Číslo 1/2007 (formát Adobe PDF - 4.33 MB) - Společnost přátel Afriky

KULTURA
Ryszard Kapusćiński
cestovatel, spisovatel, afrikanista
S Ryszardem Kapusćińskim jsem se sešel
poprvé v Addis Abebě, když tam císař Haile
Selasie připravoval založení Organizace africké
jednoty. Napsal jsem o tom tehdy pro své noviny
zprávy a reportáže, stejně jako Ryszard
napsal pro své. Za několik let o tom Ryszard
napsal knihu. Zvláštní, pozoruhodnou, ne příliš
rozměrnou publikaci fiktivních rozhovorů,
týkajících se události, jíž jsme byli oba svědky,
rozhovorů s lidmi, kteří se pohybovali kolem
tehdejšího císaře a znali poměry „Na dvoře krále
králů“. Tak se taky knížka jmenovala. A měla
úspěch nejen v Polsku a nejen v Evropě. Když
vyšla u nás, rád jsem k ní napsal doslov.
Po úspěchu tohoto díla následovaly další práce
Ryszarda Kapusćińského, z nichž nejvíce
zaujaly esejistické reportáže z Íránu (Na dvoře
šáha šáhů), ze střední Ameriky (Fotbalová válka)
a později ze Sovětského svazu (Impérium).
To už nebyly jen reportáže, ale úvahy plné
faktů a hledání pravdy. Kapusćińského knihy se
dostaly do celého světa a autor bvl označován
za mistra lapidární formy a analytika politických
převratů a sociálních procesů v „třetím světě“.
V 90. letech, po jeho afrických esejích pod
titulkem „Eben“, se stal nejen v Polsku, ale
po celém světě vyznamenávaným autorem.
Poláci ho zvolili novinářem století, ve Španělsku
dostal cenu prince Asturského, v Německu
byl navržen na cenu Egona Erwina Kische.
I když psal o kterémkoli místě na světě, jež
poznal, jeho největším námětem zůstávala
Afrika, tedy především lidé Afriky. Kapusćiński,
který prožil v Africe řadu let, nás ve svých
statích a esejích přesvědčuje, že nejen dříve,
ale i nyní Evropa a Amerika Africe nerozumí,
a proto se k ní chová neadekvátně. Na příkladech
úkazuje, že neklid v Africe je do značné
míry importovaný, vyvolaný staletími kolonizace
a útlaku. Přitom Afričané jsou – a v autorových
esejích z Afriky je to jasně cítit –
v podstatě mírumilovní a poctiví lidé, i když
známe případy některých vůdců, na jejichž
poctivost bychom nesázeli. Kapusćińského
obraz Afriky je proto skutečně nanejvýš
humanistický a zároveň pravdivější než obraz
Afriky, jak jej známe ze současných sdělovacích
prostředků.
Ve svých posledních dílech se Kapusćiński
Afrikou, ale i ostatními částmi světa, které
procestoval, zabývá hlouběji, filozofičtěji, univerzálněji.
Zdraví mu nedovolilo už tolik
cestovat, a tak se vrací ke svým zápiskům
a jaksi „ke kořenům“. Píše své zážitky jako
reportér „Svět v poznámkovém bloku“ a nakonec
jakousi závěrečnou zprávu „Moje cesty
s Herodotem“, reflexe výprav, na něž se padesát
let vydával, a to s knížkou, kterou dostal,
když mu bylo 24 let a kterou prý stále vozil
s sebou při putování po světě. Pasáže z „Historií“
Herodota z Hallikarnasu (5. století
př. n. l.) jsou mu odrazovým můstkem, námětem
k úvahám o světě dneška při srovnávání se
světem před více než dvěma tisíciletími. Je to
dílo plné zajímavých poznání, neuvěřitelných
příhod a porozumění světu.
Kapusćiński napsal kromě knih i mnoho
článků, analýz a studií týkajících se žurnalismu
a světa médií vůbec.
V jednom americkém časopisu vyšla jeho
stať o změnách v obsahu médií: „Dříve byla
hodnota novinářské informace měřena tím, jak
obtížné bylo nalézt pravdu. Neboť v pravdě
spočíval důležitý instrument v boji o vliv
a moc … Dnes hodnota informace není opřena
o pravdu, nýbrž o atraktivnost. Musí se
zkrátka dobře prodávat. Pravdivá informace
nemá žádnou cenu, pokud není zpracována
senzačně a nezaujme náladové publikum …“
Když se stalo jasným, že informace je
výnosný obchod, pronikl do říše médií bezohledně
velký kapitál. Dříve idealističtí hledači
pravdy byli ve vrchních poschodích
mediálního světa nahrazeni obchodníky.
Tradiční kritéria jako „pravdivost“ nebo
„vylhanost“ nejsou už vůbec důležitá. Infor-
28