ÄÃslo 1/2007 (formÃ¡t Adobe PDF - 4.33 MB) - SpoleÄnost pÅÃ¡tel Afriky

OBSAH 

Z NAŠÍ ČINNOSTI 

Jiří Hlaváček: Zpráva o činnosti Společnosti přátel Afriky za rok 2006 . . . . 3 

Usnesení Valné hromady Společnosti přátel Afriky 

konané dne 30. ledna 2007. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 

Josef Regner: Zpráva o činnosti Společnosti česko-arabské v roce 2006 

a výhled činnosti na rok 2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 

Usnesení Valné hromady Společnosti česko-arabské. . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 

Mohammed Al Nabulsi: Zpráva o činnosti Komise pro práci 

se sdělovacími prostředky SČA za rok 2006 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 

Milena Zeithamlová: Plán činnosti jednotlivých 

Sdružení přátel Společnosti česko-arabské na rok 2007 . . . . . . . . . . . . . . . 12 

Rostislav Tesař: Aktivity konce roku 2006 v pobočce Brno . . . . . . . . . . . . 13 

STÁTNÍ SVÁTKY A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ 

Josef Poláček: Před půlstoletím získala Ghana svobodu . . . . . . . . . . . . . . . 14 

Vladimír Klíma: Padesát let nezávislé Ghany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 

JUBILEA 

Jaroslav Hladík: Cestovatel Miroslav Zikmund oslavil na sv. Valentýna 

významné výročí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 

STUDIE A DOKUMENTY 

Zdeněk Beránek: Řekni to a zemři! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 

Bronislav Ostřanský: Súfismus jako příspěvek 

k mezináboženskému dialogu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 

Projev dr. Mohameda Salaymeha, mimořádného a zplnomocněného 

velvyslance Státu Palestina v ČR dne 1. 12. 2006 při příležitosti 

Mezinárodního dne solidarity s palestinským lidem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 

KULTURA 

Bořek Homola: Ryszard Kapusćiński – cestovatel, spisovatel, afrikanista . . . 28 

Pavel Kumpán, Vlastimil Novák: Mizející Jemen. Fotografie z expedic 

1995–2006. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 

Pavel Onderka: Núbie v dobách faraónů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 

INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI 

Jaroslav Bureš: Nadace Anny Lindhové pro dialog kultur 

a posilování náboženské tolerance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

O B S A H 

Kateřina Tomášová, Markéta Antonínová: Národní parky jižní Etiopie . . . 32 

Zdeněk Beránek: Jih promluvil k Severu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 

Alois Wokoun: Písničky po africku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 

Rostislav Tesař: Máme na sebe čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 

Jiří Hlaváček: Společnost přátel Súdánu – informace o činnosti. . . . . . . . . 39 

Dagmar Turnhoferová: Dny arabské kultury v Českých Budějovicích . . . . 40 

Afrika dětskýma očima 2007. Loutky a hračky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 

Afrika dětskýma očima 2006 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 

Arabský svět dětskýma očima 2007. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 

Jaroslav Hladík: CESTY 2007. H+Z – Afrika snů 

a skutečností 1947–2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 

CO SI PŘEČÍST 

Gilles Kepel: Válka v srdci islámu (recenze Zdeňka Beránka pod názvem 

Fitna v srdci islámu). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 

Eva de Vitray-Meyerovitch: Rúmí a súfismus 

– úvod do islámské mystiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 

Zdeněk Vágner: Sloní píseň (2005) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 

ZVEME VÁS 

K pramenům Nilu (Společnost přátel Afriky v Olomouci) . . . . . . . . . . . . . 48 

Česká egyptologie (cyklus přednášek 

v Moravském zemském muzeu, Brno). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 

Egyptologické jaro 2007 „Memfis v proměnách staletí“ 

(cyklus přednášek konaných v Náprstkově muzeu v Praze) . . . . . . . . . . . . 50 

Cyklus výstavek na téma „Afrika“ (Náprstkovo muzeum v Praze). . . . . . . 51 

Pražská pobočka obchodní společnosti hledá: studenty/studentky nebo 

pracovníky se znalostí angličtiny/arabštiny k příležitostným překladům 

a tlumočení. Požadujeme komunikativní znalost anglického jazyka, příjemné 

vystupování a schopnost domluvit se arabsky. Nabízíme velmi 

dobré finanční ohodnocení za odvedenou práci. 

V případě zájmu kontaktujte vedoucího pražské pobočky 

Ing. Milce, tel.: 731 856 272, nebo e-mail: milec@fobz.cz

Z NAŠÍ 

ČINNOSTI 

Zpráva o činnosti 

Společnosti přátel Afriky 

za rok 2006 

Vážené přítelkyně a přátelé Afriky, 

vítám Vás na pravidelné Valné hromadě 

Společnosti přátel Afriky, jejímž cílem je 

vyhodnotit činnost Společnosti za rok 2006, 

schválit rámcový plán činnosti na rok 2007, 

schválit hospodaření Společnosti a také zvolit 

předsednictvo Společnosti. 

Všichni jsme svědky stále rostoucího zájmu 

české společnosti o dění v Africe, o bližší 

seznámení se s její kulturou, tradicemi a také 

s jejími přírodními krásami. V České republice 

dnes působí řada organizací, zájmových 

skupin, bezpočet iniciativních a zapálených 

jednotlivců, kteří se snaží o propagaci Afriky 

a kteří Afriku milují. Sami jste jistě postřehli, 

kolik akcí ať už většího či malého rozsahu probíhá 

např. nejenom v hlavním městě, ale 

i na úrovni krajů a obcí. To je vysoce pozitivní 

jev a jsme rádi, že i Společnost přátel Afriky 

k němu podle svých omezených možností 

přispívá. 

Afrika se dostává do popředí zájmu téměř 

v celé vyspělé Evropě a tento trend se postupně 

prosazuje i v České republice především 

na nevládní úrovni a snad i stabilněji zakotví 

na vládní, oficiální úrovni. Pro to byl v r. 2006 

vytvořen, doufejme, že pevnější než pouze 

formální základ. Návštěva ministra zahraničních 

věcí České republiky v Namibii, Angole, 

Tanzanii a Nigérii v lednu a vůbec první 

návštěva hlavy českého státu v Africe – 

v Nigérii, v Angole a v Jihoafrické republice 

v prosinci by mohly přinést zvrat zatím v relativně 

pasivní zahraniční politice vůči africkému 

kontinentu a jeho subsaharské části. 

Jak jsem upozorňovali již na loňské Valné 

hromadě, především v letech 2008–2009 bude 

středem pozornost světového společenství 

Afrika a řešení jejích problémů, jako jsou 

např. rozvoj zemědělství, venkova, degradace 

půd, desertifikace, ale i přístup k vodě, k energii, 

v podstatě široká škála problémů kontinentu 

podobně již zmapovaná jak v Rozvojových 

cílech tisíciletí, tak v Implementačním 

plánu johannesburgského Světového summitu 

o udržitelném rozvoji. 

Česká republika, jako součást demokraticky 

hospodářsky vyspělé Evropy, Organizace pro 

ekonomickou spolupráci a rozvoj, Evropské 

unie a dalších vládních i nevládních sdružení, 

bude muset podat nejpozději na jaře 2008 

podrobnou zprávu, jak přispěla k řešení problémů 

afrického kontinentu a jaké nové závazky 

vůči tomuto kontinentu chce přijmout. Proto 

jsem se v říjnu 2006 jménem Společnosti 

obrátil na ministra zahraničních věcí s návrhem 

zorganizovat ve druhé polovině roku 

2007 konferenci, na které by byly za účasti 

všech zainteresovaných subjektů – ústředních 

orgánů státní správy, podnikatelského sektoru, 

kulturních a sportovních organizací, společenských 

organizací, humanitárních organizací 

a také akademické obce a odborníků – provedeno 

vyhodnocení česko-afrických vztahů 

a vypracována ucelená strategie České republiky 

vůči africkému kontinentu. Nabídl jsem 

při zorganizování takové konference spolupráci 

naší Společnosti. Bohužel naše Společnost 

zatím neobdržela odpověď ministra ani jím 

řízeného resortu. Předsednictvo SPA doporučuje 

zaurgovat stanovisko Ministerstva zahraničních 

věcí, aby mohlo být započato s přípravou 

této konference. 

Vraťme se však od světové politiky ke každodenní 

činnosti Společnosti, která se v loňském 

roce prostřednictvím svých 12 Sdružení 

3

Z N A Š Í Č I N N O S T I 

a 4 krajských poboček soustředila na pořádání 

přednášek, besed, výstav a participaci akcí 

pořádaných i jinými organizacemi. Ve svém 

vystoupení nechci provádět výčet jednotlivých 

akcí, zastavím se jen u některých. Předpokládám, 

že předsedové Sdružení a poboček 

budou v diskusi sami informovat o svých aktivitách 

a výhledech do roku 2007. Pochopitelně, 

že limitujícím faktorem v činnosti Společnosti 

jsou finanční prostředky, neměly by však 

být limitující lidské zdroje a iniciativa. Děkuji 

tímto všem sponzorům činnosti Společnosti, 

zvláště pak Ministerstvu zahraničních věcí. 

Sdružení pro Jižní Afriku v čele s dr. Hulcem 

vloni zrealizovalo přednášku „Jihoafrické 

národní parky“ v Malém sále Městské knihovny, 

kde byla mimořádně vysoká účast. Sdružení 

participovalo na řadě akcí pořádaných Velvyslanectvím 

Jihoafrické republiky v Praze, 

které se pod vedením nové velvyslankyně snaží 

o aktivní prezentaci této zajímavé a velmi 

důležité části afrického kontinentu. Při 

příležitosti Valné hromady SPA si dr. Hulec 

dovolí přednést kratší přednášku věnovanou 

spirituálním představám Holubových 

Mašukulumbů. V r. 2007 Sdružení pro Jižní 

Afriku zopakuje přednášku o Jihoafrických 

národních parcích pro EURAG (European 

Federation of Welfare for the Elderly), rozloženou 

do tří hodinových přednášek: březen, 

duben a květen v Klubu aktivního stáří ve 

Vltavském kulturním středisku. 

Sdružení pro Zimbabwe, Zambii 

a Malawi naplánovalo na druhou polovinu 

tohoto roku přednášku s dia či filmem o všech 

zmíněných zemích v souvislosti s vydáním 

Dějin Zimbabwe, Zambie a Malawi autorů 

O. Hulce a J. Olši, jr., nakladatelstvím Lidové 

noviny. Díky iniciativě velvyslance ČR v Zimbabwe 

J. Olši, jr., zimbabwskému velvyslanectví 

se sídlem v Berlíně a konstruktivnímu 

přístupu Národní galerie a Botanické zahrady 

v Praze se podařilo zorganizovat v letních 

měsících úspěšnou výstavu zimbabwského 

sochařského umění. 

Sdružení přátel Namibie v srpnu a září 

2006 uskutečnilo výstavu fotografií T. Boněka 

v Galerii Josefa Adamce s doprovodným programem 

(přednáška Krásný sen, nebo temná 

noční můra Minulost a budoucnost Afriky, 

Ztracený svět Kalahari, přednáška o Laurensi 

van der Postovi, Konflikty a setkávání v jihozápadní 

Africe, přednáška s promítáním unikátního 

barevného dokumentárního filmu 

o nomádském kmeni Himbů, který v 50. letech 

natočili Eberhard a Heidi von Koenen). 

V návaznosti na výstavu se podařilo dohodnout 

několik vystoupení v rozhlase (Regina, 

ČR6) a další přednášky na různých místech. 

Tato činnost přesahuje i do roku 2007. V roce 

2007 bude hlavním cílem Sdružení hledání 

kontaktů na namibijské občany žijící v ČR 

a na naše občany, kteří mají vztah k Namibii. 

Ve spolupráci s nimi by pak Sdružení provedlo 

větší akci ve druhé polovině roku 2007. 

Sdružení přátel Súdánu připravilo 

v r. 2006 ve spolupráci s Národním muzeem – 

Náprstkovým muzeem asijských, afrických 

a amerických kultur putovní výstavu „Núbie 

v dobách faraonů“, která se věnuje starověkým 

dějinám Súdánu. Výstavu v r. 2007 převezmou 

Muzeum Kroměřížska (leden–duben) 

a Regionální muzeum v Mikulově na Moravě 

(květen–červen). V případě dostatku finančních 

prostředků by chtělo Sdružení vydávat 

Súdánskou ročenku. 

Sdružení pro východní Afriku a Madagaskar 

a Sdružení lusofonních zemí uspořádala 

v r. 2006 přednášky s promítáním diapozitivů 

o Madagaskaru, Tanzanii, Keni 

a lusofonních zemích a hodlají v těchto aktivitách 

pokračovat i v r. 2007. 

Sdružení přátel Etiopie patří tradičně 

k nejaktivnějším. Ve své činnosti využívá velmi 

úzké kontakty s etiopskou komunitou žijící 

v České republice. Ve spolupráci s Občanským 

sdružením v Kosmonosech Sdružení participovalo 

v lednu 2006 na sympoziu věnovaném 

osobnosti českého cestovatele Antonína Steckera. 

Sdružení zorganizovalo přednášky současných 

cestovatelů po Etiopii (v červnu 

dr. Petříčka, v prosinci Mgr. Antonínové a Tomášové). 

V srpnu 2006 zemřel nejstarší člen 

Sdružení pan Jaroslav Krob, jehož bohatý soukromý 

archiv z pobytu v Etiopii ve 30. letech 

minulého století obohatí sbírky Náprstkova 

muzea díky iniciativě předsedkyně Sdružení 

paní Vlčkové. Tradičně vysokou hodnotu 

má bulletin „Etiopie“. Aktivity Sdružení, které 

soustřeďuje téměř pětinu členů SPA, 

4


i v r. 2007 budou pokračovat v nastoupeném 

aktivním trendu. 

Ekologická sekce Společnosti přátel Afriky 

se v lednu 2006 účastnila slavnostního 

zahájení Mezinárodní roku pouští a boje proti 

desertifikaci otevřením putovní výstavy 

Ministerstva životního prostředí v Botanické 

zahradě hl.m. Prahy za účasti ministra životního 

prostředí ČR L. Ambrozka a velvyslanců 

afrických států, akreditovaných v ČR. Výstava 

pak putovala po celý rok po krajských městech 

ČR. 

V březnu se uskutečnila přednáška L. Mojžíšové 

a R. Kotrby „Přírodní rezervace Ghany“ 

v Náprstkově muzeu jako součást besedy 

„Úloha žen v hnutí za nezávislost Ghany“, 

kterou uvedla velvyslankyně Ghany paní 

V. Kufuorová v rámci aktivit Sdružení pro 

Ghanu. Ve vztahu ke Ghaně a africkému kontinentu 

bych chtěl vyzvednout činnost dr. Vladimíra 

Klímy. Ghana oslaví letos v březnu zlaté 

výročí své nezávislosti. 

V únoru až prosinci 2006 se členové sekce 

účastnili práce na projektu ITS-ČZU „Chov 

antilopy losí v ČR“. Speciálně cvičený tým 

10 členů sekce prováděl kromě krmení a čištění 

náročnou pomoc při immobilizaci 20 antilop 

a jejich převozu z farmy Březová do nové 

stáje v Lánech. Zkušenosti tohoto projektu 

jsou a budou aplikovány ve vybraných zemích 

Afriky. V květnu se uskutečnila přednáška 

„Přírodní rezervace Senegalu a kroky k záchraně 

antilopy Derbyho“ K. Koláčkové 

a N. Al Hakimové na ČZU, v prosinci 2006 

pak přednáška „Národní parky jižní Etiopie“ 

M. Antonínové a K. Tomášové, na ČZU 

s diskusí o možnostech česko-etiopské spolupráce 

na úseku ochrany přírody. 

Pro rok 2007 sekce plánuje řadu přednášek 

(Domestikace některých afrických živočichů, 

Ing. R. Kotrba, duben, Národní parky Tanzanie, 

Ing. L. Mojžíšová, říjen, Projekt ochrany 

afrických antilop, Mgr. P. Hejcmanová, PhD., 

listopad). 

V r. 2006 byly aktivní krajské pobočky 

Společnosti, zvláště pak brněnská, královéhradecká 

a plzeňská. 

Brněnská pobočka uspořádala např. v lednu 

setkání s velvyslankyní JAR, v březnu 

„Večírek pro Afriku“ (etnická hudba spojená 

s prezentací SPA Brno v klubu Livingston 

ve spolupráci s Humanitárním hnutím Narovinu) 

a přednášku o Africe, v květnu Den 

Afriky v Semilase. V září se zástupci pobočky 

zúčastnili konference k problematice 

desertifikace a pouští organizované Ministerstvem 

životního prostředí a Mendelovou 

zemědělskou a lesnickou univerzitou v Brně, 

kde byla prezentována i kniha člena SPA 

dr. Mrázka věnovaná libyjské poušti. Pobočka 

napomáhala při navazování obchodních vztahů 

mezi českými podnikateli a jihoafrickým 

velvyslanectvím, do konce roku pak realizovala 

řadu besed a setkání k propagaci Afriky. 

Pro rok 2007 se pobočka Brno soustředí 

na stálé aktivity, např. klasické besedy a přednášky 

pro různé organizace a školy s tématikou 

afrických zemí, publikační činnost v Bulletinu 

SPA a brněnských novinách, vystoupení 

v Českém rozhlase a TV Brno, účast na akcích 

v regionu, které budou zaměřeny na Afriku, 

např. vernisáže výstav, semináře, odborné 

přednášky a oslavy výročí apod. Pobočka 

bude realizovat tradiční Den Afriky v ZOO 

Brno, celodenní společnou akci za účasti členů 

SPA a rodin Afričanů žijících v Brně, živé 

besedy a etnickou hudbu, prodej knih a kreslení 

dětí, společný zájezd pro studenty z afrických 

a arabských zemí na vybrané historické 

památky v okolí Brna, odborné přednášky členů 

pobočky pro studenty VŠ Brno o obchodování 

s africkými zeměmi, soutěž a výstavku 

prací dětí základních škol v kreslení s africkými 

a arabskými tématy. Členové pobočky se 

účastní setkání cestovatelů H+Z v Prosiměřicích, 

uskuteční slavnostní předvánoční schůzku 

pobočky s přednáškami a volným programem, 

společně se Solid Africa, přednášky 

věnované speciální tématice (ochrana africké 

přírody, multikulturní prostředí, adaptace příslušníků 

afrických národů do českého života 

apod.). Samozřejmě bude také pokračovat 

v podpoře projektu adopce dítěte z Keni 

na dálku. 

Královéhradecká (nejmladší) pobočka 

uspořádala v dubnu přednášku „Vzpomínky 

na Afriku“ sociální antropoložky, kulturoložky 

a afrikanistky PhDr. Hany Novotné, Ph.D. 

Řada besed a přednášek byla věnována fenoménu 

islám a jeho vlivu na vývoj ve světě 

5


včetně afrického kontinentu. Na rok 2007 připravuje 

pobočka besedu „Kultura násilí nejen 

za apartheidu“ a filmové představení filmu 

„Tsotsi“. Rovněž plzeňská pobočka a její 

členové jsou aktivní. Olomoucká pobočka se 

nachází ve stavu stagnace, resp. krize. Přivítali 

bychom v rámci diskuse vystoupení představitelů 

krajských poboček, protože tam 

začíná být postupně i těžiště činnosti Společnosti. 

Závěrem mi dovolte poděkovat všem členům 

Společnosti za jejich práci, zvláště těm, 

kteří jsou organizačně aktivní. Přeji Vám v novém 

roce mnoho úspěchů v osobním životě 

a mnoho elánu při práci pro Společnost a pro 

propagaci afrického kontinentu v České 

republice a v Evropě. 

Jiří Hlaváček 

předseda Společnosti přátel Afriky 

Usnesení Valné hromady 

Společnosti přátel Afriky 

konané dne 30. ledna 2007 

Valná hromada Společnosti přátel Afriky 

A. Schvaluje: 

1. Zprávu předsednictva o činnosti v roce 

2006. 

2. Projekty Společnosti a Sdružení na rok 

2007 s tím, že jejich realizace bude závislá 

na výši dotace MZV ČR. Úpravou projektů 

pověřuje předsedu a 1. místopředsedu. 

3. Zprávu o hospodaření a revizní zprávu. 

B. Souhlasí s ustavením nové pobočky v Českých 

Budějovicích a jejím vedením pověřuje 

Moniku Měrotskou. Vedením Sdružení 

Zambie, Zimbabwe a Malawi pověřuje 

dr. Otakara Hulce. 

Souhlasí, aby statutárními zástupci byli 

nově zvolený předseda a 1. místopředsedkyně 

ing. Marie Hrušková. 

Podpisové právo mají doc. dr. Antonín 

Libický a ing. Marie Hrušková. Na bankovním 

příkaze a šeku musí být vždy dva 

podpisy. 

Místopředsedkyně ing. Marie Hrušková je 

zodpovědna za hospodaření Společnosti. 

Zpracovává návrhy projektů, které předkládají 

předsedové Sdružení spolu s vyhodnocením 

jednotlivých akcí po jejich realizaci, 

a souhrnně spolu s vyúčtováním dotace je 

předává MZV ČR. 

C. Potvrzuje do funkce předsedy poboček 

a jejich zástupce: 

Pobočka Brno – SPA i SČA 

Ing. Rostislav Tesař – předseda 

Ing. Zdeněk Tomáš – místopředseda SČA 

RNDr. Ivan Mrázek – místopředseda SPA 

Ing. Zdeněk Javora – místopředseda SČA 

Pobočka Hradec Králové – SPA i SČA 

Mgr. Zuzana Machová-Bohuslavová – předseda 

Místopředseda bude oznámen později. 

Pobočka České Budějovice – SPA 

Monika Měrotská – předseda 

Místopředseda bude oznámen později. 

Pobočka Olomouc – SPA 

Ukládá předsednictvu, aby do jednoho 

měsíce pomohlo vyřešit otázku předsedy za 

Ing. Hlídka, který působí v Brně. 

Pobočka v Plzni – SPA 

MUDr. Zdena Sýkorová-Bartáková – předseda. 

Uděluje jim právo zastupovat předsednictvo 

SPA (i SČA) v rámci aktivit pobočky a zároveň 

jim uděluje právo podpisové. 

Ukládá předsednictvu a předsedům Sdružení 

zabezpečit po stránce organizační, obsahové 

a technické realizaci projektů na rok 2007. 

Po každé akci předat hodnocení místopředsedkyny 

M. Hruškové. Dbát na maximální úspornost. 

6


Do příští valné hromady připravit úpravu 

stanov a přihlášky. 

Vyhodnotit diskusi a k podnětným návrhům 

připravit opatření. 

Pokračovat v přípravě konference k problematice 

vztahů mezi ČR a Afrikou, která by 

mobilizovala pro rozvoj vztahů s Afrikou 

před zahájením předsednictví ČR v EU. Spojit 

se s organizátory Měsíce Afriky, který je připravován 

na květen 2007 a stát se spoluorganizátory. 

Tímto úkolem byl pověřen dr. Jelínek 

a předsednictvo určí ještě jednoho zástupce. 

Ukládá 1. místopředsedkyni zpracovat projekty 

na rok 2008 a předat je ve stanoveném 

termínu MZV ČR. Podklady za Sdružení předají 

předsedové nejpozději do 28. února 2007. 

Valná hromada děkuje touto cestou MZV – 

odboru Afriky a BV, OKKV za jejich podporu 

v činnosti. Děkuje africkým zastupitelským 

úřadům za jejich účinnou pomoc. Za spolupráci 

děkuje zvláště Náprstkovu muzeu, Moravskému 

zemskému muzeu a regionálním muzeím, 

Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda 

v Prosiměřicích, Kontinentům a dalším spřáteleným 

institucím a organizacím. 

Děkuje členům, kteří přispěli mimořádným 

příspěvkem na vydávání Bulletinu, a věří, že 

tak učiní i v roce 2007. Dává poslední výzvu 

neplatičům a upozorňuje, že pokud nezaplatí 

do konce měsíce dubna, nebude jim zasílám 

Bulletin. 

Schváleno na Valné hromadě SPA 30. ledna 

2007. 

Pozn. Dne 20. února 2006 byla vyřešena otázka 

předsedy pobočky SPA v Olomouci. Stal se 

jím Richard Baťa; místopředsedové jsou 

Mgr. Kotulák a MUDr. Jorda. 

Zpráva o činnosti 

Společnosti česko-arabské v roce 2006 

a výhled činnosti na rok 2007 

Vaše Excelence, dámy a pánové, vážení přátelé, 

sešli jsme se opět po roce ke zhodnocení 

naší činnosti za uplynulé období a k projednání 

našich plánů na rok 2007. 

Naše Společnost, která v uplynulém roce 

vstoupila do druhého patnáctiletí své činnosti, 

založila své aktivity na dobrovolné práci 

svých členů, kterých jsou nyní stovky, a to nejen 

v Praze, ale velmi potěšitelně roste členská 

základna i v regionech. Naše pobočky, především 

v Brně, Hradci Králové, Plzni a v dalších 

městech, v uplynulém roce zorganizovaly 

desítky velmi zajímavých akcí se solidní účastí. 

Podařilo se nám tak uspořádat řadu akcí 

mimo Prahu a počet mimopražských akcí se 

nyní zcela vyrovná projektům realizovaným 

v Praze. Za to patří dík především vedení 

poboček a v neposlední řadě neúnavné koordinátorce, 

naší místopředsedkyni paní ing. Hruškové. 

Zmínit se o všech akcích, které jsme v průběhu 

roku organizovali či se na nich nějakým 

způsobem podíleli, z časových důvodů nelze. 

Uvedu alespoň některé z nich pro vykreslení 

plastického obrazu o naší činnosti. Ostatně 

očekávám, že v diskusních vystoupeních předsedů 

Sdružení a představitelů poboček zazní 

i podrobnější komentáře k jednotlivým akcím, 

které proběhly, ale hlavně nás seznámí s projekty, 

které připravují. 

Pokračovali jsme ve vydávání našeho kvartálního 

Bulletinu. Děkuji všem členům 

redakční rady za jejich nehonorovanou práci 

a současně vyzývám všechny členy k zasílání 

příspěvků v průběhu celého roku. Uvítáme 

i náměty na zlepšení obsahu i formy tohoto 

periodika, musíme mít ovšem na zřeteli naše 

omezené finanční prostředky. 

V této oblasti se nám podařilo získat několik 

grantů na naši činnost – např. od Ministerstva 

kultury a pražského magistrátu. Největším 

zdrojem financí pro naši činnost 

7


zůstává ovšem Ministerstvo zahraničních 

věcí, které zajištuje cca 40 % našich nákladů. 

Od loňského roku se značně zkomplikovaly 

podmínky pro získání grantů, zpracování 

žádostí i jejich vyhodnocení je dosti pracné 

a složité, nicméně pí. místopředsedkyně 

Hrušková ve spolupráci s pí. Zeithamlovou 

a Trkalovou si s tím dokázaly poradit. Problémem 

zůstává, že finance dostáváme až 

koncem pololetí, což negativně působí 

na rozsah akcí v prvních šesti měsících roku. 

Snažíme se proto na toto období zajištovat 

granty od jiných organizací a sponzorů. Je 

třeba akce velmi opatrně plánovat a dodržovat 

finanční disciplínu. 

Průřez našimi akcemi začnu v naší nejaktivnější 

pobočce v Brně. 

Osvědčila se zde spolupráce obou našich 

sesterských Společností, tj. naší a Společnosti 

přátel Afriky – podobný model činnosti ostatně 

volí i další pobočky a vytvářejí jednu organizační 

jednotku. V Brně se konal v únoru 

v egyptské restauraci Faraon již druhý ročník 

Arabské kuchyně – byly tam nejen kulinářské 

zážitky, ale i pohledné břišní tanečnice. 

Proběhl koncert hudby z Maroka a Alžíru, 

v dubnu setkání s libyjskými studenty a delegací 

ZÚ Libye. Zajímavá byla vernisáž výstavy 

dětských kreseb s arabskou tématikou 

a dlouho očekávaný křest knihy dr. Mrázka 

o Libyi. Pobočka uspořádala několik seminářů 

s arabskou tématikou, její členové několikrát 

vystupovali v rozhlase. 

I pobočka v Hradci Králové uspořádala řadu 

zajímavých akcí – přednášku „Úvod 

do islámu“ dr. Tampierové, přednášku dr. Sánky 

z Islámské nadace s názvem „Prorok 

Muhammad“, zorganizovala výstavu obrazů 

s libyjskou tématikou spojenou s přednáškami 

o Libyi Mgr. Housky a o Jemenu, zaměřenou 

na současnou situaci v zemi. Pobočka připravuje 

i vlastní webové stránky. 

Z dalších akcí naší Společnosti bych zmínil 

výstavu obrazů iráckých malířů na hradě Svojanov 

či výstavu obrazů našeho člena V. Pechara 

„Staroegyptský portrét“ v Muzeu Vyškovska 

v červnu až srpnu. 

Výbor projednal spolupráci s Česko-marockou 

obchodní komorou a pokračoval ve spolupráci 

s nadací Anny Lindhové, zastupované 

v ČR naším členem – dr. J. Burešem z ÚMV. 

Řada akcí proběhla v rámci Arabských 

kulturních dnů, které se konaly v menším 

rozsahu než v předloňském roce – to vyplývalo 

i z naší dohody s Radou arabských velvyslanců 

v Praze. Nicméně i v rámci Dnů 

proběhla řada úspěšných akcí – konaly se pod 

záštitou Ministerstva kultury a pražského primátora 

dr. Béma. Dny byly zahájeny 5. 9. 

„Večerem arabské poezie“ v Zrcadlové kapli 

Klementina. Večer byl věnován poezii jemenského 

básníka p. Mohammeda Al Sharafi, 

kterého jsme při této příležitosti pozvali 

do Prahy. P. Sharafi osobně přednesl své verše, 

včetně těch inspirovaných jeho předchozími 

pobyty v Praze, a vystoupil na několika 

seminářích o současném Jemenu. Zajímavá 

byla výstava fotografií „Libanon v míru“. 

Bohužel jsme v té době museli reagovat na 

nové napadení Libanonu. 

V Městské knihovně proběhly Dny arabského 

filmu – bylo promítnuto celkem 6 arabských 

filmů. V knihovně byla v té době instalována 

i výstavka vítězných prací soutěže 

„Arabský svět dětskýma očima“. 

Ve spolupráci s Botanickou zahradou v Tróji 

proběhlo na přelomu září a října setkání 

s arabskou kuchyní, hudbou a tancem a na 

výstavě dětských kreseb i předání diplomů 

vítězům soutěže. 

V rámci Dnů se uskutečnily v domě Sue 

Ryder přednášky J. Ženky o muslimském Španělsku 

a S. Dvořákové o islámské architektuře. 

Mgr. Houska vedl seminář na VŠVS a MV 

o Libyi. Česká televize natočila pro svůj program 

Babylon řadu záběrů z našich akcí, včetně 

vystoupení předsedy Společnosti a několika 

členů o naší činnosti. 

V Náprstkově muzeu proběhla zajímavá 

výstava „Tradiční řemesla Maghrebu“, v rámci 

doprovodného programu jsme zajišťovali 

výtvarné dílny. 

Chci zde poděkovat především členům přípravného 

výboru projektu Dnů arabské kultury 

p. Beránkovi, El Fahelovi, Houskovi, Prokešovi 

a rovněž ing. Trkalové a dr. Dvořákové. 

Vytvořili jsme lektorský sbor, který má 

24 členů – především z řad studentů FF UK, 

pracovníků Ústavu Blízkého východu a Afriky 

za podpory jeho ředitele doc. Gombára a arab- 

8


ských občanů, zejména z Libanonského 

a Palestinského klubu. Nabídli jsme v rámci 

grantu služby lektorů středním školám, přestože 

je to pro ně bezplatné, odezva dosud byla 

minimální. Chceme najít formu, jak tento 

potenciál lépe uplatnit. 

V prosinci jsme ve spolupráci s velvyslanectvím 

státu Palestina uspořádali slavnostní 

večer s vystoupením p. velvyslance, ředitele 

Informačního střediska OSN v Praze a předsedy 

Společnosti. Součastí setkání byl i kulturní 

program, arabské občerstvení a na závěr byl 

promítnut palestinský film. 

V Náprstkově muzeu jsme uspořádali besedu 

se skupinou iráckých specialistů v oblasti 

památkové péče, kterým pardubická univerzita 

zajištuje odborné školení. 

V těchto dnech předpokládáme jednání 

s arabskými velvyslanci ohledně termínu, 

forem a náplně letošních Dnů arabské kultury. 

Z naší strany připravujeme rozsáhlou 

výstavu o Jemenu ve spolupráci s jemenskými 

partnery, zahrnující fotografie, šperky, 

předměty denní potřeby a promítání filmů. 

Chceme instalovat výstavu známek arabských 

zemí. Počítáme i s výstavou obrazů 

iráckých malířů. 

Chceme rozvinout i činnost pobočky v Karlových 

Varech s využitím prostor Arabského 

centra ve spolupráci s ČAOK a pokusit se 

založit pobočku v Ostravě. 

Počítáme samozřejmě s našimi tradičními 

akcemi – egyptologickými přednáškami, 

semináři o jednotlivých arabských zemích, 

uspořádáním orientálních trhů atd. Tyto akce 

budeme samozřejmě pořádat ve spolupráci 

s našimi partnery – jako je Náprstkovo muzeum, 

Moravské zemské muzeum, další regionální 

muzea a organizace. Chceme pokračovat 

ve spolupráce s Kluby arabských občanů v ČR 

a dalšími organizacemi, které mají podobné 

cíle jako my. 

Ve spolupráci s agenturou Babylon uspořádáme 

v červenci seminář k 10. výročí úmrtí 

velkého arabského básníka Jawahiriho. 

S Ústavem Blízkého východu a Afriky a VŠ 

veřejné správy a mezinárodních vztahů připravujeme 

návrh grantového projektu s názvem: 

„Za hranice tabu: Soudobá a tradiční role ženy 

v eurostředomořském prostoru“. Součástí projektu 

bude celodenní workshop, beseda s veřejností, 

projekce filmu a výstava. Partnery 

jsou dále Center for Arab West Understanding 

z Egypta, Youth Development and Voluntary 

Work (Palestina, Jordánsko) a Káhirská univerzita. 

Bližší informace o těchto projektech nám 

mohou sdělit jejich autoři v diskusi – předpokládám, 

že v rámci diskuse vystoupí s informacemi 

o budoucí činnosti svých poboček 

a jednotlivých Sdružení i jejich předsedové či 

členové. 

Počítáme s tím, že bude i nadále aktivně 

pracovat naše Komise pro práci se sdělovacími 

prostředky, jejímuž předsedovi ing. Mohammedu 

Al Nabulsimu i jeho pravé ruce H. Jumrové 

děkuji za řadu článků zveřejněných 

v denním tisku. 

Je třeba poděkovat nejen našim sponzorům, 

jako je Ministerstvo zahraničních věcí a jeho 

krajanský odbor, Ministerstvo kultury, pražský 

magistrát, abych zmínil ty největší, ale i našim 

dalším partnerům, tj. vedení Náprstkova muzea, 

Moravskému zemskému muzeu v Brně, 

velvyslanectvím arabských států v Praze, ale 

především všem našim členům a funkcionářům, 

kteří obětují nejen svůj volný čas, ale 

často i poskytnou bezplatné služby ve svých 

firmách, protože bez této podpory by Společnost 

nemohla fungovat. 

Josef Regner 

předseda Společnosti česko-arabské 

9


Usnesení Valné hromady 

Společnosti česko-arabské 

konané dne 1. února 2007 

A. Valná hromada Společnosti česko-arabské 

schvaluje: 

1. Zprávu o činnosti SČA v roce 2006. 

2. Zprávu o hospodaření v r. 2006 a revizní 

zprávu. 

3. Záměry činnosti SČA na r. 2007. 

B. Souhlasí s tím, aby 

a) statutárními zástupci SČA byli i nadále 

ing. Josef Regner, předseda, a Ing. Marie 

Hrušková, l. místopředsedkyně, 

b) podpisovým právem disponovaly ing. Marie 

Hrušková, Hana Jumrová a Milena Zeithamalová 

s tím, že každý příkaz nebo šek 

musí být opatřen dvěma podpisy, 

c) byla Ing. Marie Hrušková i nadále odpovědna 

za hospodaření SČA, za zpracování 

a předkládání projektů, hodnocení akcí 

a vyúčtování dotace MZV ČR, 

d) byl v případě písemného styku s MZV ČR, 

Ministerstvem financí, finančními úřady, 

bankami, peněžními ústavy uveden podpis 

Ing. Marie Hruškové doplněný razítkem 

Společnosti česko-arabské. 

C. Souhlasí: 

a) s ustavením pobočky SČA v Českých 

Budějovicích a jejím vedením pověřuje 

Dagmar Turnhoferovou, 

b) s osamostatněním pobočky SČA v Plzni 

a pověřuje jejím vedením Mgr. Petru Písařovou. 

Zároveň děkuje panu prof. MUDr. Jaroslavu 

Slípkovi za jeho dlouholeté a úspěšné 

vedení pobočky. Navrhuje, aby prof. Slípka 

i nadále vedl Sdružení přátel Iráku. 

D. VH pověřuje předsednictvo: 

a) jmenovat jednoho z členů koordinátorem 

pro styk s Nadací Anny Lindhové, 

b) požádat některého z poslanců Evropského 

parlamentu (nejlépe dlouholetého člena 

SČA dr. M. Ransdorfa) o pomoc s navázáním 

kontaktů s podobnými organizacemi, 

které existují v zemích EU, 

c) vyhodnotit diskusi a k podnětným návrhům 

přijmout opatření k jejich případné 

realizaci, 

d) předložit ve stanoveném termínu návrhy 

projektů na r. 2008. Předsedové Sdružení je 

předají do 15. února 2007. 

E. Děkuje všem členům, kteří zaslali mimořádný 

členský příspěvek na podporu vydávání 

Bulletinu. Zvláště pak Ing. Al Atoom Mousovi 

za dar v částce 6 000 Kč. Neplatiče upozorňuje, 

že nezaplatí-li do konce měsíce 

června, předsednictvo zváží otázku dalšího 

zasílání Bulletinu a jejich vyřazení z evidence. 

Žádá členy o včasné zaslání změn adres. 

F. Valná hromada děkuje: 

a) Odboru Afriky a Blízkého východu MZV 

ČR a odboru krajanských a kulturních vztahů 

MZV za pomoc při realizaci některých 

projektů a zvláště pak za materiální pomoc, 

b) Radě velvyslanců arabských států za jejich 

podporu v činnosti, zvláště pak při organizaci 

Dnů arabské kultury, 

c) všem spřáteleným organizacím, které se 

podílely na realizaci některých projektů. 

Zvláště pak děkuje Náprstkovu muzeu, 

Moravskému zemskému muzeu a regionálním 

mezeím ve Vyškově, Trutnově, Frýdku 

Místku, KC Hanzelky a Zikmunda v Prosiměřicích 

a agentuře Babylon, 

d) Ministerstvu kultury za udělení dvou grantů, 

Magistrátu hl. m. Prahy za finanční podporu 

akcí pořádaných pro školy, 

e) redakční radě Bulletinu a všem přispivatelům 

za jejich práci. Tiskové komisi za její 

celoroční publikační činnost. Zváží její rozšíření 

pro styk s médii, 

10


f) všem předsedům Sdružení a poboček za 

jejich aktivitu. 

G. Všem členům ukládá podílet se více na 

zajišťování akcí a propagaci SČA, zasílat 

příspěvky do Bulletinu, případně připomínky 

a náměty. 

Schváleno na Valné hromadě SČA 1. února 

2007. 

Zpráva o činnosti Komise pro práci 

se sdělovacími prostředky SČA 

za rok 2006 

Po úspěchu v předchozích letech 2004 

a 2005 Komise pro práci se sdělovacími prostředky 

SČA (dále jen Komise) pokračovala 

navzdory těžkostem v plnění svého cíle 

a dosáhla v loňském roce 2006 řadu úspěchů. 

Zpráva o činnosti Komise, která byla předložena 

v minulém roce valné hromadě, byla 

také přeložena do arabštiny a předložena Radě 

arabských velvyslanců. 

Je třeba uvést, že na uveřejnění řady článků 

měla nemalou zásluhu zástupkyně předsedy 

Komise paní Hana Jumrová. 

Komise v průběhu loňského roku úspěšně 

uveřejnila 12 článků v různých denících a časopisech, 

převážně z pera předsedy a místopředsedkyně 

Komise. 

Ve všech článcích Al Nabulsi vystupoval 

jako člen Společnosti, což pomohlo k tomu, 

aby se česká veřejnost více dozvěděla o existenci 

Společnosti. Dokonce se poprvé podařilo, 

a to hned ve dvou článcích (Arabští podnikatelé 

v Hospodářských novinách a Arab 

s českýma očima v Haló novinách) přímo 

hovořit o Společnosti a jejím poslání. 

Články též pomohly k tomu, aby česká veřejnost 

lépe poznala arabská stanoviska ke žhavým 

mezinárodním tématům, jakým je např. konflikt 

na Blízkém východě či uveřejnění karikatur proroka 

Mohameda. Podařilo se, rovněž poprvé, 

hovořit o česko-arabských ekonomických 

vztazích a jejich aspektech. Některé z článků 

pak byly zaměřeny na vytvoření dobrých vztahů 

mezi arabskou a českou kulturou a měly svůj 

podíl na zmenšení „arabofóbie“. Obsah článků 

byl tedy plně v souladu s cílem a posláním Společnosti. 

Články obecně vyvolaly pozitivní reakci 

v různých kruzích včetně arabského, například 

velvyslanec Saúdské Arábie princ Mansur bin 

Khalid, doyen arabských velvyslanců v Praze, 

přijal předsedu Komise a vyjádřil mu ocenění 

za jeho publikační činnost. 

Předseda Komise se rovněž účastnil řady 

akcí mezinárodního charakteru, které proběhly 

v Praze, a na nich informoval o existenci 

Společnosti. Jednalo se např. o festival „Jeden 

svět“ organizovaný čs. a evropskými společnostmi 

(Člověk v tísni) nebo přednášku 

s panelovou diskusí, kterou uspořádala stanice 

Svobodná Evropa pro amerického imáma 

M. Arafata. Předseda Komise se též zúčastnil 

mezinárodního Fóra 2000, které se koná v Praze 

koncem každého roku. 

Komise také zasílala některé články přeložené 

do arabštiny Jeho Královské Výsosti 

princi El Hassanovi se stručným seznamujícím 

článkem o Společnosti. 

Komise bude i nadále psát a uveřejňovat 

články a hledat další kontakty, aby rozšiřovala 

informace o Společnosti a arabském světě 

v dalších médiích. 

Závěrem bych chtěl poděkovat vedení a členům 

Společnosti za morální podporu a redakční 

radě Bulletinu za uveřejnění některých 

článků. 

Mohammed Al Nabulsi 

předseda Komise 

pro práci se sdělovacími prostředky SČA 

11


Plán činnosti jednotlivých 

Sdružení přátel 

Společnosti česko-arabské na rok 2007 

Společnost česko-arabská svou činnost každým 

rokem rozšiřuje, její organizační zajištění 

je stále náročnější. V minulých letech nesl 

hlavní zátěž řídící výbor. Letos se snažíme 

přenést částěčně úkoly na jednotlivá Sdružení, 

proto jsme také přistoupili u některých Sdružení 

k posílení vedení vytvořením funkce asistenta; 

jde většinou o mladé arabisty, kteří jsou 

schopni zajistit i přednášky a odborné diskuse 

k danému teritoriu. Uvítáme každého, kdo by 

měl u tuto práci zájem. 

V letošním roce jsme po konzultaci se 

zastupitelskými úřady naše akce časově rozložili 

rovnoměrně po celý rok. Spolupracujeme 

s některými zastupitelskými úřady na konkrétních 

přípravách. 

Začínáme již v březnu půlročním cyklem 

přednášek ve spolupráci s Náprstkovým 

muzeem na téma – Egyptologické jaro Memfis 

v proměnách staletí. Přednášky se konají 

od 8. března do 10. května v přednáškovém 

sále Náprstkova muzea, a to každý čtvrtek od 

17 hodin. Další velkou akcí bude výstava 

bankovek států evrostředomořské oblasti 

v Českém centru v Rytířské ulici. V červnu 

je rovněž zajištěn (12.–16. 6.) sál v Městské 

knihovně na promítání a příp. přednášku festivalu 

alžírských, libanonských a palestinských 

filmů. Prostory sálu budou rovněž využity na 

výstavu vítězných prací soutěže Arabský svět 

dětskýma očima. 

Dále jedná Sdružení přátel Iráku s iráckým 

zastupitelským úřadem o spolupráci na zajištění 

výstavy obrazů iráckých výtvarných 

umělců. Výstava by se měla konat ve dnech 

5.–20. září v prostorách galerie radnice Prahy 

2 u Karlova nám., kterou disponuje Ministerstvo 

kultury. 

Koncem roku se budeme podílet na výstavě 

fotografií o Jemenu Ing. Františka Okáče s názvem 

Arabia felix. Ostatní Sdružení se zaměřila 

na přípravu přednášek s tématikou o jednotlivých 

státech. Tuniské Sdružení jedná 

s paní Abdouniovou, výbornou znalkyní života 

v Tunisku a autorkou publikace o Tunisku, 

o přednášce na téma Život žen v Tunisku. 

O všech dalších přednáškách budete ještě 

informováni. Koncem dubna proběhne setkání 

s jordánskými občany žijícími v České republice. 

Alžírské sdružení doplní filmový festival 

přednáškou o alžírské kinematografii. Libanonské 

sdružení připravuje literárně umělecký 

večer o libanonských spisovatelích. S nakladatelstvím 

Babylon se připravuje slavnostní 

večer na téma 10 let od smrti básníka Jawahiriho 

s ukázkami autorových veršů v arabštině 

a češtině a arabskou vážnou hudbou. Při této 

příležitosti bude vydána nákladem Babylonu 

publikace o životě básníka. 

Realizace většiny těchto akcí je závislá na 

finanční podpoře Ministerstva zahraničních 

věcí a podpoře a konkretní spolupráci s některými 

zastupitelskými úřady. 

Závěrem bych Vás ráda informovala, že se 

po valné hromadě organizačně oddělila Společnost 

česko-arabská a Společnost přátel 

Afriky, s tím, že M. Zeithamlová vyřizuje organizační 

záležitosti pouze pro Společnost 

česko-arabskou (vč. spolupráce s pobočkami) 

Společnost přátel Afriky organizačně zajišťuje 

Eva Popílková-Kulíšková a Jitka Vlčková. 

Bulletin zůstává společný. Pokud jde o příspěvky 

do Bulletinu, zasílejte je na adresu 

bulletin@czech.arab.org. Nemáte-li možnost 

příspěvek zaslat mailem, pošlete jej na adresu 

Ing. M. Hrušková, SČA, Jerevanská 7, Praha 

10, 100 00. 

Milena Zeithamlová 

Společnost česko-arabská 

12


Aktivity konce roku 2006 

v pobočce Brno 

Je mi jasné, že tyto informace budou už čerstvou 

minulostí, až nový Bulletin spatří světlo 

světa, ale dovolte mi zmínit se o několika 

zajímavých akcích, které jsme zrealizovali. 

A třeba i jako návod na rozšíření činnosti pro 

ostatní pobočky…. 

Přednáškový sál Moravského zemského 

muzea byl přeplněn posluchači všech věkových 

kategorií při přednášce známé reportérky 

Pavly Jazairiové s tématem arabských 

zemí: Východ-západ. Spolu, nebo proti sobě 

Výchovná třídenní akce Domu dětí v Lužánkách 

pro starší žáky ZŠ z Brna a okolí patřila 

Africe a výchově proti rasismu a my jsme 

pomohli s přípravou a významně se zúčastnili 

jako lektoři. Zpětné pozitivní ohlasy ze škol 

přinutily pořadatele (i nás) pokračovat i v dalším 

roce. Na Fakultě sociálních studií jsme 

zase pro veřejnost i vysokoškoláky společně 

uskutečnili Africkou noc, kde prezentovaly své 

země delegace ze tří afrických států. Nechyběly 

africké bubny a tance ani ochutnávky jídel. 

Vyvrcholením roku v naší „vnitrospolečenské“ 

činnosti jsou tradiční Vánoce v Africe, 

letos už třetí. Přemístili jsme je do větších prostorů, 

protože jsme museli umístit 150 návštěvníků 

a jejich děti, které tam nejdříve obdaroval 

Mikuláš s čertem a andělem (takže to byla 

spíše mikulášská), pak všechny udivoval kouzelník, 

a dospělí zase sbírali peníze na adopci 

a tedy školné pro naši holku Dianu z Keni. 

Ze vzácných hostů přijela nestárnoucí paní 

ing. Hrušková, dr. Korvas, ředitel muzea Vyškov, 

kde se příští rok budeme podílet na některých 

jejich akcích, byly projevy i slavnostní 

řeči a hlavně panovala hezká předvánoční 

atmosféra. Vždyť bylo radostné, ba přímo 

symbolické, že jsme tam všichni seděli společně, 

bez rasových i náboženských předsudků 

a mezi tím nezřízeně běhaly děti černé, 

smíšené i bílé a pokřikovaly po sobě tím nezaměnitelným 

brněnským hantecem… 

Co mě ale jako předsedu brněnské pobočky 

zvlášť těší, že jsme vždy, kde to šlo, dělali věci 

společně se sdružením Afričanů Solidafrica, 

čímž se toto „spojovací“ úsilí pobočky projevilo 

ve větší výsledné akceschopnosti (samozřejmě 

i finanční) a prostřednictvím toho 

i v užším napojení na to, co vlastně realizujeme 

a máme v názvu – na Afriku… 

Taky jsme ale měli závěrečnou schůzi výboru 

pobočky, a byť jsme se mírně chválili, 

budeme v příštím roce nejenom pokračovat 

v osvědčených akcích, ale máme už připraveny 

i další možnosti – ale o tom až příště. 

Takže přejeme z Brna hezký začátek roku 

2007, přátelé Afriky a arabských zemí… 

a nechť už konečně svět pochopí realitu a odlišnosti 

individuálního vývoje v každé zemi 

a nejsou další zbytečné ztráty na životech ani 

jediného člověka, ať žije kdekoliv! 

Rostislav Tesař 

předseda pobočky Brno 

13

STÁTNÍ SVÁTKY 

A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ 

Před půlstoletím 

získala Ghana svobodu 

Čas je nezadržitelný a jde – nehledě na různé 

historické peripetie – stále vpřed k pokroku 

a svobodě lidstva. Dne 6. března 2007 uplynulo 

již 50 let od dosažení nezávislosti Zlatého 

pobřeží v západní Africe, tehdejší britské 

kolonie. Zlaté pobřeží vstoupilo do novodobých 

lidských dějin likvidace kolonialismu 

pod historickým názvem Ghana (podle 

někdejší středověké africké říše) jako první 

evropská kolonie v Černé Africe po druhé světové 

válce, která dosáhla nezávislosti. 2. října 

1958 získala nezávislost rovněž jako první 

kolonie v tehdejší Francouzské Černé Africe 

Guinea. Ghana a Guinea tak nastartovaly 

dekolonizační proces v Africe, známý pod 

názvem „Rok Afriky“ 1960. 

Velkou zásluhu na osvobození Zlatého 

pobřeží z koloniálního útlaku afrického obyvatelstva 

měl doktor Kwame Nkrumah (1909– 

–1972). Jeho politickou filozofii tvořily antikolonialismus, 

antirasismus a panafrikanismus. 

Nkrumah po absolvování základního 

a středního vzdělání na rodném Zlatém pobřeží 

studoval a přednášel v letech 1939–1945 

v USA na Lincolnově univerzitě a na Pensylvánské 

univerzitě. V letech 1945–1947 žil 

ve Velké Británii, kde studoval na Londýnské 

univerzitě a na Londýnské škole ekonomiky 

a politických věd. Kwame Nkrumah započal 

svoji politickou činnost již v USA, kde založil 

Sdružení afrických studentů USA a Kanady. 

Po dosažení nezávislosti Ghany v roce 1957 

vykonával doktor Kwame Nkrumah funkci 

ministerského předsedy své vlasti a v roce 

1960 – Roce Afriky – byl zvolen prezidentem 

Republiky Ghana. V roce 1964 byl zvolen 

doživotním prezidentem Ghany. V roce 1963 

se na africkém summitu v etiopském hlavním 

městě Addis Abebě aktivně podílel na založení 

Organizace africké jednoty (OAJ). Kontrarevolučním 

vojenským státním převratem 

24. února 1966 – v době Nkrumahovy zahraniční 

cesty do Čínské lidové republiky – byla 

v Akkře svržena Nkrumahova progresivní vláda. 

Prezident Guinejské republiky Ahmed 

Sékou Touré tehdy slavnostně prohlásil svrženého 

prezidenta Nkrumaha za svého spoluprezidenta. 

Prezident doktor Kwame Nkrumah 

pak zbytek svého života prožil v exilu. Jeho 

milovaná Ghana se v dalším vývojovém období 

přes různé peripetie vládních režimů 

postupně vracela ke stále živým myšlenkám 

velkého bojovníka za svobodu Afriky a zakladatele 

Republiky Ghana doktora Kwame 

Nkrumaha. 

I po uplynutí půlstoletí od dosažení nezávislosti 

Ghany je zcela nezbytné zdůraznit to, 

že panafricky orientovaná africká inteligence 

na tehdejším Zlatém pobřeží v čele s doktorem 

Kwame Nkrumahem zásadně pozitivním způsobem 

ovlivnila další vývoj země. V říjnu 

1945 se v Manchesteru konal pátý panafrický 

kongres, který přijal „Provolání k dělníkům, 

rolníkům a inteligenci koloniálních zemí“. 

V něm bylo mj. řečeno: „My, delegáti 

V. panafrického kongresu, věříme v právo 

všech národů na samosprávu. Potvrzujeme 

právo všech koloniálních národů, aby spravovaly 

svůj osud. Všechny kolonie musí být svobodné 

od cizí imperialistické kontroly, ať už 

politické nebo ekonomické. Národy kolonií 

musí mít právo zvolit vlastní vlády bez jakýchkoliv 

omezení ze strany cizích mocností. 

Říkáme koloniálním národům, že musí bojovat 

za dosažení těchto cílů všemi prostředky, 

které mají k dispozici.“ 

Autorem „Provolání“ byl Kwame Nkrumah, 

který o tom později ve své autobiografii 

napsal: „Kongres odhlasoval též dvě důležité 

deklarace, adresované imperialistickým 

14

S T Á T N Í S V Á T K Y A V Ý Z N A M N Á V Ý R O Č Í 

mocnostem světa, z nichž jednu napsal 

dr. DuBois a druhou já. Tato prohlášení tlumočila 

pevné odhodlání lidu kolonií stát se 

svobodným a odsuzovala monopol kapitálu 

a používání osobního bohatství a průmyslu 

pro vlastní obohacování. Deklarace dále plně 

uznávaly hospodářskou demokracii jako jedinou 

pravou demokracii a apelovaly na všechen 

lid kolonií – intelektuály, příslušníky 

svobodných povolání a dělnictvo – aby se 

vzchopil k boji za svobodu a uchránil svět ze 

spárů imperialismu. 

Ačkoliv uvedená panafrická konference 

byla pátá svého druhu, její duch, program 

a ideologie byly zcela odlišné od všech čtyř 

předchozích. Předešlé čtyři konference byly 

svolány a podporovány hlavně intelektuály 

středních vrstev a buržoazními černošskými 

reformisty. V. všeafrický kongres byl obeslán 

dělnictvem, členy odborů, zemědělci, družstvy 

a africkými a jinými barevnými studenty. 

Poněvadž Afričané měli na Kongresu převážnou 

většinu, Kongres přijal za svou ideologii 

afrického nacionalismu – odpor afrického 

nacionalismu proti kolonialismu, rasismu 

a imperialismu v Africe a jako svou vedoucí 

ideu marxistický socialismus.“ 

Nkrumahovo provolání mělo živý ohlas 

v africkém antikolonialistickém hnutí v zemi. 

Británie nebyla takováto situace vhod a snažila 

se ze všech sil o upevnění svého postavení 

v zemi. Docházelo ke stálému zhoršování 

sociální situace afrických pracujících v rámci 

prohlubujícího se koloniálního vykořisťování 

zdrcující většiny afrického obyvatelstva. 

K boji proti drahotě se připojila i národní buržoazie. 

Obětí drahoty a nezaměstnanosti se 

stali i demobilizovaní vojáci, kteří za druhé 

světové války bojovali v Malajsku a v Barmě 

proti japonskému militarismu a po návratu 

do Afriky chtěli, aby jejich země dosáhla 

nezávislosti podobně jako některé asijské 

země. V lednu 1948 začal bojkot dováženého 

anglického zboží a 28. února 1948 došlo 

v hlavním městě Akkře ke krvavému potlačení 

pokojné demonstrace bývalých vojáků, kteří 

chtěli předat své oprávněné požadavky guvernérovi 

kolonie. Během několikadenních srážek 

bylo zabito 29 a zraněno 237 Afričanů. 

Události na Zlatém pobřeží v lednu a únoru 

1948 ukázaly revolučnost situace v zemi 

a zároveň krach zastaralého systému nepřímé 

správy. 

V červnu 1949 vznikla nová Ústavní lidová 

strana (Convention People’s Party – CPP) 

v čele s dr. Kwame Nkrumahem, která si jabo 

první politická strana v dějinách Zlatého 

pobřeží vytyčila cíl postavit se do čela lidového 

hnutí za národní samostatnost. Program 

CPP však v sobě zahrnoval kromě požadavků 

nezávislosti rovněž další radikální požadavky: 

zničení imperialismu, zničení všech forem 

národnostního a rasového útlaku jakož i likvidaci 

kapitalistického vykořisťování člověka 

člověkem. Strana získala podporu dělníků, 

rolníků a drobných obchodníků a rovněž podporu 

odborů. 

Kwame Nkrumah vyzval na shromáždění 

v Akkře 8. ledna 1950 k zahájení kampaně 

pozitivních akcí, používající nenásilné metody 

boje (stávky, bojkot britského zboží, shromáždění, 

demonstrace apod.). Britský guvernér 

vyhlásil mimořádný stav a policejní silou 

potlačil hnutí. Vůdcové strany a odborů byli 

zatčeni a odsouzeni za „podněcování ke 

vzpouře“. Kwame Nkrumah byl odsouzen 

ke třem rokům vězení. Kolonizátorské represálie 

přispěly k růstu autority a vlivu Ústavní 

lidové strany v lidových masách. V srpnu 

1950 už strana CPP měla 45 000 členů. A tehdy 

také vznikla pozdější ghanská červeno-žluto-zelená 

státní vlajka. 

Není divu, že Ústavní lidová strana přesvědčivě 

zvítězila v únoru 1951 ve volbách do 

zákonodárného shromáždění. Kwame Nkrumah 

musel být propuštěn z vězení a po roce 

práce ve výkonné radě se 5. března 1952 stal 

ministerským předsedou Zlatého pobřeží. 

V čele země však nadále byl britský guvernér 

s právem veta. 

Období let 1951–1956 bylo charakteristické 

politickým bojem Ústavní lidové strany 

za dosažení statutu dominia pro Zlaté pobřeží. 

Na základě nové ústavy, která vstoupila v platnost 

v dubnu 1954, se v měsíci červnu téhož 

roku konaly přímé volby do zákonodárného 

shromáždění na zásadě všeobecného volebního 

práva, jež se staly novým vítězstvím Ústavní 

lidové strady. Marné byly následující snahy 

anglických kolonizátórů, kterým nevyšly spe- 

15

S T Á T N Í S V Á T K Y A V Ý Z N A M N Á V Ý R O Č Í 

kulace s provedením nových předčasných 

voleb do zákonodárného shromáždění. Tyto 

volby v červenci 1956 přinesly vítězství 

Ústavní lidové strany a porážku opozičních 

reakcionářů, kolaborujících s britskými kolonizátory. 

Nové zákonodárné shromáždění 

schválilo návrh Nkrumahovy vlády obrátit se 

na britskou vládu s požadavkem poskytnout 

zemi dominiální statut. Britům nezbylo nežli 

souhlasit s vyhlášením nezávislosti kolonie 

od 6. března 1957. 

Koloniální režim na Zlatém pobřeží (nyní 

nazývaném Ghana) byl likvidován po hrdinném 

antikolonialistickém boji afrického lidu. 

Svobodná Ghana se stala pod vedením Ústavní 

lidové strany v čele s doktorem Kwame 

Nkrumahem přitažlivým vzorem pro ostatní 

africké země, které se dosud nacházely v koloniálním 

područí. 

Ghanská republika a její poctivý, kultivovaný 

lid slaví 6. března 2007 padesát let své 

nezávislosti. Občané České republiky sdílí 

radost obyvatel Ghany z 50. výročí jejich svobody! 

Josef Poláček 

Společnost přátel Afriky 

Padesát let nezávislé Ghany 

Když v plebiscitu (1956) rozhodli obyvatelé 

Britského Toga o připojení svého území 

k sousední britské kolonii Zlaté pobřeží, osvobozenecké 

hnutí tam již vrcholilo. Svůj nový 

název Ghana převzala po staré africké říši, která 

kdysi ležela daleko od ní, stovky kilometrů 

na severozápad. 6. března 1957 vyhlásil její 

nezávislost Kwame Nkrumah, předseda vlády 

(později prezident) státu, v němž spatřoval 

rovněž zárodek budoucí celoafrické jednoty. 

Dnes je Ghana třikrát větší než ČR a má dvojnásobek 

obyvatel. Tropických deštných pralesů 

podstatně ubylo, ale přetrvala závislost 

na světových cenách kakaa a zlata, významných 

vývozních komodit. Výkon mohutné 

hydroelektrárny v Akosombu na řece Voltě 

závisí na kolísavých dešťových srážkách, a tak 

energetické problémy vyřeší jednou snad 

až tranzitní ropovod či plynovod. Ghana je 

nadále nositelkou afrických tradičních kulturních 

hodnot. Ve druhé polovině 20. století proběhlo 

několik vojenských převratů, a tak 

období civilních vlád zpravidla číslujeme 

a hovoříme o první, druhé, třetí a čtvrté 

(nynější) republice. V jejím čele byl v letech 

1992–2000 prezident Jerry J. Rawlings 

a v parlamentu převládali poslanci jeho 

Národního demokratického kongresu (NDC). 

Na sklonku roku 2000 zvítězila ve volbách 

Nová vlastenecká strana (NPP) a její představitel 

John Kufuor stanul v čele státu jako prezident 

Ghanské republiky. O čtyři roky později 

byl znovu zvolen na další čtyřleté funkční 

období. Ghana se dlouhodobě podílí na mírovém 

řešení západoafrických regionálních konfliktních 

situací. I proto si její státní svátek se 

sympatiemi připomínáme nejen my, kdo jsme 

tam pracovali, ale také další členové naší Společnosti 

přátel Afriky. 

Vladimír Klíma 


16

JUBILEA 

Cestovatel Miroslav Zikmund oslavil 

na sv. Valentýna významné výročí 

Na svatého Valentýna, svátek zamilovaných, 

ve středu 14. února 2007 oslavil ve Zlíně 

své 88. narozeniny legendární cestovatel, 

novinář, fotograf, filmař a spisovatel 

ing. Miroslav Zikmund. Již během války, 

v době společných studií, se začal s Jiřím Hanzelkou 

připravovat na pozdější zahraniční 

cesty. 

V dubnu letošního roku tomu bude přesně 

60 let, kdy společně s Jiřím Hanzelkou podnikli 

první studijní cestu do Afriky, Latinské 

Ameriky, a později, v létech 1959–1964 

do Asie a Oceánie. 

Od roku 1951 byl Miroslav Zikmund spisovatelem 

a novinářem na volné noze. Po dobu 

zákazu veškeré veřejné a publikační činnosti 

(1969–1989) se věnoval genealogii a pořádání 

obsáhlého archivu H+Z, který spolu s Jiřím 

Hanzelkou darovali Muzeu jihovýchodní 

Moravy ve Zlíně. V samizdatové edici Petlice 

vyšly práce Cejlon, ráj bez andělů, Zvláštní 

zpráva č. 4. Cestopisné reportáže a komentáře 

Hanzelky a Zikmunda byly publikovány v nejrůznějších 

českých i zahraničních novinách 

a časopisech: pravidelně je vysílal Čs. rozhlas. 

Společně natočili 4 celovečerní filmy (Afrika 

1. Z Maroka na Kilimandžáro, Afrika 2. 

Od rovníku ke Stolové hoře, Z Argentiny 

do Mexika, Je-li kde na světě ráj…) a přes 

150 krátkých středometrážních filmů, určených 

převážně pro čs. televizi. Všechna díla 

byla vytvořena v neoddělitelné spolupráci 

s Jiřím Hanzelkou. Jejich cestopisné reportáže 

podrobně seznamují čtenáře s mimoevropskými 

zeměmi, jež autoři navštívili. Napsali celou 

řadu cestopisů, které vyšly v mnohamilionovém 

nákladu v několika desítkách jazyků, 

z nichž nejznámější jsou například třídílná 

Afrika snů a skutečnosti, S československou 

vlajkou na Kilimandžáro, Přemožení pouště, 

Afrika kolem Tatry, Tam za řekou je Argentina, 

Za lovci lebek, Mezi dvěma oceány, Obrácený 

půlměsíc, Tisíc a dvě noci, Světadíl pod 

Himalájem, Živá Afrika a mnoho dalších. 

Po roce 1989 píše a opět vydává nové knížky: 

Modrý Mauritius … a přece Austrálie! (1999), 

Sloni žijí do sta let (společně Horký, Náplava 

2002), Tam-tamy času (společně Stingl, Švaříček, 

Hanzelka 2003). 

Bohužel, den po narozeninách Miroslava 

Zikmunda zemřel 15. února 2003 po dlouhé 

nemoci v Praze jeho přítel, parťák ing. Jiří 

Hanzelka a nerozlučná cestovatelská dvojice 

proslulá svým logem H+Z se navždy rozdělila. 

V současné době pan Zikmund, od roku 

1992 čestný člen prestižního Klubu cestovatelů 

Hanzelky a Zikmunda GLOBE v Prosiměřicích, 

spolupracuje na scénářích, vystavuje 

originální doposud nepublikované fotografie, 

poskytuje rozhovory pro rozhlas, tisk, televizi, 

17

J U B I L E A 

lektoruje knihy, prostě je neustále činný 

a nesmírně aktivní a také nezapomíná cestovat. 

V roce 1992 navštívil Austrálii a Nový 

Zéland, 1994 jihovýchodní Asii a v dalších 

létech znovu Austrálii, Izrael, Egypt, Maroko, 

Španělsko, Maledivy, Srí Lanku atd. 

Jsme velmi rádi, že si ve svém časově nabitém 

programu našel vždy čas a přijel do Prosiměřice 

téměř každoročně poslední víkend 

v říjnu na setkání cestovatelů CESTY, kde 

svojí přítomností a laskavým vystupováním 

vzbuzuje zaslouženě velkou pozornost, úctu 

a obdiv všech přítomných. 

Členové a příznivci Klubu cestovatelů Hanzelky 

a Zikmunda GLOBE Prosiměřice přejí 

panu Zikmundovi do dalších let z celého srdce 

hlavně pevné zdraví, životní elán, nadšení 

a energii, která je panu Zikmundovi zcela 

vlastní a pro všechny naprosto obdivuhodná 

a příkladná. 

Těšíme se, že se opět všichni společně setkáme 

27.–28. října 2007 na letošním jubilejním 

20. ročníku setkání cestovatelů CESTY 

2007, na který již nyní zveme veřejnost. Letos 

bude mít v podtextu setkání s černou Afrikou 

jako připomínku 60. výročí první společné 

cesty Hanzelky a Zikmunda v roce 1947. 

Jaroslav Hladík 

Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda 

GLOBE Prosiměřice 

www.globe.euweb.cz 

18

STUDIE 

A DOKUMENTY 

Řekni to a zemři! 

Příběh nezávislého tisku v Alžírsku 

za uplynulých šestnáct let je skvělou ukázkou 

možností existence svobody slova 

v arabském světě. Před šestnácti lety působila 

v zemi jen vládou kontrolovaná média 

šířící pozitivní zprávy o budování nové 

a sociálně spravedlivé společnosti. Dnes zde 

existuje kolem třiceti nezávislých periodik, 

která nijak nešetří kritikou vůči režimu 

prezidenta Butefliky. 

V 90. letech byl mladý nezávislý tisk terčem 

vražedných útoků ze strany islamistických 

radikálů, dnes je jeho největším 

nepřítelem vládnoucí režim, která se snaží 

ukázat novinářům, že to bude on, kdo určí 

konečné hranice svobody slova. 

„Zemřeš, pokud to řekneš; zemřeš, i pokud 

to neřekneš; tak to řekni a zemři!“ napsal 

v jednom ze svých úvodníků na začátku 90. let 

alžírský spisovatel a novinář Tahár Džaút. 

Možná netušil, jak rychle se jeho hrozivé proroctví 

naplní. Dne 26. května 1993 byl před 

svým domem v městečku Baïnem poblíž Alžíru 

postřelen neznámým útočníkem. O týden 

později svým zraněním podlehl a stal se tak 

jako první alžírský novinář obětí povstání 

radikálních islamistů. 

V následujících pěti letech vlny násilí, která 

zachvátila tuto severoafrickou muslimskou 

zemi, bylo podobným způsobem odstraněno 

na padesát novinářů. 

Alžířští novináři byli často představování 

jako bojovníci přední linie ve válce proti netoleranci 

radikálního islamismu, přičemž tuto 

interpretaci přejala i oficiální propaganda 

alžírského režimu. Ve skutečnosti tito novináři 

čelili nejen zastrašování a útokům ze strany 

islamistů, ale právě i vytrvalému tlaku a represím 

ze strany sekulárního režimu. 

Tuto situaci vystihuje dodnes velmi rozšířený 

bonmot, jehož autorem je Saíd Mukbil, 

novinář zavražděný v roce 1994: „Alžírští 

novináři patří k těm několika málo na světě, 

kteří ráno opouštějí své domovy, aniž by měli 

jistotu, že se živí dostanou do redakce. Titéž 

novináři vyvíjejí úžasné usilí, aby jejich noviny 

mohli vyjít, aniž by měli jistotu, že se tyto 

noviny ráno dostanou do novinových stánků.“ 

I přesto dodnes zůstává alžírský tisk relativně 

svodobný, zcela jistě je jedním z nejsvobodnějších 

v arabském světě. Navzdory tomu, 

že tlak ze strany režimu nepolevuje, nezdá se 

pravděpodobné, že by se novináři hodlali 

v nekončícím boji o svobodu slova vzdát. 

Spojenci nevěřících 

Umírněné křídlo islamistů vyhrálo s velkou 

převahou na konci roku 1991 první svobodné 

parlamentní volby v Alžírsku. Armáda, která 

nebyla připravena stát se pasivním pozorovatelem 

experimentu koexistence politického 

islámu a demokracie, převzala moc a výsledek 

voleb anulovala. Část dosud umírněných islamistů 

odhodila politická hesla, vzala do rukou 

samopaly a připojila se k již dříve aktivním 

radikálům. Ozbrojený odboj získal masový 

charakter. Země, dříve vydávána za vzor dobře 

fungujícího sekulárního režimu, se ponořila 

do období násilí, v důsledku něhož přišlo 

o život na sto tisíc lidí. 

Většina obětí alžírského islamistického 

terorizmu pocházela z řad zcela obyčejných 

obyvatel. Jak deklarovala radikální organizace 

GIA (Islámská ozbrojená skupina), každý, kdo 

se proti tomuto „hříšnému a odpadlickému“ 

režimu aktivně nepostaví, bude považován 

za jeho spojence. V některých případech byly 

vyhlazeny celé vesnice, jindy radikálové kontrolovali 

městské čtvrti, kde aplikovali svéráznou 

verzi islámského práva. 

Jinou metodou, ke které se islamisté uchýlili, 

byly cílené vraždy. Jejich obětmi byli především 

policisté, vojáci či udavači, ale velmi 

často také intelektuálové, umělci a novináři. 

19

S T U D I E A D O K U M E N T Y 

Posledně jmenovaní byli považováni za 

obzvlášť důležité „prodejné přisluhovače“ 

režimu a jako takoví určeni k likvidaci. 

Nesmiřitelný postoj islamistů k novinářům 

lze demonstrovat na faktu, že se na něm shodly 

i jinak vzájemně si konkurující skupiny, 

radikální GIA a relativně umírněná AIS 

(Islámská armáda vykoupení), jež vznikla 

až po zrušení výsledků parlamentních voleb 

a jejíž bojovníci se mnohdy rekrutovali ze členů 

zrušené politické strany FIS (Islámská 

fronta spásy). 

Zatímco GIA považovala za potenciální cíl 

eliminace každého, kdo nebyl v jejích řadách, 

AIS se omezovala na likvidaci pouze těch 

osob, „které se aktivně podílejí na boji proti 

islamistům, včetně členů místních samospráv, 

vojáků, policistů a samozřejmě udavačů.“ 

Schovívavá byla AIS i vůči cizincům, jejichž 

vraždy odsuzovala, nejednalo-li se o ty, kteří 

„přijeli do Alžírska v rámci vojenské spolupráce 

s diktátorským režimem, nebo dokonce 

trénují vojáky tohoto režimu v boji proti 

mudžáhidům.“ 

O nutnosti boje proti novinářům ovšem 

panovala mezi oběma islamistickými organizacemi 

shoda. Jak GIA tak AIS jim hrozily 

smrtí, pokud nepřestanou se svou kampaní 

založenou na překrucování a zkreslování faktů. 

V komuniké GIA z roku 1993 se psalo, že 

„pokud proti nám budou novináři bojovat 

perem, my proti nim budeme bojovat mečem“. 

AIS zase hrozila smrtí těm novinářům, kteří 

spolupracovali „s touto zvrhlou tyranií“. 

AIS však v praxi své hrozby vůči novinářům 

nikdy neuplatnila. V jednom z mála případů 

únosu dokonce novináře propustila, protože 

ho její islámský soud shledal nevinným. 

Ze strany GIA, která byla za vraždy novinářů 

odpovědná, se pak jednalo o součást její strategie 

zlikvidovat, pomocí násilí dosahujícího 

až absurdních rozměrů, základy dosavadního 

fungování společnosti. O tom svědčí i fakt, že 

u vražd novinářů nerozhodovalo jejich politické 

či náboženské přesvědčení ani to, jestli psali 

francouzsky či arabsky, ani politické zaměření 

jejich periodika. Nerozlišovalo se ani 

podle sociálního klíče, většina zavražděných 

novinářů bydlela v lidových čtvrtích, často 

ve velmi chudých předměstích Alžíru. 

Je pravda, že mnozí novináři, hlavně frankofonní, 

byli skutečně velmi tvrdými zastánci 

„vyhlazení“ islamistů a často kritizovali režim 

za jeho „kompromisní“ přístup. Někteří z nich 

dokonce označovali za chybu, že se v zemi 

vůbec kdy konaly svobodné volby. Obětmi 

útoků se však stávali i novináři velmi tvrdě 

kritizující režim, kteří nesouhlasili se zrušením 

výsledků voleb a nastolením polovojenské 

vlády. Ušetřeni nebyli ani proislamističtí 

novináři arabsky vyjadřující svůj odpor vůči 

„západní kulturní invazi, sekularismu a modernitě“. 

Jako příklad je možné uvést vraždu Bensadallaha 

Lahséna, ředitele týdeníku El-Irchad, 

který byl svými postoji blízký umírněnému 

islamistickému hnutí Hamas (Hnutí za mírovou 

společnost). Terčem útoku se stala i mladá 

redaktorka Chedídža Dahmání, která byla 

čerstvou absolventkou islámských věd. 

Cílem radikálních islamistů z GIA tedy 

nebyla cílená eliminace protivníků „bojujících 

perem“, ale zastrašení každého, kdo se jakýmkoliv 

způsobem podílel na fungování alžírské 

společnosti. V případě vražd novinářů se navíc 

bezpochyby jednalo i o zvýšení potřebné publicity. 

Zbývá dodat, že GIA byla tvořena často 

nezávisle operujícími skupinami, jejichž velitelé, 

„emíři“, se v nemálo případech rekrutovali 

z řad místních zlodějů, překupníků či dealerů 

drog. Motivy jejich aktivit tedy leckdy 

nebyly náboženské ani politické, ale čistě zištné 

či osobní. 

Informace pod kontrolou 

Ve druhé polovině 90. let dala umírněná 

skupina AIS přednost vyjednávání s režimem, 

zatímco GIA se propdla do vnitřních 

bojů mezi jednotlivými frakcemi. Brutální 

masakry z let 1997 a 1998 byly jen krvavou 

labutí písní ozbrojeného islamistického 

povstání. Ve stejné době ustaly i vraždy novinářů. 

Aktivity GIA měly sice na svědomí život 

více než padesáti žurnalistů a další dvě stovky 

jich zahnaly do emigrace, pro svobodu slova 

v dlouhodobém horizontu ovšem hrozbu znamenat 

nemohly. Ta je v Alžírsku, tak jako 

i v jiných arabských zemích, dlouhodobě 

ohrožena spíše tlakem ze strany režimu, eko- 

20


nomickými faktory, stejně jako nedostatkem 

tradice a zkušeností. 

Nezávislý tisk začal v Alžírsku fungovat 

po demokratických reformách na konci 80. let. 

Režim si tehdy ponechal kontrolu jen nad televizí 

a rozhlasem. V prvním roce existence 

nezávislého tisku požívali novináři asi největší 

svobody slova v moderní historii Alžírska. 

Režim však brzy začal rozvíjet metody, kterými 

hodlal získat nad šířením informací opět 

kontrolu. 

Většina těchto metod se pohybovala v rámci 

platných zákonů. V době islamistického 

povstání však bylo až nápadně mnoho případů 

vražd novinářů, které nikdy nebyly vyřešeny. 

Novináři i zahraniční pozorovatelé se shodují, 

že režimu nebyla zmizení některých novinářů 

vůbec proti mysli. Leccos nasvědčuje, že to 

byl i příklad Tahára Džaúta, citovaného v úvodu. 

Ten totiž tehdy patřil mezi nejhlasitější kritiky 

režimu. Je podivné, že jeden z údajných 

vrahů, které policie pár dnů po novinářově 

smrti vypátrala, byl v době vraždy v Maroku, 

zatímco druhý byl právě na tréningu se svým 

házenkářským týmem. 

V boji o kontrolu nad tiskem však režim 

používal a dodnes používá spíše legální metody, 

v jejichž aplikaci se stal opravdovým přeborníkem. 

Jedním z nejoblíbenějších způsobů, jak 

uplatnit autoritu režimu, je ekonomický 

nátlak na vydavatele. Ten byl nejsnáze aplikovatelný 

zejména v době, kdy v Alžírsku 

existovaly pouze státem ovládané tiskárny 

a reklamní agentury. Dluh vydavatele tiskárně 

byl zpravidla tolerován do doby, než 

se na stránkách jím vydávaných novin objevil 

příliš kritický článek či nevhodná karikatura. 

Pak se mohlo stát, že se noviny 

vůbec nedostaly do tisku a jejich vydavateli 

byla navíc účtována pokuta za opožděnou 

platbu. Tato situace se v posledních letech 

mírně zlepšila díky existenci soukromých 

tiskáren. Například nejčtenější deníky, arabofonní 

El-Khabar a frankofonní El-Watan, 

tisknou svá vydání pro hlavní město v soukromých 

tiskárnách. Také soukromé tiskárny 

jsou ale pod přísným dohledem 

a v několika případech byly i ony odsouzeny 

k peněžitým trestům. 

Časté jsou též zásahy proti jednotlivým 

novinářům. Ty probíhají v zásadě dvojím 

způsobem. Nejjednoduší je, pokud se justici 

podaří prokázat, že novinář se provinil proti 

zákonu, který trestá hanobení ústavních činitelů. 

To byl příklad karikaturisty Ali Dilema 

z frankofonního listu Liberté, který byl 

v roce 2003 odsouzen za kresby zesměšňující 

kampaň za znovuzvolení prezidenta Butefliky. 

V nedávné době, během aféry kolem karikatur 

proroka Muhammada, byli uvězneni 

novináři z arabofonních časopisů Ar-Risála 

a As-Sáfir. Tito stoupenci umírněného islamismu 

byli přesvědčeni, že alžírští muslimové 

mají právo vidět na vlastní oči karikatury, které 

zesměšňují islám, a ve svých časopisech 

otiskli jejich kopie. Byli okamžitě zatčeni 

a souzeni podle zákona o rouhání. Použití 

tohoto zákona, který v Alžírsku normálně existuje 

pouze de iure, ukazuje vynalézavost 

vládnoucího režimu v boji proti nezávislému 

tisku. 

Druhým způsobem používaným proti jednotlivým 

novinářům je obvinění z trestného 

činu, který s novinářskou profesí nijak nesouvisí. 

Asi nejznámějším je případ Muhammada 

Benšikú, který se stal doslova symbolem boje 

za svobodu slova. Ten byl po návratu z návštěvy 

Francie v roce 2003 obviněn z porušení 

devizového zákona. 

Benšikú byl ovšem známým a neúnavným 

kritikem Buteflikova režimu. O ministru vnitra 

Jazídu Zerhúnímu uveřejnil reportáž, 

ve které ho obvinil z mučení vězňů v 70. letech. 

Prezidenta republiky pak zřejmě příliš 

nepotěšil publikací knihy: Buteflika, alžírský 

podvodník. Odsouzený novinář je dodnes 

ve vězení. Proti jehu listu Le Matin byl navíc 

použit starý trik: pod hrozbou dalšího obvinění 

musel do 72 hodin zaplatit dlužné částky 

státní tiskárně. 

Nekritizovat zadarmo 

Existující limity svobody slova v Alžírsku 

však nemá na svědomí pouze vládnoucí autoritativní 

režim. Na vině jsou často vydavatelé 

i samotní novináři. Někteří vydavatelé jsou jen 

nastrčenými loutkami režimu a jimi vydávané 

21


„nezávislé“ noviny mají jen odlákat čtenáře 

hlavním alžírským deníkům. 

Pro komerční vydavatele je zase často kritika 

režimu jen dobře se prodávajícím artiklem 

a nehodlají riskovat zbytečně, bez vidiny 

na kompenzaci v podobě zvýšení prodeje. To 

je asi jedna z příčin, proč v alžírských novinách 

není problém nalézt dokola se opakující 

články o Muhammadovi Benšikúovi, urážky 

vládních stran a laciné karikatury zesměšňující 

prezidenta Butefliku. Je ale skutečnou 

vzácností nalézt v nich článek, který by analyzoval 

roli armády a důstojnických klanů 

v politice, nebo zasvěcený komentář o politické 

krizi vyvolané Buteflikovou nemocí 

a předpokládaným bojem o nástupnictví. Příčinu 

je možno hledat také v nedostatku zkušeností 

a vzdělání většinou velmi mladých 

alžírských novinářů. 

Problémem je ovšem také autocenzura. 

Novináři se vyhýbají zejména kritice armády 

a alžírské zahraniční politiky. Autocenzura se 

navíc netýká jen kritiky režimu; velké nezávislé 

deníky v mnohých případech neotiskly 

svým redaktorům kritiku opozičních stran. 

Nejznámějším se stal příklad Lily H. znásilněné 

v sídle radikálně sekulární opoziční strany 

RCD. Poté, co se jejím případem odmítlo 

zabývat vedení strany, narazila na odpor 

i u vedení frankofonního deníku El Watan. 

Příběh nezávislého Alžírského tisku ukazuje, 

že prosazení svobody slova naráží v muslimském 

prostředí v zásadě na podobné problémy 

jako v jiných částech světa. Výjimkou jsou 

90. léta, kdy násilí páchané radikálními islamisty 

zasáhlo velké množství novinářů, aniž by 

ovšem bylo namířeno výhradně vůči nim. Násilí 

islamistických radikálů ale nemělo na svobodu 

slova v tištěných médiích v dlouhodobém 

horizontu zásadní vliv. Jednalo se o přechodný 

patologický jev. Problémy trvalejšího charakteru, 

např. tvrdý tlak ze strany autoritativního 

režimu, nezkušenost novinářů, autocenzura, 

stranická příslušnost novin a politické a ekonomické 

zájmy vydavatelů, nejsou specifikem 

Alžírska ani arabského světa. 

Zdeněk Beránek 

Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK 

Súfismus jako příspěvek 

k mezináboženskému dialogu 

Misijní aktivity súfijských řádů (taríq), 

respektující specifiky prostředí, v němž působí, 

a přizpůsobující své vyjadřovací prostředky 

západnímu čtenáři či posluchači, se vydatně 

podílely a podílejí na formování toho, co se 

mnozí islamologové neváhají označovat 

výmluvným novotvarem euroislám. Z islámského 

mystického podhoubí vzešla celá dlouhá 

řada hnutí, řádů, proudů či společností, které 

dnes křehce balancují na samé hraně toho, 

co je běžný muslim v současnosti ochotný ještě 

za islám vůbec považovat. Mnohá hnutí 

rámec islámu již dávno překročila a samy se 

dnes považují za svébytná učení či náboženství 

(vzpomeňme namátkou jen bahá’í, 

o jehož islámských kořenech a východiscích 

nemůže být sporu) a jiné proudy těží z nepřehledného 

synkretismu, v němž i při nejletmějším 

pohledu nemůžeme nepostřehnout zřetelné 

stopy islámské mystiky. 

Nabízí se nám provokativní, leč zcela stěžejní 

a oprávněná otázka, zda v současnosti 

ještě vůbec můžeme pojmy islámská mystika 

a súfismus (tasawwuf) považovat bez výhrad 

za synonyma, zda je možné být súfijem (tedy 

stoupencem islámské mystiky – alespoň 

v původním významu tohoto slova) a přitom 

se nepovažovat za muslima. Tato představa, 

která na první pohled působí značně paradoxně, 

není vůbec tak nepřípustná, jak by se mohlo 

jevit. Řada konkrétních lidských příkladů 

na Západě nás může snadno přesvědčit, že 

cesty individuální zbožnosti jsou nevyzpytatelné; 

najdeme mezi nimi jedince, kteří přijali 

za své učení jednoho z mnoha řádů či mistrů, 

kteří vyvíjejí své misijní aktivity dnes i s vy- 

22


užitím moderních prostředků komunikace 

včetně internetu, ale přitom by se rozhodně 

bránili, kdyby byli přímo označeni za muslimy. 

Jejich súfijské přesvědčení jim nijak 

nebrání, aby svůj život nikterak nesvazovali se 

zákazy a příkazy, jež islámská ortopraxe předkládá 

svým stoupencům a k nimž se často stavějí 

přinejmenším vlažně. 

O vztazích mezi islámem a křesťanstvím, 

o perspektivách, ale též limitech, mezináboženského 

dialogu se léta vede živý dialog, 

ostatně na toto téma bylo napsáno množství 

více či méně zasvěcených a zdařilých děl. 

V tomto příspěvku bych se rád věnoval poněkud 

jinému tématu, a to súfismu jako „mostu 

k mezináboženskému dialogu“ a cennému 

příspěvku k myšlenkám abrahámovského ekumenismu. 

K tomu, čím se bude lišit přístup 

súfije k jinověrcům od obdobného pohledu nemysticky 

zaměřeného muslima, se nejlépe 

propracujeme, zamyslíme-li se nad samotnými 

specifikami islámské mystiky. 

Jako ústřední neuralgické body stěžující 

jakýkoliv křesťansko-muslimský dialog se často 

zmiňují především osobnost Ježíše Krista, 

moment lásky k Bohu a v neposlední řadě existence 

prostředníka mezi Stvořitelem a jeho 

Stvořením, tedy lidstvem, ať již má podobu 

pevné církevní struktury či jinou. V debatách 

o náboženství se přitom neustále objevují ty 

samé argumenty a stereotypy. Jeden z nich 

představuje i přesvědčení o vstřícnosti muslimů 

vůči Ježíšovi tak prudce kontrastující 

s křesťanským přístupem k proroku Muhammadovi. 

Postoj súfijů ke křesťanům se odvíjí v intencích 

jejich chápání osobnosti Ježíše Krista 

(respektive „chápání jeho nepochopení a desinterpretace“ 

křesťany samotnými – jak muslimové 

všeobecně předpokládají). Všeobecně 

známou skutečností zůstává, že postava Ježíše 

jako nejvýznamnějšího proroka před Muhammadem 

byla súfijům obzvlášť drahá. Názorný 

příklad nám podává život a dílo mučedníka 

islámské mystiky al-Halládže, který ve svém 

obdivu k Ježíšovi zašel dokonce tak daleko, že 

byl svými nepřáteli přímo obviňován ze skrytého 

křesťanství. Příčina těchto nařčení mohla 

mimo jiné spočívat v konceptu, s nímž se 

poprvé setkáváme právě v al-Halládžově učení 

a který se dále ve vývoji islámské mystiky 

pevně uchytil a etabloval. 

Al-Halládž shledával v každém člověku 

dvojí přirozenost – to lidské, což nazýval jako 

násút, a to božské přezdívané láhút. V poměru 

obou složek se liší člověk od člověka; obecně 

pak můžeme říci, že právě lidé duchovní 

a mezi nimi zvláště spirituální elita, kam náležejí 

nejen „světci“ awlijá’, ale především proroci, 

se vyznačují výrazně převažujícím podílem 

složky božské a tedy výrazně potlačeným 

momentem toho lidského. Zmíněná myšlenka 

nás ovšem nesmí ani částečně svádět k představě 

o bohočlověku v tom smyslu, jak ji vnímají 

křesťané. Jak muslimové, mluví-li 

o Bohu, zdůrazňují slovy Koránu: Nezplodil 

a nebyl zplozen a není nikoho, kdo by mu byl 

roven. Na podporu tohoto postoje ostatně 

mohou citovat koránské verše, mezi nimiž 

svou jednoznačností vyniká verš 169. ze súry 

Ženy: Vlastníci Písma (tedy křesťané a židé – 

pozn. B.O.)! Nepřehánějte v náboženství svém 

a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš 

Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím 

a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem 

z něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly 

jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude 

to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným 

Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, 

vždyť náleží mu vše, co na nebesích je 

i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem. 

Stejně tak, jako muslimové nemohou přijmout 

křesťanské (či přesněji řečeno – křesťanská) 

vnímání Ježíšovy podstaty, rovněž je pro 

ně nepřijatelná představa jeho smrti na kříži 

a vykupitelského poslání. Kříž tak představuje 

pro muslimy symbol ponížení, nikoliv vykoupení. 

K Ježíšově smrti na kříži se vyjadřují 

verše 154–156. súry Ženy: A pak prokleli jsme 

je (židy – pozn. B.O.) za to, že porušili úmluvu 

svou, neuvěřili ve znamení Boží, zabíjeli 

nespravedlivě proroky, a také za slova jejich: 

„Srdce naše jsou neobřezána.“ Ba ano, Bůh 

jim je zapečetil kvůli nevěrectví jejich a jen 

málo z nich uvěřilo; a za nevěrectví jejich 

a za slova jejich o Marii, jež nehoráznou byla 

pomluvou, a za slova jejich: „Věru jsme zabili 

Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“ 

Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, 

ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou 

23


o něm rozdílného mínění, jsou vskutku 

na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti 

žádné a sledují jen dohady; a nezabili 

jej určitě, naopak Bůh jej k sobě pozdvihl, 

neboť Bůh je mocný a moudrý. 

Uvedená dvě stanoviska k Ježíšově podstatě 

a smrti vytvářejí pevné mantinely, které jsou 

pro muslimy věroučně závazné. Ovšem jednotlivé 

mystické řády se vždy lišily mírou své 

„umírněnosti“, tedy tím, do jaké míry trvaly 

na důsledném respektování veškerých ustanovení 

náboženského práva, nebo naopak 

připouštěli větší či menší ignorování oněch 

ustanovení s poukazem na „vyšší“ stupeň duchovního 

vzestupu, jehož na své cestě dosáhli, 

a který je právě oním legitimizujícím faktorem 

pro „opomíjení“ pravidel závazných pro „prosté“ 

věřící. 

Pro velké súfijské mistry středověku bylo 

typické, že jako lokální autority byli respektováni 

a obdivováni muslimy i jinověrci, kteří se 

dostali do jejich okolí. Takovým ukázkovým 

příkladem byl největší súfijský básník všech 

dob, mawlána Džaláluddín Rúmí, proslulý 

indický „divotvůrce“ šajch Mu’ínuddín Čiští 

a mnoho dalších. Právě ve spojitosti se súfijskými 

mistry se často vynořuje jedna základní 

asociace, a tou je tolerance. S moudrostí, která 

překračuje veškeré konfesionální hranice, 

se setkáváme v „moudrostech dervišů“, které 

tak působivě podal západnímu publiku velký 

znalec a popularizátor súfismu Idries Shah. 

Mnohem méně kontroverzním bodem 

v našem kontextu zůstává moment lásky 

k Bohu. Zde je třeba učinit menší odbočku. 

Původně to byla právě zmiňovaná láska, co 

způsobovalo ostré střety mezi mutakallimy, 

tradicionalistickými teology, a súfiji. Až do 

doby vystoupení vrcholného představitele 

islámské teologie imáma al-Ghazzálího (zemřel 

roku 1111), který ve svém impozantním 

díle smířil mystiku a teologii a mimo jiné 

akceptoval právě zmiňovaný cit lásky k Bohu, 

v tomto smyslu neměli súfijové na růžích 

ustláno. Láska je cit předpokládající přiměřenost 

obou stran, tedy milující i milované, zdůrazňovali 

ortodoxní teologové, a jak tedy 

může cítit člověk, zcela malý a bezcenný, 

jemuž se jen díky Božímu milosrdenství 

dostává tak výjimečného místa v plánu Stvoření, 

pociťovat lásku ke svému zcela dokonalému 

a ovšem transcendentnímu Stvořiteli. 

Archetypem lásky se pro mystiky stala 

pololegendární postava Rábi’y al-Adawíji, 

prosté dívky, původem otrokyně, žijící ve druhém 

století hidžry v Basře. Právě Rábi’a a především 

koncept lásky, který s sebou přinesla, 

tvoří podle mínění mnoha muslimských myslitelů 

onu pomyslnou hranici, kde se raná 

islámská askeze mění ve vlastní mystiku. Jak 

napsal profesor at-Taftazání, súfismus v pravém 

slova smyslu se formuje v okamžiku, kdy 

se jeho stoupenci od většinového proudu věřících 

začali lišit nejen svou horlivostí a asketickými 

sklony, ale kdy se k tomu všemu připojují 

i nové podněty duchovní, a zde naráží 

právě na osobnost (snad bychom byli přesnější, 

použili-li bychom slovo symbol) Rábi’y 

al-Adawíji. 

Stvoření světa bylo – jak súfijové pevně věří 

– vrcholným aktem Boží lásky. Slavný hadíth 

qudsí (výrok pocházející od Boha a vyslovený 

Muhammadem) praví Byl jsem skrytým pokladem 

a toužil jsem být poznán. Proto jsem stvořil 

Stvoření, abych byl poznán. A súfijové 

dodávají: A milován. Právě láska je onou silou, 

která udržuje běh tohoto světa, bez níž by se 

jeho promyšlené uspořádání rozpadlo v nicotu. 

Obzvlášť působivě nám to vykresluje svými 

verši právě Džaláluddín Rúmí a rozvádí 

francouzská znalkyně jeho díla a autorka brilantně 

napsaného a i do češtiny přeloženého 

Úvodu do islámské mystiky Eva de Vitray- 

Meyerovitch. 

Všeobecná náboženská tolerance súfijů 

(která nicméně nikdy nezašla tak daleko, aby 

zpochybňovala základní postulát všech muslimů, 

a to přesvědčení, že islám představuje 

vrcholné zjevení, kterým se uzavírá řetězec 

všech předchozích proroctví) je jen těžko zpochybnitelná. 

V historii sice nacházíme též 

některé súfijské taríqy i v roli strážců ortodoxie, 

bojujících proti extravagancím jiných 

taríq; nicméně po pravdě to není zrovna reprezentativní 

příklad súfijských aktivit. Lidé 

všech možných vyznání mohli mít dle súfijských 

mistrů podíl na poznání skutečné Pravdy, 

tedy Boha. 

Pluralita v přístupu k Bohu se ostatně odráží 

i v množství súfijských řádů a jejich odno- 

24


ží, které ve vrcholném středověku čítaly stovky 

položek a i v dnešní době se počítají 

na desítky. Súfijští mistři se rádi vyjadřovali 

v podobenstvích. Obzvlášť drahým symbolem 

jim byla pouť do Mekky. Poutníci z nejrůznějších 

končin islámského světa se každoročně 

vydávají ke Ka’bě, putují různými cestami 

a na nich tráví často celá léta. V cíli svého 

putování zažívají vzácný pocit Jednoty – klíčový 

moment, který tolik znamená i pro současné 

poutníky, kteří právě tento prožitek zdůrazňují, 

když se ve svých vzpomínkách rádi 

vracejí k Velké pouti do Mekky. 

Právě súfismu – jak tvrdí mnozí orientalisté 

– islám vděčí za tu skutečnost, že z náboženství 

arabského se stal náboženstvím kosmopolitním, 

v němž v současnosti arabští věřící 

tvoří jen zlomek celkového počtu muslimů. 

Súfijské misie šířily islám i po té, co ustaly 

vojenské expanze a rozhodně i po té, co se 

v 16. a 17. století dostává „svět islámu“ nezadržitelně 

do defenzívy. V této souvislosti je 

třeba zdůraznit, že to byly právě dnes nejlidnatější 

muslimské země jako Indonésie, Bangladéš 

či Pákistán, jejichž obyvatelstvo bylo 

pro islám získáno nikoliv silou zbraní, ale 

tichou a pozvolnou činností především súfijských 

misií. Ve středověké historii se tolikrát 

opakující mustr, kdy za vojsky na dobytá území 

pronikali obchodníci a súfijové je třeba 

vnímat jen jako jednu z možností. Byla to 

například subsaharská Afrika či jihovýchodní 

Asie, kam si islám v súfijském hávu našel 

cestu i bez válek a masivních vojenských 

expanzí. 

Súfismus tedy nesporně sehrál zásadní roli 

v šíření islámu i v jeho „zkosmopolitnění“. 

Současný islám se nachází na rozcestí a – jak 

napsal vlivný francouzský islamolog a sociolog 

Gilles Kepel ve své knize Válka v srdci islámu 

– právě muslimové v Evropě mohou a měli by 

sehrát zcela klíčovou roli v „reformě“ islámu, 

která jediná může zabránit pokračujícímu vleklému 

sledu „mezicivilizačních“ střetů a konfrontací. 

Súfismus jako nedílná součást islámu 

(i „euroislámu“ v uzším slova smyslu) v tomto 

směru může představovat cenný a vlivný příspěvek 

k mezináboženskému dialogu; už jen 

tím, že vždy představoval významnou alternativu 

k „islámu většinovému“. 

Bronislav Ostřanský 

Orientální ústav AV ČR 

Projev dr. Mohameda Salaymeha, 

mimořádného a zplnomocněného 

velvyslance Státu Palestina v ČR 

dne 1. 12. 2006 při příležitosti 

Mezinárodního dne solidarity s palestinským lidem 

Dámy a pánové, vážení přátelé, 

srdečně Vás zdravím a vítám na dnešním 

shromáždění, zejména vítám mezi námi 

zástupce Ministerstva zahraničních věcí České 

republiky, představitele diplomatických 

misí a společenských organizací. Rád bych 

také poděkoval Společnosti česko-arabské 

za organizaci tohoto dnešního setkání, které 

se koná při příležitosti Mezinárodního dne 

solidarity s palestinským lidem, vyhlášeného 

Valným shromážděním OSN v prosinci 1977. 

Tehdy to bylo třicet let po rozhodnutí Valného 

shromáždění o rozdělení Palestiny. Toto rozhodnutí 

představovalo začátek tragédie našeho 

palestinského lidu, která trvá dodnes. 

V převážné většině Palestinci žijí jako 

uprchlíci uvnitř své vlasti nebo v sousedních 

zemích a druhá část žije pod rasistickou koloniální 

okupací. 

Rozhodnutí Valného shromáždění OSN 

vyhlásit den 29. listopadu za Mezinárodní den 

25


solidarity s palestinským lidem je jasnou 

výzvou k tomu, aby bylo umožněno našemu 

lidu uplatňovat svá nezadatelná národní práva 

na sebeurčení a vytvoření vlastního nezávislého 

státu. 

Podle charty OSN byla tato mezinárodní 

organizace založena, aby bylo umožněno 

národům uplatňovat právo na sebeurčení. 

Radě bezpečnosti OSN byla dána úloha 

zachovat mezinárodní mír a bezpečnost. Tyto 

humánní principy tvoří břeh bezpečí pro každý 

slabý národ nebo stát před tím, který má 

větší sílu a usiluje o hegemonii. OSN byla 

založena na principu „síla práva, ne právo 

síly“, proto bylo přirozené, že se náš národ 

stále dovolává OSN, aby znovu získal zpět svá 

práva. Je politováníhodné, že četná doporučení 

a rezoluce Valného shromáždění stále nenašly 

cestu k uplatnění. Překážka vždy spočívala 

v odmítnutí Izraele podrobit se rezolucím 

mezinárodní legitimity. K tomu Izrael podněcovalo 

opakované veto v Radě bezpečnosti 

OSN, které zabránilo schválení rezolucí, což 

signalizuje existenci dvojího metru v mezinárodní 

politice. 

Letošní oslava Mezinárodního dne solidarity 

nabývá na významu, kdy náš lid uskutečnil 

důležité kroky na cestě posílení politického 

systému, a to přijetím a uplatněním demokratického 

systému vládnutí. Důkazem toho bylo 

konání prezidentských, parlamentních a komunálních 

voleb. Celý svět byl svědkem transparentnosti 

a poctivosti těchto voleb, přestože 

se konaly ve velmi obtížných podmínkách. 

Poprvé v historii, kdy jeden národ praktikoval 

demokratické právo volby pod cizí okupací 

a současně zbaven svobody. 

K utrpení, kterému byl všude palestinský 

lid vystaven, se přidala hospodářská, ale 

i finanční blokáda, která vedla k šíření chudoby 

do nevídaných rozměrů. Toto vše bylo 

doprovázeno neustálými útoky izraelských 

okupačních sil, jako je zabíjení, ničení obydlí, 

plenění úrody a kolektivní tresty. Chtěl bych 

Vám připomenout, že počet zabitých Palestinců 

od září 2000 již přesáhl 4 300 mužů a žen, 

z nichž třetinu tvořily děti. Letos se zvýšil 

počet zabitých Palestinců. Například ve středu 

8. listopadu, během masakru v Beit Hanun 

v pásmu Gazy, bylo zabito sedm dětí z jedné 

rodiny. Nejmladší byl kojenec a nebylo mu ani 

šest měsíců. 

Spravedlnost a logika vyžadují, aby každá 

strana vynaložila maximální úsilí ke splnění 

svých závazků. Z naší strany jsme vynaložili 

maximální úsilí a dospěli jsme k jednostrannému 

příměří, které trvalo dva roky. 

Před několika dny jsme také dospěli k dohodě 

o příměří v pásmu Gazy. Žádáme proto Izrael, 

aby zastavil všechny agresivní vojenské 

akce na okupovaných palestinských územích 

s cílem dosáhnout úplného a vzájemného příměří, 

abychom vytvořili příznivé klima a zajistili 

potřebné zázemí pro obnovení mírových 

jednání. To proto, abychom nalezli spravedlivé 

řešení na základě podepsaných dohod 

a plánu „cestovní mapy“, schváleného rezolucí 

Rady bezpečnosti OSN č. 1515, která stanoví 

vytvoření dvou států. Jak jistě víte, splnění 

těchto rezolucí vyžaduje upřímné úsilí, 

dobrou vůli a průbojnou sílu mezinárodního 

společenství. Už je na čase, aby byla svolána 

mezinárodní konference k vyřešení izraelskoarabského 

konfliktu ve všech směrech a aby 

tzv. kvartet (USA, EU, Rusko a OSN) hrál 

roli poctivého prostředníka a soudce, současně 

ručil za podepsané dohody opírající se 

o rezoluce mezinárodní legitimity a princip 

výměny území za mír a vytvořil pro to nutné 

mechanismy. Z naší strany a navzdory útlaku, 

zabíjení a ničení, kterému jsme neustále 

vystaveni, je naše ruka nabízena k dosažení 

míru, pro který se náš palestinský lid, jako 

strategickou volbu, vědomě a z vlastního přesvědčení 

rozhodl. 

Vše, co izraelská vláda plánuje a provádí, 

aby udržela svoji nadvládu nad velkými 

a důležitými oblastmi západního břehu Jordánu, 

východního Jeruzaléma a údolí Jordánu, 

vede ke zmaření řešení postaveného na základě 

vytvoření dvou států. Vrhá tak celou oblast 

do většího násilí a chaosu, jejichž důsledky 

nezůstanou jen v oblasti Blízkého Východu. 

Okupace našich území nemůže trvat věčně. 

Je načase ukončit krveprolévání a dlouhá 

desetiletí nenávisti. Dodržujeme vše, co 

jsme v předešlé době mnohokrát prohlásili 

o našem odhodlání vytvořit palestinský 

nezávislý stát s hlavním městem posvátným 

Jeruzalémem na našich územích okupova- 

26


ných ve válce v červnu 1967 a nalezení spravedlivého 

a dohodnutého řešení problému 

palestinských uprchlíků na základě mezinárodní 

rezoluce č. 194. Náš palestinský stát 

bude mírumilovným státem, který bude žít 

v bezpečí a míru a v dobrých vztazích se 

svými sousedy včetně Izraele. Bude jedním 

ze silných pilířů regionální a mezinárodní 

bezpečnosti. 

Na závěr Vám všem děkuji za účast a pozornost 

a přeji si, abychom příště spolu oslavili 

vznik samostatného palestinského státu. 

27

KULTURA 

Ryszard Kapusćiński 

cestovatel, spisovatel, afrikanista 

S Ryszardem Kapusćińskim jsem se sešel 

poprvé v Addis Abebě, když tam císař Haile 

Selasie připravoval založení Organizace africké 

jednoty. Napsal jsem o tom tehdy pro své noviny 

zprávy a reportáže, stejně jako Ryszard 

napsal pro své. Za několik let o tom Ryszard 

napsal knihu. Zvláštní, pozoruhodnou, ne příliš 

rozměrnou publikaci fiktivních rozhovorů, 

týkajících se události, jíž jsme byli oba svědky, 

rozhovorů s lidmi, kteří se pohybovali kolem 

tehdejšího císaře a znali poměry „Na dvoře krále 

králů“. Tak se taky knížka jmenovala. A měla 

úspěch nejen v Polsku a nejen v Evropě. Když 

vyšla u nás, rád jsem k ní napsal doslov. 

Po úspěchu tohoto díla následovaly další práce 

Ryszarda Kapusćińského, z nichž nejvíce 

zaujaly esejistické reportáže z Íránu (Na dvoře 

šáha šáhů), ze střední Ameriky (Fotbalová válka) 

a později ze Sovětského svazu (Impérium). 

To už nebyly jen reportáže, ale úvahy plné 

faktů a hledání pravdy. Kapusćińského knihy se 

dostaly do celého světa a autor bvl označován 

za mistra lapidární formy a analytika politických 

převratů a sociálních procesů v „třetím světě“. 

V 90. letech, po jeho afrických esejích pod 

titulkem „Eben“, se stal nejen v Polsku, ale 

po celém světě vyznamenávaným autorem. 

Poláci ho zvolili novinářem století, ve Španělsku 

dostal cenu prince Asturského, v Německu 

byl navržen na cenu Egona Erwina Kische. 

I když psal o kterémkoli místě na světě, jež 

poznal, jeho největším námětem zůstávala 

Afrika, tedy především lidé Afriky. Kapusćiński, 

který prožil v Africe řadu let, nás ve svých 

statích a esejích přesvědčuje, že nejen dříve, 

ale i nyní Evropa a Amerika Africe nerozumí, 

a proto se k ní chová neadekvátně. Na příkladech 

úkazuje, že neklid v Africe je do značné 

míry importovaný, vyvolaný staletími kolonizace 

a útlaku. Přitom Afričané jsou – a v autorových 

esejích z Afriky je to jasně cítit – 

v podstatě mírumilovní a poctiví lidé, i když 

známe případy některých vůdců, na jejichž 

poctivost bychom nesázeli. Kapusćińského 

obraz Afriky je proto skutečně nanejvýš 

humanistický a zároveň pravdivější než obraz 

Afriky, jak jej známe ze současných sdělovacích 

prostředků. 

Ve svých posledních dílech se Kapusćiński 

Afrikou, ale i ostatními částmi světa, které 

procestoval, zabývá hlouběji, filozofičtěji, univerzálněji. 

Zdraví mu nedovolilo už tolik 

cestovat, a tak se vrací ke svým zápiskům 

a jaksi „ke kořenům“. Píše své zážitky jako 

reportér „Svět v poznámkovém bloku“ a nakonec 

jakousi závěrečnou zprávu „Moje cesty 

s Herodotem“, reflexe výprav, na něž se padesát 

let vydával, a to s knížkou, kterou dostal, 

když mu bylo 24 let a kterou prý stále vozil 

s sebou při putování po světě. Pasáže z „Historií“ 

Herodota z Hallikarnasu (5. století 

př. n. l.) jsou mu odrazovým můstkem, námětem 

k úvahám o světě dneška při srovnávání se 

světem před více než dvěma tisíciletími. Je to 

dílo plné zajímavých poznání, neuvěřitelných 

příhod a porozumění světu. 

Kapusćiński napsal kromě knih i mnoho 

článků, analýz a studií týkajících se žurnalismu 

a světa médií vůbec. 

V jednom americkém časopisu vyšla jeho 

stať o změnách v obsahu médií: „Dříve byla 

hodnota novinářské informace měřena tím, jak 

obtížné bylo nalézt pravdu. Neboť v pravdě 

spočíval důležitý instrument v boji o vliv 

a moc … Dnes hodnota informace není opřena 

o pravdu, nýbrž o atraktivnost. Musí se 

zkrátka dobře prodávat. Pravdivá informace 

nemá žádnou cenu, pokud není zpracována 

senzačně a nezaujme náladové publikum …“ 

Když se stalo jasným, že informace je 

výnosný obchod, pronikl do říše médií bezohledně 

velký kapitál. Dříve idealističtí hledači 

pravdy byli ve vrchních poschodích 

mediálního světa nahrazeni obchodníky. 

Tradiční kritéria jako „pravdivost“ nebo 

„vylhanost“ nejsou už vůbec důležitá. Infor- 

28

K U L T U R A 

mace je plně závislá na pravidlech trhu, 

maximálním profitu a monopolu. Tyto změny 

nahradily i někdejší heroické bojovníky 

žurnalismu anonymní masou ,mediálních 

zaměstnanců‘ … Lidé v médiích ztratili 

svou nezávislost a právo na vlastní interpretaci 

faktů.“ 

Kapusćiński pak naznačuje, jak je dnes 

těžké pochopit dějiny. Žijeme v paradoxním 

světě. Na jedné straně vývoj komunikační 

techniky vytvořil z naší planety jeden jediný 

organismus. Svět by tedy měl být jednodušeji 

pochopitelný. Jenže na druhé straně právě velké 

mezinárodní problémy, otázky budoucnosti 

lidstva hrají – kromě válek ovšem – v médiích 

stale menší roli. Jsou totiž nahrazovány lokálními 

senzacemi, klepy a tím, co v Americe 

nazývají „news, you can use“. 

Tyto skutečnosti vylučují z médií do značné 

míry také problémy Afriky a ostatního třetího 

světa. Ryszard Kapusćiński to viděl a kriticky 

zaznamenával. 

Nyní však tato jeho práce, bohužel, skončila. 

Jeho nedávný odchod ze světa, těsně 

před tím, než by oslavil 75. narozeniny, však 

nemůže znamenat, že by jeho knihy, plné 

porozumění životu obyčejných lidí v zemích, 

které poznal, zmizely z vydavatelských 

a knihkupeckých pultů. 

Bořek Homola 


Mizející Jemen 

Fotografie z expedic 1995–2006 

Jemen, zvaný také od dob římských pro své 

příznivé klima a bohatství plynoucí z polohy 

na obchodních cestách starověku Arabia Felix, 

Šťastná Arábie, vždy evropské cestovatele přitahoval 

svou tajemností, odlehlostí, stopami historie 

starověkých civilizací, ale i neobyčejně krásnou 

krajinou a nádhernou architekturou. 

Světu uzavřený Jemen byl do 60. let minulého 

století zemí nevelkých, hradbami obklopených 

měst, zemí tisíců izolovaných, často 

opevněných venkovských sídel. Byl zapomenutým 

koutem světa, enklávou středověku 

ve dvacátém století. Byla to země bez moderní 

správy a ekonomiky, zato však země 

s nesmírně bohatým architektonickým a kulturním 

dědictvím. 

Revoluce v 60. letech, které odstranily přetrvávající 

středověké uspořádání společnosti, 

tempo změn výrazně urychlily. Populace se 

v posledním půlstoletí více než ztrojnásobila, 

lidé si museli najít obživu v nové ekonomice, 

která se daleko více otevřela světu. Hradby 

měst byly zbořeny, pevnostní usedlosti na těžko 

přístupných místech zvolna opouštěny. 

Nedostatek prostředků však vylučoval masivní 

modernizaci. Historická centra měst tedy 

nebyla vystavena grandiózním přestavbám, 

ale spíše pozvolné proměně a bohužel i pozvolnému 

chátrání. Ze zahraničí podporované 

snahy o záchranu památek zůstávaly vysoce 

selektivní, naprostá většina i těch kulturně nejhodnotnějších 

celků byla ponechána samovolnému 

vývoji. 

Situace se příliš nezměnila ani v současnosti. 

Památky UNESCO – hlavní město Ṣan’ā či 

Šibām v Ḥaḍramawtu – jsou výkladní skříní 

země, většina ostatních sídel se dochovala spíše 

shodou okolností. Prostředky, které jsou 

vynakládány na úsilí alespoň výběrově uchovat 

unikátní jemenskou architekturu, jsou 

řádově menší, než by bylo potřeba. Lze očekávat, 

že v přelidněném Jemenu, který se stále 

více zapojuje do globalizované ekonomiky, 

trendy nepříznivé pro uchování památek 

v příštích desetiletích ještě zesílí a že věci, pro 

které je Jemen dnes vnímán jako živoucí 

muzeum arabské architektury a tradic, budou 

i nadále zrychlujícím se tempem mizet. 

Pro Pavla Kumpána se první návštěva 

Jemenu v roce 1995 stala jen jednou z více než 

dvaceti za poslední desetiletí. Začal jej systematicky 

zkoumat a zaznamenával i jeho proměny. 

Vlastimil Novák je specialistou 

na islámské mincovnictví a do Jemenu se 

29

K U L T U R A 

vypravil v letech 1997 a 2005 studovat jemenské 

mince a dokumentovat místní řemeslné 

a etnografické tradice pro Náprstkovo muzeum. 

Jejich společná expedice v roce 2005 

zamířila do několika oblastí, které patří 

z architektonického a etnografického hlediska 

k nejpozoruhodnějším. V navštívených místech 

donedávna viděli cizince jen zřídka, 

v příštích letech však zde lze očekávat značný 

nárůst turistického ruchu. 

Prvním cílem výpravy byly vysokohorské 

masivy Džabal Ḥarāz a Džabal Bura’ západně 

od hlavního města Ṣan’ā. S výjimkou vylidňující 

se isma’ílitské části Ḥarázu jde o oblasti 

stále téměř intaktní a etnograficky výsostně 

hodnotné, s původními etnickými a urbanistickými 

celky. Další cesta vedla přes poušť 

Ramlat as-Sab’atajn do Ḥaḍramawtu, do dvou 

výrazných ḥaḍramawtských severojižních 

wádí – Wādī ’Amd a Wādī Daw’an. Obě tyto 

lokality se vyznačují masivním odchodem 

obyvatelstva ze starých hliněných sídel v hůře 

přístupných místech do nových celků budovaných 

modernějšími metodami tam, kde je 

možné zajistit dostatečnou infrastrukturu. To 

má za následek narušení urbanistické, řemeslné 

a etnografické kontinuity vývoje. Na řadě 

míst je otázkou několika let, kdy stará původní 

vrstva zcela zmizí. 

Předkládané fotografie jsou rozčleněny 

do tří tematických celků věnovaných hlavnímu 

městu Ṣan’ā, horským oblastem Džabal 

Ḥarāz, Džabal Bura’ a oblasti Ḥaḍramawtu 

s wádím Daw’an. V rámci těchto celků jsou 

pak na informačních panelech některé vybrané 

fenomény detailněji dokumentovány. Výstavu 

doplňuje vybraný soubor trojrozměrných 

etnografických předmětů pocházejících ze 

zmíněné expediční cesty. 

Pavel Kumpán, Vlastimil Novák 

Núbie v dobách faraónů 

Společnost přátel Afriky (Sdružení přátel 

Súdánu) ve spolupráci s Národním muzeem 

(Náprstkovým muzeem asijských, afrických 

a amerických kultur) uspořádaly výstavu věnující 

se starověkým dějinám Núbie – historického 

území, které je v současnosti rozděleno mezi 

Republiku Súdán a Egyptskou arabskou republiku. 

Výstava byla veřejnosti představena nejdříve 

v Praze, v prostorách Náprstkova muzea, ale 

vzhledem k tomu, že již od počátku byla koncipována 

jako putovní, budou ji zájemci o starověké 

dějiny Afriky a o Afriku všeobecně moci 

vidět v rozšířené podobě v roce 2007 nejdříve 

v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži a posléze 

v Regionálním muzeu v Mikulově. K výstavě 

byl vydán katalog a v rámci výstav v Kroměříži 

a Mikulově se plánují doprovodné přednáškové 

cykly. Výstava představuje na čtyřicet exponátů 

ze sbírek Náprstkova muzea a Městského muzea 

v Moravské Třebové, z nichž nejstarší jsou datovány 

do období Střední říše (21.–17. stol. př. 

n. l.) a nejmladší z doby příchodu křesťanství 

do nilského Súdánu (4.–6. stol. n. l.). Velká část 

exponátů pochází z výkopu Československého 

(dnes Českého) egyptologického ústavu Filozofické 

fakulty Univerzity Karlovy, které proběhly 

v první polovině 60. let minulého století v rámci 

mezinárodní akce UNESCO na záchranu 

památek Núbie v důsledku výstavby Velké asuánské 

přehrady. Bezesporu nejvýznamnějším 

exponátem výstavy a zároveň jedním z nejvýznamnějších 

předmětů pocházejících z nilského 

údolí v českých veřejných sbírkách vůbec je 

reliéfní blok s vyobrazením núbijského krále 

Taharky, který vládl spojenému království 

Egypta a Núbie v letech 690–664 př. n. l. Reliéfní 

blok s největší pravděpodobností pochází 

z chrámu či svatyně, kterou tento panovník 

nechal vystavět v sídelním městě soustátí – 

egyptské Memfidě. Předmět byl zakoupen 

v Egyptě Františkem Ferdinandem d’Este 

a před jeho převodem do sbírek Národního 

muzea byl součástí sbírek zámku Konopiště. 

Pavel Onderka 

Společnost česko-arabská 

30

INFORMACE 

A ZAJÍMAVOSTI 

Nadace Anny Lindhové 

pro dialog kultur a posilování 

náboženské tolerance 

Nadace Anny Lindhové pro dialog kultur, 

jejímž členem je i SČA, poprvé v tomto roce 

udělí euro-středomořskou cenu za „dialog 

zaměřený na vzájemný respekt lidí vyznávající 

různá náboženství a další víry“. Z desítek 

návrhů předložených jednotlivými zeměmi se 

dostaly do užšího pětičlenného semifinále dva 

návrhy z České republiky; to pokládám 

za obrovský úspěch. Centrum pro blízkovýchodní 

studie (CMES) navrhlo Daniela Barenboima, 

což je slavný židovský hudebník, stoupenec 

i aktivista míru na Blízkém východě 

a blízký přítel Edwarda Saida, neúnavného 

bojovníka za práva Arabů, který před dvěma 

lety zemřel. Podařilo se mu vytvořit orchestr 

složený z arabských a židovských hudebníků, 

symbolizující vizi budoucí koexistence. Soubor 

koncertoval na palestinských územích 

a v dalších arabských zemích. 

Druhý návrh předložilo Blízkovýchodní 

centrum v Praze. Doporučilo ocenit habešský 

křesťanský klášter Dejr Már Músá al-habaší, 

který se nachází v Sýrii, v hornaté krajině 

vzdálené 80 km od Damašku (poblíž městečka 

Nebek). Přesněji se jedná o zbytky kláštera, 

který je nyní obnovován. Mladý jezuita 

z Říma, otec-padre Paolo Dall’Oglio, se rozhodl 

v roce 1982 vybudovat na tomto místě 

letní tábor, který sloužil k liturgickým a pracovním 

činnostem. Jeho hlavním cílem bylo 

sblížit křesťany a muslimy pomocí dialogu. 

Nemalá část západních křesťanů věří, že Bůh 

křesťanů je jiný než muslimů, ale arabští křesťané 

mají odlišný názor a oslovují Boha stejně 

jako muslimové – Alláh. Otec Paolo a Diacono 

Jak z Aleppa zorganizovali a zahájili 

činnost klášterní komunity v roce 1991. 

Vycházeli ze tří principů: oživení spirituálního 

života v absolutním smyslu; evangelické jednoduchosti 

založené na společné práci, společném 

využívání materiálních věcí; kulturní 

otevřenost a pohostinnost. Otec Paolo hovořil 

v interview pro ALF o specifické arabskosemitské 

pohostinnosti symbolizované beduínským 

stanem (podrobně viz www.euromedalex.org/newsletter/en/october2006.htm). 

Dlouhodobým cílem bylo objevit tajemství 

různorodosti a podpořit vznik sdílené, pluralitní 

kultury založené na míru, vzájemném 

respektu (mezi konfesemi a etnickými skupinami 

či mužem a ženou) a posilování globální 

občanské společnosti. Láska se podle otce 

Paola podílí na formování protiválečných 

postojů a celkovém odporu k válce. 

Ekumenická činnost je klíčová, aniž by byly 

opomenuty křesťanské a syrské, arabské kořeny. 

Z těchto důvodů se liturgickým a sociálním 

jazykem společenství stala arabština. Součástí 

klášterního komplexu je i rozsáhlá knihovna, 

která obsahuje různé tituly – jak z religionistiky 

(klasické islámské a křesťanské spisy), tak 

z různých vědeckých oborů, včetně klasické 

arabistiky a orientalistiky. 

Konkrétní činnost je zaměřena na pořádání 

seminářů, přednášek a celkově na vedení průběžného 

dialogu s islámským světem. Souběžně 

vzniká i virtuální podoba kláštera na internetu 

(www.deirmarmusa.org). Komunita 

z Dejr Már Músá se nazývá al-Chalíl (tj. 

komunita Abraháma), která má ještě více podtrhnout 

ekumenický charakter tří světových 

náboženství, protože stoupenci křesťanství, 

islámu i judaismu přijali Abraháma za svého 

společného duchovního prapředka – praotce, 

který existoval ještě před vznikem jejich náboženství. 

Klášter proto plánuje akci nazvanou 

Iniciativa Abrahámovy cesty (Abraham Path 

Project), což je projekt duchovně-kulturní 

31

I N F O R M A C E A Z A J Í M A V O S T I 

turistiky. Cesta bude začínat v Urfě (horní 

Mezopotámie), povede kolem Eufratu do syrského 

Halabu, dále bude pokračovat podél 

řeky Orontes až do kláštera Dejr Már Músá. 

Odtud bude směřovat do údolí Jordánu, Jeruzaléma 

a nakonec do Hebronu (al-Chalíl), kde 

leží Abrahamův hrob. Poutníci ji mohou 

absolvovat pěšky či v jakémkoli dopravním 

pozemním prostředku. Přínos projektu Abrahámovy 

cesty se neomezí pouze na kulturní 

a spirituální oblast, ale bude spojen i s ekonomickým 

rozvojem přilehlých regionů. 

Otec Paolo vyjádřil v interview pro ALF 

obavy, že část západních křesťanů bude vydávat 

katolickou církev za symbol převahy 

západní civilizace a varoval před vnucováním 

západního kulturního modelu světu. Kulturní 

pluralismus, relativismus a vzájemné ovlivňování 

musí mít prioritu v globalizovaném světě. 

Je jasné, že prozelytismus nelze zakázat, ale 

měly by být přijaty mezinárodní zákony na 

omezení excesů a porušování lidských práv 

spojených s šířením víry. Myšlení otce Paola 

jde tak daleko, že odmítá ateisty označovat 

hanlivě za nevěřící, a vyslovuje se pro široký 

komplex tolerovaných kulturních a duchovních 

identit založených více na synkretismu 

než na výlučnosti, který by zahrnul i lidi nevyznávající 

žádnou náboženskou víru. 

Myšlení otce Paola a činnost kláštera Dejr 

Már Músá odpovídá humanismu nové doby, 

který zdůrazňuje právo na odlišnost, porozumění 

a toleranci, což jsou i základní principy 

Nadace Anny Lindhové. Otec Paolo v prosinci 

převzal středomořskou cenu porozumění 

během každoročního zasedání Nadace Anny 

Lindhové, která byla poprvé udělena u příležitosti 

zasedání nadace ve finském Tampere 

v listopadu 2006. Jsem přesvědčen, že mu 

po právu náleží. 

Jaroslav Bureš 

představitel Nadace Anny Lindhové 

v České republice, SČA 

Národní parky jižní Etiopie 

Školní rok 2006/2007 je pro Institut tropů 

a subtropů při České zemědělské univerzitě 

v Praze (ČZU) ve znamení nových událostí, 

jelikož byl otevřen nový magisterský studijní 

obor „Management volně žijících zvířat 

a jejich chovů v tropech a subtropech“. A protože 

je pro univerzity podstatné podělit se 

o zkušenosti a nabýt nové, byla naše cesta 

do Etiopie zaměřena na navázání kontaktů se 

třemi institucemi. První z nich byla Fakulta 

lesnictví a přírodních zdrojů ve Wondo Genet 

(Wondo Genet College of Forestry and Natural 

Resources), součást Univerzity v Awasse 

(275 km jižně od Addis Abeby), kde s výukou 

podobného studijního oboru již mají zkušenosti 

a letos otevřeli pro tento obor novou 

katedru. Druhou byla etiopská pobočka 

holandské nadace African Parks Foundation 

(APF), se kterou již měl Institut možnost pracovat 

v rámci svých aktivit v Senegalu, a třetí, 

ale rozhodně ne pro čtenáře neznámou, byla 

česká NGO Člověk v tísni, která již několik let 

působí v oblasti, jež byla pro nás klíčová – 

tedy region Jižních národů [Southern Nations, 

Nationalities and People’s (SNNP) Regional 

States]. Ono totiž součástí naší cesty nebylo 

jen navázat kontakty na mezinárodní úrovni, 

ale také navštívit poslední místa výskytu antilopy 

buvolce Swayneova (Alcelaphus buselaphus 

swaynei), který je etiopským endemitem 

a v současné době jej můžeme nalézt pouze 

ve třech chráněných oblastech Etiopie. Ty 

se také staly cílem naší cesty, která se uskutečnila 

v období říjen–listopad 2006; po 

návštěvě Addis Abeby se tedy směr naší cesty 

ubíral na jih. 

Přírodní rezervace Senkelle 

Swaynes’s Hartebeest Sanctuary 

(SSHS) 

Z Awassy směrem na západ to není daleko 

(asi 20 km) do Senkelle Swaynes’s Hartebeest 

Sanctuary neboli rezervace na ochranu buvolce 

Swayneova. Tato rezervace byla zřízena 

v roce 1974 za vlády císaře Haile Selassie, leží 

32


Buvolec Swayneův, Senkelle (foto K. Tomášová) 

300 km jižně od Addis Abeby a nachází se 

mezi dvěmi regiony – Oromia a region Jižních 

národů. Leží v nadmořské výšce 2 000 m n. m. 

a ode dne svého založení do dnešních dnů se 

její rozloha zmenšila z původních 54 km 2 

na pouhých 36,4 km 2 . Severní a západní hranice 

sousedí s pozemky bývalé státní farmy, 

jež byla dříve využívaná k pěstování kukuřice 

a dnes je ilegálně osídlena místním obyvatelstvem. 

Ačkoliv hranice rezervace není z velké 

části oplocena, jen malá část domů, a to v jihozápadním 

cípu, leží na jejím území. 

V Senkelle je krajina různorodá, střídá se 

travnatá savana s křovinatou a stromovou, 

ve východní části je ukryto údolí s galeriovým 

lesem s palmami. Rezervace slouží k ochraně 

především buvolce Swayneova, ale můžeme 

tady vidět i jiná zvířata. Nám se poštěstilo 

spatřit pár šakalů obecných (Canis aureus), 

podle místních strážců se tady údajně vyskytují 

také oribi (Ourebia ourebi), kudu velký 

(Tragelaphus strepsiceros), lesoň jižní (Tragelaphus 

scriptus), prase savanové (Phacochoerus 

aethiopicus) nebo hyena skvrnitá (Crocuta 

crocuta), karakal (Caracal caracal) a serval 

(Felis serval). 

Místní lidé jsou muslimové náležící 

ke dvěma etnickým skupinám – Sidama 

a Arssi Oromo. Ačkoliv jsou to velmi milí 

a přátelští lidé, mezi nimi navzájem bohužel 

dochází ke konfliktům. Živí se pěstováním 

kukuřice, fazolí, pohanky a brambor, v rezervaci 

sbírají trávu, kterou suší na střechách 

domů a prodávají na trhu, kupující z ní vyrábějí 

ošatky a jiné vybavení do domácnosti. 

Až 95 % produkce je určeno na prodej a jen 

zlomek je využíván pro vlastní spotřebu. 

Okolo vesnic se to hemží dětmi a mnoho těch 

odrostlejších chodí pást do rezervace dobytek 

(nutno podotknout že ilegálně), který je 

v rezervaci několikanásobně početnější než 

chráněný buvolec. 

Fungování rezervace zajišťuje správa 

Ministerstva zemědělství, přesněji Oddělení 

ochrany přírody (The Ethiopian Wildlife Conservation 

Department) v Addis Abebě; v současné 

době nemá vlastní rozpočet a finančně 

závisí na rozpočtu Národního parku Awash. 

Rezervace má jednoho správce, osm strážců, 

jednoho účetního a dva řidiče, celkem tedy 

dvanáct lidí. Rozpočet rezervace činí 15 tisíc 

euro na rok plus plat 2 tisíce euro ročně pro 

všechny zaměstnance. Materiální zázemí je 

velmi omezené, zaměstnanci mají k dispozici 

ubytování ve třech malých domcích bez vody 

a elektřiny, v kanceláři správce můžeme kromě 

stolu a několika židlí nalézt jen knihovnu 

s několika málo svazky knih. Přístup zaměstnanců 

k informacím je tedy téměř nulový. 

Solární systém na výrobu elektřiny je 

nefunkční a na jeho opravu nejsou peníze. 

Chybí tady infrastruktura, škola i zdravotní 

péče je pro vesničany příliš daleko, ovšem 

zásadním problémem je nedostatek vody. 

Podle místních je voda nedostupná v hloubce 

do 400 m. Po pádu socialistického režimu, 

během kterého populace buvolce Swayneova 

čítala až 3 200 jedinců (osobní sdělení Mesfin 

Anbese, správce rezervace), poklesl 

jejich stav na 240 jedinců v roce 2005. Tento 

pokles je důsledkem tlaku lidské činnosti, 

jako je pytláctví, pastva dobytka na území 

rezervace, osídlení části rezervace a pěstování 

plodin. Od roku 2002 organizují strážci 

každoroční sčítání, díky němuž dnes můžeme 

říci, že populace opět pomalu narůstá; 

v minulém roce čítala 369 jedinců (osobní 

sdělení, zaměstnanci SSHS). Na tomto trendu 

má nemalý podíl zákaz lovu buvolců 

vyhlášený místním „abagadou“ (tradičním 

vůdcem) tak, že „kdo zabije buvolce, jakoby 

zabil člověka“. 

Národní park Mazie 

Statut národního parku získal teprve nedávno, 

v roce 2004. Dříve mělo toto místo statut 

33


Vstupní tabule, NP Mazie 

(foto K. Tomášová) 

„Kontrolované lovecké oblasti“. Jeho management 

zajišťuje regionální správa Jižních národů, 

Oddělení přírodních zdrojů. 

Národní park Mazie má rozlohou něco přes 

20 tisíc ha, ovšem na jeho hranicích se nemohli 

shodnout ani dva pracovníci místní správy 

parku. V terénu najdete jen dvě tabule a několik 

zářezů na stromech (známé místním) označující 

existenci parku, formálně je veden 

na mapě jen pomocí čtyř bodů. Centrem parku 

vede frekventovaná silnice, která je lemována 

sloupy vysokého napětí. Pro park, v době 

našeho pobytu v Etiopii, nebyl ještě určen 

správce a zcela chybí zázemí pro vedení 

a správu parku. 

Krajina v Mazie je od Senkelle odlišná, protékají 

tudy dvě sezónní a jedna celoroční řeka, 

porost je spíše monotónní, s převahou rodu 

Combretum sp. Spatřili jsme zde buvolce 

Swayneova, oribi, vodušky znamenané (Kobus 

ellipsiprymnus) a paviány anubi (Papio anubis). 

Místní obyvatelé nám potvrdili přítomnost 

kudu velkého, bahnivce severního 

(Redunca redunca), lesoně jižního, prasete 

savanového, lva (Panthera leo), leoparda 

(Panthera pardus), karakala, kočky divoké 

(Felis silvestris), hyeny, psa ušatého (Otocyon 

megalotis) a kočkodana obecného (Chlorocebus 

aethiops). Okolo řeky Mazie jsme našli 

také stopy buvolů (Syncerus caffer), kteří se 

ještě před čtyřmi lety pohybovali také po celé 

ploše parku. Vesničané nám potvrdili, že 

v parku buvoly nadále loví mladí muži z kmene 

Mali z jižního údolí Omo při iniciačních 

obřadech. 

Zástupci komunity Guji, NP Nech Sar 

(foto M. Antonínová) 

Národní park Nech Sar 

Ještě více na jih, 500 km od Addis Abeby, 

u města Arba Minch leží národní park Nech 

Sar. Jeho pláně a pohoří se rozkládájí mezi 

dvěmi jezery Abaya a Chamo. Založen byl 

v roce 1972 a náleží k regionu Jižních národů. 

Před necelými dvěmi lety uzavřela etiopská 

vláda smlouvu s holandskou nadací APF, park 

tak vstoupil na 25 let pod její správu. Rozloha 

parku činí 51 400 ha a jeho kouzlo spočívá 

ve velké různorodosti prostředí a vegetace. 

V blízkosti města Arba Minch nalezneme sice 

malý, ale biologicky bohatý les se spodní 

vodou, která vyvěrá v několika pramenech 

pojmenovaných jako „Forty springs“, z nichž 

je částečně zásobováno město pitnou vodou. 

Po překročení kopce mezi jezery se dostaneme 

do srdce parku na pláně Nech Saru s otevřenými 

pastvinami a akáciovými savanami. Východní 

část parku je lemována pohořím Amaro 

Mountains. 

Buvolci Swayneovi se zde zdržují především 

na otevřených pláních v počtu pouhých 

dvaceti sedmi kusů a jelikož jejich počet stále 

klesá, bylo by vhodné učinit podrobnější studii 

o jejich ekologii. Taková studie doposud 

chybí. 

Poměrně hojné jsou tady zebry stepní 

(Equus burchelli), gazely Grantovy (Gazella 

granti), kudu velký, můžete spatřit také bahnivce 

horské (Redunca fulvorufula), vodušku 

jelenovitou (Kobus defassa), dikdiky (Madoqua 

guentheri), chocholatky schovávané 

(Sylvicapra grimmia), skáloleze (Oreotragus 

oreotragus), prase savanové, štětkouna afric- 

34


kého (Potamochoerus porcus), šakala pruhovaného 

(Canis adustus), šakala čabrakového 

(Canis mesomelas), hyenu skvrnitou, psa 

hyenového (Lycaon pictus), leoparda (Panthera 

pardus) a příležitostně také lva (Panthera 

leo). Z opic paviána anubi, guerezu (Colobus 

polykomus) a kočkodana obecného. 

V jezeře jsou k vidění hroch obojživelný 

(Hippopotamus amphibious) a krokodýl nilský 

(Crocodylus niloticus). 

Vedení parku se potýká s problémem osídlení 

parku komunitou Guji Oromo. Dříve, 

v letech 1991–2004, v tomto parku žila také 

komunita Kore patřící pod správu Jižních 

národů. Správa tohoto regionu se na základě 

dohody s komunitou postarala o vystěhování 

těchto obyvatel 10 km za jižní hranice parku 

a poskytla jim podporu formou výstavby zdravotního 

střediska, dvou budov základní školy 

a vrtu s pitnou vodou. Oromia region však 

problém komunity Guji, osidlující ilegálně 

území parku a tím území Jižních národů, stále 

neřeší. Z pochopitelných důvodů panují mezi 

oběmi komunitami velmi napjaté vztahy 

a během našeho pobytu se schylovalo k otevřenému 

konfliktu. Obě komunity se živí zemědělstvím 

a chovem dobytka, je obvyklé vidět 

stáda krav komunity Guji pasoucí se společně 

se zebrami uvnitř nechisarských plání. 

V současné době v parku fungují pravidelné 

hlídky, jsou nepřetržitě v provozu dva policejní 

posty uvnitř parku a přístupová cesta je 

v rekonstrukci. 

Nedaleko parku leží krokodýlí farma, zaměřená 

na prodej kůží zejména do Itálie a Francie. 

Chovný materiál získává odchytem nově 

vylíhnutých krokodýlků na březích jezer 

Abaya a Chamo. Odhaduje se, že ročně se 

vylíhne kolem obou jezer 7–12 000 jedinců, 

z toho je pro farmu odchyceno přibližně 4 000 

jedinců ročně. Krokodýli se na farmě porážejí 

ve 3–4 letech v délce 150 cm, výrobní náklady 

jedné kůže činí 106 birrů a prodejní cena 

500–900 birrů (pro informaci 1 USD = 8,7039 

birrů). Přesné údaje o tom, kolik mladých krokodýlů 

se každoročně vylíhne, nejsou, ale 

na první pohled je zřejmé, že se populace volně 

žijicích krokodýlů zmenšuje. APF proto 

plánuje v tomto roce uskutečnit podrobnější 

studii a navrhnout strategii ochrany. 

Národní park Abiyata-Shalla 

Tento národní park leží u hlavního tahu 

z Addis Abeby do Awassy a byl zřízen především 

k ochraně vodního ptactva, jelikož jeho 

součástí jsou dvě jezera – Abiyata a Shalla. 

Pro nás byl návštěvou neplánovanou, přesto 

však v mnoha směrech také překvapivou. 

Jezero Abiyata je sodného původu, na jeho 

severním břehu stojí továrna na těžbu sody, 

jejíž činnost, spolu s farmami ležícími na jediném 

přítoku tohoto jezera, bohužel způsobuje 

rapidní úbytek vody v jezeře. U jezera Shalla 

vyvěrají horké prameny, které místní lidé 

s oblibou užívají ke koupání, praní či vaření 

kukuřice. Jezero též slouží jako zdroj vody pro 

U horkých pramenů, NP Abiyata-Shalla 

(foto M. Antonínová) 

dobytek přicházející sem v období sucha ze 

vzdálenosti i více než 60 km. Národní park 

Abiyata-Shalla má krásnou a členitou krajinu, 

její krása se bohužel pomalu ztrácí pod tlakem 

lidského působení, neboť celý park je trvale 

osídlen a využíván k pastvě dobytka a pěstování 

obilnin. Eroze půdy už dospěla do kritického 

stádia. Přesto, když máte štěstí, můžete 

tady pozorovat četná hejna plameňáků malých 

(Phoenicopterus minor), dropa kori (Ardeotis 

kori), racky mořské (Larus marinus), břehouše 

černoocasé (Limosa limosa), ostralky štíhlé 

(Anas acuta) či lžičáky pestré (Anas clypeata). 

Jedinou atrakcí pro turisty je chov pštrosů 

(Struthio camelus), velbloudů (Camelus dromedarius) 

a gazel Grantových v malé ohradě 

u vstupní brány do parku. 

Naše cesta za poznáním a navázáním kontaktů 

splnila všechna očekávání i tajná přání. 

35


Kontakty navázané s Fakultou lesnictví 

a přírodních zdrojů ve Wondo Genet 

a s African Parks Foundation nezůstanou 

bez odezvy. Proběhla četná jednání o možné 

budoucí spolupráci zejména v oblasti ochrany 

přírody v Etiopii, ale také díky zájmu 

představitelů české NGO Člověk v tísni 

(ještě jednou děkujeme Jiřímu Plecitému) 

nebude opomenuta ani stránka „lidská“, která 

je mnohdy při rozhodování o přírodních 

zdrojích nejen v Africe klíčová. Rádi 

bychom společně v příštím roce zorganizovali 

vzdělávací třítýdenní kurz pro studenty 

z Etiopie a dalších afrických zemí a také 

z Evropy, zaměřený právě na hodnocení 

národních parků a analýzu potřeb při jejich 

řízení – jak z hlediska biologického, tak 

z hlediska lidských zdrojů. Účastníci se tak 

budou moci naučit teoretickým i praktickým 

dovednostem přímo v prostředí národních 

parků a chráněných území Etiopie. Jsou plánovány 

i některé odborné studie nezbytné 

pro bližší poznání buvolce Swayneova a pro 

jeho ochranu. Nakonec bychom chtěli těm, 

kteří ještě neměli možnost Etiopii navštívit, 

dát jednoznačné doporučení to udělat. Etiopie 

je okouzlující země nejen s velikou rozmanitostí 

krajinnou, ale také s rozmanitostí 

lidskou, jejíž kulturu a zvyky si jistě zamilujete 

na první pohled. Alespoň v našem případě 

tomu tak bylo… 

Kateřina Tomášová, Markéta Antonínová 

Česká zemědělská univerzita, Praha 

Jih promluvil k Severu 

15. listopadu 2006 ve 13 hodin středoevropského 

času ohlásili moderátoři Sami Zajdán 

a Shiulie Ghosh z velínu v katarském hlavním 

městě Dauha „začátek nové éry televizního 

zpravodajství“. Několik vteřin předtím oznámila 

atraktivní znělka spuštění nové světové 

zpravodajské televize s názvem Al-Jazeera 

English. Záměry realizátorů tohoto projektu 

rozhodně nejsou skromné. Předpokládají, že 

nová globální zpravodajská televize, která 

bude ke svým divákům promlouvat v angličtině, 

bude znamenat pro světovou mediální 

scénu stejný zvrat, jaký nastal před lety 

na Blízkém východě, kdy svůj provoz zahájila 

arabsky mluvící stanice al-Džazíra. 

Dnes již světově proslulé zlaté logo ve tvaru 

kapky, do kterého zručný arabský kaligraf 

vtěsnal slovo označující Arabský poloostrov 

(al-Džazíra), zná téměř každý televizní divák 

na světě. Světlo mediálního světa spatřilo 

před více než deseti lety, 1. listopadu 1996. 

Krátce předtím se vlády v malém emirátu 

Katar zmocnil Šajch Hamada bin Chalíf, mladý 

a energický muž s velkými plány. Právě 

projekt arabského zpravodajského kanálu byl 

jedním z jeho prvních počinů. 

Podle dnes známého „zakladatelského 

mýtu“ oslovil tehdy emír tým techniků a novinářů, 

který byl původně sestaven v rámci projektu 

arabské televize, na které se měla podílet 

saúdská společnost Orbit communications 

a britská stanice BBC. Plán však pro neshody 

partnerů zkrachoval. Nabídka katarského emíra, 

který disponoval zdánlivě nevyčerpatelnou 

ropnou rentou, přišla arabsky hovořícím 

a na západě vyškoleným odborníkům zřejmě 

vhod. Dostali příležitost podílet se na skutečně 

revolučním díle, které na Blízkém východě 

výrazně posunulo hranice svobody slova. 

Al-Džazíra se skutečně výrazným způsobem 

lišila od ostatních arabských stanic. Díky 

tomu, že její katarský donor nesledoval v rámci 

arabského světa žádné významné politické 

cíle a nesnažil se ani šířit novou revoluční ideologii, 

nemuseli žurnalisté al-Džazíry brát 

ohledy na místní autoritativní režimy. Na televizní 

obrazovce tak začaly dostávat prostor 

myšlenky a názory, které se dosud v arabském 

světě šířily jen prostřednictvím médií nepoměrně 

omezenějšího vlivu. V diskuzních pořadech 

a zpravodajských relacích katarské televize 

se mimo jiné objevovali představitelé 

rozličných opozičních hnutí, od Muslimských 

bratrů přes prozápadní liberály až ke globálním 

džihádistům. Arabský divák tak získal 

možnost být o dění ve svém regionu informo- 

36


ván takřka nezávislým médiem, jež ovšem 

nesídlilo v některém ze západních velkoměst, 

ale přímo v srdci arabské vlasti. Arabové tak 

díky al-Džazíře získali možnost sami sledovat 

a interpretovat dění nejen ve vlastním regionu, 

ale na celém světě. 

Spuštění stanice Al-Jazeera English 15. listopadu 

by mělo představovat krok o jeden řád 

výše. Blízkovýchodní novináři nyní již nebudou 

sledovat světové dění jen pro potřeby 

arabských diváků, ale budou svůj autentický 

pohled nabízet celému zbytku planety. Podle 

oficiálního prohlášení stanice by mělo být 

cílem „vyvážení současného informačního 

toku a referovat z rozvojového světa na Západ, 

z Jihu směrem na Sever.“ Řečeno terminologií 

Edwarda Saida: Orientálci, kteří byli po staletí 

jen pasivním předmětem zkoumání a interpretace 

ze strany Západu, kterou navíc sami 

přejímali, budou od nynějška zbytku světa 

předávat svůj pohled nejen na sebe, ale 

i na samotný Západ. 

Autor knihy Orientalismus, která byla vydaná 

v 70. letech, by asi při jejím psaní jen 

těžko uvěřil, že jeho anglicky mluvící kolegové 

z Columbijské univerzity by na obrazovkách 

mohli sledovat přenos z tiskové konference 

v Bílém domě komentovaný v jejich 

vlastním jazyce zaměstnancem arabské televizní 

stanice. Skutečnost byla tehdy zásadně 

odlišná. Jak Said rozhořčeně psal, během kritických 

okamžiků v arabsko-izraelských vztazích 

nastupoval běžně do televizní debaty 

jeden zástupce Izraele a proti němu za druhou 

stranu americký diplomat působící v některé 

z arabských zemí. „Nikoho nenapadlo, že by 

Arabové mohli mluvit sami za sebe.“ Rozhodnutí 

přikročit k anglickému vysílání ze strany 

al-Džazíry lze rovněž vnímat jako obranu proti 

obdobným projektům ze strany BBC, která 

chystá spuštění arabské mutace své stanice 

BBC world. V současné době funguje v regionu 

arabofonní stanice al-Hurra (Svobodný) 

sídlící ve Spojených státech. Její pořady, které 

mají za cíl „zredukovat protiamerické nálady“ 

v arabském světě, lze sledovat ve 22 zemích 

oblasti. 

Zázemí, které bude mít Al-Jazeera English 

k dispozici, snese srovnání s dalšími globálními 

zpravodajskými televizemi. Celkem již 

zaměstnává 800 lidí (z toho 300 novinářů) 

a tým se pravděpodobně ještě rozroste. Vysílat 

bude ze čtyř hlavních center (z Dauha, z Londýna, 

z Washingtonu a z Kuala Lumpur) a studia 

bude mít v dalších 20 důležitých zemích. 

Vzhledem k potřebě vysílat anglicky není tým 

anglické al-Džazíry výhradně arabský. Naopak, 

tvoří ho zaměstnanci z 55 zemí světa. 

Generálnímu řediteli společnosti Al-Jazeera 

Group Wadáhu Chanfárovi se podařilo přitáhnout 

do novinářského týmu zkušené západní 

reportéry zvučných jmen, např. nositelku 

několika ocenění Julianu Ruhfusovou. I přes 

to, že se nebude jednat o čistě blízkovýchodní 

tým, měla by být jedinečnost pohledu al-Džazíry 

zachována. Jak to vyjádřila jedna z moderátorek 

Felicity Barr: „Bude se jednat o skutečně 

mezinárodní stanici, bezpochyby ale 

bude představovat blízkovýchodní pohled.“ 

Důležitou součástí vysílacího schématu 

bude globální zpravodajství. Al-Jazeera English 

bude mít své zpravodaje na všech kontinentech, 

přičemž nebude zanedbávat ani 

mediálně méně elitní oblasti, tj. Afriku nebo 

Latinskou Ameriku. Podobně jako u arabské 

sestry i zde budou hrát klíčovou roli publicistické 

a diskuzní pořady. Vlajkovou lodí má 

být pořad Frost over the world, který nese 

jméno novináře Sira Davida Frosta. Náplní 

této každodenní hodinové relace budou 

reportáže týkající se hlavních světových událostí 

a rozhovory s důležitými protagonisty 

světové politiky. Budou existovat i pořady 

zaměřené na konkrétní problémy, např. pozadím 

aktuálního krvavého konfliktu mezi Eufratem 

a Tigridem se bude zabývat show Inside 

Iraq. 

Je otázkou, zda se anglické al-Džazíře 

podaří splnit proklamované cíle. Svůj originální 

pohled bude prostřednictvím kabelové sítě 

a satelitního vysílání nabízet 80 milionům 

domácností. Po formální stránce přináší bezpochyby 

špičkovou kvalitu srovnatelnou 

s hlavními globálními rivaly, BBC a CNN. 

Nosnost „originality“ přístupu však bude 

možné posoudit až s delším časovým odstupem. 

Není vůbec jisté, zda se podaří zopakovat 

úspěch arabské al-Džazíry. Ta před deseti 

lety vstupovala do naprosto prázdného 

prostoru na arabském mediálním trhu. I přes 

37


svou proslulost však dodnes trpí mnoha problémy. 

Tolik opěvovaná „objektivnost 

a vyváženost“ je často spíše kopírováním 

názorů mnohdy velice radikální „arabské 

ulice“. I přes tuto jistou „bulvárnost“ je ale 

al-Džazíra ekonomicky spíše neúspěšná. 

Potenciální inzerenti si nechtějí pálit ruce 

styky s televizí, která se dostala do sporu 

snad s každou vládou od Perského zálivu 

po Atlantský oceán a četná (většinou absurdní) 

obvinění se na její hlavu sypala i z administrativních 

budov z vnitřní části washingtonského 

dálničního obchvatu. 

Klima v oblasti, do které 15. listopadu 

vstoupila Al-Jazeera English, je však odlišné. 

Přijít s něčím novým na trh, kde působí televize 

jako CNN či BBC, sice není zdaleka nemožné, 

je to však nepoměrně složitější než 

v případě arabského trhu před 10 lety. I tak je 

ovšem situace, kdy arabský monarcha zmobilizuje 

velkou část přijmů z černého zlata na 

projekt, který má „vyvážit globální tok informací“, 

obrovským posunem kupředu. 



Písničky po africku 

Při loňské vernisáži výstavy zimbabwských 

soch v Botanické zahradě v pražské Tróji se 

této události nepřipíjelo jen sektem. Jako tryskající 

šampaňské zazněly i africké písně 

v podání příbramského ženského pěveckého 

sboru. Podobně svěže zdraví Afriku na českomoravských 

pódiích v poslední době i naše 

dívčí kvarteto Yellow Sisters, které vyhrálo 

soutěž Colours Talents. Uchvátí obecentvo 

i bez doprovodné kapely svým africkým 

pěveckým šarmem, přestože nemají čokoládovou 

pleť. 

Ty podle žhavého názvu skupiny Sestry 

nejsou sestrami a přece si rozumí lépe než leckteré 

rodné příbuzné. Ke svému temperamentnímu 

pěveckému výrazu se ryze inspirovaly 

přímo v Africe. Dostaly se tam bez stipendia, 

dotace nebo omámením sponzorů. Jejich touha 

po Černém kontinentu byla silná, třebaže 

měly jen na letenku do Madridu. Tam se 

nestyděly přivydělat si na přelet na Kanáry 

pouličním zpěvem a pěveckým oživením metra, 

přestože dvě doma absolvovaly i univerzitu. 

A na plážích Kanárských ostrovů si vyzpívaly 

letenky do Gambie. Tam měla blondýnka 

Antonia už předtím příbuzenský vztah, protože 

její manžel pochází z této západoafrické 

země. 

Její zpívající partnerka Lucie má sice za 

manžela Kanaďana, ale ten se chlubí africkou 

babičkou. Další cestovatelka Bára byla už 

před 9 lety zpěvačkou afro-hip-hopové kapely 

a Léňu přitahovala Afrika při řádném studiu 

jazzového zpěvu na VOŠ Jaroslava Ježka. 

Tato dívčí čtveřice, pokud nezpívá třeba 

lidovou africkou píseň „Jamale benna saro 

bambulanye…,“ si své písně po africku sama 

skládá i improvizuje. Někdo z nich slyší jazz, 

jiný soul, další reggae i mladší žánry – a všichni 

mají pravdu. Děvčata vášnivě experimentují, 

kombinují a kojí tím i svá děťátka, když 

zkouší v bytě. Stimulující Yellow Sisters jste 

už mohli slyšet také v rozhlase i v televizi. 

K letošnímu jaru se křtilo jejich cédéčko „Singalana“, 

kterou vydali v Indies Rekords 

a jehož zvukové ukázky i bližší informace 

najdete na internetu. Africky rytmicky bohatou 

zvukomalbou evokuje to album den 

od východu slunce a rozkvětu snové květiny 

Singalany. 

Alois Wokoun 


38


Máme na sebe čas 

Na Vánoce jsem si pod stromeček naložil 

dříve objednanou knížku Lucie Tamášové 

Afrika očima dětí, vydanou Humanitárním 

hnutím, které zajišťuje adopci dětí na dálku. Je 

tam množství fotografií dětí z Keni, zubících 

se do objektivu bělostnými zuby, dětí slušně 

oblečených a šťastných. Bohužel, texty, což 

jsou jejich osobní výpovědi o tom, jak žijí, co 

je trápí a po čem touží, už tak optimistické 

nejsou. Píší je děti, které nepoznaly dostatek 

jídla i pití, nemají ani vlastní postel, většinou 

nemohou užívat elektrické osvětlení, ale jsou 

šťastné, že mohou chodit aspoň do školy. 

Jsou stejně chytré, talentované a zvídavé 

jako naše děti a moc se nespoléhají na to, že 

jejich zemi i jim někdo pomůže. Ve svých 

krátkých výpovědích, střípcích ze života, tyto 

děti ve věku do 15 let popisují tvrdou realitu 

svého života. Píší o rodičích, kteří nemají práci, 

o otci-alkoholikovi či otci, který opustil 

rodinu. Jsou smířeni s dětskou prací, velmi 

dospěle píší o obřízce, prostituci, Aids, krádežích 

i o nerovnosti mezi muži a ženami. Dobře 

ví, že zatím nemohou mnoho ovlivnit, ale 

jejich uvědomění toho, co není správné, to je 

dobrým začátkem budoucích změn, kdy budou 

mít sílu je realizovat… 

„Máme na sebe čas, protože to je to jediné, 

čeho máme dostatek,“ vyznává se moudře třináctiletý 

školák, a pokračuje „a proto si vyprávíme 

příběhy, tančíme a zpíváme.“ Dokonce 

vidí výhodu i v tom, že ve slumu si může povídat 

s kamarádem díky tenkým stěnám na sebe 

natlačených chýší. 

Brněnská pobočka každoročně pořádá 

výchovnou akci „Afrika očima dětí“, kdy naše 

dobře vzdělané a v relativním nadbytku žijící 

děti píší a kreslí své představy Afriky – exotická 

zvířata, palmy, pouště, chýše. V takové 

„realitě“ tam ale žije tisíce dětí v jejich věku, 

které čekají na aspoň malé lidské štěstí a doufají, 

že budou žít lépe než jejich předchůdci. 

Ano, právě na Vánoce, svátky rodinné pohody, 

ale i hojnosti a plýtvání, jsem dostal tuto 

knihu naplněnou živočišnou lidskostí a pokorou 

k osudu, plnou nejjednodušších dětských 

přání, ale přesto, jak my, znalci, víme, i obtížně 

realizovatelných… 

Byť je to třeba jen kapka v moři, jsem rád, 

že v naší pobočce každoročně skládáme peníze 

na školné Dianě, jedné z tisíců takových 

dětí z té kouzelné a „romantické“ Afriky, 

o kterých podává svědectví tato knížka! 

A také věřím, že i naší činností přispíváme 

k lepšímu postavení a vnímání Afriky. 

Rostislav Tesař 

předseda pobočky Brno 

Společnost přátel Súdánu 

– informace o činnosti 

V roce 2006 připravila Společnost přátel 

Súdánu ve spolupráci s Národním muzeem – 

Náprstkovým muzeem asijských, afrických 

a amerických kultur putovní výstavu s názvem 

Núbie v dobách faraónů, která se věnuje 

starověkým dějinám Súdánu a má představit 

nejvýznamnější artefakty vztahující se 

k dané tématice ve veřejných sbírkách České 

republiky. K výstavě byl vydán stejnojmenný 

katalog. 

V letošním roce 2007 je výstava přemístěna 

do Kroměříže (konec ledna až konec dubna 

2007); poté bude instalována v Mikulově (květen 

až říjen 2007). Společnost by se chtěla 

v roce 2007 zaměřit i na současný Súdán. 

Bude třeba zahájit intenzivnější činnost. V případě 

dispozice finančními prostředky by chtěla 

Společnost vydávat Súdánskou ročenku, 

která by informovala o dění v Republice 

Súdán (politika, kultura, historie, recenze pub- 

39


likací aj.). Jednalo by se o černobílou publikaci 

v rozsahu kolem 100 stran a nákladu 400 ks 

(odhadovaná cena 30 000 Kč). Předseda Společnosti 

v závěru roku 2007 plánuje cestu 

do Súdánu, kde by shromáždil podklady pro 

fotografickou výstavu o současném životě 

v súdánském hlavně městě. 

Jiří Hlaváček 


Dny arabské kultury 

v Českých Budějovicích 

FARHA – studio orientálního tance působí 

v jižních Čechách již čtyři roky. Prostřednictvím 

tance a hudby se snažíme seznamovat 

veřejnost s arabskou kulturou. V měsíci dubnu 

chceme uspořádat v Českých Budějovicích 

ve spolupráci se Společností česko-arabskou 

Dny arabské kultury, abychom více přiblížili 

lidem život v arabských zemích. V rámci 

této akce chceme divákům nabídnout filmy 

z tohoto prostředí, přednášku na téma Jak žijí 

lidé v Orientu a také Arabský večer plný hudby, 

tance a zajímavého povídání. Diváci shlédnou 

tance v našem podání, poslechnou si písně 

skupiny ZIRIAB a zajímavé vyprávění 

dr. Charifa Bahbouha a dalších hostů. Také 

ochutnají arabské občerstvení a čaj. Podobné 

akce, např. taneční show, přednášky, představení 

syrské a libanonské kuchyně, jsme pořádali 

již v minulosti. I nadále bychom chtěli 

tímto způsobem ukazovat lidem kulturu 

a život v arabských zemích, nejenom jako studio 

orientálního tance, ale jako součást pobočky 

Společnosti česko-arabské v Českých Budějovicích. 

Více se o uvedených akcích dočtete na 

www.farha.cz. 

Dagmar Turnhoferová 

předsedkyně pobočky SČA 

v Českých Budějovicích 

Afrika dětskýma očima 2007 

Loutky a hračky 

Společnost přátel Afriky vyhlašuje nový ročník soutěže Afrika dětskýma 

očima. Tématem letošního ročníku je africká loutka a hračka. 

Soutěž je rozdělena do pěti kategorií 

l. Předškolní děti 

2. Děti od 6 do 10 let 


4. Mládež od 15 do 18 let 

5. Handicapované děti 

Rozměry a techniky prací nejsou ničím omezeny. Nevyžádané práce 

se nevracejí. 

Práce do soutěže zasílejte do 30. 6. 2007 na adresu: 

Jana Jiroušková, Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, 

afrických a amerických kultur, Betlémské náměstí l, 110 00 Praha l 

40


Afrika dětskýma očima 2006 

V roce 2006 se soutěže Afrika dětskýma 

očima účastnil rekordní počet dětí. Celkem 

do soutěže zaslalo své práce 532 mladých 

umělců a umělkyň. Zaslaných prací však bylo 

více, neboť někteří účastníci se jen těžko rozhodovali, 

kterou práci mají zaslat, a tak pro 

jistotu poslali do soutěže prací několik (prací 

bylo celkem 751). Kromě klasických technik, 

jako je kresba, malba či linoryt, se v tomto 

ročníku objevily poprvé i práce, které vznikaly 

na počítači v grafických programech. Několik 

prací, které byly vytvořeny v programu 

Adobe Photoshop, zaslala Základní umělecká 

škola v Písku. Hlavním tématem loňského ročníku 

byla maska. Mladí výtvarníci se však 

nevěnovali pouze maskám v pdoobě kresby či 

malby, ale vzniklo několik zajímavých masek 

z keramiky nebo kašírovaných portrétů nejrůznějších 

duchů a démonů. Poděkování pořadatelů 

patří všem, kteří našli odvahu a své práce 

do soutěže zaslali. 

Jan Německý, Nové Město na Moravě 

Jan Babej, Nové Město na Moravě 

Míša Hanusová, Písek 

Zuzka Surovčíková, Písek 

Natálie Coledani, Krumvíř 

Mirek Boháč, Krumvíř 

Eliška Šebestová, Krumvíř 

Aneta Kopecká, Krumvíř 

Dominica Trutmanová, Krumvíř 

Maska vyrobená v programu Photoshop, 

Tereza Kořenová, 9 let, Písek 

Keramická maska 

Seznam oceněných prací 

Leona Bačíková, Písek 

Kristýna Kutějová, Nové Město na Moravě 

Tereza Kořenová, Písek 

Anežka Bartošíková, Písek 

Jan Čapek, Lukáš Maryška, Písek 

Jakub Huleš, Barborka Žáková, Písek 

Štěpánka Kašová Písek 

Hana Špačková, Praha 

Alice Mudrová, České Budějovice 

Ivan Sárský, Říčany 

Andrea Novotná, Plzeň 

Petr Neústupný, Sedlčany 

Daniela Davidová, Karlovy Vary 

Barbora Šulová, Karlovy Vary 

Tereza Moseová, Karlovy Vary 

Štěpán Gajdoš, Kroměříž 

Adéla Tvarůžková, Kroměříž 

41


Výtvarná soutěž 

Arabský svět dětskýma očima 2007 

Společnost česko-arabská pořádá již třetím rokem soutěž Arabský svět dětskýma očima. Cílem 

výtvarné soutěže je seznámit děti a mládež s bohatou kulturou a historií arabského světa. Soutěž 

je určena pro děti od 4 do 18 let. 

Je rozdělena do pěti kategorií: 

1. Předškolní děti 



4. Mládež od 15 do 18 let 

5. Handicapované děti 

Každé přihlášené dílo by mělo být označeno 

jménem autora, věkem a názvem školy v pravém 

dolní rohu. Je třeba rovněž sdělit, zda si autor pře 

je, aby mu jeho dílo bylo po výstavě vráceno. 

Maximální rozměr prací je formát A3. 

Vítězné práce budou vystaveny v rámci Arabských kulturních dnů, 

které se uskuteční v červnu 2007. 

Vyhlašovatelem soutěže je Společnost česko-arabská, Jerevanská 7, 

Praha 10, 100 00. 

Zájemci mohou své práce posílat na adresu: Milena Zeithamlová, 

Kazašská 1426, Praha 10, 101 00 – nejpozději do 15. května 2007. 

CESTY 2007 

H+Z – Afrika snů a skutečností 1947–2007 

V letošním roce máme dvě zajímavá výročí, 

která chceme v našem Klubu cestovatelů Hanzelky 

a Zikmunda GLOBE připomenout. 

Nepochybně velkou událostí je uplynulá 

doba 60 let od startu první, téměř roční cesty 

dnes již legendárních cestovatelů a čestných 

členů našeho Klubu, Hanzelky a Zikmunda, 

do Afriky v dubnu 1947, která pokračovala 

později dalšími výpravami do Ameriky a Asie. 

Druhou událostí je neuvěřitelné 20. výročí 

pořádání tradičního setkání cestovatelů 

CESTY v Prosiměřicích, které se uskuteční 

ve dnech 27.–28. října 2007. 

Pro letošní ročník CESTY 2007 začínáme 

připravovat program, který by měl být atraktivní 

a sestavený z přednášek, osvědčených 

vynikajících lektorů, kteří v minulosti získali 

Cenu Koktejlu, Cestovatelů H+Z nebo World 

Heritage, ale vůbec nevylučujeme i ostatní 

kvalitní přednášející. Proto se obracíme na Vás 

s přáním, aby Vaše nabídka přednášky bylo to 

nejlepší, co můžete nabídnout do programu 

podzimního setkání. 

Mottem setkání bude pravděpodobně parafráze: 

„H+Z – Afrika snů a skutečností 

1947–2007“. Do hlavního programu preferujeme 

témata ve dvou okruzích v následujícím 

pořadí: 

01. Africká témata (příroda, lidé, život, historie, 

etnografie, zajímavosti, po stopách 

H+Z atd.). 

42


02. Další špičková atraktivní témata z libovolného 

místa na světě různého zaměření. 

Doporučujeme se zaměřit na konkrétní 

lokalitu (ne „letem světem“ celou zemí), 

na událost, zajímavost, skupinu obyvatel, sídlo, 

přírodní lokalitu atd., aby ji bylo možné 

solidně a výstižně popsat ve 45 minutách, které 

bude mít každý lektor k dispozici. 

Letošní ročník nebude „soutěžní“, to znamená 

že se nebudou udělovat ceny jako v minulých 

letech, protože nejlepší budou všichni v programu. 

Oceněni kromě tradičního honoráře (celková 

hodnota je 500 Kč) a drobné vinařské pozornosti 

budete i speciálními diplomy magazínu 

Koktejl a našeho Klubu. 

Samozřejmě budou i dva semináře (páteční 

a sobotní), jejichž témata a náměty připravujeme. 

Rádi přijmeme i Vaše návrhy. 

Předpokládáme, že Vaše nabídky pošlete 

nejpozději do června 2007, abychom mohli 

sestavit předběžný program a případně oslovit 

další lektory, o kterých máme skvělé reference. 

Chápeme, že říjen je ještě hodně daleko, 

ale chceme vše důkladně připravit. Pokud 

nabídnete přednášku a později nebudete moci 

přijet, prosíme Vás o včasnou omluvu, abychom 

mohli „díru“ v programu doplnit. Uvítáme 

i doporučení na další zajímavé cestovatele, 

kteří umí povídat i fotografovat. 

Naše technické možnosti: dataproketor, 

notebook (pokud vezmete svůj, je to lepší), 

diaprojektor. Případné technické požadavky je 

potřeba včas oznámit a s námi konzultovat. 

Další podrobnosti prokonzultujeme v průběhu 

příštích měsíců. 

S pozdravem za Klub cestovatelů Hanzelky 

a Zikmunda GLOBE 

Jaroslav Hladík 

hladikglobe@centrum.cz 

www.globe.euweb.cz 

43

CO SI PŘEČÍST 

Fitna v srdci islámu 

V době mezi původním vydáním Kepelovy 

práce Válka v srdci islámu (2004) a jejím 

českým překladem došlo k mnoha zásadním 

událostem. Na pařížských předměstích hořela 

auta, Britové zažili bombové útoky přímo 

v centru metropole, v Iráku se naplno roztočila 

spirála sektářského násilí a palestinská území 

se po volebním vítězství Hamásu ocitla 

na pokraji občanské války. I přesto však kniha 

zůstává aktuální. Kepelovo vcelku jednoduché 

sdělení, že se muslimský svět v novém miléniu 

ocitl ve stavu fitny (arabské slovo, použité 

i v originálním názvu práce, značící intriku či 

svod, ale také nepokoj, povstání či zhroucení 

řádu), totiž bylo zmíněnými událostmi jen 

potvrzeno. 

Velmi čtivým a nápaditým jazykem (překladatelům 

nelze v tomto ohledu mnoho vytknout) 

je čtenáři Kepelovy práce zprostředkován 

výlet snad do všech problematických 

oblastí současné ummy od Palestiny přes 

afghánská horská údolí až do saúdské pouště 

a válkou zmítané Mezopotámie. Nechybí přitom 

ani zastávky v kuloárech amerických 

vládních budov ovládaných neokonzervativními 

intelektuály či v mešitách navštěvovaných 

příslušníky francouzské muslimské diaspory. 

Při takto velkorysém záběru je však 

prostor věnovaný jednotlivým problémům 

nutně velmi omezený a autorovi navíc znemožnil 

formulovat srozumitelnou jednotící 

tezi. 

Válku v srdci islámu tak lze chápat jako 

aktualizované shrnutí dosavadního Kepelova 

bádání. Například problematice muslimských 

komunit na Západě se Kepel věnoval podrobněji 

již v několika monografiích (kupříkladu 

Les banlieues de l’islam. Naissance d’une 

religion en France (Islámská předměstí, zrození 

jednoho náboženství ve Franci, 1987). 

Pohled na americká fundamentalistická hnutí, 

která ovlivnila neokonzervativní intelektuály, 

pak český čtenář zná z dosud jediné přeložené 

Kepelovy práce Boží pomsta. Křesťané, 

židé a muslimové znovu dobývají svět (1996). 

Palestina 

Válka v srdci islámu je rozdělená do sedmi 

hlavních částí. Jako prolog k celé monografii 

slouží Kepelovi kapitola věnovaná palestinsko-izraelskému 

mírovému procesu v posledním 

desetiletí minulého a v prvním desetiletí 

tohoto milénia. Ten mu umožňuje definovat 

faktory, které ovlivnily vývoj v celém blízkovýchodním 

regionu. Prvním byl bezesporu 

nástup nové politické síly v podobě islamistů, 

kteří zahájili svůj boj proti Izraeli i proti dosud 

„vládnoucí“ sekulární elitě Arafátovy Organizace 

pro osvobození Palestiny. Vzestup vlivu 

islamistů pokračoval i během tzv. mírového 

procesu v 90. letech. 

Nalezení mírového řešení mohlo pro Arafáta 

znamenat posílení jeho vnitropolitického 

postavení. Avšak s tím, jak se celý proces 

zadrhával, docházelo k dalšímu vzestupu vlivu 

islamistů. Ve stejné době vyvolával palestinsko-izraelský 

problém zájem amerických neokonzervativců. 

Ti svým odmítnutím mírového 

procesu a podporou izraelských anekcionistů 

pod vedením Benjamina Netanjahúa dávali 

najevo rozchod s dosavadní pragmatickou 

politikou konzervativců. 

Nádor džihádismu 

V další dvou částech knihy se Gilles Kepel 

věnuje anabázi džihádistů v době mezi afghánskou 

válkou a útoky na New York a Washington 

11. září 2001. Pro informovaného 

čtenáře přinese tato část jen stěží nějaké překvapivé 

informace. Kepel popisuje, jak 

pomohla válka v Afghánistánu vytvořit zárodky 

globálního džihádistického hnutí, přestože 

základním cílem džihádistů ve všech 

koutech arabského světa v té době zůstával 

boj proti místním režimům. Prvním impulzem 

ke změně orientace na boj přímo proti 

44

C O S I P Ř E Č Í S T 

zahraničním mocnostem (především Spojeným 

státům) byla přítomnost spojeneckých 

vojsk podílejících se na operaci Pouštní bouře 

na posvátné půdě království Saúdské Arábie. 

Druhým impulzem bylo vyčerpání arabských 

(zejména egyptských) džihádistů během 

boje proti sekulárnímu režimu v polovině 

90. let. Egyptský radikál Ajmán az-Zawáhirí, 

který dosud boj proti cizím mocnostem odmítal 

a tvrdil, že „i cesta k osvobození Jeruzaléma 

povede napřed přes Káhiru,“ se tak začal 

přiklánět ke globální strategii Usámy bin 

Ládina. Asi nejzajímavější je zde Kepelův 

pohled na americkou reakci na aktivity globálních 

džihádistů. Francouzský orientalista upozorňuje 

na fakt, že se americká administrativa 

po 11. září nedokázala rozejít s vojenskou 

doktrínou formulovanou v dobách studené 

války. V boji proti Al-Qáidě se tak snažila stůj 

co stůj zasáhnout hlavu nepřítele, což vedlo 

k tomu, že „odstranila viditelné části nádoru 

jako nezkušený chirurg, ale nezabránila bujení 

a mutacím.“ 

Krize v Zálivu 

Vývoj v Iráku po invazi v březnu 2003 se 

stal pro Kepela dalším důvodem pro kritiku 

americké zahraniční politiky. Etnicky i nábožensky 

vnitřně rozdělený Irák, kde od 70. let 

vládl klan okolo Sadáma Husajna, příslušníka 

aflaqovského křídla strany Baath, měl 

pro americké neokonzervativce představovat 

největší překážku pro jejich hlavní zahraničněpolitické 

cíle: zajištění bezpečnosti Izraele 

a postupnou demokratizaci regionu, jako předehru 

k jeho začlenění do globálního společenství 

pod hegemonií Spojených států. 

Na základě lživých argumentů o podpoře 

mezinárodního terorismu a o vývoji zbraní 

hromadného ničení se americká administrativa 

rozhodla Sadámův režim svrhnout vojenskou 

cestou. Neokonzervativní ideologové měli 

za to, že se v „osvobozeném Iráku odehraje 

remake postkomunistického vývoje ve východní 

Evropě,“ který nastartuje demokratizační 

vlnu v dalších státech Blízkého východu. 

Namísto toho se však Irák stal dějištěm 

sektářského násilí, které ho přivádí na pokraj 

rozpadu. V této souvislosti analyzuje autor 

i rozkol mezi samotnými většinovými šíity, 

kteří se dělí na lidové křídlo vedené Muqtadou 

as-Sadrem a na konzervativnější část, které 

dominují strany ad-Daawa a SCIRI. 

Z muslimských zemí pak věnuje Kepel 

podrobněji pozornost ještě Saúdské Arábii, 

kde se již od 70. let výrazněji projevují radikální 

islámská hnutí, která se vymezují proti 

oficiálnímu wahhábitskému učení. Již v roce 

1979 obsadili saúdští islamisté mešitu v Mekce 

a na konci 90. let pak řada z nich následovala 

místního rodáka Usámu bin Ládina při 

jeho globálním džihádistickém tažení proti 

Američanům. Dojem vnitřní stability, který 

tato ropná monarchie navenek vzbuzuje, je 

podle Kepela rozhodně klamný. 

Francouzská naděje 

Závěrečná kapitola zavede čtenáře do Francie, 

Kepelova rodiště a působiště. Právě tato 

země se svou několikamilionovou muslimskou 

komunitou může podle něj naznačit nový 

směr, kterým by se mohla muslimská umma 

vydat na cestě ze své současné krize. Není 

však příliš jasné, na základě jakých skutečností 

Kepel k tomuto závěru došel. V kapitole 

s dramatickým názvem „Bitva o Evropu“ je 

totiž podán obraz muslimské diaspory 

ve Francii, který příliš mnoho optimismu 

nevzbuzuje. Současná generace mladých muslimů 

se těžko integruje do francouzské společnosti. 

Kepel přitom nevylučuje, že na vině 

může být i rasismus (odmítá ovšem pojem 

„islamofobie“, který údajně „vymysleli islamisté, 

aby předešli jakékoliv kritice“). 

Ať je však příčina tohoto problému jakákoliv, 

důsledkem je posílení vlivu islamistických 

a fundamentalistických hnutí. Tato hnutí totiž 

nabízejí řešení frustrace mladých muslimů, 

přičemž toto řešení může mít čistě duchovní 

rozměr (pietistická hnutí), nebo nabízí i cestu 

politickou (v krajním případě džihádistická 

hnutí). Monopol v politické oblasti mají islamisté 

podle Kepela z toho důvodu, že se levicové 

strany nacházejí v hluboké krizi a nejsou 

tak schopny nabídnout alternativu. Krajní pravice, 

jež by za normálních okolností chudé 

obyvatele předměstí přitahovala, je pak silně 

xenofobně orientovaná. 

45


I nepolitická pietistická hnutí však Kepel 

považuje za nebezpečná, protože mají tendenci 

nutit své následovníky k uzavírání se 

před majoritní společností. Autor pochybuje 

také o důvěryhodnosti relativně umírněných 

islamistů, kteří se hlásí k doktríně Muslimských 

bratrů, a kritizuje i kontroverzního muslimského 

intelektuála Táriqa Ramadána. 

Kepelův esej je poutavým čtením, které 

představuje soudobý muslimský svět tak, jak 

ho vidí jeden z nejvýznamnějších současných 

orientalistů. Snaha zaujmout čtenáře však 

někdy vede ke značně pochybným závěrům. 

Kepel například vysvětluje náklonnost amerických 

neokonzervativců k iráckým šíitům 

vizuální podobností mezi rabíny (celá řada 

neokonzervativců má židovský původ) a šíitskými 

duchovními. Jistou vypovídací hodnotu 

některých „anekdot“ však nelze popřít. Například 

u informace o posledních hodinách útočníků 

z 11. září, které byly z velké části vyplněny 

sledováním pornografických kanálů 

v hotelovém pokoji. Problémem je rovněž silně 

protiamerický tón, který vyvolává občas 

dojem, jako by za současnou blízkovýchodní 

krizi bylo zodpovědných jen posledních několik 

let americké politiky. Chybí přitom informace 

o muslimské komunitě ve Spojených 

státech, jejíž integrace je možná úspěšnější 

než na starém kontinentě. 

Kepel, Gilles (2005). Válka v srdci islámu. 

Praha : Nakladatelství Karolinum, 296 s., 

2006. 

Z originálu Kepel, Gilles (2004). Fitna: 

Geurre au coeur de l’islam: essai. Paris : Gallimard 

(přeložili Olga a Zdeněk Velíškovi). 



Rúmí a súfismus 

– úvod do islámské mystiky 

Eva de Vitray-Meyerovitch 

Práce o životě a díle Džaláluddína Rúmího 

(1207–1273), islámského učence a zakladatele 

řádu Tancujících dervišů, jehož orientalisté 

považují za největšího mystického básníka 

všech dob. Autorka, náležející k předním světovým 

odborníkům na súfismus, zde uvádí 

i četné výňatky z dosud nepublikovaných 

vzácných rukopisů. 

Pojednání o súfismu popisují řád takíje, 

stejně jako etapy (makámat), kterými prochází 

poutník (sálik) na mystické Cestě, ale též 

iniciační tradici, odevzdání určitého duchovního 

vlivu, božské inspirace (baraka), které 

může udělit jen člověk náležející k řetězu 

(silsila), sahajícímu až k samému Prorokovi 

(blíže viz na http://www.cadpress.sk/islam. 

htm). 

F. R. Hrabal 

CAD PRESS 

http://www.cadpress.sk 

46


Zdeněk Vágner: Sloní píseň (2005) 

1. vydání. Praha : Knižní klub, 2005, 240 s. 

V podobném stylu jako kniha „Lví píseň“ 

(2004) je vedena autorova druhá kniha SLONÍ 

PÍSEŇ, která je vlastně volným pokračováním 

knihy předešlé (blíže viz recenze v Bulletinu 

4/2006) a navazuje na ni. Opět se zde setkáváme 

s přírodními biotopy Tanzanie, samotné 

příběhy jsou stejně tak úžasné a zajímavé jako 

africká příroda sama. Autor si zde všímá nejen 

přírody a zvířat jako celku, ale vnímá i jednotlivé 

detaily přírodních krás a úkazů (např. 

východ a západ slunce, sílu probouzejícího se 

a usínajícího dne). Rovněž v této knize jsou 

mu zde při ruce stopaři Džuma a Panga, se 

kterými prožívá každodenní rytmus afrického 

života. Co se domorodých kmenů týče, je třeba 

upozornit na kmen Wasondžů, žijící při tanzansko-keňských 

hranicích mezi jezerem 

Natron a NP Serengeti. Je to kmen nebezpečných 

a nepřístupných lidí, nepřijímajících 

civilizaci. I s tímto kmenem se dokázal autor 

celkem dobře sblížit. 

Poslední kapitola knihy je věnována obšírnému 

pohledu na problematiku pytláctví, dramatickému 

odhalení a zajišťování pytláckých 

band. Je v ní zohledněna zkorumpovanost 

těchto band z řad domorodců a státních úředníků 

přes arabské a indické obchodníky se zvířecími 

produkty a trofejemi pro východní 

medicínu. Čtenáře autor informuje o protipytláckém 

tažení a organizaci soudních procesů. 

Vše začíná u najímání domorodých pytláků. 

Dovídáme se rovněž, že i někteří rádoby strážci 

zvěře jsou schopni si přivydělávat pytláctvím… 

SLONÍ PÍSEŇ je neméně zajímavá a čtivá. 

Autor je přesvědčen, že by jeho otec obě knihy 

kladně ocenil. 

Knihu uzavírá rozhovor RNDr. Hynka 

Adámka se samotným autorem a malý slovníček 

slangových svahilských výrazů. 

Jiří Zlámal 

Společnost přátel Afriky, Olomouc 

47

ZVEME VÁS 


v Olomouci 

Pravidelná neformální setkání členů a sympatizantů v prostorách Vzdělávacího centra pro 

veřejnou správu ČR, o.p.s. Dolní náměstí č. 7, Olomouc (učebna v 2. patře – nad Galerií G) 

úterý 15. května 2007 v 18.00 hod. 

K PRAMENŮM NILU 

minisympozium o nejdelší řece světa a zemích, kterými protéká 

Zdeněk Kotulák 

U pramenů Nilu v Ugandě 

Vladimír Jorda 

Nil – staletí záhad a objevů 

Jitka Ševčíková 

Kamenná krása na Nilu 

Vojtěch Ševčík 

Egypt pod hladinou 

Vítězslav Ševčík 

Od Nilu na buggy safari 

Gwadie Ayele 

Modrý Nil v Etiopii 

SPOLEČNOST PŘÁTEL AFRIKY V OLOMOUCI 

v tomto roce oslavuje své 20. výročí vzniku 

http://spa.afrikaonline.cz 

48

Z V E M E V Á S 

Programové oddělení Moravského zemského muzea 

ve spolupráci se Společností česko-arabskou a Společností přátel Afriky 

si Vás dovolují pozvat na cyklus přednášek 

ČESKÁ EGYPTOLOGIE 

3. dubna 2007 

EGYPT A CHETITÉ 

Přednáší: 

Mgr. Jana Mynářová, Ph.D. 

Český egyptologický ústav UK Praha 


EGYPTSKÁ ARCHITEKTURA 

Přednáší: 

Mgr. Jaromír Krejčí, Ph.D. 



EGYPTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ 

Přednáší: 

Mgr. Jiří Janák, Th.D. 



AMENHOTEP III. 

– OSLNIVÉ SLUNCE EGYPTA 

Přednáší: 

doc. PhDr. Břetislav Vachala, CSc. 


ZAČÁTKY V 17.00 HODIN. VSTUPNÉ 25, 20 KČ. 

DIETRICHSTEINSKÝ PALÁC, 

PŘEDNÁŠKOVÝ SÁL, I. POSCHODÍ, 

ZELNÝ TRH 8, BRNO 

49


Egyptologické jaro 2007 

„Memfis v proměnách staletí“ 

Náprstkovo muzeum, přednáškový sál, 

čtvrtky od 17.00 hod. 

5. 4. 2007 

PhDr. Hana Navrátilová, Ph.D. 

Ramessovská Memfis 


Mgr. Jana Mynářová, Ph.D. 

Novoříšská Memfis – město Egypťanů a cizinců 


Pavel Onderka 

Memfis v dobách „černých faraónů“ 


Mgr. Filip Coppens 

Pohřebiště posvátných zvířat v severní Sakkáře 


doc. Dr. phil. Wolf B. Oerter, CSc. 

Koptové v memfidské oblasti 


prof. PhDr. Ladislav Bareš, CSc. 

Velkoměsto mrtvých 

– memfidská pohřebiště v Pozdní době 

(10.–4. stol. př. n. l.) 

50


Cyklus výstavek na téma „Afrika“ 

Výstavky, umístěné ve 2. patře Náprstkova muzea, představí v průběhu roku několik aspektů 

africké kultury. Bude prezentována nejen tradiční kultura, ale i moderní africká společnost. 

Moc fetišů 

8. března – 29. dubna 

Výstava představí oblast Konga z pohledu magie. Návštěvník se seznámí s historií a mocí jednotlivých 

figur nkisi a nkonde, jež jsou uloženy ve sbírkách Náprstkova muzea. Výstava je zařazena 

do programu mezinárodní akce Dny Frankofonie 2007. 

Africké korálky 

10. května – 24. června 

Výstava seznámí návštěvníky nejen s jednotlivými typy korálkových ozdob z různých oblastí 

subsaharské Afriky, ale také představí různé techniky, kterými se tyto ozdoby vyrábí. Ve výtvarných 

dílnách si návštěvníci vyzkouší vlastní dovednost. 

Makondské masky 

5. července – 9. září 

Makondové žijí na území současného Mosambiku. Makondští řezbáři vyrábějí helmové antropomorfní 

masky. Výstava seznámí návštěvníky se základními typy makondských helmových 

masek. 

Jorubské masky – gelede 

13. září – 11. listopadu 

Výstava představí jorubské masky tajné společnosti gelede z oblasti severozápadní Nigérie 

a Beninu. Vystoupení masek nazývané gelede je oslavou ženského předka. Většina masek představuje 

ženy. Tyto ženy nejsou však chápány jako manželky či matky. Většina zpodobněných žen 

jsou obchodnice, které nabízejí své zboží na trhu a jsou zcela ekonomicky nezávislé na svých 

manželích. Významné postavení v této společnosti mají starší ženy, které ovládají tajné znalosti. 

Uctívané jsou ženy, které již nemohou mít děti. Podle Jorubů pouze ženy znají tajemství zrození 

člověka a jen ony dokáží vytvořit lidskou bytost a přivést ji na tento svět. 

Masky Čokve 

15. listopadu 2007 – leden 2008 

Příslušníci etnika čokve žijí na území Demokratické republiky Kongo, Angoly a Zambie. 

Výstava představí sbírku iniciačních masek z oblasti severní Angoly. Doprovodné texty k této 

výstavě budou vytvořeny ve spolupráci s ředitelem Antropologického muzea v Luandě 

s dr. A. Kwononokou. 

51

Bulletin Společnosti přátel Afriky 

a Společnosti česko-arabské 

č. 1 – březen 2007, 15. ročník. Uzávěrka tohoto čísla byla 14. 3. 2007 

Bulletin je vydáván za přispění 

Odboru kulturních a krajanských vztahů Ministerstva zahraničních věcí ČR. 

Redakční rada: 

Návrh obálky: 

Uspořádala: 

Výroba: 

PhDr. JAROSLAV BUREŠ, CSc., Ak. sochař JIŘÍ ČERNOCH, 

doc. PhDr. EDUARD GOMBÁR, CSc., JUDr. JIŘÍ HLAVÁČEK, 

Mgr. MIROSLAV HOUSKA, PhDr. JOSEF POLÁČEK, CSc., 

doc. Ing. DANA ŠTEMBERGOVÁ, CSc., PhDr. MARCELA PALÍŠKOVÁ, 

MILENA ZEITHAMLOVÁ 

VLADIMÍR PECHAR 

Ing. MARIE HRUŠKOVÁ 

ESKIRA s.r.o. 

Kontaktní adresa: Jerevanská 7, 100 00 Praha 10, tel. 604 378 949 

Společnost přátel Afriky – webová stránka: spa.afrikaonline.cz 

– e-mail: spa@afrikaonline.cz 

Společnost česko-arabská – webová stránka: czech-arab.org 

– e-mail: info@czech-arab.org 

Příspěvky do Bulletinu můžete posílat mailem na adresu: bulletin@czech-arab.org

ÄÃ­slo 1/2007 (formÃ¡t Adobe PDF - 4.33 MB) - SpoleÄnost pÅÃ¡tel Afriky

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?

ÄÃslo 1/2007 (formÃ¡t Adobe PDF - 4.33 MB) - SpoleÄnost pÅÃ¡tel Afriky