dalekosáhlými 

důsledky pro společnost a životní prostředí. Problémy v oblasti pracovních podmínek a 

nedostačujících environmentálních standardů se vyskytují jak v Mexiku, tak v Bangladéši, 

vzhledem k rozdílům v organizaci oděvního průmyslu obou zemí se ale liší. 

Továrny umístěné v průmyslových zónách, které převládají v Mexiku, jsou 

kritizovány především pro omezenou činnost odborů, dlouhou pracovní dobu, velmi vysoké 

výrobní kvóty na zaměstnance, povinné neplacené přesčasy, nízké mzdy, které nepokrývají 

životní minimum, diskriminaci žen a některých etnických skupin a bezdůvodné propouštění 

zaměstnanců, které často souvisí s jejich protesty proti pracovním podmínkám a aktivitou v 

odborech (Perman 2003:10). 

V Bangladéši, kde převládá výroba v menších továrnách a dílnách mimo průmyslové 

zóny, jsou problémy obdobné: nejistota zakázek a z ní vyplývající nestabilita pracovních míst 

je bangladéšskými zaměstnavateli využívaná jako argument pro snižování mezd, zvyšování 

61 Dovozy oděvů z Hongkongu jsou sledovány odděleně. 

-47-

denních výrobních kvót, prodlužování pracovní doby (Hale 2003:44). Na rozdíl od Mexika 

však běžně dochází i k předávání části zakázek domácím pracovníkům, což je spojeno 

s výskytem některých specifických problémů, včetně dětské práce (Chan 2003:1022). 

Navzdory četným slibům vládních představitelů je Bangladéš jednou z posledních 

zemí, kde zákon nezajišťuje právo na kolektivní vyjednávání (ILO 2000:60) 62 . Podle 

posledních vládních prohlášení bude odborová činnost povolena od listopadu roku 2006 

(Perman 2003:19), i poté bude však ve svých aktivitách výrazně omezena. Důvodem pro 

několikeré oddalování je obava z toho, jak na existenci nezávislých odborů zareaguje oděvní 

průmysl (Perman 2003:18). V současné době ve volných obchodních zónách fungují pouze 

tzv. labour welfare committees (výbory pro záležitosti pracovníků), které nesmí být napojeny 

na jiné skupiny. 

Odborové hnutí i nevládní organizace rozhořčila v roce 2001 úkladná vražda Iqbala 

Majumdera, předsedy Federace bangladéšských textilních pracovníků (Bangladesh Federation 

of Textile Workers and Employees) a Demokratické strany pracujících (Democratic Workers‘ 

Party), který usiloval o povolení svobodných odborů a za právo kolektivního vyjednávání 

(Rimml 2003:41). 

Pracovníci v bangladéšském oděvním průmyslu patří v porovnání s ostatními zeměmi 

k těm nejméně legislativně chráněným na světě (ICFTU 2003:9). 

Mexická pracovní legislativa je na poměrně vysoké úrovni, mexická vláda však jejímu 

vynucování nevěnuje velkou pozornost – obává se především odlivu zahraničního kapitálu 

(ICFTU 2001:18). Mexiko svobodné odbory formálně uznává a právo na kolektivní 

vyjednávání je zakotveno v mexické legislativě. Federace odborových svazů CROC je však 

propojena s bývalou vládnoucí stranou PRI a slouží spíše ke kontrole než k zastupování zájmů 

pracovníků (Connor 2001:81). CROC uzavírá s továrnami dohody o tom, že odbory nebudou 

působit potíže a aktivně proti managementu továren vystupovat (Chan 2003:1022). 

Média a nevládní organizace v Kanadě a USA však na základě informací od zástupců 

nezávislých odborových organizací opakovaně upozorňovaly na porušování práv pracovníků 

u subdodavatelů některých známých oděvních korporací. Nejznámější kauzy se týkají 

bezdůvodného propouštění pracovníků, kteří se pokusili vytvořit vlastní odborovou 

organizaci. V Matamoros Garment Factory, která šije oděvy mimo jiné i pro firmu Puma, 

bylo propuštěno 200 stávkujících pracovníků, kteří požadovali vyplacení mezd, které jim 

továrna dlužila (CCC 2004:19). Pracovníci si stěžovali také na velmi dlouhé přesčasy, během 

nichž jsou v továrně uzamčení (CCC, 25. 4. 2005). 

62 ILO jejich brzké povolení jako samozřejmost očekávalo už v roce 2000 (ILO 2000:60). 

-48-

Továrna Kuk Dong (dnes přejmenovaná na Mexmode factory), dodavatel firem Nike, 

Reebok, Naf-Naf a zhotovitel univerzitních triček pro přinejmenším 12 amerických univerzit, 

odmítla znovu zaměstnat 800 pracovníků, kteří se účastnili stávky proti neoprávněnému 

propuštění svých kolegů – ti několik týdnů předtím protestovali proti nízkým mzdám a 

neplaceným přesčasům. Policie shromážděné pracovníky násilím rozehnala (Rimml 2003:80). 

Kauza továrny Kuk Dong je obzvláště zajímavá ve spojení s otázkou účinnosti etických 

kodexů firem a certifikačních iniciativ se širším okruhem podílníků (viz kapitola 5). Nevládní 

organizace sledovaly, zda se firmě Nike a americkým univerzitám podaří uplatnit svůj vliv na 

mexického dodavatele a přimět ho k respektování práva na sdružování pracovníků a 

kolektivní vyjednávání (Connor 2001:82). Po dlouhém vyjednávání, do něhož se zapojily i 

americké odbory UNITE, Fair Labor Association, United Students Against Sweatshops, 

Kampaň za čisté oblečení a další organizace, nakonec management továrny přistoupil na 

opětovné zaměstnání poloviny propuštěných pracovníků a stáhl žaloby na organizátory 

stávek. Uznal také nově vzniklou odborovou organizaci SITEMEX (Rimml 2003:82). 

Volné obchodní zóny jsou vyňaty z některých požadavků pracovního práva, resp. se 

řídí zvláštními nařízeními, která nejsou tak přísná jako mexická legislativa (to platí například 

o právu na sdružování, na minimální mzdu, na zdravotní a bezpečnostní standardy na 

pracovišti). Mexické úřady navíc jen velmi váhavě kontrolují továrny ve volných obchodních 

zónách (Perman 2003:9). V oblasti bezpečnosti práce jsou však zóny ve srovnání s továrnami 

mimo ně o něco napřed – zaměření na export nutí jejich provozovatele zajistit přijatelnější 

prostředí, které je možné v případě potřeby prezentovat inspektorům auditorských firem a 

zástupcům oděvních korporací (Perman 2003:19). Jedním z nejčastějších porušení zásad 

bezpečnosti práce je uzamykání továren včetně nouzových východů během směny. V případě 

požáru nebo jiné nehody zcela zbytečně dochází k vysokému počtu obětí, které by jinak 

mohly opustit prostory továrny nouzovými východy (ICFTU 2003:12). 

Absence odborů má přímý vliv na úroveň pracovních podmínek v Bangladéši (ICFTU 

2003:6). Bezpečnostní a hygienické standardy jsou na velmi nízké úrovni, pracovní právo je 

běžně porušováno. Jistého pokroku bylo dosaženo jedině ve volných obchodních zónách, 

které jsou přímými dodavateli zahraničních firem a jsou navštěvovány inspektory a auditory 

(Hale 2003:32). 63 Naprostá většina oděvních výroben však zůstává mimo dosah inspektorů a 

funguje v nebezpečných, středověkých podmínkách, ačkoliv šijí pro zahraniční trhy – mezi 

původním zadavatelem zakázky a vlastním zhotovitelem však může být několik 

63 Mnohdy se však jedná spíše o „kosmetické“ úpravy pracoviště než opravdová zlepšení. Hale například uvádí 

paradoxní požadavek jedné ze zahraničních oděvních firem, aby byl na toaletě po určité době vždy vyměňován 

ručník. Etický kodex této firmy si však vůbec nevšímá několika jiných, zcela zásadních věcí (Hale 2003: 

-49-

subdodavatelů, kteří si pro sebe nechávají jen část zakázky a část postupují dále. Nehody a 

porušování pracovní legislativy jsou pravidlem takřka v celé zemi (ICFTU:18). 

Anita Roddick popisuje pracovní podmínky v oděvním průmyslu v Bangladéši, jak je 

měla možnost pozorovat během svého pobytu v zemi: 

„[…] Ženy pracují od osmi hodin ráno do deseti večer, sedm dní v týdnu. Za poslední 

čtyři měsíce si mohly vybrat volno jen na jediný den […] Jedna dívka přišije jednu kapsu za 

36 sekund, to dělá 100 přišitých kapes za hodinu, 1250 za dvanáctihodinovou směnu […] 

Před odesláním zakázky musí ženy pracovat od osmi ráno do tří hodin v noci, potom několik 

hodin spí na podlaze mezi šicími stroji. V sedmi hodin je probudí hlídač a směna začíná 

znovu. Dostávají 6 pencí na hodinu. […] Ženy si musejí vyžádat speciální povolení, když 

chtějí během směny odejít na toaletu. Mají nárok na celkem dvě krátké pauzy na toaletu 

denně. […] Mladý muž, který pracoval u šicího stroje, utrpěl pracovní úraz – jehla mu 

prošila prst. Manažer továrny mu vyplatil 10 taka (9 pencí) a propustil ho.“ (The Ecologist, 

červen/červenec 2004) 

Na varující situaci v oblasti bezpečnostních standardů v oděvních továrnách 

v Bangladéši upozornilo zhroucení devítipatrové budovy Spectrum nedaleko hlavního města 

Dháky v dubnu 2005. Továrna byla umístěna na nevhodném, podmáčeném pozemku a k její 

výstavbě bylo použito neadekvátních materiálů. Šila oděvy pro několik evropských firem 

včetně firem Neckermann, Carrefour a Scapino. Tato nehoda, při níž zůstalo v troskách 

budovy pohřbeno kolem 350 pracovníků, je zatím poslední v řadě obdobných tragédií, ke 

kterým došlo na různých lokalitách v Bangladéši (CCC, 23. 4. 2005). 

4. 4. Perspektivy oděvního průmyslu v Mexiku a Bangladéši 

V obou zkoumaných zemích panuje ohledně budoucnosti oděvního průmyslu hluboká 

nejistota. Důvodem je zrušení systému dovozních kvót a liberalizace mezinárodního obchodu 

oděvy – Čína se jeví jako nebezpečný konkurent jak pro Bangladéš, tak pro Mexiko. 

V porovnání s Mexikem může nabídnout podstatně nižší mzdové, resp. výrobní náklady 

(Chan 2002), na rozdíl od Bangladéše však disponuje také vlastním textilním průmyslem a 

rozvinutou infrastrukturou. 

Dopad konce Ujednání o mezinárodním obchodu textilem a navazující Světové 

dohody o textilu a oděvech na Bangladéš bude záviset na tom, jestli preferenční přístup LDCs 

na trhy vyspělých zemí vyváží negativní důsledky jejich zrušení (UNCTAD 2004:232). 

UNDP odhaduje, že uvolnění oděvního trhu by mohlo bangladéšský oděvní průmysl připravit 

-50-

až o 1 milion pracovních míst (ICFTU 2003:21). Levná pracovní síla, která byla do konce 

roku 2004 i přes nízkou produktivitu práce a omezené technologické kapacity hlavní 

konkurenční výhodou Bangladéše, zřejmě nebude pro zajištění stability oděvního průmyslu 

stačit. Rozsáhlé sociální a ekonomické důsledky odchodu části oděvních firem do Číny a 

Indie ponesou především ženy (Hale 2003:32). 

Mexiko se potýká s odchodem oděvních firem již od roku 2000, který znamenal pro 

mexický oděvní průmysl zásadní přelom – po prudkém nárůstu počtu oděvních továren v 90. 

letech došlo ke stagnaci a nyní se dokonce jejich počet snižuje – od roku 2000 jejich počet 

poklesl v důsledku vstupu Číny do WTO a očekávaného ukončení systému kvót o několik set 

(WTO 2004:11). 

Mexická vláda bude zřejmě v příštích letech čelit na jedné straně čím dál hlasitějším 

požadavkům na dodržování environmentálních a především sociálních standardů v oděvním 

průmyslu ze strany pracovníků, odborových a nevládních organizací a mezinárodních 

institucí, na druhé straně bude pod tlakem na jejich snižování, aby v zemi udržela stávající 

oděvní firmy. 

Je nepravděpodobné, že by Mexiko a Bangladéš dokázaly tyto problémy uspokojivě 

řešit samostatně. Jediným možným řešením se zdá být omezení současné konkurence mezi 

zeměmi s nízkými výrobními náklady – stanovením minimálních pracovních a 

environmentálních standardů a zajištěním jejich vymahatelnosti. K tomuto kroku však zatím 

na národní i mezinárodní úrovni chybí potřebná vůle. Do doby, než politické elity najdou 

odvahu nebo budou okolnostmi donuceny k přijetí takto radikální reformy mezinárodního 

ekonomického systému, nezbývá než podporovat alespoň stávající dobrovolné iniciativy za 

zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu. 

-51-

5. Iniciativy zaměřené na zlepšení výrobních podmínek v oděvním 

průmyslu 

Některé problémy, které vyplývají z globalizace oděvního průmyslu, nejsou 

ovlivnitelné jednotlivými státy. Přesto jsou velmi palčivé a jejich důsledky pro konečného 

spotřebitele oděvního zboží v mnoha případech neakceptovatelné. V reakci na konkrétní 

medializované kauzy a díky pronikání informací o výrobních podmínkách v rozvojových 

zemích ke spotřebitelům vzniklo široké spektrum iniciativ, usilujících o zlepšení současného 

stavu. 

Vyznačují se různými motivacemi, cílovými skupinami, prostředky i výsledky, mají 

však přinejmenším jeden společný prvek – úsilí o řešení problematických souvislostí 

globalizovaného oděvního průmyslu tam, kde selhává stát. Analyzované iniciativy mají 

společné také to, že změny v přístupu oděvních korporací považují za jednu z hlavních cest 

jak ovlivnit neuspokojivé výrobní podmínky v rozvojových zemích. 

Pro účely užšího vymezení iniciativ za zlepšení výrobních podmínek v oděvním 

průmyslu jsem využila kritérium jejich spojitosti s odpovědným spotřebitelstvím. To definuji 

jako vědomé úsilí spotřebitelů vyhledávat, nakupovat a používat výrobky, které se oproti 

běžným produktům jeví jako sociálně a/nebo environmentálně šetrnější (a to především 

vzhledem k výrobcům, jejich zaměstnancům a životnímu prostředí v zemích původu). 

Návaznost na koncept odpovědného spotřebitelství se prolíná (a) etickými kodexy 

nadnárodních firem, (b) certifikačními iniciativami, (c) myšlenkou a praxí Fair Trade i (d) 

kampaněmi, které se zaměřují na oslovení občanů a institucí v místech spotřeby. Těmto 

čtyřem formám iniciativ se budu věnovat v následující kapitole. 

Důvody, které stojí v pozadí zvýšeného zájmu spotřebitelů o původ zboží 

z rozvojových zemí, jsou trojího druhu: 

(i) Propast mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. S tím, jak se od sebe vzdalují 

ekonomické výsledky zemí globálního „Severu“a „Jihu“, se stává výraznějším i rozdíl mezi 

výrobními standardy v nich. 

(ii) Pokračující ekonomická globalizace. Globalizace ve smyslu propojování 

ekonomických struktur vede k obrovskému nárůstu objemu mezinárodního obchodu a tedy i 

dovozu zboží ze zemí s nízkými výrobními náklady a standardy na trhy vyspělých zemí. 

(iii) Dostupnost informací. Média, nevládní organizace i osobní zkušenosti umožňují, 

že spotřebitelé mají přístup k informacím o výrobních podmínkách v zemích s nízkými 

výrobními náklady. 

-52-

Iniciativy za zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu se až na výjimky 

týkají spíše sociálních souvislostí globalizace oděvního průmyslu než souvislostí 

environmentálních. Důvodů je zřejmě více – environmentální dopady se v porovnání se 

sociálními souvislostmi nezdají být z pohledu spotřebitele tak významné, média sociálním 

aspektům věnují nesrovnatelně větší pozornost. Obojí může mít původ v jistém 

antropocentrismu spotřebitelů – jejich zájem se sice rozšiřuje dále než na jejich vlastních 

zdraví coby nositelů oděvů, lépe než s problémem vodního toku znečištěného těžkými kovy 

uvolněnými z textilních barviv se však dokáží identifikovat se situací špatně ohodnocených 

šiček pracujících v otřesných podmínkách. 

Z okruhu iniciativ, které analyzuji, by mohlo mylně vyplývat, že vycházejí častěji z 

vyspělých zemích než ze zemí rozvojových. Pro vytvoření komplexnějšího obrazu o 

existujících iniciativách za zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu by bylo nutné 

zahrnout i iniciativy podnikané ze strany: 

- pracovníků v oděvním průmyslu (zakládání odborových organizací, vedení 

soudních sporů za odškodnění poškozených pracovníků, aktivistická práce 

místních nevládních organizací a jednotlivců 64 apod.), 

- vlád producentských zemí (například program bangladéšské vlády zaměřený na 

prezentaci země jako „zóny bez dětské práce“) 

- mezivládních organizací (hlavním aktérem je Mezinárodní organizace práce, 

která vytváří soubory doporučení pro vývoj kontrolních mechanismů na národní 

úrovni a dohlíží na zájmy pracovníků na mezinárodní úrovni) 65 . 

64 Známou aktivistkou je například bývalá čínská dělnice Carmencita „Chie“ Abad, která strávila několik let 

v nevolnickém postavení na ostrově Saipan, kde spolu se svými kolegyněmi šila oblečení pro prestižní americké 

oděvní firmy (Garment Workers on US Saipan, 2000). 

65 Hlavní principy ILO jsou formulované v Deklaraci základních zásad a práv při práci (Declaration on 

Fundamental Principles and Rights at Work, viz příloha 5). Některé velmoci a mnoho menších zemí však 

standardy neratifikovaly, ani je nezohledňují ve své národní legislativě (ILO 2000:65). ILO navíc nedisponuje 

žádnými donucovacími mechanismy, které by signatářské země k dodržování konvencí přiměly (Chan 2002). 

-53-

5. 1. Dobrovolné závazky a omezení v soukromém podnikovém sektoru 

Etické závazky podnikového sektoru, ať už v environmentální nebo sociální oblasti, se 

v posledních 15 letech staly jednou z nejběžnějších iniciativ zaměřených na zlepšení 

výrobních podmínek, a to nejen v oděvním průmyslu. Za snahou firem prezentovat svou 

odpovědnost vůči zaměstnancům, místním komunitám, společnosti i životnímu prostředí stojí 

v první řadě rostoucí vnímání některých sociálních, environmentálních a etických témat 

spotřebiteli. 66 

Nejrozšířenějším nástrojem ovlivňování podnikové kultury a interakcí firem s 

podílníky jsou podnikové etické kodexy, které si získaly značnou oblibu zejména v USA. Již 

koncem čtyřicátých let zformuloval Robert Wood Johnson, majitel firmy Johnson & Johnson, 

etický kodex, který nazval Naše krédo a z něhož firma vychází dodnes (Rolný 2005:71). 

Společným znakem etických kodexů je jejich dobrovolnost – firmy nemají povinnost 

etický kodex mít a pokud jej přijaly, nemají ze zákona povinnost jej aplikovat v praxi. 

Závazky, které z kodexů vyplývají, nejsou právně vymahatelné (ILO 2000:65). 

Během 90. let, kdy se mnohé vedoucí firmy na oděvním trhu staly terčem 

mezinárodních kampaní 67 , začaly tyto společnosti mnohem viditelněji aplikovat koncept 

dobrovolných etických závazků, známých již dříve z jiných odvětví. Jako první přijala etický 

kodex v roce 1992 firma Levi Strauss. Dokument se zaměřoval především na zásady v oblasti 

zaměstnávání pracovníků. Mnoho dalších amerických oděvních firem tento model 

následovalo, evropské firmy začaly kodexy vytvářet později (ILO 2000:66). 

Specifické cíle a dopady etických kodexů 

Explicitním cílem kodexů v oděvním průmyslu bývá upravit výrobní podmínky tak, 

aby odpovídaly požadavkům na sociálně a environmentálně přijatelný původ oděvů. 

Nevyřčeným cílem firemních etických kodexů je - zvlášť v sektoru tak výrazně formovaném 

firemní image a „značkou“, jako je oděvní průmysl - snaha upevnit nebo vylepšit pozici 

daných firem na trhu. 

Reálné dopady implementace podnikových kodexů na výrobním podmínky v oděvním 

průmyslu se odvíjí od řady faktorů: 

66 Výsledky průzkumu provedeného mezi 30 tisíci britskými spotřebiteli v roce 1995 naznačují, že – 

přinejmenším britští – spotřebitelé kladou na etický rozměr svých nákupů rostoucí důraz (Carmichael 2005). 

67 Ze sportovních značek především Nike, Reebok a adidas, z oděvních firem The Gap, Liz Claiborn, Levis a 

další. 

-54-

(a) Obsah kodexu. Zásadní otázkou je, jestli kodex upravuje výrobní podmínky nad 

rámec běžných zákonných nařízení a jestli se odvolává na konvence ILO. Důležité je také to, 

zda-li se kodex vztahuje k aspektům, které jsou v oděvním průmyslu v dané zemi skutečně 

problematické. 68 Kodexy oděvních firem se jen málokdy vztahují k environmentálním 

aspektům výrobních podmínek. 69 

(b) Platnost kodexu. Vzhledem k provázanosti většiny oděvních firem s externími 

dodavateli je velmi důležité, zda se kodex vztahuje jen na firmu, která jej přijala, nebo i na 

její dodavatele (a jejich dodavatele). Prohlášení značkových oděvních firem, které se dříve 

hájily tím, že na výrobní podmínky u svých dodavatelů nemají vliv, se dnes objevují jen 

zřídka (Dicken 2003:295). 

(c) Implementace kodexu. Jak firma přistupuje ke kodexu v praxi - je zajištěna jeho 

praktická implementace? 

(d) Monitoring. Určuje kodex nebo jiná firemní směrnice, jak probíhá monitoring 

jeho dodržování? Jsou do monitoringu zapojeny externí důvěryhodné subjekty? 

(e) Ověřitelnost. Jsou výsledky monitoringu dostupné? Existuje možnost externí 

verifikace dodržování kodexu? 

(f) Zveřejnění kodexu. Je kodex dostupný spotřebitelům? Vědí o kodexu 

zaměstnanci? Je jim prezentován ve srozumitelné formě? 

Na základě posouzení těchto bodů lze odhadnout, zda má předložený etický kodex 

potenciál pozitivně ovlivnit výrobní podmínky. Některé z dostupných zdrojů tvrdí, že výrobní 

podmínky ve velkých továrnách, které jsou v přímém styku se zahraničními zadavateli 

zakázek, bývají o něco lepší než v továrnách, které jsou dodavateli druhého nebo třetího řádu 

(např. Dicken 2003:295 a Hale 2003). Důvody mohou souviset právě s požadavky odběratelů 

– moderní oděvní výrobny, které jsou napojeny přímo na evropské nebo americké firmy, 

obvykle podléhají jejich etickým kodexům a často slouží jako ukázky pro auditory, inspektory 

a potenciální nové odběratele (Hale 2004:15). 

68 Tvůrci etických kodexů se často snaží pokrýt především ty problémy, které jsou v ohnisku zájmu 

spotřebitelské veřejnosti. Kladou důraz na eliminaci dětské práce, zákaz jakékoliv diskriminace, omezení 

fyzického obtěžování a týrání na pracovišti. Některé kodexy zmiňují i právo zaměstnanců na „přiměřenou 

mzdu“, většinou však nespecifikují, co pod ní rozumí. Naopak právo na kolektivní vyjednávání a členství 

v odborových organizacích dle vlastního výběru, které je jednou ze základních podmínek pro zajištění 

přijatelných pracovních podmínek, velmi často opomíjejí (ILO 2000:66). 

69 Oděvní průmysl není zastoupen ani jedinou firmou například v prestižní skupině CERG (Corporate 

Environmental Responsibility Group), která sdružuje korporace, jež se hlásí k environmentálním hodnotám 

organizace EarthWatch (EarthWatch, 10. 4. 2005). 

-55-

Výhody a omezení etických kodexů v porovnání s ostatními iniciativami 

Největší výhodou firemních etických kodexů coby prostředků ke zlepšení výrobních 

podmínek v oděvním průmyslu je, že jejich využití nevyžaduje velké změny, jsou relativně 

snadno realizovatelné a zapadají do současného trendu zvýšené sociální a environmentální 

odpovědnosti firem. Možnost uplatnit je jako součást marketingové strategie firem dává 

kodexům dobré šance pro masové rozšíření. 

Možných omezení existuje celá řada - lze je rozdělit do dvou základních skupin: 

systémová omezení etických kodexů („když kodexy fungují“) a pochybení při implementaci 

kodexů v praxi („když kodexy nefungují“). 

Nejvýznamnější námitkou k účinnosti kodexů je, že samy o sobě nemohou být 

dostatečně účinným nástrojem ke zlepšení výrobních podmínek z důvodu vícestupňového 

subkontraktování v oděvním průmyslu. Podle CCC je průměrně jen jeden ze 20 pracovníků 

zaměstnaný přímo těmi dodavateli, na které se vztahují etické kodexy odběratelských firem 

(CCC 2004:17). Zbývajících devatenáct je zaměstnáno v nižších patrech nepřehledné 

pyramidy subkontraktování. Inspektoři oděvních značek a auditorské firmy navštěvují 

obvykle pouze primárního subkontraktora, aniž by zkoumali, zda část zakázky nebyla 

přenechána dalším firmám, které ji mohly postoupit dále (Hale 2003:28). 

Některé nevládní a odborové organizace kritizují také neparticipativní proces 

vytváření etických kodexů. Na formulaci etických kodexů se obvykle nepodílí ti, jichž se 

v první řadě týkají – pracovníci a jejich zástupci (CCC 2004:22). 

Hlavní problém však spatřují v tom, že oděvní koncerny sice formálně vyžadují od 

svých dodavatelů dodržování kodexů, v praxi jim je ale z důvodu poskytovaných obchodních 

a cenových podmínek v podstatě neumožňují dodržovat. Nezávislé organizace poukazují 

především na přímou souvislost mezi krátkými dodacími lhůtami a nízkými cenami na straně 

jedné a špatnými pracovními podmínkami na straně druhé. 

Druhý okruh námitek proti účinnosti firemních etických kodexů vyplývá z jejich 

dobrovolnosti a nevynutitelnosti – odhalení jednorázového porušení nebo systematického 

nedodržování etického kodexu ze strany firmy nebo jejích dodavatelů pro firmu neznamená 

žádné konkrétní sankce, byť by byl kodex formulován sebelépe. 

Inspekce a audity předcházejí porušování kodexů jen částečně - z výpovědí 

pracovníků například vyplývá, že zaměstnavatelé svým zaměstnancům předkládají k podpisu 

nevyplněné formuláře, do kterých až zpětně doplňují počty odpracovaných hodin a vyplacené 

-56-

mzdy tak, aby odpovídaly zákonným normám a požadavkům odběratelů. Rozdíly mezi údaji 

ve výkazech a skutečností mohou být značné (Hale 2003:21). 

Další problematické body ohledně naplňování smyslu etických kodexů mohou být: 

- Pracovníci neví o existenci kodexu, ani jak ho uplatňovat v praxi. 

- Podnikové kodexy jsou na pracovišti vystaveny v nesrozumitelné podobě 

(například v cizím jazyce, nejčastěji angličtině, CCC 2004:21). 

- Neexistuje způsob, jak lze oznámit porušování kodexu, aniž by se pracovník 

(nebo skupina pracovníků) vystavoval riziku postihu. 

- Výsledky implementace kodexu a následných auditů a monitoringu nejsou 

dostupné. 

Dicken poukazuje na to, že výsledky tlaku nevládních organizací, odborů a médií 

mohou být i kontraproduktivní – zadavatelé zakázek jednoduše ukončí vztahy s „neetickým“ 

dodavatelem, místo aby mu pomohli nalézt způsob jak standardy dodržovat (Dicken 

334:2003). Tento aspekt dokládá příklad firmy Reebok, které rozvázala obchodní vztahy se 

svým thajským dodavatelem poté, co u něj byla zjištěna závažná pochybení (The Economist, 

30. 11. 2002). 

Ke stejnému řešení se hodlala uchýlit americká firma Sean Combs, která byla 

v prosinci 2003 obviněna z obchodních kontaktů s pololegálními honduraskými sweatshopy. 

Bývalá zaměstnankyně honduraské továrny zorganizovala před obchodem Sean Combs na 

Manhattanu happening, jehož součástí byl i popis pracovních podmínek u jednoho 

z dodavateů Sean Combs: pracovníci měli za výrobu trička, které se v USA prodává za 50 

dolarů, údajně jen 24 centů, na toaletu mohli během dlouhé pracovní doby odejít maximálně 

dvakrát denně, přesčasy nebyly zaplaceny, nesměli vytvořit nezávislou odborovou organizaci 

a byli nuceni pravidelně podsupovat testy na HIV, cukrovku a chudokrevnost. Pozitivní 

výsledek znamenal ztrátu zaměstnání (The Economist, 6. 3. 2004). Firma Sean Combs 

prohlásila, že záležitost prošetří a v případě, že se obvinění potvrdí, s honduraskými 

dodavateli okamžitě ukončí spolupráci. Takové řešení by však zaměstnancům uškodilo 

nejvíce. 

Perspektivy a příležitosti etických kodexů 

-57-

Etické kodexy nadnárodních firem jsou poměrně rozporuplným nástrojem ke 

zlepšování výrobních podmínek v oděvním průmyslu. 

Aby měly firemní etické kodexy reálný dopad na úroveň environmentálních a 

pracovních standardů alespoň v nejvyšších patrech pyramidy subkontraktování, musely by být 

formulovány jasněji a konkrétněji a musely by být stanoveny jasné principy monitoringu 

jejich dodržování a postupy v případě porušení. Navíc by všichni významní odběratelé museli 

být odhodláni dodržování kodexů od svých dodavatelů vyžadovat a poskytovanými 

obchodními podmínkami jim to umožnit. Zatím jsou však především marketingovým 

nástrojem svých tvůrců. 

ILO zdůrazňuje, že etické kodexy mohou sloužit jako doplněk, který sice rozhodně 

nenahrazuje národní legislativu ani mezinárodní dohody v sociální a environmentální oblasti, 

ale může podpořit jejich praktickou aplikaci v zemích, kde existuje značný rozdíl mezi 

zákonnými požadavky a jejich naplňováním v praxi (ILO 2000:65). 

Příklad firemního etického kodexu: Nike 

Nike je s více než 3 miliardami dolarů největším výrobcem sportovního oblečení na 

světovém trhu (údaj z roku 2002, CCC 2004:7). V minulosti byla podrobena kritice ze strany 

spotřebitelských, nevládních i odborových organizací za využívání dětské práce, mzdy pod 

zákonným minimem, dlouhé přesčasy, nevyhovující podmínky na pracovišti atd.. V říjnu 

1997 se proti firmě Nike konaly v 50 městech USA a 11 dalších zemích protestní happeningy 

(The Ecologist, 22. 3. 2002). Nike se však postupně vypracovala do pozice jednoho 

z hlavních představitelů myšlenky firemní sociální a environmentální odpovědnosti. Nike je 

členem americké Fair Labor Association a etický kodex firmy patří k těm příkladným (viz 

příloha 10). 

Z formulací kodexu je jasně patrná snaha pokrýt i problematické aspekty a připravit 

tak případné kritiky o argumenty, kterými by mohli poukázat na omezený dosah kodexu: 

„[…] Řídíme se nejen tím, co vyžaduje zákon, ale i tím, co se očekává od lídra na 

trhu[…] Naši dodavatelé sdílí náš závazek k […] průběžnému zdokonalování a zlepšování v 

oblastech: 

manažerského řízení, které respektuje práva pracovníků, včetně práva na svobodné 

sdružování a kolektivní vyjednávání 

minimalizace dopadů na životní prostředí 

-58-

ezpečného a zdravotně nezávadného pracovní prostředí 

zdraví a blahobytu zaměstnanců. 

[…] Tento etický kodex musí být na pracovišti viditelně vystaven v jazyce pracovníků, 

zaměstnavatel poskytne svým pracovníkům školení ohledně obsahu a významu etického 

kodexu. […] Dodavatelé firmy Nike nepoužívají při výrobě zakázek pro Nike žádnou formu 

domácí práce. […]“. (Nike, 30. 4. 2005) 

Tim Connor, autor knihy „Still Waiting for Nike to Do It“, však poukazuje na zásadní 

rozpor mezi líbivými prohlášeními, které firma Nike činí ve svém etickém kodexu a ústy 

generálního ředitele Phila Knighta, a skutečností. Poukazuje mimo jiné na obchodní vztahy 

firmy Nike s dodavateli z Bangladéše, kde je činnost odborových hnutí zakázána (Connor 

2001:80). Firma Nike se v rozporu se svým etickým kodexem také nepostavila na stranu 

neprávem propuštěných zaměstnanců mexické továrny Kuk Dong (viz kap. 4. 3, Connor 

2001:81). 

Slavnostní řeč Phila Knighta z roku 1998 se stala téměř legendární – generální ředitel 

například přislíbil podrobit firmu nezávislému monitoringu, rozšířit spolupráci s nevládními 

organizacemi, rozšířit vzdělávací programy pro zaměstnance a mnoho dalšího. Praxe se však 

zdá být o něco méně optimistická – firma Nike například odmítá zveřejňovat výsledky 

inspekcí, které zjišťují obsah toxických substancí ve vzduchu v jejich oděvních továrnách, 

dosud umožnila jen jediné nevládní organizaci, aby oficiálně provedla monitoring jediného 

dodavatele během jediné návštěvy. Vzdělávací programy pro zaměstnance sice existují, ale 

zaměstnanci, kteří se jich chtějí účastnit, musí zaplatit účastnický příspěvek. Tyto kurzy jsou 

při průměrné výši mezd v oděvních továrnách, které šijí pro Nike, prakticky nedostupné 

(Connor 2001: 4-6). 

Z hlediska environmentální zodpovědnosti je zajímavý závazek firmy Nike, že do roku 

2010 zvýší procento biobavlny, kterou využívá jako příměs do běžně využívané bavlny, na 5 

procent. Již v roce 2003 byla přitom firma Nike s podílem biobavlny kolem 2,3 procenta ve 

svých výrobcích největším odběratelem ekologicky vypěstované bavlny na světě (NikeBiz, 

30. 4. 2005). 

5. 2. Certifikační iniciativy zaštítěné širším okruhem podílníků 

Etické kodexy, jimiž firmy reagují na rostoucí zájem spotřebitelů o původ oděvního 

zboží, se ukazují jako velmi nedokonalý nástroj k zajištění sociálně a environmentálně 

přijatelných výrobních podmínek. Většina oděvních firem nemá kapacity, zkušenosti a často 

ani vůli potřebnou k tomu, aby zajistily řádnou implementaci kodexu a následný monitoring. 

-59-

Od poloviny 90. let proto vznikají iniciativy se širším okruhem podílníků (multi- 

stakeholder initiatives), jejichž hlavní myšlenkou je podpořit konvenční firmy v rozhodnutí 

přijmout alespoň část své sociální a/nebo environmentální odpovědnosti. Spojují oděvní 

korporace, jejich dodavatele, nevládní organizace, odbory, místní komunity, veřejné instituce, 

církve, vlády a další skupiny podílníků. Oproti firemním kodexům tak představují krok vpřed 

(Utting 2002). 

Iniciativy se širším zastoupením podílníků mají zefektivnit a zprůhlednit systém 

monitorování firemních kodexů a odlišit firmy, které se principy stanovené v kodexech snaží 

naplňovat, od firem, pro něž jsou jen účelovým nástrojem k matení spotřebitelské veřejnosti. 

Mezi jednotlivými iniciativami se širším okruhem podílníků existují zásadní rozdíly v 

účinnosti a důvěryhodnosti. Liší se spektrem a důvěryhodností zastoupených skupin 

podílníků, požadavky na zapojené firmy a jejich dodavatele i mírou transparentnosti vůči 

širší veřejnosti. Zvláštním druhem iniciativ se širším okruhem podílníků je labelling, tj. 

značení, které se objevuje přímo na oděvních výrobcích. 

Příklady iniciativ se širším okruhem podílníků 

Social Accountability International 

Social Accountability International (SAI), dříve Council on Economic Priorities Accreditation 

Agency CEPAA, vytvořila v říjnu 1997 systém certifikace výrobních podniků podle 

standardu SA8000. Tato certifikace je založena na modelu auditů podnikového řízení ISO 

(SA8000, 12. 4. 2005). 

Na rozdíl od většiny podnikových nebo odvětvových etických kodexů je standard 

SA8000 explicitně založen na konvencích ILO a deklaracích OSN. Věnuje se výhradně 

pracovním podmínkám a pracovnímu právu, jiné sociální a environmentální souvislosti 

nezahrnuje (www.sa-intl.org, 12. 4. 2005). 

Standard SA8000 je formulován jasněji než firemní etické kodexy a jeho požadavky 

jsou náročnější. Z jeho obsahu je patrná znalost problematických aspektů v oděvním 

průmyslu a snaha je řešit. Vyžaduje například, aby certifikované továrny vyplácely 

zaměstnancům nikoliv pouze zákonnou minimální mzdu, ale takovou mzdu, která pokrývá 

životní náklady v dané zemi. Omezuje počet odpracovaných hodin na 48 týdně, k nimž může 

přibýt maximálně 12 hodin náležitě ohodnocených přesčasů. Standard SA8000 obsahuje bod, 

který říká, že v zemích, kde jsou odbory zákonem zakázané, podnik „podpoří jiné způsoby 

nezávislého a svobodného sdružování a kolektivního vyjednávání“. Certifikované podniky 

-60-

musí domácím pracovníkům poskytovat stejnou úroveň sociálního zabezpečení a právní 

ochrany jako přímým zaměstnancům (SAI, 29. 4. 2005). 

V rámci SA8000 je možné certifikovat jen výrobní podniky, certifikace dodavatelů 

však může sloužit jako marketingový nástroj pro značkové oděvní firmy i maloobchodníky, 

kteří sami přímo nevyrábí. SA8000 není zaměřený výhradně na oděvní průmysl, z celkového 

počtu certifikovaných podniků však zhruba čtvrtinu tvoří oděvní a textilní podniky. Z dalších 

odvětví jsou nejčastěji zastoupeny hračkářský průmysl, zemědělství a farmaceutický průmysl. 

Přibližně jedna třetina certifikovaných podniků je v Itálii, další třetina je z Indie a Číny, 

ostatní v Brazílii, Pákistánu, Thajska, Indonésie a dalších zemí (www.sa-intl.org, 2. 5. 2005). 

SAI zveřejňuje seznam certifikovaných podniků na své webové stránce. Informace o 

podnicích, které se o certifikaci ucházely, ale neuspěly, však dostupné nejsou (MSN Memo, 

srpen 2001). 

V dozorčí radě SAI jsou kromě několika amerických organizací a korporací 

zastoupeny i mezinárodní odborové federace (ITGLWF), mezinárodní nevládní organizace 

(např. Amnesty International) a evropské korporace (www.sa-intl.org, 29. 4. 2005). Standard 

se díky tomu těší poměrně velké vážnosti v ekonomicky vyspělých i rozvojových zemích. 

Problematický je ovšem nikoliv obsah standardu, ale systém certifikace, který je 

založen na udělování licencí komerčním auditorům. SAI necertifikuje výrobní podniky, které 

o certifikaci SA8000 projeví zájem, přímo. Zájemci se musí obrátit na některou z 

akreditovaných auditorských firem, která ověří, zda výroba odpovídá standardu, a stanoví 

oblasti pro zlepšení a termíny, do kdy je potřeba změny implementovat. SA8000 byl kvůli 

němu kritizován některými nevládními organizacemi a odbory z producentských zemí. 

Jediným požadavkem na auditory v oblasti spolupráce s místními subjekty je 

konzultovat pracovní podmínky a sociální zabezpečení s odbory. To sice zvyšuje kvalitu 

auditu, ale nijak neobohacuje místní organizace, které komerčním auditorům zdarma 

poskytují cenné informace, zatímco nemají přístup ani k výsledkům auditu. Podle koalice 

nevládních organizací Labour Rights in China samotní pracovníci hrají v procesu jen “úlohu 

pasivních objektů, kolonek na dlouhém seznamu auditorů.” (MSN Memo, srpen 2001). 

Ethical Trading Initiative 

Ethical Trading Initiative (ETI) vznikla v roce 1998 ve Velké Británii z koalice širokého 

spektra podílníků, mezi nimiž byla zastoupena i britská vláda. Cílem ETI je spojit zkušenosti 

a vliv relevantních nevládních a odborových organizací a činnost nadnárodních firem tak, aby 

-61-

společně identifikovaly a prosazovaly účinné metody implementace kodexů (ETI, 20. 4. 

2005). 

ETI není založena na udělování certifikátu výrobcům ani značkovým oděvním 

firmám. Svůj kritický postoj k certifikacím firem zdůvodňuje ETI: “[...] Ve snaze získat 

certifikaci by některé oděvní firmy mohly hledat dodavatele jen v ‘bezproblémových’ 

oblastech a opouštět země s rozsáhlými strukturálními problémy, což by z pohledu tamějších 

pracovníků, kteří mají být hlavními beneficienty certifikací, vedlo k tomu nejhoršímu - ztrátě 

pracovních míst. [...] Existuje také riziko, že rigidní pravidla certifikace znevýhodní menší 

výrobce, kteří nebudou schopni tak rychle splnit její podmínky. [...] Jen málokterá firma může 

hodnověrně doložit, odkud přesně její zboží pochází a jaký byl řetězec subkontraktorů až k 

prvotnímu výrobci. Chtít po firmách nyní, aby prodávali oblečení s etickým značením, 

znamená jen obelhávat zákazníky falešným pocitem jistoty.” (ETI, 13. 4. 2005). ETI proto od 

zapojených firem vyžaduje pouze detailní zprávu o tom, ve kterých oblastech se přibližují ke 

stanovenému standardu a kde mají naopak problémy s jeho naplňováním. Standard ETI 

stanovuje cíl, k němuž se firmy zapojené do ETI a jejich dodavatelé musejí přibližovat (ETI, 

13. 4. 2005). ETI neposkytuje detailní informace o výsledcích této snahy u svých jednotlivých 

členů. 

Fair Labor Association 

Fair Labor Association (FLA, dříve US Apparel Industry Partnership) vznikla na popud 

Clintonovy vlády. Spojuje 12 amerických oděvních korporací 70 , několik nevládních 

organizací, které působí v oblasti lidských práv a práv spotřebitelů, významné odborové 

organizace a 175 amerických univerzit 71 . 

FLA certifikuje značkové oděvní firmy, nikoliv jejich jednotlivé dodavatele. Firmy, 

které splní požadavky FLA, získají právo využívat ochrannou známku “No Sweat” (FLA, 28. 

4. 2005). 

FLA prošla za dobu své existence rozsáhlými změnami – až do roku 2002, kdy došlo k 

zásadní reorganizaci a změnám ve fungování celého systému, byla pravidelně podrobována 

drtivé kritice ze strany nevládních organizací, odborových hnutí i médií. Musela čelit 

70 Do roku 2001 byly členy FLA firmy Nike, Reebok, adidas, Liz Claiborne, Phillips-Van Heusen, Eddie Bauer, 

Patagonia, Gear for Sports, Polo Ralph Lauren a Levi Strauss (MSN Memo, srpen 2001). Po zpřísnění pravidel 

v roce 2002 firma Levi Strauss z FLA vystoupila (MSN Memo, listopad 2002), od roku 2004 se však připojila 

Puma (CCC 2004:115). 

71 V USA existuje silné studentské hnutí proti zneužívání pracovníků v amerických pololegálních dílnách a 

v zahraničních maquiladorách. Hlavním iniciátorem hnutí je USAS – United Students Against Sweatshops, které 

založilo Radu na podporu práv pracovníků (Workers‘ Rights Consortium) jako alternativu ke kritizované Fair 

Labor Association (WRC, 28. 4. 2005). 

-62-

nařčením, že jen mate spotřebitele a vytváří kolem svých korporátních členů neoprávněně 

auru sociálně a environmentálně zodpovědných podniků (Sweatshop Watch, 14. 4. 2005). 

Poté, co předsednictvo Fair Labor Association přijalo v dubnu 2002 změny v kodexu 

FLA, se důvěryhodnost této iniciativy zvýšila (MSN Memo, duben 2002). 

Worldwide Responsible Apparel Production (WRAP) 

Certifikační program WRAP je iniciativou vzniklou na popud Americké oděvní a 

obuvnické asociace. O pravidlech a podmínkách certifikace je velmi málo známo. WRAP 

certifikuje dodavatele největších oděvních korporací, které v případě souladu s požadavky 

WRAP získají značku “Dobré továrny” (Good Factory Seal of Approval). Podmínky k získání 

značky jsou jen o málo přísnější než zákony (MSN Memo listopad 2002). 

K prosinci 2001 certifikoval prostřednictvím externích auditorských firem celkem 115 

továren v 15 zemích. Členy WRAP jsou firmy jako Sara Lee, Vanity Fair Corporation (se 

značkami Lee, Wrangler, Chic Jeans aj.), Kellwood (dodává oděvy do sítě hypermarketů Wal- 

Mart), Gerber Childrenwear a další (WRAP, 29. 4. 2005). 

WRAP je prosazován především oděvním průmyslem, pochvalně se o něm vyjádřili i 

zástupci některých latinskoamerických vlád. Z pochopitelných důvodů však WRAP požívá 

jen velmi málo důvěry ze strany odborových a nevládní organizací. US International Labor 

Rights Fund popisuje WRAP jako „účelovou iniciativu oděvního průmyslu zřízenou k tomu, 

aby oděvní průmysl zabránil externímu nezávislému monitoringu.“ (MSN Memo listopad 

2002). 

Podle nevládních a odborových organizací standardy WRAP podkopávají konvence 

Mezinárodní organizace práce, a to v dokonce tak zásadních otázkách, jako je dětská práce – 

minimální věk pro zaměstnání v oděvní továrně je u standardu WRAP o rok nižší, než kolik 

let vyžaduje ILO. WRAP nevyžaduje od certifikovaných společností, aby pracovníkům 

poskytovaly mzdu, která pokrývá základní životní potřeby a nestanovuje prakticky žádné 

limity pro maximální počet odpracovaných hodin (MSN Memo, listopad 2002). WRAP 

neposkytuje seznam továren, které byly certifikovány, ani nezveřejňuje, ve kterých zemích se 

nacházejí (MSN Memo, srpen 2001). 

Z formulace standardu WRAP je zřejmá jeho rozvolněnost: 

Pracovní doba. Zaměstnavatelé nesmí vyžadovat pracovní dobu, která překračuje 

místní zákonná nařízení. Musí pracovníkům poskytnout jeden den v týdnu volna v 

případě, že není třeba splnit urgentní dodávku. 

-63-

Mzdy. ve výši místního zákonnému minima a vyplácení zákonem vyžadovaných dávek 

a podpor. 

Životní prostředí: Dodavatel dodržuje environmentální legislativu a sleduje 

environmentálně uvědomělé jednání (WRAP, 29. 4. 2005). 

Labelling – značení oděvních výrobků 

Specifickým typem iniciativ za zlepšení sociálních a environmentálních podmínek 

výroby jsou systémy značení oděvních výrobků. Na rozdíl od ostatních certifikačních iniciativ 

je jejich výsledkem značka přímo na výrobku, která nehodnotí výkon firmy nebo jejích 

dodavatelů jako celku. Cílem značení je poskytnout konečným spotřebitelům snadno 

identifikovatelnou informaci o tom, že oděv, který danou značku nese, byl vyroben za 

sociálně nebo environmentálně únosných podmínek. 

Z různých důvodů zatím existuje poměrně málo systémů oděvního značení. Nedávno 

byla zahájena certifikace výrobků ochrannou známkou FAIRTRADE (viz kap 5. 3.). O 

přijatelnějších environmentálních podmínkách v oděvní výrobě svědčí také certifikace 

ekologického zemědělství. V USA se používá značení “Union-made”, které garantuje, že 

oděv vznikl v továrně, kde existují svobodné odbory (Union Label, 27. 4. 2005). Švýcarsko 

má systém značení textilu nazvaný “Confidence in Textiles” založený na dvou souborech 

standardů: Öko-tex standard 100, který zaručuje zdravotní nezávadnost oděvů, a Öko-tex 

standard 1000, který spotřebitele ujišťuje o snížených environmentálních dopadech oděvní 

výroby (Oko-tex, 15. 4. 2005). 

Některé nevládní organizace a spotřebitelské iniciativy volají po vytvoření jasné značky, 

která by v sobě shrnovala všechny hlavní problematické aspekty: místo původu, 

environmentální souvislosti a sociální podmínky výroby (ILO 2000:68). Pokud taková značka 

v budoucnu vznikne, bude její vytváření klást vzhledem k dlouhým řetězcům subkontraktorů 

vysoké nároky na důvěryhodnost a ověřitelnost informací, které zákazníkům zaručuje. 

Zkratkovitému značení oděvního zboží příliš velkou vážnost nepřipisují některé jiné 

typy iniciativ (srv. FLA). Vytýkají jim především to, že nemotivují k průběžnému zlepšování 

výrobních podmínek: firma, která značku získá, není motivovaná k dalšímu pokroku, a 

naopak firmy, které jsou splnění podmínek pro udělení značky vzdáleny, může svou 

náročností odradit. 

-64-

Výhody a omezení iniciativ se širším okruhem podílníků 

Tak jako v případě firemních etických kodexů lze i u iniciativ se širším okruhem 

podílníků považovat za výhodu, že využívají existujícího rámce obchodních vztahů a pracují s 

konvenčními oděvními korporacemi a jejich stávajícími dodavateli. Zapojení širší skupiny 

podílníků jim dává v očích veřejnosti i oděvního průmyslu větší důvěryhodnost, současně 

může vést k lepší identifikaci způsobů jak řešit problémy spojené s globalizací oděvního 

průmyslu. 

Omezení a problémů, které tento typ iniciativ provázejí, však může být celá řada: od 

nízké účasti některých podílníků (oděvních firem v případě přísnější certifikace, nevládních 

organizací a odborů v opačném případě), omezené kapacity zapojených nevládních 

organizací, soutěžení mezi jednotlivými iniciativami, nízké úrovně monitoringu firem, ztráty 

důvěryhodnosti v důsledku udělení certifikátu některým výrobcům nebo oděvním značkám se 

špatnou pověstí, nízké zapojení místních aktivistických skupin a organizací pracovníků 

(Utting 2002). 

Zapojení pracovníků je jedním z kritických bodů. “Profesionální“ auditoři často 

nemají důvěru pracovníků, zvlášť tam, kde neexistují svobodné obory (MSN srpen 2001). 

Někdy mají pracovníci obtíže odlišit je od zástupců značkových oděvních firem a odmítají 

jim otevřeně sdělit své problémy se zaměstnavatelem. Obávají se, že špatné hodnocení 

továrny by mohlo vést k neudělení zakázky, na níž závisí jejich pracovní místa. 72 

Organizace SweatshopWatch poukazuje na další riziko, které souvisí s existencí 

nedůsledných systémů dobrovolných certifikací a závazků – nejenom, že nepokrývají všechny 

problematické aspekty oděvní výroby, ale současně odpoutávají pozornost od nutnosti provést 

širší strukturální a legislativně zakotvené změny (Sweatshop Watch, 30. 4. 2005). 

Perspektivy a příležitosti iniciativ se širším okruhem podílníků 

Certifikace jsou již dnes jedním z nejdůležitějších nástrojů k zajištění sociálně a 

environmentálně únosných výrobních podmínek v oděvním průmyslu. Přebírají výhody 

firemních etických kodexů a doplňují je o více či méně účinnou externí kontrolu. Do 

budoucna bude důležité, zda jednotlivé certifikační iniciativy dokáží spolupracovat a vytvořit 

základní verzi společných standardů. 

72 Zajímavý model vyvíjí Kampaň za čisté oblečení – komerční firmy mají provádět účetní audity a místní 

nevládní organizaci by měly vést rozhovory s pracovníky kontrolované továrny (MSN August 2001:6). 

-65-

Jedním z prvních společných projektů je JO-IN - Joint Initiative on Corporate 

Accountability and Workers’ Rights (Společná iniciativa za odpovědnost firem a práva 

pracovníků), jehož se účastní 6 iniciativ: Kampaň za čisté oblečení, Fair Wear Foundation, 

Ethical Trading Initiative, Fair Labor Association, Social Accountability International a 

Workers Rights Consortium (JO-IN, 22. 4. 2005). 

Význam certifikačních iniciativ také může dále vzrůstat, pokud budou otevřeněji 

informovat o průběhu a výsledcích monitoringu a oděvních firmách, které se o certifikaci 

ucházejí. 

-66-

5. 3. Fair Trade 

Hnutí Fair Trade 73 usiluje na rozdíl od dobrovolných závazků konvenčních firem, 

jejichž základem je zlepšení výrobních podmínek v rámci stávajícího obchodního systému, o 

vytvoření alternativního obchodního modelu. 

V ohnisku zájmu Fair Trade jsou dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi primárními 

výrobci z rozvojových zemí a obchodníky. Definice zformulovaná platformou FINE 74 

charakterizuje Fair Trade jako „alternativní přístup ke konvenčnímu mezinárodnímu obchodu. 

Je to obchodní partnerství, které usiluje o udržitelný rozvoj dosud vyloučených a 

znevýhodněných výrobců, a to především prostřednictvím zajištění lepších obchodních 

podmínek, informační činností a kampaněmi.“ (Štěrba 2004:11). 

Z definice vyplývá, že primárním zájmem Fair Trade jsou obchodní, spíše než výrobní 

podmínky; vzhledem k velmi úzkému propojení obou témat však hnutí Fair Trade věnuje 

výrobním podmínkám v konvenčním i alternativním obchodě zvýšenou pozornost. Z devíti 

základních principů Mezinárodní asociace Spravedlivého obchodu IFAT (International Fair 

Trade Association, dříve International Federation of Alternative Trade) se přinejmenším čtyři 

přímo vztahují k oblasti výrobních podmínek (IFAT, 30. 4. 2005). 

Zásada, která se týká pracovních podmínek, říká, že „organizace činí kroky 

k prosazování bezpečného a zdravého pracovního prostředí pro výrobce, včetně přístupu ke 

zdravotně nezávadné vodě, adekvátním hygienickým zařízením a přístupu k základním 

zdravotním službám. Pracovní doba je v souladu se zákonnými požadavky a konvencemi 

Mezinárodní organizace práce. Organizace pravidelně zvyšuje povědomí pracovníků o 

zdravotních a bezpečnostních aspektech.“ 

Další ze zásad věnovaná environmentálním dopadům výroby a obchodu vyžaduje 

mimo jiné, aby organizace upřednostňovala environmentálně šetrné výrobní technologie, 

využití lokálních materiálů získaných z obnovitelných zdrojů a usilovala o snižování 

energetické a materiálové náročnosti výroby. 

V principech IFAT dále najdeme zásadu respektování Konvence OSN o právech 

dítěte, která požaduje zákaz účasti dětí ve výrobě. Zásada rovnoprávnosti žen zdůrazňuje 

73 Jako český ekvivalent Fair Trade se nejběžněji uvádí pojem Spravedlivý obchod – vzhledem k poměrně 

zdomácnělému používání anglického termínu a nepřesnosti českého překladu však v textu budu používat výraz v 

původním znění. 

74 Název FINE je odvozen od počátečních písmen čtyř asociací, které platformu tvoří: Fairtrade Labelling 

Organizations, International Fair Trade Association, Network of European Worldshops a European Fair Trade 

Association. 

-67-

stejnou odměnu za stejnou práci, úsilí o zvyšování role žen v rozhodování a jejich zastoupení 

na vedoucích pozicích (IFAT, 30. 4. 2005). 

Fair Trade a oděvní průmysl 

Oděvní zboží zatím nepatří k hlavním produktům obchodovaným v rámci Fair Trade, 

ale za více než čtyřicet let existence Fair Trade získalo v nabídce specializovaných organizací 

pevné místo. V počátečních fázích vývoje Fair Trade se jednalo o výrobu a obchod s částmi 

tradičních oděvů, které na trzích vyspělých zemí sloužily více jako kuriozita, než jako oděv 

k praktickému využití. Z toho se vymykají jedině šály a šátky, které našly místo v šatníku 

zákazníků Fair Trade od samého počátku. Postupně se někteří výrobci rozhodli pro export 

zboží, které více odpovídá evropskému vkusu, a začali ve spolupráci s designéry dovozních 

Fair Trade organizací vyrábět oděvy, které mohou sloužit běžnému využití. Používané 

materiály vychází z regionálně dostupných zdrojů – nejčastěji se setkáme s hedvábím, 

bavlnou, alpakou, vlnou a lnem. Využití ručně tkaných látek není výjimkou. 

Rostoucí poptávka po oděvech vyrobených za sociálně přijatelných podmínek vyústila 

v zavedení nezávislého značení FAIRTRADE 75 , které umožňuje distribuci Fairtrade oděvů do 

běžné maloobchodní sítě, tak jak se to děje například u Fairtrade kávy, čaje, kakaa, banánů a 

některých dalších výrobků. Mezinárodní organizace pro Fairtrade labelling (FLO – Fairtrade 

Labelling Organizations International) proto vytvořila soubor standardů pro bavlnu a 

bavlněné oblečení (Max Havelaar, 4. 5. 2005), který do budoucna usnadní jejich masovější 

distribuci. 76 

V prvních desetiletích fungování Fair Trade převládal důraz na sociální aspekty 

obchodu a výroby, postupně však byly doplňovány i environmentální zásady. Čím dál více 

Fair Trade oděvů se vyrábí z certifikované biobavlny (Rajath Jaipuria, Maikaal, osobní 

sdělení, 19. 4. 2005), problémem je však vysoká cena ekologické certifikace, kterou si malí 

farmáři mnohdy nemohou dovolit (Štěrba 2004:39). Firma Dezign Inc., zimbabwský výrobce 

Fair Trade triček, by uvítala přechod svých dodavatelů na certifikované ekologické 

zemědělství. Tomu však zatím brání vysoké náklady certifikace oproti relativně nízkým 

75 Známka Max Havelaar, ekvivalent u nás známé známky FAIRTRADE, se zatím uděluje jen ve Francii a 

Švýcarsku (Max Havelaar, 4. 5. 2005) 

76 Stávající Fair Trade výrobci a dovozní organizace si však od nové certifikace mnoho neslibují – se zkušeností 

z certifikace jiných produktů již předem očekávají její nedůslednost a finanční nákladnost, která de facto 

vylučuje zapojení opravdu malých a začínajících producentů do obchodování s certifikovanými FAIRTRADE 

výrobky (výsledek debaty mezi zástupci Fair Trade organizací na semináři Cotton Alternatives, Namur 19. 4. 

2005). 

-68-

přínosům – na zimbabwském trhu není kromě požadavku Dezignu Inc. poptávka po biobavlně 

a producenti by velkou část sklizně museli prodat jako konvenční bavlnu (Laputa Hwamiriza, 

Dezign Inc, osobní sdělení, 18. 4. 2005). 

Někteří Fair Trade výrobci zajišťují celý výrobní proces oděvů od zpracování 

primárních surovin až po export hotových oděvů. Příkladem je indické družstvo Maikaal, 

které je současně největším producentem certifikované biobavlny vůbec – v roce 2000 

členové družstva sklidili kolem 3100 tun surové bavlny (PAN Germany, 15. 4. 2005). 

Cíle a dopady Fair Trade 

Původním cílem Fair Trade v oblasti obchodu oděvy a oděvními doplňky bylo 

poskytnout příležitost k rozvoji výrobcům z venkovských oblastí a městských slumů, kteří 

nemají dostatečné kapacity pro organizaci obchodu vlastními silami, a tím zmírnit chudobu 

v rozvojových zemích a přispět k narovnání ekonomických vztahů mezi tzv. Severem a 

Jihem. Tento rozměr zůstává stále velmi důležitý, ale přibylo k němu několik dalších. Fair 

Trade se snaží podporovat zachování tradičních tkalcovských a krejčovských dovedností a 

výrobních postupů. Zdůrazňuje potřebu udržet v producentských zemích co nejvíce fází 

výroby oděvů (EFTA 2000). 

Cíl prosazování Fair Trade se rozšířil i o politická témata – dnes se ve zvýšené míře 

snaží poukazovat na „obrovskou sociální a ekonomickou katastrofu, která souvisí 

s globalizací a pokračující liberalizací oděvního průmyslu“ a omezit její důsledky (Haffmans 

2000:192). 

Jedním z hlavních cílů Fair Trade je také poskytnout spotřebitelům ve vyspělých 

zemích alternativu ke konvenčním oděvům a přimět je k tomu, aby svou „nákupní sílu 

používali cíleně a pozitivně, ve prospěch znevýhodněných výrobců a jejich zaměstnanců“ 

(Made in Dignity, 17. 4. 2005). 

V porovnání s objemem a hodnotou celosvětového oděvního průmyslu má však Fair 

Trade zatím nevýznamnou roli. Přesné statistiky neexistují, ale počet hlavních výrobců Fair 

Trade oděvů (viz příloha 12) naznačuje, že celkově je v oděvní výrobě v rámci Fair Trade 

zaměstnáno nejvýše několik desítek tisíc pracovníků. 

Na zapojenou skupinu výrobců a jejich případných zaměstnanců a podmínky, ve 

kterých pracují, však má Fair Trade značný dopad – některé Fair Trade organizace kladou 

důraz na kontinuální zvyšování kapacit výrobců, poskytují marketingová školení a 

poradenství, zajišťují výrobcům a jejich rodinným příslušníkům možnost dalšího vzdělávání, 

-69-

zřizují fondy sociálního zabezpečení. Z rozhovorů se zástupci několika oděvních Fair Trade 

družstev a firem vyplývá, že zachování statusu Fair Trade dodavatele je pro ně jednou 

z hlavních priorit a naplňování zásad Fair Trade proto věnují zvýšenou pozornost (Rajath 

Jaipuria, Laputa Hwamiriza, Hemanshu Daigal, osobní sdělení, 20. 4. 2005). Externí 

auditorka výrobních podmínek, pracující pro CCC, však upozorňuje, že v oblasti svobody 

sdružování a kolektivního vyjednávání mají větší Fair Trade dodavatelé rezervy (Chadra 

Prasad, osobní sdělení, 19. 4. 2005). 

V environmentální oblasti se vliv Fair Trade projevuje především v souvislosti se 

zpracováním pouze přírodními barvivy barvených biomateriálů, nebo materiálů, které nesou 

podstatně menší stopy chemizace. Kladně lze hodnotit také fakt, že část Fair Trade oděvů je 

vyrobena z ručně tkaných látek, jejichž výroba je oproti průmyslovému zpracování 

energeticky šetrnější, méně narušuje, nebo dokonce posiluje místní sociální vazby a přispívá 

ke zvýšení zaměstnanosti v oblastech s minimem pracovních příležitostí. 

Navzdory poměrně malému přímému dopadu na oděvní průmysl jako celek má Fair 

Trade význam i v tomto směru – tím, že vytváří fungující model alternativního obchodování, 

který generuje zisk a současně zohledňuje sociální a environmentální náklady, může sloužit 

jako reference v diskusi o alternativách ke konvenčnímu oděvnímu průmyslu. 

Výhody a omezení oproti jiným iniciativám 

Díky zvýšenému zapojení neziskových organizací do Fair Trade a úsilí o 

transparentnost se tato iniciativa těší v kontrastu s etickými kodexy nadnárodních firem 

značné důvěře spotřebitelské veřejnosti. Oproti etickým kodexům je výhodou i to, že Fair 

Trade pracuje s partnery z rozvojových zemí dlouhodobě, vztahuje se i na obchodní vztahy 

mezi výrobci a odběrateli a cíleně podporuje decentralizované menší výrobní jednotky. Tím 

přispívá k posílení lokálních ekonomik, které jsou však napojené na globální ekonomickou 

strukturu. 

Oproti aktivitistickým kampaním má Fair Trade výhodu v tom, že nabízí a realizuje 

konkrétní alternativu ke konvenčnímu oděvnímu průmyslu. 

Na straně omezení je především problém rozsahu - Fair Trade zatím zůstává omezen 

především na specializované obchůdky a jiné alternativní distribuční kanály, které oslovují 

jen poměrně úzkou skupinu spotřebitelů. Limitem je i sortiment Fair Trade oděvů – inspirace 

etnickými vzory a důsledné používání přírodních materiálů jsou překážkou při vývoji vysoce 

módních oděvů, které by oslovovaly spotřebitele hlavního proudu (Mercedes, IDEAS, 19. 4. 

-70-

2005). Teprve postupně se Fair Trade výrobci začínají orientovat na jiné oděvy než 

jednoduchá trička. 

Hlavní překážkou masového rozšíření Fair Trade oděvů se však zdá být jejich cena, 

která činí Fair Trade oděvy v porovnání s běžně dostupnými produkty z pohledu běžných 

zákazníků prakticky nekonkurenceschopné. Vyšší cena však může být použita i ve prospěch 

Fair Trade, a to především z environmentálního pohledu – spotřebitel, který se rozhodne 

nakupovat „férové“ oblečení s cenami v přepočtu kolem 700 korun za kvalitní bavlněné tričko 

si zřejmě dobře rozmyslí, kolik takových triček opravdu potřebuje. Vyšší ceny tak teoreticky 

mohou vést k omezení současné obrovské nadspotřeby oděvů. Vyšší cena může potenciálně 

být i důvodem větší poptávky ze strany „náročných konzumentů“, u nichž kromě etických 

důvodů může pro koupi Fair Trade výrobku hovořit i s ním spojený status. Empirický doklad 

v podobě výzkumu chování spotřebitelů Fair Trade výrobků však zatím neexistuje. 

Perspektivy Fair Trade při řešení negativních důsledků globalizace obchodu oděvy 

Budoucí směřování Fair Trade by mohly výrazně ovlivnit nově přijaté standardy FLO 

pro bavlnu a bavlněné oblečení. Možnost distribuovat Fair Trade oděvy do běžné 

maloobchodní sítě a umožnit používání FAIRTRADE známky konvenčními oděvními 

značkami by mohla vést k výhodě ekonomiky z rozsahu a snížení ceny pro konečného 

zákazníka. Trh s Fair Trade oděvy by se tím mohl o něco zvětšit a přijmout více výrobců 

z rozvojových zemí. Některé stávající Fair Trade organizace však poukazují na to, že 

v takovém případě si Fair Trade nebude moci zachovat tradiční podobu úzkých partnerských 

vztahů mezi výrobci a odběrateli a v praxi se posune blíže k „etickému obchodu“, jaký 

prosazuje například americká Fair Labour Association nebo britská ETI (srv. 5. 2.). 

Problém s relativně vysokou cenou Fair Trade oděvů by mohl být do budoucna 

překonán, pokud by se podařilo Fair Trade prezentovat jako módní „značku“, která slouží 

k sebeprezentaci nositele ve společnosti. 77 

77 Otázkou, zda a za jakých okolností se environmentálně šetrnější způsob života včetně způsobu spotřeby může 

stát záležitostí hlavního proudu, se zabývá Hana Librová v knize Vlažní a váhaví (Librová 2004). Tato otázka 

má relevanci i pro rozšíření poptávky po produktech Fair Trade. 

-71-

5. 4. Spotřebitelské kampaně – monitoring, osvěta a lobbying 

Zřejmě nejklasičtějším typem iniciativy za zlepšení výrobních podmínek v oděvním 

průmyslu jsou kampaně zacílené na spotřebitele, často institucionalizované do podoby 

nevládních organizací. Pro podrobnější analýzu jsem si vybrala tři z nich: evropskou Kampaň 

za čisté oblečení, kanadskou Maquila Solidarity Network a Sweatshop Watch z USA. 

Jejich společnou hlavní myšlenkou je poskytnout spotřebitelům informace o 

podmínkách výroby a obchodu v konvenčním oděvním průmyslu tak, aby mohli pozitivně 

uplatňovat svou kupní sílu a vyvíjet tlak na odpovědné instituce a firmy. Tyto iniciativy 

vychází z principů občanské společnosti a zakládají se na přesvědčení, že občané ve své 

spotřebitelské i občanské roli mohou být hybatelem rozsáhlejších změn. 

Za hlavní viníky nepřijatelných výrobních podmínek označují zadavatele zakázek, 

tedy oděvní firmy, které objednávají zhotovení oděvů a určují podmínky, za jakých kontrakt 

proběhne – termín dodání, ceny, materiál, vzhled konečného výrobku a podobně, nikoliv 

vlastní výrobce oděvů. Neziskové organizace požadují, aby oděvní firmy přiznaly 

odpovědnost za výrobní podmínky u svých dodavatelů a učinily kroky k jejich nápravě. 

Z praktických důvodů se kampaně obvykle zaměřují především na známé značkové firmy, 

které jsou pro spotřebitele snadno identifikovatelné a které do jisté míry udávají směr, jímž se 

oděvní průmysl ubírá. 

Kampaň za čisté oblečení (CCC – Clean Clothes Campaign) je evropskou 

iniciativou, která vznikla v Nizozemí a dnes je aktivní v 11 zemích. V každé zemi se jedná o 

koalici nevládních organizací, odborů a církevních organizací apod., které na národní úrovni 

pracují samostatně. Na mezinárodní úrovni se k nim připojují i odborové a nevládní 

organizace z rozvojových zemí (CCC, 3. 2. 2005). Své poslání spatřuje v „aktivní spolupráci 

všech koaličních partnerů s cílem zlepšit podmínky v oděvním a sportovním průmyslu. [To 

znamená] snahu o soulad pracovních podmínek s požadavky Mezinárodní organizace práce a 

snižování environmentálních dopadů oděvní výroby.“ (CCC, 3. 2. 2005). 

Sweatshop Watch je koalicí 30 amerických organizací působících v oblasti práv 

pracovníků, gender, občanských a lidských práv, práv imigrantů a z oblasti církevních a 

studentských hnutí. Cílem je eliminovat existenci sweatshops (viz kap. 2). Sweatshop Watch 

podporuje pracovníky v oděvním průmyslu na národní i celosvětové úrovni, stěžejní důraz je 

kladen na pracovní podmínky v kalifornském oděvním průmyslu (www.sweatshopwatch.org). 

Maquila Solidarity Network (MSN) hájí práva pracovníků, zvláště žen, a podporuje 

lokální mexické, středoamerické a asijské organizace, které usilují o zlepšení výrobních 

-72-

podmínek v maquiladorách a zónách volného obchodu. MSN je sekretariátem koalice ETAG 

(Ethical Trading Action Group), která sdružuje kanadské nevládní, církevní a odborové 

organizace. Hlavním požadavkem MSN je otevřený přístup k informacím o původu oděvů, 

obuvi a jiného spotřebního zboží a větší transparentnost při monitorování a verifikaci etických 

kodexů firem (MSN, 27. 4. 2005). 

Spotřebitelské kampaně mají dlouhou tradici - první zaznamenaný spotřebitelský 

bojkot proběhl už v 90. letech 18. století v Leicesteru, když tamní zákazníci odhalili pravdu o 

využívání otrocké práce na cukrových plantážích Východoindické společnosti v západní Indii 

(The Economist, 14. 2. 2002). 

Většina současných spotřebitelských kampaní vzniká na podobném základě – 

z jednorázového impulzu, spojeného se zjištěním zásadního porušení eticky přijatelných 

výrobních podmínek. Kampaň za čisté oblečení, která se dnes věnuje výrobním podmínkám 

v oděvním průmyslu na celém světě, vznikla z demonstrace proti pracovním podmínkám na 

Filipínách v roce 1989 (Hafmanns 2000:193). Sweatshop Watch vznikl v srpnu 1995 po 

odhalení sweatshopu El Monte (Sweatshop Watch, 9. 4. 2005). 78 

Kampaně a jejich iniciátoři postupně rozšiřují záběr svých aktivit – z původního 

zaměření na přímé informování a mobilizaci konečných spotřebitelů k lobbyingu na politické 

úrovni 79 a aktivní účasti v iniciativách, které zahrnují více různých podílníků. Sweatshop 

Watch také poskytuje právní servis pro pracovníky v oděvním průmyslu, CCC organizuje ve 

spolupráci s místními partnerskými organizacemi školení pracovníků v oblasti pracovního 

práva. 

Cíle, prostředky a dopady 

Kampaně za zlepšení výrobních podmínek v oděvním průmyslu nehledají na rozdíl od 

Fair Trade úplnou alternativu, ale usilují především o zvýšení kredibility a účinnosti 

stávajících firemních a legislativních iniciativ. Ve srovnání s etickými kodexy firem však 

kladou velký důraz na nezávislý monitoring, transparentnost a možnost verifikace. Jejich 

klíčovým heslem je přístup k informacím – a to na úrovni spotřebitelů, pracovníků v oděvním 

78 Tato kalifornská dílna zaměstnávala 72 thajských imigrantů, kteří byli nuceni šít oděvy za extrémně nízké 

mzdy a během velmi dlouhé pracovní doby v prostorách obehnaných ostnatým drátem a strážených ozbrojenými 

hlídači (Sweatshop Watch, 9. 4. 2005). Zajímavé je, že kauza severokorejských šiček, které se dostalo v polovině 

roku 2004 značné pozornosti českých médií, v žádnou podobnou iniciativu českých nevládních organizací ani 

odborů nevyústila. O záležitost však projevily zájem zástupkyně holandského ústředí Kampaně za čisté oblečení. 

Naše nevládní scéna zřejmě čeká na kauzu většího rozsahu a důležitosti, která by spustila vlnu spotřebitelského 

zájmu a dala vzniknout českému ekvivalentu CCC. 

79 Sweatshop Watch se intenzivně angažuje v kalifornském zákonodárství – má například velký podíl na 

schválení vyhlášky o tom, že veřejné zakázky nesmí být zadávány výrobcům, kteří využívají sweatshopů 

(Sweatshop Watch, 7. 4. 2005). 

-73-

průmyslu i relevantních institucí (auditorů, úřadů, odborů, nevládních organizací a podobně). 

Kampaně se také snaží zvýšit kapacity pracovníků tak, aby dokázali efektivně čelit exploataci 

ze strany zaměstnavatelů. 

Rozličnou škálu aktivit nejlépe vystihuje shrnutí Kampaně za čisté oblečení, která 

svou činnost rozděluje do pěti oblastí: 

- zvyšování povědomí a mobilizace spotřebitelů (prostřednictvím vzdělávacích 

programů, reklam, vydáváním informačních materiálů, organizací veřejných debat, 

výstav, happeningů, demonstrací atd.) 

- tlak na oděvní firmy, aby převzaly odpovědnost za výrobní podmínky, ve kterých 

vzniká zboží, které uvádějí na trh (prostřednictvím mediálních kampaní, 

podpisových akcí, spotřebitelských bojkotů, zveřejňováním etických kodexů firem 

a jejich porovnáváním se skutečností apod.) 

- solidární akce (systém urgentních akcí, organizace seminářů, výměnných 

programů, právní poradenství) 

- lobbying na politické úrovni (při tvorbě legislativy a systému zadávání veřejných 

zakázek, například uniforem) 

- monitoring výrobních podmínek a výzkum (CCC, 3. 2. 2005). 

Spotřebitelské kampaně zaznamenaly rozkvět během 90. let minulého století, kdy 

téma otřesných výrobních podmínek v oděvním průmyslu a spojení se známými, často 

prestižními oděvními značkami bylo pro spotřebitele ve vyspělých zemích relativně nové a 

šokující. Desítky tisíc spotřebitelů byly ochotny zapojit se do petic a dopisových akcí, média 

věnovala tématu výrobních podmínek zvýšenou pozornost. V Evropě se z původně 

jednorázové holandské kampaně stala celoevropská síť organizací, úzce spolupracujících 

mezi sebou i s organizacemi v místě výroby. Pod jejich tlakem přijala většina amerických 

univerzit vlastní etické kodexy, které říkají, že oblečení s logem univerzity nesmí být 

vyrobeno za nepřijatelných podmínek. 

Zatím poslední velká kampaň Play Fair at the Olympics, která proběhla při příležitosti 

Olympijských her v Athénách a poukázala na nesoulad mezi ušlechtilou myšlenkou 

olympijských her a nelidskými podmínkami v oděvním průmyslu, se označuje jako dosud 

největší kampaň proti sweatshopům vůbec– pod koordinací CCC se jí účastnily stovky 

organizací a prominentních sportovců z 35 zemí světa (Play Fair At the Olympics, 25.4. 2005) 

Výhody a omezení oproti jiným iniciativám 

-74-

Díky tomu, že spotřebitelské kampaně jsou výsledkem úsilí řady organizací z různých 

oblastí, opírají se o širokou základnu ideových podporovatelů, kteří mají důvěru veřejnosti i 

vliv na utváření veřejného mínění. 80 Z toho také vyplývá množství cílových skupin, které se 

spotřebitelské kampaně snaží oslovit – od spotřebitelů všech věkových skupin a zájmů přes 

sportovní kluby, veřejné instituce, zákonodárce, mezinárodní organizace i samotné oděvní 

firmy. 

Zásadním rozdílem oproti firemním etickým kodexům i většině širších iniciativ je 

zapojení pracovníků prostřednictvím jejich organizací. Neziskové organizace jsou s nimi 

v přímém kontaktu a reagují na jejich problémy a stížnosti. 81 

Na straně omezení je nutno poukázat především na omezený dosah kampaní - většina 

oděvních značek, která v kampaních není přímo zmíněna, zůstává nepovšimnuta, ačkoliv 

jejich obchodní strategie a podmínky výroby bývají velmi podobné – běžně mají i stejné 

dodavatele. Na tento fakt poukazuje například zpráva CCC z března 2004, která se věnuje 

sportovním oděvním značkám. Účelem zprávy je doplnit bohaté informace o často 

medializovaných a kritizovaných firmách Nike, Reebok a Adidas o hodnocení dalších značek, 

které nejsou v popředí. Dokument přináší informace o firmách Fila, Kappa, Mizuno, Asics, 

LOTTO, Umbro, Puma a dalších (CCC 2004). Zdůrazňuje, že některé menší méně známé 

firmy, které nejsou ve středu pozornosti, nevěnují vytváření své image jako sociálně a 

environmentálně odpovědných podniků vůbec pozornost (CCC 2004:18). Spotřebitelské 

kampaně na ně přesto poukazují jen zřídka. 

Na obranu tohoto modelu, kdy nejznámější a největší korporace sklízejí největší dávku 

kritiky a jsou nuceny dělat kroky směrem k nezávislému monitoringu, možnosti verifikace 

výsledků auditu a podobně, však lze argumentovat tím, že právě ony jsou lídry na oděvním 

trhu a ovlivňují obchodní strategie i u menších firem. To dokládá nedávná společná stížnost 

firem Nike, Reebok a adidas na špatné pracovní podmínky u dodavatelů svých menších 

konkurentů (The Economist, 21. 8. 2004). 

Obecným problémem spotřebitelských kampaní v oblasti oděvního průmyslu je 

nedostatek širšího sortimentu finančně dostupných alternativ ke konvenčním produktům, jež 

80 Spotřebitelské kampaně se snaží získat si i přízeň celebrit, jejichž zájem o problematiku výrobních podmínek 

v oděvním průmyslu může být cestou jak přilákat dosud neoslovené občany. Snad nejznámějším „aktivistou“ 

z řad celebrit je frontman irské skupiny U2 Bono Vox, který v březnu 2005 představil vlastní kolekci stylového 

oblečení EDUN, které je vyrobeno z biomateriálů za férových pracovních podmínek a pochází z afrických a 

jihoamerických rodinných dílen (YahooNews, 14. 3. 2005). 

81 CCC například vytvořila tzv. Urgent Appeal System – v případě, že zjistí závažné nedostatky u některého 

z dodavatelů velkých oděvních korporací, vyvíjí na firmu tlak, aby zajistila okamžitou nápravu (CCC, 3. 2. 

2005). 

-75-

y splňovaly požadavky na módní vzhled. To může z pohledu spotřebitele činit z kampaní 

pouhé aktivistické výkřiky bez praktického vyústění. 

Role spotřebitelských kampaní ve světě nerespektovaných standardů 

Organizace, které koordinují kampaně za zlepšení výrobních podmínek v oděvním 

průmyslu, tvrdí, že nejlepším kodexem je dobré pracovní právo. Současně však říkají, že 

vzhledem k nedostatku politické vůle ve většině producentských zemí musí být využívány 

jiné, prozatímní nástroje, které umožní sdružování pracovníků a kolektivní vyjednávání se 

zaměstnavateli (CCC, 3. 2. 2005). Lze očekávat, že přijetí a efektivní vynucování náležitých 

právních norem bude složitý a dlouhodobý proces, při němž se naplno projeví obavy 

producentských zemí ze vzájemné konkurence a jejich neochota zavádět jakékoliv 

nadstandardní zákonné požadavky. 82 Východiskem může být zřejmě jen koordinované 

zavedení vyšších standardů ve více zemích současně. Právě v tom mohou organizátoři 

kampaní sehrát důležitou roli. 

Kampaně budou zatím kromě osvěty a mobilizace veřejnosti nejspíš pokračovat 

v práci na ostatních úrovních – již nyní je zřejmý posun směrem k efektivnějšímu 

monitoringu a užší, byť kritické spolupráci s nadnárodními společnostmi, důraz na propojení 

s místními odborovými a nevládními organizacemi a lobbying za legislativu, která by omezila 

dovoz a distribuci oděvů vzniklých za sociálně a/nebo environmentálně nepřijatelných 

podmínek do zemí konečných spotřebitelů. 

82 Ojediněle se však objevují i opačné názory: právě vysoká úroveń pracovního a environmentálního práva a jeho 

důsledné dodržování se pro některé země může stát novým typem konkurenční výhody, která v době zvýšeného 

zájmu spotřebitelů o původ oděvů přiláká firmy, které dbají na dobré jméno a připouštějí odpovědnost za 

výrobní podmínky u svých dodavatelů. 

-76-

6. Příklady sociálně a environmentálně šetrnějších alternativ na 

českém trhu 

Výrobců a dovozců, kteří vědomě usilují o nabídku sociálně a/nebo environmentálně 

šetrnějších alternativ ke konvenčním oděvům, je na českém trhu zatím velmi málo. Pokud se 

u nás sociálně a environmentálně šetrnější oděvy – tj. ty, které alespoň v jednom z hlavních 

stadií výroby upřednostňují environmentálně šetrnější postupy nebo nadstandardní přístup 

k zaměstnancům a místním komunitám – přece jen objevují, pak to bývá spíš nezamýšleným 

důsledkem obchodní nebo jiné strategie. 

U oděvů dochází podobně jako u potravinových výrobků ke konvergenci zdravotních 

a environmentálních, popřípadě sociálních souvislostí. Výroba zdravotně nezávadných oděvů 

mnohdy znamená omezení environmentálních dopadů, důraz na environmentální aspekty 

může mít kladný vliv na sociální souvislosti v místě výroby. 

Pokud bychom usilovali o nalezení alternativ, při jejichž výrobě jsou omezeny 

negativní environmentální a sociální dopady v průběhu celého výrobního procesu, museli 

bychom se zaměřit na velmi dlouhou řadu kritérií, mezi nimiž by nechyběly položky jako 

původ vláken, Fair Trade kritéria při výrobě a obchodu primární surovinou, ohledy na 

environmentální a sociální dopady během zpracování suroviny na vlákno a tkaninu, ohledy na 

environmentální a sociální dopady při zpracování tkanin na oděvy a další. 

Environmentálně a sociálně šetrný oděv by rovněž měl brát v potaz vzdálenost, která 

dělí pěstitele, zpracovatele, jednotlivé fáze výroby oděvu, distributora, maloobchodníka a 

finálního spotřebitele, a způsob distribuce: prodává se daný oděvní výrobek v hypermarketu, 

specializované síti obchodů, značkové prodejně nebo jej zákazník může získat přímo od 

soukromého výrobce? 

I při splnění veškerých stanovených kritérií by produkce oděvu měla významné 

environmentální dopady už jen z důvodu záboru zemědělské plochy pro pěstování suroviny, 

spotřeby energie, vody, materiálu apod. Přesto na českém trhu sociálně a environmentálně 

šetrnější oděvní alternativy existují, byť většina z nich zdaleka nepokrývá celou výše 

naznačenou škálu kritérií. Při zkoumání českého oděvního trhu jsem se zaměřila na 

následující oblasti: a) biooblečení, b) Fair Trade oblečení, c) oblečení z dalších přírodních 

materiálů, d) oblečení z druhé ruky, e) oblečení šité na míru. 

-77-

6.1. Biooblečení na českém trhu 

Zákon o ekologickém zemědělství řeší jen potravinářskou produkci (Ekolist, 30. 4. 

2005). Kontrola ekologického zemědělství (KEZ) chystá ve spolupráci s Mezinárodní 

federací ekologického zemědělství IFOAM certifikaci nepotravinářských produktů podle 

základních standardů IFOAM, ta je však zatím ve stadiu příprav (Ekolist, 30. 4. 2005). 

Biooblečení je na českém trhu zatím zcela ojedinělým jevem, přestože v zahraničí 

existují desítky specializovaných firem a některé konvenční oděvní firmy do svého sortimentu 

zařazují kolekce biooblečení (např. německý Otto Versand nebo švýcarský Switcher). 

Právě česká pobočka švýcarské firmy Switcher je zřejmě jedinou firmou, která u nás 

nabízí oblečení pro dospělé v biokvalitě - pánská trička, polokošile, kšiltovky, sportovní 

kalhoty, batohy (www.switcher.cz, 30. 4. 2005). Veškerá produkce firmy Switcher je kromě 

toho certifikovaná podle švýcarského standardu Öko-tex 100 (viz kap 5.2.). 

Firma BIOBABY uvedla na český trh uvedla kojenecké a dětské oblečení z biolátek, 

především z biobavlny, biolnu, jejich směsí a biovlny. Zpracovávané materiály pochází ze 

zahraničí a jsou certifikované některou z kontrolních organizací ekologického zemědělství, 

například švédským SKAL, francouzským Eco-Cert nebo švýcarským IMO control (Biobaby, 

30. 4. 2005). 83 

6.2. Fair Trade 

Oblečení od výrobců zapojených do Fair Trade se u nás objevuje jen vyjímečně. Zatím 

neexistuje žádná česká firma nebo organizace, která by se dovozu Fair Trade oděvů 

programově věnovala. V předvánočním sortimentu Ekumenické akademie Praha, největšího 

českého dovozce Fair Trade výrobků, se v roce 2004 objevily svetry, čepice, rukavice a šály 

z peruánské alpaky a bavlněná trička z keňského projektu Bombolulu. České Fair Trade 

organizace nabízejí také hedvábné šátky z různých indických Fair Trade projektů (nejčastěji 

EMA a Sasha). 

Oblečení certifikované známkou FAIRTRADE, které je dostupné ve Švýcarsku a 

Francii, zatím na českém trhu není. 

83 V souvislosti s dětským oblečením lze uvést ještě české zastoupení rakouské značky Popolini, která nabízí 

dětské bio pleny (Popolini, 30. 4. 2005). 

-78-

6.3. Oblečení z přírodních materiálů 

Za environmentálně šetrnější můžeme kromě biobavlny považovat některá přírodní 

vlákna, která u nás mají velmi dlouhou tradici – vlnu, len a konopí. Jejich podíl na trhu 

s příchodem umělých vláken bohužel rapidně klesá (viz tab. 2). 

Vlna 

Obrázek pasoucích se ovcí je pro českou a moravskou krajinu čím dál méně obvyklý. 

Jedním z důvodů je nízká poptávka po ovčí vlně. Program zaměřený na návrat ovcí zpět do 

krajiny vyhlásila bělokarpatská organizace Kosenka (Kosenka, 30. 4. 2005). Podobnou 

iniciativu vyvíjí například paní Anna Dědová z Ekofarmy Tůmovi nedaleko Teplic nad 

Metují, která zpracovává vlnu z ekologicky chovaných ovcí a plete z ní svetry (Ekolist, 30. 4. 

2005). 

Poměrně známým a dostupným produktem z ovčí vlny jsou ponožky od firmy Alice. 

Příze k jejich výrobě není barvena umělými barvivy, při jejím zpracování se nepoužívá 

chemických rozpouštědel a výsledný výrobek se nedobarvuje ani nebělí (Ponožky Alice, 30. 

4. 2005). 

Len 

Pěstování a zpracování lnu se v našich zemích datuje už od 6. století (Janotka 1984). 

Z tradičních českých zpracovatelů lze uvést firmu MORAVOLEN Jeseník, která zpracovává 

surový len až do podoby finálních výrobků - ložního prádla a lněných oděvů. (Moravolen, 30. 

4. 2005). Do přehledu jsem ji zařadila především proto, že se jedná o tradičního českého 

výrobce, který zajišťuje všechny stupně zpracování lnu od vlákna po hotový oděv, čímž se 

snižuje dopravní náročnost oděvů. 

Kromě toho několik menších soukromých firem šije z lněných látek originální 

oblečení – např. uherskohradišťská firma Jocha dodává lněné výrobky s ručním potiskem 

(Jocha, 30. 4. 2005). 

Konopí 

Konopí je nenáročnou rostlinou, která patří mezi nejstarší plodiny na světě. Podle 

sdružení Konopa je technické konopí vhodné pro obnovu odlesněných, vyčerpaných a 

kontaminovaných pozemků. Neklade žádné zvláštní nároky na půdu a nevyžaduje tolik 

hnojení jako některé jiné plodiny; díky hustému porostu, který zastiňuje půdu pod konopnými 

rostlinami, nehrozí výskyt nežádoucích rostlin, které by bylo třeba eliminovat prostřednictvím 

-79-

herbicidů (Konopa, 30. 4. 2005). Nevyužité části konopných rostlin je navíc možné využít 

například pro výrobu biomasových paliv, olej z konopných semen lze zpracovat na motovoré 

palivo vhodné k pálení v lampách, vaření apod. 

2005). 

Oděvy ze směsi konopí a bavlny vyrábí například česká firma Hempy (Hempy, 30. 4. 

6.4. Oblečení z druhé ruky 

Jako jednoznačná environmentálně šetrnější alternativa se jeví nákup oblečení z druhé 

ruky v některém z početných second-handů provozovaných drobnými živnostníky, často 

ženami. Sociální souvislosti těchto nákupů jsou o něco komplexnější – důsledné 

upřednostňování oblečení z druhé ruky vede k omezení poptávky po oděvech, což může vést 

až ke ztrátě pracovních míst v oděvním průmyslu. Problematický je také již zmíněný vývoz 

použitého oblečení a obuvi do některých rozvojových zemí, především do subsaharské 

Afriky. 84 

Nákup v second-handech je vzhledem k tématu nehumánních pracovních podmínek 

neutrální – nepřispívá k prohlubování problému, ale ani jej neřeší. Naopak pozitivní je dopad 

na lokální ekonomiku v místě prodeje – second-handy jsou často jedny z posledních 

prosperujících soukromých obchůdků ve vedlejších ulicích měst a na sídlištích. 

6.5. Oblečení šité na míru 

Poslední tržní alternativou, kterou bych chtěla zmínit, je oblečení šité na zakázku. 

Tento upadající způsob získávání oděvů nabízí spotřebitelům jasnou záruku, že oblečení, 

které budou nosit, bylo vyrobeno za sociálně přijatelných podmínek. Z environmentálního 

hlediska je výhodou snížená dopravní náročnost oproti konvenčním oděvům. Podobně jako 

v případě secondhandů lze kladně hodnotit i důsledky pro místní ekonomiku. 

Jak je patrné z tohoto přehledu, nabídka oděvních alternativ na českém trhu zahrnuje 

především environmentálně šetrnější produkty. Alternativy, které by se cíleně zaměřovaly na 

sociální souvislosti výroby oděvů, v současné době na našem trhu prakticky nejsou dostupné 

– snad kromě snah o návrat ovcí do krajiny, který má vliv i na místní komunity. 

Vznikající zájem o environmentálně šetrnější alternativy a jeho absenci v případě 

alternativ sociálních zřejmě vysvětluje spojitost environmentálních aspektů se zdravím 

84 Německá organizace FairWertung se proto rozhodla omezit destruktivní dopad nekontrolovaných vývozů 

použitých oděvů tím, že zavedla značku FairWertung pro obchodníky, charitativní organizace a třídírny, které 

splňují kritéria „férového“ nakládání s oblečením a obuví z druhé ruky. (www.fairwertung.de). 

-80-

nositelů. Tuto tezi potvrzuje i fakt, že prvním českým výrobcem biooděvů, je Biobaby - firma 

zaměřená na kojenecké a dětské oblečení. Lze předpokládat, že rodiče chtějí mít především 

zdravé děti; zdraví zemědělce, který se nemusí dusit pesticidy při ošetřování bavlny, a menší 

stupeň znečištění vodních zdrojů v místě produkce a zpracování bavlny jsou spíše vedlejším 

důsledkem. 

Minimální počet výrobců a dovozců environmentálně a sociálně šetrnějšího oblečení 

je pravděpodobně důsledkem nízké poptávky po tomto druhu zboží. Ta se zase nepochybně 

odvíjí od nízké informovanosti spotřebitelů o sociálních a environmentálních souvislostech 

globálního oděvního průmyslu. 

Čeští lidskoprávní a environmentální aktivisté, kteří jsou o tématu alespoň rámcově 

spraveni, zřejmě upřednostňují ne-tržní alternativy – vyměňování použitého oblečení mezi 

přáteli a rodinnými příslušníky, zhotovování oděvů vlastními dovednostmi, snižování 

spotřeby oděvů na nezbytné minimum a samozřejmě nákup oděvů v second-handech. Skupina 

odpovědných spotřebitelů se všemi ctnostmi i konzumentskými neřestmi však postupně 

vzniká, jak napovídá narůstající počet biojídelen a prodejen biopotravin v českých městech. 

Dá se očekávat, že jejich zájem se v brzké době rozšíří od potravin k oděvům. 

-81-

Závěr 

Mezi jednotlivými iniciativami, které usilují o zmírnění dopadů konvenčního oděvního 

průmyslu nebo nabízejí alternativní řešení, existují značné rozdíly. Zatímco dobrovolné 

závazky nadnárodních korporací jsou ve své současné podobě považovavala jen drobnou 

„kosmetickou“ úpravou na kabátu globálního oděvního průmyslu a spíše přispívají k udržení 

status quo, spotřebitelské kampaně to zjevně s řešením problémů spojených s globalizací 

tohoto odvětví myslí vážně. Dosud však nabízejí jen minimum alternativ. Fair Trade sice 

alternativu vytváří, cestu k odpovědným spotřebitelům si však hledá jen pomalu. Certifikační 

iniciativy, které mají ke konvenčnímu oděvnímu průmyslu blízko a mohly by zajistit jeho 

postupný přerod v sociálně a environmentálně odpovědnější odvětví, zatím postrádají 

potřebné mechanismy, ale i kapacity ke splnění tohoto úkolu. 

Jediným skutečně efektivním dlouhodobým řešením je zřejmě zavedení minimálních 

celosvětových standardů a účinná kontrola jejich dodržování. Cestou k jeho přijetí by mohla 

být koordinovaná mezinárodní snaha, podpořená reformou Světové obchodní organizace, jak 

ji nastiňuje například John Monbiot (The Ecologist, 22. 5. 2003). 85 Ta je však v současné 

situaci pravděpodobně neprosaditelná. 

Diskutované iniciativy proto hrají velmi důležitou, byť přechodnou roli – mohou 

pomáhat při řešení konkrétních problematických případů a vytvářet tlak na postupné změny 

v rámci celého systému mezinárodního obchodu. Vedle konkrétních výsledků, které rozhodně 

nejsou zanedbatelné, popsané iniciativy významně přispívají ke zvýšení informovanosti 

veřejnosti o globálních důsledcích našich každodenních rozhodnutí. Tím spotřebitele posilují 

v jejich nerovném postavení s nadnárodním kapitálem. 

Věřím, že tlak ze strany velkého množství informovaných a sociálně a 

environmentálně zodpovědných spotřebitelů může vést k dosažení zásadnějších zlepšení 

výrobních a obchodních podmínek, zvlášť v odvětví jako je oděvní průmysl, které se tak 

výrazně spoléhá na určitou image a pocit, jenž při koupi a užívání výrobků v zákaznících 

vyvolává. 

85 WTO by se podle Monbiota měla při realizaci takového záměru hrát roli facilitátora i kontrolní instituce (The 

Ecologist, 22. 5. 2003). 

-82-

Seznam použitých zdrojů 

BRABCOVÁ, G. Význam oděvu a módy jako sociálního fenoménu. Klauzurní práce. Brno: 

Fakulta sociálních studií MU, 2003. 

CONNOR, T. Still Waiting For Nike To Do It. 1. vyd. San Francisco: Global Exchange, 

2001. ISBN 1-800-497-1994. 

DICKEN,P. Trading Worlds. In Jonhston, R. J. et al. Geographies of Global Change. 

Remapping the World. 2.vyd. London: Blackwell Publishing, 2002, s. 43 – 56. ISBN 0-631- 

22286-3. 

DICKEN, P. Global Shift: Reshaping the Global Economic Map of the 21st Century. 4. vyd. 

London: Sage Publications, 2003. ISBN 0-7619-7149-1. 

DVOŘÁKOVÁ, K. Návaznost činnosti GATT a WTO. Diplomová práce. Praha: VŠE 

Praha, 1998. 

DUNKLEY, G. Free Trade: Myth, Reality and Alternatives. 1. vyd. London: Zed Books, 

2004. ISBN 185649862X. 

GOLDSMITH, E. Entwicklung als Kolonialismus. In: MANDER, J., GOLDSMITH, E. 

Schwarzbuch Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann, 2002. S. 218 – 233. ISBN: 3- 

570-50025-X. 

HINES, C. Localization: The Global Manifesto. 1. vyd. London: Earthscan Publications 

Ltd., 2000. ISBN 1853836125. 

JANOTKA, M., LINHART, K. Zapomenutá řemesla. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984. 

KHOR, Martin. Die globale Wirtschaft und die Entwicklungsländer. In: MANDER, J., 

GOLDSMITH, E. Schwarzbuch Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann, 2002. S. 218 – 

233. ISBN: 3-570-50025-X. 

KNOX, P., AGNEW, J. The Geography of the World Economy. An Introduction to 

Economic Geography. 2. vyd. London: Edward Arnold, 1994. ISBN 0-340-59575-2. 

KOHÁK, E. Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha: SLON, 1998. ISBN 

80-85850-63-X. 

KORTEN, D. Keď korporácie vládnu svetu. 1. vyd. Košice: PARADIGMA.SK, 2001. 

ISBN 80-968603-0-5. 

KUNC, J. Změny v rozmístění textilního, oděvního a kožedělného průmyslu v České 

republice v období let 1989 – 1999. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 

KYBALOVÁ, L. Obrazová encyklopedie módy. 1. vyd. Praha: Artia, 1973. 

-83-

LIBROVÁ, H. Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu. 1. vyd. Brno: Doplněk, 

2003. ISBN 80-7239-149-6. 

LIPOVETSKY, G. Říše pomíjivosti. Móda a její úděl v moderních společnostech. 1. vyd. 

Praha: Prostor, 2002. ISBN 80-7260-063-X. 

MÁCHA, P. Plamínek v horách, požár v nížině. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003. ISBN 80- 

7239-145-3. 

MANDER, J. Gegen die steigende Flut. In: MANDER, J., GOLDSMITH, E. Schwarzbuch 

Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann, 2002. S. 443 - 462. ISBN: 3-570-50025-X. 

NORBERT-HODGE, H. Von globaler Abhängigkeit zu lokaler Independenz. In: 

MANDER, J., GOLDSMITH, E. Schwarzbuch Globalisierung. 1. vyd. München: Reimann, 

2002. S. 443 - 462. ISBN: 3-570-50025-X. 

ROLNÝ, I. Etika v podnikové strategii. 1. vyd. Brno: Brno International Business School, 

2005. ISBN 80-86575-89-6. 

RYAN, C. J., DURNING, T. The Secret Lives of Everyday Things. Seatttle/Washington: 

Northwest Environment Watch, 1997. ISBN 1886093040. 

SCHUMACHER, E.F. Malé je milé. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000. ISBN 80-7239-035-X. 

ŠTĚRBA, L. Historie, současnost a perspektivy Fair Trade v Evropě a jeho možnosti 

v České republice. Diplomová práce, Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2004. 

WRIGHT, R. Transnational Corporations and Global Divisions of Labor. In JOHNSTON, 

R. et al. Geographies of Global Change: Remapping the World. 2.vyd. London: Blackwell 

Publishing, 2002, s. 68 - 77. ISBN 0-631-22286-3. 

Zprávy a studie mezinárodních organizací: 

A New World Map in Textiles and Clothing: Adjusting to Change. [online] OECD, Paris 

2004. ISBN-92-64-9264018530. [citace 20. 3. 2005] Dostupné z < 

http://www.oecd.org/document/63/0,2340,en_2649_201185_34035455_1_1_1_1,00.html> 

GEREFFI, G., MEMEDOVICH, O. The Global Apparel Value Chain: What Prospects for 

Upgrading in Developing Countries. [online] UNIDO, Vienna 2003. [citace 20. 3. 2005] 

Dostupné z < http://www.unido.org/file-storage/download/?file%5fid=11900> 

Human Development Report 2003. [online] UNDP, 2003. [citace 22. 4. 2005]Dostupné z 

 

International Trade Statistics 2004. [online] WTO 2004a. [citace 12. 3. 2005] Dostupné z 

 

-84-

Labour Practices in the Footwear, Leather, Textiles and Clothing Industries: Report for 

discussion at the Tripartite Meeting on Labour Practices in the Footwear, Leather, Textiles 

and Clothing Industries. [online] ILO, Ženeva 2000. [citace 27. 12. 2004] Dostupné z < 

http://www.ilo.org/public/english/dialogue/sector/techmeet/tmlfi00/tmlfi-r.pdf> 

MUSSIOLEK, B. Made in.. Osteuropa. Berlin: Möller Verlag, 2002. 

NORDAS, H. K. The Global Textile and Clothing Industry post the Agreement on Textiles 

and Clothing. [online] WTO, Geneva 2004. Discussion Paper Nr. 5. ISBN 1726-9466. 

[citace z 2. 2. 2005] Dostupné z < 

http://www.wto.org/english/res_e/booksp_e/discussion_papers5_e.pdf > 

The Least Developed Countries Report 2004. [online] UNCTAD, Ženeva 2004. ISBN 92-1- 

112581-2. [citace z 10. 4. 2005] Dostupné z 

 

World Trade Report 2004. [online] WTO 2004b. [citace z 10. 4. 2005] Dostupné z < 

http://www.wto.org/english/res_e/booksp_e/anrep_e/world_trade_report04_e.pdf > 

Zprávy a studie nevládních a odborových organizací: 

Challenges of Fair Trade 2001 – 2003. [online] EFTA Brussels, 2000 [citace z 8. 7. 2004] 

Dostupné z 

DE HAAN, E., KOEN, M., MTHEMBU, N. Garment Production in Malawi. [online] 

SOMO & ITGLWF Africa, 2003. [citace z 12. 9. 2004] Dostupné z < 

http://www.cleanclothes.org/publications/03-09-malawi.htm > 

Export Processing Zones: Symbols of Exploitation and Dead-End Development. [online] 

ICFTU 2003. [citace z 11. 2. 2005] Dostupné z < 

http://www.icftu.org/www/pdf/wtoepzreport2003-en.pdf > 

Growth and Change in the Garment Maquila Sector: What does it mean for workers? 

Discussion Paper. [online] Maquila Solidarity Network, 2000. [citace z 27. 4. 2005] 

Dostupné z < http://www.maquilasolidarity.org/resources/index.htm> 

HAFFMANS, S. Cotton and Textiles. In: Challenges of Fair Trade 2001-2003 [online] 

EFTA, Brussels 2000. s. 176-194. [citace z 8. 7. 2004] Dostupné z 

 

HALE, Angela. Understanding the Subcontracting Chain: Full report on research on 

garment industry subcontracting chains in nine countries. [online] Working Women 

Worldwide. 2003. [citace z 12. 2. 2005] Dostupné z 

-85-

PERMAN, Sarah. Behind the Brand Names: Working Conditions and Labour Rights in 

Export Processing Zones. [online] ICFTU, 2004. [citace z 12. 2. 2005] Dostupné z 

. 

Play Fair at the Olympics. [online] [citace z 10. 10. 2004] Dostupné z 

 

RIMML, B. Labour Conflicts in the world factories of the garment industry and 

International Solidarity Campaings. [online] Neuer Berner Beiträge zur Soziologie, Institut 

für Soziologie, Bern 2003. ISBN 3-9522100-7-2. [citace z 11. 2. 2005] Dostupné z 

 

Sports Industry Data and Company Profiles. [online] Clean Clothes Campaign, 2004 

Amsterdam. [citace z 11. 3. 2005] Dostupné z 

 

The phase-out of the Multi-Fibre Arrangement. [online] SOMO. Bulletin on Issues in 

Garments and Textiles, duben 2004. [citace z 12. 3. 2004] Dostupné z 

 

Časopisecké a internetové články: 

A great yarn. The Economist, 20. 12. 2003, s. 71 – 75. ISSN 0013-0613. 

Bangladesh Garment Workers Buried Alive. [online] Clean Clothes Campaign, 12. 4. 2005 

[citace z 23. 4. 2005] Dostupné z 

BEDER, S. Nike greenwash over sweatshop labour. [online] The Ecologist, 22. 3. 2002, 

[citace z 31. 8. 2004] Dostupné z < 

http://www.theecologist.org/archive_article.html?article=298&category=33> 

Big changes at the FLA. [online] Maquila Solidarity Network Memo. Duben 2002. [citace 

z 4. 4. 2005] Dostupné z 

 

BORSKÁ, J. „Maquiladoras v Mexiku“. Mezinárodní politika, 2003, č. 11, s. 24 – 26. ISSN 

0543-7962 

CARMICHAEL, S. et al. How Ethical Auditing Can Help Companies More Effectively at 

an International Level? [online] European Institute for Business Ethics, Nijenrode 

University, Breukelen, Netherlands [citace z 15. 4. 2005] Dostupné z 

. 

CHAN, A., ROSS, R. J. Racing to the bottom: International trade without a social clause. 

[online] Third World Quaterly, ročník 24, č. 6/2003, s. 1011 – 1028. [citace z 11. 3. 2005] 

Dostupné z < http://rspas.anu.edu.au/~anita/Racing.pdf > 

-86-

CHAN, A. Ross, R. J. From North-South to South-South: A true face of global competition. 

[online] Foreign Affairs, ročník 81, č. 5/2002, s. 8-17. [citace z 11. 3. 2005] Dostupné z < 

http://www.foreignaffairs.org/ > 

Co se skrývá za olympijskými dresy. [online] Econnect. [citace z 23. 8. 2004] Dostupné z < 

http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzvx1-231250&x=194996> 

HALE, Angela. Phasing Out the Multi-Fibre Arrangement: What does it mean for garment 

workers? [online] TGWU [citace z 12. 12. 2004] Dostupné z 

 

KUDRA, O. Severokorejské otrokyně v Žebráku. Respekt, 29. 3. 2004, ročník 2004 , č. 14. 

ISSN 0862-6545. 

Losing their shirts: Central America and the Caribbean face an onslaught from rivals. The 

Economist, 16. 10. 2004. ISSN 0013-0613. 

Lots of it about: Special Report on Corporate Social Responsibility. The Economist, 14. 2. 

2002. ISSN 0013-0613. 

Mexican Garment Workers Strike at Puma Faktory. [online] Clean Clothes Campaign, 22. 

1. 2005 [citace z 25. 4. 2005] Dostupné z 

Některé firmy kvůli kvótám končí. Hospodářské noviny, 22. 11. 2004, s. 16. ISSN 0862- 

9587. 

Reebok: Ethically unemployed. The Economist, 30. 11. 2002, s. 59. ISSN 0013-0613. 

RODDICK, A. Slaves in all but name. [online] The Ecologist, 22. 5. 2001, [citace z 31. 8. 

2004] Dostupné z < 

http://www.theecologist.org/archive_article.html?article=120&category=57> 

RODDICK, A. There is a human being behind the label. The Ecologist, červen/červenec 

2004, s. 23 – 27. ISSN 

Sportswear: No sweat. The Economist, 21. 8. 2004, č. 8389, svazek 372, s. 51. ISSN 0013- 

0613 

Sweating for fashion: Labour comes cheap, and will get cheaper still. The Economist, 6. 3. 

2004, str. 14 – 15, svazek 370, číslo 8365. ISSN 0013-0613 

Unie chystá aktivní obranu proti přílivu levného textilu. Hospodářské noviny, 13. 10. 2004, 

s. 21. ISSN 0862-9587. 

USA: obchodníci brání dovoz textilu z Číny. Hospodářské noviny, 3. 12. 2004, s. 23. ISSN 

0862-9587 

-87-

U2 lead singer Bono launches Edun, a socially conscious fashion brand [online] [citace 

z 14. 3. 2005] Dostupné z < 

http://news.yahoo.com/news?tmpl=story&u=/cpress/20050314/ca_pr_on_en/fashion_bono> 

UTTING, P. Regulating Business Via Multi-Stakeholder Initiatives: A Preliminary 

Assessment. [online] United Nations Non-Governmental Liaison Service [citace z 20. 4. 

2005] Dostupné z 

VLACHOVÁ, K. Oděv a móda jako sociální fenomény. Sociologický časopis, 1995. č. 31, 

s. 267-277. ISSN 0038-0288. 

Další internetové zdroje: 

BGMEA. Garment Export Data. [online] [citace z 13. 4. 2005] Dostupné z < 

http://www.bgmea.com/data.htm> 

BIOBABY . [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

Biobaumwolle – Erfolgsgeschichten rund um den Globus. [online] PAN Germany [citace 

z 15. 4. 2005] Dostupné z 

Ekologický právní servis. Aktuálně řešené případy. TPCA v Kolíně. [online] [citace z 15. 1. 


Ekologický právní servis. Aktuálně řešené případy. Případ NEMAK - soukromý farmář 

proti zbytku světa. [online] [citace z 18. 1. 2005] Dostupné z < 

http://www.eps.cz/php/index.php?cat=prip&art=nemak > 

Ethical Labels: More Risk Than Gains? [online] Ethical Trading Initiative 2002. [citace 

z 13. 4. 2005] Dostupné z 

 

Cámara Nacional de la Industria del Vestido. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

CIA World Factbook. [databáze online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

Clean Clothes Campaign. [online] [citace z 3. 2. 2005] Dostupné z 

Corporate Environmental Responsibility Group. About. [online] Earthwatch Europe [citace 

z 10. 4. 2005] Dostupné z 

Declaration on Fundamentals Principles and Rights at Work. [online] ILO 1998 [citace 

z 22. 4. 2005] Dostupné 

-88-

z 

Design Inc. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

Ethical Trading Iniative [online] [citace z 20. 4. 2005] Dostupné z 

Ethical Trading Initiative. Annual Report 2004. [online] [citace z 2. 5. 2005] Dostupné z 

 

Ethical Trading Initiative. Base Code. [online] [citace z 13. 4. 2005] Dostupné z 

 

European Fair Trade Association [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

Existuje u nás biooblečení? [online] Ekolist. Poradna pro spotřebitele. [citace z 30. 4. 2005] 

Dostupné z 

Fair Labor Association. [online] [citace z 28. 4. 2005] Dostupné z 

Fairtrade Organisations International [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

FairWertung. [online] [citace z 12. 2. 2005] Dostupné z 

Hempy CZ. [online] [citace z 26. 4. 2005] Dostupné z 

ILO. Corporate Codes of Conduct. [online] ILO. Bureau for Workers‘ Activities. [citace z 9. 

4. 2005] Dostupné z < http://www.itcilo.it/english/actrav/telearn/global/ilo/code/main.htm> 

International Fair Trade Association [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

International Labour Organization. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

International Resources for Fairer Trade [online] [citace z 20. 4. 2005] Dostupné z 

 

JOCHA [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

JO-IN [online] [citace z 22. 4. 2005] Dostupné z 

Key principles of Fair Trade. [online] IFAT 2005 [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

Konopa. Ekologie. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

-89-

Kosenka [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

Made in Dignity. [online] [citace z 17. 4. 2005] Dostupné z 

Maquila Solidarity Network. [online] [citace z 27. 4. 2005a] Dostupné z 

 

Maquila Solidarity Network. Country Profiles. Bangladesh. [online] [citace z 27. 4. 2005a] 

Dostupné z 

Maquila Solidarity Network. Country Profiles. Mexico. [online] [citace z 27. 4. 2005b] 

Dostupné z 

Maquila Solidarity Network Memo. Srpen 2001. [online] [citace z 2. 4. 2005] Dostupné z 

 

Maquila Solidarity Network Memo. Duben 2002. [online] [citace z 4. 4. 2005] Dostupné z < 

http://www.maquilasolidarity.org/resources/codes/pdf/codesmemo10.pdf> 

Maquila Solidarity Network Memo. Listopad 2002. [online] [citace z 2. 4. 2005] Dostupné z 

< http://www.maquilasolidarity.org/resources/codes/pdf/codesmemo12.pdf> 

Max Havelaar Schweiz. [online] [citace z 4. 5. 2005] Dostupné z 

Millenium Development Goals. [online] OSN 2005 [citace z 2. 5. 2005] Dostupné z 

 

Moravolen Jeseník. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

Nike [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

NikeBiz. Responsibility. Environment. Organic Cotton. [online] [citace z 30. 4. 2005] 

Dostupné z 

NikeBiz. Responsibility. Workers and Factories. Code of Conduct. [online] [citace z 30. 4. 


o.p.s. Jeden Svět . [online] [citace z 13. 4. 2005] Dostupné z < http://www.jedensvet.org> 

Ökotex 1000. [online] [citace z 15. 4. 2005] Dostupné z 

PAN Germany. Verzeichnis für Biobaumwolle und Biobaumwollprodukte. Probleme im 

konventionellen Baumwollanbau. [online] [citace z 7. 3. 2005] Dostupné z 

 

-90-

PANNA Cotton Briefing Kit ? [online] Pesticide Action Network North America [citace z 

7. 3. 2005] Dostupné z < 

http://www.panna.org/resources/documents/conventionalCotton.dv.html > 

Play Fair At the Olympics. Gains. [online] [citace z 25. 4. 2005] Dostupné z 

 

Ponožky Alice. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

Popolini. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z < http://www.plinky.cz> 

SA8000. [online] [citace z 12. 4. 2005] Dostupné z < 

http://www.cepaa.org/SA8000/SA8000.htm> 

Social Accountability International [online] [citace z 29. 4. 2005] Dostupné z 

Social Accountability Internation. Certified Facilities. [online] [citace z 2. 5. 2005] 

Dostupné z 

Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

 

Sweatshop Watch. Garment Industry. Sweatshops. Modern Day Sweatshops. [online] [citace 

z 9. 4. 2004] Dostupné z < http://www.sweatshopwatch.org/swatch/industry/ > 

Sweatshop Watch. White House Apparel Industry Partnership Issues Proposal with serious 

shortcomings in living wages and the right to organize [online] [citace z 14. 4. 2004] 

Dostupné z 

Sweatshop Watch. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

Switcher CZ. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z 

Union Label [online] [citace z 27. 4. 2005] Dostupné z 

United Students Against Sweatshops. [online] [citace z 30. 4. 2005] Dostupné z < 

http://www.studentsagainstsweatshops.org/- United Students Against Sweatshops > 

World Bank Country Data Profiles. [databáze online] Světová banka 2005 [citace z 12. 4. 

2005] Dostupné z < http://www.worldbank.org/data/countrydata/countrydata.html > 

Worldwide Responsible Apparel Production Certification Program. [online] [citace z 29. 4. 


Worker Rights Consortium. [online] [citace z 28. 4. 2005] Dostupné z 

 

-91-

Dokumentární filmy: 

LESSIN, T. Garment Workers on US Saipan. USA, 2000, 45 min. Produkce: Wittness Inc. 

Distribuce: Video Education Australasia. 

100% cotton: Made in India. Německo, 37 min. 2000. 

-92-

Anotace 

Tématem práce je globalizace oděvního průmyslu. První část charakterizuje 

současný oděvní průmysl a obchod oděvy a popisuje sociální a environmentální souvislosti 

tohoto fenoménu pro rozvojové země. Ve druhé části práce jsou analyzovány čtyři typy 

iniciativ za zmírnění negativních dopadů globalizace oděvního průmyslu na obyvatele a 

životní prostředí v producentských zemích: dobrovolné závazky firem, certifikační 

iniciativy se širším okruhem podílníků, Fair Trade a spotřebitelské kampaně. Spojuje je 

jedno společné východisko – koncept odpovědného spotřebitelství. Závěrečná část práce se 

snaží identifikovat environmentálně a sociálně šetrnější alternativy ke konvenčním oděvům 

na současném českém trhu. 

Abstract 

The topic of this paper is the globalization of garment industry. In the first part the 

contemporary garment industry and trade in clothing are outlined and their social and 

environmental implications for developing countries are described. The second part analyses 

four initiatives aimed at relieving the negative impacts of the globalized garment industry on 

population and environment in producing countries: voluntary corporate commitments, 

multi-stakeholder initiatives, Fair Trade and consumer campaigns. They have one feature in 

common – the notion of responsible consumerism. The final part of this paper aims to 

identify environmentally and socially friendly alternatives to conventional garments on the 

contemporary Czech market. 

-93-

Příloha 1: Největší světoví vývozci oděvů, 2003 

Tab. 1: Největší světoví vývozci oděvů, 2003 

Vývozce 

Hodnota vývozu 

v roce 2003 

miliardách USD 

Podíl na 

světovém 

vývozu v % v 

roce 1980 

-94- 

Podíl na 

světovém 

vývozu v % v 

roce 1990 

Podíl na 

světovém 

vývozu v % v 

roce 2000 

Evropská unie 59,95 42,0 37,7 24,1 26,5 

Čína 52,06 4,0 8,9 18,3 23,0 

Hongkong, Čína 23,15 nd nd nd nd 

Turecko 9,94 0,3 3,1 3,3 4,4 

Mexiko 7,34 0,0 0,5 4,4 3,2 

Indie 6,46 1,7 2,3 3,1 2,9 

USA 5,54 3,1 2,4 4,4 2,5 

Bangladéš 4,36 0,0 0,6 2,1 1,9 

Indonésie 4,11 0,2 1,5 2,4 1,8 

Rumunsko 4,07 nd 0,3 1,2 1,8 

Thajsko 3,62 0,7 2,6 1,9 1,6 

Jižní Korea 3,61 7,3 7,3 2,5 1,6 

Vietnam 3,56 nd nd 0,9 1,6 

Maroko 2,83 0,3 0,9 1,1 1,3 

Pákistán 2,71 0,3 0,9 1,1 1,2 

Zdroj: WTO International Trade Statistics (WTO 2004a:155) 

Podíl na 

světovém 

vývozu v % 

v roce 2003

Příloha 2: Největší dovozci oděvů, 2003 

Dovozce 

Hodnota dovozu 

v roce 2000 

v miliardách USD 

Podíl na 

světovém 

dovozu v % v 

roce 1980 

-95- 

Podíl na 

světovém 

dovozu v % v 

roce 1990 

Podíl na 

světovém 

dovozu v % v 

roce 2000 

Evropská unie 101,29 54,3 50,6 38,7 42,9 

USA 71,28 16,4 24,0 32,4 30,2 

Japonsko 19,49 3,6 7,8 9,5 8,3 

Německo 19,31 19,7 18,2 9,2 4,4 

Kanada 4,50 1,7 2,1 6,21,8 1,9 

Švýcarsko 3,93 3,4 3,1 1,6 1,7 

Rusko 3,71 - - 1,3 1,6 

Mexiko 3,03 0,3 0,5 1,7 1,3 

Jižní Korea 2,50 0,0 0,1 0,6 1,1 

Austrálie 2,19 0,8 0,6 0,9 0,9 

SAE 1,78 0,6 0,5 0,7 0,8 

Norsko 1,52 1,7 1,1 0,6 0,6 

Čína 1,42 0,1 0,0 0,6 0,6 

Zdroj: WTO International Trade Statistics (WTO 2004a:155) 

Podíl na 

světovém 

dovozu v % 

v roce 2003

Příloha 3: Srovnání hodinových mzdových nákladů v oděvním průmyslu 

(Dicken 2003:326) 

-96-

Příloha 4: Rozdělení zisků a nákladů v oděvním průmyslu 

Zdroj: Mussiolek, 2002 

-97-

Příloha 5: Deklarace základních zásad a práv při práci, ILO 1998 

ILO Declaration on Fundamental Principles and Rights at Work 

86th Session, Geneva, June 1998 

Whereas the ILO was founded in the conviction that social justice is essential to 

universal and lasting peace; 

Whereas economic growth is essential but not sufficient to ensure equity, social 

progress and the eradication of poverty, confirming the need for the ILO to promote strong 

social policies, justice and democratic institutions; 

Whereas the ILO should, now more than ever, draw upon all its standard-setting, 

technical cooperation and research resources in all its areas of competence, in particular 

employment, vocational training and working conditions, to ensure that, in the context of a 

global strategy for economic and social development, economic and social policies are 

mutually reinforcing components in order to create broad-based sustainable development; 

Whereas the ILO should give special attention to the problems of persons with 

special social needs, particularly the unemployed and migrant workers, and mobilize and 

encourage international, regional and national efforts aimed at resolving their problems, and 

promote effective policies aimed at job creation; 

Whereas, in seeking to maintain the link between social progress and economic 

growth, the guarantee of fundamental principles and rights at work is of particular 

significance in that it enables the persons concerned, to claim freely and on the basis of 

equality of opportunity, their fair share of the wealth which they have helped to generate, 

and to achieve fully their human potential; 

Whereas the ILO is the constitutionally mandated international organization and the 

competent body to set and deal with international labour standards, and enjoys universal 

support and acknowledgement in promoting Fundamental Rights at Work as the expression 

of its constitutional principles; 

Whereas it is urgent, in a situation of growing economic interdependence, to reaffirm 

the immutable nature of the fundamental principles and rights embodied in the Constitution 

of the Organization and to promote their universal application; 

The International Labour Conference 

1. Recalls: 

-98-

(a) that in freely joining the ILO, all Members have endorsed the principles and 

rights set out in its Constitution and in the Declaration of Philadelphia, and have undertaken 

to work towards attaining the overall objectives of the Organization to the best of their 

resources and fully in line with their specific circumstances; 

(b) that these principles and rights have been expressed and developed in the form of 

specific rights and obligations in Conventions recognized as fundamental both inside and 

outside the Organization. 

2. Declares that all Members, even if they have not ratified the Conventions in 

question, have an obligation arising from the very fact of membership in the Organization to 

respect, to promote and to realize, in good faith and in accordance with the Constitution, the 

principles concerning the fundamental rights which are the subject of those Conventions, 

namely: 

(a) freedom of association and the effective recognition of the right to collective 

bargaining; 

(b) the elimination of all forms of forced or compulsory labour; 

(c) the effective abolition of child labour; and 

(d) the elimination of discrimination in respect of employment and occupation. 

3. Recognizes the obligation on the Organization to assist its Members, in response 

to their established and expressed needs, in order to attain these objectives by making full 

use of its constitutional, operational and budgetary resources, including, by the mobilization 

of external resources and support, as well as by encouraging other international 

organizations with which the ILO has established relations, pursuant to article 12 of its 

Constitution, to support these efforts: 

(a) by offering technical cooperation and advisory services to promote the 

ratification and implementation of the fundamental Conventions; 

(b) by assisting those Members not yet in a position to ratify some or all of these 

Conventions in their efforts to respect, to promote and to realize the principles concerning 

fundamental rights which are the subject of these Conventions; and 

(c) by helping the Members in their efforts to create a climate for economic and 

social development. 

4. Decides that, to give full effect to this Declaration, a promotional follow-up, 

which is meaningful and effective, shall be implemented in accordance with the measures 

specified in the annex hereto, which shall be considered as an integral part of this 

Declaration. 

5. Stresses that labour standards should not be used for protectionist trade purposes, 

and that nothing in this Declaration and its follow-up shall be invoked or otherwise used for 

such purposes; in addition, the comparative advantage of any country should in no way be 

called into question by this Declaration and its follow-up. 

-99-

Zdroj: ILO, 2005 

-100-

Příloha 6: Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals) 

Zdroj: OSN 2005 

-101-

Příloha 7: Vývoz oděvů z Bangladéše v letech 1990 – 2004 

nárůst 

Rok 

Export 

v milionech USD 

1990-91 866.82 

Meziroční nárůst 

(%) 

1991-92 1182.57 36.43 

1992-93 1445.02 22.19 

1993-94 1555.79 7.67 

1994-95 2228.35 43.23 

1995-96 2547.13 14.31 

1996-97 3001.25 17.83 

1997-98 3781.94 26.01 

1998-99 4019.98 6.29 

1999-2000 4349.41 08.19 

2000-2001 4859.83 11.74 

2001-2002 4583.75 -5.68 

2002-2003 4912.09 7.16 

2003-2004 5686.09 15.76 

Průměrný meziroční 

Zdroj: BGMEA, 13. 4. 2005 

-102- 

16.24

Příloha 8: Etický kodex firmy Nike (NikeBiz, 30. 4. 2005) 

NIKE INC. WAS FOUNDED ON A HANDSHAKE 

Implicit in that act was the determination that we would build our business with all of our partners based on 

trust, teamwork, honesty and mutual respect. We expect all of our business partners to operate on the same 

principles. 

At the core of the NIKE corporate ethic is the belief that we are a company comprised of many different kinds 

of people, appreciating individual diversity, and dedicated to equal opportunity for each individual. 

NIKE designs, manufactures .and markets products for sports and fitness consumers. At every step in that 

process, we are driven to do not only what is required by law, but what is expected of a leader. We expect 

our business partners to do the same. 

NIKE partners with contractors who share our commitment to best practices and continuous improvement in: 

1. Management practices that respect the rights of all employees, including the right to free 

association and collective bargaining 

2. Minimizing our impact on the environment 

3. Providing a safe and healthy work place 

4. Promoting the health and well-being of all employees 

Contractors must recognize the dignity of each employee, and the right to a work place free of harassment, 

abuse or corporal punishment. Decisions on hiring, salary, benefits, advancement, termination or retirement 

must be based solely on the employee's ability to do the job. There shall be no discrimination based on race, 

creed, gender, marital or maternity status, religious or political beliefs, age or sexual orientation. 

Wherever NIKE operates around the globe we are guided by this Code of Conduct and we bind our 

contractors to these principles. Contractors must post this Code in all major workspaces, translated into the 

language of the employee, and must train employees on their rights and obligations as defined by this Code 

and applicable local laws. 

While these principles establish the spirit of our partnerships, we also bind our partners to specific standards 

of conduct. The core standards are set forth below. 

Forced Labor 

The contractor does not use forced labor in any form -- prison, indentured, bonded or otherwise. 

Child Labor 

The contractor does not employ any person below the age of 18 to produce footwear. The contractor does not 

employ any person below the age of 16 to produce apparel, accessories or equipment. If at the time Nike 

production begins, the contractor employs people of the legal working age who are at least 15, that 

employment may continue, but the contractor will not hire any person going forward who is younger than the 

Nike or legal age limit, whichever is higher. To further ensure these age standards are complied with, the 

contractor does not use any form of homework for Nike production. 

-103-

Compensation 

The contractor provides each employee at least the minimum wage, or the prevailing industry wage, 

whichever is higher; provides each employee a clear, written accounting for every pay period; and does not 

deduct from employee pay for disciplinary infractions. 

Benefits 

The contractor provides each employee all legally mandated benefits. 

Hours of Work/Overtime 

The contractor complies with legally mandated work hours; uses overtime only when each employee is fully 

compensated according to local law; informs each employee at the time of hiring if mandatory overtime is a 

condition of employment; and on a regularly scheduled basis provides one day off in seven, and requires no 

more than 60 hours of work per week on a regularly scheduled basis, or complies with local limits if they are 

lower. 

Environment, Safety and Health (ES&H) 

The contractor has written environmental, safety and health policies and standards, and implements a system 

to minimize negative impacts on the environment, reduce work-related injury and illness, and promote the 

general health of employees. 

Documentation and Inspection 

The contractor maintains on file all documentation needed to demonstrate compliance with this Code of 

Conduct and required laws; agrees to make these documents available for Nike or its designated monitor; 

and agrees to submit to inspections with or without prior notice. 

Nike Code of Conduct 

Nike Code of Conduct 

-104-

Příloha 9: Hlavní principy Fair Trade (IFAT, 2005) 

Key principles of Fair Trade 

Creating opportunities for economically disadvantaged producers 

Fair Trade is a strategy for poverty alleviation and sustainable development. Its purpose is to create opportunities for producers who have 

been economically disadvantaged or marginalized by the conventional trading system. 

Transparency and accountability 

Fair Trade involves transparent management and commercial relations to deal fairly and respectfully with trading partners. 

Capacity building 

Fair Trade is a means to develop producers’ independence. Fair Trade relationships provide continuity, during which producers and their 

marketing organizations can improve their management skills and their access to new markets. 

Payment of a fair price 

A fair price in the regional or local context is one that has been agreed through dialogue and participation. It covers not only the costs of 

production but enables production which is socially just and environmentally sound. It provides fair pay to the producers and takes into 

account the principle of equal pay for equal work by women and men. Fair Traders ensure prompt payment to their partners and, whenever 

possible, help producers with access to pre-harvest or pre-production financing. 

Gender Equity 

Fair Trade means that women’s work is properly valued and rewarded. Women are always paid for their contribution to the production 

process and are empowered in their organizations. 

Working conditions 

Fair Trade means a safe and healthy working environment for producers. The participation of children (if any) does not adversely affect 

their well-being, security, educational requirements and need for play and conforms to the UN Convention on the Rights of the Child as 

well as the law and norms in the local context. 

The environment 

Fair Trade actively encourages better environmental practices and the application of responsible methods of production. 

-105-

Důsledky globalizace oděvního průmyslu - Fair Trade

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?