BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Univerzita Jana Amose Komenského Praha 

Bakalářské kombinované studium 2005 - 2008 

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 

Andrea Nedavašková 

MANIPULACE V MÉDIÍCH 

Praha 2008 

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Milan Soška

Prohlašuji, 

že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala zcela samostatně 

a uvádím v ní veškeré prameny, které jsem použila. 

Andrea Nedavašková 

Praha, 3. března 2008 

2

Poděkování 

Děkuji panu PhDr. Milanu Soškovi, vedoucímu mé práce, za trpělivost, ochotu 

a cenné rady při zpracovávání tohoto textu. Také děkuji své rodině za podporu. 

3

OBSAH 

Úvod ........................................................................................................... 6 

1 Teoretická východiska .......................................................................... 8 

2 Mediální komunikace versus manipulace ..............................................11 

2.1 Metody a účinky manipulace ..............................................................12 

2.1.1 Objektivita informací ..................................................................13 

2.1.2 Selekce informací .......................................................................13 

2.1.3 Důležitost informací ....................................................................14 

2.1.4 Nestrannost .................................................................................15 

2.1.5 Vyváženost a prostor ...................................................................15 

3 Síla slova ...........................................................................................17 

3.1 Volba řeči ...........................................................................................19 

4 Manipulátoři ..........................................................................................20 

4.1 Novináři ...........................................................................................20 

4.2 Vydavatelé .........................................................................................22 

5 Opatření proti manipulaci .....................................................................23 

5.1 Novinářská etika .................................................................................23 

6 Manipulace a její formy .........................................................................26 

6.1 Druhy manipulace podle subjektivity ..................................................27 

6.1.1 Psychologie masy .......................................................................28 

7 Skandál neboli aféra ...............................................................................31 

7.1 Skandál jako moderní pranýř ..............................................................31 

7.1.1 Preventivní účinek ......................................................................32 

4

8 Aféra Watergate .....................................................................................34 

8.1 Důsledky řešení ..................................................................................37 

9 Aféra Spiegel ..........................................................................................40 

10 Shrnutí: prognózy a postupy .................................................................43 

11 Závěr ...........................................................................................45 

12 Seznam použité literatury ......................................................................47 

5

Úvod 

Každý z nás by si jistě přál žít ve svobodné, demokratické zemi a společnosti. 

Abychom však mohli svobodně žít a projevovat se, je zapotřebí mít přísun 

objektivních informací. Tento fakt není leckdy zcela splnitelný. Konkrétně v naší 

zemi tomu není tak dávno, kdy totalitní režim sděloval občanům zprávy 

cenzurované, pěl ódy na spřátelené socialistické země a v zemích západních viděl 

záškodníky a narušitele našeho poklidného soužití v tzv. Potěmkinově světě. 

Avšak i demokratická společnost není před cenzurou a zkreslováním zpráv zcela 

uchráněna. Zaleží na tom, zda se lež a manipulace staly běžnou součástí 

mediálního světa. 

Ve své práci se věnuji problematice manipulace ve veřejných prostředcích. 

Známý americký film Vrtěti psem 1 z roku 1997, v jehož hlavních rolích hrají 

Dustin Hoffman, Robert De Niro a Anne Heche, pojednává o washingtonském 

poradci a expertu na politickou propagandu (De Niro), který odvádí pozornost 

voličů před blížícími se volbami od prezidentské sexuální aféry. Najímá proto 

hollywoodského producenta (D. Hoffman), aby zinscenoval falešnou válku. 

Název filmu v sobě obsahuje vtip: „Proč pes vrtí ocasem Protože pes je 

chytřejší než ocas. Kdyby byl ocas chytřejší, vrtěl by ocas psem…“ Způsobů, jak 

interpretovat tuto slovní hříčku, je více, nicméně význam je obdobný – pes je 

veřejné mínění a ocas média, nebo pes jsou média a ocas politické kampaně a do 

třetice pes jsou lidé a ocasem je vláda. 

Film Vrtěti psem se dotýká závažných témat, jako je manipulace 

masmédií a veřejného mínění. Shodou okolností záhy po uvedení filmu do kin byl 

americký prezident Bill Clinton zapleten do sexuálního skandálu s Monikou 

Lewinskou. V průběhu let 1998 a 1999, kdy tato aféra dominovala americké 

politice, se USA zapojily do tří vojenských operací. Jaké je tedy postavení médií 

ve společnosti a vliv na ni a opačně Je svoboda slova sama o sobě zárukou 

plurality názorů Je možné, aby v demokratické společnosti byla média 

manipulována, nebo je to jen fikce George Orwella z románu 1984 To jsou 

otázky, které stály na počátku této práce. 

1 Režie: Levinson, B., Wag The Dog, 1997. 

6

První kapitola se zabývá teoretickými východisky demokratického 

projevu. Na konkrétních příkladech si ukážeme, jakou moc média měla už na 

začátku 20. století v Americe. Přes problematiku bílých a černých obyvatel se 

z Ameriky přeneseme do Evropy, konkrétně do předvolebního období 

v sousedním Německu. 

Druhá kapitola se podrobněji věnuje manipulaci v médiích, metodám a 

účinkům. Zaměříme se na důležité postupy při výběru zpráv, pro něž je velmi 

důležitá nejen objektivita, nestrannost a vyváženost. 

Třetí kapitola pojednává o nedílné součásti možného způsobu manipulace, 

kterým je mluvené slovo a jeho síla. Uvedu i názorný příklad z literatury, kdy 

mistrné ovládání řeči před masovým shromážděním může zvrátit názory davu 

během několika málo okamžiků. 

Ve čtvrté kapitole bych se chtěla zaměřit na hlavní aspekt možné 

manipulace, kterými jsou především novináři či vydavatelé. Ti jsou totiž u zrodu 

zprostředkování informací a mají vliv na jejich utváření. Ať už z hlediska 

prezentování subjektivních názorů, nebo z hlediska financí. 

Existují nějaká možná opatření proti manipulaci Touto problematikou se 

zabývá pátá kapitola. Díky etickým kodexům, ale především našim morálním 

hodnotám bychom tomuto problému měli umět předcházet, nebo se o to alespoň 

snažit. 

V šesté kapitole se zaměřím na manipulaci a její nejčastější formy, jež jsou 

aplikovány hlavně na masovou společnost. Psychologický vliv na masy je 

alarmující, proto by mu měla být věnována velká pozornost. 

V sedmé kapitole rozebírám pojem skandál – aféra. Může mít skandál 

pozitivní dopad Nebo se jenom jedná o reklamu konkrétní osoby nebo skupiny 

V následujících dvou kapitolách, tedy v kapitole osm a devět, se 

podrobněji zaměřím na dosud nejznámější světové kauzy, jakými jsou bezesporu 

aféra Watergate odehrávající se roku 1972 ve Spojených státech a o deset let starší 

aféra Spiegel z Německa. 

V desáté kapitole nastíním, co je možným důsledkem manipulace, byť 

v demokratických společnostech. Ústy odborníka zmíním způsob, jak by se dalo 

podobným situacím předcházet. 

7

1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA 

Podle Karla Hvížďaly 2 vykonaly v mediální demokracii tisk, rozhlas a televize 

nejprve roli tzv. kultivátora politického klimatu země. Jak média kultivovala 

politické klima například ve Spojených státech, dokazuje nejlépe na tom, jak se 

podílela na proměně vztahu bílých a černých obyvatel. 

První revoluční krok způsobil v Americe černošský týdeník The Chicago 

Defender, Chicagský obhájce nebo obránce. Tento časopis založil v roce 1905 

Robert S. Abbott. Do té doby černošští obyvatelé, žijící na jihu země, neměli 

žádný jiný způsob veřejné komunikace než ústní. The Chicago Defender už jen 

svojí existencí změnil celou situaci a tím začal měnit celou Ameriku. Tato cesta 

obměny však nebyla vůbec jednoduchá. Na jihu ho totiž bílí obyvatelé považovali 

za podvratnou tiskovinu, neboť se v něm objevovaly zprávy, které jižanské noviny 

zakazovaly, a sice o lynčování a vraždách v řadách černošského obyvatelstva. The 

Chicago Defender tiskl inzeráty a nabízel práci na severu, kde se rasismus 

neprojevoval v takové míře a i výdělky byly nesrovnatelně lepší. The Chicago 

Defender tak přinášel černošskému obyvatelstvu naději na lepší život. 

Distributory prvních černošských novin byli černošští průvodčí 

Pullmannových vagonů, které Amerikou projížděly křížem krážem. Náklad 

týdeníku The Chicago Defender rostl stejně jako migrace černošských obyvatel 

směrem na demokratický sever: počátkem roku 1916 činil náklad 33 000 výtisků a 

v roce 1919 to už bylo více než 130 000 3 . 

Za druhý krok této proměny lze považovat zpravodajství nejprve Johna 

Pophama z The New York Times z okresu Tallahatchie. Zde byl v létě roku 1955 

zabit černošský chlapec Emmett Till. Díky Pophamovi, ke kterému se záhy 

přidaly i další severské a metropolitní noviny, se z procesu s vrahy stala mediální 

událost, která ze zločinu, jakých se na jihu děly měsíčně zřejmě desítky, udělala 

celostátní událost. V těchto dnech se zrodilo nové novinové tématické pole, 

kterému se od té doby říká občanská práva. Z nich se postupně artikulovala lidská 

práva, která jsou součástí i naší ústavní Listiny základních práv a svobody. 

2 Viz Hvížďala 2005, s.181. 

3 In Hvížďala 2005. 

8

Za třetí krok označil Hvížďala 4 televizi, jež urychlila dopad černé kultury 

na každodenní život Ameriky, a to zejména prezentací hudby a sportu, kde začali 

černošští umělci vynikat a probojovali se na žebříčku popularity mezi bílé 

interprety. 

V druhé půlce 20. století se ke kultivační roli médií připojila další, a sice 

kontrolní. Tisk, rozhlas a televize začaly ještě důsledněji sledovat ostatní tři pilíře 

moci; ústavní, výkonnou a soudní. Tuto roli médií je možné spatřovat například 

na takzvané Spiegel aféře z roku 1962 v Německu a aféře Watergate z roku 1972 

v USA. Na obě aféry se ve své bakalářské práci zaměřuji podrobněji v kapitole 

osm a devět. Média v obou případech selhání politiků díky důkladným rešerším 

nejen odhalila a zveřejnila, ale i donutila soudy, aby se ujaly spravedlnosti. 

Vzhledem k těmto událostem se noviny Der Spiegel a The Washington Post 

proměnily v mediální instituce, a staly se pro politiky a jednotlivé politické 

úřady důležitými partnery. Novináři Rudolf Augstein (Der Spiegel), Carl 

Bernstein či Bob Woodward (The Washington Post) se stali mezinárodně 

uznávanými osobnostmi a jejich názory začaly ovlivňovat politická rozhodnutí. 

V diktaturách měla média obdobné výsledky: v roce 1975 v postfrankistickém 

Španělsku se madridský deník El País podílel do značné míry na přechodu od 

diktatury k demokracii. A naposledy Gazeta Wyborcza, tedy volební noviny 

Solidarity, sehrály podobnou roli v roce 1989 v Polsku 5 . 

V létě roku 2002 média poprvé v Evropě dokázala během čtyř měsíců 

svým vlivem změnit mínění obyvatelstva sousedního Německa tak, že od skoro 

jistého vítězství křesťanských stran bylo nakonec přechýleno na stranu sociálních 

demokratů Gerharda Schrödera. Tisk, rozhlas a televize do značné míry rozhodly 

o tom, kdo vyhraje volby. 

S trochou nadsázky by se dalo říct, že o výsledku voleb rozhodla 

novinářka a moderátorka Sabine Christiansenová z veřejnoprávní německé 

televize, která bavorského Edmunda Stoibera v televizním rozhovoru předvedla 

jako nepřipraveného a trochu zajíkavého politika. V podobném rozhovoru obstál 

Schröder nesrovnatelně lépe i kvůli tomu, že byl zvyklý komunikovat se 

špičkovými novináři. Navíc mu pomohl i způsob prezentace jeho negativního 

4 Viz Hvížďala 2005, s. 182. 


9

postoje k válce v Iráku a chování jeho vlády během katastrofálních povodní, jak 

bylo prezentováno v privátních televizích a v bulvárních novinách a médiích 

středního proudu. Byla to právě média, která rozhodla o Schröderově, byť těsném 

vítězství. Byla to však právě i média, která tak zastínila dvě nejpodstatnější 

otázky: špatnou hospodářskou situaci v zemi a růst nezaměstnanosti. Veřejnosti 

zprostředkovala falešný obraz. 

10

2 MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE VERSUS MANIPULACE 

„Když byl svět ještě mladý a lidé byli jako bozi, 

nebyli žádní reportéři… jen básníci.“ 

Dixon Wector 6 

Na začátku je informace. Bez informace totiž není možné cokoliv řídit a 

hospodařit, není ani možné rozvíjet civilizaci či vědu. Pokud věnujeme pozornost 

informaci v říši lidí, docházíme k závěru, že vzájemné dorozumívání je jednou ze 

základních funkcí člověka, ba dokonce všech živých bytostí. Bez výměny 

informací by nemohla vzniknout lidská společnost, civilizace, kultura, věda. 

Zkrátka nic, co je neodmyslitelně spojováno s člověkem. V dnešní době má 

informace zásadní vliv na společnost jako celek stejně jako na jedince. Formuje a 

může zásadním způsobem ovlivnit naše názory. Při tak velkém objemu informací, 

v jehož centru se dnes a denně ocitáme, je obtížné se orientovat. Opačným 

extrémem je pak nedostatek informací (cenzura, informační embargo). Ideálně 

vyvážený objem je zřejmě nedosažitelný i přes fakt, že jsou média v mnoha 

zemích legislativně regulována. 

Svobodný přístup k informacím patří k základním lidským právům. Jeho 

zakotvení a garance v právním řádu je neoddělitelnou součástí demokratického a 

právního státu. Jak však historie ukazuje, na časové ose najdeme hned několiko 

období, kdy docházelo ke zkreslování informací. Ať už to byla křesťanská církev 

pálící vědecké knihy, či cíleně řízená propaganda a potlačování „nepohodlných“ 

informací fašisty nebo komunisty. 

Mediální masová komunikace je úzce spjata s médii. Maciej Ilowiecky a 

Tadeusz Zasepa 7 uvádí, že se jedná o společenskou komunikaci, která je 

artikulována prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize. Její podoba nejvíce závisí 

na tradici a kultuře celé společnosti, na stavu demokracie, stejně jako na etických 

6 In Meyrowitz 2006, s. 219. 

7 Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s.14. 

11

principech lidí pracujících v médiích. Ideálním vzorem by bylo naplnění 

novinářského poslání vůči společnosti. Tento vzor však není zcela jednoduše 

splnitelný, neznamená to však, že není potřeba se o to snažit. Toto úsilí totiž 

zahrnuje užitečné povědomí o tom, jaký vliv mají masmédia na společenské 

vědomí. I přes to, že vědomosti samy o sobě neudělají z lidské bytosti bytost 

mravnou, mravnost musí využívat vědomostí. Zjednodušeně řečeno, musíme 

vědět, že je to způsob, kterým můžeme někoho ohrozit nebo učinit nešťastným. 

Ve smyslu manipulace v masmédiích se jedná o zkreslování – zkreslená 

představa skutečnosti, kterou novináři či producenti zpráv díky určitému 

„předvýběru“ potažmo způsobu prezentují v masových médií, stejně jako z toho 

vyplynuvší deformovaní divákova nebo čtenářova vnímání. 

Manipulace médií prováděná státem je v zemích, kde právě onen stát 

kontroluje a řídí tisk zcela běžná. V zemích, kde vládne svoboda tisku, je tento 

pojem chápán jako politický manévr. 

Ilowiecky a Zasepa 8 používá pro roli médií v konkrétních společnostech 

velmi vhodný příměr dvou zrcadel: masmédia jsou zrcadlem lidí a lidé jsou 

zrcadlem masmédií. Zrcadlo sice zobrazuje skutečnost, přesto ji více či méně 

deformuje. Proto je nutné vědět, co je zkresleno v našem obraze a co je zkreslené 

v odrazu reality, ve které se ocitáme. 

2.1 METODY A ÚČINKY MANIPULACE 

Snaha o absolutní objektivitu a neutralitu médií naráží pochopitelně na své 

hranice a je samozřejmě v každé společnosti nedosažitelným ideálem. 

Žurnalisticky je totiž zcela nemožné informovat komplexně o každém dění; 

prezentaci zpráv ve všech souvislostech předchází nutné zpracování a příprava 

faktů pro jejich zveřejnění. Jistá manipulace je tedy už z technických důvodů 

neeliminovatelná. Výběr, místo a čas prezentovaných zpráv a faktů v médiích 

ovlivňuje to, co která společnost začne považovat za nejdůležitější událost a stane 

se prioritou pro celý národ. To vše má podstatný vliv na to, jak posluchači či 

čtenáři přemýšlejí a jaký význam faktům přisuzují. 

8 Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 17. 

12

2.1.1 OBJEKTIVITA INFORMACÍ 

Zpravodajství je založeno na výběru. Čas na zpravodajskou relaci je omezený, 

stejně jako počet stran v tištěném médiu. Tím, že redakce z pravidelného přísunu 

světových i domácích informací vybírá jen ty, které jsou z jejich hlediska důležité 

či zajímavé, postupuje neobjektivně. Objektivitu však nelze v tomto případě 

vnímat jako filozofický pojem, přesto by měl být výběr vyvážený, nestranný, 

podložený a korektní. Za objektivní jej můžeme považovat tehdy, pokud jsou 

fakta striktně oddělena od názorů novinářů potažmo redaktorů. To neplatí 

v případě, kdy se to od nich naopak očekává (sloupky, komentáře), a novináři tak 

mohou své názory a pocity směle vyjadřovat. Musí však být na první pohled 

zřejmé, že se jedná o názor, nikoliv o fakta. 

V případě diskuse nesmí být cítit příchuť žurnalistova vlastního hodnocení 

situace či zúčastněných protagonistů. Zcela zásadní je také schopnost nechat 

promluvit zástupce stran sporu a poskytnout jim, pokud je to možné, stejnou dobu 

pro svá vyjádření. Všechna prohlášení však musí být založena na skutečnostech, 

které jsou na něm prokazatelně nezávislé. V žádném případě tak nelze akceptovat 

smyšlené skutečnosti či důkazy. 

Na druhou stranu objektivita nevylučuje podporu nějakého názoru či faktu, 

pokud jsou používány metody, které jsou v souladu s profesionální etikou, 

například zcela jasným oddělením objektivní informace od vlastního názoru 

novináře nebo redakce. 

2.1.2 SELEKCE INFORMACÍ 

Zásadním elementem objektivního zprostředkování zpráv a tím i případné 

manipulace, je selekce informací prezentovaná novináři. Velká část zpráv se 

nedostane před čtenáře, neboť je považována za informace nevýznamné, neúplné, 

příliš polemické nebo – podle převládající představy – bývají jednoduše už ze 

zlozvyku tříděny. 

Praktické hranice neutrality médií leží tam, kde je to pro novináře zcela 

nemožné, tedy psát o všech dostupných zprávách a informovat o vybraných 

faktech souvisejícím způsobem. Už však jen výběr informací, kterým náleží 

13

ýt zveřejněny, podléhá výběru žurnalistů. Tato selekce jen upevňuje pochybnosti 

o objektivitě zprostředkovaných zpráv. 

Tím může docházet k tzv. rekonstrukci reality prostřednictvím médií, což 

může být vnímáno jako manipulace. Kvůli jednostranné selekci informací 

v médiích tak vzniká jakási karikatura. Ostatně i když jednotlivá ohlášení 

odpovídají skutečnosti, může být působení dezinformace cílené. Taková vědomá 

manipulace jednostranné prezentace zpráv je v rozporu s novinářskou etikou. 

Často se s ní však v praxi setkáváme. 

Na výběr zpráv pro zpravodajské vysílání má také velký vliv čas, neboť je 

jejich podstatou. Časovost je základní veličinou novosti i závažnosti – dva hlavní 

faktory, které patří ve zpravodajství k nejoceňovanějším. Podle Denise McQuaila 9 

posiluje časovost jednu z nejvýznamnějších vlastností komunikačních technologií 

– schopnost překonávání bariery času stejně jako prostoru. „Být první“ nebo mít 

takzvanou exkluzivní zprávu hraje při výběru a hledání priorit v novinách či 

zpravodajství důležitou úlohu. Mnohdy více než všechno ostatní. 

2.1.3 DŮLEŽITOST INFORMACÍ 

I to může být, byť jen velmi subtilním, avšak velmi účinným instrumentem 

manipulace. Výzva pro žurnalistu leží v důležitosti, jež se přičítá rozdílným 

postojům a argumentům. Jeho povinností na jedné straně je poukázat na všechny 

relevantní postoje a argumenty, ale právě skrz tuto důležitost také ujasnit, že tyto 

argumenty mají rozdílnou podstatu. Pokud se mu to nepodaří, mluvíme tak o 

úmyslném zprostředkování informací. Pod tímto pojmem rozumíme zkreslené 

nebo nevyvážené zveřejnění faktů, které neodpovídá novinářské etice. Cíl a 

stupeň objektivního zprostředkování informací se stává v mnohých zemích 

kontroverzním tématem, kdy příčina podléhá praktickému, ale i teoretickému 

naturelu konkrétního státu. Jednotlivé noviny či vysílání vědomě zastupují určitou 

pozici a sympatizují s konkrétní politickou stranou nebo názorem. S tímto 

související „zabarvení“ prezentace zpráv neoznačujeme jako manipulaci, ale jako 

svobodné vyjádření názoru redakce nebo celého vydavatelství. 

9 Viz McQuail 2007, s. 246. 

14

2.1.4 NESTRANNOST 

Pod tímto výrazem nacházíme soubor aktivit vedoucích k tomu, aby žádný 

názorový, myšlenkový ani umělecký proud nebyl zvýhodněn před ostatními. 

Absolutní nestrannost a vyhýbání se politickým komentářům se vyžaduje 

od veřejnoprávních televizí, které se tak stávají skoro vždy a všude politickým 

nástrojem nebo nástrojem nějaké nátlakové nebo zájmové skupiny. Vztahy mezi 

společností a médii bývají totiž často zprostředkovány těmito spíše neoficiálními, 

přesto mnohdy organizovanými skupinami 10 . Ty se často snaží přímo ovlivnit 

činnost médií a zejména vymezit limity, které určují, co smějí média publikovat. 

Může jít o nejrůznější náboženská, profesní či politická uskupení. Jejich témata 

pak často souvisejí s morálkou, domnělou politickou předpojatostí a zastoupení 

menšin. Například ve Spojených státech je na média vyvíjen velký tlak, aby byla 

pozitivní vůči menšinám všeho druhu a citlivější k potřebám zranitelným skupin, 

jako jsou děti, chudí, postižení, lidé bez domova nebo duševně nemocní 11 . 

Přesto jsou média v reakci na takový tlak obyčejně opatrná a v ústupcích 

ze své autonomie zdrženlivá. 

2.1.5 VYVÁŽENOST A PROSTOR 

Omezený prostor pro každou jednotlivou zprávu má za následek skutečnost, že 

některé problémy nelze převést do tak krátkého časového úseku. Tvůrce spotu pak 

stojí před otázkou, zda je možné vynechat některé souvislosti, aniž by utrpěla 

objektivita. Čas na podávání informací omezuje především televizní a rozhlasové 

zpravodajství. Naopak v tisku je místo definováno pouze plochou. Proto je 

zpravodajství v novinách obsáhlejší a ve svém důsledku komplexnější. Omezí-li 

se divák při čerpání informací pouze na televizní zpravodajství, bude s velkou 

pravděpodobností ochuzen nejen o souvislosti a detaily vysílaných zpráv, ale 

dokonce se o některých událostech nedozví vůbec. 

10 Viz McQuail 2007, s. 233. 

11 In McQuail 2007. 

15

McQuail 12 uvádí, že prostorové vztahy mají na tok a výběr zpráv značný 

vliv, míněno ve smyslu fyzické vzdálenosti. Čím blíže místu, kde předpokládané 

publikum žije, se událost odehrála, tím pravděpodobněji bude zaznamenána. 

Fyzická vzdálenost jako rozhodující faktor však může být potlačena, pokud 

k tomu přispějí jiné faktory, jako například moc nebo vlastní charakter události – 

její rozsah nebo negativita. Vedle možnosti pozorovat existuje ještě požadavek na 

objektivní zpravodajství, jež praví, že důkazem pravdivosti je určení místa, kde 

k události došlo. Událost, u níž nemůžeme ověřit místo konání, je podle 

McQuaila 13 „neudálost“. 

12 Viz McQuail 2007, s. 244. 

13 In McQuail 2007. 

16

3 SÍLA SLOVA 

Podle Viktora Farkase 14 je naše chápání světa neodmyslitelně spojeno s jazykem. 

Západní jazyky jsou obzvlášť dobře uzpůsobeny pro přenos propagandy, protože 

jsou svojí nejhlubší strukturou založeny binárně (ano/ne – podobně jako počítač). 

Odpovídá to našemu způsobu myšlení, který směřuje ke kategorizování reality do 

protikladných archetypů: černá/bílá, dobro/zlo, my/oni, mužské/ženské, 

pravda/lež, tělo/duše, příčina/následek, láska/nenávist atd. Tento analytický 

způsob pozorování velmi napomáhá při odhalování záhad přírody, ale svádí 

bohužel k myšlení v absolutních veličinách i při komplexním stavu věci. 

Psychologové hovoří o tom, že se z jazyka může stát svěrací kazajka – a právě do 

ní nás chce navléci již zmiňovaná propaganda. Adolf Hitler 15 se vyjádřil, že 

v propagandě nemají rozmanité odstíny místo; musí být buď pozitivní, nebo 

negativní. Podle něj tajní nebo méně utajení svůdci nemají už ze své podstaty 

zájem rozšiřovat úhel pohledu, naopak se snaží omezovat jej a polarizovat do 

konečného efektu. Masy rozhodně nemají myslet, ale mají se orientovat na 

jednoduché formule, symboly a hesla. 

Farkas 16 uvádí, že ve skutečnosti začíná manipulace hned prvním 

vysloveným nebo vytištěným slovem, a to ve všech oblastech. Před zavedením 

rozhlasu a televize bylo zapotřebí pořádat náročná masová shromáždění. 

Technický pokrok umožňuje dosáhnout téměř na každého občana, který navíc 

očekává, že ho někdo povede. Už William Shakespeare ve svém díle Julius Caesar 

mistrovsky ukázal, jak je snadné v průběhu jediného veřejného shromáždění 

dokonale zvrátit postoj velkého množství posluchačů, a to dokonce dvakrát. Je to 

dodnes nepřekonaný příklad mechanismů zcela platných a aktivních také 

v současnosti. 

Po zavraždění diktátora Caesara lid zuří a požaduje hlavy vrahů, 

především tu Brutovu. Ten vystoupí a žádá o slovo. Lid protestuje, přesto 

naslouchá. Brutus v obratném proslovu vysloví, že právě on musel spolu 

s ostatními atentátníky zbavit Řím zlého tyrana, který zamýšlel provést státu a 

14 Viz Farkas 2006, s. 64. 

15 In Farkas 2006. 

16 Viz Farkas 2006, s. 65. 

17

lidu to nejhorší. Nálada davu se začne náhle obracet. Posluchači jsou získáni na 

jeho stranu, zaznívá provolávání slávy. V tu chvíli se na scéně objeví Marcus 

Antonius, jemuž Brutus navzdory výslovné radě ostatních spiklenců dovolí, aby 

pronesl Caesarův nekrolog. Marcus Antonius je přijat s nevolí, lid mu nechce 

naslouchat. Následuje proslov, ve kterém Antonius několikrát zopakuje známou 

formulaci o tom, že Brutus byl ctihodný muž, jejímž prostřednictvím tak vědomě 

docílí naprosto opačného účinku. Když Marcus Antonius na konci své plamenné 

řeči vzpomene, že Caesar učinil římský lid svým dědicem, v chátře už to dokonale 

vře. Znovu požadují hlavy spiklenců, především Brutovu. Vrtkavá je přízeň lidu a 

snadno ji lze ovlivnit pomocí rozmanitých forem mocného nástroje – 

slova/jazyka. 

Výše uvedeným příkladem manipulace pomocí mistrného ovládání slova 

jsem se inspirovala u Farkase 17 . 

U Ilowieckiho a Zasepy 18 se dokonce dočteme, že z víry v účinnost slova 

se zrodila propaganda. Termín propaganda pochází z latinského slova 

„propagare“, což v prvotním významu znamenalo „rozšiřovat, štěpit“ a týkalo se 

především pěstování vinné révy. Později se tento význam změnil a zasáhl do 

oblasti rozšiřování idejí, obzvláště křesťanské víry – stále chápáno v pozitivním 

smyslu slova. Když se však propagandy zmocnila politická moc, stala se jejím 

nástrojem s negativním dopadem na prosazování cílů, myšlenek a vnucování 

názorů, které jsou výhodné pouze pro vládce potažmo jiné zájmové skupiny. 

Základem propagandy je ovlivňování slovem a obrazem. Paradoxně právě 

to je podstatou masmédií, avšak ne každé působení slova a obrazu je 

propagandou. Největšího rozmachu dosáhla v totalitních systémech dvacátého 

století za nacismu a komunismu. Propaganda se sama o sobě stala systémem, 

který zotročoval mysl nejen slovem či obrazem, ale především vnucoval určité 

formy veřejného života na základě moci a lží. V důsledku toho vznikla totalitní 

cenzura, která měla vliv na dějiny, neboť zasahovala do obsahů textů, které v těch 

dobách vznikaly. Stejně tak ovlivňovala obsah archivních materiálů, fotografií, 

umění, hudby a uplatňovala nejen zákazy, ale naopak i příkazy ohledně 

správného a vhodného vnímání reality. 

17 In Farkas 2006. 


18

3.1 VOLBA ŘEČI 

Použití slov s pozitivním či naopak negativním zabarvením místo neutrálních 

synonym za účelem ovlivnění čtenáře je přípustné. Jsou-li témata sporná, závisí 

také na způsobu, jakým politické strany označují stav věci. I tato skutečnost může 

mít manipulativní charakter. 

Masová média naráží, i přes technické možnosti celosvětového šíření, na 

zásadní překážku – řeč. I kosmopolitní národ, který je mnohotvárný právě díky 

své geografické, jazykové, kulturní i genetické podobě, může být od společného 

informačního zdroje tzv. odstřihnut. Zde totiž vytváří nepřeložená řeč bariéru pro 

diskusi a mínění ve světovém měřítku, třebaže média mohou svobodně 

informovat navzdory třídním, politickým nebo regionálním hranicím. Tak se totiž 

nabízí překladateli možnost k manipulaci, neboť je to právě on, kdo si volí vhodná 

slova pro svůj překlad. 

Řeč by mohla působit jako politický faktor v masových prostředcích, a to 

především ve společnostech, které disponují velmi různorodým jazykem. Volba 

řeči v masových médiích může představovat manipulaci ve smyslu skupinového 

zkreslení informací, jež touto řečí hovoří, a tím vytváří nevýhodu pro skupinu, 

hovořící řečí jinou. Kvůli celosvětovému rozšíření anglického jazyka jako 

komunikačního prostředku bývají často kritizována a označována americká a 

anglicky hovořící média jako publicistická, a tím manipulativní. 

19

4 MANIPULÁTOŘI 

Je lež běžnou součástí novinářské práce Odpověď na danou otázku bude znít 

ano, pokud se lež stala tolerovanou součástí komunikace ve veřejném prostoru, 

musí být tedy i součástí novinářské práce. Podstatnější otázkou však zůstává, zda 

je nastaven provoz jednotlivých sdělovacích prostředků tak, aby uměla média 

lžím vzdorovat, aby je uměla důsledně odhalovat. Zdá se, že obzvláště u nás 

žádný tzv. detektor neexistuje. To je na dnešním stavu médií to nejnebezpečnější. 

Naše sdělovací prostředky zjevně promarnily šanci, aby se etablovaly jako čtvrtá 

mocnost ve státě, aby politikům dokázaly, že se nevyplácí lhát, neboť to znamená 

konec jejich kariéry. Politici se zatím ještě nemusí namáhat s jasnou argumentací 

ani se nemusí ze svých činů voličům denně zodpovídat. Stačí jim jen pochopit 

způsob produkování zpráv a článků. Některá média už ani nepředstírají hledání 

pravdy, ale jen více či míně inscenují určité efekty. 

John Kenneth Galbraith tvrdí, že jedním z hlavních pramenů moci je 

kontrola nad tím, čemu lidé věří 19 . A to nejen ve smyslu náboženském, ale ve 

smyslu kontroly postojů, mínění a chování. Je nasnadě, jakou úlohu mohou sehrát 

masmédia, především televize. Pro média se tedy stávají důležité nejen politické 

podmínky, ale také ty, které určuje trh, a to i v případě, že za mocí můžeme 

spatřovat sílu peněz. Novináři tak musí etiku svého povolání uznat za nadřazenou 

nad zájmy vlastníků či majitelů masmédií, politiků stejně jako nad své vlastní 

zájmy. 

4.1 NOVINÁŘI 

Informační sdělení nastává primárně prostřednictvím samotného novináře. Ten 

může vytvořit určitou situaci, v rámci rozhovoru nachytat své partnery a tím 

porušit zákon, aby tak mohl názorně demonstrovat negativní společenské jevy, 

nekompetentnost institucí, korupci, byrokracii nebo nedostatek právního systému 

či nesmyslnost některých předpisů. V takovém případě jedná novinář s dobrým 

úmyslem, avšak nabízí se otázka, do jaké míry jsou vyvolané situace objektivní, a 

19 In Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 14. 

20

zda nezašel za hranici etiky 20 . Dvouznačnost novinářské provokace dokládají 

Ilowiecky a Zasepa následujícím příkladem 21 . 

„Reportéři, kteří připravují pro jednu soukromou televizní stanici talkshock 

22 , pozvali do diskuse mladé lidi z jedné krajně levicové strany (komunistické 

– činnost takovýchto skupin je v Polsku zakázaná stejně jako fašismus). Šikovnou 

provokací otázek přivedli své hosty k doznání, že mají v úmyslu svrhnout 

demokracii v Polské republice, což se podle polských zákonů trestá jako 

protistátní činnost. V tom okamžiku vstal z publika ve studiu divák, představil se 

jako důstojník Úřadu ochrany státu a mobilním telefonem přivolal policii. 

Policejní hlídka, před zraky televizních diváků, zajistila „vzdorující a velmi 

vystrašené“ mladé komunisty. Publikum ve studiu se rozdělilo – jedni reagovali 

potleskem, jiní byli pobouřeni. Po vysílání mnoho rozhořčených diváků 

telefonovalo ředitelství televizní stanice (mezi televizními diváky byli i funkcionáři 

policie a Úřadu ochrany státu – UOP). Tvrdili, že v takových programech nemá 

co dělat policie a zatýkání před televizními diváky je absolutně nepřijatelné. Až po 

několika dnech ostrých reakcí masmédií a diváků reportéři odpovědni za talkshock 

přiznali, že celá scéna byla naplánovaná jako provokace, důstojník UOP 

byl najatý herec a mladí lidé byli propuštěni ihned po vyvedení ze studia. Jenže 

diváci o tom byli informováni až po určitém čase a mladí účastníci programu byli 

pokoření (ukázali nezkušenost a skutečný strach).“ 



22 In Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 52. Scénický program, který vznikl v USA. Základem je 

rozhovor s pozvanými hosty, velmi často za přítomnosti diváků přímo ve studiu. Moderátoři 

vymýšlejí pro hosty různé pasti a diváci ve studiu nebo doma mohou sledovat jejich reakce. Cílem 

těchto relací, zacházejících často až do krajností, je šokovat diváky. 

21

4.2 VYDAVATELÉ 

Vydavatelé určují publicistické vyjádření v médiích a tím se vystavují výtkám 

v souvislosti s mediální manipulací. Faktory, které představují hrozbu manipulace 

v mediálním podnikání, vycházejí z informačních zdrojů, které jsou vydavateli 

přístupny, výběr zaměstnanců nebo zaměření na konkrétní cílovou skupinu. Tedy 

na takovou skupinu lidí, která se vyznačuje jistými shodnými znaky jako 

například pohlaví, věk, sociální začlenění, konzumní návyky a v neposlední řadě 

také politické vyjádření. Rovněž vysílací doba jednotlivých zpravodajských relací 

může mít manipulativní charakter. 

Podle Hvížďaly 23 dalším faktorem, který berou majitelé médií v potaz, 

jsou finance. Zaměřují se tak především na zisk a neinvestují tolik do analytické, 

rešeršní a investigativní práce, která je vždy velmi nákladná. Čtenáři a diváci se 

tak proto často nic podstatného z většiny médií nedozvědí a mohou se jen 

domnívat a dále považovat politiku za neseriózní řemeslo. 

Walter Lipmann 24 po první světové válce prohlásil, že zprávy a pravda 

nejsou nikdy totožné. Mohli bychom však dodat, že se mohou pravdě přibližovat, 

pokud v redakcích u jednotlivých novinářů panuje vůle po objektivitě a starost o 

důvěryhodnost, uvádí Hvížďala 25 . 




22

5 OPATŘENÍ PROTI MANIPULACI 

Proti možné manipulaci v médiích existuje celá řada opatření. Jistě se mi nepodaří 

vyjmenovat všechna, zaměřím se však na následující. Svoboda vyjadřování a 

nezávislost, což by mělo být jasným kritériem médiím, jsou v různých státech 

různé. Všude jsou však patrné finanční a politické zájmy. Je snadné pyšnit se 

svobodou slova, avšak je velmi těžké uznat nezávislost médií 26 . Nezávislost je 

nejenom větší díky většímu politickému pluralismu masmédií, ale závisí také na 

úrovni etiky novinářského prostředí. Nutno dodat, že úplná nezávislost médií 

neexistuje nikde na světě, ale nezávislost může být dostatečná, nebo nedostatečná. 

Cesty, jak mediální manipulaci zabránit, se hledají například 

prostřednictvím metody „point/counterpoint“, tedy metody „debaty u kulatého 

stolu“. To je forma diskuse, při které reprezentativní zástupci rozporuplných 

názorů navzájem hájí svá stanoviska. Tato metoda tak teoreticky umožňuje 

mediálně prezentovat všechny relevantní a rozporuplné postoje účastníků debaty. 

Současně tak získávají vedoucí vysílání stejně jako redaktoři či moderátoři pořadu 

moc rozhodnout o výběru hostů, volit více či méně příjemné otázky a rozhodovat 

o časovém prostoru pro jejich komentáře. I zde však hraje velkou roli objektivita. 

5.1 NOVINÁŘSKÁ ETIKA 

Novinářská etika je souhrnným pojmenováním psaných i nepsaných norem, které 

se uplatňují v žurnalistice. Patří sem především etické kodexy, které přijímají jak 

jednotlivé redakce, tak organizace nebo státní instituce, aby novinářům poskytly 

vodítka, jak se rozhodovat v každodenních etických otázkách. Existuje mnoho 

kodexů etického chování, jež závisejí na tradicích a zvycích příslušné země a na 

tom, kdo kodex formuluje – zda jsou to vydavatelé, šéfredaktoři, novináři nebo 

externí regulační orgán. Většina kodexů se zaměřuje na otázky související 

s poskytováním spolehlivých informací a předcházením jejich zkreslení, 

zatajování, předpojatostí, senzačností nebo porušování soukromí. V novinářské 

etice se spolu střetává svoboda slova (zaručená v České republice článkem 17 


23

Listiny základních lidských práv a svobod) s obecnou mírou vkusu, ochranou 

soukromí, ochranou práva na čest a důstojnost stejně jako zodpovědným hledáním 

objektivní pravdy. 

V Československu před rokem 1989 existovala žurnalistika oficiálně 

pouze ve své stranické podobě. Kodex stranického žurnalismu klade důraz na 

loajalitu, ideovost a lidovost. Po roce 1989 se tisk stal svobodným a dlouho nikdo 

nechtěl připustit, že by u nás mohla existovat nějaká omezení. Důsledkem toho 

byla absence hlubší diskuse o etických problémech novinářské práce v 90. letech. 

Jako první kodifikovala Česká televize a 27. září 1995 Rada ČT schválila 

Status ČT, jehož součástí je i Kodex ČT. Zakotvil princip odpovědnosti a zásadní 

povinnost vést dělicí čáru mezi zprávami a názory. 

Syndikát novinářů je dobrovolným profesním sdružením novinářů a je 

politicky neutrální, nezávislý na ideologických, náboženských, politických a 

ekonomických státních i soukromých strukturách. Aktivně se angažuje za 

svobodu shromažďování, analýzu a šíření informací prostřednictvím tištěných a 

elektronických médií; svobodné vyjádření názoru včetně svobody kritizovat, 

oponovat vládám a politickým a ekonomickým strukturám, veřejným nebo 

soukromým. Každý člen této asociace je povinen dodržovat stanovy a především 

se řídit Etickým kodexem, který byl vydán 18. července 1998. 

Podle McQuaila 27 nemohou pokusy o kodifikování odpovědnosti tisku 

překonat zásadní rozdíly v náhledech a zájmech různých účastníků 

zainteresovaných do činnosti mediálních institucí a rozdíly mezi různými 

společenskými a politickými systémy ve světě. Praxe ukázala, že není ani zcela 

jednoduché dosáhnout účinné samoregulace. I přes velké množství již existujících 

formulací a jejich použití se většina kodexů z oblasti mediální etiky omezuje na 

počet principů správného profesionálního chování v oblasti zpravodajského 

žurnalismu. 

27 Viz McQuail 2007, s. 151. 

24

Zásady novinářské etiky je možné shrnout do následujících bodů 28 : 

1. Pravda a přesnost 

2. Nestrannost a nepředpojatost 

3. Respekt k soukromí jednotlivce 

4. Nezávislost na parciálních zájmech 

5. Odpovědnost ke společnosti a veřejnému blahu 

6. Odpovědnost vůči zákonu 

7. Slušnost a dobrý vkus 

28 Viz McQuail 2007, s. 152. 

25

6 MANIPULACE A JEJÍ FORMY 

Manipulace má velmi široký význam a podnětů k ní může být celá řada. 

S manipulací se setkáváme v každodenním životě, ať v mediálním, tedy veřejném 

prostředí, tak i v našem osobním, partnerském světě. Manipulací v partnerském 

vztahu rozumíme vědomé i nevědomé používání nefér způsobů chování, 

respektive jednání. Nevědomé proto, neboť samotný manipulátor si často není 

vědom manipulace ze své strany. My se však vrátíme k manipulaci ve veřejném 

sektoru. 

Ilowiecky a Zasepa 29 uvádí ve své knize na téma manipulace vtipný 

příklad z šedesátých let 19. století, kdy do New Yorku přijel na oficiální návštěvu 

zástupce vlády Velké Británie diplomat Lord Selvin. Zde byl americkými novináři 

přivítán otázkou, který noční lokál by chtěl v tomto městě navštívit. Lord Selvin 

chtěl zareagovat vtipně, a proto na tuto zlomyslnost pohotově zareagoval otázkou, 

zda vůbec v New Yorku mají nějaké noční lokály Druhý den se ve všech 

newyorských novinách objevila informace s palcovými titulky, že se představitel 

Jejího Veličenstva zajímal pouze o noční lokály. Novináři tak zveřejnili z části 

pravdivou informaci, neboť Lord Selvin se opravdu na noční lokály ptal. Toto je 

jednoduchá ukázka poměrně nevinné a vtipné manipulace. 

Manipulace v médiích může mít následující formy: 

1. etnická nebo rasová manipulace včetně rasismu, nacionalismu a úsilí o 

větší nezávislost, samostatnost dané oblasti, 

2. manipulace počínaje podnikáním v mediální oblasti včetně reklamy, 

zpravodajství přes politickou kampaň ve smyslu podnikatelského zájmu a 

zaměření, 

3. třídní manipulace stejně jako manipulace, která protežuje jednu 

konkrétní společenskou třídu, naopak další na základě sociálního rozdělení 

ignoruje, 


26

4. politická manipulace včetně manipulace pro nebo proti jedné určité 

politické straně nebo kandidátovi, 

5. náboženská manipulace včetně manipulace, při které je jedno 

náboženské přesvědčení předkládáno druhému, 

6. skandály a jejich zveličování. O tom svědčí praxe, kdy z komerčních 

důvodů dochází k upřednostňování mimořádných zpráv, následně pak 

k jejich zkreslování. 

7. desinformace, která záměrně šíří falešnou, jednostrannou nebo z 

kreslenou informaci, 

8. agitace nebo propaganda 

6.1 DRUHY MANIPULACE PODLE SUBJEKTIVITY 

Ilowiecky a Zasepa 30 

subjektivity jednotlivce následně. 

rozdělují manipulace podle stupně narušení 

Přesvědčování – pokud tento pojem chápeme jako prostředek k získání 

posluchače pro své názory a argumenty během dialogu (např. při poučování), není 

na tom nic špatného. Mnohdy je to dokonce velmi potřebné. Například když jsou 

rodiče povinni ponaučit své děti anebo když masmédia plní své společenské 

poslání přesvědčit lid o občanském celospolečenském chování a jednání či o 

přijetí konkrétních norem a postojů. Přesvědčování je také možné použít například 

na podporu nevyhnutelných reforem ve státě, pokud je novináři v souladu se svým 

svědomím a vědomím považují za nutné. Tento druh přesvědčování je tedy jen 

tehdy skutečným a správným přesvědčováním, pokud člověk, jehož 

přesvědčujeme, ví velmi dobře, že ho chceme pro něco nebo proti někomu 

přesvědčit. Pokud jde o skryté přesvědčování, pak hovoříme o manipulaci. 

Nátlak – má rozdílné podoby, obvykle se však jedná o nátlak ekonomický nebo 

právní. Lidé jsou například k něčemu nuceni pod pohrůžkou ztráty zaměstnání, 

nižšího platu či pomocí zvláštních příkazů. Faktem zůstává, že právní nátlak je 


27

v mnoha případech zcela nevyhnutelný. Bez něj by totiž společnost nemohla 

fungovat a stát by se rozpadl. Někdy se však uplatňují předpisy, které omezují 

svobodu jednotlivce ve prospěch vlády a ne ve prospěch člověka. 

Násilí – jde o nucení k něčemu silou. V diktátorských totalitních systémech je 

násilí dost často spojováno s fyzickým ohrožením života, téměř vždy s ohrožením 

svobody, zbavení práv a se zastrašováním. Násilí jako nejstarší forma zbavování 

lidí jejich subjektivity bohužel vládne ve světě i dnes. 

Podle Ilowieckého a Zasepy 31 je manipulace velmi blízká násilí a v dnešní době je 

nejrozšířenějším a nejúčinnějším masmediálním nástrojem zájmových skupin, 

které chtějí získat moc. Přesvědčování je taktéž velmi blízké manipulaci, proto je 

velmi těžké určit hranice mezi přesvědčováním, manipulací a nátlakem, protože se 

mnohdy překrývají a je těžké je od sebe rozeznat. Masmediální manipulátoři se 

velmi často a pohotově hájí, že pouze přesvědčují, nikoliv manipulují. Pokud se 

přece jen někde objeví malý náznak manipulace, nikoho k rozhodnutí nenutí. 

Podobné argumenty slýcháme od největších manipulátorů. Z toho důvodu je nutné 

pochopit, že určitý způsob přesvědčování se stává manipulací a ta v sobě vždy 

skrývá prvky nátlaku. 

6.1.1 PSYCHOLOGIE MASY 

V užším smyslu lze manipulaci vnímat jako jakýsi druh nástroje, jež nám 

umožňuje ovlivňovat lidi. 

Pokud tedy pod pojmem manipulace spatřujeme nástroj, lépe řečeno 

mediální nástroj, dostáváme se k masovým sdělovacím prostředkům. Nutno 

podotknout, že právě tento nástroj dostál většího významu a dokonalosti ve 

státech s demokratickým systémem. Musela zaniknout tvrdá totalitní propaganda, 

která se nesnažila skrývat svoje cíle a neobávala se odhalení. To bylo její slabostí, 

neboť propagandistům nezáleželo na zastírání jejich působení. Pokoušíme-li se 

dopátrat kořenů pojmu manipulace, pak šlo prioritně o komplikovanou ruční práci 


28

nebo o nějaké úřední procedury. Dnes pod tímto pojmem chápeme především 

manipulování lidmi bez jejich vědomí. 

Manipulací tedy rozumíme určitý způsob ovlivňování jedince nebo 

skupiny či dokonce celé společnosti. Jsou jim tak měněny jejich názory, postoje, 

samozřejmě bez toho, aniž by si to vůbec uvědomovali. Jde tedy o způsoby, 

respektive metody, v jejichž důsledku je osoba přesvědčená, že ona sama je 

původcem nějakého konání, že se tak sama rozhodla. Zatímco ve skutečnosti je 

jen pouhým nástrojem v rukou autora 32 . Mocenské a obecně zájmové skupiny, 

které potřebují dosahovat svých cílů nenásilnými prostředky, znají cenu 

společenských věd, zejména sociologie a psychologie. Na nich je založena teorie a 

praxe propagandy jako vrcholné a zároveň nejotevřenější formy manipulace s 

veřejným míněním. Propaganda, která se snaží skrýt sebe sama za takzvané 

objektivní sdělení, snaží se tvářit jako věcná, nestranná informace, není o nic 

méně propagandou, jen je záludnější. Jejím hlavním prostředkem je manipulace. 

Farkas 33 uvádí, že obratnou manipulací jsou podněcovány výlučně emoce, 

které drží masy pohromadě a usměrňují je. Čím méně jsou sdělovány informace 

zatížené logicky racionálním obsahem, tím rychleji je masa přijímá. V ní se pak 

oslovené pocity mohutně a rychle šíří. V takto stimulovaných masách přestávají 

jednotlivci individuálně myslet. Jako jeden obrovský organismus jsou hluboce 

pohnuti nebo se nechají snadno strhnout. Dokážou myslet jenom jako stejně 

zapojení. Tvarovatelné publikum schvaluje všechna přijatá rozhodnutí, nebo je-li 

zapotřebí, pociťuje nadšení, rozhořčení či rozpaky. Většina přeměněná v jednotu 

je připravena začít společně jednat na výzvu adresovanou jejímu kolektivnímu 

podvědomí, aniž by uvažovala o možných důsledcích. 

Pro názorný příklad uvádí Farkas 34 pokus, kdy jeden herec předčítal jména 

z hamburského telefonního seznamu. Záznam byl předveden na monitoru dvěma 

pokusným skupinám. První skupina sledovala produkci tak, jak byla původně 

zaznamenána. Druhé skupině předvedli záznam podložený kulisou smíchu a 

potlesku. Tato skupina se bez zábran smála zároveň se zvukovou kulisou, ačkoli 

také ona slyšela pouhá jména z telefonního seznamu jako skupina první. 


33 Viz Farkas 2004, s. 89. 

34 Viz Farkas 2004, s. 90. 

29

Podle Ilowiekihoa Zasepy 35 je možné emoce ovlivňovat nejen pomocí 

obrazu a zvuku, ale také jazyka. Lidé často velmi nedostatečně dokážou 

kontrolovat své emoce, a proto je velmi jednoduché na ně působit pozitivně, či 

negativně a tím dosáhnout kýženého hodnocení dané události potažmo osobnosti. 

Je známo, že si lidé snáze a trvaleji zapamatují své vlastní emoce, například 

události z dětství, melodie, zvuky, obrazy, které mají neodmyslitelně spojeny 

s nějakými silnými pocity – strachem nebo naopak pocitem štěstí. Také diváci či 

posluchači si zapamatují emoce, které v nich vyvolala konkrétní situace. Méně se 

jim však již vryje do paměti smysl informace, kterou se dozvídají z úst 

moderátora nebo novináře. V praxi to znamená, že nezávisle na tom, zda politik 

promlouvá moudře a pravdivě, nejvíce si ho zapamatujeme kvůli emocím, které 

v nás vyvolává, ať už tím, že je nám sympatický, nebo naopak. 


30

7 SKANDÁL NEBOLI AFÉRA 

Toto slovo se často používá pro označení nějaké aféry. Jedná se o veřejně známé, 

zamýšlené nebo chybné chování vážené osoby nebo instituce. V současnosti jsou 

pro tento účel používána právě média, aby bylo dosaženo co největšího rozruchu. 

Zčásti mylné a pranýřováníhodné chybné chování v politice, vědě nebo 

společnosti nás dnes provází na každém kroku. Nejvíce se však s tímto pojmem 

setkáváme v oblasti polické, a to v souvislosti s ilegálním financováním, daňovou 

zpronevěrou, úplatky nebo prospěchářstvím. 

Veřejně známé osoby se tak, ať už chtějí, nebo ne, dostávají do popředí 

zájmu čtenářů či diváků. Ať už se jednalo o rozvod anglického korunního prince 

Charlese s jeho tehdejší ženou Dianou, nebo milostné aféry politiků jako 

například ta bývalého amerického prezidenta Billa Clintona a jeho praktikantky 

Moniky Lewinské. Ne však jen známe osoby z politického světa, ale i osoby z 

jiných oblastí veřejného života se těší velkému zájmu. V podstatě by se dalo říct, 

že díky skandálům se dá buď udělat, nebo naopak zničit kariéra, vyprodat produkt 

či zvítězit ve volbách. Skandály jsou pěstovanou silou, jež se vyznačuje značným 

vlivem na poli politickém, vědeckém, kulturním i sportovním. 

7.1 SKANDÁL JAKO MODERNÍ MEDIÁLNÍ PRANÝŘ 

Za skandální se dá považovat taková událost, která je pomocí a hlavně 

prostřednictvím médií veřejně odsuzována. Tento způsob by se dal tedy s trochou 

nadsázky nazvat jako „moderní pranýř“, který se už v zásadě liší od toho 

středověkého. Ten byl chápan jako trest na úplný závěr, podle tehdejšího 

upraveného řízení. Skandalizování pomocí „moderního pranýře“ předchází 

celému jednání, ve své podstatě ho někdy i nahrazuje. Což nepřipouští žádnou 

zpětnou kontrolu, neboť co se dostane na veřejnost, nedá se vrátit zpět potažmo 

zopakovat v upravené podobě. Kdo se jednou stane součástí, ba dokonce příčinou 

skandálu, zůstává již navždy poznamenán. 

31

Pojem skandál je zcela běžný a obecně užívaný a zmínky o něm najdeme 

už ke konci 16. století. John B. Thompson 36 uvádí, že dříve bylo toto slovo 

spojováno s náboženským prostředím – chování, jež se nezamlouvalo víře, 

později nabíralo stále obecnějšího významu ve smyslu vyjádření pocitu 

rozhořčení či mravního pohoršení. Tento význam si pojem skandál zachovává i 

dnes, avšak podmínky, za nichž se skandální chování objevuje, se v určitých 

směrech změnily. 

Skandály, jež v dnešní době vzbuzují tak velkou dávku pozornosti, je 

možné chápat jako projev posunujících se hranic mezi veřejným a soukromým 

životem. Objevují se ve chvíli, kdy jednání, které mělo zůstat utajené, odhalí a 

zviditelní média. Utajení je pro existenci takového jednání rozhodující. Pokud by 

lidé, kteří se chystají k určitému jednání, veřejně hlásali, co se chystají 

podniknout, ztratili by možnost postupovat podle vytyčeného plánu. Navíc 

veřejné odhalení činnosti samo o sobě, zpravidla prostřednictvím médií, kterým 

mělo zůstat skryto, propůjčuje jednání povahu skandálu. Odhalení tak zviditelňuje 

jednání, které nemělo vyjít na veřejnost a které při svém zviditelnění vzbuzuje 

takové veřejné protesty, které z něj vytvoří skandál. 

7.1.1 PREVENTIVNÍ ÚČINEK 

Skandály by měly mít preventivní účinek. Tím, že jsou potrestáni viníci, kteří 

porušili pravidla, by mělo mít za následek odstrašit ostatní s podobnými úmysly. 

Skandály totiž mohou způsobit nejen hmotné, ale také nehmotné škody, což může 

nabýt značného rozsahu. Hmotné škody zahrnují například vysoké finanční ztráty, 

nehmotné pak kupříkladu poškození dobrého jména, pověsti či důvěry politické 

strany nebo instituce atd. 

Obecně vzato předchází propuknutí skandálu existence souborů 

společenských norem či hodnot, jež jsou v rozporu s jednáním, které je 

porušováno. Thompson 37 míní, že s odkazem na tyto normy a hodnoty je 

nepřípustné chování, jakmile je odhaleno, možné zcela veřejně pranýřovat. Normy 

a hodnoty se v jednotlivých společenských a historických kontextech zásadně liší. 

36 Viz Thompson 2004, s. 118. 


32

Fakt, že se něco bude považovat za skandální stejně jako škody, které skandál 

způsobil jedinci či vládě, souvisí s tím, jaké normy a hodnoty ve společnosti 

převažují. Úplatkářství či zpronevěra mezi představiteli vlády nebo nemanželský 

poměr v politické sféře nemají všude a pokaždé stejnou váhu. Podle míry 

obecného rozhořčení lze vytušit, kde a jak byly překročeny hranice. 

Při vypuknutí skandálu, který bezprostředně souvisí s politikou a ohrožuje 

podporu politických představitelů nebo vlády, je značná snaha eliminovat zdroj 

problému, zmírnit potenciálně zničující důsledky a chránit nejvyšší politické 

představitele před tím, aby byly s aférou spojováni. Snaha předcházet vznikajícím 

škodám je nedílnou součástí managementu zviditelňování, jehož součástí je 

v praxi docela běžné plánování krycích operací. Jejich posláním je minimalizovat 

škody v případě, že by bylo jejich konání odhaleno. 

Thompson 38 dále uvádí, že veškerá jednání s negativním zpětným 

účinkem, jakož i skandály – aféry dokazují, že se jedinec na veřejném poli může 

snažit ovládat vlastní zviditelňování prostřednictvím médií, ale není schopen je 

dostat pod svoji absolutní kontrolu. Je vystaven novým nebezpečím, která 

souvisejí například s dvojsečností medializování. Jedním z důvodů je už samotné 

zmnožení prostředků produkce a šíření sdělení v současném světě. Na základě této 

skutečnosti je tak pro politické představitele stále obtížnější řídit proces vlastního 

zviditelňování, jakož i jednání a dějů, jež uvádí do pohybu, nebo na kterých se 

spolupodílí. Stává se tedy pro ně stále těžším zahalit svou osobu závojem 

tajemství, popřípadě utajit některý ze svých činů tak, aby příslušná oblast zůstala 

nepovšimnuta či byla odhalena jen patřičná část. Dnes se výkon politické moci 

odehrává v takzvané veřejné aréně. Ať už se politici snaží sami sebe, své jednání 

či určitou událost skrýt sebevíc, jsou si vědomi rizika, že mohou být vystaveni 

obecenstvu v takové podobě, kterou nezamýšleli. Jinými slovy politici musí 

počítat s permanentní možností neřízeného zviditelnění. 


33

8 AFÉRA WATERGATE 

Jméno dostala tato událost podle futuristického komplexu budov s betonovými 

balustrádami ve tvaru hadích zubů, který stojí v centru Washingtonu na březích 

řeky Potomac 39 . Šlo tehdy o luxusní bytový a hotelový komplex, který se za časů 

Richarda Nixona 40 stal symbolem vládnoucí třídy. V té době tam bydlela 

podstatná část členů vládní administrativy a bývalých ministrů včetně osobní 

tajemnice prezidenta Rose Mary Woodsové. Bylo také sídlem výboru 

Demokratické strany. V sobotu 17. června 1972 se její místnosti staly objektem 

vloupání, které zorganizoval Výbor pro znovuzvolení prezidenta Richarda 

Nixona. Akci, při níž byl do kanceláří Demokratické strany nainstalován 

odposlech, provedli s požehnáním Nixonových nejbližších poradců bývalí agenti 

FBI, CIA a kubánští emigranti. Všichni byli dopadeni prakticky při činu. Policie u 

nich zajistila příruční krátkovlnné vysílačky, čtyřicet cívek neexponovaného 

filmu, dva fotoaparáty, paklíče, tužkové rozprašovače slzného plynu a 

odposlouchávací zařízení určené jak k odposlouchávání telefonů, tak i hovorů 

v místnostech. Pozoruhodná byla ještě jedna věc – zadržení u sebe měli víc peněz 

v hotovosti, než je v USA zvykem, a navíc pouze ve stodolarových bankovkách, 

jejichž čísla tvořila souvislou řadu. 

Byl to samozřejmě prohřešek, který však výsledky pozdějších voleb nijak 

neovlivnil. Sám poražený kandidát na prezidenta George McGovern vloupání 

nepřikládal žádnou váhu, hovořil o něm pouze všeobecně v rámci „nečistých 

praktik“, kterých se podle něj Nixonovi stoupenci při kampani dopouštěli. To se 

zdálo být v normě, neboť nejčistšími způsoby se v minulosti nemohli pochlubit 

ani prezidenti Roosevelt či Kennedy. Jejich prohřešky však tenkrát tisk 

benevolentně přecházel. 

U Richarda Nixona tomu bylo jinak. Už od padesátých let nesl stigma 

aktivního účastníka hanebného „honu na čarodějnice“ organizovaného 

zlověstným senátorem McCarthym. Nixonovo zvolení prezidentem pociťoval 

zejména mocný liberální tisk na východním pobřeží USA jako těžkou porážku, 

39 In Hvížďala 2005, s. 117. 

40 Richard Nixon (1913-1994) byl 37. prezidentem Spojených států v letech 1969 až 1974. 

34

kterou bylo třeba řešit. Jiří Hanák 41 uvádí reakci jednoho vlivného šéfredaktora na 

Nixonovo zvolení, který údajně prohlásil, že se bude „pouštět žilou“ 42 , aby se už 

víckrát nic takového neopakovalo. Nixon moc dobře věděl, že mezi novináři nemá 

podporu, proto po příchodu do Bílého domu ve Washingtonu před touto 

skutečností varoval své spolupracovníky. 

Navzdory tomu Nixon těmto antipatiím přímo nahrával. Ačkoliv věděl, že 

je pod drobnohledem médií, nechal své okolí, aby mu vytvářelo prostor 

nedovolenými prostředky. Navíc vybudoval systém jakéhosi „imperátorského 

prezidentství“ vyznačujícího se naprostým přehlížením vládní byrokracie. 

V zahraniční politice to došlo tak daleko, že ani ministr zahraničí Rogers nebýval 

do důležitých věcí zasvěcen, a všechno se odehrávalo pouze mezi Nixonem a jeho 

poradcem Henry Kissingerem 43 . Paradoxně v této oblasti zaznamenal Nixon 

několik průlomových úspěchů, mezi které například patří styky s Čínou či naděje 

na důstojný mír ve Vietnamu. A tak se na první pohled banálního případu 

Watergate chopil vlivný deník The Washington Post. Ke dvěma ambiciózním 

novinářům z tohoto listu se přidal neméně ambiciózní federální soudce John 

Sirica. Nixon neměl šanci, neboť oba novináři odvedli vynikající práci. Soudce 

Sirica zase pod hrozbou drastických trestů přinutil obžalované z vloupání svědčit 

proti prezidentovi a jeho lidem. Jednoho z Nixonových mužů blízkého poradce 

Gordona Liddyho, který vypovídat odmítl, odsoudil dokonce sveřepý soudce 

k dvaceti letům těžkého žaláře a k pokutě 40 000 dolarů. 

Kdyby The Washington Post a jeho vydavatelka Katharine Grahamová 

celou dobu za svými reportéry tvrdě nestály a neodolaly tlakům a výhrůžkám 

Nixonovy administrativy, nikdy by celá aféra nebyla dotažena do konce a 

důkladně prošetřena. Sám prezident se prý osobně snažil o to, aby této mediální 

skupině byly odebrány licence na televizní vysílání 44 . 

Prvním vyšetřovatelem byl právě profesor Archibald Cox a do funkce 

mimořádného žalobce ho jmenoval sám prezident. Měl za úkol spíš vyšetřit, 

odkud pocházejí informace, které otiskl The Washington Post. Cox však ve funkci 

41 Viz Hanák 2001, s. 304. 

42 In Hanák 2001. 

43 Henry Kissinger vykonával za prezidentství R. Nixona funkci předsedy Rady pro národní 

bezpečnost (1969-1975) a zároveň se stal 56. ministrem zahraničí USA )1973-1977). 


35

nezůstal dlouho, neboť se jí zhostil velmi důsledně a v půlce října byl 1973 

odvolán. Vydal totiž příkaz k předložení devíti prezidentových pásků 

s nahrávkami z jeho pracovny, kde byl umístěný stálý odposlech. Mezi 

prezidentovými pracovníky se soudilo, že prezident Coxe odvolal právě ze 

strachu, aby proti němu nevznesl obvinění. Začalo se totiž ukazovat, že se články 

zakládají na pravdivých informacích a že prezident o vloupání nejspíš věděl, 

pokud dokonce nebylo provedeno na jeho příkaz. Na protest proti odvolání 

Archibalda Coxe odstoupil i ministr spravedlnosti Eliot Richardson a jeho 

náměstek William Ruckelshaus. Tento čin zvaný masakr sobotního večera 45 , 

povzbudil zbylé žalobce a dodal jim odvahu. 

Jeden z informátorů z blízkosti prezidenta reportérům sdělil, že nahrávky, 

které slyšel, jsou velmi nekvalitní a v rozhovorech se vyskytují mezery. Reportéři 

o tom napsali, že to může vést k domněnce, že nahrávky někdo zmanipuloval. 

Prezidentovi advokáti později doznali, že na jednom pásku je osmnáct a půl 

minuty dlouhá mezera. Z výpovědí se rovněž ukázalo, že prezident pásky ukrýval 

řadu měsíců i před svými nejbližšími spolupracovníky, a navíc jich odevzdal 

pouze sedm. 

V létě 1973 se Nixonova pravá ruka Henry Kissinger snažil Nixona 

přesvědčit, aby se svých bývalých spolupracovníků zapojených do aféry zřekl, a 

přijal část odpovědnosti. Nixon však něco takového zásadně odmítal. Ještě 13. 

ledna 1974 při čtení zprávy o stavu unie oznamoval, že nemá v úmyslu za 

žádných okolností odejít z funkce, do níž jej zvolil americký národ a v níž je mu 

povinností pečovat o blaho lidu Spojených států. 

Koncem února 1974 se přiznali někteří prezidentovi blízcí, že v rozporu se 

zákonem přispěli do Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CRP), odkud 

pocházely stodolarové bankovky s posloupnými čísly. V New Yorku současně 

probíhal proces s ředitelem kampaně pro zvolení prezidenta Richarda Nixona 

Johnem Mitchellem a dalšími kvůli bránění spravedlnosti a křivé přísaze. Prvního 

března ve Washingtonu velká porota, jež obvinila agenty v roce 1972 z vloupání 

do sídla demokratické strany, vznesla závažná obvinění na spolupracovníky 

prezidenta ve věci snah o ututlání aféry Watergate. Ústavněprávní výbor před 


36

shromážděnou Sněmovnou reprezentantů, která je podle ústavy jako jediná 

oprávněná započít proces odvolání prezidenta, zahájil po stu letech první šetření 

takového charakteru 46 . 

Richard Nixon nejprve kličkoval a snažil se chránit své lidi, později už jen 

sám sebe. Kruh se však nezadržitelně uzavíral. Zaplétal se do vlastních lží. 9. 

srpna 1974 byl soudním výrokem donucen odevzdat pásky, na které se v Bílém 

domě automaticky nahrávaly všechny rozhovory. Ještě v týž den pod tlakem 

okolností na svůj úřad Richard Nixon rezignoval. Liberální tisk ze sebe smyl 

pohanu jeho zvolení. 

Americká demokracie se prosadila, přiznaní podvodu a lži společnost 

očistila díky důsledné práci novinářů, žalobců a soudců. Archibald Cox byl 

jedním ze sedmi protagonistů. K odhalení nezákonných praktik přispěl zásadním 

způsobem i anonymní zdroj, jehož totožnost byla po více než třicet let neznámá. 

Tomuto muži, který upozornil na mezery na páscích a na důležitost faktu, že 

bankovky, které byly u lupičů nalezeny a měly za sebou jdoucí čísla, se 

přezdívalo Hluboké hrdlo – Deep Throat. Někteří znalci americké politické scény 

se dlouho domnívali, že tímto tajemným mužem mohl být George Bush, Henry 

Kissinger či druhý muž v FBI Mark Felt. Až v roce 2005 byla identita Hlubokého 

hrdla prozrazena - byl jím skutečně Mark Felt 47 . 

8.1 DŮSLEDKY ŘEŠENÍ 

Hanák 48 uvádí, že aférou Watergate se moc ve Spojených státech přesunula od 

prezidenta zpět k vládní byrokracii. Výkonná moc byla triumfujícími zástupci lidu 

svázaná k nemohoucnosti, což vedlo také k omezení prezidentova práva vysílat 

vojska do zahraničí. Těsně před Nixonovou rezignací Kongres prezidentovi 

zabránil zabývat se krizí na Kypru (invaze Turecka). Spojené státy musely 

nečinně přihlížet vítězství marxistických povstalců v Angole. Na podzim roku 

1974 Kongres tvrdě prezidentovi omezil využívání tajných služeb. Událost však 

nenapravitelně poznamenala vývoj ve Vietnamu. 



48 Viz Hanák 2001, s. 305. 

37

Všechno zpočátku naznačovalo, že Spojené státy důstojně dokončí své 

vietnamské tažení a zabrání severovietnamským komunistům zabrat jih země. Vše 

směřovalo k dokonání mistrovského díla dvojice Nixon – Kissinger. Masové 

bombardování severního Vietnamu americkým letectvem v roce 1972 donutilo 

Hanoj vrátit se k jednání v Paříži. Tam 27. ledna 1973 podepsal Nixonův ministr 

zahraničí William Rogers a jeho hanojský protějšek Nguyen-duy-Trinh dohodu o 

ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. Spojené státy tak sice musely jižní 

Vietnam vyklidit, avšak smlouva jim zaručovala právo ponechat ve vietnamských 

vodách letadlové lodě a zasáhnout v případě, poruší-li Hanoj dohodu. O smlouvu 

dlouho a urputně bojovali dva rovnocenní protivníci. Nixonův poradce Kissinger 

a speciální severovietnamský vyslanec Le-duc-Tho. Oba poté dostali Nobelovu 

cenu míru. Pokud měl prezident Nixon reálnou moc, Hanoj se neodvažovala 

dohodu jakkoliv porušit. Avšak nový omezující zákon o válečných pravomocích 

amerického prezidenta, zákaz Kongresu z roku 1974 znemožňující vojenské 

angažmá USA a další kongresové zákazy či omezení pomoci jižnímu Vietnamu 

v důsledku aféry Watergate, přiměly Hanoj k nerespektování uzavřené dohody 49 . 

Počátkem roku 1975 severovietnamská armáda překročila hranice a před 

jejími tanky prchalo k Saigonu přes milion běženců. Nixonův nástupce, prezident 

Ford, několikrát vystoupil před Kongres s naléhavým apelem a žádostí o povolení 

zásahu amerického letectva či alespoň o větší materiální pomoc beznadějně 

bojující jihovietnamské armádě. Kongres i liberální tisk si však stále ještě 

vychutnávaly svůj watergateský triumf a tolik nevěnovali pozornost dění kolem, 

byť to bylo doposud nevídaným ponížením, které Spojené státy poznamenalo na 

několik let. Jeden z důsledků aféry Watergate. 

Aféra Watergate poznamenala i sovětsko - americké vztahy. Nikoliv však 

ku prospěchu Spojených států. Těsně před vzplanutím aféry podepsal Richard 

Nixon s Leonidem Brežněvem smlouvu SALT 1 o omezení strategických zbraní. 

Sovětští maršálové se stavěli proti ní, neboť se jim zdála nevýhodná pro Rusko, i 

když fakticky nebyla výhodná právě pro Spojené státy. Ty se ve smlouvě de facto 

smiřovaly s raketovou převahou Moskvy. Vypuknuvší aféru Watergate sledovalo 

sovětské politbyro s nechápavým úžasem. Nikdo totiž nemohl pochopit, že 

49 Viz Hanák 2001, s. 305. 

38

nejmocnější muž v čele supervelmoci může být proháněn tiskem a vyšetřován 

soudem jako obyčejný smrtelník 50 . 

Respekt k americké velmoci tak v Kremlu klesal k bodu mrazu. Zavládlo 

tam přesvědčení, že země, která nedokáže ochránit své tajné služby a z prezidenta 

dovolí dělat „kašpara“, si nezaslouží, aby ji někdo bral vážně. Proti SALT 1 51 se 

začali bouřit jak sovětští maršálové, tak členové politbyra, neboť se domnívali, že 

si mohli u oslabeného amerického prezidenta vynutit ve smlouvě ještě výhodnější 

podmínky. Zadostiučinění se jim dostalo v podobě jednání o SALT 2 

s prezidentem Geraldem Fordem. Tento muž po stránce oslabení v důsledku aféry 

Watergate se údajně dokonce snížil až k žadonění, aby mu Brežněv nabídl něco 

pozitivního, čím by se mohl ve Washingtonu vykázat. 

Aféra Watergate bývá prezentována jako vítězství demokratických 

principů a kontrolních mechanismů nad svévolí výkonné moci. Zůstává však 

otázkou, zda provinění prezidenta Nixona bylo úměrné škodám, které jeho 

pokoření přineslo. Britský historik Paul Johnson 52 chápe Watergate jako puč 

sdělovacích prostředků. Následné události naznačují, že by na jeho tvrzení mohl 

být velký kus pravdy. 

50 Viz Hanák 2001, s. 305. 

51 SALT 1 (Strategic Arms Limitation Talks – Rozhovory o strategických zbraních) je série smluv 

mezi SSSR a USA. Bylz uzavřena na neomezenou dobu. 

Smlouva SALT 2 byla uzavřena 18. června 1979. 

52 In Hanák 2001, s. 305. 

39

9 AFÉRA SPIEGEL 

Druhou, časově ještě starší aférou než Watergate, je událost z 26. října roku 1962, 

která se do dějin žurnalistiky zapsala pod názvem Spiegel aféra. V ten den 

kriminální vrchní komisař Karl Schütz a sedm jeho podřízených, ozbrojených 

pistolemi, vtrhli do redakce německého zpravodajského časopisu Der Spiegel 

v Hamburku, aby zabavili písemnosti, psací stroje a další materiály, které měly 

potvrdit domněnku státního zástupce Siegfrieda Bubacka, že se tento prestižní 

týdeník v čísle 41/1962 článkem Podmínečně připraveni k obraně (originál 

Bedingt abwehrbereit) dopustil vlastizrady, neboť prozradil vojenská tajemství. 

Tomu všemu však předcházely následující události. Hvížďala 53 k této 

politické aféře uvádí, že zmíněný článek o sedmnácti tiskových stranách, jenž 

vyšel 8. října v nákladu 500 000 výtisků, upozorňoval na skutečnost, že německé 

jednotky dostaly od NATO ve své době nejhorší možné hodnocení, které znělo: 

obrany schopné podmínečně. Toto hodnocení bylo výsledkem analýzy společného 

cvičení jednotek NATO Fallex 62, která tak poukázala na totální nepřipravenost 

Německa na válečný konflikt - zdravotnické služby by se v případě vážného 

ohrožení zhroutily, zajišťování zásobování obyvatelstva potravinami bylo 

nedostatečné, stejně jako se projevil velký nedostatek zbraní, přístrojů a vojáků. 

Der Spiegel tyto skutečnosti zveřejnil ve svém obsáhlém článku. Ještě před tím jej 

nechal posoudit nejen právníky, ale také spolkovou zpravodajskou službou, aby 

tak předešel možným komplikacím. Přesto spolkový ministr obrany a předseda 

CSU Franz Josef Strauss, který byl za stav ozbrojených sil přímo odpovědný a 

nedostatek vojáků a techniky chtěl nahradit atomovými zbraněmi, přesvědčil 

spolkového kancléře Konrada Adenauera k tak tvrdému zákroku. Pravdivost 

zveřejněných informací se však potvrdila již za několik dní během kubánské 

krize 54 , kdy se Německo obávalo skutečného útoku a kdy muselo konstatovat, že 

by se bylo schopno bránit pouze několik dní. Der Spiegel ve skandálním článku 


54 Karibská neboli Kubánská krize byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný 

konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. 

40

zveřejnil, že by během atomového útoku na SRN pravděpodobně zahynulo až 15 

milionů lidí. 

Schützovo komando vyklidilo redakci a redakční místnosti byly 

zapečetěny. V bytech některých redaktorů byly provedeny domovní prohlídky. 

Kriminální úředníci zjevně nebyli dostatečně informováni, neboť zřejmě nevěděli, 

že má redakce celkem 117 místností v sedmi patrech, kde v té době ještě pracovali 

redaktoři na vydání, které se mělo v noci tisknout a také se nakonec vytisklo. 

Do vazby šel 27. října vydavatel Rudolf Augstein a oba šéfredaktoři Engel 

a Jacobi, kteří byli zadrženi přímo v redakci. Autor článku Conrad Ahlers byl 

zadržen tentýž den na Straussův rozkaz během své dovolené španělskou policií. 

Tento fakt vyvolal obzvlášť velké pohoršení u opozice, neboť v té době ve 

Španělsku vládl diktátor Francisco Franco. 

Strauss miloval moc, ženy, alkohol, peníze a často se nezdráhal snížit se ke 

korupci či k zneužití úřední moci. Nenáviděl časopis Der Spiegel, neboť ten jeho 

prohřešky soustavně zveřejňoval. Kancléř Adenauer hovořil o tomto týdeníku 

jako o „špinavém plátku“. Oba politici totiž velmi neradi přistupovali na 

demokratická pravidla, jež zastával právě Der Spiegel. Navíc se redakce obávala, 

že Franz Josef Strauss by se mohl stát kancléřem a demokratická pravidla v zemi 

by byla silně ohrožena. V této atmosféře došlo k útoku na Der Spiegel. 

Reakce byla nečekaná. Za zpravodajský týdeník se bezvýhradně postavili 

všichni další novináři, vydavatelé, univerzitní profesoři stejně jako studenti, 

literáti, odboráři i církev. Lidé vyšli do ulic a před věznicí v Hamburku, kde byl 

zadržován vydavatel Augstein, se demonstrovalo. 

Redakce dočasně pracovala v náhradních prostorách, které jí nabídli 

konkurenční vydavatelé. Na šest set vědců sepsalo protest proti justici a vládě, 

přičemž nezanedbatelnou část z nich tvořili i staří konzervativci, neboť si 

najednou uvědomili, že by mohla být narušena demokracie. V zahraničí se strhla 

vlna protestů. Vláda svolala v důsledku událostí na 29. října krizové zasedání a od 

7. listopadu se aférou zabýval parlament, který otevřel několikadenní debatu, jež 

se věnovala pouze této situaci. Strauss, který se nejdříve od všeho distancoval, se 

musel veřejně přiznat, že je nejen hlavním strůjcem celé akce, ale dokonce 

odpovídá za nařízení zatknout autora článku Ahlera ve Španělsku, a že obešel 

několik kolegů ministrů. Celkem bylo přechodně zadrženo šest redaktorů. 

41

V důsledku těchto událostí padla vláda. FDP se svými pěti ministry kvůli 

Straussovi vystoupila z koalice s CDU/CSU. Adenauer slíbil, že na podzim roku 

1963 odstoupí, a Strauss už nebyl členem nové vlády 55 . 

O dva roky později dne 13. května 1965 vynesl třetí trestní senát 

v Karlsruhe jako první a poslední instance ve věci vlastizrady jasný rozsudek, při 

němž zaznělo, že proces proti obžalovanému redaktoru Ahlerovi a vydavateli 

Augsteinovi se zamítá. 


42

10 SHRNUTÍ: PROGNÓZY A POSTUPY 

Dříve tomu bylo tak, že si lidé na základě jakéhosi rozhovoru ve veřejném 

prostoru sami a nezávisle vytvářeli mínění a sociální vědci ve svých institucích 

modelováním procesů artikulovali vůli ke konkrétním změnám. V tomto procesu 

hrála média jen periferní roli - kromě komentářů byla neutrálním 

zprostředkovatelem informací z politické scény a zkonstruovaných modelů vědců. 

Tak fungovala podle profesora Wolfganga Donsbacha 56 z univerzity 

v Drážďanech média do konce minulého století. 

Časy se však změnily. Hvížďala 57 na toto téma uvádí, že média způsobem 

prezentace a performance přijala roli, v níž začala silně ovlivňovat společenské 

procesy jak na individuální, tak na společenské úrovni. Začala totiž diktovat 

způsob nazírání na svět. To je i důvod, proč se hovoří o takzvané systémové 

změně. Vědci se tak ptají, zda nás tato skutečnost spíš nevzdaluje od demokracie, 

v níž všichni doufáme a věříme. Výsledky lidského chování jsou důsledkem 

empirických a dokazatelných činů. 

Jakmile ve volbách přestávají hrát roli racionální návrhy, které řeší 

nejožehavější sociální, zdravotní, hospodářské a jiné úkoly, o výsledku rozhodují 

odborníci v public relations, prezentující politické výsledky jako zábavnou show a 

volební kampaň vedou stejným způsobem jako kampaň na auta. Zároveň se 

zvyšuje vliv výsledků různých průzkumů veřejného mínění na formulování 

politických cílů. Do vůdčích rolí jsou tak mnohdy vybíráni lidé ne podle 

intelektuálních schopností, ale podle televizní fotogeničnosti a schopnosti vtipně 

odpovídat v talkshow. Výsledek je tak iracionální. 

Vědci si s tímto stavem přestávají vědět rady a hovoří o třech důvodech 58 : 

1. Média spíše náhodou než úmyslně zaplnila vakuum, které vzniklo poté, 

co tradiční politické instituce ztratily důvěru občanů. 

2. V průběhu druhé půlky minulého století si média a novináři získali větší 

důvěru než politika a politici, tedy volební zástupci. 

56 In Hvížďala 2005, s. 184. 


58 In Hvížďala 2005, s. 184. 

43

3. Tisk, rozhlas a televize mají větší legitimitu než politické strany. Denně 

pro ně hlasuje svým nákupem nebo stisknutím tlačítka na ovladači více lidí 

než pro politiky ve volbách. 

K této změně dochází v okamžiku, kdy narůstá vliv komerčních televizí, které 

pracují se stejnými prostředky jako bulvární noviny. 

Jakmile se spektrum informační nabídky zužuje, nebo je dokonce neúplné, 

přičemž jedno médium má až 40% sledovanost, jako je tomu třeba u nás a na 

Slovensku, je demokracie ještě ohroženější než ve staré Evropě 59 . V takovém 

případě jsou v nebezpečí všichni včetně majitelů nejsledovanější stanice: nelze už 

totiž předem určit vítěze. Média sice emoce šíří, ale až příjemce je nabíjí, proto 

jsou účinky nevypočitatelné. Média, hlavně televize, mají velkou moc. 

Hvížďala 60 uvádí jako příklad jednoho z možných řešení návrh 

šéfredaktora renomovaného Financial Times Magazine Johna Lloyda, že by se 

v Evropě měly definovat zlaté standardy novinářské práce, jako je kdysi definoval 

Volkswagen a před tím ještě Ford ve Spojených státech, standardy pro masově 

vyráběný automobil. Lloyd říká 61 : „Standardy by měla nastavovat veřejnoprávní 

média, která mají za povinnost informovat o všem, co má aktivní a dobrý občan 

vědět. Zpravodajství by mělo být doplněno o provokativní komentáře, jako tomu je 

v anglosaské tradici. Aby byla demokracie zdravá, potřebují média standard 

kvality, podle kterého se mohou účastníci komunikačního provozu orientovat. Lidé 

potřebují, aby ve společnosti fungovala média, kterým mohou věřit, že činí pokus 

vykládat svět komplexně, srozumitelně a přitom zajímavě. Takový standard 

potřebujeme ze všeho nejvíc právě dnes, a přesto se zdá, že je právě dnes nejtíže 

dosažitelný.“ 

Definovat staré standardy v naší republice je úkolem spíše pro univerzity. 

Pokud by je však občané měli v podvědomí, nemohla by se bulvární média 

vydávat za seriózní a lidé by se ve společnosti dokázali lépe orientovat. To je 

úkolem politickým, pokud tedy politiku chápeme po vzoru staré Evropy jako úsilí 

o koordinaci a regulaci vzájemných vztahů. 

59 In Hvížďala 2005, s. 185. 


61 In Hvížďala 2005, s. 2007. 

44

11 ZÁVĚR 

Mediální prostor je v současné době natolik velký a neuchopitelný, že zhodnotit 

jej komplexně by zabralo nekonečně mnoho stran. Je neoddělitelný od 

společnosti, obchodu a politiky. Tyto faktory média ovlivňují a naopak. Média 

tedy můžeme hodnotit bez kontextu, neboť i ten hraje klíčovou roli, a proto 

bychom jej měli zahrnout do samotných závěrů. 

Pokud se zaměříme pouze na Českou republiku, nutno konstatovat, že 

situace u nás není zrovna jednoduchá. Společnost prošla po roce 1989 celou řadou 

transformací ve všech oblastech. To ovlivnilo nejenom média, ale i společnost. 

V dnešní době se stává velkým trendem zaujmout co největší množství čtenářů, 

diváků či posluchačů na úkor kvality žurnalistické práce a investigativních 

schopností. Prioritou komerčních médií je vydělat peníze. To jim nelze vytýkat. 

Pokud však nejsou ctěny alespoň základní mravní zásady, nemůžeme od takových 

médií očekávat kvalitní informace. 

Nelze říct, že by docházelo k systematickému ovlivňování a zkreslování 

zpráv politiky či podnikateli. V historii naší mladé demokratické země jsme byli 

už mnohokrát svědky například politických kauz, kdy se média nekompromisně 

snažila odhalit jádro problému, avšak jen málo z toho dokázala dotáhnout do 

opravdového konce. Většinou díky absenci důkazů o vině se často tyto případy 

rozplynou doztracena, aniž by došlo k odhalení opravdových příčin ve všech 

souvislostech. 

V celosvětovém měřítku musím poznamenat, že pro nás jako jedince je 

možná eliminace zkreslování informací prostřednictvím médií v originálním 

jazyce. Díky televizi, tisku nebo internetu je nám umožněno zkoumat danou 

problematiku globálně. Nejen proto je důležitá znalost cizího jazyka, abychom se 

nemuseli spoléhat na překlad. 

Přesvědčila jsem se o tom, že je nezbytně nutné umět se v záplavě 

informací orientovat. Pokud se tedy nespokojíme s prezentací zpráv jednoho 

média, ale zvolíme komplikovanější cestu vlastního hledání souvislostí, můžeme 

naleznout kvalitní zdroje nezkreslených informací. Tímto způsobem však není 

možné postupovat při každé zprávě. 

45

Nedokážu posoudit, jaké tendence bude mít produkování zpráv do 

budoucna. Jak jsem již ve své práci zmínila, ani demokratická společnost není 

zárukou nezkresleného zpravodajství, jelikož podléhá celé řadě aspektů. Velký 

důraz proto kladu na morální zásady jednotlivců nebo organizací při jeho 

zpracovávání. 

46

12 POUŽITÁ LITERATURA 

DEFLEUR, M.L.: Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum, 1996. 

ISBN 80-7184-099-8 

DOVERE-SUMMERS, A.: Arogance moci (The Arrogance of power). 

Praha: BB Art, 2003. ISBN 80-7341-036-2 

FARKAS, V.: Lži za války a míru. Tajná moc tvůrců veřejného mínění. 

Praha: Mladá Fronta, 2006. ISBN 80-204-1357-X 

GOLDBERG, B.: Jak novináři manipulují. Praha: Ideál, 2005. 

ISBN 80-901017-8-X 

HANÁK, J.: Orwellovo století 1901-2000. Praha: Prostor, 2001. 

ISBN 80-7260-047-8 

HVÍŽĎALA, K.: Moc a nemoc médií. Praha: Máj a Dokořán, 2003. 

ISBN 80-86643-07-7 (Máj, Praha), ISBN 80-86569-70-5 (Dokořán, Praha) 

HVÍŽĎALA, K.: Jak myslet média. Praha: Máj a Dokořán, 2005. 

ISBN 80-86643-07-7 (Máj, Praha), ISBN 80-86569-70-5 (Dokořán, Praha) 

ILOWIECKI, M., ZASEPA, T.: Moc a nemoc médií. 

Bratislava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2003. ISBN 80-224-0740-2 

JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B.: Média a společnost. Praha: Portál, 2003. 

ISBN 80-7178-697-7 

JIRÁK, J., ŘÍCHOVÁ, B.: Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 

2000. ISBN 80-246-0182-6 

47

KISSINGER, H.: Umění diplomacie. Praha: Prostor, 1999. ISBN 80-7260-025-7 

Kolektiv autorů: Média a moc. Praha: Votobia, 2000. 

ISBN 80-7220-085-2 

LISA, A.: Média a demokracie. Praha: Oeconomia, 2002. ISBN 80-245-0449-9 

McNAIR, N.: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-840-6 

McQUAIL, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2002. 

ISBN 80-7178-714-0 

MEYROWITZ, J.: Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování. 

Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-0905-3 

MLEZIVA, E.: Diktatura informací: Jak s námi informace manipulují. 

Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-86898-12-1 

MUSIL, M.: Masmédia a publicita. Praha: Oeconomica, 2005. 

ISBN 80-245-0872-9 

NORLAND, R. a kolektiv: The Watergate file. New York: Flash Books, 1973. 

PROKOP, D.: Boj o média. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. 

ISBN 80-246-0618-6 

RAMONET, I.: Tyranie médií. Praha: Mladá fronta, 2003. ISBN 80-204-1037-6 

THOMPSON, J.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004. 

ISBN 80-246-0652-6 

ŽANTOVSKÝ, P.: Média na pranýři. Praha: Votobia. 2004. 

ISBN 80-7220-207-3 

48

Anotace 

Bakalářská práce na téma „Manipulace v médiích“ se zabývá problematikou 

zkreslování informací v tisku, rozhlasu nebo televizi a zároveň poukazuje na 

způsoby, jak této skutečnosti předcházet nebo jí alespoň omezit. Jsou zmíněna 

témata zabývající se objektivitou či etickými kodexy. Dále jsou v ní vysvětleny 

pojmy jako manipulace nebo skandál a uvedeny dvě mezinárodně známé kauzy a 

jejich dopad na politické dění. 

Annotation 

My bachelor thesis „Manipulation in media“ deals with the problems of 

information falsification in print media, radio or television. It refers to ways of 

solving the problems how to prevent it or at least – how to cut it down. The thesis 

mentions topics related to objectivity and ethics code. Further it explains notions 

such as manipulation or scandal/affair. The thesis contains two internationally 

known causes and their impact on politics. 

Klíčová slova 

Aféra, informace, manipulace, manipulátoři, média, objektivita, rozhlas, televize, 

tisk, zpravodajství 

49

Jméno autora: Andrea Nedavašková 

Název práce: Manipulace v médiích 

Místo vzniku: Praha 

Počet stran: 48 

Název vysoké školy: Univerzita J. A. Komenského Praha 

Vedoucí práce: PhDr. Milan Soška 

50

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?