Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact - Valka.cz

46
hlavní. Hlavní je pohled do budoucnosti. A nejenom, co se týče operačního
plánu, ale v podstatě jakési ujasněné koncepce. [ . . . ]
Q: Takže se objevil návrat zpátky k teritoriální obraně
Generál Slimák: To jsem nedokončil – my jsme udělali jakési zkušební
velitelskoštábní cvičení, já s náčelníkem správy na štábu a potom s velitelstvím
vojenského okruhu v Táboře. Ujasňovali jsme si, hledali jsme řešení. Vyplývají
určité závěry: Ohrožení není ze žádného směru, armádu musí být univerzální,
dislokace, která byla, je platná, organizační struktura může být jakákoli, divize,
brigáda – to vůbec není to podstatné. To byla právě jedna z těch kritik tehdy na
Radě obrany státu, že nepřecházíme na brigádní systém. To se musí vidět v
určitých souvislostech, chybí nám pohled dopředu o úloze armády. Byly závěry
asi tak: pohyblivost, manévr, schopnosti. Protože byla dvě ohrožení: Na
východě, kdyby vznikla nebezpečná situace – a byla ještě Západní skupina
umístěná v Německu. Čili podstata operačního plánu byla v tom být schopni
rozvinout určité operační seskupení, ze kterého bylo možno přejít k plnění úlohy,
ke které by mohlo dojít. Už to nemělo podobu nějak jednoznačně direktivní, že to
bude takto. To bylo prostě rozpracování určitých variant použití armády,
pochopitelně, že to bylo s obecnými možnostmi. My jsme museli reagovat na
určitou politickou objednávku, protože byl už rok 1992, po rozpadu Varšavské
smlouvy. [Slimák, 9 – 10]
Cesta do NATO
Q: Co považujete za zásadní momenty v té transformaci československé armády
na začátku devadesátých let [ . . . ]
Generál Pezl: [ . . . ] Co pokládám za nejzávažnější ... tak je to několik etap.
První ta etapa byla trošku očistit tu armádu od toho ... shnilého jádra. To byly ty
problémy likvidace politického ... snaha o snížení váhy – ona to likvidace úplná
nebyla, ale to nikdy v revoluci, která prochází takovými poměry, není možné –
politického, kádrového aparátu, vojenské kontrarozvědky, rozbití těch hlavních
řekl bych provázaných velitelských sborů, očista od řady lidí, zbavení se té
vrcholové personální špičky, která byla bezprostředně spojena s tím politickým
aparátem. Přitom ale se snahou zachovat určitou bojeschopnost armády,
protože tady jsme měli skoro stotisícovou armádu, existovala Varšavská
smlouva, nahoře bylo dvaadvacet divizí sovětských, tak přece nějaká ta snaha
tady musela být, mít určitou schopnost sebeobrany státu. Přitom řešit i to
Slovensko, které tehdy bylo „oholené“, tam nic nebylo. Čili to byla taková ta první
reorganizace, která přesunula část sil na Slovensko, aby trošku vyvážila ten
poměr. Bylo to dobré, když byly události v Moskvě, tak jsme tam aspoň už něco
měli.
Tak to byla taková ta první etapa. Druhá etapa můžeme říct, že bylo takové to
hledání nového postavení Československa v Evropě a vlastně i armády, otevřít
se NATO, udělat se svým způsobem trošku průhlednějšími pro ně,
stravitelnějšími, aby nás lépe poznali. Pak závažná etapa bylo to rozdělení
Československa na Českou a Slovenskou republiku, což byla taky velmi
zajímavá operace, která prokázala, že to, co se do té doby udělalo, že ji udělalo
trošku schopnou to zvládnout a nepřipustit nějaký ten balkánský poměr na
našem území. Celé to bylo ještě spojené s vídeňským protokolem o snížení
konvenčních sil v Evropě, to znamená trvalá reorganizace. Ta armáda v podstatě
od devadesátého roku dodneška je v neustálém pohybu, žádný resort neprošel
takovými změnami, které by otřásly lidským potenciálem, taky strukturami a
vším.