ÄÃslo 1/2007 (formÃ¡t Adobe PDF - 4.33 MB) - SpoleÄnost pÅÃ¡tel Afriky

More documents

Recommendations

Info

S T U D I E A D O K U M E N T Y Posledně jmenovaní byli považováni za obzvlášť důležité „prodejné přisluhovače“ režimu a jako takoví určeni k likvidaci. Nesmiřitelný postoj islamistů k novinářům lze demonstrovat na faktu, že se na něm shodly i jinak vzájemně si konkurující skupiny, radikální GIA a relativně umírněná AIS (Islámská armáda vykoupení), jež vznikla až po zrušení výsledků parlamentních voleb a jejíž bojovníci se mnohdy rekrutovali ze členů zrušené politické strany FIS (Islámská fronta spásy). Zatímco GIA považovala za potenciální cíl eliminace každého, kdo nebyl v jejích řadách, AIS se omezovala na likvidaci pouze těch osob, „které se aktivně podílejí na boji proti islamistům, včetně členů místních samospráv, vojáků, policistů a samozřejmě udavačů.“ Schovívavá byla AIS i vůči cizincům, jejichž vraždy odsuzovala, nejednalo-li se o ty, kteří „přijeli do Alžírska v rámci vojenské spolupráce s diktátorským režimem, nebo dokonce trénují vojáky tohoto režimu v boji proti mudžáhidům.“ O nutnosti boje proti novinářům ovšem panovala mezi oběma islamistickými organizacemi shoda. Jak GIA tak AIS jim hrozily smrtí, pokud nepřestanou se svou kampaní založenou na překrucování a zkreslování faktů. V komuniké GIA z roku 1993 se psalo, že „pokud proti nám budou novináři bojovat perem, my proti nim budeme bojovat mečem“. AIS zase hrozila smrtí těm novinářům, kteří spolupracovali „s touto zvrhlou tyranií“. AIS však v praxi své hrozby vůči novinářům nikdy neuplatnila. V jednom z mála případů únosu dokonce novináře propustila, protože ho její islámský soud shledal nevinným. Ze strany GIA, která byla za vraždy novinářů odpovědná, se pak jednalo o součást její strategie zlikvidovat, pomocí násilí dosahujícího až absurdních rozměrů, základy dosavadního fungování společnosti. O tom svědčí i fakt, že u vražd novinářů nerozhodovalo jejich politické či náboženské přesvědčení ani to, jestli psali francouzsky či arabsky, ani politické zaměření jejich periodika. Nerozlišovalo se ani podle sociálního klíče, většina zavražděných novinářů bydlela v lidových čtvrtích, často ve velmi chudých předměstích Alžíru. Je pravda, že mnozí novináři, hlavně frankofonní, byli skutečně velmi tvrdými zastánci „vyhlazení“ islamistů a často kritizovali režim za jeho „kompromisní“ přístup. Někteří z nich dokonce označovali za chybu, že se v zemi vůbec kdy konaly svobodné volby. Obětmi útoků se však stávali i novináři velmi tvrdě kritizující režim, kteří nesouhlasili se zrušením výsledků voleb a nastolením polovojenské vlády. Ušetřeni nebyli ani proislamističtí novináři arabsky vyjadřující svůj odpor vůči „západní kulturní invazi, sekularismu a modernitě“. Jako příklad je možné uvést vraždu Bensadallaha Lahséna, ředitele týdeníku El-Irchad, který byl svými postoji blízký umírněnému islamistickému hnutí Hamas (Hnutí za mírovou společnost). Terčem útoku se stala i mladá redaktorka Chedídža Dahmání, která byla čerstvou absolventkou islámských věd. Cílem radikálních islamistů z GIA tedy nebyla cílená eliminace protivníků „bojujících perem“, ale zastrašení každého, kdo se jakýmkoliv způsobem podílel na fungování alžírské společnosti. V případě vražd novinářů se navíc bezpochyby jednalo i o zvýšení potřebné publicity. Zbývá dodat, že GIA byla tvořena často nezávisle operujícími skupinami, jejichž velitelé, „emíři“, se v nemálo případech rekrutovali z řad místních zlodějů, překupníků či dealerů drog. Motivy jejich aktivit tedy leckdy nebyly náboženské ani politické, ale čistě zištné či osobní. Informace pod kontrolou Ve druhé polovině 90. let dala umírněná skupina AIS přednost vyjednávání s režimem, zatímco GIA se propdla do vnitřních bojů mezi jednotlivými frakcemi. Brutální masakry z let 1997 a 1998 byly jen krvavou labutí písní ozbrojeného islamistického povstání. Ve stejné době ustaly i vraždy novinářů. Aktivity GIA měly sice na svědomí život více než padesáti žurnalistů a další dvě stovky jich zahnaly do emigrace, pro svobodu slova v dlouhodobém horizontu ovšem hrozbu znamenat nemohly. Ta je v Alžírsku, tak jako i v jiných arabských zemích, dlouhodobě ohrožena spíše tlakem ze strany režimu, eko- 20
S T U D I E A D O K U M E N T Y nomickými faktory, stejně jako nedostatkem tradice a zkušeností. Nezávislý tisk začal v Alžírsku fungovat po demokratických reformách na konci 80. let. Režim si tehdy ponechal kontrolu jen nad televizí a rozhlasem. V prvním roce existence nezávislého tisku požívali novináři asi největší svobody slova v moderní historii Alžírska. Režim však brzy začal rozvíjet metody, kterými hodlal získat nad šířením informací opět kontrolu. Většina těchto metod se pohybovala v rámci platných zákonů. V době islamistického povstání však bylo až nápadně mnoho případů vražd novinářů, které nikdy nebyly vyřešeny. Novináři i zahraniční pozorovatelé se shodují, že režimu nebyla zmizení některých novinářů vůbec proti mysli. Leccos nasvědčuje, že to byl i příklad Tahára Džaúta, citovaného v úvodu. Ten totiž tehdy patřil mezi nejhlasitější kritiky režimu. Je podivné, že jeden z údajných vrahů, které policie pár dnů po novinářově smrti vypátrala, byl v době vraždy v Maroku, zatímco druhý byl právě na tréningu se svým házenkářským týmem. V boji o kontrolu nad tiskem však režim používal a dodnes používá spíše legální metody, v jejichž aplikaci se stal opravdovým přeborníkem. Jedním z nejoblíbenějších způsobů, jak uplatnit autoritu režimu, je ekonomický nátlak na vydavatele. Ten byl nejsnáze aplikovatelný zejména v době, kdy v Alžírsku existovaly pouze státem ovládané tiskárny a reklamní agentury. Dluh vydavatele tiskárně byl zpravidla tolerován do doby, než se na stránkách jím vydávaných novin objevil příliš kritický článek či nevhodná karikatura. Pak se mohlo stát, že se noviny vůbec nedostaly do tisku a jejich vydavateli byla navíc účtována pokuta za opožděnou platbu. Tato situace se v posledních letech mírně zlepšila díky existenci soukromých tiskáren. Například nejčtenější deníky, arabofonní El-Khabar a frankofonní El-Watan, tisknou svá vydání pro hlavní město v soukromých tiskárnách. Také soukromé tiskárny jsou ale pod přísným dohledem a v několika případech byly i ony odsouzeny k peněžitým trestům. Časté jsou též zásahy proti jednotlivým novinářům. Ty probíhají v zásadě dvojím způsobem. Nejjednoduší je, pokud se justici podaří prokázat, že novinář se provinil proti zákonu, který trestá hanobení ústavních činitelů. To byl příklad karikaturisty Ali Dilema z frankofonního listu Liberté, který byl v roce 2003 odsouzen za kresby zesměšňující kampaň za znovuzvolení prezidenta Butefliky. V nedávné době, během aféry kolem karikatur proroka Muhammada, byli uvězneni novináři z arabofonních časopisů Ar-Risála a As-Sáfir. Tito stoupenci umírněného islamismu byli přesvědčeni, že alžírští muslimové mají právo vidět na vlastní oči karikatury, které zesměšňují islám, a ve svých časopisech otiskli jejich kopie. Byli okamžitě zatčeni a souzeni podle zákona o rouhání. Použití tohoto zákona, který v Alžírsku normálně existuje pouze de iure, ukazuje vynalézavost vládnoucího režimu v boji proti nezávislému tisku. Druhým způsobem používaným proti jednotlivým novinářům je obvinění z trestného činu, který s novinářskou profesí nijak nesouvisí. Asi nejznámějším je případ Muhammada Benšikú, který se stal doslova symbolem boje za svobodu slova. Ten byl po návratu z návštěvy Francie v roce 2003 obviněn z porušení devizového zákona. Benšikú byl ovšem známým a neúnavným kritikem Buteflikova režimu. O ministru vnitra Jazídu Zerhúnímu uveřejnil reportáž, ve které ho obvinil z mučení vězňů v 70. letech. Prezidenta republiky pak zřejmě příliš nepotěšil publikací knihy: Buteflika, alžírský podvodník. Odsouzený novinář je dodnes ve vězení. Proti jehu listu Le Matin byl navíc použit starý trik: pod hrozbou dalšího obvinění musel do 72 hodin zaplatit dlužné částky státní tiskárně. Nekritizovat zadarmo Existující limity svobody slova v Alžírsku však nemá na svědomí pouze vládnoucí autoritativní režim. Na vině jsou často vydavatelé i samotní novináři. Někteří vydavatelé jsou jen nastrčenými loutkami režimu a jimi vydávané 21
Page 1 and 2: OBSAH Z NAŠÍ ČINNOSTI Jiří Hla
Page 3 and 4: Z NAŠÍ ČINNOSTI Zpráva o činno
Page 5 and 6: Z N A Š Í Č I N N O S T I i v r.
Page 7 and 8: Z N A Š Í Č I N N O S T I Do př
Page 9 and 10: Z N A Š Í Č I N N O S T I ských
Page 11 and 12: Z N A Š Í Č I N N O S T I f) vš
Page 13 and 14: Z N A Š Í Č I N N O S T I Aktivi
Page 15 and 16: S T Á T N Í S V Á T K Y A V Ý Z
Page 17 and 18: JUBILEA Cestovatel Miroslav Zikmund
Page 19: STUDIE A DOKUMENTY Řekni to a zem
Page 23 and 24: S T U D I E A D O K U M E N T Y už
Page 25 and 26: S T U D I E A D O K U M E N T Y ž
Page 27 and 28: S T U D I E A D O K U M E N T Y ný
Page 29 and 30: K U L T U R A mace je plně závisl
Page 31 and 32: INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI Nadace Ann
Page 33 and 34: I N F O R M A C E A Z A J Í M A V
Page 45 and 46: C O S I P Ř E Č Í S T zahraničn
Page 47 and 48: C O S I P Ř E Č Í S T Zdeněk V
Page 49 and 50: Z V E M E V Á S Programové odděl
Page 51 and 52: Z V E M E V Á S Cyklus výstavek n

ÄÃ­slo 1/2007 (formÃ¡t Adobe PDF - 4.33 MB) - SpoleÄnost pÅÃ¡tel Afriky

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?

ÄÃslo 1/2007 (formÃ¡t Adobe PDF - 4.33 MB) - SpoleÄnost pÅÃ¡tel Afriky