Migrace do ÄR - zÃ¡vÄr- verze prosinec 2005.pdf - Katedra ...

Migrace do České republiky, sociální 

integrace a lokální společnosti 

v zemích původu 

(prostor bývalého SSSR a slovenští Romové) 

Výzkumná zpráva 

Praha 

Etnologický ústav AV ČR 2004

Uherek Zdeněk – Weinerová Renata – Plochová Kateřina – Valášková Naďa - Černík Jan - Červinka Ondřej – 

Mušinka Mikuláš: Migrace do České republiky, sociální integrace a lokální společnosti v zemích původu. 

© Etnologický ústav AV ČR 

Na Florenci 3 

110 00 Praha 1 

Rok vydání: 2004 

ISBN: 80-85010-69-0

Obsah 

Úvod 

Zdeněk Uherek 1 

Výzkumy v oblasti migrace a integrace cizinců na území ČR 

Zdeněk Uherek – Renata Weinerová 4 

Současné poznatky a metodologické postupy 

Zdeněk Uherek 45 

Sovětská národnostní otázka: Propaganda, ideologie a mocenský 

nástroj totalitarismu jako jeden z předpokladů pro vytváření migrační 

situace na území bývalého Sovětského svazu 

Jan Černík 56 

Migrační potenciál SSSR, Ukrajina, Moldavsko, Bělorusko, 

problematika ekonomické migrace 

Jan Černík 68 

Pracovní migrace ze Zakarpatské Ukrajiny do ČR 

Zdeněk Uherek – Naďa Valášková – Kateřina Plochová 

– Mikuláš Mušinka 91 

Ukrajinská pracovní migrace v České republice: případová studie 

Ondřej Červinka 111 

Spontánní migrace z jižní Ukrajiny do České republiky – 

obyvatelé Čechohradu 

Kateřina Plochová 162 

Migrace do České republiky, sociální integrace a lokální 

společnosti v zemích původu – slovenští Romové 

Renata Weinerová – Zdeněk Uherek 176

Úvod 

Zdeněk Uherek 

Tento sborník obsahuje některé výsledky výzkumů, které byly realizovány 

v rámci projektu Programu podpory cíleného výzkumu a vývoje AV ČR 

S9058101. Tento výstup se soustředil na problematiku migrací do České 

republiky a na specifika vybraných migračních skupin v oblasti adaptace na 

české prostředí v závislosti na zemích původu odkud migranti pocházejí. V této 

souvislosti byly studovány zejména migrace z Ukrajiny, Běloruska, Moldavska 

a dalších zemí bývalého Sovětského svazu a dále migrace slovenských Romů. 

Většina uvedených dat byla získána terénním výzkumem. Jeho zaměření 

vycházelo z rozboru dosavadních výzkumných aktivit v oblasti migrace, 

adaptace a integrace cizinců v České republice. Přehled nejdůležitějších prací 

z dosavadní produkce k tématu jsme také zařadili do první kapitoly této práce. 

Domníváme se, že i tento přehled naznačuje, že relativně málo je doposud 

sledováno propojení mezi kulturním klimatem v zemi původu, charakterem 

migračního mostu a stimuly, které vedly migranta k opuštění země původu. To, 

že migrant opustil zemi původu neznamená, že s ní přerušil veškeré vazby. 

Chceme-li tyto vazby pochopit a tím i lépe proniknout k sociabilitě migranta 

v prostoru cílovém, je třeba studovat migrační pohyb komplexně a studovat i 

kulturní zázemí, ze kterého migrant přichází a do kterého se vrací. Proto jsme 

věnovali terénním výzkumům v zemích původu velkou pozornost a připravili 

rozbory nejen migrační situace samotné, ale i situací, které migrační prostředí 

vytváří. Detailně se o této problematice vyjadřujeme ve druhé kapitole, která 

následuje za přehledem současných výzkumných aktivit v oblasti migrace a 

integrace cizinců a která má metodologický charakter. V této kapitole shrnujeme 

základní východiska výzkumu. 

První část prezentace výsledků výzkumné práce jsme věnovali migraci 

z prostoru bývalého Sovětského svazu. Sumarizujeme zde základní 

východiskovou situaci na tomto území ve vztahu k migracím. A formou určitého 

přehledu dáváme informaci o migračních aktivitách z Ukrajiny, Běloruska a 

Moldávie, rámcově též z Ruska a Arménie. Za kapitolou věnovanou této 

problematice následují výsledky šetření na Zakarpatské Ukrajině a výsledky 

šetření v České republice. Zakarpatské Ukrajině jako klíčové zdrojové oblasti 

migrantů jsme věnovali relativně detailní pozornost. Terénní výzkum v této 

oblasti ukázal celou řadu dosud nezohledněných specifik studia migrace a 

potenciální migrace ve zdrojových oblastech. Především jsme mohli dosavadní 

znalosti o dané problematice obohatit o poznatky, jak vzniká povědomí o 

cílových zemích, o jejich výhodách a nevýhodách a jak se toto povědomí šíří a

eprodukuje, jaká je motivace k migraci a naopak se blíže seznámit s elementy, 

které migranty ze zdrojového prostoru vypuzují. 

Vzhledem k dosavadním zjištěním, že se zdrojová oblast migrace na Ukrajině 

postupně rozšiřovala i do dalších částí Ukrajiny, jsme uskutečnili i dvě sondáže 

na jižní Ukrajinu, které ukázaly, že sice i zde existuje silné povědomí o České 

republice jako o cílové zemi migrace, ale že již není rozšířeno plošně, jako je 

tomu v případě Zakarpatské Ukrajiny, ale že se koncentruje mezi skupinami 

osob, které z nějakého důvodu měly možnost navazovat na již existující 

migrační mosty nebo měly příležitost vytvářet mosty nové. Využít už stávající 

kontakty měly zejména enklávy, ve kterých hráli podstatnou úlohu potomci 

českých imigrantů na Ukrajinu. Tato relativně dostupná skupina, jejíž chování 

bylo možné sledovat na jižní Ukrajině i po imigraci do České republiky nám 

posloužila jako další zdroj poznatků. Díky tomu, že jsme použili obdobné 

tazatelské techniky a soubory otázek jako u imigrantů z oblastí zasažených 

černobylskou jadernou katastrofou a u imigrantů z Kazachstánu, mohli jsme 

strategie adaptace na české prostředí komparovat. Jedná se o komparaci 

řízených migrací a spontánní migrace. V této kolekci studií je zařazena sonda do 

života enklávy, která se spontánně přestěhovala z jihoukrajinské vesnice 

Čechohradu. 

Podobná centra přímých aktivit vůči České republice se vytvářela také v Bosně a 

Hercegovině, kde ovšem v současné době zaznamenáváme migrační potenciál 

relativně nízký. Proto jsme se zde soustředili pouze na hledání určitých paralel 

se situací v bývalém Sovětském svazu. 

Studium migrace Romů ze Slovenska tvořilo jednu z důležitých částí 

realizovaného výzkumu. Jedná se o oblast vysoké společenské závažnosti, které 

je však na druhé straně věnována relativně velká pozornost. Skutečnost, že 

v České republice pracuje několik týmů badatelů, kteří se problematikou též 

zabývají, nás vedla ke snaze neopakovat již známá fakta, ale naopak se 

soustředit na objasňování jevů, se kterými zjištěná fakta souvisejí. Již předchozí 

výzkumy týmu Etnologického ústavu umožnily zasadit fenomén romské 

migrace do širších evropských souvislostí. Pro detailnější zpracování romské 

migrace ze Slovenska jsme pak zvolili metodu migračních biografií, které 

umožňují kombinovat emický a etický přístup k dané problematice. Práce 

s migračními biografiemi nám na jedné straně umožnila vytvořit mapu kontaktů 

jednotlivých respondentů, na druhé straně dala prostor ke zjišťování, jak jsou 

tyto kontakty vnímány samotnými respondenty. Vyhodnocování materiálu 

sebraného při zmíněných výzkumech bude pokračovat a bude završeno 

monografií. 

2

Kolekce sebraných materiálů umožňuje doplnění dat o celou řadu závažných 

aspektů současné migrace do České republiky. Pro kolektiv oddělení pak byla 

práce cenná zejména z toho důvodu, že vytvořila prostor pro další úvahy o 

migraci do České republiky jako o komplexním jevu, který nesouvisí pouze 

s děním v České republice, ale s celosvětovým klimatem, bez jehož zohlednění 

nelze migračním procesům porozumět. Během výzkumů byla aplikována a 

rozvinuta řada metodických postupů, které se mohou stát dobrým východiskem 

pro další odbornou práci na tomto poli. 

3

Výzkumy v oblasti migrace a integrace cizinců na území České 

republiky 

Zdeněk Uherek – Renata Weinerová 

Následující exkurs jsme rozdělili do dvou částí. V první části hovoříme o 

migracích vztahujících se k problematice mezinárodní migrace, aniž bychom 

zde zohledňovali migrace ze Slovenska. Problematice migrací Romů ze 

Slovenska pak věnujeme, vzhledem k jejím specifickým rysům, samostatnou 

část zařazenou na konec této kapitoly. Tuto část doplňujeme o širší kontext 

výzkumu Romů, který je předmětem celé řady vědních disciplin. 

*** 

Práce týkající se problematiky cizinců na území České republiky vznikaly již 

před rokem 1989, byly však ojedinělé a integrační problematiky se dotýkaly 

často jen okrajově. 

Jednou z prvních skupin cizinců, která byla ve druhé polovině 20. století 

mapována z hlediska integrace 1 , byli Řekové a Makedonci z Řecka, kteří 

migrovali do tehdejšího Československa v letech 1948 – 1950 a nejčastěji byli 

dislokováni do tehdejších okresů Jeseník, Šumperk, Bruntál, Opava, Vsetín, 

Karviná, Ostrava, Nový Jičín a Trutnov. Tato imigrační skupina čítající více než 

13 tisíc osob se stala tématem diplomové práce Antuly Botu na katedře 

etnografie a folkloristiky Filozofické fakulty UK (Botu 1977). Antula Botu téma 

zpracovala též formou časopisecké studie pod názvem Řecká skupina 

v Československu (Botu 1982). Vzhledem k tomu, že skupina záhy vyvinula 

silnou migrační aktivitu z českého venkova do měst a po roce 1989 radikálně 

měnila způsob obživy (ze zaměstnanců se stávali podnikatelé) a mnozí její 

členové zvolili strategii dvojí rezidence (sezónně pobývají v ČR a v Řecku), 

zaujala i další autory a její profil, migrační aktivity a integrační, resp. 

dezintegrační tendence jsou sledovány dodnes. Tématem se po roce 1989 

v akademické obci zabývali Jaroslav Otčenášek a Pavel Hradečný (Otčenášek 

1998, 2003; Hradečný 2000). 

Další významnou cizineckou skupinou, které byla věnována pozornost již v 80. 

letech, byli Vietnamci. Již tehdy byly sumarizovány podmínky, za kterých zde 

tato řízená pracovní migrace působila. Je zpracován přehled právních normativů 

pro pobyt Vietnamců do roku 1989, charakterizovány jejich hmotné podmínky 

pobytu, jazyková výuka a proběhl i výzkum každodenního života v konkrétních 

1 Odhlížíme od skutečnosti, že se prováděly výzkumy novoosídleneckého pohraničí s repatrianty ze zahraničí 

českého a slovenského původu, neboť tito repatrianti nebyli v cizineckém režimu a bylo jim bezprostředně po 

imigraci udělováno československé občanství. 

4

lokálních podmínkách. Vietnamským pracujícím věnoval pozornost zejména 

tehdejší Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV a zde Iva Heroldová, 

Vlasta Matějová, Milena Secká a Ivo Vasiljev (Heroldová – Matějová 1987; 

Matějová 1988; Secká 1987; Vasiljev 1988) a další. 2 Pohled z vietnamské strany 

zprostředkoval Van Le Ngo, který na téma Vietnamští pracující 

v Československu publikoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku 

samostatnou monografii s názvem Vietnamští pracující v Československu (Ngo 

1989). 

K problematice vietnamských pracujících se v 90. letech 20. století a na počátku 

21. století vyjádřila celá řada dalších autorů. Za zajímavou sondu lze považovat 

článek Jáchyma Topola, Experiment se nepodařil, válka trvá dál, který sice 

nepatří do sféry vědy, ale trefně charakterizuje podmínky, v nichž vietnamští 

pracující v ČSSR žili (Topol 1990). 

V současné době se tématu věnuje sociolog Jiří Kocourek, vietnamistka Petra 

Müllerová a etnolog Stanislav Brouček. Některé jejich práce vznikly na základě 

grantů Ministerstva zahraničních věcí ČR (Brouček), Ministerstva vnitra ČR 

(Brouček, Müllerová, Kocourek), IOM a Ministerstva práce a sociálních věcí 

(Kocourek). 

Z nedávné produkce jsou dostupné práce o vietnamské kultuře Ivo Vasiljeva Za 

tajemstvím starých Vietů (Vasiljev 1999), vysokoškolská učebnice Petry 

Müllerové Viet Nam – Nhung dieu bo ich vá lí thú (Müllerová 1997) a publikace 

Stanislava Broučka Český pohled na Vietnamce (mediální obraz Vietnamu, 

Vietnamců a vietnamství) (Brouček 2003a). Materiálově je bohatý též jeho text 

Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR vydaný v rámci sborníku 

AV ČR k integraci cizinců (Brouček 2003b). Z úhlu pohledu integrace cizinců je 

pak nutné ocenit práci Jiřího Kocourka Poznáváme svět dětí z Vietnamu 

(Kocourek 2002), která je určena pedagogickým pracovníkům. Informuje je o 

podmínkách dětí přijíždějících z Vietnamu do České republiky. Velmi 

ilustrativní je též jeho text Vietnamští občané v ČR určený pro www stránky 

Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (Kocourek 2004). Informativní hodnotu 

má i jeho text Vietnamci v České republice ve sborníku Tatjany Šiškové 

Menšiny a migranti v České republice (Kocourek 2001). 3 

Vedle uvedených děl bylo uskutečněno několik výzkumů vysokoškolských 

studentů vyhodnocených v jejich diplomových pracích. Jedná se například o 

diplomovou práci Veroniky Kahlerové (FHS ZČU Plzeň) Vietnamská menšina 

v Plzni, která vychází z terénního výzkumu mezi vietnamskými dětmi na 

2 Viz sborník Materiály k problematice etnických skupin na území ČSSR – zahraniční pracující (Materiály 

1988). 

3 Drobnějších textů k tématu je samozřejmě mnohem více, ale není zde prostor všechny zmiňovat. 

5

plzeňských školách. Práce naznačuje dynamické změny, které můžeme očekávat 

uvnitř této imigrační skupiny s generační výměnou (Kahlerová 2002). Dalším 

výrazným zdrojem dat je diplomová práce Šárky Martínkové (FF UK Praha) 

Vietnamská menšina v Praze, kterou lze považovat za snad nejplastičtější pohled 

na pražské Vietnamce, který byl zpracován a vhled do mechanismu tvorby 

diaspor (Martínková 2003). Práce by si rozhodně zasloužila po redakci 

publikovat. 

Téma Vietnamců v České republice ještě zdaleka není vyčerpané. Jedná se o 

skupinu, která je relativně uzavřená, má tendenci kontrolovat informace, které 

o sobě poskytuje majoritnímu obyvatelstvu a i z jazykových důvodů sběr 

relevantních informací vyžaduje dlouhodobé úsilí a odborníky, kteří se v daném 

prostředí dovedou pohybovat. Navíc profil skupiny prochází dynamickým 

vývojem, který by bylo užitečné kontinuálně monitorovat. 

Studium řízených migrací v 90. letech 20. století 

Na počátku 90. let 20. století se zájem akademické obce začal soustřeďovat na 

migrace z území bývalého SSSR, které se staly v 90. letech nejvýraznější, ať již 

ve formě pracovní migrace nebo v podobě žadatelů o azyl. 

Na začátku 90. let byl především aktuální výzkum tzv. řízených migrací 

reprezentovaný transferem osob z oblastí postižených černobylskou jadernou 

katastrofou. Rodiny z Ukrajiny a Běloruska, jejichž alespoň jeden příslušník 

mohl prokázat český původ, byly za asistence českého státu stěhovány v letech 

1991 – 1993 a přemístěno bylo takto 1 812 osob. Tématu se nejprve věnoval 

Etnologický ústav AV ČR, Klinika geografické medicíny 3. lékařské fakulty 

UK Praha a SEAL, spol. s. r. o. a později též pracovníci Přírodovědecké 

fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1992 vyšel v Etnologickém ústavu 

k tématu sborník, kde první zkušenosti z přesídlovací akce vyhodnocovali nejen 

etnologové z Čech a ze zahraničí, 4 ale též pracovníci Úřadu vlády ČR, 

nevládních organizací a tehdejšího Ministerstva pro hospodářskou politiku a 

rozvoj, které informace vědeckého výzkumu využívalo v další přesídlovací praxi 

(Češi v cizině 6). Zobecnění jednotlivých šetření byla publikována zejména ve 

výzkumné zprávě Faktory ovlivňující adaptaci a společenskou integraci 

přesídlenců z černobylské oblasti v České republice (Brouček – Hrníčko – 

Uherek – Valášková 1992) a ve studiích Adaptace přesídlenců v české 

společnosti (Brouček – Uherek – Valášková 1995) a Češi z Běloruska (Uherek – 

Valášková – Brouček 1997). Monografickým zpracováním tématu se pak stala 

publikace Aliens or One’s Own People: Czech immigrants from Ukraine in the 

Czech Republic, kterou vydal Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR v roce 

4 Výzkum probíhal v kooperaci s japonskými odborníky na migrační procesy. 

6

1997 (Valášková – Uherek – Brouček 1997). Vedle uvedených textů vyšla o 

adaptaci této skupiny celá řada drobnějších pracích vydaných v České republice 

i v zahraničí. 

Z hlediska medicínského výzkumu imigrantů z oblastí postižených černobylskou 

jadernou katastrofou byla publikována výzkumná zpráva Migrace a zdravotní 

stav (Dlouhodobé sledování zdravotního stavu a sociální problematiky Čechů 

z Černobylské oblasti Ukrajiny po jejich přesídlení do České republiky) (Korych 

– Nesvadbová – Rutsch – Novotný 1994). Téma též rozpracovali Dušan 

Drbohlav a Eva Janská. Pozoruhodným a kvalitním příspěvkem k této tématice 

z širšího pohledu migračních teorií je doktorská disertace Evy Janské Adaptace 

cizinců v České republice (Janská 2002). Shrnutím série terénních šetření je pak 

studie Evy Janské a Dušana Drbohlava Reemigrace volyňských a černobylských 

Čechů (Janská – Drbohlav 2001). 

Na řízené migrace z prostoru zasaženého černobylskou jadernou katastrofou 

navázala humanitární akce Návrat domů, která usnadňovala návrat osob 

českého původu a jejich rodin z Kazachstánu, Ruska, Kyrgyzstánu a 

Uzbekistánu v letech 1995 – 2001. Výzkumy adaptace a sociální integrace 

přesídlenců z těchto zemí zejména za asistence Ministerstva zahraničí České 

republiky, Ministerstva vnitra České republiky a Společnosti Člověk v tísni při 

ČT prováděli pracovníci Etnologického ústavu AV ČR. Výzkumy se uskutečnily 

v České republice, v Kazachstánu a v Rusku. Výsledky kvantitativních i 

kvalitativních výzkumů jsou sumarizovány zejména ve studii Potomci českých 

imigrantů v Kazachstánu (Uherek – Valášková – Kužel 1999) a v knižní 

monografii Češi v Kazachstánu a jejich přesídlení do České republiky (Uherek – 

Valášková – Kužel – Dymeš 2003). 

Výzkumy řízených migrací z prostoru bývalého Sovětského svazu do České 

republiky přinesly kvalitní data k tématu integrace cizinců zejména z toho 

důvodu, že se jednalo o relativně uzavřené skupiny lidí, kde bylo možné 

provádět vedle kvalitativních šetření též kvantitativní sběry s reprezentativními 

výběrovými soubory, porovnávat chování jednotlivých přesídleneckých vln i 

reakce majority. Zajímavá data lze získat též komparací řízených migrací a 

spontánních migrací. Porovnání odlišného chování migrantů, kterým asistoval 

při migraci stát a spontánní migrace ze Zakarpatské Ukrajiny uskutečnili Zdeněk 

Uherek a Kateřina Plochová (Uherek – Plochová 2003). V případě přesídlování 

Čechů z Kazachstánu situace též umožnila sledovat celý jeho transfer od 

přípravy k migraci ve zdrojové zemi až k počátečním stádiím adaptace. 

Přestože řada těchto přesídlenců jsou dnes občany České republiky, je evidentní, 

že proces integrace do české společnosti probíhá v jednotlivých lokalitách jejich 

usídlení nerovnoměrně a lze právě z širšího časového horizontu lokalizovat 

7

faktory úspěšné integrace, maladaptace, druhotné migrace, využívání kulturního 

kapitálu ve skupině, vývoje názorového a hodnotového spektra. Proto by bylo 

více než užitečné tyto skupiny dále monitorovat a v co nejširší perspektivě 

uplatňovat komparativní hledisko. Lze zde také velmi dobře využít mezinárodní 

zkušenost, neboť skupiny obdobného charakteru jsou studovány také 

v Německu a v Polsku. 

Výzkumy a studie vznikající v souvislosti s přípravou a realizací koncepce 

integrace cizinců na území České republiky 

Na konci 90. let 20. století začíná jako významný iniciátor výzkumných aktivit 

v oblasti integrace cizinců vystupovat Ministerstvo vnitra ČR. Které dne 19. 2. 

1998 pořádá Národní kulatý stůl na téma vztahy mezi komunitami a integrace 

cizinců za účasti představitelů Rady Evropy, Evropské kulturní nadace, 

UNHCR, státní správy, nevládních organizací a akademické obce, za níž zde 

vystupoval Dušan Drbohlav a Stanislav Brouček (Národní kulatý stůl 1998). 

V témž roce byly uspořádány kulaté stoly ve vybraných okresech České 

republiky (Mladá Boleslav, Karviná, Česká Lípa, Brno) a proběhl mezinárodní 

seminář o strategiích implementování imigrační politiky. V roce 1999 byly 

Ministerstvem vnitra ČR iniciovány výzkumné projekty týkající se ruské 

(Drbohlav – Lupták – Janská – Bohuslavová 1999) a ukrajinské komunity 

(Drbohlav – Lupták – Janská – Šelepová 1999), které navazují na výzkumy 

pracovní migrace z poloviny 90. let realizované v rámci Research Support 

Scheme Sorosovy nadace (Drbohlav 1997). Výsledky těchto výzkumů byly též 

zobecněny v rámci výzkumného projektu NATO (Lupták – Drbohlav 1999). 

Výzkumy přináší data o vzdělanostním a kvalifikačním profilu skupin, 

o podmínkách jejich života, zaměstnávání v České republice a další informace. 

Klíčovými jsou zde data získaná dotazníkovým šetřením. 

V praxi přímé objednávky výzkumných studií v akademické obci pokračovalo 

Ministerstvo vnitra ČR též v roce 2000. V tomto roce byly zpracovány tři 

studie pod garancí Etnologického ústavu AV ČR: Gruzínci v Čechách Jana 

Černíka (Černík 2000), Integrace Arménů do České společnosti Jaroslava 

Marouška (Maroušek 2000) a Podnikatelé z některých zemí bývalé Jugoslávie 

(Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Srbsko) v centru Prahy 

Roberta Vindiše (2000). Zejména první dvě jmenované studie sledují později 

používaný scénář pro zpracování obdobných textů zohledňující mapování 

motivace k migraci, technické uskutečnění transferu, pobytový status, 

ekonomické aktivity, situaci v oblasti bydlení, sociálního zabezpečení, 

vzdělávání, rodinného života, interakce s jinými migranty, majoritou, děti 

v rodině a představy do budoucnosti. Pozornost v tomto roce vzbudila také práce 

Markéty Mezíkové-Moor Případová studie čínské komunity v ČR (Mezíková 

2000). 

8

V roce 2000 začala nově ustavená Komise ministra vnitra pro realizaci politiky 

vlády ČR v oblasti integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi komunitami jednat 

s Akademií věd ČR o Návrhu plánu studií a výzkumů cizinců a jejich komunit 

z pohledu integrace na území České republiky. Návrh, který vycházel 

z tématické nabídky pracovišť Akademie věd České republiky a vysokých 

škol, jež zastupovalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR byl 

schválen usnesením vlády ČR č. 1360 / 2001. Návrh se nerealizoval v plném 

rozsahu z toho důvodu, že některé konkrétní rozpracované projekty schválených 

rámcových tématických okruhů nebyly Komisí ministra vnitra pro realizaci 

politiky vlády ČR v oblasti integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi komunitami 

odsouhlaseny. Z realizovaných projektů byl na základě podnětu Komise v roce 

2003 vytvořen sborník (618 stran), který zahrnuje studie jednotlivých 

cizineckých komunit a jejich komparace, přehled integrační politiky ve 

vybraných státech i šetření postojů majoritního obyvatelstva. Studie jsou 

koncipovány tak, aby se dotýkaly skupin spadajících do spektra zájmu Komise. 

Vedle již zmiňované studie o Vietnamcích (Brouček 2003b) byly podchyceny 

skupiny Arabů (Deriánová 2003; Hošková 2003) a cizinců muslimského 

vyznání (Drápalová – Kolářová 2003), Řeků, Makedonců z Řecka, Bulharů, 

Srbů a Chorvatů (Otčenášek 2003a, b, c), imigrantů z Bosny a Hercegoviny 

(Uherek 2003a), Číňanů (Obuchová 2003), Afričanů a Afroameričanů 

(Jiroušková 2003), Mongolů (Čelko) a Ukrajinců (Zylinskyj 2003). Jmenované 

studie uplatňují zejména etnologický, sociologický a sociálně antropologický 

pohled na zkoumanou problematiku. Jsou rozdílného rozsahu i vypovídací 

hodnoty a řada z nich přináší dosud neznámé nebo málo známé informace. Týká 

se to například čínských enkláv, arabského obyvatelstva nebo Afričanů. 

Z jednotlivých studií lze vyvodit, že skupiny z odlišných zemí původu si 

vytvářejí diferencované integrační strategie a ne všechny tyto integrační 

strategie jsou v českém prostředí stejně úspěšné. Ve sborníku lze najít i studii, 

která alespoň u vybraných skupin uplatňuje toto komparativní hledisko (Uherek 

2003b; srv. též Uherek 2003c). 

Vedle studií zaměřených historicky, sociologicky a antropologicky jsou ve 

sborníku zveřejněny práce orientované jazykovědně. Ve sborníku je zařazena 

Zpráva o výzkumu jazykových biografií cizinců (Hašová 2003), práce Obraz 

cizinců v médiích (Karhanová – Kaderka 2003) a Etnické kategorizování 

v médiích (Kaderka 2003). Dvě naposled jmenované studie se vztahují k otázce 

reakcí majoritního obyvatelstva na přítomnost cizinců. Toto téma se stalo 

předmětem výzkumu také Marcelovi Mečiarovi z Ostravské univerzity a jeho 

výzkumnému týmu, který v kooperaci s AV ČR ve sborníku publikoval 

Sociologický výzkum postojů obyvatel moravskoslezského kraje k problematice 

imigrantů a uprchlíků (Mečiar 2003). Právní hledisko bylo uplatněno v práci 

Jiřího Kociana Politický a správní systém České republiky (Kocian 2003). 

9

Mezinárodní komparativní pohled na integraci cizinců je pak zohledněn v práci 

Cizinecká politika vybraných zemí Evropské unie (Kabeleová – Kučera – 

Polednová – Staňková 2003). Charakter obecnějších přehledových textů mají 

práce Tolerance a národní identita v totalitárním režimu. Současnost v České 

republice, Národnostní skladba obyvatelstva v Československu a Tolerance, 

minority a cizinci v České republice (Nosková 2003 a, b, c). Součástí projektů 

Akademie věd ČR byl také scénář filmu Česká republika - náš nový domov 

(Pernes 2003). Do projektů realizovaných AV ČR byla též zařazena Příručka 

pro cizince azylanty a uprchlíky, která byla publikována samostatně. 

Do souhrnného korpusu textů AV ČR publikovaných ve sborníku nemohly být 

zařazeny projekty realizované AV ČR v roce 2003. Jednalo se o pokračování 

projektu Etnologického ústavu AV ČR Aktuální problémy vietnamského etnika 

v ČR (řešitel Stanislav Brouček), pokračování projektu Ústavu pro jazyk český 

AV ČR Obraz cizinců v médiích (řešitelé Kamila Karhanová a Petr Kaderka) a 

druhá fáze projektu Orientálního ústavu AV ČR Integrace cizinců na území ČR 

– Afričané a Afroameričané (řešitelka Jana Jiroušková), neboť projekty ještě 

probíhaly v době sestavování sborníku a výstupy nebyly k dispozici. V roce 

2003 se též uskutečňovala další část realizace projektu Ústavu soudobých dějin 

AV ČR Zhotovení naučného dokumentárního pořadu Česká republika – náš 

domov (řešitel Jiří Pernes). 

Z uvedeného výčtu je patrné, že v letech 2000 – 2003 vznikl na půdě AV ČR 

relativně velký počet textů a aktivizoval se potenciál k řešení projektů na téma 

integrace cizinců i na vědeckých pracovištích, kde doposud obdobné typy 

výzkumů v minulosti realizovány nebyly. Části některých výstupů byly 

v modifikovaných podobách publikovány i pro širší veřejnost. Sborník výzkumů 

a studií AV ČR je nyní dostupný i na www stránkách AV ČR a na www 

stránkách Ministerstva práce sociálních věcí ČR. Přes to se domníváme, že by 

využití výzkumů AV ČR mohlo být ještě širší a některé rozpracované teze a 

zjištění by bylo možné dále dopracovávat podle potřeby zadavatelů, případně 

aktualizovat (možnosti další spolupráce při využívání výsledků výzkumu mezi 

zadavatelem a řešiteli jsou podle našich informací využívány minimálně). 

Vedle projektů AV ČR a vysokoškolských pracovišť vznikaly vědecké studie 

z popudu Komise i v rámci dalších resortů. Významné projekty v oblasti 

výzkumu garantovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Vlastní realizací 

řady výzkumných projektů byl pověřen Výzkumný ústav práce a sociálních 

věcí. Projekt Nelegální zaměstnávání cizinců jako překážka v jejich žádoucí 

integraci na trhu práce realizovaný Výzkumným ústavem práce a sociálních 

věcí měl stejnojmenný výstup sestávající se ze dvou částí. První částí je studie 

zabývající se metodickými postupy a konceptuálními vymezeními nelegální 

práce ve vybraných státech především Evropy a amerického kontinentu 

10

(Horáková – Polívka – Pfeifer 2001). Druhá část je vyhodnocením 

dotazníkového šetření na úřadech práce, ve kterém se pracovníci úřadů práce 

vyjadřují k zaměstnávání cizinců v jejich působišti a porovnávají pochybení 

zaměstnavatelů se situací v jaké jsou na pracovním trhu občané České republiky 

(Horáková – Polívka – Čerňanská – Rudolf 2001). 

Dalším výstupem Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí je studie 

Zaměstnávání cizinců v České republice. Ta mapuje situaci v oblasti legální 

pracovní migrace (část 1 Horáková 2001, část 2 Horáková – Čerňanská 2001). 

Ověření způsobu navrácení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je pak 

název komparativní práce, ve které se srovnává postavení cizinců na trhu práce a 

jejich pojištění v Rakousku, Německu a České republice (Fischlová – Čerňanská 

2002). 

V roce 2002 se pracovníci Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí zabývali 

otázkou výběru a možnostmi zavedení statisticky sledovatelných znaků ke 

zjišťování integrace cizinců prostřednictvím jejich chování na trhu práce 

(Horáková – Krause – Polívka 2002). 

Ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí probíhaly některé projekty 

šetření cizinecké a migrační problematiky a integrace cizinců i bez finanční 

podpory Komise ministra vnitra pro realizaci politiky vlády ČR v oblasti 

integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi komunitami. S podporou Grantové 

agentury České republiky vznikla v roce 2003 například na brněnském 

pracovišti studie Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení české 

demografické situace, která se k řešenému tématu též úzce váže (Rabušic – 

Burjanek 2003). 

Prostřednictvím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR byly zadány úkoly i 

dalším institucím a jejich plnění úzce korespondovalo s vědou a výzkumem. 

Příkladem je Pilotní projekt integrace cizinců a podpora organizací a sdružení 

komunit cizinců na území České republiky řešený Mezinárodní organizací pro 

migraci a projekt www stránek domavcr.cz, v jehož rámci vznikají profily 

nejdůležitějších migračních skupin žijících v České republice. 

Další projekty vědeckovýzkumného charakteru koordinovalo Ministerstvo 

zdravotnictví ČR. Část těchto projektů realizoval Institut zdravotní politiky a 

ekonomiky. V roce 2001 se jednalo o soubor textů Analýza zdravotní péče o 

cizince v České republice. Podpora integrace cizinců. (Háva a kol. 2001), v roce 

2003 byl pak Institutem zdravotní politiky a ekonomiky publikován obsáhlý 

materiál Podpora integrace cizinců v oblasti zdravotní péče (kolektiv autorů 

2003a), ve kterém nalezneme teoretický úvod k problematice migrací, případové 

studie k poskytování zdravotní péče cizincům v Německu, Nizozemí, Velké 

11

Británii a v Maďarsku a dále rozbor problematiky poskytování zdravotní péče 

Ukrajincům v České republice. Do souboru textů jsou též zahrnuty výsledky 

výzkumu efektivity informačních materiálů pro oblast zdravotní péče, jež byly 

pro cizince v jejich nativních jazycích publikovány. 

Institut zdravotní politiky a ekonomiky v rámci realizace koncepce integrace 

cizinců v roce 2003 také publikoval práci Péče o cizince v ordinaci lékaře. 

Shrnuje v ní tématiku potenciálních rizikových onemocnění migrantů, hrazení 

zdravotní péče a také problémům komunikace se zahraničními pacienty 

(kolektiv autorů 2003b). 

Komunikačním problémům s cizinci se podrobněji věnoval také projekt 

Ostravské univerzity s názvem Komunikace s cizinci při poskytování zdravotní 

péče a respektování jejich transkulturní / multikulturní odlišnosti v rámci 

českého právního řádu a projekt Lékařské fakulty Univerzity Palackého 

v Olomouci s názvem Překonávání komunikačních bariér při péči o pacienty 

odlišných etnik a kultur. 

Ministerstvo pro místní rozvoj soustřeďovalo svoji pozornost především na 

otázku bydlení cizinců. V roce 2001 zadalo k vypracování studii Bydlení cizinců 

v procesu integrace do společnosti. Řešitel, The Gallup Organization – Czech 

Republic, se v daném případě soustředil především na azylanty a kombinací 

kvantitativních a kvalitativních dat ukázal i řadu obecnějších rysů problematiky. 

Výzkumy organizovaly v rámci Komise také Svaz průmyslu a dopravy a 

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČMKOS 

s Asociací samostatných odborů. Společný projekt Možnosti a cíle sociálních 

partnerů v oblasti podpory integrace cizinců v ČR měl svoji empirickou část 

s cíleným dotazníkovým šetřením realizovaným Sociologickým ústavem AV 

ČR. Šetření mapovalo zejména podmínky legálního zaměstnávání cizinců. 

Řešitelkami projektu byly Zdenka Mansfeldová a Adéla Seidlová. 

Výzkumy a vypracování odborných studií zadávalo i po vzniku Komise též 

samostatně Ministerstvo vnitra ČR. Zmínit lze například zajímavou studii 

Markéty Moore Číňané v České republice 1992-2002 (Moore 2002). 

Aktivitu související s problematikou vědy a výzkumu vyvíjel v rámci koncepce 

integrace cizinců také Český statistický úřad, který od roku 2001 vydává 

statistickou ročenku Cizinci v České republice (Cizinci 2001, 2002, 2003), kde 

najdeme základní údaje o migracích, imigračních skupinách, počtu žadatelů o 

azyl, ekonomické aktivitě, vzdělávání, zdravotní péči a kriminalitě cizinců a 

o nelegální migraci přes státní hranice České republiky. 

12

Další výzkumné aktivity související s migracemi a s integrací cizinců 

Některé projekty s migrační a integrační tématikou financuje na základě 

vlastních grantových mechanismů Ministerstvo zahraničních věcí ČR. V roce 

2001 zde řešili projekt Zdeněk Uherek a Renata Weinerová, Romská migrace ve 

střední Evropě – trendy (Guy – Uherek – Weinerová 2004), v roce 2003 Pavel 

Barša projekt Přistěhovalecká a integrační politika Francie, Velké Británie a 

Německa po 2. světové válce. 

Vedle aktivit podporovaných ze státního rozpočtu byly v posledních letech 

rozvíjeny i další rozsáhlejší projekty financované především ze zahraničních 

zdrojů. Jedním z nich je Migrační program, jehož sponzorem je Open Society 

Fund. Základní zaměření bylo pro program vytvořeno na základě studie 

„Mezinárodní migrace a ČR“. Program se koncentruje jednak na otázku 

postavení cizinců v České republice, jednak na zveřejňování relevantních 

informací o cizincích v České republice. Spolu s OSF projekt realizují tři 

partneři: Multikulturní centrum Praha, Společnost Člověk v tísni, společnost 

při České televizi a Poradna pro občanství, občanská a lidská práva. 

Z hlediska zveřejňování informací, včetně prací vědecké produkce, má 

významnou úlohu v rámci projektu OSF vytvořený internetový portál Migrace 

Online, který provozuje Multikulturní centrum Praha. Objevuje se zde 

především výběr tuzemské a zahraniční populárněvědní produkce. Pro účely 

portálu jsou však zadávány i rozsáhlejší stati vypracované na základě 

výzkumných aktivit. 

Nespornou odbornou úroveň má na portálu zveřejněná Právní komparativní 

studie programu migrace (Právní komparativní studie 2003). V rámci 

migračního programu OSF publikování studie připravila Poradna pro 

občanství, občanská a lidská práva. Sumarizuje se zde postavení cizinců 

v oblasti zaměstnání, vzdělávání, zdravotní péče, sociálního zabezpečení, 

politické a kulturní participace, státního občanství a subsidiárních forem ochrany 

ve vybraných evropských a mimoevropských státech, především v Německu, 

Irsku a v České republice. Na diference se přímo ve studii reaguje návrhy 

legislativních opatření. Jednotlivé části studie zpracovali Markéta Whelanová, 

Markéta Hronková, Marie Hradečná, Karolína Dobiášová, Olga Vyskočilová, 

Bohumila Čabanová, Michal Meduna, David Strupek, Pavel Uhl, Andrea 

Baršová, Pavla Burdová – Hradečná a Běla Hejná. 

Samostatné výzkumné aktivity v oblasti migrační a cizinecké problematiky 

uskutečňuje také Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). 

Tato instituce též iniciuje výzkumy české akademické obce. Část výzkumů, 

zejména z prostředí žadatelů o azyl, již nespadá do oblasti integrace cizinců 

13

vymezených Koncepcí integrace cizinců přijaté usnesením vlády ČR ze dne 11. 

prosince 2000 č. 1266. To však zcela neplatí o azylantech, kteří jsou cizinci 

dlouhodobě pobývající na území České republiky, přestože mají ze zákona 

samostatný integrační program. V letech 2000 a 2002 nechal UNHCR zpracovat 

Středisko empirických výzkumů (STEM) studii Názory české společnosti na 

uprchlíky. Některé postoje české veřejnosti se vztahují k cizincům obecně 

(STEM 2002). 

Integrační problematiky se též týká výzkumná zpráva Integrace azylantů 

v České republice zpracovaná pro UNHCR Etnologickým ústavem AV ČR a 

která, kromě jiného, studuje efektivitu státního integračního programu azylantů 

(Uherek 2002). Pro UNHCR provádějí šetření také nevládní neziskové 

organizace, jako například Organizace pro pomoc uprchlíkům, Česká 

katolická charita, Sdružení občanů zabývajících se emigranty, Poradna pro 

uprchlíky při Českém helsinském výboru, Poradna pro migraci. 

Významné aktivity v oblasti empirických šetření a jejich zobecňování 

v posledních letech uskutečňuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). 

Projekt nejtěsněji spojený s tématem tohoto rozboru se nazývá Integrace cizinců 

a je financován Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. Výzkumná část 

projektu je shrnuta v textu: Výzkumná zpráva: Integrace cizinců v ČR (Drbohlav 

– Lukšíková a kol. 2004), kde je analyzována situace Ukrajinců, Vietnamců, 

Arménů a odpovědi respondentů z jednotlivých komunit jsou komparovány. 

Také Analýza soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze 

Slovenské republiky na území České republiky zpracovaná pro Ministerstvo 

vnitra ČR v roce 2003 (Krištof a kol. 2003) je tématu blízká již i proto, že 

romské komunity v posledních deseti letech vystupují v migračních kontextech 

v celé řadě evropských států (srv. Guy – Uherek – Weinerová 2004). 

Mezinárodní organizace pro migraci realizuje i širší mezinárodní srovnávací 

výzkumy jako je Sharing Experience Migration Trends in Selected Applicant 

Countries and Lessons Learned from the New Countries of Immigration in the 

EU and Austria podporovaný Evropskou komisí. Díl II, součást šestidílného 

souboru textů, pojednávající o České republice, zpracoval pro IOM Dušan 

Drbohlav (Drbohlav 2004). 

Pozornost při anotování výzkumných aktivit v oblasti integrace cizinců si 

zaslouží též vysoké školy. Studenti vysokých škol se zúčastnili řady již 

zmíněných výzkumů a některé pod záštitou jmenovaných institucí sami 

uskutečňovali. Na téma integrace cizinců vznikaly také diplomové práce. 

Pravděpodobně nejvíce jich bylo vytvořeno na Ústavu etnologie FF UK 

v Praze a na katedře antropologie FHS ZČU v Plzni. Předností studentských 

prací mimo jiné je, že se mohou soustředit na některé menší skupiny nebo 

specifické problémy, které by jinak zůstaly opomenuty. Zajímavými 

14

diplomovými pracemi jsou například Arménští imigranti a jejich integrace do 

české společnosti (Maroušek 2002), Vietnamská menšina v Plzni (Kahlerová 

2002), Integrace cizinců – arabská populace v Plzni (Derianová 2002), 

Vystěhovalectví Čechů na Ukrajinu a jejich reemigrace do Čech (Plochová 

2003), Makedonské identity (Jak se vidí Makedonci v diaspoře) (Korecká 2003), 

Integrace azylantů v České republice (Cink 2003), Problém identity kabylských 

imigrantů v České republice (Hyánková 2004). Výčet studentských prací je 

samozřejmě neúplný. Další vznikají na FHS UK v Praze, PřF UK v Praze, FSV 

UK v Praze a na dalších vysokoškolských pracovištích. 

*** 

V posledních letech jsme si již zvykli, že se v odborném tisku stejně tak jako 

v masmédiích běžně hovoří o romistice, oboru, který byl do roku 1989 prakticky 

neznámý. Ačkoliv se jednotlivé subdisciplíny oboru rozvíjely i před rokem 

1989, k jeho skutečnému rozvoji u nás došlo až po listopadových událostech. 

Institucionálně se tato skutečnost projevila především vznikem několika nových 

odborných pracovišť, která ve svém názvu nesou jméno či přívlastek jako je 

Rom, Roma, romština nebo romský. Na prvním místě jde o oddělení romského 

jazyka při Indologickém ústavu FF UK v Praze a Muzeum romské kultury 

v Brně. Obě pracoviště vznikla v porevoluční atmosféře na podporu rozvoje 

romského jazyka a romské kultury. Při jejich zrodu stály dvě zakladatelky české 

romistiky – v Praze se o založení oddělení romštiny zasloužila lingvistka Milena 

Hübschmannová a podobu romského muzea v Brně ovlivnila především 

etnografka Eva Davidová. 5 

5 Nejvýznamnější romistická pracoviště v České republice: 

a) Studijní obor romština na FF UK v Praze 

Po roce 1989 kodifikovala Milena Hübschmannová spolu se svými spolupracovníky slovenský dialekt romštiny 

a začala jej vyučovat na Filozofické fakultě UK. Založením oddělení romštiny ve školním roce 1991/1992 na 

univerzitní půdě (při Indologickém ústavu FF UK v Praze) byla konečně zviditelněna a oceněna dlouholetá 

badatelská a pedagogická činnost Mileny Hübschmannové, která v předchozím období, v sedmdesátých a 

osmdesátých letech, vedla kurzy romštiny na Státní jazykové škole v Praze, a tím se do značné míry ocitla 

v kontroverzní pozici s asimilační politikou tehdejšího politického režimu. V současné době romistiku na FF UK 

vyučují vedle Mileny Hübschmannové i její žáci: Hana Šebková, Jan Červenka a Viktor Elšík. Jazyková část 

výuky romistiky na pražské univerzitě je založena na tzv. slovenské romštině, posluchači však získají přehled i o 

ostatních romských dialektech a o jazyce obecně. Součástí studia je i romská historie a kultura v širším slova 

smyslu. Výsledkem magisterského pětiletého studia by měla být celková orientace absolventa v romistické 

problematice. Více podrobností o studijním programu romština na FF UK je možné nalézt na webové adrese: 

http://www.cuni.cz/ffiu/romistika/index.htm. 

Oddělení romštiny při FF UK začalo během devadesátých let minulého století zajišťovat romistická studia také 

na katedře sociologie a andragogiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Pedagogické fakultě 

v Hradci Králové, Praze, Olomouci, Plzni a v Ústí nad Labem. 

Od roku 1993 vychází z iniciativy romistů působících na FF UK v čele s Milenou Hübschmannovou odborný 

romistický časopis „Romano džaniben“. Tento čtvrtletník romistických studií získal od dob svého vzniku 

mezinárodní renomé. Časopis vydává Společnost přátel časopisu Romano džaniben, redakční a autorský kolektiv 

tvoří převážně vyučující, absolventi a studenti magisterského oboru romština při Indologickém ústavu FF UK 

v Praze. 

15

V průběhu devadesátých let a na počátku třetího tisíciletí vznikaly v České 

republice (ale nejen zde, i v ostatních zemích střední Evropy) vedle odborných 

pracovišť další nové, domácí i mezinárodní, instituce a nové projekty na 

podporu rozvoje romské menšiny, jak v kulturní, tak i sociální oblasti. Mnohé 

z nich zakládali samotní Romové. Jmenujme alespoň sdružení Dženo, 

internetovou platformu ROMA-NET, občanské sdružení Athinganoi, Sdružení 

romských podnikatelů a soukromníků v ČR, nebo občanské sdružení Manuša. 6 

V souvislosti s nově založenými romistickými institucemi nás nutně napadá 

otázka: co se stalo s akademickými pracovišti, která se romistikou, respektive 

dílčími subdisciplínami tohoto oboru, zabývala ještě před rokem 1989 Našla 

tato pracoviště, včetně Etnologického ústavu AV ČR, nové paradigma v přístupu 

k tomuto tématu i ve změněných společenských podmínkách Co to je romistika 

a jaké místo zaujímá mezi ostatními společenskovědními obory 

Romistika 

Při hledání odpovědí na výše formulované otázky vyjděme ze samotné definice 

romistiky. Jedna z nejobecnějších definic charakterizuje tuto disciplínu jako 

multidisciplinární obor, který studuje kulturu romských skupin z pohledu 

různých vědeckých disciplin. 7 Tato definice je natolik široká, že nám dovoluje 

b) Muzeum romské kultury v Brně 

V roce 1991 bylo v Brně založeno druhé odborné pracoviště zabývající se romskou kulturou a jazykem v České 

republice. Muzeum romské kultury je nevládní neziskovou organizací, jejímž cílem je prezentovat duchovní i 

hmotnou kulturu Romů, dokumentovat její proměny v celorepublikovém i evropském měřítku, informovat 

veřejnost o romské historii a otevírat cestu k multikulturnímu vzdělávání. Toto pracoviště pravidelně pořádá 

přednášky a informuje odbornou veřejnost o své vědecko-výzkumné i osvětové činnosti ve svých bulletinech 

(Bulletin Muzea romské kultury). Muzeum romské kultury prozatím nebylo zařazeno do státní muzejní sítě; 

působí jako spolkové muzeum zřizovatele, jímž je Společnost odborníků a přátel Muzea romské kultury. 

V roce 2000 muzeum získalo od státu stálé výstavní prostory a od roku 2001 je připravována stálá muzejní 

expozice (Davidová 2002: 53). Po řadu let muzeum úspěšně vedla ředitelka Ilona Lázničková. V roce 2003 se 

novou ředitelkou muzea stala historička Jana Horváthová - Holomková. 

6 

Sdružení Dženo vzniklo jako organizace pro obnovu a rozvoj tradičních romských hodnot 

(http://www.dzeno.cz) a zastřešuje i některé rozvojové programy na mezinárodní úrovni. Rakouská internetová 

platforma ROMA-NET si klade za cíl snižovat nezaměstnanost Romů prostřednictvím šíření informací o 

vzdělávacích a pracovních příležitostech Romů v rámci evropských struktur na stránkách internetu 

(http://www.ROMA-NET.AT). Občanské sdružení Athinganoi svými aktivitami podporuje především romské 

studenty středních a vysokých škol. Sídlí v Praze v paláci YMCA. Více informací o Sdružení romských 

podnikatelů a soukromníků, které se od r. 1991 snaží vytvořit odpovídající podmínky pro vznik a rozvoj 

soukromého podnikání Romů, je k dispozici na internetové adrese: http://www.hyperlink.cz/srps . Občanské 

sdružení “Manuša”, působící v Brně, se snaží prosazovat především zájmy romských žen. 

7 Vycházíme ze dvou obsahově blízkých definic romistiky. První z nich, kterou používá mezinárodní 

renomovaný časopis Romani Studies, vydávaný společností Gypsy Lore Society, vymezuje romistiku jako obor, 

který se zabývá studiem kultury všech romských skupin z úhlu pohledu různých vědeckých disciplin. Mezi 

vědecké discipliny, které studují Romy, zahrnuje antropologii, umění, folklór, historii, lingvistiku, literaturu, 

16

k romistice přiřadit v podstatě jakýkoliv text týkající se Romů, ať již byl při 

zpracování tématu použit kterýkoliv z vědeckých přístupů. Můžeme se však 

setkat i s definicemi, které romistiku redukují pouze na obor vymezený tématem 

svého studia (kultura a jazyk Romů), bez ohledu na metodu zvolenou při studiu. 8 

V takovém případě by bylo možné romistiku přiřadit k oborům jako je například 

hinduistika, anglistika nebo bohemistika, které studují jeden jazyk a jednu 

kulturu. 9 Jiný z přístupů považuje romistiku za nový etnologický obor nebo 

„mladé etnologické téma“ (Davidová E. 2002: 53). V tomto pojetí romistika 

připomíná spíše historizující národopis než-li multidisciplinární či 

interdisciplinární obor. Autorka ve svém pojetí nadřadila etnologickou metodu 

všem ostatním možným metodologickým postupům, které je možné v romistice 

uplatňovat. 

Z definice, kterou uvádí renomovaný časopis Romani Studies (Romani Studies 

2000: 92), je jasné, že romistika je obor, který je definován jak tématem 

(Romové v nejširším slova smyslu), tak metodou (metody jednotlivých 

vědeckých disciplin v dobových paradigmatech). Z historie politického přístupu 

k Romům na našem území je především patrná oscilace mezi etnickým 

(etnickokulturním) a sociálním pohledem na problematiku, což se pak odráží 

v profilaci romistiky jako vědního oboru v jednotlivých historických obdobích. 

Po roce 1989 spolu s politickými změnami ve společnosti do problematiky 

vstupuje vedle dimenze etnickokulturní a sociální také mezinárodní lidskoprávní 

aspekt, což představuje v historii institucionálního zájmu o romské etnikum na 

území České republiky novátorský prvek. 

Dualismus romistiky: etnické a sociální 

V české historii můžeme sledovat v zásadě dva způsoby, kterými většinová 

společnost předznamenává způsob řešení problematiky společenského soužití 

politologii, sociologii a jejich různá odvětví (Romani Studies 2000: 92). Druhá definice pochází z pera českého 

historika a romisty Ctibora Nečase. Ten romistiku pojímá jako “multidisciplinární obor, který se zabývá 

koordinovaným získáváním, tříděním a zprostředkováváním nezbytných znalostí o romském etniku.” Dále 

uvádí, že předmět romistiky je postižitelný teoriemi a metodami mnoha disciplín, k jehož zvládnutí je zapotřebí 

dvojího okruhu znalostí: v romistice jako takové a ve speciální disciplíně, do níž daná práce přímo náleží (Nečas 

1992: 5). Romistka Milena Hübschmannová ve svých přednáškách zmiňuje na rozdíl od Ctibora Nečase 

“interdisciplinární” povahu romistických studií, což je pravděpodobně výstižnější přívlastek než-li 

“multidisciplinární“. 

8 Například autoři manuálu pro obce “O Romech (na co jste se chtěli zeptat)” romistiku definují jako “nový 

vědní obor, zabývající se Romy jako etnickou skupinou a jejich jazykem”(O Romech 2002: 71). 

9 Zajímavým podnětem i východiskem k diskusi na téma metodologie romistiky je článek Stanislava Kužela 

„Výzkum, nebo etno-politika“, ve kterém se kriticky vyjadřuje k pojetí oboru romistika na FF UK (Kužel 2002: 

8). Autor dochází k extrémnímu závěru, že se obor romistika na FF UK nevymezuje metodou, ale je vymezen 

pouze tématem, což vede ke vzniku specifické „školy romistiky“. Reaguje tak na příklon univerzitní romistiky 

k etnickému a národnostně-nacionálnímu aspektu problematiky. 

17

s Romy. Zpravidla jde buď o zdůraznění etnického aspektu soužití s Romy nebo 

je akcentován aspekt sociální. V současnosti český ústavní řád nazírá na Romy 

jako na etnickou skupinu, která je menšinou nikoliv především sociální, nýbrž 

ve smyslu hlavy třetí Listiny základních práv a svobod menšinou „národnostní 

a/nebo etnickou“. 10 Důraz na etnicitu je východiskem pro integraci Romů do 

většinové společnosti, založené na emancipaci romské menšiny. Dnešním 

pojetím integrace 11 se podle vládní koncepce rozumí „postupné funkční soužití 

většiny a menšiny, vzájemné kulturní ovlivňování většiny a všech menšin, 

rozvoj menšinové kultury vedoucí k multikulturalitě společnosti, který 

obohacuje všechny její části“. 12 Vládní materiály zdůrazňují, že se jedná o 

dvoustranný proces založený nejen na dobrovolnosti Romů, ale především na 

svobodné vůli Romů a příslušníků většiny spolupracovat. 

Druhý pohled, který zdůrazňuje sociální rozměr problematiky, resp. redukuje 

celou problematiku na sociální dimenzi, a v historii vedl vždy k násilné 

asimilaci (ať již za Marie Terezie nebo za komunismu), vede ve svém důsledku 

k zanedbání etnického a emancipačního aspektu pohledu na Romy a nepřímo 

podporuje jejich asimilaci. V některých historických údobích bohužel vedl i 

k extrémním způsobům „řešení“. Tragickou kombinací obou extrémních 

přístupů, vyhroceně etnického (rasového) s vyhroceně sociálním, se pak stal 

hitlerovský holocaust. 

V romistice se dualismus etnického a sociálního podobně jako v politice 

projevuje větším příklonem k etnické nebo sociální dimenzi problematiky. Pro 

období komunismu bylo typické zdůrazňování sociálního rozměru problematiky 

za současné eliminace její etnické součásti. Jako reflektovaná reakce na tento 

extrémní příklon k sociálnímu přístupu k Romům zazněla v polistopadových 

akademických diskusích opakovaně otázka, zda sociální problematika Romů je 

skutečně součástí romistiky. Neměla-li by se romistika zabývat jen jazykem a 

10 Srovnej: “Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do 

společnosti.”(Konečná verze, schválená vládou 14. června 2000), In: 

http://www.vlada.cz/1250/vrk/komise/krp/dokumenty/koncepce.htm 

11 Vládní materiál integrací rozumí dobrovolné a ze strany menšiny požadované začlenění jedinců a skupin do 

společnosti při zachování jejich vlastní identity. V případě Romů k identitě patří “především jazyk a vlastní 

kultura, včetně těch nepsaných skupinových norem, které nejsou v rozporu s obecně platnými normami 

společnosti jako celku. Integrace je dvoustranný proces, jehož podmínkou je dobrovolná snaha těch, kteří se 

chtějí integrovat, začlenit se více do společnosti jako její součást, a ochota celku, do něhož se chtějí integrovat, je 

přijmout, respective co nejvíce jim přijetí usnadnit.” Na druhou stranu asimilací vládní materiál rozumí “takové 

začlenění se do společnosti, při kterém se jedinec vzdá své národní identity nebo její podstatné části – např. 

mateřského jazyka, vlastní kultury a podobně.” Vládní material dále zdůrazňuje: “ Nedobrovolná asimilace, 

která byla cílem politiky do roku 1989, je nepřijatelná. Dobrovolná asimilace je jednostranný proces ze svobodné 

vůle a iniciativy jedince, který se chce asimilovat. Je na jeho svobodném rozhodnutí, zda a do jaké míry se chce 

asimilovat. Také v této snaze může být ze strany státní správy podporován a rozhodně by mu nemělo být v ní 

bráněno.” Tamtéž, s. 25 

12 Tamtéž, s. 25. 

18

kulturou Romů, tedy obory, které přispívají k národně emancipačním snahám a 

dojít k integraci Romů cestou jejich etnické emancipace Devadesátá léta jasně 

ukázala, že odborný zájem orientovaný na sociální problematiku má v romistice 

své pevné místo. Polistopadový vývoj otevřel dveře novým metodologickým 

přístupům ve společenských vědách a tím také novým paradigmatům 

interpretace sociálních interakcí ve společnosti. Na přelomu dvou tisíciletí 

nebývale vzrostla společenská poptávka po aplikovaných výzkumech romských 

společenství v České republice zvláště v souvislosti se sociální exkluzí a 

s rostoucím migračním pohybem tohoto etnika. V této době se začíná rozvíjet 

nová vlna zájmu o sociální dimenzi romské problematiky v ČR. Někteří autoři a 

výzkumné kolektivy začínají hovořit v souvislosti s prohlubující se dezintegrací 

Romů v oblasti zaměstnání a rozmáhající se bídou v romských komunitách 

v českých zemích a zvláště na Slovensku o tzv. kultuře chudoby (Jakoubek 

2003, IOM 2003). Vycházejí přitom z premisy, že nezaměstnanost do romských 

komunit přinesla prvky sociability typické pro chudinské čtvrti rozvojových 

zemí. Jiní autoři se výrazně brání tomu, aby komunity jako celek byly 

v termínech Oscara Lewise chápány jako komunity kultury chudoby (Uherek – 

Weinerová 2003, Marušiaková 2004) 13 . Upozorňují na fakt, že chování obyvatel 

většiny romských skupin konceptu kultury chudoby neodpovídá. Navíc 

nadužívání tohoto termínu by mohlo do politické praxe vnést tendence k redukci 

romské problematiky na „pouhý“ sociální problém, tak jak tomu již bylo 

v sedmdesátých letech minulého století za komunistického režimu. Odborný 

antropologický termín může v řeči oficiálních materiálů snadno získat 

pejorativní politickou konotaci, ačkoliv to jeho autoři v původním kontextu 

vůbec nezamýšleli. 

Široká akademická diskuse na téma „kultura chudoby“ a situace romských 

komunit v České republice a na Slovensku proběhla na mezinárodní konferenci 

„Zistovaňie marginality a integrácie medzi znevýhodnenými skupinami“ 

v Prešově v září roku 2003 14 . Zde se o adekvátnosti používání tohoto 

antropologického termínu v sociální oblasti začalo poprvé diskutovat. Z dalších 

jednání vládních i nevládních organizací v roce 2003 a v roce následujícím je 

13 Vůči užívání termínu „kultura chudoby“ ve spojitosti s romskými komunitami se Uherek-Weinerová 

konkrétně vymezují: „Oscar Lewis totiž předpokládá v těchto skupinách pasivitu. Hledání trhu práce, na kterém 

by se mohli jednotlivci uplatnit, využívání výhod příbuzenských sítí a přeshraničních kontaktů a rodinná 

solidarita jsou však oblasti, které do tohoto konceptu nespadají, odporují mu a tím také naznačují, že alespoň 

vůči určité části Romů není důvodu používat spojení kultura a chudoba. Kultura je totiž, kromě jiného, 

systémem a má sebereprodukční schopnosti. Navíc do ní spadají hodnoty, normy a vědomosti, které si vytváří 

skupina sama. Pokud tento termín použijeme, říkáme současně, alespoň v antropologické terminologii, že 

skupina si tento jev sama vytváří a reprodukuje. Pro velkou část Romů však tento stav neplatí, pro mnohé je 

chudoba pouze sociální situací, což je pojem operacionalizovaný zejména manchesterskou školou a britskými 

antropology na ní navazujícími, který spíše poukazuje na přechodný jev, na který aktér na základě své kultury 

reaguje. A navíc někteří Romové, a není jich zase tak málo, chudí prostě nejsou. Termíny kultura a sociální 

situace neznamenají totéž a bylo by třeba, resp. je třeba, toto respektovat.“ 

14 Přednesené příspěvky mají být publikovány formou konferenčního sborníku. 

19

pak patrný posun k udomácnění termínu „kultura chudoby“ v materiálech těchto 

institucí a to především v souvislosti s hodnocením sociální situace v romských 

osadách východního Slovenska a v sociálně vyloučených romských lokalitách 

v českých zemích. Při diskusi vládních a nevládních organizací na půdě 

Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) v Praze v září roku 2004 se hovořilo 

o „kultuře chudoby romských osad“, i když řada zúčastněných považovala výraz 

kultura používaný ve spojení s pojmem chudoba za nepatřičný. 

Historií politického řešení tématu Romů na území českých zemí se jako červená 

niť táhne příklon k jednomu ze dvou vyhraněných přístupů v rámci dualismu 

etnického a sociálního aspektu romistiky. 15 Poslední koncepce romské integrace 

vlády České republiky tuto schématickou bipolaritu narušila akcentováním tří 

pohledů, ze kterých je podle vlády ČR k tématu Romů třeba přistupovat 

v politické praxi. Novátorsky jde o oblast lidských práv, dále již o známou 

dimenzi etnické identity a dimenzi sociální perspektivy (ve smyslu širší 

sociálně-kulturní perspektivy). Tyto přístupy by si podle vládní koncepce 

neměly navzájem odporovat, ale naopak by se měly doplňovat. 16 Vyváženému 

pojetí, které bere v úvahu všechna tři hlediska, by měla odpovídat i struktura 

poradních orgánů vlády. Se vstupem ČR do Evropské Unie došlo v rámci 

proporcionality těchto tří přístupů k určitým institucionálním změnám, jež 

reflektují především prohlubující se rozměr sociálního vyloučení některých 

romských komunit v České republice. K pochopení toho, že se nejedná o 

etnickou chudobu, ale o chudobu sociálního charakteru, do které může upadnout 

kterákoliv část populace bez ohledu na svoji etnickou příslušnost, přispěla také 

akademická diskuse. Postavení romské menšiny ve společnosti však nadále 

zůstává výlučné a v mnohém odlišné od ostatních skupin, jež splňují definiční 

znaky podle zákona o právech příslušníků národnostních skupin. Od ostatních 

historických menšin v ČR odlišuje Romy diskriminace v zaměstnání, zařazování 

dětí do zvláštních škol, hostilní chování policie a špatné socioekonomické 

podmínky. 17 Některé z těchto charakteristik však s Romy naopak sdílejí různé 

skupiny imigrantů. I přes snahy o vyvážené pojetí všech tří zmíněných přístupů 

v problematice Romů je dualismus etnického a sociálního stále přítomen. 

Legislativní nástroje, které přijala vláda České republiky zvláště v souvislosti se 

vstupem do Evropské unie, by však měly zabránit případnému zneužití možných 

extrémních přístupů ve státní politice. 

15 Problematikou konstruování sociálního a etnického aspektu identity Romů ve střední Evropě se zabývá Will 

Guy ve své studii „Romani identity and post-Communist policy“(Guy 2001: 5-14). 

16 Viz. “Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do 

společnosti” (Usnesení vlády ČR ze dne 13.11.1999 č. 1179), www.vlada.cz/1250/urad/urad_postaveni.htm 

Třetí aktualizovanou Koncepci romské integrace schválila vláda ČR dne 16.6.2004. 

17 Postřehy zmocněnce vlády pro lidská práva Jana Jařaba na jednom z pracovních seminářů v roce 2003. 

20

Romistika ve společenských vědách po roce 1989 

Politický vývoj po roce 1989 umožnil rozvoj i těch vědeckých disciplin, které se 

do té doby nemohly svobodně rozvíjet. Přinesl nové možnosti také pro 

romistiku. V první polovině 90. let můžeme sledovat vzrůstající produkci 

domácích publikací především v oblasti historie Romů. Vycházejí skripta o 

historii českých Romů v minulosti i současnosti od historika Ctibora Nečase 

(Nečas 1992, 1993), vznikají další historické práce sledující především 

institucionální vývoj romské problematiky v poválečném Československu 

(Kalvoda 1992; Jurová 1993; Lindnerová 1993; Weinerová 1995: 345-348). 

Dějinné osudy Romů v západní Evropě, českých zemích a na Slovensku od 

nejstarších dob až po současnost se pokusil vylíčit romský historik Bartoloměj 

Daniel (Daniel 1994). Otázce holocaustu Romů u nás se po několik desetiletí 

systematicky věnoval Ctibor Nečas. 18 Ve druhé polovině 90. let se na knižním 

trhu objevují publikace věnované osudům českých Romů za 2. světové války 

z pera zahraničních autorů (Pape 1997; Polansky 1998). Tyto publikace sice 

vnesly nové světlo do nejtemnějšího období romských dějin, na druhé straně se 

však druhý z autorů, Paul Polansky, dopustil při práci s historickým materiálem 

mnoha desinterpretací. Touha tohoto amerického historika po uchopení 

senzačního tématu převážila nad seriózností zpracování a dodržování etických 

pravidel vědecké práce ve vztahu k českým kolegům. Svým přístupem americký 

autor neoprávněně zpochybnil především přínos renomovaného českého 

historika Ctibora Nečase k výzkumu romského holocaustu. 

V průběhu devadesátých let publikují své další práce také nejznámější české 

romistky Milena Hübschmannová a Eva Davidová. Studie lingvistky Mileny 

Hübschmannové vycházejí především na stránkách časopisu Romano džaniben, 

ale stejně tak je najdeme i v jiných sbornících věnovaných tématu Romů nebo 

jako samostatné publikace (např. Hübschmannová 1999, Hübschmannová 

1993). Etnografka Eva Davidová shrnuje své celoživotní zkušenosti z výzkumů 

mezi českými a slovenskými Romy v knize Cesty Romů/Romano drom 

(Davidová 1995). Na přelomu dvou tisíciletí pak tato autorka knižně publikuje 

fotografie ze svých terénních výzkumů a další publikace (např. Davidová 2001). 

Podstatným přínosem pro českou romistiku se staly také články a úvahy 

socioložky Jiřiny Šiklové, která se do společenské diskuse na téma Romů 

zapojila již na počátku devadesátých let minulého století. 19 

Na konci devadesátých let a přelomu tisíciletí vycházejí pro historii Romů 

zásadní překladové práce, díla významných světových romistů, jejichž tituly 

18 Jednou z posledních Nečasových publikací věnovaných tématu romského holocaustu je kniha „Nemůžeme 

zapomenout (Našťi bisteras)“ z roku 1994 (Nečas 1994). 

19 Většinu článků Jiřiny Šiklové je možné vyhledat pomocí internetu. 

21

česká odborná veřejnost do této doby postrádala (Fraser 1998; Romové 

v Byzanci 1998; Hancock 2001). 

V druhé polovině devadesátých let dal společenské problematice Romů větší 

prostor, jako jediný mezi českými odbornými periodiky, časopis Demografie. 

Na jeho stránkách byla otevřena široká diskuse mezi demografy, sociology, 

pedagogy a dalšími odborníky-romisty, kteří reflektovali společenskou situaci 

romského obyvatelstva v českých zemích (Horváthová-Holomková 1997; 

Jařabová 1997; Kalibová 1997; Malinová 1997; Pekárek 1997; Rokosová 1997; 

Srb 1997; Večerka-Štěchová 1997; Veselý 1997). 

V druhé polovině devadesátých let reflektovala společenskou realitu Romů celá 

řada autorů také formou samostatných knižních publikací. Většina těchto knih se 

pokoušela přispět do celospolečenské diskuse na téma jak lépe porozumět 

Romům a zároveň se snažila napomoci k formování multikulturního povědomí 

v České republice. Do této skupiny publikací patří například práce psychologa 

Pavla Říčana „S Romy žít budeme – jde o to jak“, která po svém prvním vydání 

vyšla hned vzápětí podruhé (Říčan 1998, 2000). Podobně publikace socioložky 

Tatjany Šiškové „Výchova k toleranci a proti rasismu“ se řadí mezi úspěšné 

vědeckopopularizační vydavatelské počiny (Šišková 1998). V dalších letech tato 

autorka připravila sborník statí, ve kterém se skupina vybraných odborníků 

věnuje problematice multikulturality a migrace v dnešním světě, včetně otázek 

soužití menšiny Romů s českou většinovou společností (Šišková 2001). Na 

počátku druhého tisíciletí vychází z iniciativy Výboru dobré vůle - Nadace Olgy 

Havlové dvojjazyčný sborník studií „Černobílý život-The Life in Black and 

White“, sestavený z příspěvků od renomovaných autorů-romistů (Černobílý 

život 2000). I tato publikace si klade za cíl vyvolat diskusi k tématu Romů a tak 

přispět k formování multikulturního prostředí s vyšší mírou tolerance ke 

kulturním odlišnostem v české společnosti. 

V roce 1997 zahájilo sdružení Socioklub vydávání edice „Sešity pro sociální 

politiku“, která se soustavně zabývá především problematikou Romů. V této 

výjimečné řadě vyšly během několika málo let celkem čtyři publikace věnované 

tomuto tématu. První z nich, pod názvem „Romové v České republice“, přinesla 

soubor monotematických studií od renomovaných českých a slovenských 

autorů. Tento sborník příspěvků pokrývá všechna společensky důležitá témata 

problematiky soužití minority a majoritní populace od 2. světové války až do 

roku 1998 (Lisá 1999). I pro další publikace řady Socioklubu je charakteristické, 

že se na jejich tvorbě podílely desítky odborníků, představujících různé 

instituce, vědní disciplíny i názorové proudy (Víšek 2000, Víšek 2002, 

Rösnerová 2003). 

22

Pro další vývoj české romistiky je podstatné, že se u nás v devadesátých letech 

začínají objevovat první etnologické studie i diplomové práce 20 vypracované 

z pozic sociální a kulturní antropologie. 

Jedním z prvních větších přínosů sociální antropologie k výzkumu Romů 

v českých zemích jsou výsledky „Letní školy terénního výzkumu v sociální 

antropologii“, která se konala na přelomu září a října 1994 v Jablonci nad Nisou 

pod vedením Birgit Müller a Zdeňka Uherka (Uherek 1996: 74). Výzkum 

romských komunit v prostředí českého průmyslového města provedl 

mezinárodní tým tří badatelek, jejichž světonázor a přístup k terénnímu 

výzkumu se výrazně odlišoval. Tento fakt byl do značné míry ovlivněn i zemí 

původu autorek (Česká republika, Slovensko a Rakousko). Materiál, který 

badatelky získaly, se týkal zejména sociální situace Romů a interakční sféry 

v Jablonci nad Nisou. Způsob zpracování a vyhodnocení daného materiálu si 

však představovala každá badatelka odlišně. Došlo tak ke vzniku kolekce tří 

interpretací shodného výzkumného materiálu a možnosti srovnání, jakou formou 

jej osobnost autorky dotvářela. 

Poněkud jiný typ antropologického výzkumu uskutečnil Zdeněk Uherek v rámci 

mezinárodního projektu „Network for the Social Anthropology of Institutions 

and Representatives in the New Europe“ na konci devadesátých let. Šlo o 

etnologickou sondu zaměřenou na postavení romské menšiny jako panevropské 

menšiny v rámci administrativy Rady Evropy (Uherek 1999). Výzkum probíhal 

v ústředí této evropské instituce ve Štrasburku v červnu a červenci roku 1998. 

Z publikací konce tisíciletí na sebe nejvíce upoutal pozornost antropologický 

monitoring situace obcí s romskými sídly na Slovensku, uskutečněný podle 

výzkumného projektu trojice badatelů Stanislava Kužela, Karla A. Nováka a 

Alexandra Mušinky, financovaný z prostředků slovenské Nadace InfoRoma 

(Kužel 2000). Nemalou zásluhou sborníku je otevření diskuse k metodologii 

výzkumu romské menšiny v Čechách a především na Slovensku, díky čemuž 

došlo k zviditelnění povahy problému tzv. romských osad. Ekonomické 

důsledky postkomunistické transformace na východoslovenské vesnici 

s výraznou romskou menšinou analyzuje další Kuželova studie z roku 2003 

(Kužel 2003). 

Na konci devadesátých let se otázkou vztahu romských dětí k České republice 

jako samostatnému státu zabývala etnoložka Miloslava Turková z Fakulty 

humanitních studií UK. Empirický výzkum školních dětí realizovala v roce 1998 

20 Jde především o diplomové práce, která vznikly pod vedením Stanislava Kužela a Marty Ulrichové při 

Katedře sociální a kulturní antropologie Fakulty humanitních studií Západočeské university v Plzni. Blíže 

viz.obhájené práce: http:www.sweb.cz/Stanislav-Kuzel/. 

23

(Turková 2001). Volně navazující téma - vztah romských dětí ke svým etnickým 

kořenům a etnické identitě - rozpracovala Miriam Moravcová ze stejného 

pracoviště ve studii „Proměňující se volba – Rom, Čech, či obojí Etnická 

sebereflexe romských dětí“ na základě shodného empirického výzkumu 

(Moravcová 2001). 

Pod vlivem zahraniční literatury a díky čilému akademickému ruchu dochází 

v devadesátých letech minulého století k metodologickému prolínání, které ve 

svém výsledku přináší nová pozitiva pro českou romistiku: romská komunita již 

není studována jako odtržený, izolovaný fenomén, nýbrž ve vzájemných 

interakcích s ostatní společností, což je typické právě pro metodu etnologického 

výzkumu. Můžeme tedy začít hovořit o nové vlně etnologických či sociálně 

antropologických výzkumů romského obyvatelstva v českých zemích. 

Romistika a Etnologický ústav AV ČR 

a) do roku 1989 

Pokud si definujeme romistiku jako multidisciplinární obor, je patrné, že její 

předlistopadový profil byl v bývalém Československu výrazně zúžen na 

disciplíny, které měly napomoci politickému řešení romské otázky v intencích 

oficiální sociální teorie. Studium romského jazyka a folklóru nebylo na žádném 

z tehdejších akademických pracovišť, včetně Ústavu pro etnografii a 

folkloristiku ČSAV, oficiálně rozvíjeno. Režim preferoval pouze ty obory, které 

mohly rozšířit administrativní přehled o romské menšině a přispět ke 

„zvědečtění“ koncepce politiky státu ve vztahu k romskému obyvatelstvu. 21 

Jestliže v sedmdesátých letech měli být Romové integrováni do společnosti bez 

respektování jejich etnicity, v osmdesátých letech se vzhledem k „neúspěšnosti“ 

asimilační politiky začíná o jejich etnické identitě opět uvažovat. Zdá se, že snad 

právě proto se romská tematika stala součástí státního plánu základního 

výzkumu na půdě tehdejšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV 

v oddělení etnických procesů. Tak se etnografie dostala mezi ty obory, které 

21 Můžeme tak sledovat mohutnou vlnu demografického zájmu, která začala v polovině šedesátých let minulého 

století demografickými a velmi záhy i sociologickými studiemi. Demografové v této době položili základy ke 

kontinuální demograficko-statistické registraci aktuálního početního stavu Romů, svého druhu jedinečného 

v celosvětovém měřítku, z dnešního pohledu však svým přístupem a metodikou v rozporu s právy národnostních 

menšin. (Srb – Ziegenfus 1967: 276-270; Srb – Pražáková 1968: 264-272; Srb 1969: 453-454; Cikánské 

obyvatelstvo k 31.12.1967:1967; Cikánské obyvatelstvo k 31.12.1968: 1968; Cikánské obyvatelstvo v roce 

1968: 1969; Cikánské obyvatelstvo ve výsledcích sčítání lidu, domů a bytů 1970: 1970;. Cigánske obyvateĺstvo: 

1973; Cikánské (romské) děti v základních devítiletých školách ve školním roce 1969/1970 až 1973/1974: 

1974.) 

S problémem, jak zmapovat sociální situaci romského obyvatelstva v ČR bez diskriminačních nálepek se potýká 

i současná demokratická vláda. Z diskuse v televizním pořadu Nedělní partie na Primě dne 26. října 2003, ve 

které vystupovali Libor Ambrozek (ministr životního prostředí v ČR za KDU-ČSL) a Martin Říman (poslanec 

PS PČR za ODS), byla patrná neujasněnost přístupů a nepochopení metod vhodných k monitorování situace 

romské menšiny v ČR i mezi nejvyššími vládními představiteli ČR. 

24

měly „zvědečtit“ přístup režimu k romskému etniku a v osmdesátých letech se 

téma „Cikáni-Romové“ 22 stalo součástí státního plánu základního výzkumu 

v ÚEF ČSAV. 

Etnologické příspěvky z osmdesátých let jsou limitovány myšlením v intencích 

oficiální sociální teorie, to znamená, že se většina z nich nevyhnula běžnému 

romistickému klišé, totiž že zkoumala romskou komunitu izolovaně, bez 

vzájemných interakcí s okolním světem. Přesto můžeme říci, že některé práce 

z tohoto období přinesly etnografický materiál, ke kterému je možné se i dnes 

vracet. 23 Pro špičky tehdejšího režimu byly výsledky etnologického studia Romů 

pravděpodobně marginální. Jak podotýká Zdeněk Uherek, přestože výzkum 

samy iniciovaly, měl sloužit spíše jako alibi pro kritiky lidských práv ze západu, 

než vážně zamýšlená sonda pro budoucí možnou aplikaci ve společnosti (2002: 

150). 

b) po roce 1989 

Po roce 1989 získaly výzkumy romského etnika redukcí počtu pracovníků 

Etnologického ústavu AV ČR komornější ráz. Původní výzkumný projekt z roku 

1991, který byl koncipován jako adaptace a asimilace Romů v průmyslovém 

prostředí, postupně změnil podobu. Hlavním tématem se postupně staly obživné 

aktivity Romů (Uherek 2002: 149), zvláště v souvislosti se vzrůstající 

22 Pro tuto dobu byla typická oscilace v pojmenování zkoumané etnické skupiny mezi apelativem Cikáni a 

etnonymem Romové. Výsledné označení „Cikáni-Romové“ výmluvně charakterizovalo servilnost k vládnoucí 

ideologii na akademické půdě, i když zároveň demonstrovalo zohlednění etnického aspektu tématu. 

23 Jeden z prvních příspěvků k tématu Romové v tehdejším ÚEF ČSAV přinesl koncepce a perspektivy 

výzkumu romského obyvatelstva na Kladně (Haišman 1978). Výzkumy Romů v průmyslové aglomeraci daly 

v dalších letech vzniknout řadě studií, jež prezentovaly způsob života a kulturu této části obyvatelstva v českém 

vnitrozemí. Srovnávací materiál k výzkumům uskutečněným na Kladně přineslo v osmdesátých letech studium 

specifické oblasti českého pohraničí, konkrétně romského obyvatelstva v Českém Krumlově a Větřní (Davidová 

1988). Na Kladně byl preferovaný dlouhodobý, opakovaně stacionární terénní výzkum, se záměrem zjištění 

ověřovacích možností etnografického výzkumu v průmyslovém městě. Do té doby nebyly v českých zemích 

Romové tímto způsobem studováni. Na semináři pořádaném ÚEF ČSAV v roce 1986 došlo pak k upřesnění 

teoretických a metodologických východisek etnografického studia Romů, zvláště se zaměřením na rezidenční 

podmínky českých průmyslových aglomerací. Další práce z druhé poloviny osmdesátých let směřovaly 

k postižení problematiky adaptace a asimilace v českých průmyslových aglomeracích a městských centrech 

prostřednictvím dílčích etnografických indikátorů z oblasti materiální, sociální a duchovní kultury. Výsledky 

výzkumů byly publikovány v celé řadě studií v osmdesátých letech minulého století. V tehdejším Ústavu pro 

etnografii a folkloristiku ČSAV vycházel formou malotirážních publikací Zpravodaj koordinované sítě 

vědeckých informací (ZKSVI), ve kterém byla většina těchto studií publikována (Zpravodaj KSVI 1986, 1988). 

Tématu Romů bylo také věnováno monotematické číslo Českého lidu v roce 1989 (ČL 76, 1989, 1). 

Všechny studie z osmdesátých let jsou poznamenané dobových izolacionalismem. Studují jednotlivé kulturní 

fenomény vytržené ze sociálních souvislostí a to pouze v takových intencích, v jakých to dovolili vědečtí 

představitelé tehdejšího režimu. Občas se některý z autorů pokusil „mezi řádky“ prosadit společensky odvážnější 

myšlenku. Tuto odvahu - vyjádřit se o problému otevřeněji - však není možné srovnávat s kritičností jiných 

dobových dokumentů, jakým byla například zpráva o postavení Romů v tehdejším Československu vypracovaná 

Chartou 77 ( Prečan (ed.) 1990: O postavení Cikánů – Romů v Československu). 

25

nezaměstnaností Romů. 24 Spolupráce se zahraničními výzkumnými a 

humanitárními organizacemi i vývoj sociální situace Romů po roce 1989 

posunuly projekt k tématu, který se stal i podtitulem jednoho z výstupů projektu: 

„Romové - hledání ztracených jistot“ (Weinerová 1994). 

Projekt „Romové – hledání ztracených jistot“ z roku 1994 se stal prvním 

aplikovaným výzkumem v České republice, který vycházel z vlastních názorů 

Romů na řešení jejich společenské situace. Tato sonda měla již poměrně blízko 

k emickému pojetí výzkumu. Nešlo tedy ještě o výzkum, který by byl založený 

na proporcionálně vyváženém zkoumání společenských interakcí minorita – 

majorita. Novátorským v tomto výzkumu se stal fakt, že Romové nebyli 

objektem výzkumu, nýbrž svéprávným a emancipovaným subjektem, který 

vypovídal sám o sobě. 25 Názory institucí byly v tomto případě ponechány 

stranou. Během tohoto výzkumu dostali Romové v České republice poprvé 

možnost vyjádřit své vlastní občanské názory bez ohledu na názory jejich 

politické reprezentace a zároveň i vyjádřit svůj vztah k této reprezentaci. 

Klíčovým bodem výchozího stádia výzkumu se stala otázka metodologická. 

Zadavatel výzkumu požadoval uskutečnění doplňkové etnologické sondy, která 

by postihla „aktuální společenskou atmosféru romského obyvatelstva“ na pátém 

pražském obvodě. Vzhledem k tomu, že si zadavatel blíže neurčil zaměření 

výzkumu, rozhodnutí o tom, jakým způsobem šetření blíže specifikovat, zůstalo 

na nás. Vycházeli jsme proto z nejpalčivějších sociálních problémů romské 

komunity počátku devadesátých let v Česku, kterými v té době byla vzrůstající 

romská nezaměstnanost a projevy rasové diskriminace ve společnosti. Během 

terénní práce vykrystalizovaly další okruhy otázek, jimž byla při výzkumu 

věnována pozornost: šlo především o sociální a asimilační aspirace samotných 

Romů v souvislosti s jejich etnickým sebeuvědoměním. Sonda byla zaměřena na 

subjektivní názory dospělých romských reprezentantů a jejich vlastní návrhy a 

připomínky ke způsobům řešení jejich situace. 

Přestože byla zadavatelem výzkumu předběžně provedena socio-demografická 

24 Vzrůstající nezaměstnanost Romů v České republice dala vzniknout několika článkům zaměřeným na tento 

alarmující problém již na počátku devadesátých let minulého století (Weinerová 1993, 1995). 

25 Metodou výzkumu jsme k Romům přistupovali jako ke kterýmkoliv jiným občanům žijícím v České 

republice. Tím máme na mysli především skutečnost, že jsme nezpochybňovali jejich právo mít na „svůj 

problém“ svůj vlastní názor. Na začátku 21. století se takové právo může zdát být jako zcela nezpochybnitelný a 

oprávněný požadavek. Na počátku devadesátých let však takový přístup naprostá většina představitelů státní 

správy včetně některých reprezentantů české politické elity zpochybňovala a k běžným romským občanům 

přistupovala jako k „nesvéprávným“ bytostem, které nejsou schopny svoji situaci „objektivně“ zhodnotit. Tímto 

přezíravým přístupem k problematice jako celku docházelo k zamlžování hlubokého sociálního propadu romské 

komunity až do roku 1997, kdy byla vypracována tzv. Bratinkova zpráva, která přinesla seriózní a obšírné 

zhodnocení situace (viz. http://www.vlada.cz/1250/urad/urad_postaveni.htm). 

26

analýza 26 sledovaného městského území, která měla vyřešit požadavek tzv. 

tvrdých dat, otázka techniky výzkumu byla dlouho sporná, protože na 

poskytnutá „tvrdá data“ nebylo možné etnologickým výzkumem v terénu přímo 

navázat. Nezávisle na těchto datech jsme museli samostatně zvolit nejvhodnější 

kritérium pro výběr romských rodin v rámci anonymního prostředí velkoměsta. 

Nakonec jsme se rozhodli využít personální situace, která vznikla na místním 

obvodním úřadě. Jako na jednom z mála pražských obvodů zde na počátku 

devadesátých let pracovaly dvě romské poradkyně. První z nich pracovala 

v oblasti staré zástavby centrální části Smíchova a představovala neformální 

autoritu. Druhá působila na sídlištích Jihozápadního města a ve své funkci 

využívala spíše své formální autority. Romské poradkyně nám usnadnily přístup 

do rodin. V rodinách byla při výzkumu zvolena kombinovaná metoda 

zúčastněného pozorování s technikou nestandardizovaných rozhovorů, přičemž 

výběr respondentů byl podřízen emické perspektivě romských poradkyň 

(Weinerová 1994: 8-9). 

Výsledky výzkumu lze ve stručnosti shrnout následovně. Změna politickoekonomických 

podmínek a sociálního klimatu po roce 1989 nevnesla do života 

romských respondentů pozitivní změny. Ačkoliv se mohli od roku 1991 

v souladu s Listinou základních práv a svobod oficiálně etnicky identifikovat a 

svobodně se přihlásit k romské národnosti 27 , v praktickém každodenním životě 

vystupuje jejich etnická příslušnost do popředí v negativním, tj. diskriminujícím, 

resp. diskvalifikujícím smyslu, a to zvláště v souvislosti se snahou udržet si nebo 

si najít zaměstnání. Při zjišťování vlastních návrhů Romů na způsoby řešení 

jejich sociálních problémů se v roce 1993 objevil názor, že při řešení 

problematiky romské nezaměstnanosti by měla pomoci politická strana 

„Romská občanská iniciativa“ vytvářením sítě placených pracovních příležitostí 

speciálně pro Romy. Respondenti se tedy přikláněli k segregačnímu způsobu 

řešení romské nezaměstnanosti. Období komunismu se během výzkumu 

vynořovalo v myslích většiny respondentů jako mýtické období zlatého věku, 

kdy Romové neměli problémy s nezaměstnaností, s otevřenou rasovou 

diskriminací, ani s útoky pravicově orientovaných skinheads. Již v roce 1993 

někteří respondenti upínali své naděje při hledání obživy do zahraničí, konkrétně 

26 Socio-demografickou analýzu, která byla publikována formou interního tisku pod názvem „Analýza situace 

romské menšiny v Praze 5“, uskutečnila socioložka Tatjana Šišková v roce 1993. Tato analýza, spolu 

s etnologickou sondou, byla součástí experimentálního projektu Ministerstva vnitra České republiky „Soužití 

občanů Prahy 5 (prevence kriminality romského obyvatelstva)“. Paralelně s touto akcí probíhal v Kremnici ve 

Slovenské republice obdobný experimentální projekt. 

27 Nízký společenský status, jaký představuje romská národnost v české společnosti, a zároveň strach z evidence 

a následného možného pronásledování, jsou zpravidla v odborné literatuře uváděny jako důvody, proč při sčítání 

lidu v roce 1991 a stejně tak i v roce 2001 čeští Romové hromadně nedeklarovali romskou národnost. Jiný 

z přístupů vysvětluje jejich nezájem o deklaraci romské národnosti upřednostňováním kolektivní rodinné identity 

před nic neříkající národnostní identitou. V roce 1991 se k romské národnosti v ČR přihlásilo pouhých 33489 

osob, v roce 2001 již pouze 11716 osob. Kvalifikované odhady však hovoří o 200 až 250 tisících romských 

občanů žijících na území ČR. Pokud budeme kalkulovat s tímto odhadem, tvoří Romové v ČR početně 

nejsilnější národnostní menšinu. 

27

do Německa. Tyto tendence se staly předzvěstí pozdějších migračních vln 

českých Romů, které se rozvinuly v druhé polovině devadesátých let. 

Přestože výzkum „Romové – hledání ztracených jistot“ neměl vzhledem ke 

způsobu konstruování vzorku reprezentativní charakter, s odstupem let můžeme 

konstatovat, že přinesl relativně přesné informace a přispěl k metodologickému 

koncipování dalších kvalitativních etnologických výzkumů aplikovaných na 

romskou populaci. 

Jestliže se pražský výzkum z roku 1994 zabýval skrytým sociálním pohybem 

uvnitř romské komunity, výzkum z přelomu druhého a třetího tisíciletí měl již 

poněkud jiný charakter. Byl zasazen do jiné politické a společenské situace, kdy 

se součástí sociální trajektorie českých Romů stal fyzický pohyb za účelem 

vymanění se z neutěšené sociálně-ekonomické situace a sociálního postavení. 

Negativní mezinárodní publicita, která provázela množící se pokusy českých 

Romů o získání azylu v některých zemích Evropské unie a Severní Ameriky, 

způsobila, že se čeští Romové dostali na scénu české zahraniční politiky. Na 

Ministerstvu zahraničních věcí ČR vznikla obava, že otázka romské migrace 

může komplikovat realizaci českých prioritních zahraničněpolitických cílů, 

včetně integrace do EU. MZV ČR potřebovalo získat nezkreslené informace o 

migrační situaci Romů v České republice včetně celkové situace ve střední 

Evropě. Proto byly z podnětu MZV ČR v oddělení etnických studií EÚ AV ČR 

na přelomu roku 2000-2001 zpracovány migrační otázky Romů přidělením 

grantové podpory ke zmapování migračních trendů ve střední Evropě. 28 

Cílem úkolu „Romská migrace ve střední Evropě – trendy“ bylo zmapovat 

současnou romskou imigraci na území České republiky a zjistit, jaká byla 

motivace k příchodu jednotlivých skupin na území České republiky a jaké jsou 

aspirace a očekávání imigrantů v nejbližší budoucnosti. Určit, zda se jedná o 

krátkodobou ekonomicky motivovanou migraci, o migraci tranzitní nebo zda 

imigranti mají zájem přesídlit trvale do České republiky. 

Při řešení tohoto úkolu pro MZV ČR jsme vycházeli z poznatku, že Romové 

v Evropě představují nezanedbatelnou etnickou menšinu, která početně dosahuje 

nejvyšších koncentrací v zemích střední, východní a jižní Evropy a že pád 

komunismu ve střední a východní Evropě otevřel prostor pro etnickou 

emancipaci a mobilizaci romských komunit tohoto geopolitického území. 

Vycházeli jsme z předpokladu, že impulsem k emancipaci a mobilizaci Romů 

nebyly pouze nové možnosti demokratických poměrů po roce 1989, ale i 

výbuchy násilného protiromského chování v postkomunistických společnostech. 

28 Výstupem z grantu je Závěrečná zpráva úkolu RB 22/8/00 MZV ČR „Romská migrace ve střední Evropě – 

trendy“ (Zpracovali: Zdeněk Uherek, Renata Weinerová). 

28

Vzhledem k tomu, že migrační aktivity Romů v postkomunistické Evropě měly 

již svoji více než desetiletou historii a určitou historii měl i výzkum těchto 

aktivit 29 , přizpůsobili jsme metodiku výzkumu těmto poznatkům. 

Metodika výzkumu zahrnovala několik rovin, ve kterých byly řešeny 

kvalitativně odlišné otázky. 

První rovinou bylo upřesnění znalostí o současné romské imigraci do České 

republiky. Vedle údajů cizinecké policie jsme ve spolupráci s Ministerstvem 

vnitra provedli sondy v pobytových zařízeních Ministerstva vnitra a uskutečnili 

rozhovory s jejich zaměstnanci a Romy, kteří zde byli umístěni. Ve spolupráci 

s členy mezirezortní komise pro romskou problematiku a zejména ve spolupráci 

s pracovníky Ministerstva pro místní rozvoj jsme zjišťovali místa s vysokou 

koncentrací Romů, kteří migrovali ze Slovenska a provedli šetření ve vybraných 

okresech (Praha 5, Praha západ, Sokolov). Kontaktovali jsme nevládní 

organizace, které se migrací Romů zabývají (Člověk v tísni, International 

organization for migrations a UNHCR v ČR) a s jejich pomocí jsme některá data 

průběžně upřesňovali. 

Pro vyhodnocení problematiky romských migrací v rámci dalších 

postkomunistických států jsme vytvořili badatelskou síť, ve které byli 

zainteresováni jednak badatelé z České republiky a jednak vědci z dalších zemí. 

Ze zahraničních badatelů aktivně spolupracovali zejména badatelé z Maďarska, 

Bulharska a Jugoslávie. Slovenská data zjišťovali především badatelé z Čech. 

Abychom získali reflexi z dalších cílových zemí, mezi které počítáme i Českou 

republiku, navázali jsme kontakty s pracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů 

Univerzity v Cambridge a s pracovníkem Sociologického ústavu Univerzity 

v Bristolu, kteří se migrací Romů zabývají. Setkání mezinárodní badatelské sítě, 

kterého se zúčastnili též pracovníci Úřadu vlády České republiky, členové 

některých dalších nevládních institucí, zahraniční hosté (např. z Makedonie) a 

studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se uskutečnilo ve dnech 24. – 

25. listopadu 2000 v zařízení Akademie věd ČR, Vila Lanna v Bubenči. 

Poznatky získané z tohoto setkání (referující odevzdávali písemná znění svých 

příspěvků) se staly součástí samostatné publikace 30 . 

Víceúrovňová metodika výzkumu romských migrací ve střední Evropě umožnila 

vyhodnotit migraci Romů v širších evropských souvislostech a zároveň dovolila 

vytvořit určitou společenskou prognózu včetně úvahy o stabilizačních faktorech 

migrace. Řešitelé projektu se ve svých vlastních výzkumech romské migrace 

29 Před naším výzkumem jediné šetření romských migrací v České republice uskutečnila sociologická agentura 

Gabal, Analysis & Consulting v květnu roku 2000 na objednávku úřadu IOM (International Office for 

Migration) v Praze. 

30 Sborník příspěvků pod názvem „Roma Migration in Europe: Case studies“ ( Will Guy, Zdenek Uherek , 

Renata Weinerova eds) vyšel v nakladatelství Lit Verlag v Münstru roku 2004. 

29

zaměřili na české země a Slovensko, které dále rozpracovávají v rámci grantu 

AV ČR „Migrace do České republiky, sociální integrace a lokální společnosti v 

zemích původu – Ukrajinci, obyvatelé Bosny a Hercegoviny a slovenští 

Romové“ (Weinerová 2004, Uherek 2004). Tento projekt si klade za cíl 

zmapovat sociální klima, ekonomické podmínky a formy sociálních vztahů ve 

vybraných oblastech se zvýšenou migrací do České republiky a zjistit, jak tyto 

faktory ovlivňují typ migrace a společenskou integraci v ČR. 

Závěr k tématu romistiky 

Zatímco předlistopadový profil československé romistiky byl výrazně zúžen na 

disciplíny, které měly napomoci politickému „řešení“ tzv. romské otázky, 

polistopadový odborný zájem se posouvá v první fázi k oborům národnostně 

emancipačním (jako jsou historie, lingvistika a folkloristika), a teprve v druhé 

fázi se začínají objevovat také výzkumy etnologické, resp. sociálně a kulturně 

antropologické, které se věnují společenské problematice Romů. Oddělení 

etnických studií Etnologického ústavu AV ČR se řadí mezi ta pracoviště, na 

kterých se rozvíjí tzv.etnologická či sociokulturně-antropologická romistika, to 

znamená, že při výzkumu jsou aplikovány etnologické metody. Dnešní věda se 

však nebrání prolínání různých metodologických postupů i vědeckých 

paradigmat. To v praxi znamená, že klasické etnologické metody jako je 

zúčastněné pozorování a řízené rozhovory kombinujeme s dalšími postupy a 

metodami. Kombinovanou výzkumnou metodou se snažíme vyřešit problém, na 

který narazí každý badatel zabývající se romským tématem, totiž nedostupnost 

tzv. tvrdých dat týkajících se romské populace. Téma je do takové míry 

společensky citlivé, že badatele zavazuje ke zvýšené opatrnosti i při dodržování 

pravidel profesionální etiky, zvláště v souvislosti s dodržováním lidských práv. 

Oddělení etnických studií EÚ AV ČR pokračuje nadále ve výzkumech 

romských migrací a jejich sociálních konotací jak uvnitř romských komunit 

v ČR (varianty mobilitních faktorů a podmínky sociálního vzestupu Romů) tak i 

vně (reakce veřejnosti a státu). Náš zájem o romskou migraci se na jedné straně 

opírá o migrační situaci států asociovaných do Evropské unie a na druhé straně 

nám jde o podněty, které začaly upozorňovat na možnost, že romská imigrace ze 

Slovenské republiky do českých zemí může mít vzrůstající charakter a vedle 

legálních žádostí o azyl se projevuje i formou nelegální pracovní řetězové 

infiltrace (Uherek – Weinerová 2003). 

Četnost romistických i ostatních společenskovědních pracovišť, která se 

tématem Romů zabývají, má v Čechách i v zahraničí dlouhodobě vzrůstající 

tendenci. Můžeme proto očekávat přibývání teoretických diskurzů na téma 

metodologie romistiky. Co je však nejdůležitější: všechny romistické disciplíny 

se mohou svobodně rozvíjet bez ohledu na to, jaký model soužití majority 

s minoritami v české společnosti v budoucnu převládne: zda model multikulturní 

30

nebo spíše asimilační. Je patrné, že tak jako se sbližuje koncept lidských práv 

mezi západem a východem Evropy, tak se k sobě také přibližuje metodologické 

pojetí společenských věd, včetně romistiky, na obou stranách bývalé železné 

opony. 

Závěr 

Z výčtu jednotlivých textů a projektů je patrné, že v posledních pěti letech zájem 

o problematiku migrací a integrace cizinců značně vzrostl a že postupně vzniká 

intelektuální zázemí, které je schopné artikulovat danou tématiku, analyzovat 

problémy, které v oblasti migrace a integrace cizinců vznikají, a navrhovat 

řešení. 

Jednotlivé studie se dotýkaly zejména motivace k migraci, složení a 

prostorového rozmístění imigračních skupin, méně již situace potenciálních 

migrantů v jejich zdrojových zemích (tyto údaje jsou pro integrační prognózy 

též důležité). Právní postavení cizinců v ČR bylo podrobněji diskutováno a 

komparováno s postavením cizinců v zahraničí jednak v pracích AV ČR 

a jednak zejména ve studii, která nebyla financována ze státního rozpočtu. 

V dalších pracích byla řešena otázka bydlení cizinců, nikoli však vyčerpávajícím 

způsobem. 

Relativně velká a oprávněná pozornost byla věnována otázce zaměstnávání 

cizinců. Téma bylo řešeno prostřednictvím kvantitativních sociologických 

šetření i kvalitativních sond uskutečňovaných AV ČR a PřF UK. Nejvíce 

materiálu k tomuto tématu však shromažďoval a publikoval VÚPSV, který má 

také nejjednodušší přístup k hromadným datům shromažďovaným úřady práce. 

Velké množství údajů bylo publikováno k tématu zdravotní péče o cizince a 

k problémům komunikace cizinců se zdravotním personálem. Výzkumy a studie 

si přímo objednávalo Ministerstvo zdravotnictví u svých resortních výzkumných 

ústavů a na lékařských fakultách vysokých škol. 

V oblasti statistických dat o cizincích v ČR pružně zareagoval Český statistický 

úřad a základní data o cizincích v ČR dává v souhrnné podobě každoročně 

k dispozici. 

V oblasti vzdělávání, výchovy a v oblasti kultury jsou data roztroušena zejména 

ve studiích o jednotlivých komunitách. Specifické studie na tato témata 

z hlediska integrace cizinců do českého prostředí nevznikaly, přestože otázka 

vzdělávání a etnických, resp. kulturních identit je ve světové odborné literatuře 

velmi oblíbeným tématem. Větší pozornost byla věnována postojové oblasti. 

Objemnější korpus dat byl shromážděn spíše pro oblast postojů majority 

k cizincům než naopak, včetně obrazu cizince v médiích. 

31

Zajímavou zkoumanou oblastí byla jazyková integrace cizinců. Bylo by jistě 

přínosné tato šetření prohlubovat. 

Komparace tuzemské a zahraniční situace v oblasti integrace cizinců a 

komparace cizineckých komunit navzájem byly zaznamenány jak na úrovni 

resortních ústavů, tak na úrovni akademických pracovišť a ukázaly se jako 

užitečné. 

Doménou pracovišť AV ČR a vysokých škol zůstaly studie o jednotlivých 

komunitách. Přestože realizátory některých výzkumných prací v této oblasti 

byly též nevládní organizace, pokud podrobněji přezkoumáme složení 

výzkumných týmů, opět zde zaznamenáme velmi často přítomnost akademické 

obce. Pozornost byla věnována významným komunitám z území bývalého 

SSSR, Asie, Balkánu, Afriky i přesídlencům českého původu, mezi kterými lze 

uskutečňovat šetření s vysokou vypovídací hodnotou. Pozornosti naopak unikaly 

skupiny ze Slovenska a Polska a také komunity z nejvyspělejších států světa. 

Výzkumy romských migračních skupin (např. ze Slovenska), byly sice 

uskutečňovány, ale z hlediska činností v rámci naplňování koncepce integrace 

cizinců opomíjeny vzhledem k tomu, že výzkumy ze státního rozpočtu byly 

financovány z jiných rozpočtových kapitol. K výsledkům monitorování těchto 

skupin by nicméně mělo být při realizaci koncepce integrace cizinců alespoň 

přihlíženo. 

Podstatným problémem vědecké činnosti na poli integrace cizinců je velmi 

dynamicky se měnící situace a tudíž i rychlé zastarávání sebraných dat. Se 

vstupem do EU může celá řada poznatků ztratit validitu a bude nutno je 

aktualizovat. Stejně tak bude třeba zvážit, na jaké skupiny v nové situaci 

primárně zaměřit pozornost, resp. jakým směrem vzorky integrujících se cizinců 

rozšiřovat. 

Literatura 

Botu, A. 1977. Etnografické studium Řeků v ČSSR. Diplomová práce. Praha 

KEF FF UK. 

Botu, A. 1982. Řecká etnická skupina v Československu. In: Český lid 69, 1: 

47-51. 

Brouček, S. 2003a. Český pohled na Vietnamce (mediální obraz Vietnamu, 

Vietnamců a vietnamství). Praha, Etnologický ústav AV ČR. 

Brouček, S. 2003b. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR. In: 

Uherek Z. (sestavil). Integrace cizinců na území České republiky. Výzkumné 

32

zprávy a studie vytvořené na pracovištích Akademie věd České republiky na 

základě usnesení vlády České republiky č. 1266/2000 a 1360/2001. Praha, 

Akademie věd České republiky: 7-184. 

Brouček, S. – Uherek, Z. – Valášková, N. 1995. Adaptace přesídlenců v české 

společnosti. In: Český lid 82: 1-17. 

Brouček, S. – Hrníčko, V. – Uherek, Z. – Valášková, N. 1992. Faktory 

ovlivňující adaptaci a společenskou integraci přesídlenců z černobylské oblasti v 

České republice. Výzkumná zpráva. Praha, Ústav pro etnografii a folkloristiku 

ČSAV. 

Bydlení cizinců v procesu integrace do společnosti (2001). Praha, The Gallup 

Organization – Czech Republic. 

Cambridge Review of International Affairs 2000. „Romani Migrations: 

Strangers in Anybody´s Land“ In: Spring/Summer 2000, vol. XIII/2: 13-119. 

Cikánské obyvatelstvo k 31.12.1967, Praha, Federální statistický úřad, 1967. 

Cikánské obyvatelstvo k 31.12.1968, Praha, Federální statistický úřad, 1968. 

Cikánské obyvatelstvo v roce 1968, Praha, Federální statistický úřad, 1969. 

Cikánské obyvatelstvo ve výsledcích sčítání lidu, domů a bytů 1970, Praha, 

Federální statistický úřad, 1973. 

Cigánske obyvateĺstvo. In: Sčitanie ĺudu, domov a bytov 1.12.1970, Bratislava, 

Štátny statistický úrad, 1973. 

Cikánské (romské) děti v základních devítiletých školách ve školním roce 

1969/1970 až 1973/1974, Praha, Federální statistický úřad 1974. 

Cizinci v České republice. 2001. Praha, Český statistický úřad. 



Čelko, V. 2003. Mongoli a Česká republika. Ako pomocť k integracii. In: 





Černík, J. 2000. Gruzínci v Čechách. Výzkumná studie zpracovaná na základě 

grantu MV ČR. Praha, Etnologický ústav AV ČR. 

Černobílý život-The Life in Black and White. 2000: Nakl. Gallery, Praha. 

Češi v cizině 6. 1992. Praha, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. 

Daniel, B. 1994. Dějiny Romů, Univerzita Palackého v Olomouci. 

Davidová, E. 1988. Cikáni (Romové) v městském prostředí Českého Krumlova 

33

(1945-1988) In: ZKSVI, sv. 10-12, část 3, ÚEF ČSAV, Praha: 1-82. 

Davidová, E. 1995. Cesty Romů/Romano drom 1945-1990. Vydavatelství 

Univerzity Palackého v Olomouci. 

Davidová, E. 2001. Romové ve fotografii Evy Davidové. Nakl. Fortuna, Praha. 

Davidová, E. 2001. Romano drom-Cesty Romů. Fotografie. Katalog k výstavě 

pořádané Nadací Rudolfa Lövyho v Plzni. 

Davidová, E. 2002. Ke vzniku nového etnologického oboru – romistiky, In: 

Česká etnologie 2000, EÚ AV ČR: 51-58. 

Derianová, L. 2002. Integrace cizinců – arabská populace v Plzni. Diplomová 

práce. Plzeň, KSA FHS ZČU. 

Derianová, L. 2003. Situace Arabů v Plzni. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace 

cizinců na území České republiky. Výzkumné zprávy a studie vytvořené na 

pracovištích Akademie věd České republiky na základě usnesení vlády České 

republiky č. 1266/2000 a 1360/2001. Praha, Akademie věd České republiky: 

185-214. 

Drápalová, B. – Kolářová, I. 2003. Manželství s cizincem (cizinkou) 

muslimského vyznání. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace cizinců na území 

České republiky. Výzkumné zprávy a studie vytvořené na pracovištích 

Akademie věd České republiky na základě usnesení vlády České republiky č. 

1266/2000 a 1360/2001. Praha, Akademie věd České republiky: 215-259.. 

Drbohlav, D. 1997. Imigranti v České republice (s důrazem na ukrajinské 

pracovníky a „západní firmy“ operující v Praze). Výzkumná zpráva RSS / 

HESP. Praha, Přírodovědecká fakulta UK. 

Drbohlav, D. (2004). Migration Trends in Selected EU Applicant Countries. 

Volume II – The Czech Republic. Vienna, International Organization for 

Migration. 

Drbohlav, D. – Lupták, M. – Janská, E. – Bohuslavová, J. 1999. Ruská komunita 

v České republice. Výzkumná zpráva grantu MV ČR. Praha, Přírodovědecká 

fakulta UK. 

Drbohlav, D. – Lupták, M. – Janská, E. – Šelepová, P. 1999. Ukrajinská 

komunita v České republice. Výzkumná zpráva grantu MV ČR. Praha, 

Přírodovědecká fakulta UK. 

Drbohlav, D. – Ezzeddine–Lukšíková, P. 2004. Výzkumná zpráva: Integrace 

cizinců v ČR.. Praha, Mezinárodní organizace pro migraci. 

Fischlová, D. – Čerňanská, D. 2002. Ověření způsobu navrácení příspěvku na 

státní politiku zaměstnanosti. Praha, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 

Fraser, A. 1998. Cikáni, Praha, nakl. Lidové noviny. 

34

Guy, W. (ed.) 2001. Between past and future (the Roma of Central and Eastern 

Europe), University of Hertforshire Press, UK. 

Guy, W. – Uherek, Z. – Weinerová, R. (eds) 2004. Roma Migration in Europe. 

Case studies. Münster, LIT Verlag / Institute of Ethnology of the ASCR. 

Haišman, T. 1978. Výzkum cikánského obyvatelstva v Kladně (koncepce, 

dosavadní výsledky, perspektivy) In: ZKSVIEF, příloha 6, ÚEF ČSAV, Praha: 

115-124. 

Hancock, I. 2001. Země utrpení (Dějiny otroctví a pronásledování Romů), 

Praha, nakl. Signeta. 

Hašová, L. 2003. Jazykové biografie – mapování jazykové situace v azylovém 

zařízení v Kostelci nad Orlicí. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace cizinců na 

území České republiky. Výzkumné zprávy a studie vytvořené na pracovištích 


1266/2000 a 1360/2001. Praha, Akademie věd České republiky: 411-416. 

Háva, P. – Křečková/Tůmová, N.- Sokolová, K. – Knajflová, A. – Nesvadbová, 

L. – Vavrečková, M. – Uherek, Z. – Blaťák, V. – Bezoušková, J. 2001. Analýza 

zdravotní péče pro cizince v České republice. Podpora integrace cizinců v ČR. 

In: Zdravotní politika a ekonomika č. 3: 2-182. 

Heroldová, I – Matějová, V. 1987. Vientamští pracující v českých zemích. 

Východiska, koncepce, metodika, cíl. In: Český lid 74: 194-203. 

Horáková, M. 2001. Zaměstnávání cizinců v České republice. Část 1. Praha, 

Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 

Horáková, M. – Čerňanská, D. 2001. Zaměstnávání cizinců v České republice. 

Část 2. Praha, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 

Horáková, M. – Polívka, M. – Pfeifer, P. 2001. Nelegální zaměstnávání cizinců 

jako překážka v jejich žádoucí integraci na trhu práce. Část 1. Praha, Výzkumný 

ústav práce a sociálních věcí. 

Horáková, M. – Polívka, M. – Čerňanská, D. – Rudolf, V. 2001. Nelegální 

zaměstnávání cizinců jako překážka v jejich žádoucí integraci na trhu práce. 

Část 2. Praha, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 

Horáková, M. – Krause, D. – Polívka, M. 2002. Zjištění možnosti kontinuálního 

sledování ukazatelů (znaků) míry integrace cizinců prostřednictvím trhu práce 

ČR. Praha, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 

Horváthová-Holomková, J. 1997. Muzeum romské kultury v Brně. Demografie 

39, 1: 44-45. 

Hošková, S. 2003. Integrace Arabů v Praze, v Liberci a v Plzni. In: Uherek Z. 

(sestavil). Integrace cizinců na území České republiky. Výzkumné zprávy a 

studie vytvořené na pracovištích Akademie věd České republiky na základě 

35

usnesení vlády České republiky č. 1266/2000 a 1360/2001. Praha, Akademie 

věd České republiky: 259-272. 

Hradečný, P. 2000. Řecká komunita v Československu. Její vznik a počáteční 

vývoj. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. 

Hübschmannová, M. 1993. Šaj pes dovakeras-Můžeme se domluvit. Olomouc, 

Pedagogická fakulta UP. 

Hübschmannová, M. 1999. Několik poznámek k hodnotám Romů (skica) In: 

Romové v České republice (Sešity pro sociální politiku), Socioklub, Praha: 16- 

66. 

Hyánková, T. 2004. Problém identity kabylských imigrantů v České republice. 

Diplomová práce. Praha, Ústav etnologie FF UK. 

Identity Formation among Minorities in the Balkans: The cases of Roms, 

Egyptians and Ashkali in Kosovo 2001. Sofia, Minority Studies Society Studii 

Romani. 

IOM 2003. Závěrečná zpráva k projektu Analýza soudobé migrace a usazování 

příslušníků romských komunit ze Slovenské republiky na území České 

republiky (č.j. OAMP-948/2003), Praha. 

Jakoubek, M. 2003. Kultura romských osad, Dizertační práce, FF UK, Katedra 

teorie kultury, Praha (nepubl.) 

Janská, E. 2002. Adaptace cizinců v České republice. Disertační práce. Praha, 

Přírodovědecká fakulta UK. 

Janská, E. – Drbohlav, D. 2001. Reemigrace volyňských a černobylských 

Čechů. In: Šišková T. (ed.) Menšiny a migranti v České republice. My a oni v 

multikulturní společnosti. Praha, Portál. 

Jařabová, Z. – Typovská, L. 1997. Projekt romského vzdělávání. Demografie 

39, 1: 42-43. 

Jiroušková, J.2003. Integrace Afričanů a Afroameričanů na území České 

republiky. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace cizinců na území České republiky. 

Výzkumné zprávy a studie vytvořené na pracovištích Akademie věd České 

republiky na základě usnesení vlády České republiky č. 1266/2000 a 1360/2001. 

Praha, Akademie věd České republiky: 349-374 

Jurová, A. 1993. Vývoj rómskej problematiky na Slovensku po roku 1945, 

Bratislava. 

Kabeleová, H. – Kučera, J.- Polednová, K. – Staňková, I. 2003. Cizinecká 

politika ve vybraných zemích Evropské unie. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace 




36

453-480. 

Kaderka, P. 2003. Etnické kategorizování v médiích. In: Uherek Z. (sestavil). 

Integrace cizinců na území České republiky. Výzkumné zprávy a studie 

vytvořené na pracovištích Akademie věd České republiky na základě usnesení 

vlády České republiky č. 1266/2000 a 1360/2001. Praha, Akademie věd České 

republiky: 437-440. 

Kahlerová, V. 2002. Vietnamská menšina v Plzni. Diplomová práce. Plzeň, 

KSA, FHS ZČU. 

Kalibová, K. 1997. Demografie Romů v České republice. Demografie 39, 1: 

27-32. 

Kalibová, K. 1997. Z diskuse po referátech. Demografie 39, 1: 45-46. 

Kalvoda, J. 1992. „The Gypsies of Czechoslovakia“ In: The Gypsies of Eastern 

Europe, New York, 94-115. 

Karhanová, K. – Kaderka, P. 2003. Obraz cizinců v médiích. In: Uherek Z. 





Kocian, J. 2003. Politický a správní systém České republiky. Uherek Z. 





Kocourek, J. 2001. Vietnamci v České republice. In: Šišková T. (ed.) Menšiny a 

migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. 

Praha, Portál. 

Kocourek, J. 2002. Poznáváme svět dětí z Vietnamu. Plzeň, Foto & tisk 

Znamenaný. 

Kocourek, J. 2004. Vietnamští občané v ČR. http://cizinci.ecn.cz//lide-azeme.shtmlx=185 

Kolektiv autorů. 2003a. Podpora integrace cizinců v oblasti zdravotní péče. In: 

Zdravotní politika a ekonomika 3. Kostelec nad Černými lesy, Institut zdravotní 

politiky a ekonomiky. 

Kolektiv autorů. 2003b. Péče o cizince v ordinaci lékaře. Kostelec nad Černými 

lesy, Institut zdravotní politiky a ekonomiky. 

Korecká, Z. 2003. Makedonské identity (Jak se vidí Makedonci v diaspoře). 


Korych, B. – Nesvadbová, L. – Rutsch, J. – Novotný P. 1994. Migrace a 

37

zdravotní stav. (Dlouhodobé sledování zdravotního stavu a sociální 

problematiky krajanů – Čechů z Černobylské oblasti Ukrajiny po jejich 

přesídlení do České republiky). Výzkumná zpráva. Praha, Klinika geografické 

medicíny 3. lékařské fakulty UK. 

Krištof, R. 2002.Analýza soudobé migrace a usazování příslušníků romských 

komunit ze Slovenské republiky na území České republiky. Praha, Mezinárodní 

organizace pro migraci. 

Krištof, R. 2003. Závěrečná zpráva k projektu Analýza soudobé migrace a 

usazování příslušníků romských komunit ze Slovenské republiky na území 

České republiky. Praha, Mezinárodní organizace pro migraci. 

Kužel, S. (ed.) 2000. Terénní výzkum integrace a segregace (Týmový 

monitoring situace obcí s romskými sídly v SR a studentské výzkumy v ČR), 

Cargo Publishers, Praha. 

Kužel, S. 2002. Výzkum nebo etno-politika, Rukopis studie připravené do 

tisku. 

Kužel, S. 2003. Neformální ekonomické aktivity a paternalizmus mezi 

slovenskými vesničany a Romy, Slovenský národopis 51, 4, 469-480. 

Lindnerová, V. 1993. Zájem státních institucí o cikánské obyvatelstvo v 

Československu v letech 1969-1989, Český lid 80, 3: 195-205. 

Lisá, H. (ed.) 1999. Romové v České republice, Socioklub, Praha. 

Lupták, M. – Drbohlav, D. 1999. Labor Migration and Democratic Institutions 

in the Czech Republic (on the Example of the Ukrainian Workers). Zpráva 

výzkumného projektu programu Democratic Institutions Fellowship (NATO). 

Malinová, H. 1997. Romové v prostituci. Demografie 39, 1: 43-44. 

Martínková, Š. 2003. Vietnamská menšina v Praze. Praha, katedra kulturologie 

FF UK. 

Matějová, V. 1988. Podmínky pobytu vietnamských pracujících. Materiály k 

problematice etnických skupin na území ČSSR, svazek 8., Zahraniční pracující. 

Praha, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV: 1 – 9. 

Maroušek, J. 2000. Integrace Arménů do české společnosti. Praha, Etnologický 

ústav AV ČR. 

Maroušek, J. 2002. Arménští imigranti a jejich integrace do české společnosti. 


Marušiaková, E. – Popov, V. 2001. Historický osud a súčasné problémy 

Cigánov/Rómov v strednej a východnej Európe. Etnologické rozpravy 2/2001, 

Bratislava, Ústav etnológie SAV: 9-17. 

Marušiaková, E. 2004. Příspěvek na semináři Společenská a kulturní 

38

ozmanitost ve střední a východní Evropě (organizátor Multikulturní centrum 

Praha), Palác Lucerna, 1.10.2004 (nepubl.). 

Mečiar, M. 2003. Sociologický výzkum postojů obyvatel Moravskoslezského 

kraje k problematice imigrantů a uprchlíků. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace 




495-522. 

Městský úřad v Rokycanech: Romové v Rokycanech. Demografie 39, 1: 32-34. 

Mezíková, M. 2000. Případová studie čínské komunity v ČR. Výzkumná studie 

zpracovaná na základě grantu MV ČR. Praha, FF UK. 

Moore, M. 2002. Číňané v České republice, 1992 – 2002: Zrod a formování 

symbolické komunity. Výzkumná zpráva. Praha, Ministerstvo vnitra ČR. 

Moravcová, M. 2001. Proměňující se volba – Rom, Čech, či obojí Etnická 

sebereflexe romských dětí, Český lid 88, 1: 43 – 61. 

Müllerová, P. 1997. Viet Nam – Nhung dieu bo ich vá lí thú. Praha, Karolinum. 

Nečas, C. 1992. Společenská problematika Romů v minulosti a přítomnosti I., 

Pedagogická fakulta MU v Brně. 

Nečas, C. 1993. Romové v České republice včera a dnes, Univerzita Palackého 

v Olomouci. 

Nečas, C. 1994. Nemůžeme zapomenout (Našťi bisteras), Univerzita Palackého 

v Olomouci. 

Ngo, Van Le. 1989. Vietnamští pracující v Československu. Praha, Ústav pro 

etnografii a folkloristiku ČSAV. 

Národní kulatý stůl na téma vztahy mezi komunitami a integrace cizinců.1998. 

Praha Ministerstvo vnitra ČR. 

Nosková, H. 2003a. Tolerance a národní identita v totalitárním režimu. 

Současnost v České republice. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace cizinců na 

území České republiky. Výzkumné zprávy a studie vytvořené na pracovištích 


1266/2000 a 1360/2001. Praha, Akademie věd České republiky: 523-536. 

Nosková, H. 2003b. Národnostní skladba obyvatelstva v Československu. In:. 





Nosková, H. 2003c. Tolerance, minority a cizinci v České republice. In: Uherek 

Z. (sestavil). Integrace cizinců na území České republiky. Výzkumné zprávy a 

39




Obuchová, Ľ. 2003. Čínská komunita v České republice. In: Uherek Z. 





Otčenášek, J. 1998. Řecká národnostní menšina v České republice dnes. In: 

Český lid 85, 2: 147–159. 

Otčenášek, J. 2003a. Řekové a řečtí etničtí Makedonci v České republice. In: 




Akademie věd České republiky: 273 . 292. 

Otčenášek, J. 2003b. Imigranti z Bulharska v České republice. In:: Uherek Z. 





Otčenášek, J. 2003c. Srbové a Makedonci z vybraných zemí bývalé SRFJ v ČR 

In: Uherek Z. (sestavil). Integrace cizinců na území České republiky. Výzkumné 



Akadimie věd České republiky: 305-318. 

Pape, M. 1997. A nikdo vám nebude věřit (Dokument o koncentračním táboře 

Lety u Písku), Praha, G plus G. 

Pekárek, P. 1997. Zánik sociálního systému Romů. Demografie 39, 1: 36-37. 

Pernes, J. 2003. Česká republika – náš nový domov In: Uherek Z. (sestavil). 




republiky: 577-596. . 

Plochová, K. 2003. Vystěhovalectví Čechů na Ukrajinu a jejich reemigrace do 

Čech. Diplomová práce. Praha, katedra kulturologie FF UK. 

Polansky, P. 1998. Tíživé mlčení (Svědectví těch, kteří přežili Lety), Praha, G 

plus G. 

Právní komparativní studie programu migrace.2003. Praha, Poradna pro 

občanství, občanská a lidská práva / Open Society Fund. 

40

Prečan, V. (ed.) 1990. Charta 77 (1977 – 1989), Od morální k demokratické 

revoluci, Dokumentace, Čs. středisko nezávislé literatury, Scheinfeld- 

Schwarzenberg a Archa, Bratislava, 217-224. 

Rokosová, M. 1997. Přípravný ročník pro romské děti na základních školách. 

Demografie 39, 1: 41-42. 

Romani Studies 2000. In: Romano Džaniben (Časopis romistických studií)VII, 

3: 92. 

Romové – O Roma 1999. Tradice a současnost (Angodez the akának), Brno, 

Moravské zemské muzeum/Svan a Muzeum romské kultury. 

Romové v Byzanci 1998. Praha, Indologický ústav FF UK. 

Rösnerová, G. (ed.) 2003. Romany in the town, Socioklub a UNHCR, Praha. 

Secká, M. 1987. Vietnamští pracující ve středočeské Frutě, In: Český lid 74: 203 

– 209 

Srb, V. – Ziegenfus, V. 1967. Cikánské obyvatelstvo v ČSSR, Demografie 9. 

Srb, V. – Pražáková, I. 1968. Cikánské obyvatelstvo v r. 1967, Demografie 10. 

Srb, V. 1969. Cikánské obyvatelstvo v Československu, Sociologický časopis 5. 

Srb, V. 1997. Konference „Romové v současné české společnosti“. 

Demografie 39, 1: 26-27. 

Srb, V. 1997. Skolarizace romské mládeže. Demografie 39, 1: 40-41. 

Srb, V. 1997. Cesty Romů – Romano drom 1945-1990. Demografie 39, 1: 47- 

48. 

STEM 2002. Nárory české veřejnosti na uprchlíky (2001 – 2001). Výzkumná 

zpráva pro UNHCR. Praha, Středisko empirických výzkumů. 

Struggling for Ethnic Identity 1992: (Czechoslovakia´ s Endangered Gypsies), A 

Helsinki Watch Report, New York. 

Šišková, T. (ed.) 2001. Menšiny a migranti v České republice. Nakl. Portál, 

Praha. 

The Roma and Europe 1998: Conference proceedings. Published by the Institute 

of International Relations in cooperation with the Ministry of Foreign Affairs of 

the Czech Republic, www.czechia.com, Prague. 

Topol, J.: Experiment se nepodařil, válka trvá dál. In: Respekt, 25. 4. 1990 

Turková, M. 2001: Vztah romských dětí k České republice, Český lid 88, 1: 43 – 

61. 

Uherek, Z. 1996. Romové v Jablonci nad Nisou: předmět výzkumu. In: Müller 

B., Uherek Z. (ed.): Všední den v Jablonci roku 1994. Od novoosídleneckého 

pohraničí k euroregionu. Wien: 74-76. 

41

Uherek, Z. 1999. Roma in the Council of Europe. In: The Council of Europe 

after Enlargement: an Anthropological Enquiry. Documents de travail CEFRES 

no. 18, Prague: 38-45. 

Uherek, Z. 2002. Historie etnologie nejen podle T.S.Kuhna: minulost, 

současnost a oddělení etnických studií, In: Česká etnologie 2000, EÚ AV ČR: 

129-156. 

Uherek, Z. 2002. Integrace azylantů. Výzkumná zpráva pro Úřad vysokého 

komisaře OSN pro uprchlíky Praha. Praha, Etnologický ústav AV ČR. 

Uherek, Z. 2003a. Imigranti z Bosny a Hercegoviny. In: Uherek Z. (sestavil). 




republiky: 319-326. 

Uherek, Z. 2003b. Úspěšné a neúspěšné strategie integrace cizinců. Závěry 

terénních výzkumů. In: Uherek Z. (sestavil). Integrace cizinců na území České 

republiky. Výzkumné zprávy a studie vytvořené na pracovištích Akademie věd 

České republiky na základě usnesení vlády České republiky č. 1266/2000 a 

1360/2001. Praha, Akademie věd České republiky: 327-348. 

Uherek, Z. 2003c. Cizinecké komunity a městský prostor v České republice. In: 

Sociologický časopis Vol. 39, No. 2: 193-216. 

Uherek, Z. 2004. The Czech Republic and Roma Migration After 1989, In: Will 

Guy, Zdenek Uherek, Renata Weinerova (eds), Roma Migration in Europe: Case 

studies, Lit Verlag, Münster: 71-101. 

Uherek, Z. – Plochová, K. 2003. Migration from the former Soviet Union to the 

Czech Republic. Comparing the cases of resettlers from areas affected by the 

Chernobyl nuclear disaster, Kazakhstan and the labour migration from 

Subcarpathian Ukraine. In: Torsello D. – Pappová M. (eds), Social Networks in 

Movement. Šamorín, Forum Institute. 

Uherek, Z. – Weinerová, R. 2003. Interpretace terénního šetření Společnosti 

Člověk v tísni – společnost při České televizi, o.p.s. v rámci projektu Analýzy 

soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze Slovenské 

republiky na území ČR, IOM Mezinárodní organizace pro migraci, Praha, 

141-154. 

Uherek, Z. – Weinerová, R. 2003. Romové na Slovensku a některé otázky 

společenské integrace, Prešov, v tisku. 

Uherek, Z. – Valášková, N. – Brouček, S.1997. Češi z Běloruska. Český lid 84: 

177 - 190. 

Uherek, Z. – Valášková, N. – Kužel, S. 1999. Potomci českých emigrantů v 

Kazachstánu. In: Český lid, 86: 235 – 270. 

42

Uherek, Z. – Valášková, N. – Kužel, S. – Dymeš, P. 2003. Češi z Kazachstánu a 

jejich přesídlení do České republiky. Praha, Etnologický ústav AV ČR 

Valášková, N. – Uherek, Z. – Brouček, S. 1997. Aliens or One's Own People. 

Czech Immigrants from the Ukraine in the Czech Republic. Praha, Institute of 

Ethnology. 

Vasiljev, I. 1988. K problémům adaptace vietnamských pracujících v naší 

společnosti – normy zdvořilého chování. In: Materiály k problematice etnických 

skupin na území ČSSR, svazek 8., Zahraniční pracující. Praha, Ústav pro 

etnografii a folkloristiku ČSAV: 50 – 71. 

Vasiljev, I. 1999. Za tajemstvím starých Vietů. Praha, Etnologický ústav AV 

ČR. 

Večerka, K. – Štěchová, M. 1997. Faktory ovlivňující kriminalitu mladistvých 

Romů. Demografie 39, 1: 37-40. 

Veselý, I. 1997. Konflikt sociokultur. Demografie 39, 1: 34-36. 

Vindiš, R. 2000. Podnikatelé z některých zemí bývalé Jugoslávie (Bosna a 

Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Srbsko) v centru Prahy. Výzkumná 

studie zpracovaná na základě grantu MV ČR. Praha, Etnologický ústav AV ČR. 

Víšek, P. – Frištenská, H. 2002. O Romech (Na co jste se chtěli zeptat). 

Vzdělávací centrum pro veřejnou správu ČR, o.p.s. Praha. 

Víšek, P. (ed.) 2000. Romové bydlení soužití, Socioklub, Praha. 

Víšek, P. (ed.) 2002. Romové ve městě, Socioklub, Praha. 

Weinerová, R. 1993. Nezaměstnanost Romů dnes – a jaká bude zítra In: 

Lidové noviny, č. 101, 3.5.1993, r. VI: 5. 

Weinerová, R. 1993. Romská kriminalita není jen sociální. In: Lidové noviny, 

č. 130, 7.6.1993, r. VI: 5. 

Weinerová, R. 1993. „Positive Discrimination“ Towards the Romanies – Yes or 

No In: Constructed Image of the World and Ethnography, Zvl. číslo NVČ, 

Praha: 94-97. 

Weinerová, R. 1994. Romanies – In Search of Lost Security POPE, Prague, 

Institute of Ethnology of the ASCR. 

Weinerová, R. 1995. The Position of the Prague Romanies´ Subsistence System 

within the Social Macrostructure. In: Meeting of Cultures – Conflicts of 

Cultures. (Lectures of Vth International Conference of Ethnographic Nationality 

Research, Békéscsaba, 7-8-9 October 1993) Budapest: 568-570. 

Weinerová, R. 1995. Die Roma in Böhmen und in böhmischen Grenzgebiet. 

(Romové v Čechách a v českém pohraničí) In: Andrea Komlosy, Václav Bůžek, 

František Svátek (Hg.) – Kulturen an der Grenze/Kultury na hranici, Promedia, 

43

Wien. 

Weinerová, R. 2004. Slovakia and Roma Migration after 1989, In: Will Guy, 

Zdenek Uherek, Renata Weinerova (eds), Roma Migration in Europe: Case 

studies, Lit Verlag, Münster: 101-118. 

Zilynskyj, B. 2003. Ukrajinci českých zemí po roce 1989. In: Uherek Z. 





Zpravodaj KSVIEF 1986. Cikáni v průmyslovém městě (problematika adaptace 

a asimilace), ÚEF ČSAV, č. 7, Praha. 

Zpravodaj KSVIEF 1988. Cikáni v průmyslovém městě (problematika adaptace 

a asimilace), ÚEF ČSAV, č. 11 a 12, Praha. 

44

Současné poznatky a metodologické postupy 

Zdeněk Uherek 

Uvedené práce shrnuté v předchozí kapitole naznačují širokou škálu možností 

jak oblast migrací metodologicky uchopit, jak pracovat s pojmy, jak 

shromažďovat a vyhodnocovat terénní data. Současná věda většinou kombinuje 

širší škálu metod a technik, provádí mezioborové komparace. Přestože 

sociokulturní antropologie a etnologie používá převážně metody kvalitativní, 

nebrání se ani práci s hromadnými daty. Většinou ovšem nedisponuje prostředky 

a zázemím takový sběr samostatně uskutečňovat. Jak je však z právě 

uskutečněného přehledu patrné, je schopna svými poznatky doplňovat 

kvantitativní výzkumy, klást si otázky a získávat odpovědi, které jsou originální 

a užitečné i pro další společenské vědce. 

Specifika práce sociálních antropologů a etnologů ovšem nebrání používat celou 

řadu konceptů, které částečně nebo zcela korespondují s koncepty jiných 

společenských a někdy i přírodních vědců. Z hlediska migrační problematiky 

jsou velmi dobře aplikovatelné zejména koncepty sociologie migrace. 

Pro popis migrační problematiky zpravidla používáme modely push – pull, které 

rozpracovali zejména Clifford J. Jansen a Everett S. Lee, podle nichž je 

migrační pohyb výslednicí sil, jež migranta vypuzují ze země původu (válka, 

hmotný nedostatek, politické pronásledování, etnické tenze atd.) a sil, které 

migranta přitahují do cílové země (práce, vysoký příjem, mír, relativní blahobyt, 

porozumění, příbuzní, možnost plnohodnotného života atd.). Výsledek tohoto 

působení ovlivňují překážky, které migranta odrazují (velká vzdálenost, vízová 

povinnost, velké životní náklady, odloučení od příbuzných atd.). Podle toho, 

jaké síly převládají a jaké skupiny jsou migrací zasaženy, lze odvozovat 

charakter migrace (dlouhodobá, krátkodobá, přechodná, kyvadlová), její velikost 

a efektivitu. Různé skupiny a jednotlivci ve skupinách potřebují k migraci různě 

silné impulsy a proto je migrace zpravidla selektivním faktorem, jehož 

působením se mění charakter populace jak v místě původu, tak v cílových 

zemích (Jansen 1970). Především z hlediska individuálních rozhodovacích 

mechanismů na tyto modely navázal Andreas Demuth ve své práci Some 

Conceptual Thoughts on Migratio Research (Demuth 2000). 

Vzhledem k tématům, jež sledujeme jsou pro typologizaci cenné zejména již 

citované typologie Claire Wallace a Dariusze Sztolly, které vycházejí ze 

středoevropských podmínek. Je totiž všeobecně známo, že i relativně obecné 

typologie, jako je známá typologie Petersenova (Petersen 1970) jsou 

v historickém kontextu, na který nebyly vytvořeny, obtížně použitelné. Pro 

české prostředí lze též ocenit empirickými daty oplývající práce Milady 

45

Horákové a Dušana Drbohlava, které dávají dobrý datový základ zejména pro 

práci v oblasti pracovní migrace. 

Migracím do České republiky věnovalo v poslední době pozornost několik 

vědeckých institucí. Především lze jmenovat oddělení sociologie Středoevropské 

univerzity v Praze, kde proběhl v polovině 90. let zajímavý výzkum Migration 

in the Buffer Zone pod vedením Dr. Claire Wallace. Tradičně tuto tématiku 

zpracovává také katedra demografie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. 

Dobré konceptuální rámce dávají též generalizující teorie migrace. Jednou 

z nejstarších, která se používá, jsou Rawensteinovy migrační zákony. Vedle nich 

alespoň stručně zmíníme další. Podrobněji byly rozpracovány v celé řadě 

obecných prací o migraci, část z nich například nalezneme v publikaci sestavené 

socioložkou Douglas Massey s kolektivem (1998). 

Rawensteinovy migrační zákony byly formulovány v letech 1885 až 1889. Jeho 

přístupy byly zveřejněny v článcích nazvaných The Laws of Migration 

publikovaných v Journal of the Royal Statistical Society 48, 1885, č. 2, s. 167- 

227; 1889, s. 241-301. Rawenstein ve svých migračních zákonech reaguje na 

celou řadu diferencovaných typů migrací. 

Rawenstein ve svých zákonech vyvozuje, že nejvíce lidí migruje na krátké 

vzdálenosti a postupně. Pokud lidé migrují na vzdálenosti velké, tak většinou do 

velkých průmyslových center. Rawenstein uvádí, že migruje více zemědělců než 

městského obyvatelstva, většina migrantů jsou ženy, ale na velké vzdálenosti 

migrují více muži. Píše též, že s rozvojem průmyslu a obchodu migrace roste, 

směřuje zejména ze zemědělských do průmyslových oblastí a jejími hlavními 

příčinami jsou ekonomické faktory. Rawenstein též vypozoroval, že každá 

migrace má svůj protiproud. 

Již před Rawensteinem se ovšem otázkami migrace zabývala ve Spojených 

státech Southwestern Agricultural and Migration Company, která k dané 

problematice vydávala tištěné materiály. Zejména vnitřní migrací se též zabývají 

podnikatelé a teoretici v Rakousku. S migracemi ve svých vizích kalkuloval 

například František Cyril Kampelík (1859). 

Praktickými i teoretickými otázkami migrace se zabývala i řada dalších 

badatelů. Na počátku 20. století Karl Christian Loesch například studoval 

německé přistěhovalectví do USA (Šatava 1989), Alfred Cort Haddon 

publikoval v roce 1911 v Cambridgi knihu Wanderings of people (Haddon 

1911) o několik let později vyšla slavná kniha Williama Isaaca Thomase a 

Floriana Znanieckeho The Polish Peasant in Europe and America (Thomas – 

Znaniecki 1918-1920). Právě William Isaac Thomas rozvíjí koncept 

46

disorganizace, ve kterém ukazuje, že migrující jednotlivci často migrací ztrácí 

primární sociální vazby, které musí v novém prostředí rekonstruovat nebo 

substituovat jinými sociálními pojítky. 

V knize The City, programovém textu chicagské sociologické školy, který 

poprvé vyšel v roce 1925, najdeme poznámky Roberta Ezry Parka o tom, co 

přispívá ke kvalitní integraci cizince. Robert Ezra Park zde uvádí čtyři základní 

potřeby imigranta: 

„Musí mít místo, kde se cítí bezpečný (1), domov; místo, odkud může odcházet 

a kam se může vracet. 

Musí získávat (2) nové podněty, mít prostor k odpočinku, k novým zážitkům, 

dojmům. 

Musí být uznáván (3); to znamená, že musí patřit do nějaké společnosti, v níž 

má určitý status, musí patřit k nějaké skupině, v níž něco znamená, tam či onam. 

Musí být jedincem spíše než pouhou součástí ekonomické a sociální mašinérie. 

A konečně (4) musí mít v někom nebo něčem zalíbení, mít důvěrný vztah, třeba 

i jen k pouhé kočce nebo psovi, vůči kterým pociťuje náklonnost a ví, že je tato 

náklonnost opětována“ (Park 1967 : 119). 

Důležité podněty pro migrační teorie přinesla 60. léta, kdy vzniká teorie push a 

pull, na níž dodnes navazujeme. Její základy položil D. J. Bogue v textu 

Techniques and hypotheses for the study of differential migration. Naznačuje 

zde, že k tomu, aby došlo k migraci, musí existovat síly, které člověka z území, 

kde žije vypuzují (push) a naopak jej přitahují (pull) do míst, kam směřuje. Říká, 

že tyto síly nejsou zcela komplementární a že mají na populaci odlišný účinek. 

Bogue vyjadřuje názor, že migrace, které mají velmi silné „push“ stimuly mají 

tendenci být ke komunitám v místě původu méně selektivní než migrace, kde 

převládají stimuly „pull“. Kde jsou podmínky silného vypuzování, ale nikoli 

přitahování (extrémními případy jsou pohromy jako hladomor, extrémní sucha, 

záplavy, vyčerpání zdrojů), je selekce minimální. Jinými slovy, selekce mezi 

emigranty se mění v závislosti na velikosti přitažlivých sil ze směrů jiných 

komunit a sil vypuzujících z komunity samé (Jansen 1970: 13). 

Teorii push a pull rozvinula celá řada autorů. Mezi nejvýznamnější lze zařadit 

již zmíněného Cliforda Jansena a Everetta S. Lee, kteří pracují s pojmy 

výchozího a cílového prostoru, s pojmem přitažlivých a odpuzujících faktorů a 

s překážkami, které migranta čekají, pokud začne migrační pohyb uskutečňovat. 

Z jejich rozborů lze vyvodit, že: 

47

- migrační pohyb nastává až teprve za předpokladů, že faktory, které 

migranta z původního prostoru vytlačují a které ho přitahují do prostoru 

cílového dosáhnou určité intenzity; 

- velikost push a pull faktorů, která je potřebná k tomu, aby jednotlivec 

migroval, se mění s okolnostmi a závisí na celé řadě subjektivních důvodů; 

- migrační aktivity působí selektivně (ne každý se k migraci rozhodne); 

- velikost migračního proudu a protiproudu je závislá na podmínkách 

v původní a cílové zemi a na velikosti překážek. Pokud jsou překážky malé 

a podmínky v původní a cílové zemi obdobné, lze předpokládat i větší 

protiproud a tudíž nižší efektivitu migrace (lidé se budou vracet do 

původního prostoru). 

Zejména v 70. a 80. letech vzrostl v Evropě zájem o studium migrace 

v souvislosti s krizovými jevy v průmyslové sféře a zvýšenou snahou regulovat 

pracovní migraci do západoevropských průmyslových států. Na počátku 90. let 

20. století se pokusili analyzovat charakter současné migrace Stephen Castles a 

Mark J. Miller. Ve svém rozboru zejména zdůraznili, že: 

1. migrace se stává globálním jevem v tom smyslu, že se dotýká stále více 

zemí; 

2. nabývá na intenzitě a hlavní migrační toky se zvětšují; 

3. stává se diverzifikovanější a do cílových zemí nepřichází zpravidla jeden 

typ imigrace, ale různé imigrační typy současně; 

4. migrace se stále více feminizuje a ženy hrají důležitou roli ve všech typech 

migrace, to jest i v těch, které v minulosti nebyly jejich doménou; 

5. migrace se stává politickým problémem a ovlivňuje charakter lokální 

politiky (Castles – Miller 1998: 9; první vydání je z roku 1993). 

Pokusy regulovat migraci v západních zemích vyvolaly zvýšený zájem o 

klasifikaci migrace, na jejímž základě je možné diferencovat přístup 

k jednotlivým typům migrace. K řadě odborníků, kteří se pokusili vytvořit 

obecné klasifikační schéma, se na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století 

připojil také Andreas Demuth, který vycházel z dichotomie dobrovolné a nucené 

migrace. Migraci dobrovolnou dále dělil na migraci pracovní, řetězovou 

(migrace za účelem sloučení rodiny), neimigrační migraci (dočasná migrace za 

účelem studia, výzkumu apod.), inovační migraci (zde se myslí migrace za 

účelem zlepšení životních podmínek, sociálního zabezpečení atd.). Migraci 

násilnou dělil na migraci zapříčiněnou mezilidskými vztahy a migraci 

způsobenou živelnými katastrofami jakými jsou sucha a záplavy a z nich 

vyplývající hladomory, sopečná činnost a zemětřesení a související hmotné 

strádání a hlad. Násilná migrace zapříčiněná mezilidskými vztahy, jejíž oběti 

jsou pod ochranou mezinárodního práva, je dále členěna na migraci způsobenou 

48

porušováním lidských práv a migraci jako důsledek občanské války. V migraci 

z důvodu porušování lidských práv se podle Ženevské úmluvy z roku 1951 

předpokládá přímá perzekuce z důvodů přináležitosti k určité skupině nebo 

z důvodů politických, rasových, náboženských nebo národnostních. Migraci 

z důvodu občanské války Andreas Demuth člení na etnické nebo náboženské 

války a boje o politickou moc (Demuth 2000: 35-37). 

Jak jsme již zmínili, migrační typologie jsou důležitým nástrojem další práce 

s daty a usnadňují komunikaci mezi odborníky. Zřídkakdy jsou však univerzálně 

použitelné, neboť migrační situace v různých částech světa se navzájem liší. 

Proto jednotlivé typologie zpravidla zůstávají dobrým analytickým nástrojem 

pro ty případy, na kterých byly původně vybudovány. 

Podobné problémy mají migrační teorie, jejichž cílem je vysvětlit příčiny 

migračních toků. 

Zejména pracovní migraci vysvětluje neoklasický přístup, který předpokládá, že 

nabídka a poptávka po pracovních silách není ve světovém měřítku rovnoměrná. 

Nerovnoměrné jsou v různých částech světa též mzdy za shodné pracovní úkony 

a životní náklady. Migrant s těmito faktory počítá a kalkuluje tak, aby 

maximalizoval svůj zisk. Tento předpoklad je brán v úvahu již 

v Rawensteinových pracích a pomocí neoklasického přístupu lze vysvětlit celou 

řadu současných toků ekonomické migrace. 

Blízká neoklasickému přístupu je teorie dvojího trhu, která říká, že ve vyspělých 

zemích existují dva typy práce. První je kvalifikovaný a dobře placený a ten 

vykonávají místní zaměstnanci. Druhý je nebezpečný, fyzicky namáhavý, špatně 

placený a nekvalifikovaný a ten místní obyvatelé v bohatých zemích nechtějí 

vykonávat. Vytváří se tak nika pro pracovní migraci. 

Na neoklasický přístup navazuje model lidského kapitálu. Tento model počítá 

s dynamikou lidského rozhodování. Bere se zde v úvahu, že migrant se 

nerozhoduje pouze na základě prosté kalkulace penězi vyčíslitelných zisků a 

ztrát, ale uvědomuje si, že migrace do cizí země a práce zde je též spojena 

s významnou osobní investicí. Každý hodnotí zisky a ztráty odlišně na základě 

individuálně psychologických a kulturně podmíněných předpokladů. 

Neoklasická teorie umožňuje vysvětlit směr migračních toků a model lidského 

kapitálu umožňuje ukázat, proč některé skupiny osob na migraci participují 

méně než jiné, byť by k migraci zdánlivě měly stejnou motivaci i předpoklady. 

Chování větších migračních skupin a jejich strategie výběru cílového prostoru 

umožňuje pochopit teorie migračních sítí, která je založena na zjištění, že 

migrace v cílových prostorech neroste rovnoměrně, ale jen v určitých 

49

segmentech cílového prostoru. Kdyby mechanicky platil neoklasický přístup, 

nemohlo by docházet k tomu, že se imigranti určitých charakteristik soustřeďují 

jen v některých potenciálních cílových zemích a jinde nikoli. Vysvětlení pomocí 

teorie migračních sítí spočívá v tom, že lidé migrací pomocí již vytvořené sítě 

snižují osobní investici do migrace a adaptace v novém prostředí. Pokud je to 

možné, migrují tam, kde jsou již takoví migranti, kteří tvoří pro ně vhodnou síť a 

kteří jim mohou situaci v novém prostředí usnadnit. V makropohledu se 

migrační sítě pro migranty z třetího světa v západní Evropě latentně začaly 

vytvářet již v koloniální minulosti jednotlivých zemí a proto je složení emigrace 

v každé z nich odlišné (Jennissen 2000). 

Funkce rodinných vazeb při ekonomické migraci zohledňuje předpoklad 

rodinných rozhodnutí. Jedná se o teoretický přístup, který bere na vědomí, že i 

při současné individualizaci migrace je migrace stále spjata s rozhodovacími 

procesy v domácnostech a v rodinách. Předpoklad rodinných rozhodnutí 

studoval například při výzkumu migračních procesů v čínských komunitách 

Jakob Mincer (Mincer 1978). 

S rodinnými ekonomickými strategiemi kalkuluje též nová ekonomie pracovního 

trhu (NELM), kterou rozvinul především Oded Stark (Stark – Bloom 1985; 

Stark 1991). Nová ekonomie pracovního trhu bere v potaz migraci jako výsledek 

ekonomických aktivit širších komunitních celků. Nová ekonomie pracovního 

trhu sloužila například k objasňování migračního chování v čínských 

komunitách, kde se předpokládá uplatnění rodinných strategií. Kalkuluje se zde 

s domácím hospodařením, ztrátou pracovní síly v domácnosti při migraci, s 

otázkou sebezaměstnávání atd. (Braw-Taylor-Roselle 2001; Taylor-Martin 

2001). Nová ekonomie pracovního trhu je zajímavá tím, že se snaží podrobněji 

rozkrývat, co migrace pro migranta znamená a co znamená pro jeho nejbližší 

společenské okolí. 

K vysvětlení migračních pohybů se též používá teorie světového systému. 

Vychází z Wallersteinovy sociálně ekonomické teorie a předpokládá globální 

charakter světové ekonomiky. Do teorie migračních procesů aplikuje předpoklad 

specifických centrum-periferních vztahů, které jsou provázeny odstředivými 

migracemi ze světových center, jejichž pomocí jsou centra propojována 

s periferiemi, a dostředivými migracemi levné pracovní síly z periferií do 

ekonomických center. 

Institucionální teorie migrace se snaží vysvětlit reakce státních i nestátních 

organizací na migrační proudy. Všímá si okolnosti, že migrační skupiny 

potřebují k uskutečnění migrace zprostředkování. Instituce tento fakt zohledňují 

a spoluvytvářejí prostředí pro migraci, odstraňují překážky a vedle toho, že 

migrantům pomáhají, mají vliv i na migrační toky (Massey a kol. 1993; 

50

Jennissen 2000). 

Jednotlivé uvedené teoretické přístupy jsou zaměřeny téměř výhradně na 

ekonomickou migraci a nepomohou příliš například při mapování migračních 

toků azylantů. Nemají univerzální platnost, často je však lze kombinovat, např. 

teorie světového systému a teorie sociálních sítí (Light-Blachu-Karageorgis 

1989) a mohou pomoci při hledání konceptuálních nástrojů, jak uchopit 

jednotlivé migrační případy. 

Z hlediska přístupů samotného pracovního kolektivu etnických studií jsme 

navazovali na skutečnost, že po roce 1989 byla velká pozornost věnována 

přesídlení obyvatel českého původu z Ukrajiny z oblastí zasažených 

radioaktivním spadem z černobylské jaderné elektrárny, později migracím 

Čechů z Kazachstánu, migracím na Balkán a z Balkánu, vietnamským 

imigrantům a migracím Romů. Již při výzkumech adaptace Čechů 

z Černobylské oblasti na počátku 90. let začínalo být jasné, že obvykle 

používané metody výzkumu přesídlenců v cílové zemi jsou ze sociálně 

antropologického hlediska nedostatečné. Podstatná část rozhodovacích procesů, 

které ovlivní charakter migrace a počáteční adaptační podmínky imigrantů se 

odehrává nikoli v cílové zemi, ale v zemi původu na základě sociální zkušenosti 

z tamního lokálního prostředí a zprostředkovaných kusých znalostí o cílové 

zemi. 

Rekonstrukce těchto rozhodovacích procesů při výzkumech v cílové zemi je 

velmi obtížná neboť imigranti téměř okamžitě přehodnocují svoje postoje na 

základě bezprostřední zkušenosti a k původním motivacím se již nevracejí nebo 

je nechtějí sdělovat. Pokud má badatel v úmyslu pochopit např. výběr lokalit 

v cílové zemi, profesní skladbu v jednotlivých lokalitách, výběr věcí, které si 

migranti přivážejí sebou, musí pracovat se znalostí lidí v zemi původu na 

základě poznatků, jak lokální společnosti v zemích původu fungují a jaké 

hodnoty a normy jsou zde akceptovány. Výzkum v zemi původu migrace jsme 

poprvé důsledně aplikovali v roce 1998 u Čechů z Kazachstánu. Zvolené 

výzkumné metody se osvědčily a poznatky o této imigrační vlně získaly novou 

dimenzi. Ještě důležitější se však výzkum v zemi původu jeví v případě, že se 

jedná o jinoetnické imigranty, kteří se v cílové zemi necítí bezpečně a jejich 

pobyt je na českém území časově limitován. V takových případech procházejí 

výpovědi respondentů silnou autocenzurou a jejich validita je zpravidla nízká. 

Tento fakt se v extrémní podobě projevil zejména v případě výzkumů romské 

migrace ze Slovenska. Výzkum v zemi původu byl v tomto případě zcela 

nezbytný. 

51

Sociální antropologie a etnologie jsou vědy založené na interetnické komunikaci 

a transferu znalostí o lokálních společnostech vědecké obci. Jejich metodologie 

založená na komparativním přístupu je uzpůsobena výzkumu v jinoetnických 

společnostech a migračních skupinách a lze její pomocí získávat data, ke kterým 

jiné vědní disciplíny nenacházejí cestu. 

Základní metodou antropologa je tiché a zúčastněné pozorování a řízené a 

spontánní rozhovory. Uvedené kvalitativní metody šetření jsme proto i v tomto 

případě upřednostňovali. V jejich rámci jsme pořizovali zvukové a vizuální 

záznamy. Kvantitativní data jsme používali jako druhotná. Výzkum jsme 

prováděli separátně v městském a venkovském prostředí, kde jsme 

předpokládali působení odlišných komunikačních mechanismů a hodnotových 

vzorců. 

Výzkum jsme podle možností uskutečňovali za pomoci badatelů z dané země a 

klíčových informátorů. Tuto metodu jsme nejdůsledněji uplatňovali zejména na 

Ukrajině. 

Tak jak se u kvalitativních výzkumů postupuje, odstoupili jsme od přesné 

formulace hypotéz, vycházeli jsme ovšem z předem stanovených předpokladů a 

indicií, které, pokud je to nutné, v textu naznačujeme, spíše se jim však 

věnujeme v závěrech než v úvodech jednotlivých kapitol. 

Literatura 

Braw, de A. – Taylor, J. E. – Roselle, S. 2001. Migration and Incommes in 

Source Communities. A New Economics of Migration Perspective from China. 

In:www.reap.uclavis.edu/working_paper/migration_income.pdf.>

Demuth, A. 2000. Some Conceptual Thoughts on Migration Research. In: 

Agozino B. (ed.): Theoretical and Methodological Issues in Migration 

Research. Aldershot, Ashgate Publishing Ltd.: 21-58. 

Drbohlav, D. 2004. Migration Trends in Selected EU Applicant Countries. 

Volume II – The Czech Republic. Vienna, IOM. 

Eriksen, T. H. 1993. Ethnicity and Nationalism. An anthropological perspective. 

London, Pluto Press. 

Haddon, A. C. 1911. Wanderings of People. Cambridge, Cambridge University 

Press. 

Heckmann, F. 1998. Analysis of National Modes of Immigrant Instegration: 

Germany. 

Heckmann, F. 1999. Integration Policies in Europe: National Differences or 

Convergence Obernai, Europäisches Forum für Migrationsstudien (EFMS). 

Jansen, C. J. 1970. Migration: a sociological problem. In: Jansen C. J. (ed.) 

Readings in the Sociology of Migration. Oxford, Pergamon Press. 

Jennissen, R. 2000. Can Economic Determinants Improve the Theoretical 

Background for International Migration Hypothesis The Hague, Netherlands 

Interdisciplinary Demographic Institute. NIDI Working paper 2000/2. 

Kampelík, F. C. 1859. Průmyslové návrhy: jakoby zámožní a chudší občané 

vzorová, průmyslová města zakládati měli. Hradec Králové,F. C. Kampelík. 

Lebon, A. 2002. Migration et nationalité en France en 2000. Paris, Direction de 

la polupation et des migration (DPM). Zpráva pro francouzskou vládu z ledna 

2002, cit. dle: www.social.gouv.fr/htm/actu/rapelb00.htm, navštíveno 10. 3. 

2004. 

Light, I. – Blachu, P. – Karageorgis, S. 1989. Migration Networks and 

Immigrant Enterpreneurship. In: Institute for Social Research, Volume 5, no. 1. 

Los Angeles, University of California. 

53

Massey, D. S. – Arango, J. – Hugo, G. – Kouaouci, A. – Pellegrino, A. – Taylor, 

J. E. 1993. Theories of International Migration. A review and appraisal. In: 

Population and Development Review 19: 431-466. 

Migration Review 1999. Migration in- and outflows to and from Germany. 

Berlin, Federal Government’s Commissioner for Foreigners’ Issues, December 

1999. 

Mincer, J. 1978. Family Migration Decisions. In: Journal of Political Economy 

86, 1978 (5): 749-773. 

Niessen, J. 2002. Rozmanitost a soudržnost: nové úkoly v oblasti intefrace 

imigrantů a menšin. Vydavatelství Rady Evropy. (EFMS Paper Nummer 27). 

Lancaster, Europäisches Forum für Migrationsstudien. 

Park, R. E. 1967. Community Organization and the Romantic Temper. In: Park 

R. E. – Burgess E. W. – McKenzie R. D. (eds): The City. Chicago, London, 

University of Chicago Press: (First published 1925). 

Petersen, W. 1970. A General Typology of Migration. Pergamon Press. 

Radtke, F. O. 2001. Multiculturalism in Welfare States: the case of Germany. In: 

Guibernau M. – Rex J. (eds) 2001: The Ethnicity Reader. Cambridge, Polity 

Press 2001: 248-256. (První vydání 1997). 

Stark, O. 1991. The Migration of Labor. Cambridge, Massachusets, Basil 

Blackwell. 

Stark, O.-Bloom, D. E. 1985. The New Economics of Labor Migration. In: 

American Economic Review 75: 173-178. 

Šatava, L. 1989. Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA. 

Praha, Univerzita Karlova. 

Trends in International Migration 2002. Paris, SOPEMI edition. 

Thomas, W. I. – Znaniecki, F. 1918-1920. The Polish Peasant in Europe and 

America: monograph of an immigrant group. Chicago (Ill.), The University of 

54

Chicago Press. 

Tylor, J. E. – Martin, P. L. 2001. Human Capital. Migration and population 

change. In: Rausser G. – Gardner B. (eds): Handbook of Agricultural 

Economics. New York, Elsevier Science Publishers. 

Uherek, Z. 2003. Czinecké komunity a městský prostor. In: Sociologický 

časopis 39, 2: 193-215. 

Uherek, Z. – Skřivánková, K. – Weinerová, R. Žadatelky o azyl a obchod s 

lidmi. Výzkumná zpráva pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, 

oddělení pro Českou republiku. Praha, Etnologický ústav AV ČR 2002. 

55

Sovětská národnostní otázka: Propaganda, ideologie a mocenský 

nástroj totalitarismu jako jeden z předpokladů pro vytváření 

migrační situace na území bývalého Sovětského svazu 

Jan Černík 

Odpověď na otázky co vlastně byla sovětská národnostní politika, co bylo jejím 

cílem a jaké prostředky používala nemůže být dosti jednoznačná neboť nešlo o 

ucelený politický program se stabilním uváděním do praxe. Národnostní politiku 

je tedy účelnější klasifikovat v kontextu totalitarismu. 

Syntéza nacionalismu a socialismu v podobě sovětské národnostní politiky není 

totožná s nacistickou totalitní ideologií (Arendtová 1996: 493). Souvislosti obou 

ideologií však lze najít právě na základní úrovni principů totalitarismu. Paralely 

lze také hledat v předchůdcích těchto totalitních ideologií, v hnutích 

pangermanismu a slavjanofilství. Jak Arendtová podotýká, Rusko i Německo, 

hlavní hybatelé těchto hnutí, se stavěli do pozice vyvolených (Arendtová 1996: 

337). Pro obě totalitní hnutí byl důležitý propagandistický potenciál 

nacionalismu. 31 

Nacismus i sovětský komunismus se rozcházejí v ideologickém a 

propagandistickém využití konceptu národa po uchopení moci. Sovětské 

národnostní politice můžeme přičíst k dobru modernizaci a zvýšení životní 

úrovně periferního obyvatelstva a nakonec i pozitivní obsah. Na rozdíl od 

genocidního programu nacismu, bolševici deklarovali jako svůj cíl „spásu“ 

zaostalejších národů. 

Sovětská národnostní politika byla charakteristická dvojí realitou. První byla 

ideologie podle jejíž historických zákonitostí byla národnostní politika 

vytvářená navzdory tomu, že otázky národa původně neobsahovala. Druhou 

realitou národnostní politiky byla její implementace podle principů totalitní 

moci. Výsledkem byly rozpory mezi ideou a realizací, neustálá reinterpretace 

národnostní politiky a důsledkem toho i její fatální selhání. 

Kontext geneze národnostní politiky Sovětského svazu 

Rusko bylo kontinentální imperiální říší. Přinášelo civilizační misi (spásu) a 

ochranu do porobených zemí. Ruská koloniální expanze se v mnoha směrech liší 

od zámořského imperialismu. Ruská koloniální expanze byla do jisté míry 

obranou útokem. Moskevské knížectví bylo po velkou část své historie hříčkou 

31 Jak Arendtová podotýká v případě nacismu „...hnutí ukradlo politický obsah všem zbývajícím stranám a 

implicitně aspirovalo na to, celý ho obsáhnout“ (Arendtová 1996: 372) 

56

v rukou turecko-altajských kmenových náčelníků, Vikingů a jiných nájezdníků, 

kterým muselo odvádět tribut a před kterými se muselo neustále obávat o 

existenci. Ruská expanze byla odsouváním nepřítele co nejdále od centra říše. 

Ruská říše na svých koloniích prodělávala, nikdy zde neexistovala obchodní 

společnost, která by se starala o ekonomickou exploataci kolonií podobně jako 

britská východoindická společnost. Neopominutelným rozdílem mezi ruským a 

zámořským imperialismem je, že na podmaněných územích byla v některých 

případech vyšší životní i civilizační úroveň než v Rusku samotném. Nebylo 

výjimečným případem, že se na „kolonizovaných územích“ po podřízení území 

Rusku snížila životní úroveň. 32 

Samotný charakter aktu kolonizace měl rysy chaosu a anarchie. Po rozvratu 

předchozího politického systému trvalo často několik desítek let než situaci 

stabilizovala armáda, která měla území ve správě. Agenty vlastní kolonizace 

dobytých území byli do značné míry kozáci a vyhnanci, tedy svobodomyslné a 

progresivní složky obyvatelstva centra říše. To přinášelo reakční charakter 

procesu expanze. Nejvyšší politický establishment zpevňoval své mocenské 

pozice tím, že představitele politické opozice a emancipované rolníky 

vytěsňoval z centra na hranice říše. Gubernie na okraji říše (kolonie) často 

svévolně spravovala vojenská a byrokratická šlechta, která cirkulovala po celém 

území impéria. 

Na území ruské říše úspěšně získávalo začátkem 20. století masovou podporu 

obyvatelstva několik národně osvobozeneckých hnutí. Z mnohých to jsou 

například Poláci, Finové, Gruzínci, Arméni nebo Ukrajinci. Většina z těchto 

národů usilovala o sebeurčení a vytvoření vlastního národního státu, což se také 

některým podařilo vzápětí po vypuknutí říjnové revoluce. Nové národní státy se 

téměř okamžitě dostaly do konfliktu s místními bolševickými buňkami. 

Nacionalismus v neruských částech Sovětského svazu představoval reálnou 

opoziční sílu a alternativní politické myšlení. 33 Bolševické organizace 

v neruských částech bývalého impéria nemohly získat podporu mas právě pro 

svou provázanost se stranickou strukturou s centrem v Rusku. 

Lenin si byl dobře vědom naléhavosti reflexe etnicity. Pochopil, že v budoucnu 

by moc sovětů mohla destabilizovat partikulární hnutí na nacionalistickém 

základě, ale vůdcové revoluce stáli před konkrétní výzvou již v roce 1917 

v podobě možné vojenské spolupráce s národy severního Kavkazu proti 

32 Anexí Gruzie bylo obnoveno nevolnictví a výrazně okleštěný konstituční systém demokracie (stavovský 

parlament). Podobně zasahovala ruská správa ve Finsku a v Polsku. 

33 Jako vhodný příklad může posloužit úspěch gruzínského národního hnutí. Sociální demokracii (menševici) 

pod vedením (Stalinem nenáviděného) Noe Žordanii se podařilo sjednotit třídní zájmy gruzínsky hovořících 

obyvatel měst a emancipovaných rolníků a vytvořit tak moderní gruzínský politický národ. Gruzínský národ 

vznikal v opozici vůči místní buržoazii (Arméni) a ruské státní byrokracii (Suny 1996). Stalin tento fakt vnímal 

jako zradu internacionalismu sociální demokracie. 

57

Děnikinovi. Situace si žádala přetlumočení poselství revoluce pro masy mimo 

centrální Rusko. 

Teoretická východiska národnostní politiky 

Marx a Engels označili nacionalismus za podvod buržoazie na proletariátu a 

národ za vývojové stádium kapitalistické společnosti. Nacionalismus byl podle 

nich slepou uličkou dějin. Schopnost nacionalismu mobilizovat široké masy 

obyvatelstva považovali za nedopatření. 

Stalin se brzy stal v komunistickém Sovětském svazu hlavní autoritou na 

národnostní otázky a sovětští teoretici se na jeho názory odvolávali až do 

rozpadu SSSR. Uvědomoval si provázanost nacionalismu a průmyslové 

revoluce. Vybavený materialistickou dialektikou a historicismem nahlédnul, že 

odtržení od rodné hroudy vyvolává potřebu jedince zařadit se do širšího 

společenského celku. Toho, podle Stalina, využívá buržoazie k prosazování 

vlastních ekonomických zájmů a tak přivádí do izolace masy pracujících, kteří 

namísto internacionální třídní solidarity dávají přednost národu. 

Stalin soustavně sledoval vnitřní národnostní pnutí v Rakousko-Uhersku a 

alespoň částečně si uvědomoval přímou vazbu mezi unifikačními tlaky a růstem 

nacionalismu. Rozklad druhé internacionály právě z důvodu národní 

emancipace, vnímal Stalin jako zradu socialismu na pracujících a myšlence 

marxistického internacionalismu. 

Totalitní ideologie a její doktrína v Sovětském svazu stavěla na jednoduchém 

výkladu dějinných principů. Vlastní národnostní politika SSSR byla jakousi 

ideologickou synkrezí nacionalismu a marxismu. Částečně vycházela z dědictví 

ruského primordialismu, z onoho intelektuálního prostředí totalitních hnutí, 

které bylo prostoupené přesvědčením, že se člověk rodí s národní duší ať se mu 

to líbí nebo ne (Arendtová 1996: 330). V tomto ohledu vedle propojení národa a 

státu, spatřuji svázanost národnostní politiky SSSR s epochou nacionalistického 

romantismu. Zmíněná absence etnické otázky v ideologii byla snadno zacelená 

fragmenty Hegelova nacionalistického dědictví. Toto dědictví implantovalo do 

svých prostých ideologií už pangermánské a panslavistické hnutí a ovlivnilo i 

Stalinovy přístupy. 34 Hegelovo dílo podle Poppera vznikalo jako kontraimpulz 

vůči francouzské revoluci (Popper 1994: 53). Šlo o příkladné propojení moci a 

filosofie. Hegel stanovil jako dějinný zákon boj národů o světovládu (Ibid: 35). 

34 Popper ve svém kritickém pojednání trefně označil Hegela za chybějící článek mezi Platónem a moderním 

totalitarismem. Přesněji měl na mysli vytvoření nacionalisticky zabarvené intelektuální atmosféry ze které vzešel 

nacismus i komunismus, s pomocí Platónova ideálního státu. Arendtová i Popper se shodují v názoru že obě 

totalitní hnutí čerpala z myšlenek Hegela 

58

Stalin formuloval pojem národ jako dějinný jev, který se projevuje bojem 

vedoucích tříd jednotlivých národů, bojem motivovaným především 

ekonomickými zájmy. Národní hnutí pak jako produkt ekonomického rozvoje 

kapitalismu. Hlavním činitelem boje mezi národy a hybatelem národních hnutí 

je podle Stalina buržoazie. Potud je syntéza třídního boje a boje národů o 

světovládu konzistentní. Přes časové omezení pojmu v tomto pojetí, Stalin 

definoval národ jako „historicky vzniklou stabilní pospolitost řeči, území, 

hospodářského života a psychického založení projevujícího se v pospolitosti 

kultury“ (Stalin 1913: 11). V roce 1913 tehdy ještě sociální demokrat Stalin 

prosazoval právo na národní sebeurčení a brojil proti národnostnímu útlaku, ve 

kterém spatřoval příčiny nacionalismu. 

Stalin důsledně sleduje národ optikou historického vývoje společnosti, v prvotní 

fázi kapitalismu se podle něj národy sjednocují, aby se tyto „kulturní 

pospolitosti“ začaly rozpadat pod tlakem kapitalistické ekonomiky a 

v souvislosti se stupňováním třídního boje. Stalin překročil Hegelovu ideu boje 

jako základního principu existence národa tím, že na ní navázal Marxův 

dějinotvorný princip třídního boje. Zákonitost buržoazního nacionalismu je 

podle Stalina v prohlubujících se konfliktech mezi národy, nacionalismus 

zanikne jakmile zanikne buržoazie jako třída, kdežto v socialistické společnosti 

zavládne mezi národy mír a solidarita pracujících všech národů. Stalin byl asi 

přesvědčený, že v konečném stádiu dějin národy splynou v internacionální třídu 

pracujících. Jak svojí tezi tento expert na národnostní otázku uváděl do politické 

praxe nahlédneme později. 

Úkolem sociální demokracie moderní doby bylo podle Stalina ochránit masy 

před psychózou, nebo přímo vyprostit dělníky z duchovního područí buržoazie 

(Stalin 1913: 20). Stalin se při konkretizaci politické práce s proletariátem 

soustředil pouze na tzv. porobené národy a ponechává stranou nacionalismus 

u tzv. národů vládnoucích, který se později ukázal jako efektivní nástroj 

totalitního ovládání. 

Na základě této struktury poznání a své konkrétní zkušenosti začal Stalin 

rýsovat kontury národnostní politiky Sovětského svazu. 

59

Realizace sovětské národnostní politiky 

Národ a stát 

Francouzská revoluce dala impuls vzniku národních států (ačkoliv sama 

republika byla založená na občanském principu) ukotvením práva na národní 

sebeurčení v Deklaraci práv člověka a povoláním branců do armády. Národní 

sebeurčení si nacionalisté a romantičtí filosofové vykládali v rozmanitých 

variacích. Na území německy hovořících obyvatel je od Herdera, Hegela, 

Fichteho a dalších německých romantiků národ mysticky propojený se zemí a 

státem. 35 

Právo na národní sebeurčení vnesla do reality Wilsonova doktrína, jejímž 

výsledkem byly národní státy ve střední Evropě. První sovětská ústava také 

obsahovala právo na národní sebeurčení, ale stejně jako celá ústava bylo jen 

deklarativním gestem pro netotalitní státy a propagandistickým materiálem 

k národnostní politice v Sovětském svazu. Toto „nezadatelné právo národů“ 

prodělalo v totalitních podmínkách pozoruhodně rychlý vývoj. Ustupovalo do 

pozadí ve prospěch totalitního mainstreamu ideologie „Stává se, že právo na 

sebeurčení se dostává do rozporu s jiným, vyšším právem – právem dělnické 

třídy. Právo na sebeurčení musí ustoupit právu na diktaturu (proletariátu, pozn. 

autor)“ (Stalin 1923: 152). Ve dvacátých letech již nebylo zapotřebí propagandy 

národních hnutí k získávání obyvatelstva na periferii ruské říše. 

Prvotním cílem národnostní politiky bylo vtažení neruských etnik do totalitního 

hnutí mimo jiné pomocí příslibu vlastní (relativní) státnosti a to podle 

historického stádia vývoje ve kterém se dané etnikum nacházelo (viz níže). 

Forma státnosti se měla vyvíjet souběžně se společenským vývojem daného 

etnika. Sovětské autonomní útvary vznikaly na bázi etnicity tzv. titulárního 

národa na určitém území. Nejvýše byly svazové republiky, níže byly autonomní 

republiky, dále oblasti a nejníže byl autonomní okruh. 36 Stalin, ačkoliv ve své 

práci Marxismus a národnostní otázka jednoznačně upřednostňoval regionální 

formu státní správy založenou na osvědčeném územním členění (Stalin 1913: 7), 

prosadil v roce 1923 v podstatě Wilsonovu vizi co národ to stát. „Socialistický 

federalismus oproti buržoaznímu se nezakládá na administrativních teritoriích 

v rámci státu, ale na principu národní státnosti“ (Stalin 1923: 137). Tento postoj 

měl za následek kontradikce administrativních celků s etnickými. Například 

v Kazachstánu, který byl v podobných hranicích administrativním celkem 

carského Ruska, se nacházela početná ruská minorita. 

35 Hegel: Duch národa se ztělesňuje ve státu. 

36 V roce roce 1944 tvořilo Sovětský svaz 15 svazových republik, 20 autonmích republik, 8 autonomních oblastí 

a 10 autonomních okruhů. Celkem 53 národně-státních jednotek s 128 etnickými skupinami (Tishkov 1997: 34). 

60

Unifikace sblížením národů 

V podtextu národnostní politiky SSSR se skrývá rusifikace, přesněji 

homogenizace společnosti a kulturní nivelizace pomocí rusifikace. Rusifikace 

byla přirozeným efektem a nástrojem ruského kolonialismu na který v mnoha 

směrech navázala bolševická moc. Pro Stalina bylo politickým základem 

v národnostní otázce obyvatelstvo centrálních oblastí Ruska, které bylo jakýmsi 

vzorem pro uskutečňování politiky v okrajových částech Sovětského svazu. 

Dalším rusifikačním postupem byla řízená migrace Rusů a Ukrajinců do 

periferních oblastí. Tito lidé byli zároveň agenty sovětské modernizace, ale i 

prověřené a loajální obyvatelstvo v prostředí „nespolehlivých“ autonomních 

celků. Současně s nimi však do jednotlivých republik přicházejí nespolehlivé 

osoby a celé skupiny, o nichž se předpokládalo, že v sociálně a kulturně 

neznámém prostředí budou lépe ovladatelné. 

Nejmarkantnějším příkladem jsou pobaltské státy a Moldavsko. Všechny dosud 

uvedené výzvy a hrozby bolševické revoluce na poli etnické identity vyústily do 

základního motta národnostní politiky „sblížení národů“. Projekt národnostní 

politiky pod tímto heslem představoval jazykovou rusifikaci, 37 demografické 

manipulace a ideologickou indoktrinaci neruských elit. „Rozkvět kultur, svou 

formou národních a svým obsahem socialistických, za diktatury proletariátu 

v jedné zemi za účelem jejich sloučení s jedinou společnou (formou i obsahem) 

socialistickou kulturou s jedinou společnou řečí, až proletariát zvítězí na celém 

světě a socialismus pronikne do všedního života – v tom právě tkví dialektičnost 

leninského pojetí národní kultury.“ (Stalin 1930: 231) 

Takto vytýčené cíle bolševické národnostní doktríny, unifikace společnosti 

v perspektivě světové diktatury proletariátu a kulturní homogenita v budoucí 

perspektivě jsou dalším z charakteristických rysů totalitarismu. „Ideologie 

s aspirací na totální, se vztahuje k tomu co, nastává, nebo zaniká, k historii. Tím 

se odtrhuje od zkušenosti, je neověřitelná a předkládá jiný „pravdivější výklad“ 

reality která se skrývá za věcmi a řídí je, člověk potřebuje ideologii aby je 

rozluštil“ (Arendtová 1996: 234). 

Ve vývojové stupnici společnosti podle marx-leninismu byl v intencích 

slavjanofilství nejvýše postavený ruský národ, který byl nejvíce socialistický a 

tudíž nejblíže konce dějin. 38 V netotalitním jazyku byl nejmasovější a nejlépe 

37 Ruština také získala pozice druhého jazyka u bilingvního obyvatelstva. Skupiny které mezi sebou dříve běžně 

komunikovali v lokálním jazyce, museli přejít na ruštinu. 

38 Během občanské války a v prvních letech bolševické vlády byly zájmy ruského lidu identické se sovětskými 

zájmy. 

61

ovladatelný totalitní mocí. Smyslem dějin neruských národů bylo, podle tezí 

národnostní politiky, usilovat o vyrovnání úrovně s ruským národem. To bylo 

také podstatou dalšího hesla národnostní politiky. „Rovnost národů“ znamenalo 

unifikaci podle ruského vzoru, tak, aby si všechny národy byly rovny. Tedy pod 

sblížením národů nacházíme vcelku běžné heslo imperialismu o civilizační misi 

v koloniích. Nejenom v tomto ohledu bolševici přejali osvědčené postupy ruské 

koloniální říše pod propagandistickou nálepkou národnostní politiky. 

Totalitní nadvláda v periferii Sovětského svazu 

Evidentním cílem a naplněním sovětské národnostní politiky bylo organizování 

co největšího počtu lidí na periferii říše. Národnostní politika vstupovala do 

niterného soukromí běžných lidí tím, že v mnoha případech určovala nové 

identity. Nejmarkantnějším příkladem tohoto rysu totalitarismu bylo 

vyznačování národnosti v tzv. vnitřních pasech vedle místa narození a 

sovětského občanství. Pod kontrolou byl tak údaj, který se zakládá na 

subjektivním vědomí a je tak zneužitelný mocí. Nehledě na to, že legitimace tak 

určovaly status člověka v té které části Sovětského svazu, která se mohla těšit 

nějaké formě autonomie. Totalitní moc přímo formovala uvažování nových 

kulturních a společenských elit, o které opírala strana svojí moc v neruských 

částech Sovětského svazu. Rusky se vyučovalo ve většině škol všech stupňů a 

ruský jazyk byl komunikačním prostředkem ideologie. Ambice organizovat co 

největší počet lidí na periferii a vstupovat do jejich soukromí potvrzuje 

předpoklad že národnostní politika SSSR byla jedním z nástrojů totální 

nadvlády, jak ji definovala Arendtová (Arendtová 1996: 530). 

Hannah Arendtová charakterizuje koncentrační tábory jako laboratoře totální 

nadvlády k završení experimentů s a proti sociální realitě (Ibid: 536). Také 

v tomto směru zapadá národnostní politika Sovětského svazu do politického 

modelu totalitarismu. V táborech vysídlenců, docházelo vedle likvidace tříd i 

k likvidaci národů. Pozoruhodná je skutečnost že likvidace národů probíhala 

podle definic národnostní politiky. Nehledě na to, že „provinilé národy“ přišly o 

velkou část své populace. 39 Ztratily základní atributy národa jak je definovala 

národnostní politika, to jest teritorium, státnost, vnitřní ekonomické vztahy, 

právo vykonávat náboženskou praxi i tradice a právo hovořit mateřským 

jazykem na veřejnosti. V podstatě šlo o degradaci skupiny v pomyslném 

žebříčku stupňů národní konsolidace, tedy ztrátu statusu skupiny. Paradoxem je, 

že Stalinem zanedbávaný „národní charakter“ byl deportacemi v mnoha 

případech posílený, etnická solidarita byla závažným faktorem přežití vyhnanců 

v nehostinných podmínkách a nepřátelském sociálním prostředí. 

39 Transport a razantní změnu životního prostředí nepřežila většina malých dětí a starců. V případě Čečenů se 

pohybují odhady úbytku těsně pod hranicí 100000 mrtvých, tedy přibližně třetina Čečenů (Bugaj, Gonov 1998: 

151) 

62

Dalším asi neočekávaným výsledkem experimentování s národy bylo zpevnění 

„národní konsolidace“ postižených národů tím, že každý člen získal na základě 

své etnicity status specpereselence a kolektivní frustrace se stala součástí 

identity. Deportace byly vedeny snahou o zjednodušení etnické mozaiky a 

napravení reality, aby odpovídala požadavkům ideologie. Na uvolněná území 

byli nastěhováni sousedé „provinilých národů“, kteří se tak nepřímo podíleli na 

jejich vysídlení. 

Dalším charakteristickým rysem totalitní moci je podle Arendtové snaha udržet 

masy v pohybu, včetně svého administrativního aparátu. Stalin užil národnostní 

otázku k čistkám ve stranické nomenklatuře, kritizoval „úchylkáře“ ve straně. 

Terčem jeho kritiky byli „velkoruští šovinisté“ a „maloměšťáčtí nacionalisté“, 

vnitřní nepřítel se nemohl chovat jinak. Choval se přesně podle Stalinovy 

dialektiky národnostní otázky. Buržoazní živly podle této dialektiky 

podceňovaly snahy o vytvoření jednotného národa ze všech národů Sovětského 

svazu. „Maloměšťáčtí lžikomunisté“ na okrajích SSSR reagovali podle Stalina 

na velkoruský šovinismus tím, že začali rozvíjet místní nacionalismus a 

utiskovat národnosti na nižší úrovni (Stalin 1923: 231). 40 Kritika buržoazního 

nacionalismu se vztahovala i na příslušníky komunistické strany a byla 

záminkou pro čistky ve straně a politické procesy. 41 Stalin často kritizoval 

vykonavatele vlastní politiky, která díky své dvojznačnosti obsahovala 

homogenizaci sovětské společnosti a asimilaci menších národnostních skupin do 

jednotné kultury socialismu a na druhou stranu podporovala rozvíjení etnických 

a lokálních partikularismů. 

Stalin byl ve své době jediná autorita mající právo kodifikovat současný stav a 

předvídat budoucí vývoj společnosti. V národnostní otázce to znamenalo 

identifikovat dějinný okamžik kdy dochází k vývojovému posunu toho kterého 

etnika i celé sovětské společnosti. Podle zákonitostí národnostní politiky muselo 

docházet k revitalizaci národů ještě před jejich sblížením. Stalin se v tomto 

směru vyjádřil dost jasně. „Nacionalismus hraje pro neruské organizace strany 

stejnou roli jako menševismus pro RKS“ (Ibid: 161). Měl zřejmě na mysli 

vnitřního nepřítele, při jehož likvidaci neruské filiálky strany získají moc a vliv. 

Kdy k tomu má dojít nesměl odhadovat nikdo jiný než Stalin. Politická praxe 

neustálé reinterpretace statu quo, je podle Arendtové jedním z charakteristických 

rysů totalitní nadvlády v Sovětském svazu (Arendtová 1996: 452). 

40 Stalin ve svých textech užívá často jako příklad Gruzii. Gruzínští (straničtí) nacionalisté podle Stalina 

utiskovali Osety a Abcházce. 

41 Signifikantní (exemplární) je proces se Sultanem-Gelajevem, prominentním funkcionářem strany i státu, který 

se opovážil na Stalinův podmět vznést v roce 1923 návrh na odlišné řízení zemědělství v Baškirsku a Tatarstánu. 

63

K uskutečňování národnostní politiky SSSR bylo třeba vynaložit velké úsilí 

sociálních inženýrů - sovětských vědců, kteří měli za úkol vytvořit realitu tak, 

aby odpovídala ideologii. 

Prvním krokem byla inventarizace etnických identit, nutno dodat s nečekanými 

výsledky. V censu v roce 1926 dostali obyvatelé Sovětského svazu zdánlivě 

jednoduchou otázku: Jaké jste národnosti Výsledkem byl seznam rozdílných 

forem partikularismů čítající 190 identit (Tishkov 1997: 31). 42 Tento seznam se 

stal objektem učeného zpracování a politické manipulace. Etnografové, historici, 

lingvisté se dali do práce s redefinováním seznamu deklarováním některých 

identit jako dialekty, lokální odnože, subetnika širších etnosů, apod. Bylo 

rozdáno mnoho nových jmen, mnoho skupin bylo přejmenováno. Etničtí 

inženýři pracovali s pojmy jako je etnický proces, konsolidace, integrace aby 

snížili počet potenciálních žadatelů na rozvinutá teritoria a autonomii (Ibid: 31). 

Další potíže s deformováním reality nastaly při určování hranic, které bylo nutné 

narýsovat pro potřeby socialistického federalismu. Zde už sehrály stěžejní roli 

politické faktory. Při etnické kartografii docházelo k rozdělování zdrojů a 

regionálních center. Roli sehrála snaha odměnit utlačované národy a to periferní 

obyvatelstvo, které prokázalo loajalitu v revolučních bojích (např. Čečeni). Na 

druhou stranu bylo rýsování hranic vedené záměrem potrestat jiné skupiny, které 

se příliš neztotožnili se sovětskou mocí (např. kozáci) a často také jen 

Stalinovými sympatiemi a antipatiemi (Oseti - Gruzínci). 

Návazným krokem byla kategorizace národů a národností podle kritérií které 

stanovil osobně Stalin, vedle teritoria a jazyka to bylo vývojové stádium té které 

společnosti, což byl další prostor pro manipulaci s realitou. 43 To ovšem nemohli 

ponechat bez odezvy učenci neruských národnostní a zapojili se do soutěže o 

civilizační úroveň svého národa pomocí historických konstrukcí a 

etnogenetických mýtů. Neruským národům šlo o prestiž a vědecké debaty 

zabíhaly do politiky. Řešilo se například, kdo byl na určitém území první, komu 

patří podle historického práva regionální centrum, ale vědci a ideologové se také 

svářili o to, kterému národu náleží primát ve zpracování železa a podobně. 

Uskutečňování národnostní politiky bylo těsně propojené s represivními 

opatřeními. Na severním Kavkaze například probíhala kolektivizace 

deportováním obyvatel kozáckých stanic ve prospěch horského obyvatelstva. 

42 V seznamu byla roztodivná směsice identit počínaje náboženskou, profesní nebo lokální totožností, přes různé 

formy klanové příslušnosti až třeba k několika různým formám pojetí jednoho národa. 

43 Například některé urbanizované národnosti byly vědecky barbarizované tím, že získaly známku společností na 

přechodu z otrokářského zřízení na feudální. 

64

Naznačené schéma odpovídá charakteru totální nadvlády. Výchozím bodem je 

skutečnost, že společnost je kulturně diverzifikovaná, tento fakt reflektuje 

totalitní ideologie předložením historických zákonitostí a s tím i konečné řešení 

(národnostní otázky). Věda ve službách totalitní moci už jen vychází vstříc 

politické objednávce a kategorizuje skutečnost tak, aby odpovídala stavu, ve 

kterém umožňuje totalitní nadvládu. Totalitní stát pomocí svého organizačního 

aparátu dává společnost do pohybu na základě „nevyhnutelného“ dějinného 

vývoje. Završení národnostní politiky Sovětského svazu bylo Stalinem usazené 

do dohledné budoucnosti, podobně jako vítězství světové revoluce. 

Prvním (ale nikdy nedokončeným) krokem směrem ke konečnému řešení 

národnostní otázky byla likvidace buržoazních přežitků. Řešením národnostní 

otázky měla být homogenní společnost pracujících - robotů bez identity 

s naprostou důvěrou v totalitní stát. Národnostní politika Sovětského svazu 

přesně zapadá do charakteristiky totalitní ideologie jak ji předložila Hannah 

Arendtová, přes svůj důraz na praktičnost a pozitivní výsledky, které jsou spíše 

dílčím efektem. 

Závěr 

Národ je forma a socialismus je obsah, toto Stalinovo rčení bylo základní tezí 

národnostní politiky Sovětského svazu. Národnostní politika byla postavená na 

zbavení obsahu národa tím, že jej označovala za formální záležitost. Tato teze 

objasňuje roli totalitní ideologie (obsahu) a etnické identity (formy). 

Národnostní politika měla zformovat kolektivní identitu společností podle 

základních tezí ideologie, které měly být obsahem společné kultury 

homogenizovaného obyvatelstva totalitní říše. Etnická identita měla být 

odsunutá do roviny muzeí, národopisu a folklórních spolků, měla pozbýt 

sociální vitalitu ve prospěch ideologie. 

Nelze opomíjet propagandistický potenciál konečného řešení národnostní 

politiky. Berme v úvahu, že tehdejší svět vstupoval do horké fáze dekolonizace a 

bolševici přišli s progresivním programem konečného vyřešení národnostní 

otázky. Propaganda měla svůj účinek na obyvatelstvo periferie SSSR. 

Národnostní politika SSSR byla zpočátku účelovou konstrukcí, poměrně 

jednoduchým nástrojem, který měl bolševickému hnutí dopomoci k uchopení 

moci na periferii říše. Tuto fázi můžeme pracovně nazvat leninskou národnostní 

politikou. Stalinovi se podařilo tento zdánlivě jednorázový instrument kultivovat 

až na úroveň jednoho ze základních principů sovětské totální nadvlády. 

Z národnostní politiky se tak stala sofistikovaná koloniální doktrína 

totalitarismu, která umožňovala centru ovládat obyvatelstvo neruského původu. 

65

Národnostní politika Sovětského svazu byla vytvořená improvizací, jednak aby 

vyšla vstříc výzvám z periferií rozkládající se ruské imperiální říše a dílem měla 

ambice srovnatelné s marxistickou doktrínou. Tento ideologický hybrid 

totalitarismu měl velmi dlouhé trvání a platnost, protože se prokázal jako velmi 

funkční i po Stalinově smrti. Nezanedbatelný je vliv této politiky na současnost 

a na průběh 90. let v zemích bývalého SSSR, kdy se centrální ideologie vytratila 

a etnicita se stala jediným politicky konzistentním způsobem organizace 

společnosti. Sovětská národnostní politika vygenerovala specifickou strukturu 

moci a s ní i národní vůdce, kteří konsolidovali svůj politický kapitál často za 

cenu etnických konfliktů. 

Jedním z efektů národnostní politiky Sovětského svazu je fenomén 

vykořeněného obyvatelstva, které deportacemi ztratilo sociální a prostorovou 

zakotvenost a rusifikací získalo povědomí o univerzálnosti sovětské kultury. 

Model vnitřních migrací nejprve řízených a po demokratizaci a rozpadu SSSR 

spontánních bylo možné aplikovat i na migrace vnější. Lze proto vyslovit 

hypotézu, že tato totalitní národnostní politika SSSR přispěla ke zvýšení 

migračního potenciálu na daném území a u řady skupin ke snížení počtu nutných 

podnětů, které by je k migraci stimulovaly. 

Literatura: 

Arendtová, H.: Původ Totalitarismu I – III, Praha : Oikoymenh, 1996 

Bobrovnikov, V.: Sovestkaja nacionalnaja politika i izmenenie identičnosti 

gorcev zapadnovo Dagestana, Moskva : Carnegie Institute, 1998 

Bromlej, J. V.: Očerky teorii etnosa, Moskva : Nauka, 1983 

Brubaker, B.: Nationalism Reframed: Nationhood and the National Question in 

the New Europe, Cambridge : Cambridge University Press, 1996 

Brubaker, B.: Nationhood and National Question in the Soviet Union and Post- 

Soviet Eurasia: An Institutionalist Account. Theory and Society, vol 23, no. 1 : 

1994 

Bugaj, N. F.: K voprosu deportacii narodov SSSR v 30-40 godach, Istorija 

SSSR, no. 6, pp. 135-144 : 1989 

Bugaj, N. F.; Gonov, A. M. Kavkaz: Narody v ešelonach ( 20 – 60 –ie gody), 

Moskva : INSAN, 1998 

Comaroff, J.: Humanity, Ethnicity, Nationality: Conceptual and comparative 

perspectives on the USSR, Theory and Society, vol 20, no. 5, pp. 661-687 : 1991 

Conquest, R.: The Nation Killers: The Soviet Deportations of Nationalities, 

London : Macmillan, 1960 

66

Coppieters, B.: Federalism and Conflict in the Caucasus, London : The Royal 

Institute of International Affairs, 2001 

Erriksen, T. H.: Ethnicity and Nationalism, Anthropological Perspectives, 

London : Pluto Press, 1993 

Gellner, A.: Národy a nacionalismus, přel. J. Markus. 2. vyd. Praha : Josef 

Hříbal, 1993 

Goldemberg, S.: Pride of Small Nations: The Caucasus and Post-Soviet 

Disorder, London : Zed books, 1994 

Hobsbawm, E. J.: Národy a nacionalismus od roku 1780, program, mýtus, 

realita. Přel. P. Pšeja. 1. vyd. Praha : Centrum pro studium demokracie a kultury, 

2000. 207 s. Politologická řada. Sv. 6. 

Chazanov, A.: After the USSR. Ethnicity, Nationalism, and Politics 

Commonwealth of Independent States, Madison : The University of Wisconsin 

Press, 1995 

Nekrich, A.: The Punished Peoples: The Deportation and Fate of Soviet 

Minorities at the End of the Second World War, New York: Norton, 1979 

Popper, K. R: Otevřená společnost a její nepřátelé II, Praha : Oikoymenh, 1994 

Roeder, P. G.: Soviet Federalism and Ethnic Mobilization, World Politics 43 

(January 1991). 

Schöpflin, G.: Nations, Identity, Power: The new Politics of Europe. London : 

Hurst, 2000. 

Skalník, P.: Sovietska etnografia a národná/národnostná otázka, Slovenský 

národopis, roč. 39, č. 1 : 1991 

Šnirelman, V. A.: Etnogeneze jakožto etnopolitika aneb proč se sověti tolik 

věnovali etnogenetickým studiím přel. V. Hubinger. Český lid, roč.84, č. 1, s. 

39-57 : 1997 

Tishkov, V.: Ethnicity, Nationalism and Conflict in and after the Soviet Union; 

The Mind Aflame, London : Sage, 1997 

67

Migrační potenciál SSSR, Ukrajina, Moldavsko, Bělorusko, 

problematika ekonomické migrace 

Jan Černík 

Úvod 

Tato kapitola si klade za cíl identifikovat základní rysy pracovní a ekonomické 

migrace ze zemí bývalého Sovětského svazu do České republiky. Pracovní 

migrace je jako každá jiná sociální činnost člověka komplexním jevem, čemuž 

odpovídá variabilita strategií a cest které užívají lidé pracující mimo svůj 

domov. Komplexicitu pracovní migrace umocňuje její ekonomický dopad, který 

je velmi těžko měřitelnou veličinou hospodářství jak na mikro, tak na makro 

úrovni. Česká republika není výjimkou. Proto můžeme uchopit jen některé dílčí 

aspekty pracovní migrace ze zemí bývalého Sovětského svazu a s jejich pomocí 

sestavit základní vzorce sledovaného jevu. 

První část této kapitoly je věnovaná tzv. pull faktorům pracovní migrace. Otázka 

zní v čem spočívá atraktivita České republiky pro pracovní migranty. Navazující 

částí kapitoly jsou stručné charakteristiky migrační situace a potenciálu pěti 

nejdůležitějších zdrojových zemí migrace z bývalého SSSR do České republiky. 

Společné i specifické vzorce pracovní migrace pro každou z vybraných zemí 

jsou popsané v další části práce. Analytická část práce se zabývá souvislostmi 

mezi mobilitou zahraničních pracovníků na trhu práce, uplatněním jejich 

kvalifikace a společenskou inkluzí. 

Terminologie 

Podle základního dělení migrace na nucenou (Forced, Involuntary Migration) a 

dobrovolnou (Voluntary Migration) je ekonomická migrace povětšinou 

klasifikovaná jako migrace dobrovolná. Podle Stalkerovi typologie je 

ekonomická migrace buď tradiční (regulérní) migrace (Regular/Settlement 

Migration), migrační toky na základě pracovních dohod (Contract Workers); 

migrace vysoce kvalifikovaných pracovníků (Proffesionals), nebo nelegální 

ekonomická migrace (Stalker 1994). 44 Agozino klasifikuje ekonomickou 

migraci jako dobrovolnou i jako nucenou. V první kategorii ponechává 

klasickou ekonomickou migraci (která odpovídá Stalkerově klasifikaci) a do 

kategorie nucené migrace klade ekonomické uprchlíky (Economic Refugees) 

44 Stalker, P. The Work of Strangers: A Survey of International Labour Migration, ILO, 1994. 

68

(Agozino 2000). 45 Azylová migrace (Asylum Migration) představuje svébytný 

prostor pro mezinárodní migraci do kterého se dostávají migranti s různými 

motivacemi, a z různých příčin, 46 včetně ekonomických. Kdy „qvazi-uprchlíci“ 

žádají o azyl po ukončení platnosti víza, či po neúspěšném nelegálním přechodu 

hranic do schengenského prostoru. Většina neodůvodněných žádostí o azyl je 

právě motivována snahou o zapojení do pracovního trhu v hostitelské zemi 

(Horáková 2001). 47 

Současný systém světové migrace je charakteristický významným vlivem 

ekonomických „Push-Pull“ (tlak-tah) faktorů, dávajících do pohybu 

mnohamiliónové masy lidí z méně rozvinutých zemí. 48 Škále push-faktorů 

moderní migrace dominují nízká životní úroveň, sociální kataklysmata, 

dostupnost informací, nízká cena a dostupnost mezinárodní dopravy. 

K nejvýznamnějším pull–faktorům můžeme přičíst nárůst objemu neprestižní a 

méně lukrativní práce, kterou odmítá vykonávat místní populace. Česká 

republika disponuje souhrnem vzájemně propojených pull-faktorů pro migranty 

ze zemí bývalého SSSR. 

Potenciál migrace do ČR (Pull faktor) ze zemí bývalého SSSR 

Ačkoliv Česko nikdy nemělo kolonie, které by mohly být zdrojem imigrace, je 

jednou z příčin migračních vln posledního desetiletí dekolonizace. Východní a 

střední Evropa se po celá devadesátá léta nacházela v postkoloniální situaci, 

generující migrační toky. Při zachování vzájemného propojení a díky kineticky 

fungující nadnárodní infrastruktuře bývalého socialistického bloku, docházelo 

v postsocialistických zemích k nestejnoměrnému ekonomickému a sociálnímu 

vývoji. Tudíž vzniknul ideální prostor pro mezinárodní migraci vně i v rámci 

bývalého sovětského bloku. 

Československo bylo součástí sovětského polokoloniálního impéria a právě díky 

této příslušnosti imigranti ze zemí bývalé sovětské říše nacházejí v Česku 

srozumitelnou kulturu a hodnoty postsocialismu. Také malá jazyková 

bariéra v ČR je jedním z faktorů, který migranti ze zemí bývalého SSSR berou 

v potaz. Ruština má díky sovětskému vzdělávacímu systému dodnes pozici 

lingua franca. Umožňovala umožňoval vnitřní mobilitu v Sovětském svazu a je 

relativně snadno použitelná i pro mezinárodní migraci v rámci bývalého 

45 Agozino B: Theoretical and Methodological Issues in Migration Research. 2000, Ashgate. 

46 Azylová migrace vzniká v okamžiku, kdy se migrant vydává na cestu s intencí vstoupit v cílové nebo tranzitní 

zemi do azylové procedury. (IOM : 2002) 

47 Horáková, M. Nelegální zaměstnávání cizinců jako překážka v jejich žádoucí integraci na trhu práce. Praha: 

2001, VÚPSV. 

48 Migrační dichotomie východ x západ a jih x sever je značně eurocentrická. Těmto trajektoriím se například 

vymykají vzory pracovní migrace do zemí Perského zálivu. 

69

sovětského bloku. Významným faktorem, který přitahuje migranty z bývalého 

SSSR do České republiky je stabilita. Tato zdánlivá samozřejmost se jeví 

v jiném světle lidem, kteří strádali v důsledku chaosu ať už to jsou etnické 

konflikty, měnové reformy nebo organizovaný zločin. Samotní přistěhovalci 

tento faktor formulují tak, že v Čechách už je Evropa, že Češi jsou „kulturní 

národ“, nebo že lidé v Čechách žijí „po jevropejsky“. To vše v kontrastu 

s „dravčí mentalitou“ a „asijskostí“ poměrů v některých zemích bývalého SSSR. 

K pull faktorům migrace do ČR patří připojení k Evropské unii a geografická 

poloha uprostřed Evropy. Zde je na místě zmínit fakt, že velký podíl 

ekonomických migrantů ze zemí bývalého SSSR původně volí jako cílovou 

zemi některou ze zemí západní Evropy a v Česku zůstávají pouze shodou 

okolností. Migrantům může v pokračování cesty zabraňovat nedostatek 

prostředků nebo jejich vlastní rozhodnutí nepřejít do neregulérního režimu 

migrace přechodem přes hranice do zemí schengenského prostoru. 49 Jedním 

z „vtahujících“ faktorů migrace do ČR, je modernizace českého hospodářství, 

které v období transformace potřebovalo mobilní kvalifikovanou i 

nekvalifikovanou pracovní sílu. 

Modifikace migračních vzorců ve střední Evropě probíhá v těsné interakci 

s procesy ekonomické transformace a přibližováním České republiky směrem 

k rozvinutým zemím EU. Tyto vzorce (funkční systémy push a pull faktorů) 

vycházejí z obdobných procesů jako v poválečné západní Evropě, tj. 

modernizace hospodářství a dekolonizace. 

Migrační potenciál v zemích bývalého SSSR: Formy pracovní migrace 

v Sovětském svazu 

Pracovní migrace byla v rámci Sovětského svazu poměrně rozšířeným jevem. 

Rozlehlost Sovětského svazu a nestejná úroveň svazových republik (Střední 

Asie) a regionů (Sibiř) v technologickém rozvoji vyžadovala mobilní pracovní 

sílu. Klasifikovat migrační procesy v rámci Sovětského svazu jako vnitřní 

migraci (Internal Migration) je značně sporné. Základním kritériem konceptu 

mezinárodní migrace (International Migration) je překračování hranic 

národních států (Agozino 2000, 28). Sovětský Svaz byl konglomerátem 

rozmanitých forem státností, vymezenými hranicemi a poměrně vysokými 

pravomocemi. 50 V období tzv. „rozvinutého socialismu“ (od poč. 60. let do 

nástupu perestrojky) sovětské hospodářství nebylo již tolik závislé na nucené 

49 Pro občany zemí bývalého SSSR je hranice mezi zeměmi EU a ČR velmi znatelná. Zatímco do roku 2000 

měla většina postsovětských zemí s českou republikou bezvízový režim pro turistické pobyty, země EU vůči nim 

uplatňovaly restriktivní vízovou politiku. Migranti ve střední Evropě naráželi a do jisté míry stále narážejí na 

západní hranice regionu jako na bariéru, za kterou se nemusí dostat, ale mohou zůstat například v ČR. 

50 

Sovětské formy státnosti měly charakter národních států, byly konstituované na základě etnicity a 

hierarchizované podle „historického stádia vývoje“ ve kterém se dané etnikum nacházelo podle marxistickoleninské 

doktríny. Forma státnosti se měla vyvíjet souběžně se společenským vývojem daného etnika. Nejvýše 

byly svazové republiky, níže byly autonomní republiky, dále oblasti a nejníže byl autonomní okruh. 

70

práci jako ve fázi „výstavby socialismu“. Násilné přesuny obyvatelstva 

nahradilo lákadlo lepších platových podmínek a jiných výhod. Sovětský stát 

takto organizoval trvalou migraci Rusů a Ukrajinců do technologicky zaostalých 

oblastí střední Asie a Sibiře. 51 

Dočasnou pracovní migraci v sovětských podmínkách představovaly stavby 

socialismu. Kde pracovníci stavěli zpravidla rozsáhlé průmyslové stavby 

(ropovody, elektrárny) několik měsíců v roce a na část roku se vraceli domů. 

Dalším vzorcem krátkodobé pracovní migrace v prostředí sovětského socialismu 

byla práce na „šabaš“. Polostátní hospodářské podniky, kolchozy a výrobní 

družstva, nebo jednotlivci si najímali mobilní skupiny dělníků „šabašniky“ na 

krátkodobé stavební práce (rekonstrukce, drobné stavby). Tito migrující 

pracovníci se pohybovali na hranici šedé ekonomiky, v čele skupiny (brigady) 

stál brigadyr, který obstarával zakázky, vyplácel ostatní dělníky a případně 

zajišťoval i formální subjektivitu skupiny (například jako součást výrobního 

družstva). Tato forma flexibilní pracovní migrace, která od 70. let doplňovala 

těžkopádný systém gigantických stavebních podniků, byla rozšířená na Sibiři a 

v evropské části SSSR. Samotní pracovní migranti v České republice označují 

cirkulační migranty z Ukrajiny za šabašniky (v ukrajinském prostředí se používá 

termín zarobitčan). Tradiční formy organizace sezónního cyklu pracovní 

migrace se uchovaly na Kavkaze. Kupříkladu v sovětské Gruzii rozsáhlé 

skupiny pracovních migrantů (podle rodové nebo místní příslušnosti) odcházely 

na část roku pracovat do Ázerbajdžánu nebo na severní Kavkaz. 

Plošná modernizace Sovětského svazu a etnické, kulturní a sociální rozdíly této 

polokoloniální říše opravňují klasifikaci migračních toků v SSSR jako 

mezinárodní pracovní migraci spíše než jako vnitřní migraci. 52 Formy 

organizace pracovní migrace přečkaly změnu hospodářského systému zemí 

Sovětského svazu. Obzvláště ty, které fungovaly v rámci struktur šedé 

ekonomiky a které vykazují značnou flexibilitu i v diametrálně odlišném 

systému tržní ekonomiky. 53 

Tvrdé podmínky a nedůvěra v zítřek doprovázející život v zemích původu, 

vybavily migranty odolností před strádáním, které je očekávalo na vysněném 

západě. Pracovní migranti ze zemí bývalého Sovětského svazu získali první 

zkušenosti s tržní ekonomikou v Rusku na počátku 90. let (Rusko dodnes 

51 Řízená migrace Rusů a Ukrajinců do periferních oblastí měla i politický význam, tito lidé byli sice agenty 

sovětské modernizace, ale zároveň i prověřené a loajální obyvatelstvo v prostředí „nespolehlivých“ autonomních 

celků. Nejmarkantnějším příkladem jsou pobaltské země a Moldavsko. 

52 Koncept založený na dichotomii mezinárodní x vnitřní migrace je sporný v prostředí globalizace a vytváření 

nadnárodních ekonomických a politických celků jako je Evropské Společenství a jakým byl do jisté míry SSSR. 

(srovnej Agozino 2000, 28). 

53 Podobně jako struktury šedé ekonomiky prokázaly svou životaschopnost archaické formy sociální organizace 

v rámci SSSR i po jeho rozpadu. 

71

přijímá pracovní migranty), následně zamířily stovky tisíc pracovníků na západ, 

mimo jiné i do střední Evropy. 

Nicméně proniknutí do zemí Evropské Unie se pro ně stalo poměrně složitou 

operací. Země střední a východní Evropy (buffer-zone - nárazníková zóna) se 

ukázaly jako více dostupnější, podobně jako některé země jižní Evropy (tzv. 

nové imigračních země: Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko). 

Arménie 

Arméni odcházejí do zahraničí za účelem sjednocení rodiny, jako pracovní 

migranti, nebo jako žadatelé o azyl. Arménii opustilo za posledních deset let až 

900 000 lidí, to znamená více jak jedna čtvrtina obyvatelstva země (IOM 2003). 

Každá třetí domácnost má jednoho nebo více členů pracujících v zahraničí, 

převážně v Rusku. 

Motivací k odchodu byl ekonomický úpadek během a po horké fázi konfliktu 

v Náhorním Karabachu (1992 – 1993), kdy obyvatelstvo Arménie strádalo bez 

dodávek energií a tepla. Zavedení nové arménské měny znehodnotilo úspory 

velké části obyvatelstva. Během 90. let přijala Arménie přes 300 tisíc uprchlíků 

ze všech etnických konfliktů na Kavkaze (Maroušek 2003). 

Migrační toky v 90. letech směřovaly především do zemí s tradiční arménskou 

diasporou jako je Francie, USA a Holandsko. Česká republika leží v tomto 

ohledu na okraji zájmu emigrantů z Arménie. 54 Komunita Arménů v ČR patří 

mezi ty nejmladší v Evropě, její členové jsou zpravidla první generace migrantů, 

kteří přišli na území České republiky v druhé polovině 90. let (Maroušek 2003). 

Počet občanů Arménie s povolením k přechodnému a trvalému pobytu v ČR 

stagnuje okolo 1000 osob a poměr zaměstnanosti/pobytu se nemění. 55 

54 Arménská diaspora v České republice čítá 10000 lidí (údaje Ministerstva zahraničí Arménie). Přesnější 

klasifikace arménské diaspory in: Tölölyan Khachig Elites and Institutions in the Armenian Transnation 

Diaspora (Vol 9, No.1) , 2001www.utpjournals.com/diaspora 

55 Občané Arménie se účastnili poslední významné vlny azylové migrace z prostoru Kavkazu v letech 2001 až 

2003 přes území ČR (spolu s Gruzínci, Čečeny a Dagestánci). V roce 1999 žádalo o azyl v ČR 34 občanů 

Arménie, v roce 2000 274 a 1021 žadatelů z Arménie v roce 2001 (ČSÚ 2003). Odliv této migrační vlny 

směřoval do Rakouska (Černík 2003). 

72

Graf č.1: Občané Arménie v ČR 

Graf naznačuje určitou stabilizaci trendu směrem k preferenci samostatné 

výdělečné činnosti oproti povolení k zaměstnávání. Tento fakt může být podle 

Marouška způsobený diskriminací na trhu práce, kde jsou pro nezřídka vzdělané 

Armény pouze pracovní místa s nízkou kvalifikací a východiskem je podnikání. 

Druhým důvodem může být skutečnost, že živnostenské podnikání znamená 

přístup k legálnímu pobytu v ČR. 56 Podle výsledků výzkumu Integrace cizinců 

v ČR (Arméni, Ukrajinci, Vietnamci) se Arméni vymykají co do spokojenosti 

s aktuálně vykonávanou prací. Za pozornost stojí profesní stratifikace této 

skupiny, mezi Armény ve zkoumaném vzorku dominovaly na jedné straně 

manuální dělnické profese a na straně druhé intelektuálně náročné profese jako 

galeristi, manažeři a novináři. Arméni ve zvýšené míře uplatňují svojí 

kvalifikaci získanou ještě v Arménii a mají tendenci si ji v ČR zvyšovat 

(Lukšíková, Drbohlav 2004). 57 

Ukrajina 

Podle statistických údajů OECD je Česká republika nejvýznamnější cílovou 

zemí migrace z Ukrajiny. Ztěží doložitelnou míru neregulérní pracovní migrace 

z Ukrajiny naznačuje počet občanů Ukrajiny, kteří se účastnili regularizačních 

programů v Portugalsku (v roce 2001 přibližně 42 600 osob) (OECD 2002). 

Podobné počty neregulérně pracujících Ukrajinců lze očekávat v Itálii a ve 

Španělsku. 

Důvody k odchodu ze země jsou obdobné jako u většiny pracovních migrantů ze 

zemí bývalého SSSR. To jest ekonomický úpadek, katastrofální stav zdravotní 

péče, masová nezaměstnanost a ztráta osobní perspektivy. 

56 Maroušek, J. Arméni 

57 Lukšíková, P. Drbohlav, D. Integrace cizinců v ČR, 2004. 

73

Graf č.2: Občané Ukrajiny v ČR 

Nejpočetnější skupinu cizinců v Česku a na trhu práce tvoří vedle Slováků 

občané Ukrajiny. 58 Migrace do České republiky nebyla do roku 2000 omezená 

vízovým režimem na turistický pobyt, tím lze vysvětlit růst počtu povolení 

k pobytu od roku 1996 a pokles v roce 2000. Počet Ukrajinců na trhu práce ČR 

se výrazně snížil po zavedení regulačních opatření při udělování pracovních 

povolení Ukrajincům od roku 1996 (pokles o více než 25 tisíc k 31.12 2002; 

Horáková: 2001). 59 Souběžně s tím narůstal počet držitelů živnostenských 

oprávnění, které dodnes umožňuje přístup na trh práce. Poměr mezi celkovým 

počtem povolení k pobytu a počtem ekonomicky aktivních občanů Ukrajiny na 

území ČR se mění ve prospěch ekonomicky neaktivních (v letech 2000 a 2001 

okolo 0,75, v roce 2002 0,66). To lze pokládat za příznak příklonu k trvalé 

imigraci celých rodin od cirkulační migrace jednotlivců, což dokládají výstupy 

z výzkumů Drbohlava (Drbohlav 2001; Lukšíková, Drbohlav 2004). 60 

Rusko 

Migrace občanů Ruské federace nese řadu charakteristických rysů ležících 

mimo rámec pracovní migrace. Vhodnějším kontextem pro sestavování 

migračních vzorců je v tomto případě širší rámec ekonomické migrace, nebo 

azylové migrace. Ruská federace je imigrační zemí, podle údajů IOM má Rusko 

pozitivní migrační (poměr) + 264 462 (IOM 2002). 

Push faktory emigrace jsou obdobné jako u všech ostatních sledovaných zemí 

bývalého SSSR, rozdíly v migrační motivaci spočívají ve snaze středních a 

vyšších vrstev uchovat si a zabezpečit ekonomický kapitál rodin i jednotlivců 

58 Podle příslušné dohody mezi vládami České republiky a Ukrajiny o vzájemném zaměstnávání občanů muže 

být občan Ukrajiny zaměstnán na území České republiky, jestliže je vybaven příslušnými dokumenty, tj. 

pracovním povolením a povolením k pobytu již před příjezdem na území České republiky. Na území České 

republiky lze vyřídit u příslušného úřadu práce pouze prodloužení již uděleného pracovního povolení a na tomto 

základě pak i prodloužení povolení k pobytu u orgánů cizinecké policie. 

59 Horáková 

60 Statistické údaje nejsou vypovídající v krátké periodě. Může se jednat o podobný výkyv jako způsobilo 

očekávání zacedení vízového režimu. V roce 1999 byl sledovaný údaj pouze 0,54 (data ČSÚ). 

74

mimo území Ruska. Jako cílovou zemi pracovní migrace z Ruska lze 

jednoznačně označit pouze Finsko (v roce 2000 celkem 4400 krátkodobých 

pracovních kontraktů) (OECD 2002). Cílem migrace občanů Ruska jsou 

nejčastěji Spojené státy, Kanada, Německo a Velká Británie. Ve všech 

zmíněných případech je dosti složité posoudit přítomnost ruských občanů na 

trhu práce. 61 

Graf č.3: Občané Ruska v ČR 

Statistické údaje v ČR umožňují určit poměr mezi počtem povolení k pobytu 

(12 813) a ekonomicky aktivních občanů Ruska (2 597), který činí 0,20. Celkem 

je tedy pouze 20% občanů Ruska v ČR ekonomicky aktivních. Je možné 

spekulovat o ekonomických aktivitách mimo Česko (v Rusku), nebo o rodinném 

charakteru migrace z Ruska. 62 Česká republika je co do počtu usazených občanů 

Ruska nejpreferovanější evropskou zemí po Velké Británii, Německu a Finsku 

(OECD 2002). 

Moldavsko 

Migrační potenciál moldavské populace převyšuje průměr zemí bývalého SSSR, 

více než jedna třetina domácností má svého člena pracujícího v zahraničí (IOM 

2003). Podobně jako v Arménii, je moldavská ekonomika značně závislá na 

remitencích. Významným rysem migrace z Moldavska je vysoká míra ilegality. 

Moldavané figurují na předních místech ve statistikách nelegální migrace 

v Turecku, Rumunsku, Itálii, ale i v ČR. 63 

61 Ve statistikách občané Ruska figurují pod kategorií střední a východní Evropa (Spojené království), nebo jako 

bývalý SSSR (USA). Dalším důvodem je fakt, že se Rusové na trhu práce v západní Evropě a v severní Americe 

ve znatelné míře (vůči jiným imigračním komunitám) téměř nevyskytují (kromě Finska). 

62 Drbohlav 

63 Kritéria pro určení ilegality jsou pochopitelně různá. Prokazatelnější jsou počty migrantů kteří se přihlásili do 

regularizačních programů ve Španělsku (v letech 1998 – 1999 celkem 7500), v Portugalsku (v roce 2000 9500). 

Nebo na druhou stranu počty deportovaných (například z Turecka bylo v roce 2000 deportováno 6610 

Moldavanů) (OECD 2002) 

75

Faktory pracovní migrace z Moldavska jsou přibližně obdobné jako u výše 

uvedených postsovětských zemí. Migrační potenciál moldavské populace 

ovlivňuje dlouhodobě neřešený konflikt v Podněsteří, hospodářský kolaps bez 

alternativních ekonomických zdrojů a bezvízový styk se sousedním 

Rumunskem. 

Graf č.4: Občané Moldavska v ČR 

Nejvíce preferovanou cílovou zemí migrujících pracovníků z Moldavska je 

Rusko (přibližně polovina z celkového počtu), střední Evropa a středomořské 

země (Izrael, Turecko, Řecko, Itálie a Portugalsko). Pracovní migranti 

z Moldavska v České republice vykonávají podobně jako Ukrajinci méně 

kvalifikované práce. Obdobný je i vývoj pracovní migrace z Moldavska do ČR: 

s imigrací z Ukrajiny koresponduje nárůst počtu ekonomicky neaktivních 

občanů Moldavska v ČR v letech 2001 a 2002 (viz tabulka č. 4). 

Bělorusko 

Význam Běloruska v kontextu mezinárodní migrace spočívá v transitní migraci. 

Migranti z jižní a střední Asie, Afriky a Blízkého východu projíždějí 

Běloruskem na trase do západní Evropy. Země je součástí nárazníkové zóny ve 

střední a východní Evropě a z tohoto důvodu zde dochází k posunu migrace 

mimo regulérní průběh, podle odhadů prezidentské komise pro migraci při 

Ministerstvu práce žije v Bělorusku 50 000 až 150 000 nelegálních migrantů. 64 

Vedle již zmíněných „standardních“ pull faktorů postsovětského prostoru je 

třeba v případě Běloruska zmínit skutečnost, že represivní a nedemokratický 

režim nutí řadu lidí přímo či nepřímo k emigraci. Politickým migrantům je 

udělován azyl vládami v západní Evropě a také vládou České republiky (do roku 

2002 celkem 98 osob). 

Pracovní migrace z Běloruska se České republiky dotýká pouze okrajově. Cílem 

migrujících pracovníků z Běloruska je Ruská federace, kam odešla třetina 

64 Odhad OECD pro rok 2001 byl 200 tisíc nelegálních migrantů 

76

migrantů na krátkodobý pracovní kontrakt v roce 2000 (Rusko absorbovalo 

přibližně 75% veškeré migrace z Běloruska v období 1998 - 2000). 

Graf č.5: Občané Běloruska v ČR 

Strmý nárůst počtu Bělorusů usazených v ČR (trvalý i přechodný pobyt) od 

poloviny 90. let se zastavil z důvodu zavedení vízové povinnosti v lednu 2000. 

K poklesu počtu zaměstnaných občanů Běloruska a pozvolnému nárůstu počtu 

podnikatelů přispělo zpřísnění pravidel pro vstup na trh práce v roce 1999. Ke 

konci roku 2002 převládaly dělnické profese Bělorusů zaměstnaných v ČR. Za 

pozornost stojí větší podíl zaměstnaných žen (52%) z Běloruska v ČR (viz 

tabulka č. 3). 

Vzorce pracovní a ekonomické migrace ze zemí bývalého SSSR na území 

České republiky 

Masy ekonomických migrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu mobilizoval 

pád železné opony, která do posledního desetiletí 20. století oddělovala dva 

rozdílné socioekonomické systémy. 

Po prolomení této bariéry zaznamenáváme v zemích bývalého SSSR celou škálu 

transformačních experimentů. Jejich výsledkem bylo, kromě pobaltských 

republik, prohloubení bídy velkých skupin populace bývalého SSSR. Z této 

situace je ekonomická migrace relativně uskutečnitelným východiskem. 

Cíle a výzvy pracovních migrantů v hostujících zemích bývají rozmanité, závisí 

na možnostech a ambicích jednotlivých skupin migrantů. V první řadě to je výše 

platu, která umožní pracovníkovi podporovat nebo plně financovat rodinné 

příslušníky v zemi původu. 

77

Cirkulační migrace pracovníků - Ukrajina, Moldavsko a Bělorusko 

Část zahraničních pracovníků nehledá v hostitelské zemi stabilní pracovní místo 

s vysokým příjmem a perspektivu zůstat trvale. Tato část imigrantů investuje 

získané prostředky do zvýšení sociálně-ekonomického statusu doma. Jakmile 

naspoří dostatečný obnos, vracejí se migranti domů a zde saturují vlastní životní 

úroveň kapitálem získaným v zahraničí. 

Přibližně tento vzorec migrace je markantní v případě pracovníků z Ukrajiny a 

z Moldavska. Kteří staví na místní poměry honosné domy nebo nakupují 

spotřební zboží. Přijetí modelu cirkulační migrace přináší profit ze získávání 

kapitálu v ekonomicky rozvinutějších zemích, který se může mnohonásobně 

zúročit v mikroekonomice vlastního domova. Cirkulující pracovník staví svou 

strategii na výhodném kurzu výměny práce za finanční prostředky mezi dvěma 

rozdílnými ekonomickými úrovněmi. 65 Takto podnikají své expedice na český 

trh práce Ukrajinci ze Zakarpatí, kteří mají do Čech poměrně blízko, zvýhodňuje 

je přítomnost českého konzulátu v Užhorodu. Leontyeva ale tvrdí, že se 

zdrojové oblasti pracovní migrace z Ukrajiny posunují směrem na východ (in: 

Drbohlav, Lukšíková a kol. 2004). 

V ČR Ukrajinci pracují určitou dobu po jejímž uplynutí se vracejí domů 

(obvykle 3 měsíce). Vlastní periodické návraty (cirkulace) představují svébytný 

ekonomický a sociální výnos, počínaje nákupem a prodejem ojetých osobních 

automobilů a konče spotřebním zbožím v podobě darů pro přátele a příbuzné. 66 

Symbolické je převážení odepsaných stavebních materiálů z ČR a jejich 

zužitkování na soukromých stavbách v Zakarpatí. Uherek poukazuje na posun 

migračního trendu od krátkodobých pracovních pobytů (v rámci dovolené a 

neplaceného volna migranta) směrem k trvalé imigraci (Uherek 2001). Obdobné 

výstupy z šetření zaznamenal i Drbohlav (Drbohlav 1999). Proces této změny 

migrační strategie a dopady na sociální exkluzi/inkluzi imigrantů jsou vyložené 

níže v kapitole Možnosti sociální inkluze. 

Pracovní migrace z Moldavska na území ČR má obdobný charakter jako 

z Ukrajiny. S tím rozdílem že pracovní migrace z Moldávie se více přiklání 

k ilegálním formám migrace (viz kapitola Migrační potenciál Republiky 

65 Příklad cirkulační (krátkodobé) migrace ze Zakarpatské oblasti zpracoval na základě etnologického šetření 

Zdeněk Uherek (Uherek : 2001). Cirkulační migraci se věnoval také Dušan Drbohlav v rámci kvantitativních 

výzkumů v ČR (Drbohlav : 1997, Lupták-Drbohlav 1999, Lupták-Drbohlav 1999 a kol. 2001). Termín cirkulační 

migrace užívá Drbohlav, Uherek pracuje s termínem kyvadlová migrace. Alternativním výrazem je 

„pendlerství“. 

66 Cirkulující migrant a jeho rodina trpí vzájemným odloučením. Také zhoršené podmínky života v cílové zemi a 

značné pracovní vypjetí jsou daní za zvýšený sociální status rodiny i jednotlivce v domovské zemi anebo 

činitelem trvalé imigrace. 

78

Moldavsko), 67 podle statistických údajů Ministerstva vnitra ČR se občané 

Moldavska dopouštějí ilegálního přechodu hranic nejvíce z občanů zemí 

bývalého SSSR od roku 2000. 68 

Občané Běloruska dávají přednost trvalé imigraci z více důvodů. V první řadě 

to je současný represivní režim, který z podstaty totalitního státu (legální cestou) 

odsunuje část společnosti mimo zákon. V současném Bělorusku to jsou mimo 

jiné drobní a střední podnikatelé, kteří sice mohou realizovat své ekonomické 

aktivity v rámci šedé ekonomiky, ale vystavují se tím možnému i když málo 

pravděpodobnému postihu. Tato část běloruské společnosti proto může zvolit 

trvalou imigraci jako východisko ze situace permanentního rizika. Dalším 

faktorem pro trvalou imigraci může být fakt, že Bělorusové získávají 

lukrativnější zaměstnání vyžadující vyšší kvalifikaci než Ukrajinci nebo 

Moldavané (viz tabulka č. 3). 

Specifickým rysem je vyšší podíl žen z Běloruska než mužů na pracovním trhu 

ČR (viz tabulka č. 3), který je podle šestadvacetileté pokojské z Minsku 

způsobený zájmem o pracovní sílu běloruských žen v hotelech ruských 

podnikatelů v ČR. Výše zmíněné pokojské odjíždějí jednou ročně na 1 až 2 

měsíce do Běloruska, na přibližně stejný časový úsek přijíždějí i jejich nejbližší 

příbuzní na návštěvu do Čech. Pracovní migrace z Běloruska na území Česka 

nebyla zmapovaná žádným výzkumem a jsou k dispozici pouze statistická 

data. 69 Hypoteticky lze současnou pracovní migraci z Běloruska posuzovat jako 

přechodný typ mezi cirkulační migrací a trvalou imigrací. 70 

Cirkulační migrace neprospívá sociálním vazbám migranta, který musí nutně 

pociťovat odcizení vůči svému sociálnímu zázemí. Dříve či později dospěje 

cirkulující migrant k rozhodování mezi trvalým návratem do země původu a 

trvalou imigrací. V tomto procesu rozhodování hrají významnou roli jednotlivé 

aspekty sociální inkluze migranta, vazby k zemi původu a další bez důkladného 

kvalitativního výzkumu těžko postižitelné faktory. Jisté je, že v ČR přibývá 

ekonomicky neaktivních imigrantů ze všech sledovaných zemí, resp. s výjimkou 

Arménie. 

67 Definice nelegální/neregulérní migrace uváděné v odborné literatuře jsou různorodé. V různé míře zohledňují 

překračování právních předpisů při přechodu hranice, při pobytu nebo zaměstnání v cílové zemi nebo nelegální 

získávání cestovních dokladů. 

68 V roce 2002 bylo při nelegálním přechodu státních hranic ČR zadrženo více občanů Gruzie než občanů 

Moldavska, kteří jsou co do počtu neregulérních přechodů st. hranic ČR vždy nejvýše postavenou skupinou 

cizinců ze zemí ex SSSR (ČSÚ 2002, 2003). 

69 Autor čerpá ze zhruba půlročního zúčastněného pozorování. 

70 Tento neurčitý úsudek odpovídá nedostatku realizovaných výzkumů sledované skupiny. 

79

Migrace z Ruska a Arménie – srovnání vlivu sociálního kapitálu na inkluzi 

imigrantů. 

Migrace z Arménie a z Ruska je možné analyzovat v poměrně široké škále typů 

migrace a její klasifikace. 71 Pokud oba příklady zasadíme do širšího konceptu 

ekonomické migrace můžeme sledovat zřetelné rozdíly vzorců migrace při 

zachování některých společných rysů migrace z postsovětského prostoru (push a 

pull faktorů). 

Imigranti z Ruska přicházejí dobrovolně do České republiky jako do stabilní 

země s vhodným prostředím pro investování kapitálu (ekonomického i 

kulturního) získaného v zemi původu. Obzvláště Praha je přitažlivá pro svůj 

kosmopolitní charakter a tedy i dispozicemi pro kultivaci ekonomických a 

kulturních investic (vzdělávání, prestižní zaměstnání, apod.). Imigranti z Ruska 

přicházejí do České republiky již s dispozicemi ekonomických nebo kulturních 

elit, což při výrazné sociální stratifikaci současné ruské společnosti představuje 

významné společenské vydělení. Exkluzivita je modelem sociálního jednání 

„Nových Rusů“ v Rusku i vně Rusko a právě tato specifická skupina tvoří i 

významnou část imigrační komunity Rusů v ČR. Exkluzivitu komunita 

ruskojazyčných elit reprodukuje vzděláváním dětí na mezinárodních školách 

v Česku i v západní Evropě. Občané Ruska a s nimi vyšší vrstvy všech 

imigračních komunit z bývalého Sovětského svazu v České republice vstupují 

do strukturálně nastaveného sociálního prostoru. 72 Mohou se spoléhat na znalost 

ruštiny hostitelské společnosti a tudíž nemusí tolik usilovat o znalost češtiny 

(Drbohlav, Lupták a kol. 2001). Rusky hovoříci elity navštěvují kulturní akce 

v ruském jazyce a posílají děti do ruských, případně do mezinárodních škol. 

Významným rysem ekonomické migrace z Ruska se jeví skutečnost, že ruští 

podnikatelé a jejich zaměstnanci formují specifickou „postsovětskou“ etnickou 

ekonomiku v České republice. Ruští podnikatelé preferují své bývalé sovětské 

spoluobčany jako zaměstnance pro uskutečňování ekonomických aktivit v ČR. 73 

Zde je nutné podotknout, že ekonomicky aktivních občanů Ruské federace je 

v ČR nevelké množství. Přesto však jsou v České republice společnosti, které se 

zaměřují na poskytování služeb opět pro současné nebo bývalé občany 

postsovětských zemí (hotelové služby, právní poradenství, realitní kanceláře, 

finanční operace, apod.). 

Charakter migrace z Arménie do České republiky je při zachování některých 

71 Zde se netýká azylové migrace Čečenů, kterou nelze klasifikovat v dichotomii dobrovolná/nedobrovolná a 

která se ostatně vymyká klasickým konceptům migrace. 

72 

V ČSSR byli Rusové (kromě řadových vojáků sovětské armády) exkluzivní skupinou politických, 

ekonomických a kulturních elit. 

73 Sociální exkluzi Rusů zaznamenal Drbohlav (Drbohlav, Lupták a kol 2001) 

80

konstant zcela inverzní migraci z Ruska, což paradoxně podporuje těsnější 

integraci Arménů v hostitelské společnosti. 74 Situace v Arménii se od rozpadu 

SSSR postupně zhoršuje (viz kapitola Migrační potenciál Arménie). Vývoj 

událostí je pro arménskou společnost frustrující a sociální napětí je ventilované 

na úkor menšin. Dochází k diskriminaci a pronásledování etnických menšin, 

politicky profilovaných osobností a homosexuálů (Maroušek 2001). Odchod ze 

země byl také v mnoha případech únikem před bídou, nuceným odvodem do 

armády nebo před pronásledováním ze strany struktur organizovaného zločinu. 

Uprchlíci z Arménie užívají azylové procedury (včetně té české) jako součásti 

migrační strategie na trase do západní Evropy. 75 

Přestože Česká republika mnohdy není primárním cílem migrace, 76 usilují 

Arméni (kteří se rozhodnou usadit v ČR) o vytvoření a kultivaci ekonomického 

a sociálního kapitálu v rámci české společnosti. Arméni nejprve konsolidují své 

postavení tím, že přijmou legální i když podřadnou práci a zajistí si co možná 

nejdříve uznání kvalifikace (Drbohlav, Lukšíková 2004, s. 57). Na tento výchozí 

bod navazují buď získáním dalšího vzdělání, samostatným podnikáním nebo 

růstem profesní kvalifikace. Arméni podle Marouška projevují zájem o 

vzdělávání dětí na českých školách. Arméni v ČR povětšinou legálně pracují ve 

smíšených kolektivech a dobře ovládají češtinu. 

Arménští podnikatelé jsou většinou drobní živnostníci (obchody s potravinami, 

prodej ovoce a zeleniny, oprava a prodej obuvi či kožené galanterie) (Maroušek 

in: Lukšíková, Drbohlav 2004, s.47). Ekonomické aktivity arménských 

podnikatelů/imigrantů jsou ve velké míře závislé na klientele hostitelské 

společnosti. 

Fakt, že dvě imigrační skupiny jsou na protilehlých pólech pomyslné osy 

sociální exkluze a inkluze není příliš pozoruhodný. Pozornost si zasluhuje 

skutečnost, že sociálně a ekonomicky silná imigrace z Ruska projevuje sklony 

k ghettoizaci a ekonomičtí i společenští outsideři z Arménie mohou sloužit za 

ukázkový příklad integrace. Příčiny tohoto paradoxu lze hledat v rozdílných 

sociálních pozicích imigrantů v obou zemích původu. 

74 Nelze opomíjet transnacionální povahu arménské migrace. Sociální sítě Arménů pevně spojují migranty se 

zemí původu a příbuzensky nebo jinak spřízněné jednotlivce v různých destinacích po celém světě. 

75 V roce 2000 tvořili obyvatelé Kavkazu třetinu z počtu všech žadatelů o azyl ze zemí bývalého SSSR ve střední 

a západní Evropě. Tento migrační tlak vyvolal zpřísňující opatření pro vydávání víz pro občany Gruzie a 

Arménie do zemí Schengenského prostoru. Výsledkem byla vlna azylové migrace z Arménie a Gruzie do České 

republiky a nelegální přechody státních hranic do Rakouska a méně do Německa. Prostřednictvím cestovních 

agentur v Tbilisi, přes azylovou proceduru v ČR a po přechodu zelené hranice se migranti dostali do 

Schengenského prostoru a přes restriktivní opatření vykázaly země západní Evropy nárůst počtu žadatelů o azyl 

z Gruzie i v roce 2001. (Černík 2003, s.12) 

76 Maroušek podotýká: že ČR je pro Armény volbou z nutnosti “nejlepší alternativa ze skupiny těch horších“ 

(Maroušek 2001 s. 15) 

81

Rusové odcházejí ze země jako úspěšní a často bohatí lidé, kteří se obávají 

celkové nestability a konkrétních rizik spojených s rychlým vybudováním 

výhodných ekonomických a sociálních pozic elit. Do České republiky přicházejí 

uložit sociální a ekonomický kapitál a uchovat si tak i své sociální (exkluzivní) 

pozice ze země původu. 77 Arméni přicházejí do ČR jako marginální nebo 

marginalizovaní jednotlivci, kteří migrací nemají příliš co ztratit a v ČR začínají 

převážně budovat slušnou existenci z velmi nízké sociální pozice. Jejich 

migrační strategií je integrace v hostitelské společnosti, včetně ekonomických 

aktivit. 

Imigraci z obou zemí lze definovat jako řetězovou migraci (Chain Migration). 

Nejprve přicházejí jednotlivci a následně další příbuzní, v obou případech se 

jedná o migraci celých rodin (Drbohlav 2001), (Maroušek 2001). Společným 

znakem migrace obou sledovaných skupin je substancionální pull faktor migrace 

do České republiky ze zemí bývalého Sovětského svazu. Tím je stabilita spojená 

se začleněním země do Evropské unie. 

Rozdílná jsou kritéria výběru ČR jako cílové země. Pro ruskou imigraci je 

optimálním cílem, pro arménskou pouze volbou z nutnosti. Rusové migrují do 

ČR pro bezproblémové uchování statu quo svých pozic, Arméni spojují 

s hostitelskou společností (v jakékoliv zemi) vlastní životní úroveň. První 

přilétají s pomyslným luxusním zavazadlem plným klenotů, vyznamenání a 

finanční hotovosti. Druzí přicházejí s příručním zavazadlem s nejnutnějším 

vybavením a několika praktickými nástroji. Sociální i kulturní výbavě imigrantů 

odpovídá inkluze jednotlivců v české společnosti, ale i vnitřní integrace a 

evoluce sledovaných komunit. Oba uvedené příklady nastolují otázky, jak a 

které ekonomické migranty přijímá hostitelská společnost lépe. Zda to jsou elity 

uzavírající se do exkluzivního gheta, nebo uprchlíci před bídou a s nadějí ve 

zvýšení životní úrovně v rámci hostitelské společnosti. Nebo zda lze v českém 

prostředí vnímat imigraci ze zemí bývalého Sovětského svazu prizmatem 

společenských tříd. 

„Klientelismus“ - systém a dimenze pracovní migrace na území ČR 

Právo v zemích bývalého SSSR mělo a často stále má nižší autoritu než 

politická moc a klientelistické sítě. Tato realita ovlivňuje postoje a výši právního 

povědomí pracovních migrantů z těchto zemí v ČR. Neznalost nuancí Zákoníku 

práce, zákona o pobytu cizinců a dalších právních úprav vede migranty do sféry 

„čornych“, tj. ilegálních nebo pololegálních pracovníků. Neznalost a nedůvěra 

77 Migrace postsovětských elit je svébytným migračním fenóménem v evropském i světovém kontextu, jehož 

nedílnou součástí i ruská imigrační komunita v ČR. Česká republika (Praha a Karlovy Vary) je jedním 

z nejatraktivnějších cílů této specifické migrace v Evropě. 

82

pracovních migrantů v právní řád a ve vlastní schopnosti měnit svojí situaci 

v zahraničí k lepšímu udržuje funkční klientský systém. 

Jádrem klientského systému jsou občané zemí bývalého SSSR, kteří žijí v České 

republice delší dobu a mají zajištěné všechny potřebné náležitosti pro pobyt 

v ČR (tj. zpravidla vlastní firmu, účet v bance apod.). „Klient“ vykazuje 

rozsáhlou síť kontaktů mezi subjekty hospodářské činnosti v ČR, v rámci 

stavebního průmyslu a služeb. „Klient“ zvládá základní dovednosti při vedení 

administrativy pobytu cizinců v ČR. Dokáže zajistit adresu trvalého bydliště a 

bydlení na ubytovně, kterou si mnohdy najímá od českého ubytovatele. Za tyto 

služby (vyřízení pobytu, bydlení, zprostředkování práce a ochranu) odvádí 

pracovník část své mzdy. 78 „Klient“ má osvojené postupy nutné pro vyřizování 

povolení k pobytu v ČR. Přesto se on i „jeho“ pracovníci pohybují na hranici 

nebo za hranicí zákona. Často zajistí pracovní úvazek migrantovi pouze účelově 

pro povolení k zaměstnávání a zajištění povolení k pobytu. Cizinec ale často 

pracuje na jiném pracovišti, které navíc často mění. Pro pracovníka pod 

„klientem“ je charakteristické, že neví kde bude v nejbližší době pracovat, nemá 

představu co bude dělat druhý den. „Klient“ zajistí pobyt a základní potřeby pro 

život v ČR, povinnosti zaměstnavatele ovšem neplní a nemusí pracovní poměr 

udržovat. Klientský systém nemusí být nutně negativní. Migrující pracovníci 

z Ukrajiny a z dalších zemí vnímají klientský systém jako nutné zlo, stejně jako 

státní administrativu. 

„Klient“ většinou disponuje pracovníky bez kvalifikace. Dodává pracovní sílu 

pro úklidové a pomocné práce na stavbách nebo práci v zemědělství. 79 Nábor 

pracovníků probíhá nezřídka již v zemi původu, systém klientury může 

kopírovat lokální sociální struktury nebo příbuzenské sítě. „Klient“ může 

zajišťovat servis pro své sousedy i příbuzné. Kvalifikovaní lidé se dostávají do 

sítě „klienta“ zpravidla v okamžiku vstupu na trh práce, kdy se ještě neorientují 

v novém prostředí a potřebují vyřídit nutnou administrativu pobytu. Tito lidé si 

ale záhy uvědomí vlastní cenu a brzo získají potřebné kontakty. Emancipace 

zahraničního pracovníka na „klientovi“ nemusí být jednoduchým procesem, 

klient má v rukou nástroje kterými může udržovat migranty v závislém 

postavení. Krajním prostředkem „nápravy“ sklonů k samostatné existenci 

migranta může být násilí, které mají vesměs všichni „klienti“ k dispozici díky 

poplatkům odváděným strukturám organizovaného zločinu. 

Další nástroj k udržování migrantů v závislém postavení je zneužívání právních 

předpisů ČR, „klient“ je schopný prakticky okamžitě ukončit legální pobyt na 

něm závislého migranta v ČR nebo jej nepřímo poslat do detenčního zařízení 

pro cizince a nechat ho vyhostit. Nejobvyklejšími nástroji k dosažení výše 

78 Výše těchto odvodů se pohybuje od ¼ do ½ odměny za hodinu práce. 

79 Nábor viz. Uherek 2001 

83

popsaného vztahu jsou výhružky, ekonomická a existenční závislost migranta na 

„klientovi“. Stále ale platí, že závislost na „klientovi“ je ze strany pracovníka 

nezřídka dobrovolná. Pokud jsou ovšem dodržovaná stanovená pravidla a 

„klient“ poskytuje záruky práce a ochrany. 

Klientská síť funguje i bez údržby „klienta“, stejně tak i po emancipaci 

pracovníka. Ten se nezdráhá využívat staré kontakty ve firmách a udržuje 

přátelské nebo pracovní vztahy s bývalými členy klientovy sítě. Tento krok učiní 

zpravidla člověk, který konsolidoval své postavení na trhu práce, má zajištěné 

bydlení a je schopný dosáhnout legalizace pobytu. Emancipující se migranti 

nejsou cirkulujícími pracovníky, ale lidmi, kteří si budují zázemí v České 

republice. Nicméně zůstávají aktivní v sociálním a ekonomickém prostoru, který 

podmiňuje funkce klientury. Legální kontext pobytu a ekonomických vzorců 

zůstává stejný i po odchodu od „klienta“. Čeští zaměstnavatelé nadále najímají 

tyto pracovníky jako pracovní sílu, která se zpravidla najímá na práci na černo, 

přestože pracovníci mají náležitá povolení. Takto vzniká paradoxní situace kdy 

cizinci - živnostníci chtějí fakturovat, aby mohli odevzdávat daňová přiznání 

s příjmem. Proti tomu stojí zaběhaná praxe a finanční motivace zaměstnavatelů 

pro najímání cizinců na práci na černo. Východiskem se stává „koupě faktur“ od 

českých zaměstnavatelů, aby mohl zahraniční pracovník odvádět daně českému 

státu a nebyla tak ohrožená legalita jeho pobytu. 

Pracovní výkon: Omezená délka pobytu a s ním spojené náklady mají vliv na 

snahu po odpracování co nejvíce hodin nebo splnění co nejvíce úkolů. Dlouhou 

pracovní dobu a nepřiměřené nasazení po pracovnících z Ukrajiny nevyžadují 

zaměstnavatelé (kteří si mohou za stejnou částku najmout více lidí), ale jsou to 

dělníci sami. „Klienti“ si v tomto pracovním režimu mohou účtovat větší 

provizi. Výsledkem jsou až šestnáctihodinové pracovní směny, pracovní soboty 

a neděle (Uherek 2001). Toto pracovní nasazení nese vysoká zdravotní rizika 

pro zahraniční pracovníky a další zaměstnance, kteří se s nimi nacházejí na 

pracovišti. 80 

Po zkomplikování pravidel pro získání víza za účelem zaměstnání výrazně 

narůstal počet udělených víz za účelem podnikání. Právní subjektivita 

obchodních společností a družstev umožňovala existenci klientských sítí, tyto 

subjekty mají až několik tisíc jednatelů. Tento stav je stále aktuální. Do roku 

1996 byla většina Ukrajinců zaměstnaná u „klienta“, respektive „klient“ zajistil 

potřebná povolení, ale cizinec fakticky pracoval jinde. Od konce roku 1996 do 

konce roku 2000 vzrostl počet ukrajinských živnostníků z 2 670 osob na 21 402 

osoby (viz Tabulka č.4). Tento trend probíhá souběžně s přechodem k trvalé 

imigraci a tudíž i emancipací zahraničních pracovníků na „klientech“. Imigranti 

80 Pracovní nasazení většinou ukrajinských stavebních dělníků může mít za následek, že zaměstnavatelé zvažují 

možné úspory na stavební mechanizaci. 

84

s vízem za účelem podnikání mají větší operační možnosti a nejsou natolik 

závislí na libovůli zaměstnavatele/klienta. 

Jak bylo výše řečeno, klientský systém je reflexí ekonomických a legálních 

podmínek v České republice a sociální situace v zemích původu. Klientský 

systém také prochází adaptačním procesem, který lze označit jako vnitřní 

diferenciace. Stále je funkční model totální závislosti pracovníka na „klientovi“, 

který souvisí s cirkulační migrací a nekvalifikovanou prací. Na druhou stranu se 

z „klientů“ stávají podnikatelé ve stavebnictví, kteří si najímají na práci 

živnostníky, cizince nebo občany ČR (jedná se o tzv. Švarc-systém). Mezi 

těmito modely je jistě mnoho dalších variant, ale konstantní zůstává 

charakteristický rys ekonomického jednání na hranicích legality. 

Možnosti sociální inkluze zahraničních pracovníků – uznání kvalifikace 

Postupem času začne působit polarizující trend v rámci pracovní migrace. Podle 

vývoje české ekonomiky budou v ČR pracovat vysoce kvalifikovaní cizinci na 

odpovídajících pozicích, nebo budou nadále zastávat práce nevyžadující vyšší 

kvalifikaci. 81 Rozvíjející se ekonomika vyžaduje pracovní sílu na obou pólech 

pomyslné škály kvalifikace. Pokud se ale má cizinec účastnit mobility na trhu 

práce podle ekonomických potřeb cílové země nesmí docházet 

k institucionálnímu znevýhodňování. 

Statický model izolovaných nik ekonomiky pro cizince vede k jejich 

marginalizaci, segregaci a sociálním rizikům. Dynamický model pohybu cizinců 

na trhu práce vede logicky k jejich těsnější integraci a efektivnímu využívání 

lidského kapitálu. 

Cizinci jsou na trhu práce v ČR v mnoha směrech znevýhodňováni. V první řadě 

to jsou administrativní komplikace při změnách pracovního poměru, které 

udržují cizince na spodních úrovních trhu práce a blokují tak rozvoj lidského 

kapitálu cizinců. Další znevýhodnění pro cizince může spočívat v neuznání 

kvalifikace ze země původu. Vliv na omezování mobility cizinců mají i 

zaměstnavatelé, kteří práci na středních a vyšších úrovních podniků raději 

přenechávají místním pracovníkům, bez ohledu na kvalifikaci a potenciál 

cizinců. 

Pracovní mobilita cizinců závisí na rovnosti příležitostí na trhu práce. Migrant 

přichází do cílové země většinou bez kontaktů, znalosti jazyka a pravidel 

81 

Hostitelská společnost přijímá vysoce kvalifikované cizince jako nezpochybnitelný přínos, kdežto 

nekvalifikované cizince jako nutné zlo pro vyplnění mezer na trhu práce. Přestože ekonomický přínos a význam 

migrantů vykonávající nekvalifikované práce je prokazatelně vyšší. 

85

ekonomického jednání. Při vstupu na trh práce se tedy zahraniční pracovník 

zpravidla spokojí s nejnižší úrovní práce, na které zůstane, pokud stát podporuje 

segmentaci trhu práce. V českém prostředí je signifikantním příkladem profesní 

nivelizace Ukrajinců, jimž jsou přisuzované pouze nekvalifikované a pomocné 

práce. Dochází tak k etnické stereotypizaci, jak ji popsal Uherek na příkladu 

migrace ze Zakarpatské oblasti (Uherek 2001). V souvislosti s profesní 

nivelizací a segmentací pracovního trhu nebo Dual Labour Market Theory 

vyvstává otázka zda migranti (v tomto případě především Ukrajinci a 

Moldavané) mají potřebnou kvalifikaci a profesní potenciál pro práci vyžadující 

vyšší vzdělání. Názory výzkumníků se v tomto směru různí a výstupy 

dotazníkových šetření vzájemně nekorespondují. Šetření, jehož výsledky 

zpracovával Dušan Drbohlav, vypovídají o relativně výrazném snížení statusu 

na trhu práce. 82 Výsledky šetření Horákové již tak výrazný rozdíl mezi 

kvalifikací a vykonávanou prací Ukrajinců nevykazují. 83 Uherek srovnává 

profesní nivelizaci Ukrajinců s přesídlenci českého původu ze zemí Sovětského 

svazu. Výstupem je skutečnost, že profesní nivelizace migrantů je spíše 

pravidlem nežli výjimkou. 84 

Nejednoznačnost kvantitativních výzkumů dost možná spočívá ve dvojím 

prostředí pracovního trhu v Sovětském svazu. V rurálních oblastech je běžným 

jevem, když vysokoškolsky vzdělaný člověk vykonává jedno zaměstnání podle 

získané kvalifikace, při kterém vykonává ještě manuální pracovní činnost. 

Původ tohoto rozporu je možné hledat v nadprodukci vysokoškolských diplomů 

v Sovětském svazu a v ekonomice nedostatku, která generovala poptávku po 

neoficiální pracovní síle. Pracovní migrace je mnohdy jednou z forem tohoto 

manuálního přivýdělku. Respondent kvantitativního šetření se může rozhodovat 

zda v dotazníku uvede jaké práce dokáže vykonávat na stavbě nebo co určuje 

jeho společenský status doma. 85 Problém kvantitativních výzkumů také spočívá 

v rozdílném systému vzdělávání v ČR a zemích bývalého SSSR. 

Sociální inkluze a uplatnění lidského kapitálu imigrantů na trhu práce nemusí 

nutně spočívat v uplatnění kvalifikace ze země původu, která může být ostatně 

těžko přenosná. Výchozím bodem pro uvolnění mobility cizinců na trhu práce 

by mělo být snadné potvrzování odbornosti a dovedností cizinců získaných praxí 

82 Výsledky dotazníkového šetření kvalifikace u vzorku Ukrajinců pracujících v České republice poměrně 

radikálně nekorespondují s dostupnými statistickými daty. Výzkumný vzorek vykazoval 55% respondentů 

s úplným středoškolským vzděláním a 27% s vysokoškolským vzděláním. Kdežto v ČR vykonávalo 70% 

ukrajinských pracujících nekvalifikovanou práci a z kvalifikovaných oborů vykonávalo 10% profesi zedníka. 

(Drbohlav 1999: s. 20). 

83 Výsledky dotazníkového šetření reprezentativního výzkumného vzorku vykazují pouze 27% respondentů se 

středoškolským vzděláním a 12% s vysokoškolským vzděláním (Horáková 2001). 

84 Kvalitativní výzkum v Zakarpatské oblasti Ukrajiny doložil, že vysokoškoláci nepokládají za degradující 

fyzickou práci. (Uherek 2001: s. 100). 

85 Uherek zmiňuje kombinaci lékařské praxe a výroby upomínkových předmětů (Uherek 2003). Je otázka zda 

jsou pro požadovaná zjištění kvalifikace migrantů relevantní kvantitativní výzkumy prováděné pouze v cílové 

zemi. Kýžené výsledky by přinesla spíše biografická metoda kvalitativního výzkumu. 

86

ěhem pobytu v cílové zemi. Návazné kurzy zvyšování kvalifikace by 

motivovaly cizince k dalšímu profesnímu růstu. Mezinárodní certifikát 

potvrzující jeho kvalifikaci by představoval jednu z mála jistot zahraničního 

pracovníka na trhu práce. Dostal by do rukou nástroj který může přispívat i 

prosazování legality a také větší šanci vyzkoušet své štěstí a schopnosti na 

mobilitě pracovního trhu. To ovšem vyžaduje aktivní politiku zlepšení pozic 

zahraničních pracovníků hostitelského státu. Touto cestou se vydávají klasické 

imigrační země jako je Kanada a Austrálie, ale i Švédské království již 

poskytuje cizincům jazykové a rekvalifikační kurzy. 

Závěr 

Marxův axiom, že poptávka tvoří nabídku platí i o nelegální pracovní migraci na 

území ČR. Poptávka po černé práci stimuluje její nabídku. Bez velké potřeby 

levné pracovní síly v transformující se české ekonomice by zde tato levná a 

mobilní pracovní síla nebyla. Klientský systém ji dodává podle požadavků 

českých zaměstnavatelů. Všechny strany, zaměstnavatelé, „klient“ i migranti 

těží z regionální nerovnosti rozdělení materiálního bohatství, podobně jako 

v jiných zemích rozvinutého světa. Pracovní migrace v 80. letech 20. století 

přispěla k udržení vysoké životní úrovně rozvinutých zemí. Paradoxem 

globalizace je podle Bessise fakt, že bohatí bohatnou a chudí chudnou (Bessis 

1995). V tomto ohledu lze pohlížet na pracovní migraci jako na nevyčerpatelný 

zdroj bez ohledu na všechny restriktivní opatření. Udržení vysoké životní 

úrovně bohatých vyžaduje levnou pracovní sílu a chudoba vyhání lidi z domova 

za prací do ciziny. 

Bez ohledu na výše uvedené, pokusy omezit tok pracovní migrace se dostávají 

do rozporu s filosofickými principy globalizace, především s pojetím volného 

trhu práce a s pojetím lidských práv. Nelze těžit z politiky volného trhu zboží, 

kapitálu a informací a zároveň blokovat svobodný pohyb pracovní síly (Massey 

1998). Záměrem vládní migrační politiky by měla být izolace a vytěsnění 

neregulérního elementu z trhu zahraniční pracovní síly. Je ovšem nutné počítat 

s tím, že role národních vlád se v podmínkách ekonomické globalizace značně 

transformovala. Řada pravomocí národních států přešla do jurisdikce 

nadnárodních organizací (instituce EU, WTO a další). Každý stát střední a 

východní Evropy musí realizovat svou imigrační politiku v souladu se standardy 

EU. 

Ekonomická a pracovní migrace občanů vybraných zemí na území České 

republiky je příkladem diversity migračních procesů. Lidé migrující za prací 

nesou řadu charakteristických znaků, v případě zemí bývalého SSSR je možné 

hovořit o několika společných rysech migrace, není však možné přehlížet řadu 

vzájemných diferencí. 

87

Literatura 

Castles, S. – Miller, M. J.: The Age of Migration; International Population 

Movements in the Modern World. The Guilford Press, New York 1993. 

Cizinci v České republice 2003. Český statistický úřad, Praha 2003. 

Černík, J.: Migrační trendy v Gruzii a azylová migrace do České republiky. 

(Výzkumná zpráva pro OAMP MV ČR), International Organization for 

Migration, Praha 2003. 

Demuth A.: Some Conceptual Thoughts on Migrant Research. In: Theoretical 

And Methodological Issues In Migration Research Agozino, B. (ed.). Aldershot, 

Asghate 2003, pp. 21-59. 

Drbohlav, D. - Lupták, M. - Janská, E. - Bohuslavová, J.: Ruská komunita 

v České republice (Výzkumná zpráva pro MV ČR) Praha : Přírodovědecká 

fakulta Univerzity Karlovy, P raha 1999. 

Drbohlav, D. – Lupták, M. – Janská, E. – Šelepová, P.: Ukrajinská komunita 

v České republice. (Výzkumná zpráva projektu pro MV ČR) Praha, 

Přírodovědecká fakulta UK 1999. 

Drbohlav, D. - Ezzedine-Lukšíková, P.: Integrace cizinců v ČR: Studie 

arménské, vietnamské a ukrajinské komunity v Praze a Středočeském kraji 

(Výzkumná zpráva pro Odbor migrace a integrace cizinců MPSV ČR), 

Mezinárodní organizace pro migraci, Praha 2004. 

Hardship abroad or hunger at home: A Study of Irregular Migration from 

Georgia. International Organization for Migration, Ženeva 2001. 

Horáková, M.: Integrace cizinců na trhu práce v České republice. Výzkumný 

ústav práce a sociálních věcí, Praha 2001. 

Horáková, M. – Polívka, M. – Pfeifer, P.: Nelegální zaměstnávání cizinců jako 

překážka v jejích integraci na trhu práce. Část I. Metodické postupy užívané ke 

zkoumání fenoménu nelegální práce ve vybraných zemích. Výzkumný ústav 

práce a sociálních věcí, Praha 2001. 

Humphrey, C.: The unmaking of Societ Life: Everyday Economies after 

Socialism. Cornell University Press, New York 2002. 

88

Integrace cizinců na území České republiky (Výzkumné zprávy a studie 


vlády České republiky č. 1266/2000 a 1260/2001) AV ČR, Praha 2003. 

Maroušek, J: Arménští imigranti a jejich integrace do české společnosti 

(Výzkumná zpráva sestavená na základě etnografického terénního výzkumu ve 

vybraných lokalitách na území ČR), Univerzita Karlova v Praze, Filozofická 

Fakulta, Ústav etnologie, Praha 2003. 

Migration Trends in Eastern Europe and Central Asia. International 

Organization for Migration, Ženeva 2001. 

Stalker, P. The Work of Strangers: A Survey of International Labour Migration. 

International Labour Office, 1994. 

Trends in International Migration. OECD, SOPEMI, 2002. 

Uherek, Z. Rekonstrukce vybraných podmínek života pracovní migrace 

z Ukrajiny v České republice na základě šetření na Zakarpatské Ukrajině. In: 

Analýza zdravotní péče o cizince v České republice, IZPE, Kostelec nad 

Černými lesy 2001. 

Zpráva o situaci v oblasti migrace na území České republiky za rok 2002. 

Ministerstvo vnitra ČR, Praha 2003 

http://www.mvcr.cz/dokumenty/migrace/2002/zprava02.doc 

Tabulková příloha 

Tabulka č. 1 

Povolení k zaměstnání cizinců 1994-2002 

Země 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 

Ukrajina 12682 26748 42056 25166 19255 16646 15753 17473 19958 

Moldavsko - 180 295 1 959 2 074 1 438 1 446 1 377 1 412 

Bělorusko - 279 851 2 469 2 014 1 305 1 139 1 028 1 191 

Rusko 639 726 925 1 145 1 129 1 151 1 016 887 930 

Arménie - 453 465 335 256 207 194 156 147 

Zdroj: MPSV ČR 

Zpracování dat: ČSÚ 

89

Tabulka č. 2 

Cizinci s platným živnostenským oprávněním 1996-2002 

Země 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 

Ukrajina 2670 8696 9942 19521 21402 21590 19047 

Rusko 552 873 816 1 550 1 842 1 890 1 667 

Bělorusko 35 111 149 364 460 446 383 

Moldavsko 9 62 89 292 406 416 382 

Arménie 197 307 254 329 348 365 333 

Zdroj: MPO ČR 


Tabulka č. 3 

Povolení k zaměstnání cizinců – počty podle státního občanství, typu povolení a požadavků na 

vzdělání u vykonávané profese k 31.12.2002 

Individuální povolení a povolení v rámci kontraktů celkem 

Země 

z toho Vyžadující vzdělání 

celkem 

% žen 

Ukrajina 

Moldavsko 

Bělorusko 

Rusko 

Arménie 

19 958 

1 412 

1 191 

930 

147 

ženy dělnická středoškolská vysokoškolská 

6 761 19 232 398 

328 

501 1386 13 

13 

624 1 048 37 

106 

427 354 146 

430 

41 108 13 

26 

34 

35 

52 

46 

28 

Zdroj: MPSV ČR 


Tabulka č. 4 

Ekonomická aktivita a povolení k pobytu cizinců podle státního občanství k 31.12.2002 – 

vybrané země 

Ekonomicky aktivní 

Země celkem platné povolení 

k zaměstnání 

Ukrajina 

Rusko 

Moldavsko 

Bělorusko 

Arménie 

39 005 

2 597 

1 794 

1 574 

480 

19 958 

930 

1 412 

1 191 

147 

cizinci 

s platným 

živnostenským 

oprávněním 

19 047 

1 667 

382 

383 

333 

Pobyt celkem 

59 145 

12 813 

2 760 

2 728 

1 005 

Poměr 

zaměstnanost / 

pobyt 

0,66 

0,20 

0,65 

0,58 

0,48 

Zdroj: MPSV ČR, MPO ČR, MV ČR 


90

Pracovní migrace ze Zakarpatské Ukrajiny do ČR 

Zdeněk Uherek – Naďa Valášková – Kateřina Plochová - Mikuláš Mušinka 

ÚVOD 

Cílem tohoto textu je prezentovat výsledky terénního šetření v Zakarpatské 

oblasti Ukrajiny jako zdrojového prostoru migrace do České republiky. Jeho 

prostřednictvím bychom chtěli odpovědět na otázky týkající se motivace 

k migraci z této oblasti, uskutečnění transferu do České republiky a strategií 

nakládání s prostředky, které byly migrací a pracovními aktivitami získány. 

Historické údaje 

Uvedeme zde několik základních údajů o vývoji území, které bylo nazýváno 

obvykle Uherskou Rusí a od roku 1919 do roku 1945 v rámci Československa 

neslo oficiální název Podkarpatská Rus (označované též např. jako 

Podkarpatsko, Karpatská Rus). 

Období do roku 1919 

Území bývalé Podkarpatské Rusi o rozloze přes 12 tisíc čtverečních kilometrů 

bylo pokryto rozsáhlými hlubokými karpatskými lesy s nížinným pásem hlavně 

na jihu země u řeky Tisy. V době stěhování národů sem přicházeli ze severu 

slovanské kmeny a z volně přístupného jihu od 10. století Maďaři a Slované 

z Bulharska. V průběhu 10. století byla část území součástí Kyjevské Rusi, 

avšak již od 11. století až do roku 1919, po skončení první světové války a 

rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, území bývalé Podkarpatské Rusi bylo 

pod uherskou správou. V roce 1241 tatarský vpád do střední Evropy, který 

procházel karpatskými průsmyky, zpustošil zemi tak, že se téměř vylidnila 

(Perfeckij 1924: 7-30). V následujícím století ji osídlovali hlavně rusínští 

pastevci (usuzuje se, že v polovině 14. století mnoho rusínských rodin přivedl 

kníže Fedor Korjatovič z Haliče), z jihu se stěhovali Maďaři a Rumuni, ze 

severozápadu Němci. Od 14. století měla na současnou kompozici obyvatelstva 

vliv valašská kolonizace, která směřovala dále na západ přes Slovensko 

k moravsko-slovenské hranici. V 16. století rusínské obyvatelstvo tvořilo 

většinu populace (Hořec 1995: 12-13). 

Část podkarpatorusínského obyvatelstva plnila funkci pohraniční stráže a 

požívala určité výsady, které naposledy byly potvrzeny ve druhé polovině 15. 

91

století. Po potlačení selského povstání Jiřího Doži v roce 1514 byla privilegia 

zrušena. Uherská správa se snažila, aby obyvatelstvo opouštělo kočovný 

pastevecký život, podrobilo se poddanským povinnostem a pracovalo na 

zřizovaných statcích (Hořec 1995: 12-13). 

Zejména po zrušení poddanství v rakouské monarchii v roce 1848 přicházeli na 

území bývalé Podkarpatské Rusi jednotlivě Češi jako řemeslníci, lesníci, 

podomní obchodníci aj. Byli zde rovněž Slováci, z nichž část tvořila kompaktní 

vesnická osídlení. Od druhé poloviny 19. století rostl počet židovských 

imigrantů z Polska a Ukrajiny, kteří prchali před pogromy. V období 

bachovského absolutismu byli na toto území často vysíláni jako úředníci do 

státní správy Češi. Důvodem byla jejich příslušnost ke slovanským národům a 

jazyková příbuznost, která jim umožňovala domluvit se s místním 

obyvatelstvem (Krofta 1936: 23). 

V důsledku migračních pohybů příslušníků různých národů vyznačovalo se toto 

území poměrně složitou etnickou situací s prolínáním různorodých kulturních 

vlivů. V 19. století, v období sílících národnostních aktivit v Rakousku, resp. 

Rakousku-Uhersku, orientace původního ukrajinského obyvatelstva, historicky 

označovaného jako rusínské obyvatelstvo (zde tyto etnonyma užíváme jako 

synonyma), které tvořilo většinu na Podkarpatské Rusi, byly nejednotné. 

Podle maďarského úředního soupisu z roku 1910 z 656 tisíc obyvatel mateřskou 

řeč rusínskou deklarovalo na 320 tisíc osob, maďarskou téměř 170 tisíc, na 

třetím místě byly osoby deklarující řeč židovskou (85 tisíc), pak německou (62 

tisíc), rumunskou (15 tisíc), slovenskou (4 tisíce). Co do náboženství většina 

Rusínů byla řeckokatolického vyznání (uniaté), 86 menší část se hlásila 

k pravoslaví, Maďaři byli většinou katolíci, mezi Židy působila církev 

izraelitská (Dokumenty 1997: 6-7). 

Meziválečné období 

Již od konce 19. století pracovní migrace ukrajinského obyvatelstva z bývalé 

Podkarpatské Rusi směřovala také do zámoří, zejména do USA. Začátkem 

masové emigrace Ukrajinců do USA se považuje rok 1877, kdy skupina 

ukrajinských vesničanů z bývalé Podkarpatské Rusi přijela pracovat do dolů ve 

východní Pennsilvánii (Lanovyk 1999: 216). P. Magocsi (1995) uvádí, že 

v letech 1880-1914 se za moře vystěhovalo asi 225 tisíc karpatských Rusínů. A 

právě z jejich řad vzešla iniciativa přičlenění Uherské Rusi k Československu. 

Během první světové války, kdy se formovaly názory na vytvoření 

samostatného státu Čechů a Slováků, o území Uherské Rusi se neuvažovalo. 

86 Unie mezi pravoslavnou církví a katolickou církví byla podepsána v Užhorodě v roce 1646. 

92

Rozpadající se Rakousko-Uhersko vedlo však i Rusíny k úvahám o státoprávním 

uspořádání jejich území. Americké prostředí umožnilo rusínským emigrantům 

nejen získat práci a obživu, ale také poznat demokratické tradice a uplatnit je i 

v případě rozhodování o osudu jejich země. V červenci 1918 se Americká 

národní rada rusínská usnesla na rezoluci, aby se bývalá Podkarpatská Rus stala: 

a) úplně nezávislou, nebo b) spojila se s Haličí a Bukovinou, nebo c) dostalo se 

jí autonomie v rámci jiného státu. Dne 21. října 1918 (týden před vyhlášením 

samostatnosti Československé republiky 28. října 1918) rezoluce byla předána 

americkému presidentu W. Wilsonovi (Krofta 1995: 31). Podle plebiscitu 

zástupců amerických Rusínů z 12. listopadu 1918 bylo 67 % pro připojení 

k Československu, 28 % pro připojení k západní Ukrajině a nepatrné množství 

pro spojení s Ruskem, Maďarskem a Haličí s Bukovinou. Mluvčí amerických 

Rusínů dr. Hryhorij Žatkovič jednal o této záležitosti jak s prezidentem USA W. 

Wilsonem, tak s T. G. Masarykem (Hořec 1994: 15-16). 

Přímo na Podkarpatsku byla situace složitější. Byly zde tendence pro setrvání 

v dosavadním svazku s Maďarskem jako její autonomní část i tendence připojení 

k západní Ukrajině a připojení k ČSR. Avšak v důsledku politického vývoje na 

jaře roku 1919 jako nejpřijatelnější varianta se ukázalo připojení 

k Československu. V Rusku se upevnila moc sovětů, Rudá armáda obsadila 

Kyjev, Západoukrajinská republika byla zlikvidována a v Maďarsku se ustavila 

bolševická „republika rad“. Dne 8. května 1919 delegáti Centrální ruské národní 

rady v Užhorodě požádali o připojení Podkarpatska jako autonomní části 

k Československu. Na základě smlouvy ze Saint-Germain z 10. září 1919 bylo 

území Podkarpatska přičleněno k Československu, které se zavazovalo zřídit na 

Podkarpatsku autonomii (Hořec 1994: 19-20). 

V listopadu 1919 tzv. generálním statutem byl určen oficiální název území 

v rámci Československa – Podkarpatská Rus s rozlohou 12 097 km 2 

(což 

představovalo rozlohu o něco větší než polovina Moravy nebo přibližně čtvrtinu 

rozlohy Čech). 

Podle výsledků sčítání lidu z 15. února 1921 bylo na území Podkarpatské Rusi 

necelých 606 tisíc obyvatel (Dokumenty 1997: 70). Jak poznamenává J. Nečas 

(1997: 6), po Rusínech (374 tisíc) nejvíce bylo Maďarů – téměř 103 tisíce, mezi 

nimiž byli i Židé. K Židům se přihlásilo přes 82 tisíc osob, avšak podle 

náboženského vyznání jich bylo 120 tisíc. Čechoslováků bylo něco přes 19 tisíc. 

Podle sčítání lidu z roku 1930 počet obyvatelstva Podkarpatské Rusi vzrostl na 

725 357 osob (sčítáno bylo přítomné obyvatelstvo), z nichž 709 129 osob bylo 

československých státních příslušníků (cizinců bylo přes 16 tisíc). Z nich bylo 

národnosti československé 33 961 osoba, ruské 446 916 osob, německé 13 249, 

maďarské 109 472, židovské 91 255, jiné a nezjištěné 14 276 osob. Z hlediska 

93

náboženského převládali řecko-katolíci (359 166), pak následovali pravoslavní 

(112 034) a po nich izraelité v počtu 102 542. Rozloha Podkarpatské Rusi činila 

260 848 ha (Statistický lexikon obcí 1937: XV). 

Hospodářské a sociální poměry – Podkarpatská Rus byla málo rozvinutou 

agrární zemí (zemědělství, pastevectví na horských loukách – „poloninách“) 

s neznačným průmyslem (těžba dřeva, solné doly, lomy na kámen aj.). Přibližně 

dvě třetiny obyvatelstva bylo činných v zemědělství. Přestože Podkarpatská Rus 

nebyla hustě osídlena, většině obyvatelstva se nedostávalo zemědělské půdy. 

Zhruba tři čtvrtiny území představovaly hory a pouze na jihozápadě země byla 

nížina. 87 Půda zde byla úrodná, avšak v jarním období byla zaplavována 

v důsledku tání horského sněhu (Drahný 1921: 56). 

Většina místních obyvatel hospodařila na malé výměře půdy (část půdy si 

rodiny pronajímaly). Z 18,684.000 katastrálních jiter výměry Podkarpatské Rusi 

připadalo necelých 50 tisíc katastrálních jiter na střední a drobné majitele půdy. 

Středních rolníků bylo na 3 200 a byli to většinou Maďaři v jižní části země. 

Značnou rozlohu půdy zabíraly velkostatky grófů Lonayayů, Erzenyho, 

Reismana aj. Majetek hraběte Schönborna představoval 232 tisíc katastrálních 

jiter (Nečas 1997: 54-56). 

Přestože v meziválečném období byla Podkarpatské Rusi udělena autonomie až 

v roce 1938, o kterou od počátku připojení k Československu usilovala, došlo 

tam k řadě pozitivních změn v hospodářském životě a také ve školství a 

vzdělanosti. I přes kritizovanou tzv. „čechizaci“ Podkarpatské Rusi, která bývá 

dokumentována například počtem českých škol a oddalovanou autonomií 

Podkarpatské Rusi, je oceňována zejména příznivá atmosféra v oblasti kulturněosvětové. 

O. Mišanyč (2002: 247) poukazuje na rozvoj spolkových aktivit, 

zejména spolku „Prosvita“ a na nebývalý rozvoj literární, I. Nebesnyk (2000) na 

rozvoj školství (základních škol, gymnázií i středních odborných škol) a 

zejména umění. 

Československá republika převzala území s málo rozvinutou průmyslovou a 

zemědělskou výrobou, s převahou obyvatelstva chudých sociálních vrstev 

s nízkou životní úrovní a vysokou negramotností a to vše ztěžovalo další rozvoj 

(Hořec 1994: 23). Přetrvávaly problémy nejen hospodářské, ale i náboženské, 

politické a jazykové. V oblasti náboženské se projevovaly rozpory mezi 

řeckokatolickou církví a pravoslavím, na politické scéně figurovala řada 

nejednotných stran a uskupení. Nedořešenou byla jazyková otázka. Byly zde 

87 V. Drahný a F. Drahný - autoři práce Podkarpatská Rus, její přírodní a zemědělské poměry (Praha 1921), 

znalci hospodářských poměrů na Podkarpatské Rusi, výstižně na str. 56 poznamenali: „Velká část území, aspoň 

3/4 jest hornatá. Hory pro zemědělce jsou tvrdým oříškem! Rolník zdejší se sice snaží bojovati s přírodou o svou 

existenci i na horách přes 1000 m vysokých, hledí obdělávati svá políčka, na nichž pěstuje oves, brambory a 

jarní žito, ale s malým úspěchem.“ 

94

tendence rusínské, ruské a též ukrajinské - maloruské (Paňkevyč 1923; Mušinka 

2002). 

Od počátku připojení Podkarpatské Rusi k Československu narůstalo množství 

informací o zemi, o které se vědělo velmi málo. Byly to především novinové a 

časopisecké články, ale rostl také počet knižních vydání (postupně problematika 

Podkarpatské Rusi byla začleňována i do českých školních učebnic, a to nejen 

v rámci výuky zeměpisu a částečně dějepisu, ale také bylo možné najít 

v čítankách ukázky ukrajinského, resp. rusínského, folkloru, povídky apod.). 

Jednalo se zejména o odbornou a populárně-vědeckou literaturu, ve které 

jednotliví odborníci se zabývali hospodářskou situací, zejména stavem 

zemědělství, situací politickou, náboženskou, jazykovou, poměry ve 

zdravotnictví, školství atd. 88 Vycházely statistické přehledy, mapy, turistické 

příručky, osobní vzpomínky aj. Určitý přehled vývoje do poloviny 30. let 

podává například publikace Podkarpatská Rus, která vyšla v Bratislavě v roce 

1936 jako sborník článků hospodářského, kulturního a politického zaměření. 

Z novějších prací jsou to sborníky Ukrajins’ki Karpaty (Užhorod 1993), 

Zakarpatsko (Bratislava 1995), Naukovyj zbirnyk Zakarpats‘koho krajeznavčoho 

muzeju (Užhorod 2002), slovensko-ukrajinský sborník Zakarpatská Ukrajina 

v rámci Československa (1919-1939), který v roce 2000 vydala v Prešově 

Filozofická fakulta Prešovské univerzity, aj. 

Z kulturně historického a etnografického hlediska byla tomuto území 

v meziválečném období věnována pozornost jak ze strany odborníků z řad 

ukrajinské a ruské emigrace žijících v Československu (P. Bogatyrev, S. 

Makovskij, A. Petrov, V. Sičynskyj , E. Perfeckij, J. Markov a řada dalších), tak 

i samotných Čechů – spisovatelů, malířů, hudebníků, publicistů aj. Dosud 

nejznámější je nesporně dílo Ivana Olbrachta, jehož kniha „Nikola Šuhaj 

loupežník“ stále nachází filmové i scénické zpracování. 

Z etnografických prací vzpomeňme alespoň knižní publikaci „Podkarpatská 

Rus“ od A. Kožmínové, která jako školní inspektorka a stipendistka Civilní 

správy Podkarpatské Rusi začátkem 20. let procestovala značnou část 

Podkarpatské Rusi, kde organizovala vzdělávací kurzy, mapovala místní 

rukodělnou výrobu, ale zároveň pomáhala s jejich prezentací (např. formou 

výstavek výšivek) a prodejem. Na svých cestách si všímala lidové kultury 

obyvatelstva, kterou také fotograficky zdokumentovala. Kniha přinesla mnohé 

cenné poznatky o životě a kultuře etnografických skupin Huculů, Bojků a 

Lemků (některé informace však postrádají bližší teritoriální specifikaci). 

88 Nejnověji o vývoji zeměměřictví, katastru a působení českých odborníků na bývalé Podkarpatské Rusi viz. 

Drbal Alexander – Nejedlý Václav: Historický přehled vývoje zeměměřictví a katastru na Zakarpatsku v období 

Rakousko-Uherska a Československa. In:Dějiny vědy a techniky, 36, 2003:19-44. 

95

Problematikou Podkarpatské Rusi z historického a národnostního hlediska se 

zabýval také například přední český archeolog L. Niederle, fyzickou 

antropologií hlavně J. Matiegka, J. Malý, V. Suk. K. Chotek napsal stručný 

přehled o lidové kultuře Podkarpatské Rusi do Československé vlastivědy 

(1933). D. Stránská plánovala skanzen lidové architektury se zastoupením i 

Podkarpatské Rusi. Při Slovanském ústavě v Praze vznikl „Sbor pro výzkum 

Slovenska a Podkarpatské Rusi“ (1928-1939) a založena byla Knižnice Sboru 

pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, jejímž redaktorem byl K. Chotek. 

Články vycházely také v sborníku Carpatica, který rovněž redigoval K. Chotek. 

Bibliografii prací hlavně kulturně-historického zaměření podal V. Budín (1996). 

Migrace v meziválečném období 

Migrace - Nedostatek pracovních příležitostí a malá výměra zemědělské půdy 

mezi převážnou většinou obyvatelstva bývalé Podkarpatské Rusi, vedly část 

obyvatel na sezónní práce zejména do uherských nížin a od konce 19. století i 

k vystěhovalectví především do Spojených států amerických a do Kanady. 

V letech 1901 až 1910 se vystěhovalectví pohybovalo v českých zemích kolem 

2,7 % (na 10 tisíc obyvatel), na Slovensku 7,7 % a na Podkarpatské Rusi to bylo 

4,5 %. V dalších deseti letech došlo k relativnímu snížení vystěhovalectví 

v českých zemích i na Slovensku - v Čechách a na Moravě (2,5 %), na 

Slovensku 3,3 %, avšak na Podkarpatsku se oproti předcházejícímu období 

zvýšilo na 5,3 %. Od roku 1922 do roku 1930 se z Československa vystěhovalo 

téměř 276 tisíc osob, z toho bylo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi 170 tisíc“ 

(Hořec 1994: 25). 

Podle publikace „Zprávy Státního úřadu statistického Republiky 

Československé“ v roce 1922 byl vydán vystěhovalecký pas (z hlediska 

současné terminologie se jednalo o cestovní pas) pro 39 429 osob. Z toho pro 

osoby s posledním bydlištěm v Čechách v počtu 13 469, na Moravě 6 282, ve 

Slezsku 1 138, na Slovensku 16 737 a na Podkarpatské Rusi 1 803. Většina osob 

z Podkarpatské Rusi deklarovala dočasné vystěhovalectví a kromě osob ruské, 

ukrajinské či karpatoruské národnosti v počtu 565 majitelů pasů a 203 

spolucestujících cestovní pasy obdrželi také Židé (537 osob), Němci a 

příslušníci dalších národností. Na 100 000 osob přítomných při sčítání lidu 

v roce 1921 připadalo v Čechách 50 osob s vystěhovaleckým pasem, na Moravě 

59, ve Slezsku 42. Nejvyšší počet byl na Slovensku - 139 a na 2. místě byla 

Podkarpatská Rus se 74 osobami (Zprávy…, roč. 1923, č. 103). V roce 1923 

došlo k poklesu počtu osob, pro které byl vydán vystěhovalecký pas (celkem 

32 341 osoba) a nejvýrazněji se pokles projevil na Podkarpatské Rusi (313 osob, 

přičemž vystěhovalectví natrvalo deklarovala pouze desetina z nich), což 

představovalo jen 13 osob na 100 000 obyvatel Podkarpatské Rusi (Zprávy…, 

roč. 1924, č. 25-26). Za rok 1925 jsou uváděny počty osob, pro něž byly vydány 

96

vystěhovalecké pasy do zámoří - celkem 19 350). Opět nejvyšší počty 

vykazovalo Slovensko (8 715, což představovalo 291 osobu na 100 000 obyvatel 

Slovenska) a nejnižší hodnoty Podkarpatská Rus se 475 osobami a 78 osobami 

na 100 000 obyvatel Podkarpatské Rusi (Zprávy…, roč. 1926, č. 32-33). Oproti 

roku 1924 se však vystěhovalectví z Podkarpatské Rusi zvýšilo, i když ne 

v každém případě osoba s vystěhovaleckým pasem se vystěhovala, ale zpravidla 

k vystěhování došlo. 

V meziválečném období migrační proudy do zahraničí neustávaly, byť ze strany 

zejména USA došlo ve 20. letech 20. století k regulaci přistěhovalectví se 

stanovením kvót přistěhovalců z jednotlivých států. Avšak docházelo i ke 

zpětnému pohybu. Část migrantů se po první světové válce vracela hlavně 

z Ameriky zpět na Podkarpatskou Rus a z ušetřených peněz zakupovala půdu 

(Drahný 1922: 108). V USA migranti často pracovali v dolech, v těžkém 

průmyslu. Reflexi těchto aktivit lze nalézt v tzv. „zarobitčanském“ folkloru, 

zejména v písních, které obsahují životní zkušenosti emigrantů – těžkou 

vyčerpávající práci a stesk po domově. Objevují se také články, které se 

zabývají problematikou pracovní migrace v korespondenci zakarpatského 

obyvatelstva v USA a Kanadě (Božuk – Paľok 1993: 77-86). 

Pracovní migrace však směřovala nejen do zahraničí. V českých zemích se 

Podkarpatští Rusíni uplatňovali hlavně jako zemědělští dělníci a v lesním 

hospodářství jako zkušení dřevorubci. Rovněž do českých zemí odcházeli mladí 

lidé za vzděláním vzhledem k tomu, že na Podkarpatské Rusi byla absence 

vysokých škol. V českých zemích mladší věkové skupiny mohly získat i 

středoškolské vzdělání – byla možnost výběru studia například i mezi dvěma 

ruskými gymnázii a jedním ukrajinským gymnáziem (Zilynskyj 1995: 36-38), 

které byly zřízeny v Československu v rámci tzv. ruské akce pro porevoluční 

emigranty z carského Ruska. 

Období, kdy Podkarpatská Rus byla začleněna do Československa je hodnoceno 

v literatuře rozporuplně, i když povětšině se oceňuje určitý pokrok, který byl 

dosažen v různých sférách hospodářského a kulturního života tamní společnosti. 

Někteří ukrajinští autoři (i z řad emigrace), kteří viděli možnost připojení bývalé 

Podkarpatské Rusi po první světové válce k „matce Ukrajině“, hodnotí toto 

období značně kriticky, spíše jako okupaci apod. a národnostní vize jsou pro ně 

prioritní bez ohledu na to, jaké důsledky by mohlo mít v té době připojení 

Podkarpatské Rusi k Ukrajině, která se stala součástí Sovětského svazu. Než 

v roce 2002 byla instalována v Užhorodě busta T. G. Masaryka, mezi zastánci a 

odpůrci tohoto záměru vznikla polemika v místním tisku. 

97

Období druhé světové války 

Konec 30. let před druhou světovou válkou byl poznamenán rozpadem 

Československé republiky. Podkarpatskou Rus postupně obsadilo Maďarsko – 

po první vídeňské arbitráži v listopadu 1938 ČSR ztratila jižní část Podkarpatské 

Rusi s největšími městy Užhorodem a Mukačevem. Jednotlivci Češi, Slováci i 

Rusíni prchali z obsazeného území. Na zbytku Podkarpatské Rusi byla 

14. března 1939 prohlášena samostatná Karpatská Ukrajina s premiérem Msgre. 

Augustinem Vološinem (Chudanyč 2000: 112-113). Již l5. března 1939 byl 

zabrán maďarskými horthyovskými vojsky i zbytek Podkarpatské Rusi. 

Ozbrojené oddíly - „Ukrajinská Sič“, které se postavily na odpor maďarské 

armádě, ukončily 16. března 1939 beznadějnou obranu. Pod Maďarskem byla 

Podkarpatská Rus šest let (Vaculík 1995: 8-9). 

Během druhé světové války s postupem sovětských vojsk směrem na západ 

většina bojeschopného obyvatelstva Podkarapatské Rusi vstoupila do Rudé 

armády, několik tisíc podkarpatorusínských vojáků bojovalo v řadách 

1. československého armádního sboru v SSSR a účastnilo se osvobozování 

Československa (Makara 2000: 46-47). 

Období od roku 1945 

Po druhé světové válce připadla bývalá Podkarpatská Rus Sovětskému svazu na 

základě smlouvy mezi ČSR a SSSR z 29. června 1945. Součástí smlouvy byl i 

protokol, který umožňoval osobám české a slovenské národnosti, kteří se tak 

octli na cizím státním území, optovat pro státní občanství ČSR. K přípravě opce 

vydala československá vláda 24. srpna 1945 vládní nařízení, které upřesňovalo 

okruh možných optantů. Optovat mohli českoslovenští občané – Češi a Slováci, 

kteří měli 29. června 1945 trvalé bydliště nebo domovské právo na Podkarpatské 

Rusi a stejné právo opce se vztahovalo také na osoby ruské a ukrajinské 

národnosti (včetně jejich rodinných příslušníků), které bojovaly v řadách 

československé armády za osvobození Československa (Vaculík 2001: 53). 

Jen do konce roku 1945 úřady obdržely 18 tisíc opčních prohlášení, zvláště od 

příslušníků 1. československého armádního sboru a jejich příbuzných, a také od 

Židů, kteří se vraceli z koncentračních táborů. V prvním čtvrtletí roku 1946 

přijaly dalších šest tisíc opčních prohlášení. S jejich vyřizováním se započalo 

ihned poté, co 30. ledna 1946 smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi 

vstoupila v platnost. Přednostně byla vyřizována opční prohlášení příslušníků 

zahraniční armády, kterých bylo podáno asi 4 tisíce. Několik set optantů-vojáků 

bylo židovského vyznání a při zkoumání jejich národnosti se postupovalo velmi 

liberálně. Na počátku roku 1946 bylo vyřízeno kolem 2 500 opčních prohlášení, 

98

z toho 700 pozitivně a 1 800 negativně (Vaculík 1997: 12). 

Opcí pro československé občanství, kterého se fakticky sami nevzdali, se octlo 

v českých zemích po druhé světové válce několik tisíc osob více či méně těsně 

spjatých s Podkarpatskou Rusí, kteří představovali v rámci velkého poválečného 

migračního pohybu v ČSR zvláštní skupinu. I když to byli českoslovenští 

občané, bylo jim potřeba v rámci sociálního programu zajistit novou existenci, 

takže jejich faktické postavení odpovídalo postavení reemigrantů, kteří přijížděli 

do Československa z ciziny. Usazovali se většinou v pohraničních městech a 

městečkách. Nevytvářeli větší enklávy a po demobilizaci Československé 

armády se spolu se svými rodinnými příslušníky rozptýlili po území Čech a 

Moravy. To byl jeden z důvodů, proč se v té době neorganizovali, jako jiné 

skupiny. 

B. Zilynskyj (2000: 63) spatřuje příčinu i v tom, že se u nich brzy projevovala 

tendence integrace s majoritním obyvatelstvem. Československá státní 

příslušnost z předválečného období a slovanské prostředí zde jistě sehrály 

důležitou roli. Určité pokusy byly zaznamenány zejména ve snaze o organizaci 

ukrajinských studentů z Podkarpatské Rusi v Čechách a vojáků-optantů, avšak 

nepřízeň státních orgánů neposkytla prostor pro výraznější aktivity. Část 

zakarpatských Ukrajinců měla trpké zkušenosti z pobytů v sovětských 

pracovních táborech a věznicích, které v poválečné atmosféře nebylo možné 

prezentovat (Levora - Dvořáková 1993; Demčík 1995). 

Podkarpatská Rus byla do územních struktur Sovětského svazu začleněna jako 

Zakarpatská oblast Ukrajiny. Části obyvatelstva se nevyhnuly deportace, vězení, 

združstevňování zemědělství. Na druhé straně se poukazuje na postupný růst 

vzdělanosti (například v roce 1949 byla v Užhorodě založena první univerzita na 

území Podkarpatska, resp. Zakarpatské Ukrajiny), rozvoj průmyslu a 

v neposlední řadě i turistiky vzhledem k tomu, že na rozdíl od převážně rovinaté 

Ukrajiny, se na Zakarpatí nachází jediný souvislý hornatý terén karpatského 

masívu s nejvyšší horou na Ukrajině – Hoverlou v nadmořské výšce 2061 m). 

Podle posledního sčítání lidu v bývalém Sovětském svazu v roce 1989 žilo na 

Ukrajině 51,7 milionu obyvatel. K 1. lednu 1991 Zakarpatská oblast, která je 

s rozlohou 12,8 tisíc km 2 , druhou nejmenší oblastí – krajem na Ukrajině, měla 

necelých 1,266 milionu. Hustota obyvatelstva představovala 99 obyvatel na km 2 , 

čímž se Zakarpatí řadilo na 9. místo z 25 oblastí Ukrajiny (Zastavnyj 1993: 17- 

18). Koncentrace obyvatelstva byla poměrně vysoká v nížinné části, kdežto 

hornaté území mělo řidší osídlení. Z hlediska národnostního v Zakarpatské 

oblasti v uvedeném roce žilo 78,4 % Ukrajinců (v roce 1959 to bylo 74,5 %), 

12,5 % Maďarů a 4 % Rusů. Češi samostatně uváděni nebyli, zato slovenskou 

99

národnost deklarovalo na Zakarpatí 7 329 osob (Zastavnyj 1993: 167). V roce 

1989 žilo na Zakarpatí 58 % vesnického obyvatelstva, čímž se Zakarpatská 

oblast řadila mezi 7 oblastí Ukrajiny s nižší než 50 % urbanizací (Zastavnyj 

1993: 192). 

Období od roku 1991 

V roce 1991 došlo k rozpadu Sovětského svazu a Ukrajina získala 24. srpna 

1991 nezávislost. 

Po desetiletém samostatném vývoji při sčítání lidu na Ukrajině v prosinci 2001 

byl počet obyvatelstva 48,860 milionu. Ve srovnání s rokem 1989 úbytek 

obyvatel představoval téměř 3 miliony osob. Od roku 1993 se na Ukrajině 

značně snížila porodnost a na úbytku obyvatelstva se podílela také emigrace. 

V Zakarpatské oblasti sčítání v roce 2001 zaznamenalo 1,258 milionu obyvatel, 

z toho 446 tisíc ve městech a 792 tisíc na vesnicích. Užhorod měl v roce 2001 

117,2 tis. obyvatel, Mukačevo 83,3 tis., Chust 29,1 tis. Převažující národnost 

zde byla ukrajinská. K ukrajinské národnosti se hlásilo 1,1 milionu osob, tedy 

80,5% obyvatel, k maďarské národnosti 151,5 tis. osob (12% obyvatel), 32,5 

tisíc obyvatel deklarovalo rumunskou národnost, 31 tisíc ruskou a 14 tisíc 

romskou národnost. 

V souvislosti s politickými změnami ve východní Evropě v 90. letech bylo 

možné v Československu zaznamenat vedle nebývalého zájmu o západní státy 

také částečný zájem o Zakarpatskou Ukrajinu - bývalou Podkarpatskou Rus, 

v oblasti cestovního ruchu, podnikatelských aktivit, humanitární pomoci i zájem 

o její dějiny a kulturu. Objevovaly se neoficiální tendence revize aktu připojení 

Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu v roce 1945 (zatímco na Zakarpatské 

Ukrajině se projevovala spíše snaha získat autonomii v rámci Ukrajiny). 89 

V Praze vznikly dvě společenské organizace, a to Obščestvo Rusínov a 

Společnost přátel Podkarpatské Rusi (obě organizace mají své pobočky i 

v jiných městech ČR), která v edici Podkarpatská Rus vydává knižní publikace. 

V současné době zejména členové těchto organizací poukazují na dosud málo 

využité obchodní možnosti mezi Českou republikou a Zakarpatskou Ukrajinou 

(na rozdíl například od aktivit maďarských podnikatelů jsou české podnikatelské 

aktivity na Zakarpatské Ukrajině nečetné). Uvedené společnosti též organizují 

humanitární pomoc, turistické aktivity na Zakarpatské Ukrajině atd. Uvolněním 

státních hranic se do organizování cestovního ruchu zapojily i některé české 

cestovní kanceláře a rozvíjí se i individuální turistika rodáků z bývalé 

89 V referendu z 1. prosince 1991, při němž se hlasovalo o nezávislosti Ukrajiny a prezidentovi, někteří místní 

činitelé v Zakarpatské oblasti prosadili i otázku o autonomii. Pro tento druh samosprávy hlasovalo 78 % 

obyvatelstva Zakarpatské Ukrajiny. 

100

Podkarpatské Rusi nebo lidí, kteří tam působili. Skupiny hlavně mladých lidí 

tam jezdí za romantikou krásné přírody (populární je především obec Koločava 

v Rachivském rajoně, kde pobýval spisovatel I. Olbracht a kde od roku 1997 

jsou pořádány každoroční ukrajinsko-české folklorní festivaly (Livinskyj 2002: 

17). V Praze proběhly výstavy fotografií zakarpatských dřevěných kostelíků F. 

Zapletala, soudobého života na Zakarpatí D. Kindrové atd. 90 O Zakarpatsko 

projevila zájem rovněž Česká televize, která tam natočila film „Písně polonin. 

Za hudbou na Podkarpatskou Rus“, v němž režisér Zdeněk Flídr představil krásu 

folklorního umění, chrámovou hudbu a přední současné zakarpatské soubory a 

orchestry (Kočík 2001: 9). 91 

Terénní data k migraci ze Zakarpatské Ukrajiny 

Základní korpus dat ze Zakarpatské Ukrajiny byl shromážděn v roce 2001 a 

průběžně doplňován do roku 2004 při dalších pobytech na Ukrajině. Informace 

byly shromážděny přibližně od 60 osob jak přímo v Zakarpatské oblasti, tak při 

jejich doplňování v České republice. Pro účel tohoto textu se pokusíme 

především stručně prezentovat výsledné teze. Méně se soustředíme na 

problematiku důkazu. 

Pracovní migrace do České republiky po roce 1989 ze Zakarpatské Ukrajiny 

navazuje na vzorce, které se vytvořily již dříve 

Pracovní migrace ze Zakarpatí není diskontinuálním jevem. Nebyla přerušena 

po připojení oblasti k Sovětskému svazu. Naopak v této době byla migrace 

z oblasti relativně silná. Jednalo se především o migrace do průmyslových 

regionů Sovětského svazu. Z oblasti také byly silné deportace politicky 

nespolehlivých osob. Zejména sezónní pohyb obyvatelstva za prací je zde 

považován za standardní způsob obživy. Je nasměrován tam, kde je nedostatek 

pracovní síly. Nekvalifikovaná pracovní síla ve stavebnictví je velice častým 

zaměstnáním. Dělníci ze Zakarpatí tuto roli plnili při budování železniční sítě na 

Slovensku v meziválečném období, při budování pohraničních opevnění 

v Čechách před druhou světovou válkou a byli takto zaměstnáváni i v období 

1945 – 1991 v rámci sovětské ekonomiky. 

Povědomí o možnostech výdělku v České republice je vícegenerační 

Po roce 1945 a 1948 se kontakty mezi Zakarpatskou Ukrajinou a českými 

zeměmi oslabily, ale nikoli zcela zmrazily. Vedle kontaktů, které měly enklávy 

Ukrajinců a Rusínů žijících v Čechách se svými příbuznými zde existovaly i 

spontánní ekonomické podnikatelské aktivity jednotlivců a skupin ze 

Zakarpatské Ukrajiny. Na Zakarpatské Ukrajině lze vyslechnout vyprávění o 

90 Viz N. Valášková: Výstava fotografií Floriána Zapletala v Praze. In: Český lid, 78, 1991: 63-64; Podkarpatská 

Rus ve fotografiích. In: Český lid, 83, 1996:75-76. 

91 Odborným poradcem a autorem průvodních textů uvedeného filmového dokumentu byl Mikuláš Mušinka. 

101

početných turistických zájezdech, které pořádala místní družstva do Prahy a 

dalších velkých měst, při kterých byly autobusy s turisty naloženy místními 

výrobky, jakými byly řezby ze dřeva, upomínkové předměty, vydělané ovčí 

kůže, dřevěné nebo kožené náramky, korále, krajinomalby, drátky na mytí 

nádobí apod. Tyto výrobky byly následně v Čechách odprodány překupníkům. 

Do Čech byly takové zájezdy pořádány za odměnu a jejich organizátoři 

předpokládali, že jejich účastníci při nich budou mít kulturní zážitky a současně 

budou mít možnost přivýdělku. Obchod většinou probíhal tak, že družstevníci za 

své zboží ihned dostali peníze a za ně nakoupili zase jiné zboží (průmyslové 

výrobky, elektroniku, luxusní potraviny) a to pak spotřebovali, vyměnili za 

protislužby nebo směnili za peníze na Ukrajině. Vědomí potenciální 

zprostředkovatelské sítě je důležitou podmínkou pracovní migrace a v případě 

českého prostoru zde při vytváření migračního mostu existovalo povědomí, že 

se bude na koho obrátit. 

V místním prostředí migrace za prací nedegraduje 

Vzhledem k tomu, že je migrace za prací ze Zakarpatí dlouhodobým 

kontinuálním jevem, není považovaná za výraz sociálního neúspěchu, není 

společensky diskvalifikující. Spíše naopak. I vysocí místní funkcionáři 

v Užhorodě a v Rachivě nás ubezpečovali, že migrace za prací má celou řadu 

pozitivních rysů. Lidé získávají nejen prostředky pro nákup zboží, ale získávají 

také prostředky na investice do místní ekonomiky, přivážejí si zkušenosti. Ti, co 

přijíždějí z pobytů v Evropě mají lépe vybavené interiéry domů, mají lepší 

zařízení bytů, přivážejí novou kulturu a pokrok. 

Česká republika je pro Zakarpatskou Ukrajinu jen jedním z mnoha cílových 

prostorů migrace 

Obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny velmi pečlivě sledují dění v České republice. 

Dovolujeme si vyslovit hypotézu, že vědí mnohem více o poměrech v České 

republice než vědí Češi o poměrech na Zakarpatské Ukrajině. Sledovat dění 

v zahraničí je pro místní obyvatelstvo velice důležité. Česká republika však není 

jediná. Obyvatelé kalkulují, jaká je situace v Portugalsku, v Itálii, na Slovensku 

atd. Migrační zkušenost je zde velmi vysoká a lidé kalkulují, jaká cílová země je 

za dané situace nejdostupnější. Zjednodušeně řečeno, cílové země jsou děleny 

do dvou kategorií. 

První kategorie je vhodná na dlouhodobé pobyty, případně vystěhovalectví. Do 

této kategorie se řadí Austrálie, Kanada, USA a další tradiční imigrační země. 

I odtud mají obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny relativně přesné informace. 

Do druhé kategorie spadají země vhodné na krátkodobější pracovní pobyty. Do 

této kategorie jsou zařazovány zejména snadněji dostupné evropské země. Vedle 

České republiky do této kategorie spadá především Rusko, další části Ukrajiny, 

102

Polsko, ale též Itálie, Španělsko, Portugalsko, Německo. V roce 2004 nejvíce 

Ukrajinců pracovalo v Rusku, odhad činí téměř 1 mil., v Itálii téměř 500 tis., 

v Polsku 300 tis., v ČR 200 tis., ve Španělsku 100 tis. Česká republika, přestože 

zde také část migrantů ze Zakarpatské Ukrajiny zůstává, je většinou zařazována 

do kategorie vhodné pro krátkodobé pracovní pobyty. Status České republiky se 

však v tomto ohledu v čase poněkud mění. 

Popularita České republiky jako cílové země pracovní migrace na Zakarpatské 

Ukrajině spíše klesá než stoupá 

Vzhledem k tomu, že je Česká republika považována na Zakarpatské Ukrajině 

za prostor vhodný především ke krátkodobé migraci, mají obyvatelé Zakarpatí 

velmi často pocit, že se jim příležitosti v tomto prostoru v současné době spíše 

uzavírají. Zvyšují se rizika, stoupají vstupní investice a zisk se zvýšením 

vstupních nákladů neroste. Pro dosažení adekvátního zisku je třeba prodlužovat 

délku pobytu a tím také investovat více práce. Tento trend vnímají obyvatelé 

Zakarpatí jako negativum. 

Při hodnocení situace v České republice respondenti velmi často artikulovali 

názor, že Česká republika byla optimálním cílem pracovní migrace přibližně do 

roku 1996. Zejména v první polovině 90. let bylo možné získat práci prakticky 

bez vstupních investic. Vstupní investicí byla cesta do České republiky a získání 

základní vědomosti o tom, jak práci získat. Samotná migrace nebyla 

institucionalizovaná. Dobře aplikovatelná na danou situaci je teorie migračních 

sítí, které se tvořily tak, že si jednotliví rodinní příslušníci a sousedé předávali 

informaci o vhodných podnicích, někdy si i „štafetově“ předávali pracovní 

místa. Tři měsíce nebo déle určité povolání vykonával jeden rodinný příslušník, 

pak místo předal dalšímu. Vytváření neformálních sítí kolem zdrojů pracovních 

míst byl první krok k institucionalizaci migračních toků. 

Působení institucionální teorie migrace je patrné přibližně od poloviny 90. let, 

kdy v organizaci migračních toků začínají hrát rozhodující úlohu soukromé 

legální, pololegální nebo nelegální organizace, které zprostředkovávají práci a 

usnadňují cestu na český pracovní trh. Skutečnost, že tyto organizace začínají 

převažovat nad spontánní migrací má celou řadu příčin. První je, že migrace je 

výnosným obchodem a zprostředkující instituce začnou samy vytvářet překážky, 

aby mohly bohatnout na jejich překonávání. Druhou příčinou bylo, že nabídka 

pracovní síly začala ve druhé polovině 90. let převyšovat poptávku a získání 

zaměstnání nebylo již tak snadné. Třetí příčinou byla zvyšující se rizika 

perzekuce ze strany českého státu. Zejména pro velké podniky zaměstnávající 

pracovní migranty začalo být výhodnější najímat si na práci firmy a nikoli 

jednotlivce. Odpovědnost za pracovníky nesla zprostředkující firma a nikoli 

podnik, pro který byla práce v Čechách vykonávána. Na tuto formu 

institucionalizace pracovní migrace bylo třeba adaptovat pracovní sílu. Dělo se 

103

tak nátlakem na přizpůsobení se podmínkám. V této době se objevují vyprávění 

o tom, jak mafie přepadají autobusy s dělníky a vybírají od nich různě poplatky, 

někdy i celý několika měsíční výdělek, vyprávění o růstu organizovaného 

zločinu, zprávy o náboru švadlen na Ukrajině, které po příjezdu do Čech byly 

nuceny vykonávat prostituci a podobně. 

Při otázkách na téma mafie odpovídali respondenti, že mafie spíše působí 

v Polsku a v České republice než na Zakarpatské Ukrajině, kde se lidé navzájem 

znají a pro organizovaný zločin zde není prostor. Naopak v Čechách si policie, 

podle názoru respondentů, myslí, že co si Ukrajinci udělají mezi sebou je jejich 

věc a proto v těchto podmínkách mafie bují. 

Třetí fází institucionalizace bylo pak zavedení vízové povinnosti mezi Českou 

republikou a Ukrajinou dne 18. června 2000. Další překážku, tentokrát vytváří 

český stát a za úplatu ji také odstraní a umožní vstup do republiky. Tímto 

krokem na jednu stranu reguluje migrační tok, na druhou stranu dovrší 

institucionalizaci zprostředkování práce. Od poloviny 90. let se nábor pracovní 

síly stále častěji odehrává již na Ukrajině a po zavedení vízové povinnosti je 

tento trend ještě výraznější. 

Po roce 2000 směřoval trend k tomu, že zprostředkovatel práce zařizoval 

veškeré formality s výjezdem, prací a ubytováním a pracovník za tyto úkony 

platil srážkami ze mzdy, kterou získal v cílové zemi. Klienti, jak jsou na 

Ukrajině tito zprostředkovatelé nazýváni, tak na jedné straně získávali poplatky 

za poskytnuté služby, na druhé straně smluvní částky za práci pracovníků 

v České republice, kterou pak najatým pracovníkům přerozdělovali. Vysoce 

lukrativní obchod vede k velkému bohatnutí těchto firem. 

Problémy spojené se získáváním víz byly publikovány např. v ukrajinském 

časopise „Porohy“, určeném pro Ukrajince v České republice, kde byl otištěn 

rozhovor s jednou z ukrajinských turistek o osobní zkušenosti se získáním víza, 

a příspěvek byl výstižně nazván „Peníze dělají peníze“. Jak uvedla, jestli člověk 

potřebuje vízum, v podstatě to není problém, když jsou peníze. Existují domácí 

„firmy“, které vízum za peníze zajistí. Nejedná se jen o vízum do České 

republiky, ale i do Izraele, Portugalska, Koreje aj. Žena však nechtěla vízum 

získat jejich prostřednictvím a podstoupila několikadenní anabázi před českým 

velvyslanectvím, kde se tísnilo 300 - 600 žadatelů denně. Poznamenala, že 

„kluci ze Zakarpatí“ tam stáli frontu 21 dní“. Výdaje na pořízení víza vyšly 

tehdy na 250 hriven, turistické vízum na 15 dní na 27 USD zaplacené na 

velvyslanectví. Žadatelé o víza uváděli, že se za den vyřídilo přibližně 50 

žádostí. Fronty před velvyslanectvím si organizovali Ukrajinci sami. Pracovníci 

zprostředkovatelských firem chodili přednostně. V časopisu Porohy žena dále 

popisuje: „Žádost o vízum je třeba vyplnit v češtině. Neumíte-li to, za 2-5 USD 

104

vám ji někdo vyplní. I potřebné fotografie zhotoví, prodají čaj atd. Ale vše je 

dražší než ve městě. Dokonce 15-20 žen chodí kolem a ptá se, zda nepotřebujete 

nocleh. Ceny jsou 35-50 hriven na noc. Dvanáct žen nás spalo na podlaze za 35 

hriven. Hotelů je dostatek, ale za 65 hriven na noc. Vyzvednout hotové vízum už 

je jednodušší, nejvíce 10 dní a máte to, záleží na tom, kolik jich bude chodit 

z firem. Já jsem stála 4 dny.“ 

Individualizace vyřizování cestovních dokladů, případně pracovních víz, sice 

částečně omezuje rozsah služeb, které zprostředkovatelské firmy poskytují, ale 

neindividualizuje pohyb osob na pracovním trhu. Tyto firmy působí částečně 

jako zaměstnanci, částečně jako živnostníci, kde firmu tvoří pouze jedna osoba, 

která zaměstnává sama sebe. Od 20. ledna 2004 však funguje již český konzulát 

také ve Lvově a fronty před kyjevským konzulátem se tím zmenšily (Porohy, č. 

1, 2004, str. 10). 

Dalším obchodem se stalo půjčování peněz příslušného násobku životního 

minima nutného k turistickému vízu (bylo 35 USD na den). Příslušnou sumu 

bylo velmi často možné půjčit od řidiče autobusu za poplatek. Poplatek býval 

cca 35 USD. 

Zmíněný trend směřuje k selekci na migračním mostě. Z migračního proudu 

jsou postupně vytlačováni zájemci o drobný přivýdělek, kteří migrovali do Čech 

na příležitostnou práci například během dovolené, a zůstávají osoby, které 

mohou do zabezpečení migrace investovat více prostředků, času a kteří umí 

využívat vzniklých sítí a institucí. Pracovníci z Ukrajiny se velmi často shodují 

v názoru, že při plném pracovním nasazení se v současné době nevyplatí 

pracovat v České republice dobu kratší než pět měsíců. 

Pro zahraničního dělníka není podstatným rozdílem, zda odevzdává peníze státu 

nebo zprostředkovatelské organizaci 

Při rozhovorech na Zakarpatské Ukrajině jsme zaznamenali tendenci zvažovat 

výši částky na náklady na pracovní migraci před úvahami o tom, komu je částka 

poskytována. Pro ukrajinské dělníky je činnost českého státu a jeho 

zaměstnanců pravděpodobně ještě méně čitelná než činnost zprostředkujících 

institucí. Hledají cestu nejmenších nákladů a nejmenších rizik. Uvažují, kdo je 

bude více ohrožovat, pokud mu nezaplatí. Státní instituce jsou pro ně spíše 

nebezpečím než ochranou a organizací poskytující služby. Tématiku přesně 

vystihl Jan Černík v předchozí kapitole. 

Pokud se respondenti mohli setkat se státními zaměstnanci, byla to především 

cizinecká policie. Zkušenosti s ní byly především negativní. Byl to orgán, před 

kterým se museli skrývat, který u nich prováděl noční kontroly, ztěžoval, nebo 

jim znemožnil pracovní pobyt. Jeden z našich respondentů uvedl, že byl 

105

zaměstnán jako zahradník v jednom domku kousek za Prahou, v Čechách 

pobýval nelegálně. Byl zadržen cizineckou policií a říkal, že byl tři dny držen 

v cele předběžného zadržení, pouze o chlebu a vodě. Stěžoval si na špatné 

chování ze strany cizinecké policie, po třech dnech byl z Česka vyhoštěn, 

všechny své osobní věci byl nucen zanechat v místě svého nelegálního 

pracovniště. Stát je proto pro tuto skupinu lidí především chápán jako represivní 

organizace. Na zprostředkujících institucích naopak negativně hodnotí zejména 

jednání, které neodpovídá předběžným ujednáním, například nižší plat, než byl 

dohodnut, nevyplacení poslední mzdy před odjezem do zdrojové země a 

podobně. 

Práce v České republice nepřipadá dělníkům ze Zakarpatské Ukrajiny extrémně 

namáhavá a komunikace s českými obyvateli problémová 

Při rozhovorech s respondenty jsme se setkali spíše s názorem, že práce v České 

republice není lehká, ale proto jsou na ni konec konců najímáni. Velká část 

obyvatel Zakarpatské Ukrajiny je přesvědčena o tom, že umí pracovat a velmi 

často jim právě toto vědomí nekoresponduje s ekonomickou situací, ve které se 

nacházejí. Pracovní podmínky v České republice pravděpodobně nehodnotí 

negativně proto, že pracovně migrační zkušenosti z jiných zemí jsou obdobné 

nebo ještě horší. Velké pracovní nasazení, práce o víkendech, přesčasy většinou 

nevyžadují zaměstnavatelé, ale sami pracovní migranti, neboť si tím zkracují 

dobu pobytu a zvyšují zisk. Na zakarpatských vesnicích je široce rozšířená práce 

formou výpomoci bez smluvního stvrzení. Je to často těžká fyzická práce za 

minimální mzdu spojená s několikahodinovou docházkou (žena jde 8 kilometrů 

pěšky k soukromníkovi, aby mu tam usušila trávu na louce a po práci zase zpět). 

Na kontakty s obyvateli České republiky si většinou nestěžují. Nemají na ně čas. 

Vídají je spíše zdálky, náhodně. Mají relativně málo příležitosti k širší 

komunikaci. Spíše se jí bojí (podrobněji v následujících kapitolách). 

V ekonomice domácností znamená pracovní migrace především cestu 

k inovacím 

Příjmy z pracovních migrací do České republiky i jiných států byly velmi často 

spojovány s pojmem „hotové peníze“. Ekonomika domácností je z velké míry 

postavena na samozásobitelství potravinami i v případě, že jsou lidé zaměstnáni. 

Mzda je dodnes v řadě podniků a institucí nepravidelná, důchody minimální. 

Průměrná mzda se na konci roku 2003 pohybovala kolem 306 hriven za měsíc, 

důchody přibližně ve výši 80-120 hriven, příspěvek pro matky na mateřské 

dovolené 170 hriven. Nezaměstnanost odhadovali pracovníci ve státní správě 

přibližně 50%. Peníze od státu se vyplácejí nepravidelně. Nikoli každý měsíc. 

Maloobchodní ceny se přitom pohybují v následujících relacích: 

tričko, krátké kalhoty a srovnatelný textil cca 13 UAH. 

vysavač cca 280 – 550 UAH. 

televize 1000 – 1100 UAH. 

106

vrtačka 225 UAH. 

hifi souprava 1000 UAH. 

elektrická pila 10 UAH. 

šampon na vlasy Panthene pro V 10 UAH. 

prášek na prádlo 3 UAH. 

vodka ½ l. cca 6 UAH., nejlevnější 4 UAH. 

litr džusu 5 UAH. 

litr oleje 4,8 UAH. 

boty 75 – 115 UAH. 

Lékařská péče a léky se hradí. 

Kurs hrivny k americkému dolaru byl k 31. 12. 2004 5,3 hrivny za 1 USD. Při 

velmi přibližném převedení tohoto údaje do korunových relací to znamená, že 

přibližná hodinová mzda na Ukrajině bude činit asi 9,5 Kč / hod. při vysoké 

nezaměstnanosti, neproplácení přesčasů, sobotních a nedělních prací a 

nepravidelných mzdách. V České republice respondenti podle vlastních 

propočtů za nekvalifikovanou manuální práci dostávali přibližně 35-50 Kč / hod. 

Znamená to, že za hodinu práce v ČR si lze na Ukrajině koupit zhruba čtyři 

hodiny práce. Z této kalkulace může vycházet i pracovní migrant v České 

republice. A podle toho také se získanými prostředky nakládá. Investuje je tam, 

kde se nemůže vyhnout platbě v penězích a snaží se je investovat na 

Zakarpatské Ukrajině, kde se jejich hodnota zvyšuje. 

Z odpovědí respondentů vyplynulo, že nejvíce investují do bydlení na 

Zakarpatské Ukrajině, na druhém místě do vybavení domácnosti, na třetím do 

automobilu, na čtvrtém místě do elektroniky. Bydlení a vybavení domácnosti je 

jednoznačně otázkou investice v místě bydliště, automobil se někdy pořizuje 

v České republice a cestuje se s ním na Zakarpatí, elektronika se frekventovaně 

pořizuje v zahraničí, protože je tam levnější. Nesetkali jsme se s osobou, která 

by začala po pobytu v České republice na Zakarpatské Ukrajině podnikat. 

Pracovní migrace ovlivňuje organizaci rodinného života 

Pracovní migrace nejsou jen zisky, ale i ztráty. Především se jedná o fenomen 

rodin dlouhodobě žijících bez jednoho partnera, dětí vychovávaných prarodiči, 

kdy oba rodiče jsou dlouhodobě v zahraničí. 

Zaznamenali jsme též případy rozpadu rodin. Například rodina ve Svaljavě má 

otce již pět let v Praze, kde žije s jinou ženou. Setkali jsme se i s opačným 

případem, kdy v Čechách žila a pracovala matka a její syn, který žil u svých 

prarodičů, za ní jezdil na letní prázdniny. 

Odpověď na otázku, jaké dopady to má na každodenní soužití v rodině a 

organizaci rodinného života by si však vyžádala samostatné šetření. 

107

K legalizaci pobytu pracovního migranta jsou používány různé strategie, 

například žádost o azyl 

V minulých letech došlo k poměrně mnoha případům, kdy občané Ukrajiny 

požádali v Čechách o azyl. V letech 1990 až 2003 požádalo o azyl celkem 9 250 

občanů Ukrajiny, z čehož nejvyšší počet žadatelů byl v roce 2001, kdy o azyl 

požádalo 4 419 Ukrajinců 92 . Jeden z respondentů uvedl, že jeho bratr získal 

v roce 2000 v Čechách azyl. Po absolvovaní všech procedur se mu však začalo 

velmi stýskat po domově. Domů na Ukrajinu se ale bojí vrátit, neboť se 

domnívá, že by byl na Ukrajině sankciován, popřípadě uvězněn. Hraje prý 

automaty, pije a celou svou situaci nese velice špatně. Náš respondent uvedl, že 

on by celou záležitost řešil jinak. V případě, že by chtěl žádat v Čechách nebo 

v jakékoli jiné zemi o azyl, zažádal by v prvé řadě o ruské občanství po babičce, 

teprve poté, co by ruské občanství získal, by zažádal o azyl. Nežádal by o něj 

jako ukrajinský občan, ale jako občan Ruska a na Ukrajinu by se kdykoliv mohl 

vrátit. 

Přestože pracovníci ze Zakarpatské Ukrajiny jsou nuceni pracovat v zahraničí, 

často zůstávají patrioty 

V roce 2001 položil Mikuláš Mušinka vedoucímu oddělení vnitřní politiky 

v Užhorodě otázku, co si myslí o tom, že v Čechách při výzkumech veřejného 

mínění Češi deklarují, že by na prvním místě nechtěli bydlet s Romy a na 

druhém místě s Ukrajinci. Dostalo se mu odpovědi, že je to jistě výsledek 

především ekonomické situace: „Já bych druhořadého souseda také nechtěl.“ 

Dodal též, že na Ukrajině to není všude stejné. Východ je výrazně rusifikovaný, 

západ má ale svou národní hrdost. Zvláště Zakarpatská Ukrajina je velmi krásná. 

Je tu krásná příroda, spousta minerálních pramenů, ideální podmínky pro 

cestovní ruch. Svoji odpověď ukončil slovy, že: „Ukrajina je nejduchovnější 

zemí Evropy.“ 

S tezemi o hezké přírodě, čistém vzduchu, minerálních pramenech a krajině 

předurčené k rekreačním účelům jsme se setkávali velmi často. Migranti mají 

zdrojovou oblast vesměs rádi a velmi často doufají, že se situace zlepší. Hovoří 

o ekologii, agroturistice, o tom, že dnešní rekreanti hledají i trochu nepohodlí 

(bohužel krásných hornatých oblastí a mnohem dostupnějších je v Evropě 

mnoho). Místní obyvatelé také hovoří o tom, že tamní prostředí přitahuje bohaté 

lidi z dalších částí Ukrajiny pro svou blízkost k západu. Lze potvrdit, že v řadě 

příhraničních obcí, jakou je například Storožnica, probíhá výstavba nákladných 

vil, které ovšem často zůstávají prázdné nebo nedokončené. Rozhodování o 

trvalém přesídlení do zahraničí velmi často nepřichází ani po dlouholeté 

zkušenosti s prací v zahraničí. 

92 http://www.mvcr.cz/uprchlici/statvse.html 

108

Použitá literatura 

Božuk, H. B. – Paľok, V. V.: Dokumenty Zakarpats‘koho Oblasnoho archivu 

pro trudovu emihraciju zakarpatciv u SŠA ta Kanadu. In: Ukrajins‘ki Karpaty. 

Užhorod 1993. 

Budín, V.: Podkarpatská Rus očima Čechů. Vydala Společnost přátel 

Podkarpatské Rusi. Praha 1996. 

Čynč, V.: Hroši robljať hroši (rozpoviď pro te, jak ukrajinci zdobuvajuť če’ski 

vizy). In: Porohy (Časopys dlja ukrajinciv u Čes’kij respublici), 2001, č. 1, str. 

13. 

Demčík, J. – Richter, K.: Můj útěk do gulagu. Praha 1995. Vydala Společnost 

přátel Podkarpatské Rusi. 

Dokumenty o Podkarpatské Rusi. Edice Podkarpatská Rus, Praha 1997. 

Drahný, V. – Drahný, F.: Podkarpatská Rus, její přírodní a zemědělské poměry. 

Praha 1921. 

Drbal, A. – Nejedlý, V.: Historický přehled vývoje zeměměřictví a katastru na 

Zakarpatsku v období Rakousko-Uherska a Československa. In:Dějiny vědy a 

techniky, 36, 2003: str. 19-44. 

Duleba, A. – Matlovič, R. – Ištok, R. – Konya, P., Švorc P. – Mušinka, M.: 

Zakarpatsko. Bratislava 1995. Vydal Slovak Academic Press, Slovenský inštitút 

medzinárodných štúdií. 

Hořec, J.: Země Naděje – o minulosti a současnosti Podkarpatské Rusi. Praha 

1995. 

Hořec, J.: Podkarpatská Rus - země neznámá. Jinočany 1994. 

Chudanyč, V.: Dijaľnisť avtonomnoho urjadu Karpats‘koji Ukrajiny v 1938- 

1939 rr. In: Zakarpatská Ukrajina v rámci Československa (1919-1939), 

AFPhUP. Prešov 2000, str. 103-114. 

Kočík, R.: U Čes’komu telebačenni zaveršeno robotu nad fiľmom pro muzyčne 

žyttja Zakarpattja. In: Porohy, (Časopys dlja ukrajinciv u Čes’kij respublici ), 

2001, č. 1, str. 9. 

Kožmínová, A.: Podkarpatská Rus. Praha 1920. 

Krofta, K.: Čechoslováci a Podkarpatská Rus. In: Podkarpatská Rus. Bratislava 

1936: str. 19-23. 

Krofta, K.: Podkarpatská Rus a Československo. Edice Podkarpatská Rus, sv. 7, 

Praha 1995. (Přetisk přednášky z roku 1935 - přednesena 27. a 28. října 1934 

v Užhorodě a Mukačevě.) 

Lanovyk, B. D. a kol.: Ukrajins‘ka emihracija: vid mynuvšyny do s‘ohodenňa. 

Ternopiľ 1999. 

Levora, V. – Dvořáková, Z.: Ze stalinských gulagů do československého vojska. 

Praha 1993. 

Livins’kyj, O.: V Koločavi čechy spivaly ukrajins‘ki pisni. In: Porohy (Časopys 

109

dlja ukrajinciv u Čes’kij respublici), 2002, č. 3, str. 17. 

Magocsi, P. R.: Karpatskí Rusíni. Karpatorusínske výskumné centrum. 1995. 

Makara, M. P.: Zakarpats´ka Ukrajina: šljach do vozjednanňa, dosvid rozvytku 

(žovteň 1944 – sičeň 1946 rr.). Užhorod 1995. 

Mušinka, M. (sest.): Ivan Paňkevyč a otázky spisovného jazyka. Prešov 2002. 

Mušynka, M.: Do henezy narodnoji kuľtury rusyniv-ukrajinciv karpats‘koho 

rehionu ta istoriji jiji doslidženňa. In: Ukrajins´ki Karpaty. Užhorod 1993. 

Nečas, J.: Politická situace na Podkarpatské Rusi (rok 1921). Edice 

Podkarpatská Rus, sv. 18. Praha 1997. 

Paňkevyč, I.: Jazyková otázka na Podkarpatské Rusi. Sb. Podkarpatská Rus. 

Praha 1923. 

Perfeckij, E.: Sociálně-hospodářské poměry Podkarpatské Rusi ve století XIII. 

až XV. Bratislava 1924. 

Podkarpatská Rus. Sborník hospodářského, kulturního a politického poznání 

Podkarpatské Rusi. Red. J. Zatloukal. Bratislava 1936. 

Statistický lexikon obcí v Republice Československé. IV. Země 

Podkarpatoruská. Praha 1937. 

Ukrajins’ki Karpaty. (Materialy mižnarodnoji naukovoji konferenciji 

„Ukrajins’ki Karpaty: etnos, istorija, kuľtura“. Užhorod 1993. 

Vaculík, J.: Hledali svou vlast. Edice Podkarpatská Rus, sv.8. Praha 1997. 

Vaculík, J.: Začleňování reemigratů do hospodářského života v letech 1945- 

1950. Brno 2001. 

Zakarpatská Ukrajina v rámci Československa (1919-1939). Filozofická fakulta 

Prešovské univerzity. Prešov 2000. 

Zastavnyj, F. D.: Naselenňa Ukrajiny. Ľviv 1993. 

Zilynskyj, B.: Ukrajinci v Čechách a na Moravě (1894) 1917 – 1945 (1994). 

Praha 1995. 

Zilynskyj, B.: Ukrajinci v českých zemích v letech 1945-1948. Praha 2000. 

Zprávy Státního úřadu statistického Republiky Československé. Roč. 1923, č. 

103, Praha 1923; Roč. 1924, č. 25-26, Praha 1924; Roč. 1926, č. 32-33, Praha 

1926. 

110

Ukrajinská pracovní migrace v České republice: případová studie 

Ondřej Červinka 

Úvod 

Tato práce si klade za cíl zmapovat průběh pobytu ukrajinských migrantů 

v České republice. 

Čtenář by se měl v první části práce seznámit s metodou mého výzkumu, 

s některými výsledky šetření Českého statistického úřadu, stejně jako se zákony 

souvisejícími s pobytem cizinců na českém území, legalizací vstupu, pobytu či 

práce. 

V další části jsou pak popsány některé způsoby, jakými lze takové zákony 

obejít, seznámíme se zde s některými ukrajinskými institucemi a médii, které 

vznikly pro potřeby cizinců. Pokusím se popsat průběh vstupu ekonomických 

migrantů do naší země a v neposlední řadě také jejich každodenní život, jak 

jsem ho poznal z řady tištěných i jiných médií a také z osobních zkušeností 

získaných v průběhu mého vlastního výzkumu. Výzkum byl prováděn formou 

kvalitativního šetření, které mi umožnilo být co nejkonkrétnější a současně co 

nejšíře postihnout situaci migrantů vybrané migrační skupiny v České 

republice. Kromě toho jsem zamýšlel postihnout každodenní život migrantů, 

který by také, při zobecnění nutném pro kvantitativní šetření, mohl zůstat 

z velké části nezaznamenán. 

Vzhledem k omezenému počtu informátorů, se kterými jsem byl ve styku 

(jednalo se o tři české informátory, skupinu pěti ukrajinských řemeslníků, dvě 

dělnice a pana F., který kromě zednických prací působil i jako příležitostný 

”klient”) a vzhledem k tomu, že množství informací z terénu bylo limitované a 

regionálně omezené a já jsem měl zájem představit co nejširší spektrum 

informací, zaměřil jsem svoji pozornost také na výsledky kvalitativních 

výzkumů, které koncem devadesátých let a v prvních letech našeho století 

provedli sociální, ale i přírodovědní odborníci jako Ivan Gabal nebo Dušan 

Drbohlav. 

Důležitou částí mé práce je představení ruských, převážně inzertních novin, 

novinových či internetových článků, a dalších stále ještě nepříliš četných 

publikací zabývajících se studovanou tématikou. Do jisté míry jsem mohl 

využívat i vlastních zkušeností ekonomického migranta, kterých jsem nabyl 

v průběhu roku 1999 ve Spojených státech amerických. 

111

Sběr informací o zvolené skupině jsem začal na sklonku léta roku 2003. Pan C., 

strýc jednoho mého známého byl majitelem nevelké tesařské firmy, 

specializující se na stavební práce na střechách domů. Ve svém podniku také 

dlouhodobě zaměstnával několik ukrajinských a jednoho rumunského dělníka, 

které ubytovával v dřevěných bungalovech postavených v prostorách zahrady 

jeho domu. 

Prostřednictvím jeho synovce jsem ho kontaktoval, stručně informoval o cílech 

mé práce a on souhlasil se spoluprací. Jen co se uvolní místo, najme mě spolu 

se svými zaměstnanci jako přidavače na některou ze staveb, a to za plat 

přibližně sedmdesát korun na hodinu. 

Stejnou práci vykonávali pro pana C. v předešlých letech i někteří mí čeští 

známí, takže jsem své přislíbené přijetí nepovažoval za nikterak problematické. 

V předběžně dohodnutém termínu, tedy někdy koncem srpna, však žádná práce 

nebyla a žádná se nenašla ani v nadcházejících týdnech. Určitou roli mohl hrát 

nedostatek mé kompetence v oblasti stavebnictví (v té době podnik sháněl 

schopného zedníka, který by mohl vést jisté stavební práce, jež přesahovaly 

znalosti ukrajinských zaměstnanců), z části byla jistě ve hře i určitá nedůvěra, 

kterou vzbuzoval můj účel pobytu. 

V té době jsem byl již ve styku s D., jakýmsi neformálním předákem celé 

skupiny, a začínalo být zřejmé, že ze zúčastněného pozorování přímo na jeho 

pracovišti nic nebude a já si budu muset vystačit pouze s rozhovory. Scházeli 

jsme se obvykle v jedné restauraci nedaleko od jeho bydliště. Své rozhovory 

jsem vedl prakticky výhradně s ním, částečně z důvodu jeho lepší znalosti 

češtiny, částečně, jak tvrdil, pro únavu ostatních. 

Pracovali nejméně šest dnů v týdnu, často až dvanáct hodin denně. Navíc jsme 

se setkali právě na konci mimořádně horkého léta, vzhledem ke kterému byli 

řemeslníci nuceni začínat práci již kolem šesté hodiny ranní, aby si mohli dát 

v poledne alespoň na jednu či dvě hodiny pracovní přestávku a vyhnuli se tak 

hodinám nejintenzivnějšího žáru. 

Byl jsem tedy téměř plně odkázán na informace pana D., který tak zastával 

úlohu zasvěceného klíčového informátora, poskytujícího mi podstatnou většinu 

informací nejen o sobě, ale i o svých spolupracovnících. 

Zpočátku se vše vyvíjelo pozitivně, já se mohl radovat z otevřenosti svého 

informátora a snad se jen snažit proniknout blíže k ostatním a skrze ně případně 

i do širší migrantské komunity. Brzy však začal D. projevovat, nepříliš 

intenzivně, ale přesto viditelně, určité obavy z mých opakovaných návštěv. 

112

”Měli jste někdy nějaké závažnější problémy s policií” ptal jsem se ho jednou: 

”Ne, nikdy nic vážnýho,” odpovídal: ”Nějaký pokuty od dopraváků, ale nic 

vážnýho. Uvidíme, jestli nám teď nějaký nezačnou,” říkal s vážnou tváří a díval 

se mi do očí. 

Před D. jsem vždycky zdůrazňoval přísnou anonymitu mého dotazování. Přesto 

se přede mnou několikrát napůl v žertu zmínil, že by se o sobě nerad dočetl 

v nějakém časopise. 

K definitivnímu zlomu došlo někdy v první polovině října, když jsem chtěl svou 

zamýšlenou několikatýdenní nepřítomnost využít k distribuci dotazníků, 

obsahujících základní orientační otázky pro celou migrantskou skupinu. Většina 

z nich odmítla dotazník vyplnit. 

Prostředníkem v distribuci dotazníků měl být pan C. Informoval mě, že se 

všichni bojí případné problematizace svých vztahů s českými úřady, když mi 

mají odevzdat informace v písemné formě. Tvrdili prý také, že některým 

otázkám nerozumí, nevědí jak odpovídat, a že se jim dotazník vyplňovat vůbec 

nechce. Obavy byly patrné i při zprostředkovávání dalších forem komunikace. 

Po jistém čase se mi podařilo přesvědčit část původní skupiny a některé nové 

řemeslníky, kteří přijeli po své vánoční dovolené, aby se uvolili alespoň 

k částečnému vyplnění dotazníků. Některé z otázek, především ty, které se 

týkaly způsobu získání práce v ČR pak cizinci vynechali. 

Ještě v říjnu jsem se setkal s V., zaměstnancem městské policie, který 

v minulosti po dobu několika let ubytovával migranty převážně ukrajinské 

národnosti. Některé z nich navíc příležitostně sám najímal na nějaké menší práce 

na jeho pražském domě. V. se brzy stal mým dalším informátorem, především 

mě ale seznámil s Ukrajincem F., v Čechách relativně dlouho žijícím zednickým 

živnostníkem a příležitostným ”klientem”. Také s ním jsem se později scházel 

v pražských restauracích, kde jsem se opět pokoušel dohodnout práci, v tomto 

případě jako přidavač na stavbě, na které pracoval. Nabídl mi padesát korun na 

hodinu čistého a dodal, že: ”Co za tebe budu dostávat já, je moje věc, jo 

Alespoň se budu moct vytahovat, že mám za přidavače Čecha,” smál se, ale ani 

tentokrát na práci nedošlo. Nedlouho po našem prvním setkání se nepohodl se 

svým zaměstnavatelem a ten mu dal výpověď. Zimní období není pro stavební 

práce příliš příznivé (byl právě konec listopadu), a tak měl F. problémy získávat 

zakázky i sám pro sebe, a další zaměstnance už nenabíral. Zůstali jsme spolu 

však i nadále alespoň v občasném styku, několikrát za měsíc, alespoň zpočátku, 

jsme se scházeli k dalším rozhovorům, obvykle za přítomnosti V. 

113

V době čekání na práci od pana F., spolu s tím jak se vytrácela důvěra v nějaký 

positivní výsledek, pokoušel jsem se kontaktovat případné zaměstnavatele přes 

novinové inzeráty, ať už to byla česká Anonce nebo ruskojazyčná Naša annonc. 

Úspěch se ale ani tentokrát nedostavil. Většina zahraničních agentur mě rovnou 

odmítala s tím, že jde o práci určenou pouze pro cizince, ostatní mě alespoň 

odkazovaly na stále další termíny, kdy by se mohlo nějaké místo uvolnit. 

Pan V. mi zatím domluvil spolupráci s dalším ukrajinským migrantem, který se 

ale schůzce na poslední chvíli vyhnul. Bál se patrně odepřít žádost, která padla 

přímo od příslušníka policie. Své zaměstnání vykonával v naprosté blízkosti 

policejní stanice a s místními policisty byl také často ve styku. Přesto mu setkání 

se mnou dle všeho přišlo nepříjemnější a především nebezpečnější než přímo 

s orgány policie. To mi jako pravděpodobné potvrdil i pan V. 

Důležitější setkání než toto, byly pak mé schůzky s panem Z., bývalým 

zaměstnancem jedné ruské právnické agentury, zabývající se spoluprací 

s cizinci, který mi v několika rozhovorech dodal cenné informace o podobě 

nových migrantských institucí. 

S posledními cizinci, které jsem kontaktoval, jsem se setkal na počátku jara 

prostřednictvím paní B. Byly to dvě sestry ze Zakarpatské Ukrajiny, pracující 

v ČR již několik let. Paní B. byla jejich nadřízenou v pražské továrně, kde byly 

zaměstnány jako baličky zboží. Počátek našeho rozhovoru byl ve znamení 

určitých rozpaků, způsobených převážně nepochopením cílů mého rozhovoru. 

Z informací paní B. nabyly přesvědčení, že mé otázky mají být cíleny směrem 

k ukrajinskému umění či folklóru a tak se jim můj zájem o způsob života a 

legalizace pobytu v Čechách zdál být dle všeho podezřelý. Přes otevřenost, se 

kterou mi později začaly odpovídat, se z našeho setkání již nevytratila určitá 

nervózní a stísněná atmosféra, ještě podtržená jazykovými bariérami. Další 

informace už jsem pak získával jen prostřednictvím paní B. 

Sociolog Miroslav Disman rozeznává čtyři základní zkreslení a jejich efekty 

v sociologickém průzkumu. Popsány byly jako zkreslení vznikající v průběhu 

výzkumu kvantitativního, jsem však přesvědčen, že jejich platnost lze alespoň 

zčásti vysledovat i ve výzkumech zaměřených kvalitativně. 

Jsou to: 

”I. Efekt morčete: Zkreslení vzniklé tím, že zkoumané osoby jsou si vědomy 

toho, že jsou zkoumány. 

II. Výběr role: zkoumaná osoba, jež si je vědoma, že je zkoumána, se bude 

chovat tak, aby se jevila v co nejlepším světle. 

114

III. Měření jako zdroj změny: výzkumný proces může vyvolat ve zkoumaných 

osobách postoje, které před tím neexistovaly. 

IV. Stereotyp ve volbě odpovědí: volba odpovědí je ovlivněna jinými faktory 

než míněním respondenta” (Disman, 2002 str. 132). 

Podstata prvního zkreslení se zdá být relativně jasná a není snad nutné ji 

z nějakého obecného hlediska hlouběji popisovat. V průběhu svých rozhovorů 

jsem se jí snažil vyhnout především pokusy o snižování formálnosti dialogů, 

snahou o plynulost a ”neformální” konverzaci, která se měla dotýkat vybraných 

témat plynule a nenásilně a posléze postupně prohlubovat získané informace. 

Zdá se však, že můj předpoklad byl do té míry naivní, do jaké byl právě onen 

efekt morčete přítomný a působící už před rozhovorem. Během rozhovoru bylo 

tedy velice obtížné, ne-li nemožné ho beze zbytku eliminovat. Jinými slovy, 

zdálo se, že samo vědomí, že je osoba zkoumána, převládalo nad jakoukoli 

mírou neformality, se kterou jsem se je snažil konfrontovat. 

D., můj první respondent a informátor, vyjadřoval už po první schůzce podivení 

nad mou žádostí o její zopakování, protože, jak se vyjádřil, předpokládal, že mi 

již veškeré informace poskytl a vracení se k nim mu přišlo nepochopitelné a 

zbytečné. ”Tak co můžeš chtít ještě vědět” ptával se mě často. Předpokládám, 

že v tomto postoji se odrážela jistá nechuť k rozhovorům vůbec, způsobená 

nezvyklostí situace a jejím nedostatečným pochopením, kdy je člověk zkoumán, 

a také potenciálním nebezpečím, které z takových rozhovorů mohlo pro D. 

vzejít. Nakonec jsem však byl překvapen jeho relativní otevřeností a ochotou 

odpovídat na všechny položené otázky. Jistá odvaha k otevřenosti 

v rozhovorech, přes vědomí možných problémů, byla ostatně znakem všech 

ukrajinských migrantů, se kterými jsem hovořil. 

S tím souvisí kategorie potenciálního zkreslení číslo II., nazvané ”výběr role”, 

kdy se stylizace informátorů nejevila velká. Místo očekávaného zkreslení se 

naopak dostavil kýžený efekt. 

Třetí zkreslení, tedy samo měření jako zdroj změny, by se mělo týkat především 

kvantitativního šetření. V oblasti kvalitativní by se snad projevovalo zvláště po 

nevhodně volených otázkách a přílišné formalizaci či špatném vedení 

samotného výzkumu. Chyby tohoto typu jsem se pokoušel eliminovat přímo 

v dynamice rozhovorů. 

Právní prostředí a základní statistické údaje 

Tato podkapitola má pouze orientační hodnotu. Neklade si za cíl právní výklad a 

nechce ho nahrazovat. Navíc je třeba brát v úvahu, vzhledem ke změnám 

115

v právních normách, její výraznou časovou omezenost. Zohledněny jsou zde 

normy v době zpracování studie, tj. na počátku roku 2004. 

Chce-li cizinec vstoupit na české území, potřebuje, není-li občanem země jejíž 

občané jsou mezinárodní smlouvou této povinnosti zbaveni, platné vstupní 

vízum. 

České právo rozlišuje tři základní druhy víz k takzvanému přechodnému 

pobytu: 

I. Vízum krátkodobé, které uděluje český zastupitelský či konzulární úřad, má 

platnost sto osmdesát dnů, a jeho držitel je pak oprávněn k pobytu na dobu 

devadesáti dnů. Krátkodobé vízum může být jednorázové či vícenásobné, je 

možné ho prodloužit, avšak součet dnů strávených na území České republiky 

(víza předchozího i prodlouženého) nesmí nikdy překročit dobu devadesáti dnů. 

II. Přímo na českém hraničním přechodu může být vydáno vízum s maximální 

platností pěti dnů, a to v případech jmenovaných v zákoně. 

(pobyt ve veřejném zájmu České republiky, účast na řízení u orgánu státu, 

pohřeb blízké osoby apod.). 

III. Vízum dlouhodobé uděluje Česká policie a vydává zastupitelský úřad na 

žádost cizince, a to nejdéle na dobu jednoho roku. Doba platnosti víza je 

určována dle času potřebného k dosažení žadatelem uvedeného účelu pobytu 

(zaměstnání, podnikání, studium apod.). Dlouhodobé vízum může být na 

požádání opakovaně prodlužováno, a to vždy na dobu nejdéle jednoho roku. 

V případě změny účelu pobytu je cizinec povinen vycestovat a opět žádat mimo 

území České republiky o nové vystavení pobytového víza na libovolném 

zastupitelském úřadu ČR (ČSÚ: 2003). 

Při hraniční kontrole je pak cizinec povinen na požádání cizinecké policie 

předložit cestovní doklad, vízum, doklad o pojištění, ubytování a zajištěných 

prostředcích k pobytu a případnému nucenému vycestování prostřednictvím 

leteckého dopravce. 

Vízum k trvalému pobytu, tedy pobytu s dobou platnosti patnácti let, se před 

změnou zákona o pobytu cizinců vydávalo, bez podmínky předchozího 

nepřetržitého pobytu na území České republiky, ”zejména za účelem sloučení 

rodiny, jestliže manžel, příbuzný v pokolení přímém nebo sourozenec cizince 

má trvalý pobyt na území České republiky a je občanem ČR nebo azylantem, 

v jiných humanitárních případech a také tehdy, je-li to odůvodněno zahraničně 

politickým zájmem ČR” (Kohout, Taláček, 1995, str. 16 nebo ČSÚ, 2003, str. 

17). 

116

”Z normativní dikce zákona o pobytu cizinců (§ 7) lze přitom zřejmě odvodit, 

že výčet uvedených zákonných důvodů není taxativní, a že tedy získání povolení 

k trvalému pobytu není vyloučeno ani z jiných důvodů” (Kohout, Taláček, 1995, 

str. 18). 

Od roku 1999, kdy vstoupil v platnost nový zákon o pobytu cizinců, platí, že: 

”Po osmi letech nepřetržitého pobytu na území České republiky na vízum nad 

devadesát dnů nebo na vízum za účelem poskytnutí ochrany může požádat o 

povolení k trvalému pobytu cizinec, který žádá o vydání povolení k pobytu za 

účelem společného soužití s cizincem, který již má povolení k trvalému pobytu” 

(ČSÚ, 2003, str. 17). Po deseti letech nepřetržitého pobytu je pak oprávněn 

zažádat o trvalý pobyt každý cizinec. Žádost se podává u české diplomatické 

mise na konzulárním úřadě či na území ČR, a to u cizinecké policie. Orgány 

činné v projednávání žádosti jsou potom oprávněny vyžádat si doklady 

potvrzující účel pobytu, výši prostředků k pobytu, zajištěné ubytování a také 

doklady: ”…potvrzující, že netrpí nakažlivou chorobou, jejíž šíření je v ČR 

trestné” (Kohout, Taláček, 1995, str. 16). Policie či zastupitelský úřad si tedy 

může vyžádat například doklad o přijetí ke studiu či do zaměstnání, potvrzení 

orgánů zdravotní péče i výpis z trestního rejstříku nebo bankovního účtu cizince. 

Případný zákaz pobytu na území České republiky se uděluje nejméně na dobu 

jednoho roku v případech, kdy byl cizinec: 

”a) pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, 

pokud se na něj nehledí jako by nebyl odsouzen, 

b) dopustil se v zahraničí jednání, které je dle zákonů České republiky 

zvlášť závažným činem, 

c) vykonává neoprávněnou výdělečnou činnost, 

d) porušil předpisy o omamných látkách, 

e) je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, 

ochrany práv a svobod nebo zdraví druhých, 

f) porušil povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců na území 

ČR nebo kterýmkoli jiným právním předpisem. 

Cizinec může být vyhoštěn jen dle platných právních norem. Ze zákona přitom 

vyplývá, že: ”….těmito případy jsou neoprávněný vstup nebo neoprávněný 

pobyt cizince na území České republiky.” 

Cizinec přitom: Nesmí být vyhoštěn do státu, kde by byl ohrožen jeho život 

nebo svoboda z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité 

sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. To však neplatí, jestliže cizinec 

ohrožuje bezpečnost státu nebo byl odsouzen pro zvlášť závažný trestný čin. 

Cizince nelze rovněž vyhostit do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, 

za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti. 

117

Pobývá-li cizinec na území České republiky a vztahuje-li se na něj vízová 

povinnost, je potom povinen do tří dnů po vstupu na území našeho státu hlásit 

cizinecké policii počátek, místo a předpokládanou dobu pobytu. 

Přitom platí, že za cizince ubytovaného v ubytovacím zařízení hlásí pobyt 

Ministerstvu vnitra, respektive orgánům cizinecké a pohraniční policie, 

provozovatel tohoto zařízení. Hlášení pobytu cizinců, kteří na území České 

republiky pobývají dlouhodobě nebo trvale, je v praxi řešeno jako součást 

vyřizování žádosti cizince o povolení dlouhodobého nebo trvalého pobytu. 

Občanství České republiky může cizinec získat jestliže: 

”a) Má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu 

nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně 

zdržuje (Ministerstvo vnitra může prominout, že trvalý pobyt žadatele 

o občanství netrval 5 let nebo že žadatel se zde převážně nezdržoval – 

ovšem jen za podmínky, že trvalý pobyt ke dni žádosti povolen má), 

b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbude 

dosavadní státní občanství nebo prokáže, že pozbyl dosavadní státní 

občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s uděleným azylem na 

území České republiky, 

c) nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný 

trestný čin, 

d) prokáže znalost českého jazyka, 

e) plnil povinnosti dle cizineckého zákona a povinnosti v oblasti 

zdravotního a sociálního pojištění, daní, odvodů a poplatků. 

Podle Českého statistického úřadu (dále jen ČSÚ) mělo k 31. 12. 1999 

dlouhodobý nebo trvalý pobyt 65 883 občanů Ukrajiny, z toho dlouhodobý 

58 093 a trvalý 7 790. Do roku 2002 pak postupně klesal počet udělených 

dlouhodobých pobytů – 41 438 v roce 2000, 41 916 v roce 2001 a 48 441 v roce 

2002. Počet Ukrajinců s povolením k pobytu trvalému naopak mírně stoupal: 

8 774 v roce 2000, 9 909 v roce 2001 a 10 704 v roce 2002 (ČSÚ, 2003). 

Počet žen v těchto druzích pobytů (dlouhodobý či trvalý) tvořil 38,4 % což je 

18 814, počet žen s povolením k trvalému pobytu však byl 6 456 z celkových 

9 720, jejich úspěšnost v jednání je tedy procentuelně zjevně podstatně vyšší než 

úspěšnost ukrajinských mužů (z důvodů odlišných zdrojů, ze kterých ČSÚ 

čerpala spolu všechna uváděná čísla ne zcela korespondují). 

V roce 1999, tedy v době, kdy pro ukrajinské občany ještě neexistovala vízová 

povinnost, zažádalo v Kyjevě o povolení ke vstupu na území České republiky 

248 lidí, v roce 2000, kdy již vízová povinnost byla zavedena, zaregistrovala 

118

česká ambasáda 35 450 žádostí. Toto číslo však nemusí být v žádném případě 

konečné, protože o české vízum je možno zažádat na zastupitelstvu v jakékoli 

zemi kromě ČR. Podle informací, které jsem získal přímo od ukrajinských 

migrantů, se tak také často děje. 

V roce 2002 bylo v České republice uskutečněno 2 842 sňatků mezi českými 

ženami a muži cizinci (ve vývoji posledních pěti let vykazují počty sňatků 

relativní stálost: například v roce 1997 jich bylo 3 131, v roce 2000 pak 3 092). 

Sňatků mezi ženami cizinkami a muži z České republiky pak bylo ve stejném 

roce 1 722 (v roce 1997 jich bylo 1 927 a v roce 2000 2 160). 

Rozvodů bylo ke stejnému roku mezi mužem cizincem a českou ženou 

zaznamenáno 735 a mezi ženou cizinkou a mužem z ČR 432. Na našem území 

se cizím státním občanům narodilo 1 158 dětí, 247 cizích státních příslušníků 

v roce 2002 naopak na našem území zemřelo (ČSÚ, 2003). 

Co se týče věku ukrajinských občanů, převládající skupinou jsou lidé mladšího a 

středního věku 25 – 29 let. Ukrajinců tohoto věku žije v ČR 9 784. 30 – 34 let je 

8 630 ukrajinským občanům, 6 547 občanům je mezi 35 až 39 lety a 6 120 

občanů Ukrajiny je ve věku 40 až 44 let. 

V dalších věkových kategoriích pak počty migrantů klesají na 4 478 ve stáří 45 

až 49 let a 2 799 ve věku 50 až 54 let. Tato charakteristika platí jak pro ženy tak 

pro muže. 

O azyl zažádalo v roce 2002 1 676 Ukrajinců, vyhověno bylo pouze dvěma 

žádostem. V roce 2003 počet žadatelů o azyl z Ukrajiny poklesl na 1 581 osob a 

azyl byl udělen 5 osobám z Ukrajiny. Přestože počet žadatelů z Ukrajiny po 

změně zákona o azylu klesá, bylo žadatelů z Ukrajiny mezi žadateli o azyl druhý 

největší počet, a to 16% (nejvíce bylo žadatelů z Ruska, resp. z Čečenska). 

V roce 2000 byla pro občany Ukrajiny i některých dalších zemí zavedena vízová 

povinnost. V roce 1999 byl přijat zákon (č. 326/ 1999 Sb.), který výrazně 

zpřísnil vstupní a pobytový režim v České republice pro velkou část cizích 

státních příslušníků. To posléze zpomalilo: ”nárůst počtu cizinců v ČR” (ČSÚ, 

2003, str. 18). 

Chce-li cizí státní občan na území České Republiky pracovat, musí zažádat o 

povolení k zaměstnání a vízum k přechodnému pobytu za účelem zaměstnání. 

Takové povolení nepotřebují osoby: ”a) které jsou rodinnými příslušníky členů 

diplomatické mise, konzulárního úřadu nebo rodinnými příslušníky zaměstnanců 

mezinárodní vládní organizace se sídlem v ČR, pokud je mezinárodní smlouvou 

zaručena vzájemnost, 

119

) jejichž výkon práce na území ČR nepřesáhne sedm po sobě jdoucích 

kalendářních dnů nebo celkem třicet dnů v kalendářním roce a jde-li zároveň o 

výkonné umělce, pedagogické pracovníky, akademické pracovníky vysokých 

škol, kteří jsou účastníky vědeckého setkání, žáky nebo studenty do dvaceti šesti 

let věku, sportovce, osoby, které v ČR zajišťují dodávky zboží nebo služeb nebo 

to zboží dodávají nebo provádějí montáž na základě obchodní smlouvy, 

případně provádějí záruční a opravářské práce, 

c) o nichž tak stanoví mezinárodní smlouva, 

d) kteří jsou členy záchranných jednotek a poskytují pomoc na základě 

mezistátní dohody, 

e) zaměstnané v mezinárodní hromadné dopravě, 

f) akreditované v oblasti sdělovacích prostředků, 

g) které jsou příslušníky ozbrojených sil nebo civilních složek smluvní strany 

Severoatlantické smlouvy. 

Pracovní vízum v ostatních případech: ”Vydávají úřady práce podle místa 

výkonu práce na ta pracovní místa, jež jsou hlášena jako volná a k jejichž 

obsazení není možné získat občany České republiky” (Leiblová, 2003 str. 115), 

přičemž mohou být udělena buď na dobu do devadesáti dnů nebo nad devadesát 

dnů, maximálně ale na jeden rok. 

Zaměstnavatel tak musí nejdříve nahlásit pracovní místo jako volné a podat 

žádost o povolení získávat zaměstnance za zahraničí, přičemž k žádosti musí 

předložit návrh pracovní smlouvy, úředně ověřené potvrzení o zajištění 

ubytování cizince, způsob zajištění prostředků na cizincovu cestu zpět 

prostřednictvím leteckého dopravce při případném vyhoštění, dále úředně 

ověřené doklady o registraci firmy, uvést kolik požadovaných zaměstnanců mají 

být ženy a prokázat, že a jak se snažil volné místo obsadit občany České 

republiky (Čižinský, 2004). 

Cizinec je pak pro získání pracovního povolení nucen zaplatit poplatek ve výši 

dva tisíce pět set korun. Vedle poplatku předloží ještě řadu dokumentů, jako 

potvrzení o ukončení předchozího zaměstnání v České republice či doklad o 

ukončení vzdělání. 

Obdržené pracovní povolení potom cizinec předkládá spolu s žádostí o udělení 

pracovního víza na zastupitelském úřadu v zahraničí. Až poté může legálně 

přicestovat do Česka a nastoupit do zaměstnání, přitom však ještě platí, že úřad 

práce vede dotyčné místo jako volné právě až do chvíle cizincova nástupu do 

práce (Čižinský, 2004). Cizinec má přitom přesně určený druh práce a místo 

jejího výkonu, v případě jakékoli změny musí zažádat o nové pracovní povolení 

a absolvovat celý proces znovu. Přitom platí, že legálně zaměstnaný cizinec má 

stejná pracovní práva a povinnosti jako zaměstnanec český a je tak za něj 

120

hrazeno sociální i zdravotní pojištění. 

K zaniknutí pracovního povolení dochází: 

a) uplynutím doby, na kterou bylo vydáno, 

b) skončením zaměstnání, pro které bylo vydáno, 

c) uplynutím doby, na kterou má cizinec povolení k pobytu, 

d) zánikem oprávnění k pobytu z jiného důvodu.” (Leiblová, 2003, str. 116) 

Při porušení podmínek pobytového zákona může cizinec dostat pokutu až do 

výše pěti tisíc korun (Pavel Čižinský hovoří až o deseti tisících), zaměstnavatel, 

který zaměstnává cizince bez náležitého povolení může dostat pokutu: ”Až do 

výše dvou set padesáti tisíc korun a při opětovném porušení až jednoho miliónu 

korun” (Leiblová, 2003 st. 118). 

Podle Českého statistického úřadu mělo k 31. 12. 2002 na území ČR platné 

povolení k zaměstnání celkem 19 958 občanů Ukrajiny (z celkem 43 993 

povolení) a z toho 19 224 oprávnění bylo individuálních, zbytek pak připadal na 

povolení v rámci kontraktů, tedy na zaměstnání u právnické nebo fyzické osoby, 

která má bydliště mimo území České republiky a ani zde trvale nepodniká, své 

zaměstnance, ale pouze vysílá do zahraničí za účelem realizace smlouvy 

uzavřené s českou právnickou či fyzickou osobou. 

Pracovní povolení byla vydána v drtivé většině na pracovní místa vyžadující 

pouze dělnické či řemeslnické vzdělání (18 530), pracovních míst vyžadujících 

středoškolské vzdělání bylo Ukrajinci obsazeno pouze 394, povolení určených 

pro vysokoškolsky vzdělané bylo pak vydáno 300. 

Ženy dostaly celkově 6 604 pracovní povolení, což je číslo mírně přesahující 

třicet procent. Největší množství povolení bylo pak vydáno pro Prahu, 

následovaly ji kraje Středočeský a Moravskoslezský, nejméně povolení bylo 

naopak vydáno v kraji Pardubickém, Olomouckém a na Vysočině (ČSÚ, 2003). 

Další možností, jak může cizinec zlegalizovat pracovní činnost v České 

republice, je podnikání. Podnikat cizinec může, stejně jako v podstatě každý 

občan ČR, buď jako osoba fyzická, tedy na živnostenský list, nebo osoba 

právnická, tedy založením nějaké obchodní společnosti či družstva, koupí či 

vstupem kapitálu do již existující společnosti české a nebo zřízením složky 

zahraniční firmy či jejím trvalým přesídlením. Obecně je možno říci, že: 

”Obchodní společnost osobní (veřejná obchodní společnost nebo komanditní 

společnost) jsou vhodné pro takovou organizaci podnikání, která se spíše blíží 

prostému spojení podnikajících fyzických osob” (Kohout, Taláček 1995: 52). 

121

Zakládání těchto společností je v současné době jedním z nejčastějších postupů 

legalizace pobytu i práce cizinců v České republice. Jediným vážnějším 

problémem při jejich zakládání je počáteční vklad nebo dostatečná solventnost, 

kterou je nutné prokázat českým úřadům, (200 tisíc korun by měl být vklad do 

společnosti s ručením omezeným, vklad je ale možné okamžitě po jeho složení 

zase vybrat, devadesát tisíc musí mít na účtu každý společník firmy). Jak si ještě 

popíšeme, není problém takovou nutnost pomocí jistých agentur obejít. 

Zmíněné společnosti si zakládají společně sami imigranti na bázi přátelských či 

profesionálních vztahů, aby tak, jak již bylo řečeno, zlegalizovali svůj zdejší 

pobyt a práci. Tohoto způsobu legalizace využívají, jak mi potvrdil pan Z. i pan 

D. (který byl spolu s dalšími migranty sám členem s.r.o.), také některé pracovní 

agentury (obvykle ze zemí bývalého SNS) pro své zákazníky, ze kterých se pak 

stávají společníci firmy. 

Vzniká tak množství podniků, obvykle stavebních, jejichž majitelé v nich sami 

pracují třeba jako zedníci, kopáči nebo přidavači. 

Administrativně o něco obtížnější je pracovat v Čechách na živnostenský list. 

Obecně může podnikat na ŽL, není-li oprávnění vázané koncesí, každý občan, 

který dovršil věk osmnácti let, který je způsobilý k právním úkonům a 

nedopustil se žádného trestného činu, jenž by souvisel s živností, kterou chce 

vykonávat. 

Podle informací pana Z. musí navíc cizinec prokázat, že vlastní částku 

minimálně sto šestnáct tisíc korun. 

Zahraniční živnostník musí být zapsán do obchodního rejstříku, (český 

živnostník nikoli), a především: ”Musí vždy ustanovit veřejného zástupce,” což 

je: ”Fyzická osoba, která odpovídá za řádný technický provoz živnosti a za 

dodržování živnostenských předpisů” (Kohout, Taláček, 1995, str. 104). 

Technický zástupce musí mít trvalé bydliště na území České republiky a svoji 

funkci může zastávat pro maximálně dva podnikatele. 

Splňuje-li živnostník všechny výše řečené podmínky, zažádá si na 

živnostenském úřadě o ŽL, na tuto žádost by pak měla cizinecká policie, dle 

výpovědí cizinců, relativně shovívavě vydávat víza k dlouhodobému pobytu. 

Cizinec musí pochopitelně splňovat i veškerá kritéria zákona a prokázat tak 

cizinecké policii veškeré požadované dokumenty a potvrzení. 

Jejich nedostatečnost, například nemožnost prokázání dostatku financí k pobytu 

či čistý trestní rejstřík ze své vlasti, pak mohou žadatelé obcházet pomocí 

122

specializovaných agentur, pro které tvoří tato pololegální činnost součást 

podnikání. 

Na živnostenský list podnikal i pan F. , na nějž navíc, jak se zmíníme později, 

zaměstnával i další obvykle ukrajinské migranty. 

Podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2002 vydáno platných 

živnostenských oprávnění pro celkem 74 296 cizinců, z toho pro 22 870 

Ukrajinců, což je druhý nejvyšší počet po 23 956 oprávněních vydaných pro 

občany Vietnamu. 

Z uvedeného počtu živnostníků bylo 13 640 ukrajinských mužů a 5 407 žen. 

Nejvíce ukrajinských živnostníků pak působilo v Praze ( 18 506 ), Středočeském 

kraji (3 077) a na Ústecku (2 554), nejméně naopak v kraji Pardubickém (595) a 

Olomouckém (633). 

Celkový vývoj v počtech ukrajinských držitelů živnostenských oprávnění 

vypadal následovně: rok 1996 – 2 607, 1997 – 8 696, 1998 – 9 942, 1999 – 

19 521, 2000 – 21 402, 2001 – 21 590, 2002 – 19 049 (ČSÚ, 2003). 

Z oněch 19 049 držitelů živnostenského listu bylo 11 250 osob ve věku 25 – 39 

let, druhá nejpočetnější věková skupina živnostníků je v tomto případě ve věku 

40 – 59 let, ukrajinští občané staří mezi 20 – 24 lety pak podnikají v počtu 2 855 

osob. 

K celkovému množství cizinců podnikajících na našem území na živnostenský 

list ČSÚ píše: ”Počet podnikatelů – cizinců s ŽO – se rok od roku postupně 

snižoval. V roce 1998 došlo k prvnímu poklesu počtu těchto podnikatelů, a to 

v návaznosti na novelu živnostenského zákona, která vyšla ve Sbírce zákonů 

pod č. 286 v roce 1995. Tento předpis stanovil přísnější povinnosti 

podnikatelům předkládat zákonem stanovené doklady. K druhému poklesu 

počtu podnikatelů došlo v roce 2001 opět na základě rozsáhlé novely 

živnostenského zákona, která vyšla ve Sbírce zákonů pod č. 356 v roce 1999. 

Tímto předpisem a zákonem č. 326/ 1990 Sb., o pobytu cizinců na území České 

republiky, se jednak zpřísnily podmínky pro získání dlouhodobého víza za 

účelem podnikání, ale na druhou stranu občané států Evropské unie mohou na 

území České republiky podnikat pouze na základě příslušnosti k Evropské unii” 

(ČSÚ, 2003, str. 85). 

Vzdělávání je v České republice cizincům bezplatně dostupné po dobu povinné 

školní docházky na základních a speciálních školách, pokud: ”– jim bylo 

uděleno povolení k trvalému pobytu na území ČR, 

123

- pobývají na území ČR přechodně, a to kterým byla udělena víza k pobytu do 

90 dnů, dlouhodobá víza k pobytu nad 90 dnů a bez víza, 

- jim byl udělen na území ČR azyl, 

- jim bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu a za účelem dočasné 

ochrany.” (ČSÚ, 2003, st.131) 

Výše jmenovaným kategoriím cizinců je bezplatně poskytováno také vzdělávání 

na středních školách, na vyšších odborných školách pak platí stejné smluvní 

školné jako žáci s českým občanstvím, přičemž studují za stejných podmínek 

jako studenti z České republiky. Školy nejsou povinny poskytovat jim zvláštní 

lekce v českém jazyce či je vyučovat v jejich rodném jazyce. 

To samé platí i pro vysoké školství, v případě, že veřejná vysoká škola nevypíše 

zvláštní studijní program pro cizince v cizím jazyce, pro který stanový zvláštní 

poplatek. 

V českých mateřských školách bylo přihlášeno ve školním roce 2002/2003 

celkem 3 083 cizinců z toho 520 ukrajinských dětí, tedy 16,9 % z celkového 

počtu cizinců. Na školách základních studovalo z celkem 10 406 dětí z cizích 

zemí 2 467 Ukrajinců, což činilo 23,7%, na školách speciálních bylo evidováno 

celkem 193 cizinců , z toho 33 Ukrajinců. 

Na česká gymnázia chodilo ve školním roce 2002/2003 celkem 406 cizinců, 

z toho 162 Ukrajinců (13,4 %), na odborné střední školy 283 Ukrajinců (25,1 %) 

z 1 127 cizinců celkem, na střední odborná učiliště 185 ukrajinských žáků 

(30,8 %) z 601 cizinců, na VOŠ pak studovalo 379 cizinců, z nichž 40 (10,6 %) 

byli Ukrajinci. 

Na českých vysokých školách studovalo ve školním roce 2002/2003 259 občanů 

Ukrajiny (ČSÚ, 2003). 

Co se trestné činnosti týče, v roce 2002 bylo na území České republiky stíháno 

607 Ukrajinců, 504 jich bylo obžalováno a 882 jich bylo odsouzeno. V českých 

věznicích bylo v roce 2002 drženo celkem 517 ukrajinských občanů (z 1 674 

cizinců celkem), z toho ve vazební věznici bylo umístěno 231 ukrajinských 

mužů a 4 ženy, pravomocně odsouzených bylo v českých věznicích 282 mužů a 

4 ženy. 

Vyhoštěno bylo z ČR 592 Ukrajinců v roce 2000, 316 v roce 2001 a 476 v roce 

2002. 

124

Legislativa České republiky je již z převážné části sladěna se zákony panujícími 

v Evropské Unii, a proto by pro občany Ukrajiny neměly v přístupu 

k zaměstnání, v pobytu apod. v České republice nastat, alespoň ze zákona, žádné 

výraznější změny. 

Otázkou pak zůstává snad jen přístup úřadů v případě, že by zde legálně 

pobývající cizinci hromadně migrovali do dalších zemí EU. 

Migrační sítě 

Už jen z rozdílu mezi počty v Česku zaměstnaných Ukrajinců a ukrajinských 

žadatelů o azyl se můžeme domnívat, že převážná část ukrajinské migrace do 

České republiky má ekonomický charakter. 

Takzvaní ”zarobitčani”, tedy ukrajinští ekonomičtí migranti, ostatně dle 

ukrajinské zmocněnkyně pro lidská práva Niny Karpačové, (jak o tom píší ve 

svém článku René Kočík a Oleksa Livínský), za rok vydělají až pět a půl 

miliardy dolarů, což je suma, která se vyrovná polovině ukrajinského státního 

rozpočtu (Kočík, Livinský, 11.03.2004). 

Česká republika je dle všeho jedním z hlavních cílů těchto migrantů a to hned 

z několika důvodů. ”Česko není daleko a je tu relativně levně,” říká protagonista 

pořadu České Televize Cizinci u nás: ”Je to blízko domů. V nejhorším se dá 

dojít pěšky.” (Procházka, 2004) Kromě relativně přijatelných cen potravin, 

dopravy či dělnického bydlení (postel v levných ubytovnách se dá pořídit od 100 

korun na den, ještě o něco levněji vyjde společný nájem bytu) a pro řadu 

Ukrajinců docela vysokých platů a dostatku pracovních příležitostí, hraje 

významnou roli také kulturní a především jazyková blízkost a snad také určité 

vazby z doby společného státu se Zakarpatskou Rusí (odtud ostatně přichází do 

Čech největší množství Ukrajinců). 

Ještě zásadnější roli, ale patrně hrají vazby na lidi, kteří již v Česku pracují, 

nebo jsou dokonce schopni svým spoluobčanům práci zajistit, tedy takzvané 

migrační sítě. 

Teorie sítí neboli Network Theory dle Tatjany Šiškové: ”Zdůrazňuje 

v migračním procesu význam mezilidských vazeb, kdy již dříve v cílové zemi 

usazení krajané snižují dalším spřízněným příchozím cenu a risk z pobytu, a 

naopak zvyšují očekávané zisky, a tím také zvyšují pravděpodobnost stěhování” 

(Šišková, 2001, str. 74). 

Přitom nezáleží na tom, jestli krajané působí v zemi oficiálně či ilegálně, 

125

článkem takové sítě může být stejně dobře: ”…rodina z vedlejší vesnice, 

stejného čínského kantonu nebo veřejné sdružení krajanů. Podstatou je vzájemná 

spřízněnost a skutečnost, že krajané v cílové zemi již znají tamní podmínky a 

usnadňují dalším migrantům příchod a pobyt v zemi.” (Kabelová, 29.7. 2003) 

Nedovolím si odhadnout, jaké množství lidí přichází z Ukrajiny do České 

republiky přímo za svými příbuznými, přáteli či známými, ze zkušenosti a 

literatury na dané téma však vím, že jen málokomu se podaří získat v Česku 

práci, případně povolení k ní, bez profesionálního prostředníka, takzvaného 

klienta. 

S podobnou praxí jsem se ostatně setkal i já sám za svého pracovního pobytu 

v USA. Ještě v Čechách jsme od známých, kteří již měli s prací ve Spojených 

státech vlastní zkušenost, získali telefonní číslo na polské zprostředkovatele 

práce, jakousi obdobu ukrajinských klientů. Přesto, že jsme měli v USA přátele 

mezi místními, nepodařilo se nám, ani s jejich pomocí práci bez povolení získat. 

Prostřednictvím polských klientů, které jsme později kontaktovali, nebyl s prací 

sebemenší problém a my do týdne získali, sice nekvalifikovanou a relativně 

náročnou, přesto ale na naše poměry slušně placenou práci. Nástupní plat činil 

1 400 dolarů na měsíc, které nikdo z nás nezdaňoval. Polští zprostředkovatelé na 

každého zaměstnance údajně dostávali až 2000 dolarů. 

Lidé, kteří nesehnali spojení na klienty již doma, v Čechách, Polsku, Rusku či 

v jakékoli jiné imigrační zemi, ze které přišli, vyhledali obvykle město 

s výraznou menšinou svých rodáků, kde nebyl problém potřebné kontakty získat 

buď tak, že vyhledali restaurace či jiná místa, kde se krajané, kteří jim mohli 

pomoci, scházeli, nebo si jen koupili krajanské noviny (Češi a Slováci byli 

obvykle nuceni vyhledat tisk polský), kde se v inzertních rubrikách daly bez 

problémů najít kýžené pracovní anonce, obvykle odkazující na agentury 

nevyžadující jinak nutná povolení k práci. 

Jak jsem již výše napsal, zdá se, že i v České republice je většina ekonomických 

migrantů odkázána na zprostředkovatele práce, klienty, případně na pomoc 

dalších migračních institucí. 

Pod pojem migrační instituce bychom přitom mohli zahrnout širokou škálu 

agentur, společností i jednotlivců, kteří provozují jakoukoli činnost, jež 

usnadňuje, často ale i přímo umožňuje migrantům v dané zemi pobyt, získání 

práce, někdy třeba také dopravu na pracoviště nebo i zvláštní dopravní spojení 

do své domovské země a zpět a to vždy za jistou finanční úhradu. 

Může být poněkud obtížné oddělit takové instituce od ostatních ekonomických 

subjektů, všeobecně ale můžeme říci, že instituce, o kterých zde hovoříme, 

vznikly především nebo pouze pro potřeby migrantů v dané zemi a to jak ve 

126

sféře legální tak nelegální. 

Ve své knize Menšiny a migranti v České republice se Tatjana Šišková zmiňuje 

o tzv. Institutional Theory, která se ale týká odlišné oblasti institucí, než té, o 

které zde pojednáváme my, a která se jeví spíše jako součást zmíněných 

migračních sítí. O Institutional Theory Šišková píše, že: ”Zdůrazňuje vliv 

institucionálních subjektů (vládních i nevládních), které významným způsobem 

formují vzorce migračního chování” (Šišková, 2001, str. 74). 

O tzv. Institutional channeling theory se zmiňuje i Jan Černík, přičemž ji 

popisuje jako teorii, která: ”Vychází z predikce, že určitá migrační politika a 

administrativní praxe nastartuje určitý vývoj. Stát a jeho instituce vytvářejí 

cizincům jakési brány k politické participaci. Jde například o politické strany, 

neziskové organizace, náboženské asociace či různé formy afirmativních akcí” 

(Černík, 04.09.2003). 

Oblast působení vládních institucí jsme již zčásti popsali v kapitole o právním 

prostředí migrace. Kromě platných zákonů a rozbíhajícího se experimentu 

Ministerstva sociálních věcí (v některých západních zemích jsou ale již podobné 

projekty každodenní realitou) náboru pracovních sil z cizích zemí, se vládní či 

státní instituce do migračních procesů nijak pozitivně a viditelně nezapojují, a 

proto se o nich nebudeme nijak zásadněji zmiňovat. 

Nejčastějším případem ”importovaných” migračních institucí jsou již zmínění 

klienti. Tyto subjekty, může se jednat jak o jednotlivce tak o různé agentury, se 

živí zprostředkováním práce, obvykle, ne však vždy, nelegálně. Jejich profitem 

je obyčejně část platu jejich zákazníků. Tato částka se obvykle pohybuje kolem 

padesáti procent platu, často je z ní ale placeno i ubytování, někdy doprava na 

pracoviště a také tisícikorunový poplatek zločineckým organizacím za údajnou 

ochranu. Jedná se pochopitelně, jak je snad všeobecně známo, o pouhé vydírání. 

Vrstva klientů vznikla v České republice na počátku devadesátých let, 

především pak po mohutném přílivu Ukrajinců do Česka v roce 1994 (O. 

Livínský, R. Kočí, 2003), kdy tady již dříve pracující cizinci využili své znalosti 

prostředí, jazyka a svých kontaktů na nejrůznější instituce či firmy a začali 

zakládat soukromé agentury nebo jen na ”vlastní” pěst zprostředkovávat nově 

příchozím krajanům práci. Stejně tak se ale některé agentury věnovaly 

vyřizování nejrůznějších dokumentů, právnímu poradenství při zakládání firem, 

ujednávání sňatků apod. 

Když začínal pan D. v druhé polovině devadesátých let pracovat v České 

republice využíval zpočátku i on služeb klientské agentury. Stejně tak získaly 

práci prostřednictvím klienta i slečna N. a paní S. Nikdo z výše zmíněných však 

127

netušil, jaké procento z jejich výdělků si agentura či klient za své služby 

nechávali. Odhadovali ale přibližně padesát procent. Takovou sumu si 

ponechával z platů svých zákazníků také pan F. Za získanou částku přitom 

zajišťoval zaměstnání (před zadavatelem ji legalizoval tím, že veškeré platby 

psal na svůj živnostenský list) a vyplácel z ní tisíc korun za každého 

zaměstnance včetně sebe dagestánské mafii. Tisíc korun je prakticky neměnná 

částka vyžadovaná jakoukoli vyděračskou skupinou. F. míval v minulosti až 

deset zaměstnanců, postupem času se ale jejich počet snižoval a nyní pracuje jen 

s jedním zedníkem. 

K výše řečenému je nutno dodat, že pan F. patřil k malým, nezávislým klientům 

a nebylo tak nijak výjimečné, když neměl práci, třeba i po několik měsíců, pro 

nikoho dalšího nebo ani pro sebe. 

Klientskou činnost popisuje třeba Roman Ž. Pekař ve svém článku „Život 

gastarbeitra v Česku”: Bohdanovi je kolem čtyřiceti let. Když zavřeli továrnu, 

ve které na Ukrajině pracoval, nemohl najít práci. Aby uživil manželku a dvě 

děti, vydal se do Prahy. V tramvaji Bohdan vypráví o systému, jakým je práce 

gastarbeitrů organizována. "Princip je prostý. Drtivá většina dělníků z Ukrajiny 

či Moldávie využívá služeb zprostředkovatelů práce, tzv. klientů. Prvotní 

kontakty si každý zájemce o práci v Čechách vytváří už na Ukrajině, kde ho 

někdo z rodiny nebo ze známých doporučí." Do ČR se pak Ukrajinec dostává na 

základě běžného turistického víza. "Pokud je tvůj klient schopnější, tak ti rovnou 

obstará pracovní povolení. Když ne, musíš pracovat tři měsíce na turistické 

vízum, tedy načerno. Vyděláš si tak na cestu zpátky na Ukrajinu a na pracovní 

povolení, klient si tě tak vyzkouší," říká Bohdan. O tom, že celou dobu hrozí 

těmto lidem deportace, raději nemluví. Mnoho dělníků sní o dosažení 

klientského postu. Klienti se mají mnohem lépe, a to i přesto, že za každou svou 

ovečku platí mafii 1000 korun měsíčně. 

Celou cestu do práce mluvíme s Bohdanem rusky. Despekt v očích 

spolucestujících je zřetelný, pán v saku se pokouší odsednout si. Když 

vystupujeme, říkám česky: ”Nashledanou” (Pekař, 11.12. 2003). 

Jiný Bohdan popisuje shánění práce v článku Marka Švehly „Strašidelní 

zachránci z Ukrajiny“: 

”Už na Ukrajině jsem věděl, jak to tady chodí. Věděl jsem, že v Praze se na 

práci čeká u Výstaviště nebo na Palmovce. Tak jsem šel na Palmovku, chvíli tam 

postával a za chvíli mi ukrajinský zprostředkovatel nabídl ubytování i místo na 

stavbě." 

”Pracovní smlouvu jsem nikdy neviděl, nevím, kolik za mě klient dostával 

128

peněz,” říká k tomu citovaný Bohdan Kostiv. "A ani mě to nezajímalo, byla to 

jeho věc. Neptal jsem se ho, ani jsem na to nemyslel. Byl jsem rád, že mám práci 

a člověka, který se o mě postará" (Švehla, 24.03.04). 

Podobně mluví i Andrij Pylipyv: "Klient byl pro mě velmi důležitý. Chodil za 

mnou dvakrát měsíčně, když jsem ze začátku neměl peníze, tak mi půjčil na boty. 

Měl asi patnáct lidí a kromě zprostředkování práce se živil tím, že nás vozil 

autem domů na Ukrajinu. Bylo to bezpečné. Ve vlaku nebo autobusu hrozilo 

přepadení od mafie" (Švehla, 24.03.2004). 

Ačkoli se klienti obvykle kontaktují přímo v Česku, není nijak výjimečné 

osloví-li je cizinec či je-li migrant klientem sám osloven už ve své vlasti. Místní 

noviny často inzerují nabídky firem spolupracujících s agenturami či klienty 

přímo v České republice, nabízejí prý i vyřízení formalit kolem víz a dalších 

nezbytných dokumentů. Možné je prý také vypůjčit si potřebné peníze a splácet 

je až z výplaty v cílové zemi. To zákazníka staví do krajně podřízené a 

nesvobodné role. Klienti a majitelé agentur, ze kterých se doma během několika 

málo let stali často statusově vysoce postavení boháči, jsou obyčejně, alespoň 

v malých městech a vesnicích, známé osoby a tak není ani problém kontaktovat 

je doma, tedy přímo na místě, kde tráví pár měsíců své dovolené. 

Ani doma na Ukrajině však nejsou všechny praktiky takových agentur 

tolerovány: ”Jen v minulém roce bylo ukrajinským firmám odebráno 454 ze 749 

licencí na zprostředkovatelskou činnost v oblasti zaměstnávání v zahraničí. 

Důvod Vymáhání plateb předem za neposkytnuté služby, nulová odpovědnost 

za osud občanů Ukrajiny v zahraničí. Zpráva ukrajinského ombudsmana 

vycházela z četných svědectví obyvatel západních oblastí Ukrajiny. K dalším 

porušením práv pracovních migrantů se řadilo nedodržení dohodnutých 

pracovních podmínek a výše výdělku či neexistence pracovních smluv. Nejvíce 

porušení práv dělníků zpráva zaznamenala v Česku, celých 43 procent. Ze 

svědectví Ukrajinců, kteří mají zkušenost s prací v Česku, vyplynulo, že 85 

procent z nich nebylo dostatečně ochráněno před vydíráním a okrádáním, 77 

procentům se nedostalo náležité právní pomoci, 64 procent se necítilo bezpečně. 

V ještě horších podmínkách žijí podle ukrajinského ministerstva práce a 

sociálních věcí dělníci v Rusku a v Polsku. 

Podle českého velvyslance na Ukrajině Karla Štindla by problémy měly být 

řešeny novou dohodou mezi Českou republikou a Ukrajinou o vzájemném 

zaměstnávání občanů. Mechanismy zjednodušení formalit projednávají experti 

z českých a ukrajinských ministerstev vnitra a práce a sociálních věcí. Situaci 

má usnadnit i otevření nového českého konzulátu v západoukrajinském Lvově. 

(Livínský, Kočí, 11.12.2003). Mezi nejčastější zneužívání moci, kterou klienti 

nad svými zákazníky vládnou, kromě případů vyjmenovaných výše v naší citaci, 

129

ývá zadržování posledního platu, aby si tak klient zajistil pokračování 

spolupráce. Sám jsem byl ostatně svědkem podobných praktik polských klientů 

v USA. 

Byl-li nedostatek zaměstnanců, obvykle přes zimu, a některý ze zaměstnanců 

chtěl opustit své zaměstnavatele, mohlo mu být, ze strany klientů, pod 

nejrůznějšími záminkami po různě dlouhou dobu zdržováno vyplacení jeho 

peněz. Často však tak dlouho, až se částka, kterou si dotyčný hodlal odvézt 

nazpět domů ztenčila natolik, že musel svůj pobyt prodloužit a opět začít 

pracovat. 

”Normálně to chodí tak, že klient zadržuje svému dělníkovi jeden měsíční plat, 

aby mu neodešel jinam,” říká Andrej Pylipyv. On sám měl štěstí, nebyla práce, 

dostal od klienta vyplaceny všechny peníze a odjel na Ukrajinu. ”Bylo mi tehdy 

jasné, že si musím udělat živnostenský list a najít si byt” (Švehla, 24.03.2004). 

Přes všechny popsané těžkosti a příkoří, které migrantům klienti působí, 

nebývají viděni v nějak zvlášť špatném světle. ”A jak bys to dělal ty” ptala se 

mě N. ”Potřebuju práci a oni mi ji zajistí, tak to je. Kdyby to šlo, to víš, že bych 

to dělala bez nich.” 

Cena a především komplikovanost získání pracovního povolení roste pro ty, 

kteří nemohou prokázat, že disponují vyžadovanou částkou na vycestování nebo 

čistým rejstříkem trestů. Řada z nich ani neví, jak se taková povolení bez klientů 

legislativně vyřizují. Nevědí také, jak se v Česku sežene levné bydlení a čelí 

nebezpečí ze strany podsvětí. Vzhledem k tomu, jaké služby jsou nabízeny, 

přestává se cena klienta jako prostředníka v průběhu migračního pobytu jevit tak 

přemrštěná. 

O cenách pracovního povolení do České republiky, které lze údajně nějakým 

způsobem získat též přes zprostředkovatelské agentury přímo na Ukrajině, se 

zmiňují v článku „Cesta z pasti – Ukrajinská Odyssea“ i René Kočík a Oleksa 

Livínský: 

”Legální pracovní vízum do České republiky na půl roku přijde na 550 dolarů - 

to je téměř dvojnásobek oficiální ceny. K tomu je třeba připočítat výdaje na 

vydání notářsky ověřených plných mocí (10-20 dolarů), kopií (5-10 dolarů), 

potvrzení o bezúhonnosti z obou zemí (15-30 dolarů), potvrzení z úřadů práce a 

dokonce i cestovních pasů (50-250 dolarů). Většina Ukrajinců si podobné 

výdaje nemůže dovolit, případně nevěří, že je možné získat práci legálním 

způsobem a podstupují raději riziko nelegální práce” (Livínský, Kočík, 

05.12.2003). 

Navíc je pro většinu českých podniků a firem bezpečnější a také podstatně 

130

pohodlnější spolupracovat s klienty a klientskými agenturami, které jsou 

schopny na požádaní dodávat prakticky neomezené množství lidí, vyřídit většinu 

nutných formalit, starat se o jejich bydlení, potřeby a také s nimi vést 

komunikaci, což může být z hlediska jejich alespoň částečné kulturní odlišnosti 

nanejvýš žádoucí. 

Firma se tak navíc vyhne případným rizikům spojeným se svojí pověstí 

v případě, že by došlo k vážnějším neshodám se zaměstnanci, v některých 

případech může zaměstnávat také dělníky bez platného povolení, což může 

snížit jejich odměny a také řešit problém s jejich případným nedostatkem. 

Především se pak vyhne nepříjemnostem spojeným s pracovními smlouvami, 

díky čemuž může podnik zcela flexibilně dle svých potřeb v krátkém časovém 

úseku najímat a nebo naopak propouštět libovolné množství zaměstnanců. 

Kromě v povědomí veřejnosti už docela zabydlených klientů, vznikla nejen na 

černém trhu v České republice také řada již zmíněných institucí, zajišťujících 

svým zákazníkům širokou škálu služeb od prostých právních konzultací přes 

asistence na vzniku nových obchodních subjektů, legalizace práce a pobytu a 

vyřizování nejrůznějších právních formalit a dokumentů až k zprostředkování 

jejich zfalšování. 

Na podzim roku 2003 se mi podařilo uskutečnit několik neformálních rozhovorů 

s panem Z., externím spolupracovníkem jedné nejmenované ruské právní 

agentury. Jak mi v několika rozhovorech prozradil, její náplň spočívala 

především v právní pomoci při zakládání společností s ručením omezeným či 

získáváním živnostenských oprávnění. 

Členství v s.r.o., kterých měla firma za dobu tří let během kdy s ní pan Z. 

spolupracoval, pomoci založit „spíše několik desítek než stovek“, cizincům 

značně usnadňovalo získání dlouhodobého pobytu na území ČR, případně i 

získání práce. Za založení jedné takové společnosti si agentura žádala tisíc 

dolarů a jistý poplatek navíc za každého zaregistrovaného člena. Do s.r.o. je 

přitom možno zapsat prakticky neomezený počet spoluvlastníků. Firmy jejichž 

členy bylo třeba padesát lidí prý nebyly žádnou výjimkou. Stejně tak nebylo 

neobvyklé, když jednatelé či reální majitelé společností po určité době 

prostřednictvím falešných plných mocí odhlašovali jejich členy, aniž by o tom 

oni sami byli srozuměni. Na uvolněná místa pak za úplatu nabírali další 

zájemce. 

Kromě spolupráce při zakládání společností, změn v jejich zápisech či právní 

pomoci při získávání živnostenských listů, agentura také zprostředkovávala 

potvrzení o ubytování, které bývá vyžadováno úřady dříve, než je žadateli 

uděleno povolení k dlouhodobému pobytu. Za toto potvrzení si agentura 

131

účtovala dva tisíce korun další tři pak obvykle obdržela osoba, která na svůj byt 

cizince přihlásila. Vzhledem k určitým nedostatkům v zákonech docházelo 

k situacím, kdy si majitel bytu nechal na svou adresu zapsat třeba až sto cizinců. 

Zprostředkovatelskou činnost provozovala agentura také v oblasti výpisů z účtů 

potřebných k zakládání firem či živností. 

V době, kdy byl pan Z. jejím zaměstnancem bylo nutné, aby se cizinec prokázal 

částkou sto tisíc korun při zakládání s.r.o. a přibližně sto dvacet tisíc korun pro 

vyřízení živnostenského listu. Nedisponoval-li jí mohl prostřednictvím agentury 

získat falešné potvrzení o solventnosti. Agentura taková potvrzení získávala 

nejdříve od jisté české záložny, která si nechávala za výpisy platit částku cca 

deset tisíc korun, později jim účty s plnou mocí k přístupu k nim, zakládal a 

peníze na ně vkládal sám majitel agentury. 

Další služba, kterou poskytovali bylo zajištění zdravotního pojištění. To se 

dělalo jednak prostřednictvím jisté ruské zdravotní pojišťovny, pro kterou 

agentura pracovala jako obchodní zprostředkovatel, o něco levněji bylo možné 

zakoupit také prázdné, falešné pojišťovací knížky. 

Stejná osoba, která tyto falešné dokumenty poskytovala se angažovala 

v poskytování falešných výpisů z rejstříku trestů nebo ve falšování plných mocí. 

Ty se pak používaly k podvodům uvnitř cizinecké komunity (podle pana Z. 

pouze minimálně závažným) a nebo ke zjednodušení úředních jednání, kdy 

klienti nebyli nuceni opustit svoji zemi kvůli formalitám, které by jinak museli 

vyřizovat v ČR. 

To se využívalo kupříkladu při zápisu do firmy. Nově zapsaný cizinec si tak 

nemusel pro vstup do České republiky obstarávat nejdříve turistická víza a svoji 

první cestu do země tak mohl podniknout již jako podnikatel. Agentura 

spolupracovala také s člověkem, který byl pro její klienty údajně schopen 

získávat Shengenská víza. Vzhledem k jeho malé spolehlivosti však nebylo jeho 

služeb příliš často využíváno. 

Zákazníci přicházeli do agentury zpravidla na základě referencí svých známých, 

často byli též přilákáni bohatou inzercí v ruskojazyčných novinách jako jsou 

„Naša Annonc“ nebo „Info Praga“, o kterých se později ještě zmíním. 

Podle informací pana Z. nemusela firma, ve které byl zaměstnán, platit žádné 

poplatky za ochranu ani jiné „služby“ příslušníkům nějakých zločineckých 

organizací, stejně jako nebyla její činnost nikdy významněji kontrolována ze 

strany českých úřadů. 

132

Pan Z. se již zmínil o další, pro nás důležité, instituci působící pro migranty 

v České republice, kterou jsou ruskojazyčné inzertní noviny. 

My se zde budeme zabývat především dvěma tituly, čistě inzertními novinami 

Naša Annonc a týdeníkem, jehož velkou část zabírá také inzerce, Inform Praga. 

Pracovat přitom budu s pátým, čtrnáctým a dvacátým prvním číslem časopisu 

Naša Annonc a číslem šestnáct týdenníku Inform Praga. Rozsah i oblasti, do 

kterých inzerce zasahuje, jsou v obou titulech prakticky totožné, takže si 

v některých částech následné deskripce dovolím psát o obou týdenících zároveň. 

První rubrika se u obou titulů zabývá bydlením a nemovitostmi. Nabízejí se zde 

pronájmy bytů, domů či jen místností do podnájmu, stejně jako třeba 

kancelářské prostory a to za ceny přibližně odpovídající běžným cenám na 

českém trhu. Stejně tak se celé domy a byty prodávají, a k prodeji bývají 

nabízeny také fungující podniky, nejčastěji různé prodejny a restaurace, ale také 

prostory fungující jako skladiště, kanceláře nebo kancelářské domy, ty však 

najdeme především v rubrice Náš Byznys. 

Převážná většina nabízených nemovitostí se nachází v Praze a okolí, nebo 

v Karlových Varech (časopis Inform Praga má pro obě zmíněná místa dokonce 

vlastní sloupek), pochopitelně však nabídka nekončí pouze těmito lokacemi. 

V následujících rubrikách potom nalezneme širokou škálu nejrůznějších 

inzerátů. Celá relativně obsáhlá rubrika je věnována vzdělávacím kurzům. 

Převažují zde kurzy jazykové, nejčastější je pak výuka českého a anglického 

jazyka, ale nalezneme zde třeba i hodiny pravoslaví či islámu, nejrůznější 

sportovní kluby, hodiny psychologie, astrologie a mnoho dalších. 

Následující část inzerce je pak věnována nabídce a poptávce po automobilech, 

počítačích a s nimi spojenými službami, reklamami doktorů rozličných 

medicínských oborů, veterinářů, kosmetických a kadeřnických salónů, různých 

dětských kroužků a klubů nebo nabídky transportních společností, podnikajících 

v převozu zboží či osob, ať už po České republice či po dalších přiléhajících 

zemích. 

Řada těchto společností používá k přepravě osob mikrobusy, které vypravuje 

z předem dohodnutých míst, a jak mi potvrdil pan D., zvyšují tak nejen komfort 

dopravy, ale především bezpečnost při cestách domů na Ukrajinu. 

Nabídka práce, pro nás jedno z nejpodstatnějších témat, se v deníku Naša 

Annonc dělí na několik podrubrik. Jsou to Práce pro všechny, Práce pro 

specialisty, Práce v erotice, Práce v marketingu, Práce v zahraničí a Další práce. 

Rubrika Práce pro všechny tvoří v týdeníku Naša Annonc obyčejně něco kolem 

133

jedné třetiny celé pracovní nabídky (v čísle 5 z roku 2004 najdeme v této rubrice 

asi 35, v čísle 14 téhož roku asi 45 nabídek). 

Relativně značné množství nabízených prací není v týdeníku nijak blíže 

definováno, plat je zde rovněž zmiňován jen výjimečně, stejně jako požadavky 

ohledně legality pobytu či pracovního povolení (inzerát, který by se však 

otevřeně zmiňoval o možnosti práce na černo, jsem také nenalezl). 

Přímo v inzerci ale nalezneme reklamy různých právních firem, hlouběji se jim 

budeme věnovat později, které jsou údajně schopny pracovní víza pro zákazníka 

získat, a nalezneme zde také řadu nabídek, které považuji za nabídky klientů, 

kteří, jak jsme se již zmínili, od svých zákazníků často žádné povolení 

nevyžadují. 

Obvykle to bývají designově zvýrazněné inzeráty znějící relativně stroze jako 

třeba: ” Práce pro muže i ženy v různých profesích“. Volejte na telefonní číslo 

…,” (Naša Annonc, č. 14, str. 4) nebo: ”PRÁCE. Velký výběr pracovních míst 

pro muže a ženy. Volejte na číslo ...” (Naša Annonc, č. 21, str. 5). 

Je-li náplň práce v inzerátu nějakým způsobem přiblížena, jedná se obvykle o 

práci v hotelích nebo jiných ubytovacích zařízeních, o něco méně často 

v obchodech a restauracích či ve skladech. Příležitostně čtenář narazí také na 

nabídky nespecifikovaných prací nabízejících měsíční odměnu tisíc euro a více, 

jedná-li se však o reálný plat, je stejně nesnadné zodpovědět jako otázku, jaká 

práce se tu ve skutečnosti nabízí. 

V rubrice Práce pro specialisty nalezneme nejširší škálu pracovních příležitostí 

od barmanů přes zednické a další řemeslné specializace po posty managerů a 

jejich sekretářek, reklamních agentů a prodejců nejrůznějšího zboží třeba až po 

geodety. Pracovní místa zde bývají dostatečně specifikována, častý je požadavek 

znalosti dalších jazyků, obvykle jazyka českého a jazyka anglického, o platu se 

v této podrubrice dočteme jen velice zřídka. Drtivá většina inzerátů se zde týká 

pouze jednoho volného místa, což je jeden z důvodů k domněnce, že větší část 

prací zde nabízených se nijak netýká nebo nepřekrývá s nabídkami klientů či 

klientských agentur. 

Ve sféře erotiky potom najdeme nabídky pro striptýzové tanečnice, erotiku po 

internetu i práce pro “klasické” prostitutky. 

Práce v marketingu opět nebývají blížeji popsány a obvykle v nich není 

zmiňován ani potenciální plat či nějaké další požadavky. Řada z nich může, 

tónem a jazykem jakým se nabízejí, připomínat české inzeráty projektů jako byl 

třeba Herba Life či SkyLine: “Spolupracujte s naší firmou, získáte peníze i 

134

zdraví. Volejte na….” ( Naša Annonc, č. 14, str. 5). 

V rubrice práce v zahraničí pak převládá nabídka prací ve Velké Británii, 

následovaná Itálií, Francií a Německem. Pohybovaly se v množství kolem 

dvaceti inzerátů, nejčastější nabízenou prací bylo zaměstnání v hotelích, časté 

byly i sklady, ještě častěji však práce nebyla specifikována. “Práce v Anglii pro 

muže a ženy. Pomůžu s vízem. Volejte na číslo ...,” (Naša Annonc, č. 5, str. 4) 

“Práce pro ženy v Itálii. Plat: 1200 euro. Volejte: ...” (Naša Annonc, č. 14, str. 5) 

Rubrika “Jiné práce” bývala co do počtu nejmenší a také zde byly prakticky 

všechny nabídky blíže nespecifikované. 

V týdeníku Info Praga je pracovní nabídka asi o polovinu menší (obvykle zde 

najdeme něco kolem padesáti inzerátů), rubrika není rozčleněna do žádných 

dalších podrubrik, nabízená pracovní místa i způsob, jakým je tato nabídka 

vedena, jsou téměř totožné s inzeráty z novin Naša Annonc. 

Pro rubriku “Poptávka po práci” je pro obě periodika příznačné, že velké 

množství inzerátů neobsahuje informace o legalitě pobytu a povolení k práci 

v České republice, a v ještě větším množství z nich nenalezneme žádnou 

informaci o národnosti uchazeče o práci. Obvykle naopak uvádějí svůj věk, 

jazykové znalosti, obvykle český a anglický jazyk, a vzdělání. Práce, kterou 

chtějí, nebývá ani zde přesněji specifikována. 

Následující rubrika novin Naša Annonc nese název Náš Byznys. Kromě 

podrubriky Registrace podniků, která je pro nás nejdůležitější, zde nalezneme 

také části věnované prodeji fungujících podniků, nabídek obchodního 

partnerství a poptávky po kapitálu k podnikání, směnárenským službám, 

reklamě či opět převozu osob a zboží. 

Podrubrika Registrace podniků obsahuje nabídky právních firem, nalezl jsem 

zde také inzerci bývalého zaměstnavatele pana Z., zahrnující širokou škálu 

služeb, sloužících zpravidla k legalizaci práce a pobytu na území České 

republiky. 

Nejvýraznější, nejrozsáhlejší a tak patrně také nejdražší reklamy zde má několik 

firem. Jsou to především společnosti Smirnof Konzult s.r.o., Merkus, Bílá 

Vrána, Lux s.r.o., Bras a K. s.r.o., Gela s.r.o. nebo First Certification Group. 

Z nabízených služeb si například firma Merkus účtuje pět set euro za úřední 

zapsání a ”zformalizování” firmy, za soubor dokumentů potřebných k získání 

víza VC-62, což je vízum odvozené od podnikatelské činnosti, požadují dvanáct 

tisíc korun, soubor dokumentů potřebných k pracovnímu vízu stál u firmy 

Merkus deset tisíc korun, za dokumenty určené k prodloužení ročního víza na 

další rok se platí jeden tisíc korun. 

135

Dále si firma Merkus účtuje třeba dva tisíce korun za úřední zanesení změn ve 

firmě, tři tisíce za vstup dalšího subjektu do firmy, roční zdravotní pojištění lze 

pořídit již od pěti set korun, zápis do evidence sociální či zdravotní pojišťovny 

stojí jeden tisíc korun, zprostředkování potvrzení o neexistenci nedoplatků na 

finančním úřadě stálo také tisíc korun, za výpis z ukrajinského rejstříku trestů 

pak musel zájemce zaplatit nejméně tisíc dvě stě korun. 

Cena bankovního výpisu a smlouva o zřízení účtu, tedy zařízení potvrzení o 

potřebné likviditě zákazníka pro úřady je určena po dohodě, výpis z banky pro 

obchodní soud stojí tři tisíce korun, výpis z banky potřebný pro žádost 

k obdržení shengenských víz tři tisíce pět set korun. 

Za potvrzení pro úřady o ubytování v Praze se platí částka od dvou a půl tisíce 

korun, potvrzení o sídle firmy od čtyř tisíc korun. 

Odpovědného zástupce, který je nezbytný, chce-li si zahraniční fyzická osoba 

zařídit živnostenský list, lze získat rovněž za částku čtyř tisíc českých korun. 

Pozvání do Česka na jeden až tři měsíce poskytuje skrze prostředníky firma 

Merkus za částku v rozmezí dvou tisíc pěti set až tří tisíc korun, turistická víza 

na jeden až tři měsíce údajně zařídí za částku sto padesáti až tří set amerických 

dolarů. Shengenská víza, která je schopna vyřídit za pouhých sedm až deset dnů, 

potom za dvě stě dolarů. Za nostrifikaci universitního diplomu zaplatí zájemce 

pět set korun. Podle informací pana Z. se opět jedná o pouhé zprostředkování. 

Za výsledné schválení universitního diplomu jsou zodpovědné jednotlivé české 

vysoké školy, přesto však prý schvalovacími procedurami projde řada 

zfalšovaných vysvědčení. 

Agentura First Imigration Group nabízí registraci firmy za jeden tisíc korun, 

právnická adresa firmy pak stojí patnáct tisíc korun za jeden rok. Za potvrzení o 

ubytování v Praze si účtují dva tisíce pět set korun, v regionech se cena vyšplhá 

až na tři a půl tisíce. Soubor dokumentů potřebných k získání víza VC-65 stojí 

sedm tisíc korun, přihlášení v České republice na tři měsíce stojí u firmy First 

Imiration Group dva tisíce tři sta korun, shengenská víza pět set euro. 

Uvedené ceny služeb se v období od února do června neměnily, většina 

inzerentů však zveřejňuje pouze přibližný rozsah svých služeb, nikoli své 

ceníky. 

136

Obdobné anonce je možné objevit také v inzertní rubrice týdeníku Info Praga. 

Velká část firem, o kterých jsme se výše zmiňovali, vydává své inzeráty také 

v rubrice Naše víza časopisu Naša Annonc. 

Rubrika se dělí do podrubrik Česká turistická víza, Česká roční víza, 

Prodloužení ročních víz, Formalizace dokumentů, Služby překladatelů, 

Zdravotní pojištění, Zahraniční pasy, Víza do Ruska a SNS, Shengenská a unijní 

víza a Imigrace. 

V podrubrice Česká turistická víza inzeruje obyčejně něco kolem deseti agentur, 

kromě českých turistických víz, určených k pobytu na jeden až tři měsíce, 

nabízejí často i stejný druh víz do Ruska či na Ukrajinu. 

Podrobnostem o způsobu získání takových víz či jejich cenám se prakticky bez 

výjimky inzerenti vyhýbají. 

Česká roční víza nabízí v dané podrubrice řada nám již známých firem jako jsou 

třeba Smirnof Konzult, Bílá Vrána nebo Merkus. Nabízejí nejčastěji víza typu 

VC-61 nebo VC-65, tedy víza poskytovaná právnickým osobám nebo 

živnostníkům podnikajících na území naší republiky. Řada firem publikuje 

v této podrubrice totožné nebo velice podobné inzeráty jako v rubrice Náš 

Byznys, v některých případech však svoji původní nabídku zužuje pouze na 

tématicky nejbližší oblasti, vstup do firmy, zařízení živnostenského oprávnění, 

výpisy z bank, pojišťoven a rejstříků trestů, pro získání českého víza, jindy 

naopak nabídku rozšiřuje o víza do dalších zemí. Nejčastěji přitom do Ruska a 

na Ukrajinu. 

Kapitola prodloužení víz je prakticky totožná s kapitolami předcházejícími, i zde 

nalezneme nabídky výše jmenovaných firem s plným servisem pro zájemce o 

česká víza. Můžeme si zde uvést jednu anonci, která stručně nastiňuje možnosti 

při získávání víz: ”GELA s.r.o. Prodloužení turistických víz, pracovní víza, 

vstup do firmy, přihlášení, podání dokumentů k ročnímu vízu” (Naša Annonc, č. 

21, str. 7). 

Spolu s inzercí větších firem najdeme i stručnější inzerci menších agentur, oblast 

jejich působení je však dle všeho prakticky stejná. 

Opět stejnou formu inzerátu i stejná jména podniků nalezneme v podrubrice 

zformalizování dokumentů, pouze je zde větší důraz kladen na potvrzení z bank 

a dalších českých i zahraničních úřadů (již zmíněné výpisy z trestních rejstříků, 

potvrzení o placení sociálního a zdravotního pojištění, potvrzení o bydlišti a o 

sídle firmy a podobně). 

137

Následují kapitoly Služby překladatelů a Zdravotní pojištění, kde nenalezneme 

inzerát jediné větší české pojišťovny, zato narazíme na nabídku řady 

prostřednických agentur. 

V kapitole Zahraniční pasy objevíme jen několik inzerátů typu: ”Máte přeplněný 

pas Nemáte již místo na další víza Volejte na číslo…..” (Naša Annonc, č. 21, 

str. 9), nebo ” Řešení složitých situací se zahraničním pasem” (Naša Annonc, č. 

21, str. 9). 

Poté následuje podrubrika víza do Ruska a státy SNS. Ani zde nenajdeme 

přesnější popis postupu pro jejich získání, lze však předpokládat, že proces bude 

podobný s postupem při získávání českých turistických víz, tedy především 

prostřednictvím cestovních kanceláří. 

Kapitola Shengenská víza obsahuje nabídku především turistických víz do zemí 

Shengenské úmluvy, Velké Británie, USA a některých dalších zemí. Uvedené 

ceny se pohybují od sta euro do šesti tisíc korun za turistická víza do Shengenu a 

kolem dvou set euro do Velké Británie, kam lze u několika agentur získat za tři 

sta euro i víza pracovní. “Shengenská víza. Rychle, kvalitně, spolehlivě zařídím 

Shengenská víza: 150 euro. Víza do Anglie: 300 euro. Golden Jubbily. 

Email…..,” (Naša Annonc, č. 5, str. 8) lze se dočíst v ruskojazyčném týdeníku: 

“Pracovní víza. Turistická víza. Anglie. Shongen. Levně. Volejte…” (Naša 

Annonc, č. 5, str. 8). 

Poslední podrubrika nazvaná Imigrace obsahuje několik málo blíže 

nezařazených anoncí, které nabízejí služby od pomoci při stěhování do zemí 

Evropské unie nebo Severní Ameriky po konzultace pro zájemce o získání 

statusu uprchlíka. 

Následují závěrečné rubriky týdeníku, Náš oddych a Naše setkání. Kapitola Náš 

oddych přitom obsahuje nejrůznější rekreační akce, především ale nabídky 

českých i zahraničních restaurací a hotelů či jiných ubytovacích zařízení, dále 

opět služby transportních kanceláří nebo různé exkurze a služby průvodců 

(především v Praze), či nabídky cestovních kanceláří a agentur na rekreace 

v České republice i v cizině. 

Rubrika Naše setkání začíná úmrtními oznámeními a pokračuje přes blahopřání, 

obvykle k narozeninám, k seznámení, kde inzerují jak jednotlivci, tak 

nejrůznější sňatkové či seznamovací kanceláře a následně nabízejí své služby 

také prostitutky. 

Celá inzerce deníku končí kapitolou Bez rubriky, kde převažují žádosti na 

převoz dokumentů či drobnějších zásilek do nejrůznějších míst, obvykle do 

138

odných zemí, ale inzerují zde opět také soukromí směnárníci či prodejci 

nejrůznějších výrobků. 

Příjezd 

V této kapitole se pokusím ve stručnosti shrnout téma motivace migrace a 

samotné technické zabezpečení transferu do cílového prostoru tak, jak vyplývá 

z výsledků terénního výzkumu a ze studia relevantních dokumentů. Cílem této 

kapitoly je též nabídnout celistvý obraz situace, která pro migranty nastává po 

jejich příjezdu do cílové země. 

Prvním krokem k odjezdu za prací do cizí země je už samo rozhodnutí 

k takovému činu. Zde hraje svojí roli samozřejmě celá řada nejrůznějších 

proměnných, já se však pokusím pracovat dále pouze se dvěma skupinami 

důvodů, které vedou k takovému rozhodnutí, a které zároveň sám pokládám za 

nejpodstatnější. 

Svoji nezastupitelnou roli v migračním chování hraje socioekonomická situace 

jedince, která se obyčejně odvíjí od celkového stavu výchozí země či celého 

regionu a na druhé straně od očekávání, které by měla cesta do zahraničí naplnit. 

Co se socioekonomické situace týče, Ukrajina se projevuje: ”…velmi nízkou 

životní úrovní jejích obyvatel, restrikcí sociálních programů, rostoucí oficiální 

nezaměstnaností i existencí masové nezaměstnanosti skryté, prosperujícím 

černým trhem práce, negativním vývojem mnoha demografických ukazatelů, 

katastrofálními zdravotními službami, celkovým zdravotním stavem populace 

atd. 

Podle údajů Evropské Komise představuje index koupěschopnosti ukrajinského 

obyvatelstva 17% koupěschopnosti obyvatelstva Evropské Unie. Z údajů 

Světové Banky z téhož roku vyplývá, že se třetina obyvatelstva Ukrajiny (to je 

více než 17 miliónů lidí) nachází pod hranicí chudoby.” (Šišková, 2001, str. 94) 

Přitom ze zdrojů stejné autorky vyplývá, že: ”…50% ukrajinských pracovníků 

v ČR tvoří obyvatelé bývalé Podkarpatské Rusi, jejíž hospodářskou situaci, 

v rámci celé Ukrajiny, lze hodnotit jako jednu z nejhorších” (Šišková, 2001, str. 

86). 

”Nejhornatější ukrajinský okres patří k největším "exportérům" pracovní síly. 

Podle oficiálních statistik ze 47 tisíc práceschopných obyvatel rachovského 

okresu nemá práci 15 tisíc lidí, asi 7 až 8 tisíc lidí odjíždí za prací na část roku, 

především během letní sezóny. Zhruba stejný počet zdejších rodáků se ze 

zahraničí vrací jen čas od času, neboť za prací vycestovali již v polovině 90. let, 

v novém prostředí se adaptovali, našli si stálé zaměstnání, nové přátele, založili 

139

odinu. Podle Lypčaka jsou ale skutečné počty dvakrát až třikrát vyšší než 

oficiální údaje. Příčiny vysoké pracovní migrace z tohoto horského regionu jsou 

tradiční: vysoké procento nezaměstnanosti a velká porodnost. Výjimkou nejsou 

rodiny s pěti a více dětmi a skutečná nezaměstnanost v Zakarpatské oblasti 

dosahuje přibližně 40 až 45 procent. Česko je jednou z nejoblíbenějších zemí, 

kam zakarpatští horalé za prací směřují. Obecně platí, že obyvatelé Zakarpatské 

oblasti tvoří třetinu až polovinu všech ukrajinských dělníků v České republice“ 

(Livínský, Kočí, 11.12.2003). 

Ze Zakarpatské Rusi pocházely také slečna N. a paní S. N. pracovala jako 

zdravotní sestra za přibližně padesát dolarů měsíčně, paní S. byla nezaměstnaná 

a starala se spolu s manželem o malý statek, čítající jen několik kusů dobytka a 

nevelké pozemky určené k pěstování brambor a obilí. Hospodářství údajně 

stačilo na obživu rodiny, bylo ale obtížné ušetřit jakékoli peníze na nečekané 

výdaje nebo třeba modernizaci zemědělské techniky. Nákup dalšího dobytka a 

nebo již zmíněné techniky byl jedním z důvodů, proč paní S. nechala doma na 

Ukrajině svého manžela i asi šestiletého syna a odjela za svou sestrou a bratrem 

vydělávat do Česka. 

Dle výpovědí mých informátorů není však ani jinde na Ukrajině situace o 

mnoho lepší. Vysoká nezaměstnanost, vysoké ceny, nízké platy nebo platby 

v deputátech, ve zboží, masivní těžba přírodního bohatství hraničící především 

v případě lesů dle pana D. místy až s apokalypsou. V částečně vyplněných 

dotaznících všichni řemeslníci z městečka R. svorně prohlásili, že na Ukrajině 

vyžili, ale nic neušetřili. 

K podobným výsledkům dochází ve svém výzkumu i Dušan Drbohlav. 57% 

respondentů uvedlo, že žili z toho co vydělali, ale nic neušetřili a 13% žilo jen 

z předešlých úspor. Pouze 24% dotazovaných odpovědělo, že mohli alespoň 

něco ušetřit, situace zbylých 6% byla snad o něco lepší, konkrétní odpověď, 

kterou v dotazníku Dušan Drbohlav obdržel, se z citované publikace nicméně 

nedozvíme. 77% respondentů potom uvádí hrubý výdělek nižší: “…než 100 

USD za měsíc (u 40% dokonce nižší než 50 dolarů). I výhled do budoucna je 

pesimistický. Zlepšení životní úrovně předpokládá jen 22% respondentů a to 

spíše za více než 5 let, 29% se domnívá, že se situace nezlepší vůbec. 

V mnohém je tedy nutno chápat současnou migraci Ukrajinců a jejich pracovní 

aktivity v zahraničí jako skutečně nevyhnutelný akt jejich “boje o přežití”. Díky 

jejich výjezdům do zahraničí se např. zlepšila ekonomická pozice a s tím i 

spojená prestiž na Ukrajině u 67% dotazovaných” (Drbohlav, 2001, str.94). 

N., ukrajinský mladík, který byl bohužel pro nelegální pobyt na našem území 

vyhoštěn dříve než jsem začal se svým výzkumem, mi popisoval práci 

140

v ukrajinské továrně na jogurty. Po osmi, někdy i desetihodinové jednotvárné 

práci byl vždy vyplacen pouze ve zboží, tedy v jogurtech, které po skončení 

pracovní doby prodával do večerních hodin na městském tržišti. Kromě spánku 

a práce mu už prý nezbýval prakticky žádný volný čas. Přesto však mluvil o 

štěstí, že nějakou práci měl a že za ní byl vůbec, alespoň nějak, odměněn. 

Případy, kdy zaměstnanci nedostali svoji mzdu často i za mnohaměsíční práci, 

byly prý naprosto běžné. 

”Pracuji na silnicích, dělám kopáče, dělám vše, co mi řeknou….Dalo by se říct, 

že kde nechtějí kopat Češi, kopou Ukrajinci,” říká protagonista jednoho dílu 

dokumentární série České Televize Cizinci u nás: ”Plat je u nás malý. Jako 

zdravotník jsem dostával třicet dolarů, žena taky třicet. Za šedesát dolarů na 

měsíc se na Ukrajině přežít nedá…Vydělat se u nás dá jenom u mafie, ale je 

lepší pracovat v cizině než mít peníze a sedět ve vězení.” (Procházka, 2004) 

Hana Kabelová jmenuje ve svém článku „Ekonomické ukazatele ovlivňující 

migraci“ čtyři hlavní ekonomické faktory ovlivňující migrační pohyby. Jsou to 

HDP na hlavu, nezaměstnanost, úroveň vzdělání a počty migrantů v dané cílové 

zemi (Kabelová, 29.07.2003). 

Rozdělíme-li si je na takzvané push faktory, což jsou vlivy, které podporují 

migraci ven z dané země a pull faktory, tedy naopak vlivy, které migranty do 

země přitahují, můžeme říci, že do push faktorů by, z Hanou Kabelovou 

zvolených faktorů, patřily HDP na hlavu, kdy je v zemích s nižším hrubým 

domácím produktem pochopitelně větší tendence k odchodu za prací do ciziny 

či nezaměstnanost jako jeden z klíčových podmětů k migraci. Mluvíme-li o push 

faktorech, je na místě zmínit zde také tvrzení Tatjany Šiškové, která píše, že: 

”Mezinárodní migrace vzniká v sociálních, politických a psychologických 

transformacích, které doprovázejí vytváření trhu a celkový rozvoj... Podstatné je, 

že mezinárodní migrace nevyvěrá z nedostatku ekonomického rozvoje, ale 

z rozvoje samého” (Šišková, 2001, st. 21). 

Do tzv. pull faktorů pak můžeme zařadit všechny čtyři proměnné. Vysoký HDP 

přitahuje migranty za možností relativně vysokých platů, vysoká míra 

nezaměstnanosti je naopak od dané země jako cíle svých migračních snah 

odrazuje. 

Vysoká úroveň vzdělání dle tzv. Dual labour market theory, neboli Teorie 

dvojího pracovního trhu, pak může opět pozitivně působit na migraci, tedy 

přitahovat cizí pracovníky. 

Podle Teorie dvojího trhu vyvěrá: ”…mezinárodní migrace z neustálé poptávky 

po imigrační síle ve vyspělých společnostech. Ta pak dotuje sekundární 

pracovní sektor, který je pravým opakem primárního: sekundární sektor je 

141

typický malou atraktivitou, nízkými mzdami, nestabilními podmínkami, malou 

pravděpodobností zlepšení podmínek i kariérního růstu.” (Šišková, 2001, str. 74) 

Ona nechuť k práci v sekundárním sektoru přitom často vyvěrá, jak se Hana 

Kabelová domnívá, právě z vyššího obecného vzdělání v populaci dané země. 

Posledním migračním pull faktorem by pak měly být počty migrantů usídlených 

v dané zemi, kteří mohou tvořit dostatečně velké migrační sítě. Ty pak snižují 

celkové náklady na migraci. Tento faktor ovšem působí jen do dosažení určité 

velikosti cizineckých skupin. Velké množství cizinců v cílové zemi může 

naopak stimulovat vytváření překážek migraci ze strany státních orgánů či 

občanů nebo nasytit trh práce (Kabelová, 29.7.2003). 

Výše řečené by mělo platit jako určitý obecný souhrn podmínek. V konkrétní 

situaci hraje však svoji nezastupitelnou úlohu ještě další faktor, či spíše skupina 

faktorů, v níž by měly být ty dříve zmíněné také zahrnuty, a kterou bychom 

mohli pracovně nazvat celkovou pověstí imigrační země. 

Japonsko, jako příklad, splňuje dle všeho velkou část podmínek, pro které by 

mělo být migrační zemí. Hovoříme-li však o konkrétním případu Ukrajiny, nelze 

předpokládat, že by se právě zmíněné Japonsko mělo stát v nejbližší době 

migračním cílem většího množství ukrajinských občanů. Svojí roli tu nehraje jen 

kulturní a geografická vzdálenost, která je jistě větší než třeba u Británie nebo 

Itálie, kam Ukrajinci frekventovaně za prací dojíždějí, ale podle mého názoru 

především nedostatek informací o tom, jak do země vycestovat a jak tam dále 

”fungovat”, a snad ještě důležitější vědomost, je-li vůbec do takové země 

migrace možná. Tedy určitá pověst dané země, která, ať už je realitě bližší či 

vzdálenější, vytváří obraz dané země jako vhodné či nevhodné oblasti pro 

vycestování. 

Turistická víza s maximální dobou platnosti devadesáti dní pobytu jsou patrně 

nejběžnějším prostředkem ke vstupu na území České republiky. Aby tato víza 

udělila, vyžaduje sice česká ambasáda předložení dokladů o zaplacení zájezdu 

s nějakou cestovní kanceláří (tzv. voucher), pro jejich získání však v praxi 

obyčejně není podmínkou skutečné zaplacení celého zájezdu. Podle výpovědí 

mých informátorů je možné voucher získat za úplatu přímo od cestovních 

kanceláří anebo od nejrůznějších zprostředkovatelských agentur. 

Stejnou cestou se údajně získává i u nás vízum do Ruska či na Ukrajinu. Další 

krátkodobá víza vydává česká ambasáda například pro vědce a účastníky 

různých konferencí, umělce kteří mají vystupovat na území ČR či členy 

náboženských hnutí, kteří se na našem území účastní poutí, nic však 

nenasvědčuje skutečnosti, že by i tyto typy vstupních povolení byly migranty 

častěji využívány. 

142

Běžnějším způsobem je vstup na krátkodobé vízum pomocí pozvání, které, jak 

jsme se již zmínili v kapitole Migrační sítě, lze za několik tisíc korun pořídit od 

některé z mnoha ukrajinských agentur. 

Kuriózní vstup do České republiky mi popisovala paní S. Aby ušetřila peníze za 

veškeré poplatky a také čas při vyřizování formalit, nechala si od své mladší 

sestry N., která již v Česku více než rok žila, poslat domů na Ukrajinu její pas 

s platnými vízy k dlouhodobému pobytu. Na něj pak bez jakýchkoli problémů 

přicestovala. 

Další možností jak vstoupit na území České republiky, jak mi potvrdil pan Z., 

byla donedávna možnost zapsání se do firmy registrované v ČR (viz kapitola 

Migrační sítě) a následné zažádání o vízum k dlouhodobému pobytu. 

Praxe zapisování se do firem na dálku pomocí plných mocí je sice běžná i dnes, 

administrativně je ale v současnosti zkomplikována, a cizinec tak musí nejdříve 

přicestovat do Česka na krátkodobé vízum pro podnikatele nebo na vízum 

turistické a o jeho změnu na dlouhodobé vízum musí migrant znovu zažádat. 

Co se týká nelegálních přechodů hranic, nic nenaznačuje tomu, že by se jednalo 

o příliš běžnou praxi. Podle informací Českého statistického úřadu bylo v roce 

2002 při nelegálním překročení slovensko – české hranice zadrženo 166 občanů 

ukrajinské národnosti, v roce 2001 pouze 2 Ukrajinci. 

Do statistiky nelegálních přechodů se přitom započítávají nelegální přechody jak 

do ČR tak směrem ven z České republiky, a také případy, kdy se cizinec snaží 

vstoupit na naše nebo ven z našeho území pomocí neplatných nebo falešných 

dokladů. Vyšší čísla nelegálních přechodů hranic pak najdeme na česko – 

německé hranici, kde bylo v roce 2002 zadrženo 559 občanů Ukrajiny a v roce 

2001 dokonce 758 Ukrajinců. Na území Rakouska se v týchž letech pokusilo 

nelegálně proniknout 166 a 184 ukrajinských občanů. Dalších 24 a 14 jich pak 

bylo pro totéž zadrženo na českých mezinárodních letištích (ČSÚ, 2003). 

První, co musí obvykle migrant v nové zemi řešit, bývá zajištění bydlení. 

Nejdůležitější roli i zde dle všeho hrají kontakty na širší krajanskou, možná 

obecněji na celou migrantskou komunitu. 

Příbuzní, přátelé, krajané či další cizinci, kteří již v Česku žijí, mohou 

významnou měrou nově příchozím pomoci s orientací v novém prostředí a 

poskytnout důležité informace o bydlení, případně jim ho třeba jen na krátký čas 

a za úplatu poskytnout. 

143

Za mého pobytu v USA bylo obvykle symbolicky zaplacené poskytnutí bydlení 

mezi krajany v podobné situaci relativně běžnou záležitostí. Alespoň na jednu či 

dvě noci Čecha obvykle ubytovali i sociálně sice často níže postavení, přesto 

však v Americe již dlouhodobě žijící a tedy i legálně pracující krajané. 

Velká část řemeslníků z městečka R. přijela už z Ukrajiny s domluvenou prací a 

bydlením, stejně tak měla již před svým příjezdem do Česka volné místo v bytě 

svých sourozenců i paní S. Velká část migrantů ale takové štěstí nemá a své 

první hodiny a dny v České republice pak tráví sháněním cenově dostupného 

noclehu. Asi nejčastějším bydlením bývá zpočátku některá z četných (alespoň 

v Praze) a levných ubytoven, jejichž ceny počínají už na osmdesáti korunách za 

den. Možné je také ubytování v nejrůznějších typech soukromých prostor, od 

regulérních bytů po nemovitosti nejhorších kategorií. 

Zde je snad vhodné místo pro zmínku o docela četných historkách, které 

přisuzují ukrajinským a dalším ekonomickým migrantům bydliště 

v zemljankách, které prý nalezneme v lesích okolo Prahy a dalších velkých 

měst. Nikdo z těch, kteří mě o tomto faktu zpravili, však nebyl přímým svědkem 

takového případu a nepotvrdil mi ho ani nikdo z mých ukrajinských 

informátorů. Místem s nejčetnějším výskytem takových staveb má být 

především les mezi pražskými Klánovicemi a Újezdem nad Lesy, což je místo, 

které jsem sám několikrát navštívil, ale žádný z takových příbytků jsem tam 

nenalezl. Jedná-li se v tomto případě pouze o lidový mýtus, či tristní sociální a 

ekonomická situace nutí u nás pobývající cizince ke zvolení takto, alespoň 

z mého pohledu, radikálních kroků, pro mě v tomto okamžiku zůstává otázkou. 

Dalším krokem v rámci migračního procesu je hledání práce. Ta je, jak jsme se 

již zmínili, nejčastěji zprostředkovávána takzvanými klienty, kteří se často 

starají i o další potřeby svých zákazníků. Mohou mít kontakty na ubytovatele, 

v některých případech jsou schopni zlegalizovat práci, častěji i pobyt a starají se 

také o poplatky požadované organizovanými vyděrači, na druhé straně si ale za 

své služby účtují neúměrně vysoké částky a tak se řada migrantů snaží klienty 

obejít a pracovat na ”vlastní pěst”. 

Obecně je ale možné prohlásit, že ”migrační začátky” bývají v největší míře pod 

taktovkou klientů. Nalézt je lze v Čechách na kontaktních místech, kterými jsou 

prý především stanice metra Palmovka a prostor před holešovickým 

Výstavištěm. Jejich služby můžeme vyhledat i pomocí inzerce v již zmíněných 

ruskojazyčných a také některých českých inzertních novinách (např. Anonnce), 

zákazník s nimi může být zkontaktován pomocí svých známých mezi krajany a 

konečně je může kontaktovat již ve své zemi, buď opět prostřednictvím inzerce 

nebo osobně, třeba přímo na místě jejich ukrajinského bydliště. 

144

Po celou dobu této činnosti dochází u cizinců k procesu určitého přizpůsobování 

neboli akomodace k novému prostředí. Cizinec se tak seznamuje s nejrůznějšími 

kulturními odlišnostmi hostitelské země, se základy jazyka, zvyky, způsoby 

dopravy, možnostmi a formou stravování v cizí zemi, bydlením, právním 

prostředím a podobně, především však je nucen, jak jsem přesvědčen, 

přizpůsobovat se zcela novým poměrům vládnoucím v rámci migrantské 

enklávy, do které vstupuje. 

Migrant se tak musí vyrovnávat se ztrátou původního statusu (mezi migranty je 

zastoupena také řada vysokoškolsky vzdělaných lidí), učit se nové hierarchii ve 

skupině a dlouhodobě se tak seznamovat s novou rolí a pravidly migrantského 

každodenního žití. 

KAŽDODENNOST 

Akomodace 

Jedním z důvodů, proč jsem se roku 1999 rozhodl přerušit své studium a 

odcestovat za prací do USA, byl mimo jiné záměr prohloubit svoje znalosti 

anglického jazyka. 

Brzy však bylo zřejmé, že v rámci mého pobytu a ilegální práce bude 

důležitějším jazykem polština, tedy řeč mých ”klientů” a také velké části kolegů, 

kteří s námi pracovali na nočních úklidech minneapoliských supermarketů. 

Většina západních kultur (nepočítáme-li mezi ně některé vyspělé asijské státy) je 

postavena na podobných hodnotách i ekonomicko-technologických základech a 

proto není prvotní orientace v nich pro jejich příslušníky obyčejně zásadním 

problémem. 

Akomodace k americkému prostředí, poté co jsme pomocí polských 

zprostředkovatelů nalezli práci a u svých budoucích kolegů posléze také 

bydlení, tak nemusela probíhat nijak dramaticky. Naučili jsme se základní 

odlišnosti v amerických předpisech (zvláště dopravních), objevili obchody, kde 

se dalo levně nakupovat, identifikovali potraviny, které se nám jevily jen obtížně 

poživatelné a naopak ty, které jsme považovali za kvalitní, časem jsme objevili 

jeden či dva bary, které jsme příležitostně navštěvovali. 

O Američanech panuje, myslím, všeobecné přesvědčení, že jsou na migraci 

zvyklí a díky tomu jsou migrantům také relativně otevření. Nikdo z nás však 

v průběhu naší práce do užšího kontaktu s Američany nepřišel a tak jejich 

údajnou otevřenost k migrantům nikdo neocenil a nemusel se jim ani nějak 

výrazněji přizpůsobovat. Veškerý kontakt s místními se odehrával v rámci 

145

víceméně anonymních nákupů v supermarketech či obchodech s tabákem, 

řídkých, pro většinu migrantů však vzhledem k únavě z práce vůbec žádných, 

návštěv minneapoliských kin, koncertů či galerií, pár prohozených slov 

s barmanem nedaleké pivnice, kterou Češi nostalgicky překřtili na „Nádražku“ a 

ještě řidších rozhovorů s tamními hosty. Ani se sousedy nepadlo o mnoho více 

než jen těch pár obratů nutných k pozdravení. Občas bylo nevyhnutelné vést 

rozhovor s někým z nočního managementu supermarketu, bývaly to ale jen 

strohé pracovní debaty. 

O mnoho podstatnější bylo sžít se s prostředím a společností ostatních migrantůse 

společností studentů trávících ilegální prací ve Spojených státech pouze 

měsíce svých letních prázdnin, někteří poprvé, jiní podruhé, potřetí…, s lidmi, 

kteří přijeli na jeden rok, aby si přivydělali, jinými, kteří potřebovali prací 

v zahraničí splácet svoje dluhy, s lidmi, kteří v USA pracovali třeba už pátý rok 

a šetřili na dům, i s těmi, kteří už neměli chuť se vracet, protože je v Česku, jak 

tvrdili, už nic pozitivního nečekalo. Byli s námi i lidé v důchodovém věku, kteří 

ztratili pocit, že je ještě kam se vracet. 

Musel jsem se učit žít v přeplněném bytě, kde v každé místnosti spali dva až tři 

lidé, zvykat si na svůj nový status jako nováček neustále na nejnižší pozici mezi 

migranty z východu, jako cizinec vykonávající jednu z nejpodřadnějších prací 

v očích amerických zaměstnanců, skladníků, amerických studentů na brigádě, 

pokladních, kteří nás každé ráno střídali na pracovišti. Nedávali nám to přímo 

najevo, ale viděli jsme jim to na očích. Nebo jsme alespoň byli přesvědčeni, že 

to, co vidíme, je jistá míra pohrdání. Ta ale dle všeho nevycházela z naší 

národnosti, časem jsme zjistili, že nás jistá část zaměstnanců považuje za 

jugoslávské válečné uprchlíky, ale spíše právě z práce, kterou jsme byli nuceni 

vykonávat. 

Mezi Čechy a Poláky panovala už v době mého příjezdu určitá řevnivost, 

vznikající z všeobecného přesvědčení, že naši polští klienti dávají Polákům 

automaticky vyšší mzdy a často také nadřízené funkce. Kromě Čechů a Poláků 

na dalších minnesotských supermarketech pracovali také Rusové, Ukrajinci, 

Gruzínci a lidé dalších východních národností, do užšího styku jsme s nimi ale 

obvykle nepřicházeli. 

Češi bydleli obvykle ve vlastních bytech, stejně jako Poláci. Příslušníci ostatních 

národností obývali jeden či dva byty, kde bydleli pohromadě. 

Peníze nám klienti posílali prostřednictvím šeků, které byly proplatitelné pouze 

člověku, který měl založen vhodný účet. Vzhledem k tomu, že na takový 

bankovní účet bylo zase potřeba relativně obtížně získatelné tzv. social security 

number, nebylo mezi námi obvykle mnoho lidí, kteří mohli peníze vybírat. 

146

Občas se tak stalo, že člověk, který peníze z banky přijímal, si jich část nechal a 

zmizel s nimi. Kompenzace od klientů se poškození obvykle nedočkali a když se 

tak stalo, byla to kompenzace pouze částečná a spíše symbolická. V době, kdy 

byl nedostatek zaměstnanců, se také mohlo stát, že člověk, který chtěl místo 

opustit nedostal poslední výplatu či deposit, který musel zaplatit za případné 

poškození uklízecích strojů, se kterými jsme pracovali. Nebezpečí našim 

penězům hrozilo často i ze strany spolubydlících, věci z lednice jsme si 

příležitostně vyjídali navzájem všichni. Všichni zde byli především proto, aby 

ušetřili co nejvíce peněz. Až na výjimky se pilo méně alkoholu, jedlo se co 

nejlevněji, někdy ve fastfoodech, častěji ale doma. 

Pracovali jsme přes noc sedm dnů v týdnu a tak byli všichni unaveni. Málokomu 

se chtělo někam za zábavou, někteří z Čechů, se kterými jsme v Minnesotě 

pobývali, neviděli za půl roku, tedy za celý svůj pobyt v Minneapolis, její 

centrum. Většinu volného času jsme tak prospali, po zbytek dne seděli doma a 

hráli počítačové hry na ukradeném playstationu nebo sledovali televizi, která se 

musela každé tři měsíce vrátit zpět do obchodu, ve kterém byla koupena, 

vyinkasovat její původní cenu a znovu koupit v jiném. Všechny dražší 

spotřebiče se obstarávaly tímto způsobem zadarmo. Poláci měli ve svém bytě 

přes ulici od našeho v jednom pokoji tímto způsobem zařízenou posilovnu. 

Nebyl to tak špatný život, byl jenom náročnější a úplně odlišný. 

Když jsem se ukrajinských migrantů ptal na xenofobii z české strany, nikdo si 

nestěžoval, takový pocit prý nemají. Jen paní S. si trochu postěžovala na nevrlé 

pohledy a určitou strohost Čechů, kterou musela na jedné vesnici, v jejíž 

pekárně na počátku své migrační historie pracovala, snášet. 

Když se ale zeptám na Ukrajince Čechů, zpravidla mohu jisté xenofobní znaky 

docela jednoduše sledovat. Podle výzkumu Ivana Gabala z roku 1996 

považovalo 24% českého obyvatelstva rostoucí počet cizinců žijících v České 

republice za velmi nepříznivý, 57% za spíše nepříznivý, pouhých 13% za spíše 

příznivý a 1% za velmi příznivý, za hlavní problém přitom považovalo 57% 

obyvatel kriminalitu cizinců, 10% vidělo jako hlavní problém spojený s přílivem 

cizinců to, že berou našim obyvatelům práci, 4% lidí se zmiňovala o podvodech 

a černém obchodu (Gabal, 1999). 

Na otázku, jaké národnosti by neměl být jejich soused, volilo 87% Čechů Romy, 

73% by vadili Číňané a Vietnamci, 68% Libanonci a Egypťané, Rusové a 

Ukrajinci se umístili na čtvrtém místě jako nepřijatelní sousedé pro 59% české 

populace. 71% Čechů si přitom myslí, že by se cizinci měli co nejvíce 

přizpůsobit, 22% respondentů bylo naopak přesvědčeno, že by měli mít možnost 

žít po svém, 7% nedokázalo na otázku odpovědět (Gabal, 1999). 

147

Domnívám se, že skutečnost, že Ukrajinci nehovoří o žádných pozorovatelných 

znacích xenofobie ze strany většinové populace, může vyplývat zčásti z toho, že 

Češi často nemusejí plně projevovat své antipatie vůči cizincům, zčásti možná 

také z ukrajinské hrdosti, která jim nedovolí mluvit o sobě, případně sebe samé 

vnímat, jako v jiných očích nějak méněcenný národ, z části snad také z toho, že 

se do užšího kontaktu s českou populací často dostávají jen příležitostně a stejně 

jako my v Americe věnují větší část energie určené k akomodaci k přizpůsobení 

se pravidlům a realitě své vlastní komunity. Musí se vyrovnat s prací často 

mnohem náročnější než byla ta doma, s polními podmínkami bydlení na 

ubytovnách, přeplněných bytech nebo maringotkách, s neustálým okrádáním ze 

strany mafie či klientů, zvyknout si na vzdálenost, která je dělí od jejich rodin, 

nedostatek volného času, status, který nemusí mít nic společného s jejich 

vzděláním, znalostmi nebo postavením v zemi, ze které přicházejí. 

”Na ubytovně nevíte, s kým bydlíte. Jeden ukrajinský známý například zjistil, že 

mu jeho spolubydlící provolávají kredit. A víte proč Protože se učil na 

ubytovně německy. Řekli o něm: To je nějaký Žid, chce být moc chytrý, a tak si 

vždy počkali, až se půjde mýt, a telefonovali" (Švehla, 24.03.2004). 

Práce 

Většina ukrajinských migrantů pracuje v České republice v takzvaném 

sekundárním sektoru. Tedy v takových zaměstnáních, která obyčejně nebývají 

dostatečně atraktivní pro domácí pracovní sílu, a cizinci, kteří takovou práci 

zastávají, tak mohou být užiteční, v některých segmentech průmyslu i nutní, pro 

ekonomiku hostitelské země. 

Podle Českého statistického úřadu legálně zaměstnaní cizinci v Česku k roku 

2002 nejčastěji pracovali ve zpracovatelském průmyslu, v obchodu a ve 

stavebním průmyslu (ČSÚ, 2003, st.120). 

Co se přímo Ukrajinců týče, podle výzkumů Dušana Drbohlava jich největší 

procento pracuje ve stavebnictví (61%) a v komunálních službách (19 %) 

(Drbohlav, 2001). 

Práci získávají dle všeho, jak už bylo ostatně několikrát naznačeno, nejčastěji 

pomocí takzvaných klientů. Ti, kteří jsou již lépe zorientovaní v českém 

prostředí a nebo využijí služeb některé právní či zprostředkovatelské agentury, 

mohou podnikat na živnostenské listy nebo vstoupit do nějaké obchodní 

společnosti, ve které pak mohou práci, obvykle manuální, sami vykonávat. 

Vznikají tak firmy, jejichž náplní může být zednická činnost či další řemesla, 

stejně jako kopáčské práce, nebo, jak jsem také slyšel, ku příkladu stloukání 

dřevěných bedýnek. 

148

Mnohem obtížnější se zdá být získání úředního pracovního povolení, (viz 

kapitola Právní prostředí a statistiky) a tak je tato cesta k získání práce 

samotnými migranty dle všeho volena spíše zřídka. 

Jedním z českých zaměstnavatelů, který se rozhodl přes veškeré překážky 

zaměstnávat cizince je Josef Šebek. Své zkušenosti popsal v rozhovoru 

s publicistou Pavlem Turkem: 

”Proč zaměstnáváte cizince 

Z prostého důvodu: je nedostatek pracovních sil. Kromě alkoholiků a 

bezdomovců neseženete nikoho. Noví lidé se hledají velice těžce a o profesích 

jako truhláři nebo zámečníci ani nemluvím. 

Jak jste získal kontakty na ty první 

To se postupně nabalovalo. Přišel jeden, který dal tip na dalšího. Zařídili jsme 

jim ubytovnu, protože pokud jsme chtěli vyrábět, museli jsme jim vytvořit i 

odpovídající podmínky. Zajišťujeme jim také stejně jako českým dělníkům 

obědy a večeře. 

Liší se platy cizinců od těch, které mají Češi 

S každým se sepisuje individuální pracovní smlouva, nejde to zobecňovat. Můžu 

jen říct, že platy dělníků - Čechů i cizinců - se pohybují kolem průměrného platu 

v České republice. 

Máte problémy s vyřizováním povolení pro své zaměstnance 

My je dnes prakticky pouze obnovujeme a s tím tolik starostí není. Jediný 

problém je vždy v rychlosti, takže zaměstnávám člověka, který vyřizuje agendu 

pouze pro cizince. 

Jejich rodiny zůstaly na Ukrajině. Posílají jim peníze 

Jestli je finančně podporují, mě opravdu nijak netrápí. O jejich soukromí se 

nestarám, pokud třeba jejich odjezdy přímo nezasahují do harmonogramu práce. 

Dokážete si představit, že byste pracoval v zahraničí 

Strávil jsem dva roky v Libyi. 

V podobné pozici jako oni 

Myslím, že ano. Dokážu pochopit jejich situaci, byla to pro mě důležitá škola. 

Bez ní bych se v této oblasti hůře orientoval. Každý snáší odloučení od rodiny 

jinak, proto je třeba volit individuální přístup. 

149

Plánujete přijímat do práce další cizince 

To je především otázka zajištění práce, uvidíme v příštím roce. Nejde o to, jestli 

plánuji zaměstnávat cizince, ale rozhodující je, zda bude práce, pak můžu shánět 

lidi. Když neseženu naše, rozhlédnu se jinde” (Turek, 2003). 

Z přibližně sto šedesáti tisíc cizinců s pracovním povolením na území České 

republiky (včetně občanů Slovenska) jich bylo v roce 2002 téměř čtyřicet 

procent z Ukrajiny (ČSÚ, 2003). 

Celkový počet cizinců, vyjma žadatelů o azyl, turistů a transitních migrantů, na 

našem území však Dušan Drbohlav odhaduje na čtyři sta šedesát tisíc, z toho 

možná až dvě stě třicet tisíc by jich na našem území mohlo pobývat nelegálně 


Společnou vlastností práce všech mých informátorů byla její spíše nižší 

atraktivita a vysoká náročnost. 

D. začínal svou migrační kariéru v Čechách jako zedník a tesař zaměstnaný 

prostřednictvím klientské agentury. Pracoval pět až sedm dnů v týdnu za mzdu 

pohybující se kolem padesáti korun za hodinu. Jak sám říkal, nikdy nevěděl 

jakou částku z jeho platu si agentura ve skutečnosti nechává. Asi po třech letech 

se mu spolu ještě s několika kolegy podařilo změnit zaměstnavatele. 

Prostřednictvím agentury je na zakázku najal majitel tesařské firmy pan C. 

S jejich prací byl natolik spokojen, že jim po splnění zakázky nabídl trvalou 

spolupráci a časem i bydlení v dřevěných bungalovech stojících v zahradě jeho 

domu. Nikdo z agentury jim při odchodu nečinil potíže, pravděpodobně se ani 

nikdo nedozvěděl, že odcházejí pracovat do služeb jejich zákazníka. V relativně 

krátkém čase pak D. spolu se svými kolegy legalizoval svůj pobyt i práci 

zřízením společnosti s ručením omezeným pro obor tesařských prací, i když 

fakticky zůstávali nadále zaměstnanci pana C. 

Postupem času, jak odjížděli někteří z řemeslníků, přijížděli naopak noví, často 

mladí lidé, především z oblasti, odkud pocházel pan D., tedy z jihovýchodní 

Ukrajiny. O práci se obyčejně dozvídali už doma na Ukrajině. Jedním z nově 

příchozích, najednou jich ve firmě pracovalo obvykle pět až šest, byl i 

šestnáctiletý syn pana D. Vystudovanou měl pouze základní školu, na otázku 

nebude-li mu další vzdělání scházet, odpovídal D., že škola se dá dodělat 

vždycky, že se nejvíc naučí v praxi a že je důležité vydělat peníze, dokud je to 

ještě možné. 

Řemeslníci pracující pro pana C. vykonávali obvykle fyzicky náročné a 

relativně nebezpečné tesařské, lakýrnické a pokladačské práce na střechách 

150

domů. Pracovní doba se lišila dle počasí a ročního období, obvykle se ale 

pracovalo dvanáct hodin po šest dnů v týdnu. Ani práce v neděli však nebyla 

žádnou výjimkou. Volno určené k návštěvě domova si obyčejně vybírali na 

přibližně dva zimní měsíce okolo vánoc. Jinak zbývalo volného času minimum. 

Za svou práci dostávali kolem dvaceti tisíc čistého, své zisky byli nuceni 

vzhledem k bezpečnosti svého pobytu v Česku zdaňovat. Z oněch dvaceti tisíc 

byli prý schopni ušetřit až šestnáct tisíc korun měsíčně. Peníze, které si vydělal 

syn pana D., mu jeho otec ukládal na účet a dával vždy jen na účel, který sám 

schválil. 

V dobách mých návštěv byl věkový průměr řemeslníků něco přes třicet let. Panu 

D. bylo něco přes čtyřicet, jeho kolegovi I. čtyřicet dva let, šestnáct let bylo V., 

synovi pana D., kolem třiceti pěti bylo jednomu jejich rumunskému kolegovi a 

něco přes dvacet dalšímu ukrajinskému řemeslníkovi. 

Poslední dva zmínění, ani s jedním z nich jsem se však nesetkal, zůstali po zimní 

dovolené doma na Ukrajině a místo nich přijeli tři noví, mladší Ukrajinci. Právě 

oni, včetně pana D. a I., byli později ochotni alespoň částečně vyplnit dotazníky, 

které jsem dříve vypracoval. 

Z pěti vyplněných dotazníků vyplývá že všichni, pan D., profesionální řidič I. 

i nově dorazivší mladík A., již v minulosti pracovali v cizině, a to v Rusku. Jak 

shodně napsali, na nejrůznějších pracovních místech, nejčastěji stavebních. 

Ačkoli pan D. vyplnil do kolonky práce v dalších cizích zemích právě jen 

Rusko, osobně se předtím zmiňoval i o Maďarsku, kde prý dělal řidiče. 

Co se práce v Česku týče, kolonku vyplnil pouze pan I., který dle ní již dříve 

pracoval v Rokycanech a Plzni, druh práce však neuvedl, a mladí muži V. a A., 

kteří prý v Česku pracovali pouze na svém tehdejším místě, pro pana C. 

Z dotazníků dále vyplývá, že ušetřené peníze chtějí starší z řemeslníků použít na 

přilepšení rodině, ti mladší pak na nákup nejrůznějšího zboží. D. se ještě mimo 

dotazník zmiňoval o dřevařské pile, kterou by chtěl na Ukrajině otevřít se svým 

bratrancem. Peníze už měl našetřené, jeho bratranec pracující v Maďarsku se 

však stále nemohl pro založení živnosti doma na Ukrajině rozhodnout. 

Můj druhý informátor pan F. o svých počátcích v Čechách a o minulosti vůbec 

nemluvil, anebo mluvil jen velice nerad. I on, nicméně, začínal v Česku pracovat 

prostřednictvím klientů jako zedník na stavbách, tedy prací, které se již dříve 

věnoval doma na Ukrajině. Po dvou či třech letech se mu pak podařilo pořídit si 

živnostenský list a dál již pracoval jako zedník sám na sebe. 

Na rozdíl od pana D. a jeho kolegů, kteří patrně z důvodů místa svého českého 

bydliště unikali zrakům organizovaných vyděračů, platil pan F. každý měsíc 

151

jeden tisíc korun uzbecké mafii. Jak sám říkal, ceny jsou v celém Česku u všech 

skupin z nějakého důvodu shodné. Přijde-li za ním prý příslušník jiné kriminální 

skupiny, vše se vyřeší jedním telefonátem s jeho ”ochránci.” Žádná skupina prý 

nemá chuť pouštět se do otevřené války. Stejnou částku, tedy dalších tisíc korun, 

pak F. měsíčně platil stejným lidem za každého zedníka, kterého později, když 

začal podnikat i jako klient, najal na práci. V nejlepších časech zaměstnával až 

deset svých krajanů. Platil jim padesát až šedesát korun na hodinu, jejich práci 

prý fakturoval na svůj živnostenský list a poté ji zdanil, lze ale předpokládat, že 

řada pracovních úkonů se obešla bez faktur a bez daně. Kolik sám dostával za 

hodinu práce svých podřízených jsem se nedozvěděl, patrně se ale pohybovala 

mezi padesáti až šedesáti korunami, které mi za práci dříve sám nabízel. 

Záhy poté, co jsem se s ním seznámil přišel však po hádce se zadavatelem 

stavby o práci pro své zaměstnance i pro sebe. Nestačil jsem se přitom dokonale 

ujistit, zdali onen zadavatel byl konečným zákazníkem a nebo jen dalším 

podnikatelem v řetězci, který si pana F. a jeho zaměstnance sám najímal. 

Druhou možnost přesto považuji za pravděpodobnější. V oné hádce se přitom 

mělo jednat o peníze, které měly být panu F. v předvánočním čase zkráceny 

z přibližně sto dvaceti korun za hodinu asi na stokorunu. Uražený F., který se 

nedočkal žádného rozumného odůvodnění takového jednání, zakázku na hodinu 

vypověděl. 

Co se obsahu samotné práce týče, F., vyučený zedník, byl prý na stavbě schopen 

vykonávat prakticky jakoukoli stavební práci kromě rozvodů inženýrských sítí a 

několika dalších činností pro vyhraněné specialisty. Dělal tak vše od hrubé 

stavby až po obkladačské či omítkářské práce. Pracoval obvykle dvanáct hodin 

po pět dnů v týdnu, když měl zakázky i na víkend, jen výjimečně je odmítl. 

Proto býval pochopitelně značně unaven i on, což se mnohdy podepsalo na 

průběhu našich interview. Často odcházel z hostince, ve kterém jsme se scházeli, 

už po jedné či dvou hodinách a několika málo vypitých pivech. Jednou také za 

přítomnosti pana K., mého dalšího informátora, na jehož stavbě se příležitostně 

sám podílel, asi po pěti pivech usnul přímo na restauračním stole. Únavu a 

nedostatek času pana F. jistě prohlubovala také skutečnost, že se po návratu 

z práce musel věnovat ještě ženě a asi šestiletému dítěti. 

Neméně náročnou práci měly také S. a N. Svým klientem měly zlegalizovanou 

práci v jedné pražské továrně, kde pracovaly jako baličky zboží. Obvyklá 

pracovní doba činila čtrnáct hodin po šest dnů v týdnu. Cesta do práce a zpět jim 

každodenně zabírala další dvě hodiny, takže jim kromě neděle zbývalo pouhých 

osm hodin na spánek a osobní potřeby či zábavu. Za hodinu práce pak dostávaly 

přibližně čtyřicet korun, mzdy jim byly vypláceny prostřednictvím jejich klienta, 

jehož firma byla vedením továrny na danou práci najata. Kolik bylo za ženy 

skutečně placeno, se tedy opět zaměstnanci nedozvěděli. 

152

Obě ženy mi pak, spíše vyrovnaně než rezignovaně, vyprávěly o častých 

loupežích cílených právě na v Česku si vydělávající Ukrajince, ke kterým 

dochází obvykle hned za hranicemi jejich státu. Takové přepadení obě ženy 

zažily před několika lety u benzínové pumpy na Ukrajině, když se mikrobusem 

vracely na nějaký čas domů. Byly okradeny o veškeré peníze, které si v Česku 

vydělaly za téměř půl roku. Na policii prý nemělo smysl událost hlásit, neboť by 

jim prý musely na úplatcích zaplatit víc než jim, jak byly obě přesvědčeny, platí 

sami lupiči. 

Právě cestováním mikrobusy malých soukromých firem se přitom ukrajinští 

pracovníci pokouší zamezit loupežím, ke kterým prý velice často dochází na 

českých autobusových nádražích. Loupeže na autobusovém nádraží Florenc má 

údajně dlouhodobě na svědomí jakýsi čečenský gang. 

Společnou vlastností všech mých informátorů, byla také skutečnost, že si 

prakticky nikdy nestěžovali. Stejně jako si nestěžovali na práci, nevolali ani po 

zásahu naší policie, která by mohla řešit jejich problémy třeba právě s lupiči 

nebo ruskojazyčnými vyděrači. Zdálo se, že veškeré příkoří, které se jim dělo od 

jejich vlastních lidí, vnímali pouze v rámci mikrokosmu své vlastní migrantské 

enklávy. 

Bydlení 

Z výzkumu vedeného v roce 1999 Dušanem Drbohlavem vyplynulo, že 67% 

Ukrajinců žilo v České republice v nějakém typu ubytovny a 14% v bytě. 

O zbylých 19% se nezmiňuje, můžeme však snad předpokládat, že nejčastěji 

využívali bydlení v maringotkách či jiných typech nebytových prostorů 


Já sám jsem se bohužel po celou dobu svého výzkumu nesetkal s žádným 

občanem Ukrajiny, který by svoji potřebu bydlení řešil právě pomocí ubytovny. 

Z obecného hlediska tkví hlavní výhody ubytoven asi především v jejich 

formální dostupnosti, cizinec nemusí řešit problémy, které vyvstávají chce-li si 

pronajmout byt, i dostupnosti finanční. V některých případech, neomezuje-li 

majitel počet nájemníků ve svém bytě, může však být jeho pronájem pro 

jednotlivce ještě levnější. Místa na ubytovnách jsou v některých případech navíc 

zajišťována svým zákazníkům přímo klienty, kteří tak mohou své dělníky na 

jednom místě lépe kontrolovat. Vysoká koncentrace cizinců na jednotlivých 

ubytovnách jim ale na druhé straně může dopomoci k získání potřebných 

informací třeba ke změně svého klienta, založení nějaké obchodní společnosti 

nebo ulehčení jakékoli jiné součásti jejich života. 

153

Kumulace příliš velkého množství cizinců na jednom místě může být ale stejně 

tak nevýhodou. Médii občas proběhnou zprávy o napadení ubytoven pro cizince 

a o okradení jejich obyvatel nějakou skupinou ukrajinských zločinců. 

Policista a můj informátor pan V. mi za přitakávání svých kolegů také vyprávěli 

o pravidelném vybírání úplatků na ubytovnách za strany některých policistů. 

Kontrolují prý migranty jednou měsíčně a od těch, kteří nemají v pořádku 

veškeré dokumenty vybírají, mezi migranty snad již obligátní, tisícikorunu. Na 

rozdíl od ukrajinských vyděračů je ale od ostatních kolegů policistů či českých 

úřadů nijak neochrání. 

V nájemních bytech se tato nebezpečí do jisté míry snižují, navíc si jedinec 

může pochopitelně vyvolit své spolubydlící a dle svých finančních možností 

také míru komfortu, který vyžaduje. Pan Z. a řada dalších autorů mi ale 

potvrdila, že mnoho českých majitelů bytů odmítá cizince ubytovat. Někdy 

patrně z obavy, že jich tam bude bydlet příliš mnoho, jindy možná pro do jisté 

míry iracionální strach z ukrajinské mafie. Často také proto, že byty pronajímají 

načerno, nemohou do nich cizince přihlásit a obávají se případných dalších 

komplikací. V rusky psaných novinách (viz. kapitola Migrační sítě) je však stálá 

nabídka bytů v Praze i celém Česku za ceny přibližně odpovídající cenám 

běžným na trhu. 

Ve dvoupokojovém bytě žily s dalšími dvěma ukrajinskými ženami mé 

informátorky N. a S. za devět tisíc korun měsíčně. Pan F měl po několik let 

pronajatý dvoupokojový byt na Vinohradech se svojí ženou a dítětem. Dříve než 

se mu podařilo zvýšit své měsíční příjmy, pozvat do Česka svoji ženu a 

pronajmout si byt, využíval pronájmu prostor ve zchátralém pražském domě 

mého informátora, pana V. Ten jemu a dalším cizincům z Ukrajiny (počty se 

různily, ale obvykle to bylo něco kolem deseti lidí) pronajímal byt po dobu asi 

dvou let. Jak sám pan K. říkal, do domu nebylo zavedeno žádné topení, takže 

byli jeho obyvatelé nuceni přitápět si přes zimní měsíce pouze přímotopy, které 

si sami opatřili. Vzhledem k výkonu i ceně takového vytápění býval prý dům 

přes zimu stejně takřka nevytopen. V domě nebyla zařízena ani žádná koupelna, 

jediný zdroj studené vody se nacházel ve sklepě, odkud ji nájemníci museli 

každodenně vynášet. Voda se pak ohřívala na plynovém vařiči a koupalo se prý 

v dřevěných neckách. 

Cena za měsíc se pro jednoho nájemníka pohybovala kolem 2 400 korun, pan V. 

přesto neměl žádné problémy sehnat dostatek nájemníků a dům zaplnit. První 

z nich získal prostřednictvím své známé, která je zaměstnávala ve své stavební 

firmě, a Ukrajinci pak sami vodili svoje přátele či známé. O pořádek v domě se 

staral právě pan F., za což měl o něco snížený nájem. Došlo-li k závažnějším 

problémům, jako když dva nájemníci obsadili pokoj, na který neměli nárok, a 

154

pan F. i ostatní obyvatelé domu měli příliš velký strach je ze zadané místnosti 

vykázat, musel situaci řešit sám pan V. Přišel prý v noci se svými dvěma přáteli 

do domu, oba spící Ukrajince sházeli dolů z postelí a ještě šokovaným jim znovu 

zopakovali svoje pravidla. Toto gesto se prý neminulo účinkem ani u 

sebevědomých nájemníků. 

Vyděrači či jiní kriminálníci tuto komunitu nikdy neobjevili, jednou prý ale 

došlo, patrně na udání, k nečekané kontrole nájemníků zásahovou jednotkou. 

V kuklách maskovaní policisté donutili nejprve cizince otevřít dveře a lehnout si 

na zem s rukama za zády, kde je pak až spoutané legitimovali. Vzhledem 

k tomu, že měli všichni platná víza a nebyla mezi nimi žádná hledaná osoba, 

incident se obešel bez dalších následků. 

Co se týče pana D. a jeho kolegů, bydleli, jak už bylo několikrát řečeno, 

v dřevěných bungalovech vedle domu jejich faktického zaměstnavatele pana C. 

Dovnitř jejich domků jsem se však, přesto že jsem se o to několikrát žádal, 

nikdy nedostal. Vyhýbavé odpovědi na mé žádosti mohly být stejně tak znakem 

studu za skromné podmínky, ve kterých byli nuceni žít, jako se mohlo jednat o 

pouhou nechuť být doma v čase odpočinku obtěžován. 

Podobu interiérů se mi nicméně pokusil popsat alespoň synovec pana C. Obě 

chatky měly být velice jednoduše vybaveny vždy dvěma palandami, jednou či 

dvěma skříněmi a malým stolem s několika židlemi. Každý bungalov byl navíc 

vybaven elektrickým přímotopem a vařičem. Do jedné chatky si pak Ukrajinci 

pořídili barevnou televizi. Koupelna i toalety byly ve zděném přístavku 

navazujícím na dům pana C., takže se do nich chodilo vždy přes zahradu. 

V zimě se, pokud vím, dala koupelna vytopit dalším elektrickým přímotopem. 

Volný čas 

Jak už jsem se zmínil, většina ukrajinských migrantů vykonává v Česku časově 

nadstandardně náročnou práci. Vzhledem k tom, že sem přijeli vydělat co 

největší množství peněz si ale na nedostatek volného času obvykle nijak 

nestěžují. 

Běžný pracovní den začíná obyčejně časně ráno a končí často tak, aby jim zbyl 

čas na pár hodin odpočinku u televize nebo popíjení s přáteli a spánku. Další 

volnou chvíli měli v pracovních dnech prakticky jen o pauzách na oběd, které 

snad někteří trávili přímo na pracovišti, kde konzumovali s sebou přinesené 

jídlo. Všichni mí informátoři chodili ale též na obědy do nějakých levnějších 

restaurací, neboť jak říkal D., obědvat rohlíky se salámem jde možná dva či tři 

měsíce, jistě už ale ne tři roky. Na skutečný odpočinek tak zbývá obyčejně 

pouze neděle, případně sobota a neděle. Naskytla-li se však nějaká možnost 

přivýdělku i v tyto dny, většinou jí moji informátoři neodolali. 

155

Protagonista dokumentárního filmu „Cizinci u nás“ na otázku co ho drží při 

životě, když každodenně jen pracuje a spí, odpovídá: ”Když zavolám domů a 

slyším manželku a děti. U nás se za všechno platí, chci tady ušetřit alespoň 

synovi na školu.” (Procházka, 2004). Podobné pocity jsou asi hlavní hnací silou 

mnoha Ukrajinců a ekonomických migrantů v naší republice vůbec. Zčásti 

z pracovní únavy, zčásti z nechuti k utrácení těžce vydělaných peněz, se tak 

obvykle ani o nedělích nijak výrazně neúčastní kulturního nebo sportovního 

života, který se jim v Česku nabízí. Nalezli bychom patrně také dost cizinců, 

kteří těžce vydělané peníze propíjejí, nebo utrácejí třeba za drogy, já se však 

během svého výzkumu s nikým takovým nesetkal. 

Pan D. i jeho kolegové trávili obvykle všední večery sledováním televize, někdy 

hráli karty nebo se jen tak bavili, alkohol pili v pracovní dny jen výjimečně, aby 

neohrozili své zdraví při práci na střechách. Na pití byl vyhrazen sobotní večer, 

ač se, jak tvrdili, s blížící zimní dovolenou a narůstající únavou množství 

vypitého alkoholu a také četnost sobotních dýchánků snižovala. Za sobotní 

zábavou chodili řemeslníci nejčastěji do místní pizzerie nebo baru na kulečník, 

výjimečně i na místní diskotéku. Městečko, ve kterém bydleli, jim ostatně příliš 

mnoho jiných možností neposkytovalo, a vzhledem k faktu, že nikdo z této 

skupiny aktivně nevyhledával návštěvy kin, divadel či jiných kulturních akcí, 

neměli žádný důvod jezdit za zábavou třeba do nedaleké Prahy. Jednou za delší 

čas, pochopil jsem, že asi třikrát či čtyřikrát do roka, se pak účastnili velké party 

v radotínské ubytovně, což byla jedna z největších událostí, kdy prý, někdy i 

několik stovek cizinců, pilo a tancovalo a bavilo se celou noc až do rána. Neděle 

pak sloužila spíše pasivnímu odpočinku a domácím pracím jako je praní a 

podobně. 

Ani pan F. nenavštěvoval divadla, galerie nebo třeba koncerty. O žádných 

ukrajinských spolcích nevěděl, do kina prý zašel nanejvýš s manželkou a se 

synem na nějaký dětský film. V porovnání s panem D. trávil možná o trochu víc 

času v pražských pivnicích, své volno však nejčastěji věnoval své ženě a dítěti. 

Minimum volna zbývalo také paní S. a slečně N. Po čtrnácti hodinách práce a 

dvou hodinách strávených na cestě do ní a zpět jim zbýval čas jen na ty 

nejzákladnější potřeby a spánek. V sobotu večer se pak údajně chodívaly bavit 

na blízkou diskotéku, v neděli odpočívaly, vykonávaly domácí práce a také 

chodily do pravoslavného kostela, kde se též setkávaly s dalšími krajany. 

Nikdo z mých informátorů se neangažoval v žádném menšinovém hnutí, ani 

nevěděl o existenci jakýchkoli krajanských sdružení. 

156

Kontakty s Čechy nebyly příliš intenzivní, omezovaly se obvykle na několik 

málo lidí, se kterými je většinou vázaly nějaké pracovní vztahy, jako byl 

synovec pana C. pro skupiny tesařů, nebo pan V. pro ukrajinského zedníka F. 

Předpokládám, že cizinci žijící na ubytovnách se s Čechy vídají ještě o něco 

méně. 

Budoucnost 

Odhadnout jak se bude migrace vyvíjet v budoucnu je cíl, ke kterému by měla 

směřovat, a patrně také směřuje, velká část úsilí, které vědci v daném oboru na 

výzkum vynakládají. Je to jistě nanejvýš náročný úkol k jehož řešení nemůžeme 

dospět bez zapojení a analýzy celé řady proměnných. 

Každá z nich přitom vyvstává z minimálně stejného množství dalších 

proměnných, které jsou dynamické, navzájem se ovlivňují a my přitom pro 

jejich celistvé a zároveň živé uchopení nemůžeme vytvořit jakýkoli lineární 

model. 

Postavíme-li na vrchol pomyslné pyramidy třeba právě migraci, tedy budeme-li 

s ní pracovat tak, jako by čistě vyvstávala ze všech oblastí, které jsme do 

analýzy zapojili, bude se pochopitelně jednat o pouhý pracovní model, se 

kterým si jen obtížně vystačíme, uvědomíme-li si do jaké míry migrace, jako 

výsledek působení oněch proměnných, sama tyto proměnné zpětně ovlivňuje. 

Jsem tedy přesvědčen, že pro dokonalejší analýzu určenou k předvídání 

budoucnosti migračních nebo i jiných sociálních procesů by bylo třeba vytvořit 

jistý dynamický, holistický model, zahrnující co největší část proměnných, které 

mohou mít přímý vztah se studovanou oblastí, který bude zároveň pracovat se 

zpětnými vazbami mezi nimi. 

S některými z oněch proměnných už jsem v poněkud modifikované podobě 

pracoval v pasáži věnované faktorům přitažlivosti dané migrační země, dovolím 

si nicméně je zde zopakovat, případně připojit několik dalších faktorů majících 

dle mého názoru vliv na budoucnost ekonomické migrace v České republice. 

Je to tedy především vývoj socio-ekonomické situace výchozí země, kterou 

mohou navíc do velké míry sami migranti svým chováním ovlivňovat, stejně 

jako mohou ovlivnit třeba politickou situaci. Svoji roli hraje také sociální status 

migranta, jehož kladné přijetí, jaké na Ukrajině dle všeho dnes nalezneme, může 

být, například nárůstem nacionalismu, v krátkém čase změněno. 

157

Na straně cílové země hraje pak roli především její ekonomická situace, 

podmínky na trhu práce, a také migrační pověst. Celou situaci komplikují 

subjektivní pohnutky migranta, které nemusí být vždy zcela racionální. 

Kromě nejrůznějších fám a pověstí se ale v celkovém obrazu cílové země 

projevuje především přítomnost a hustota migračních sítí a institucí, které si pro 

snazší migraci cizinci sami vytvářejí (viz kapitola Migrační sítě). Mezi klíčové 

faktory však jednoznačně patří již zmíněná ekonomická situace země, především 

pak výše mezd a neobsazených míst v sekundárním sektoru ekonomiky, 

politické prostředí, tedy zejména normy, které znesnadňují nebo naopak 

zjednodušují migrační pobyt v dané zemi, a to i jako vedlejší dopady norem 

mířících původně k jiným cílům, kulturní a geografická vzdálenost a přístup 

majoritní společnosti k pracujícím cizincům. 

Můžeme přitom předpokládat, že většina vyjmenovaných faktorů je spolu více 

či méně provázána a že se tak tyto proměnné navzájem neustále ovlivňují. 

Žádný z faktorů není statický, ale naopak je znovu a znovu vytvářen dalšími 

proměnnými, mezi kterými bychom opět nalezli migraci, kterou jsme původně 

chtěli jako neznámou sami studovat. Vytvoření takového modelu, sběr dat 

nutných k realizaci výzkumu i jejich závěrečné vyhodnocení by si však vyžádalo 

práci mnohem náročnější a rozsáhlejší než je tato. 

Já sám tak budu zde pojednávat o budoucnosti migrace pouze v rámci 

jednoduchého rozčlenění na migraci cirkulační a trvalou a to především 

z hlediska současných záměrů samotných imigrantů. 

Dušan Drbohlav se ve svém výzkumu z roku 1999 zabýval také teorií P. Martina 

a E. Tylora, která tvrdí, že migrační cirkulace se stává trvalým jevem a že se 

dočasná cirkulační migrace následně proměňuje v migraci trvalou, tedy, že se 

migranti postupem času v hostitelské zemi trvale usidlují. Pro ověření této 

hypotézy posléze připravil dotazníkový průzkum, ze kterého mimo jiné vyplývá, 

že jen 11% Ukrajinců v současné době pracujících v České republice by zde 

rádo zůstalo už nyní na trvalo, 9% by tak chtělo učinit v budoucnosti a 80% by 

se do Česka chtělo v budoucnu pouze pracovně vrátit. Dalších 41% respondentů 

pak doporučuje práci v České republice svým příbuzným (Drbohlav, 2001). 

Sám docent Drbohlav se domnívá, že: ”…větší počet signálů nahrává 

formulované hypotéze o rostoucím zájmu ukrajinské pracovní komunity o 

uchycení v Česku. Tomu by mohla nasvědčovat současná intenzita komunikace 

přímo uvnitř ukrajinské komunity (častější, pravidelný styk s krajany 

proklamuje 55% respondentů), v různých podobách signalizovaný větší počet již 

v Česku pobývajících příbuzných nebo známých navázaných na respondenta- 

158

migranta (26% přijelo s několika přáteli z jedné obce/města/oblasti, 11% 

s několika příbuznými), již nemarginální počet těch, kdo (v deklarativní formě) 

projevují zájem o trvalý pobyt na území Česka (11% respondentů) a konečně i 

širší zapojení se do migrace osob žijících také ve vzdálenějších (nejenom 

západních) oblastech Ukrajiny. Pravděpodobné je to, že pozitivní řešení sociální 

a ekonomické krize na Ukrajině je otázkou velice problematickou a 

dlouhodobou (viz též Lupták a Drbohlav, 1999) a tak daná masivní migrace, 

resp. intenzivní úsilí Ukrajinců proniknout do Česka a být aktivní na jeho trhu 

práce, je rovněž vysoce pravděpodobně záležitostí intenzivní ve své 

dlouhodobosti” (Drbohlav, 2001, str. 96–97). 

Co se mých informátorů týče, tesaři z městečka R. nechali v mém dotazníku 

kolonku o jejich záměrech spojených s případným trvalým usazením v Česku 

nevyplněnou. Z toho, co mi k tomu sdělil pan D. a synovec pana C., lze ale 

tvrdit, že se v základech jejich uvažování na toto téma skrývala především 

nevíra v možnost získání trvalého pobytu v Česku, a to zčásti v obavě z našeho 

vstupu do EU, zčásti ve strachu přímo z českých úřadů. Ač by tedy socioekonomická 

situace obou zemí, status, který doma získali, i řada dalších faktorů 

hrála ve prospěch trvalé migrace, pouhá obava mohla redukovat jakékoli plány 

na takové chování na minimum. Pan D. vždy říkal, třeba v rámci vyprávění o 

budoucnosti jeho syna, který měl vystudovanou pouze základní školu, že je zde 

potřeba pracovat, dokud je to možné. 

Zcela jiná byla situace pana F., kterého dělily pouhé tři roky od desetileté lhůty, 

po jejímž uplynutí lze zažádat o trvalý pobyt. F. bydlel v Praze už několik let se 

ženou a dítětem a veškeré své snahy směřoval právě k trvalému usazení v České 

republice. Určitým znakem tohoto rozhodnutí mohla být i jeho nechuť 

k hovorům o minulosti nebo ke vzpomínkám na Kyjev, který, pokud vím, nebyl 

už několik let navštívit. 

Zdálo se, že paní S., která měla doma děti, manžela a živnost v podobě menšího 

statku, o trvalém usazení v Česku vůbec neuvažovala, o své sestře ale naopak 

napůl v žertu říkala, že se zde chce provdat. Nic takového mi sice slečna N. 

nepotvrdila, zdálo se však zároveň, že její představy o budoucnosti nejsou nijak 

pevně zakotvené a že je usazení v České republice jednou z alternativ, kterou 

zvažovala. 

Závěr 

Ať už povedou cesty kteréhokoli z Ukrajinců, se kterým jsem se setkal, kamkoli, 

je takřka jisté, že se příliv migrantů k nám ještě dlouho nezastaví, a že se 

alespoň část lidí, kteří sem přijeli původně pouze za prací, usadí v Česku 

natrvalo. 

159

”Napsala jste významný esej ”Evropa jako nový tavící kotel (melting pot)”. 

Opravdu jsme novým mísícím kotlem vstřebávajícím otevřeně nejrůznější 

podněty a vlivy 

„Ale ano jsme,” (Kabelová, 11.07.2003) odpovídá na otázku C. de Wendenová, 

francouzská politoložka a specialistka na migraci a já se nemohu zbavit 

pochybností, patříme-li skutečně do té multietnické Evropy, o níž C. de Wenden 

hovoří, když nad v Česku pracujícími cizinci, jejichž práci ve skutečnosti 

potřebujeme téměř tak, jako oni sami, jen jakoby mhouříme oči a nutíme je 

obcházet zákony, v rámci kterých je legalizace práce v Česku téměř nemožná. 

Můžeme hovořit o jakékoli integraci, ať už má přijít nyní nebo až někdy 

v budoucnu, když pracující cizince nutíme vydělovat se z naší společnosti a 

vytvářet vlastní subkultury, paralelní ekonomiku, zákony a životní styl, když je 

necháváme vykořisťovat jejich klienty Můžeme mluvit o obohacení naší 

kultury ve spojitosti s migranty, když je nutíme, aby zůstali uzavřeni ve svém 

vlastním mikrosvětě 

Ministerstvo práce a sociálních věcí sice vypracovalo projekt na získávání 

kvalifikovaných cizinců, Ukrajina jako země, odkud k nám přichází možná 

největší množství ekonomických migrantů, do projektu však zapojena není a ani 

se s ní do budoucna nepočítá. 

Projekt by se měl dle všeho navíc týkat především vysokoškolsky vzdělaných 

specialistů, a kvalitní řemeslníci by si tak stejně museli hledat skulinky v zákoně 

či mimo něj, a nebo trpělivě čekat jestli se jim nepoštěstí objevit podnikatele, 

který by měl chuť a energii absolvovat s nimi celou, řekněme velmi 

komplikovanou, proceduru. Nikde na Ukrajině přitom, pokud vím, neexistuje 

žádná kancelář, která by sama zájemce pro potřebu českých podnikatelů třeba 

jen registrovala. 

”Opravdu jsme novým mísícím kotlem vstřebávajícím otevřeně nejrůznější 

podněty a vlivy 

„Ale ano jsme. Podívejte se, kolik různých odlišných kultur spoluvytváří 

neopakovatelnou atmosféru velkých evropských měst a nakolik jsou jiné kultury 

prostě reálnou součástí života evropských měst” (Kabelová, 11.07.2003). 

Literatura 

Bašta P., 2003: Politická teorie multikulturalismu. CDK, Brno. 

Disman M., 2002: Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum, Praha. 

Drbohlav M., 2001: Ukrajinská komunita v České republice. In: Menšiny a 

migranti v České republice, Portál, Praha. 

Gabal I., 1999: Etnické menšiny ve střední Evropě. G plus G, Praha. 

160

Kohout J. A., Taláček J., 1995: Výdělečná činnost cizinců v České republice. 

Linde, Praha. 

Leiblová Z., 2003: Zaměstnávání občanů se ZPS, důchodců, cizinců, 

mladistvých a studentů, absolventů škol, žen a dalších kategorií. ANAG, 

Olomouc. 

Strauss A., Corbin J., 1999: Základy kvalitativního výzkumu. Albert, Boskovice. 

Šišková T (ed.), 2001: Menšiny a migranti v České republice. Portál, Praha. 

Články a noviny: 

Černík J., 2003: Politická participace cizinců a otázka menšin v České republice. 

04.09.003. Možno dohledat na: www. migraceonline.cz 

Čižínský P., 2004: Jaké právní normy upravují zaměstnávání cizinců. Leden. 

Možno dohledat na: www. migraceonline.cz 

Drbohlav D., 2003: Immigration and Czech Republic. Možno dohledat na: 

www. migraceonline.cz 

InfoPraga: číslo 16, 22. Duben 2004, Praha. 

Kabelová H., 2003: Ekonomické ukazatele ovlivňující migraci. 29.07. Možno 

dohledat na: www. migraceonline.cz 

Kabelová H., 2003: “Většina lidí chce žít hlavně v klidu,” rozhovor s C. de 

Wenden, 11.07. Možno dohledat na: www. migraceonline.cz 

Livínský O., Kočí R., 2003: Výnosné povolání: Obchodníci s prací. 11.12. 

Možno dohledat na: www. infoservis.net 

Livínský O., Kočí R., 2004: Cesta z pasti – Ukrajinská Odyssea. 05.12. Možno 

dohledat na: www. infoservis.net 

Livínský O., Kočí R., 2004: Největší investor na Ukrajině Zarobitčani! 11.03. 

Možno dohledat na: www. infoservis.net 

Naš Annonc: č. 5, 14, 21, Praha. 

Pekař Ž. R., 2003: Život gastarbeitera v Česku. 11.12. Možno dohledat na: 

www. infoservis.net 

Švehla M., 2004: Strašidelní zachránci z Ukrajiny. 24.03. Možno dohledat na: 

www. infoservis. net 

Turek P., 2003: Když neseženu Čechy, poohlédnu se jinde. 11.12. Možno 

dohledat na: www. infoservis.net 

Dokumentární film: Procházka A., 2004: Cizinci u nás – Aby syn tohle nemusel. 

Česká televize, Praha. Možno dohledat: Video-archiv společnosti Člověk v tísni. 

161

Spontánní migrace z jižní Ukrajiny do České republiky – 

obyvatelé Čechohradu 

Kateřina Plochová 

Ve své definici domova Leoš Šatava uvádí, že domov je možné měnit. Nemusí 

být vždy pevně a navěky fixován na určité geografické prostředí, jde především 

o tzv.“domov v nás“ – rodinné a místní vztahy, vztah k povolání, zájmy, vztah 

ke kulturnímu prostředí a tradicím (Šatava, 1989: 21). Tuto myšlenku si v sobě 

nesli i naši krajané, kteří se ve druhé polovině 19. století hromadně 

vystěhovávali do carského Ruska, kde v důsledku zrušení nevolnictví a 

Krymské války bylo možno získat levně půdu, na které by hospodařili. Čeští 

kolonisté odcházeli s vidinou zlepšení své ekonomické situace. Ne vždy se však 

tyto jejich představy naplnily. Do carského Ruska odcházeli zemědělci, drobní 

řemeslníci, učitelé i hudebníci. 

V carském Rusku vzniklo několik desítek českých osad, které až do druhé 

světové války tvořily uzavřenou kompaktní skupinu. Tuto venkovskou 

endogamii se podařilo udržet převážně díky prostorové a kulturní izolaci, ve 

které se skupiny několik desetiletí nacházely a v neposlední řadě také proto, že 

české enklávy byly dostatečně veliké na to, aby endogamie nebyla v rozporu 

s dalšími pravidly společenského soužití, které ve společnosti fungují. 

V kultuře, kterou si s sebou čeští kolonisté přinesli převažovaly rysy té sociální 

třídy či skupiny, která se vystěhovala. U migrace českých kolonistů převažovala 

kultura zemědělců, drobných řemeslníků a hudebníků, která se mohla v daném 

prostředí udržet právě díky tomu, že žili v relativně uzavřené venkovské 

enklávě. U českých vystěhovalců převažovalo a převažuje dodnes skupinové, 

rodinné vystěhovalectví. Tato forma vystěhovalectví usnadňuje adaptaci na nové 

prostředí a zároveň napomáhá k udržení kulturních specifik. 

Každá menšina si vytváří nový způsob života, který nese stopy jejích kulturních 

a etnických specifik, kulturního dědictví, jazyka, ekonomických i sociálních 

zvyků, materiální a duchovní kultury. Pod vlivem sociálních a ekonomických 

podmínek dochází ke kontaktu s kulturou původního obyvatelstva. Důsledkem 

těchto kontaktů dochází k vzájemnému ovlivňování, integraci a adaptaci na nové 

podmínky. Některé kulturní a ekonomické vlivy ze staré vlasti mohou být tak 

silné, že si je daná minorita ponechá po dlouhou dobu. Iva Heroldová uvádí, že 

úplná asimilace může být záležitostí několika generací či století a během 

procesu, které k ní směřují, může kultura imigrantů obohatit život a kulturu 

původního obyvatelstva, které jejich zvyky adoptuje (Heroldová, 1996: 67). 

162

Kulturní typ, který vytvořili Češi na Ukrajině, mohl dlouhodobě přežít díky 

tomu, že Češi tvořili samostatnou zemědělskou, ekonomickou a kulturní 

enklávu, která si ve většině případů více jak padesát let dokázala udržet 

endogamii. Okolní svět prolomil hranice uzavřené komunity po druhé světové 

válce, kdy se v důsledku repatriace Čechů do českého pohraničí začalo do 

českých osad stěhovat ukrajinské obyvatelstvo. Dalšími faktory byl vzdělávací 

proces a nedostatek pracovních příležitostí v obci. Řada mladých lidí migrovala 

za prací do větších měst. Ve městech již Češi netvořili uzavřenou etnickou 

skupinu a začalo docházet ke smíšeným manželstvím. 

Dalo by se říci, že procesy urbanizace, migrace, vzdělávání a exogamie 

urychlily proces asimilace českých kolonistů, přesto výzkumy ukazují, že české 

obyvatelstvo není na Ukrajině pevně stabilizováno. 

Jedno století ukázalo, že se nejedná o menšinu, která by se v nové zemi 

stabilizovala natolik, aby o návratu do země svého původu alespoň neuvažovala. 

Poslední desetiletí jenom potvrdilo, že vztahy se zemí původu jsou natolik 

intenzivní, a že život v České Republice je pro řadu krajanů natolik lákavý 

(mnohdy vinou zkreslených informací, které o své staré vlasti mají), že lidé, 

kteří se na Ukrajině narodili a jsou do tamního prostředí značně integrováni, 

přesto neváhají vše ve své rodné zemi zanechat a zpět do země svých předků 

přesídlit. 

Přesídlení našich krajanů do České republiky probíhalo v několika vlnách, každá 

z těchto vln měla zcela odlišný charakter. Na počátku devadesátých let minulého 

století se jednalo o státem řízenou migraci z oblastí postižených černobylskou 

jadernou katastrofou. V tomto případě se stát podílel velmi výraznou měrou na 

přesídlení těchto občanů a česká vláda se jim snažila vytvořit, co nejpříznivější 

podmínky přesídlení a následné adaptace na české prostředí. Ke konci 

devadesátých let však dochází ke spontánní migraci z Čechohradu na jižní 

Ukrajině na Tachovsko v západních Čechách, která probíhá již na vlastní 

náklady a bez pomoci českého státu. Z Čechohradu od roku 1999 přesídlilo na 

Tachovsko asi 50 krajanů. 

Důvody a příčiny migrace těchto lidí jsou zcela zjevné, mnozí si chtějí vylepšit 

svou ekonomickou situaci a chtějí připravit svým dětem lepší podmínky pro 

život, poskytnout jim kvalitnější vzdělání, zaměstnání a lékařskou péči. Pro 

některé je motivací návrat do země původu svých předků. Právě tento faktor, že 

v České republice mají své kořeny pomáhá řadě z nich dospět k tomuto velmi 

závažnému rozhodnutí, k přesídlení celé rodiny. Z rozhovoru s nimi často 

vyplývá, že o České republice nemají dostatek informací, a pokud nějaké mají, 

bývají někdy i zkreslené. Považují se za Čechy a často nechápou postoj a 

163

chování obyvatel České republiky. Názory a postoj majoritní společnosti na ně a 

na jejich místo v této společnosti se však velmi různí. Různí se i míra tolerance, 

se kterou majoritní obyvatelstvo k těmto reemigrantům přistupuje. V české 

společnosti jsou tito lidé povětšinou pokládáni za Ukrajince, mnohdy je to vinou 

ruského či ukrajinského přízvuku, který mají. V české společnosti se někteří cítí 

poněkud vykořeněni. Téměř všichni respondenti uváděli tuto paradoxní situaci a 

říkali: „Na Ukrajině nás všichni považovali za cizince – Čechy, tady nás zase 

všichni považují za Ukrajince“. Další respondentka uvedla: „Já jsem Češka a 

jsem tu cizinec – a mně to vadí – vždyť jsem českého původu a teď jsem konečně 

doma a přitom mám v pase Ukrajinka.“ 93 

V srpnu roku 2003 a v dubnu 2004 roku jsem se zúčastnila terénního šetření 

v Tachově, kam na konci devadesátých let minulého století přesídlilo asi 12 

rodin z Čechohradu 94 (který v roce 1869 založilo 90 českých rodin) a jeden 

manželský pár s dětmi ze Simferopolu. Jedná se zhruba o 50 krajanů. 

Z celkového vzorku 50 lidí jsem navštívila 17 osob - 9 mužů a 8 žen. Věkové 

složení přesídlenců se ve většině případů u dospělých osob pohybovalo mezi 30 

až 50 lety, pouze dva respondenti byli starší šedesáti let. 

Výzkum byl prováděn pomocí neřízených rozhovorů a standardizovaných 

dotazníků. 95 Dotazník byl původně sestaven za účelem výzkumu černobylských 

krajanů, k jejichž státem řízené migraci docházelo v první polovině 

devadesátých let. 

Samotný Čechohrad, odkud krajané pocházejí, má přibližně 1 500 obyvatel a 

nachází se v melitopolském okrese v bývalé Tauridské gubernii. Více jak dvě 

pětiny obyvatel Čechohradu tvoří Češi. V současné době zde vedle Čechů žijí 

Ukrajinci, Rusové, Tataři, Arméni, Litevci a další národnosti. 

Respondenti na životě v Čechohradu oceňovali především kulturní a 

společenský život české minority. Hlavní doménou tamního společenského a 

kulturního života byla bohatá hudební a taneční tradice, která sahá až k prvním 

českým přistěhovalcům na jižní Ukrajinu. Bohatý písňový repertoár přivezený 

prvními Čechy byl v průběhu let postupně obohacován podle toho, do jaké míry 

byly styky se zemí původu aktivní. Texty písní, které si generace mezi sebou 

předávaly, se dochovaly do současnosti ve značně pozměněných formách. 

Mnoho nových písní přivezli vojáci, kteří za druhé světové války sloužili u 

Svobodovy armády a po skončení války se vrátili zpět do Čechohradu. 

93 Respodnentka V. V. 

94 Roku 1946 přejmenován na Novhorodkivku, ve své práci budu používat původní název, tento název je dodnes 

běžně užíván. 

95 Tyto dotazníky byly vyhotoveny v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, PhDr. Zdeňkem Uherkem, CSc. 

ve spolupráci s Doc. PhDr. Martinem Matějů z katedry kulturologie FF UK. 

164

Lidové písně se zpívaly při nejrůznějších společenských akcích a svátcích, které 

připadají přibližně na každé dva měsíce. Složení „ansáblu“ bylo mezinárodní. 

V kapele většinou působily společně s Čechy, Rusky, Ukrajinky, Slovenky. 

Jednalo se o ženy, které se do českých rodin přivdaly. Děti působily v tanečním 

souboru atd. 

Důležitou osobností a aktivním muzikantem byl pan Vladimír Dvořák. Před 

přesídlením do České republiky 96 ve druhé polovině devadesátých let působil 

jako učitel v hudební škole a i po svém přesídlení se snaží své spoluobčany 

z Čechohradu všemožně podporovat. Organizuje zájezdy hudebníků 

z Čechohradu na různé hudební festivaly, např. do Strážnice v České republice. 

Jak bylo výše uvedeno, motivací k přesídlení do České republiky byla zejména 

nepříznivá ekonomická situace na Ukrajině. Informace o možnosti přesídlení 

krajané získávali od svých příbuzných, kteří se do tehdejšího Československa 

stěhovali po druhé světové válce, od svých přátel, volyňských a černobylských 

Čechů. Určité informace o životě v Čechách poskytla též učitelka češtiny 

z České republiky, která již několik let v Čechohradě působila. 

Do Čech zpravidla přicházeli nejdříve muži (někdy opakovaně, pracovali i 

nelegálně), aby připravili podmínky pro eventuální přesídlení své rodiny. Předně 

se snažili získat v České republice trvalý pobyt. K jeho získání museli předložit 

doklad o české národnosti (doklad jim byl vystaven na Ministerstvu zahraničí na 

odboru krajanských spolků), dále museli být v Čechách trvale hlášeni, museli 

mít práci a také museli doložit, že disponují určitým obnosem peněz. Po vyřízení 

všech těchto podmínek trvalo jeden měsíc než získali trvalý pobyt na území 

České republiky. 

Tato zdánlivě snadná procedura měla pro ně i svá četná úskalí. Týkaly se 

převážně trvalého bydliště a prokazování finanční hotovosti. Někteří lidé (jak 

místní, tak i někteří již přesídlení krajané) si z tohoto předpisu udělali zdroj 

obživy a za úplatu na adresu svého trvalého bydliště přihlašovali žadatele o 

trvalý pobyt a půjčovali jim peníze (mnohdy za vysokou úplatu). 

Z dotazníkového šetření vyplývá, že rodiny preferovaly skupinové přesídlení a 

do Čech se stěhovaly většinou na základě přání mužů, kteří mají českou 

národnost. Manželky jiné etnické příslušnosti tato jejich přání respektovaly a 

zpravidla toto rozhodnutí podporovaly, zejména s ohledem na budoucnost svých 

dětí. 

96 V současné době žije v Berouně. 

165

Jako první do Tachova přijely původně jen dvě rodiny, které si tuto lokalitu 

vybraly, jelikož zde měly příbuzné a následně pomáhaly s přesídlením dalším 

svým krajanům. 

Bydlení 

Z Čechohradu do Tachova přišli většinou středoškolsky vzdělaní lidé s aktivní 

znalostí češtiny. Tato skupina na Ukrajině vlastnila domy, které za velmi 

nevýhodnou cenu prodala, aby měla počáteční kapitál, za který se snaží 

v Čechách pořídit vlastní bydlení. Pan V. uvedl, že svůj dům prodal za 6 500 

USD. Rodinní příslušníci do Čech přijížděli vlakem a přiváželi si s sebou pouze 

nejnutnější věci každodenní potřeby. Vzhledem k vysoké ceně bytů se lidem 

z Čechohradu nedaří pořídit své vlastní bydlení ihned. Peníze, které získali za 

své domy na Ukrajině jim k tomu nestačí. Pouze jedna rodina byla schopna si 

prořídit své vlastní bydlení bezprostředně po svém příjezdu za peníze, které si 

půjčili od svých příbuzných žijících v Německu. V současné době má jen 

několik rodin své vlastní bydlení, ostatní bydlí v pronajatých bytech většinou o 

velikosti 3 pokojů a kuchyně s příslušenstvím. Stávající situaci však řada z nich 

nesnáší moc dobře. Vyplynulo to i z odpovědí na otázku v dotazníku - většina 

respondentů tuto situaci zřetelně zdůrazňovala a hodnotila jako těžkou. 

Dále z dotazníkového šetření vyplývá, že většina přesídlenců se domnívá, že na 

Ukrajině měla lepší bydlení. Rodiny zpravidla bydlely ve svých vlastních 

domech se zahradou, kde pěstovaly ovoce, zeleninu a květiny. Měly též svá 

vlastní hospodářství, na kterých držely krávy a drůbež. Po samotném 

hospodářství se jim nestýská, menší zahrádku by však uvítala většina z nich. 

Respondent A. V. uvedl: “Na Ukrajině jsem měl lepší bydlení, protože jsem tam 

měl zahradu a spoustu práce. Tady jsem jako v kleci“. Drtivá většina 

respondentů se též domnívá, že by jim měl stát v otázce bydlení vycházet více 

vstříc. Uvádějí, že si myslí, že by jim měl stát opatřit bydlení, nebo že by měli 

získat bezúročnou půjčku, jako tomu bylo v případě jejich volyňských nebo 

černobylských spoluobčanů. 

V době druhého výzkumu v dubnu 2004 se podařilo zjistit, že jeden 

z respondentů koupil nedaleko Tachova rodinný dům, na který mu banka 

poskytla hypotéku. Ostatní o tomto svém krajanovi hovořili s obdivem. 

Pracovní příležitosti 

Pracovní příležitost v Tachově našli všichni přesídlenci z Čechohradu, po svém 

příjezdu je většina zaměstnána na nedaleké pile ve Lhotce 97 , kde je i možnost 

97 Lhotka – vesnice nacházející se asi 8 km od Tachova. 

166

ubytování na místní ubytovně. Práce na této pile slouží většinou k tomu, aby se 

lidé zadaptovali na nové prostředí a je jakousi přípravou k tomu, aby se rodiny 

zařadily do normálního běžného života Tachova a našly si přijatelnější práci. 

Rodina pana W. na této ubytovně strávila jeden rok, po roce se jim podařilo 

koupit družstevní byt. V Tachově působí dvě zahraniční firmy, u kterých našla 

pracovní příležitost většina přesídlenců z Čechohradu. S touto skutečností jsou 

všichni respondenti velice spokojeni. Jsou rádi, že mají práci, že každý měsíc 

dostanou výplatu. Nevadí jim, že dělají nekvalifikovanou práci a jsou ochotni 

pracovat 16 hodin denně i o víkendu. 

Vztahy s místním obyvatelstvem 

Respondenti uvedli, že vztahy s místními obyvateli jsou v současné době dobré, 

zpočátku se však setkávali s nedůvěrou a podezíravostí místního obyvatelstva, 

zvláště pokud mluvili rusky. Několik respondentů však po nějaké době 

rozhovoru uvedlo i řadu negativních zkušeností: „Lidé nás tu nečekají, je to tak, 

že nás tu nechtějí.“ 98 Paní W. sdělila, že když začala pracovat u německé firmy, 

její o mnoho let mladší kolega jí začal ihned tykat. Bylo jí to divné a 

nepříjemné, ale nereagovala na to. Za nějaký čas se od své spolupracovnice 

dozvěděla, že tento kolega prohlásil: „Je to nějaká Ukrajinka, tak jí přeci 

nebudu vykat“. Synovi paní W. se zase ve škole děti posmívaly, že je 

„Ukrajinec“ a jak sám řekl, vyřešil to tak, že „všechny zmlátil“. V současné 

době žádné problémy nemá, má spoustu kamarádů a za sousední vesnici hraje 

fotbal. 

Manželé W. se v loňském roce rozhodli, že si pořídí zahrádku, našli majitele, 

který jim byl ochoten zahrádku prodat za 50 000 Kč. Došlo však jen k ústní 

dohodě s tím, že rodina může zahrádku začít zvelebovat okamžitě, ještě předtím 

než dojde k podepsání kupní smlouvy. Manželé na zahrádce pracovali celé léto, 

obětovali na její zvelebení i svojí dovolenou, na zahrádce vysázeli květiny, 

zeleninu a zaseli trávník, postavili malou kůlnu. Majitelé se však stále neměli 

k odprodeji a za nějaký čas manželům W. sdělili, že mají kupce, který zahrádku 

koupí za 100 000 Kč. Podobné to bylo i s koupí bytu. Pan W. se domluvil 

s prodejcem na určité ceně za byt, večer mu pak dotyčný zavolal s tím, že má 

výhodnější nabídku za vyšší cenu a pokud na tu samou cenu pan W. přistoupí, 

tak mu byt nechá, jelikož byl první zájemce. Pan W. nám řekl, že se mu toto 

stalo asi pětkrát. 

Další mladá rodina s dvěma malými dětmi nám sdělila, že na byt, který mají 

v pronájmu, nemají žádnou nájemní smlouvu, a že svým pronajímatelům 

důvěřují. Zatím je pronajímatelé nepodvedli. Uvědomují si, že podstupují určité 

98 Respondentka L. R. 

167

iziko, neboť do bytu už investovali značnou finanční částku. 

Z dotazníkového šetření také vyplývá, že nejmenší problém s integrací a 

adaptací na nové prostředí mají děti, které jsou zpravidla do dětského kolektivu 

přijímány a jejich jazyková vybavenost se po nějaké době stává standardní, bez 

známek ruského či ukrajinského přízvuku. 

Kulturní vyžití 

Lidé přicházející z Čechohradu s oblibou vzpomínají na kulturní a společenské 

vyžití ve svém dřívějším domově. (viz výše). Respontka N. D. uvedla, že na 

Ukrajině většina z nich po práci často odcházela do čechohradského kulturního 

domu, kde se věnovala krajanské činnosti a hudebnímu a tanečnímu spolku. 

Možnosti způsobu trávení volného času jsou pro ně v Tachově nedostatečné. 

Většina respondentů uvedla, že jim ve městě chybí zájmové kroužky, do kterých 

by bylo možné posílat děti. Kroužky, které v Tachově existují nemají podle 

většiny z nich takovou úroveň, na jakou byli zvyklí. Jedná se vesměs o pěvecké 

a taneční kroužky. „Vždycky se mi chce skoro plakat, když vidím ty děti, jak 

neumí tancovat. Tady vezmou všechny, jen když zaplatí a ani talent nemají. To 

u nás jsme brali jenom talentované děti, ty neplatily nic“. 99 

Jazyk reemigrantů 

V současné době, 4 – 5 let po přesídlení, nikdo z respondentů nemá větší 

jazykové problémy. Rozumí téměř všemu. Lidé, kteří mají českou národnost si 

aktivní znalost češtiny přivezli s sebou již z Ukrajiny, samozřejmě se zřetelným 

ruským nebo ukrajinským přízvukem. V Čechohradu se hovořilo česky 

příležitostně, obvykle český jazyk s archaickými prvky, ovlivněný ukrajinským 

či ruským jazykem byl užíván v komunikaci se starší generací. V obtížnější 

situaci byli manželští partneři jiné etnické příslušnosti, kteří se češtinu začali 

učit až v Čechách. „Zpočátku, když jsem ještě neuměla česky, tak jsem se 

v obchodech styděla mluvit rusky, děti mi musely šeptat do ucha, co chtějí, tak 

moc jsme se za ruštinu styděli.“ 100 

V Tachově ani v jeho blízkém okolí neexistují žádné kurzy českého jazyka. 

Češtinu se řada imigrantů učí tzv. „za pochodu“ od svých dětí, které navštěvují 

místní školy a díky mladému věku a školní výuce češtiny nemají vůbec žádné 

problémy s češtinou a ani s ruským přízvukem. Dospělí naopak hovoří jakousi 

směsicí češtiny, ukrajinštiny a ruštiny, se kterou se bez větších problémů 

domluví. Doma se svými dětmi mluví většinou česko – rusky nebo česko – 

ukrajinsky. 

99 Respondentka N. D. 

100 Respondentka N. D. 

168

Grafy a tabulky 

Pro názornost předkládám vyhodnocení odpovědí na některé otázky, které byly 

předmětem zkoumání: 

Otázka: Jaký hlavní důvod pro přicestování do České republiky jste měl /a/ 

169

Otázka: Když srovnáte svůj život v ČR s poměry na Ukrajině, co považujete za 

lepší a co za horší v oblasti: 

Oblast života 

o hodně 

lepší na 

Ukrajině 

o trochu 

lepší na 

Ukrajině 

ani 

tam, 

ani tam 

o 

trochu 

lepší 

v ČR 

o 

hodně 

lepší 

v ČR 

Bydlení 7 3 2 1 4 

Velikost bytu 9 1 5 2 0 

Vybavení domácnosti 1 2 5 0 9 

Životní úroveň 1 0 1 2 12 

Zaměstnání 3 2 3 2 7 

Finančním zajištění rodiny 2 0 0 3 12 

Možnosti výchovy dětí 4 0 1 1 9 

Styku s příbuznými 12 1 2 0 2 

Styku se sousedy a přáteli 10 2 5 0 0 

Péče o zdravotní stav 0 0 1 3 13 

Služeb a občanské 0 0 1 7 9 

vybavenosti 

Výběru potravin 0 0 3 4 10 

v obchodech 

Výběru průmyslového 3 0 2 3 9 

zboží 

Dopravy (do práce) 2 0 4 2 8 

Sportování 1 2 3 2 8 

Kulturního vyžití 6 0 3 3 6 

Zahrádkaření 

a 10 2 2 2 0 

chovatelství 

Spolkové činnosti 5 0 12 0 0 

Návštěvy hospod 1 0 7 3 4 

Účasti v náboženském 1 0 15 0 1 

životě 

Přístupu k informacím 2 0 8 1 7 

Politického života 0 1 13 1 1 

Možnosti výdělku ve 5 3 4 2 4 

vedlejší hospodářské 

činnosti 

170

Otázka: Jak hodnotíte přijetí českou společností 

Věk respondentů. Respondenti, resp. manželský pár, který se spolu s dětmi 

rozhodl přesídlit, patří většinou do věkové skupiny 30 až 50 let. 

171

Otázka: Rozhodl(a) jste se pro cestu do České republiky sám (sama) nebo Vás 

ovlivnily názory jiných lidí 

172

Otázka: Věděl (a) jste tehdy o tom, že v ČR 

Vybraná položka Ano Tak Ne 

trochu 

Probíhá proces transformace 3 2 13 

Existuje možnost soukromého podnikání 6 2 9 

Rostou ceny 5 5 7 

Existuje nezaměstnanost 4 4 9 

Je nedostatek bytů 5 1 11 

Roste výše nájemného 5 2 10 

Je celkem dobré zásobování 8 1 8 

Je složitá státoprávní a politická situace 2 3 11 

Otázka: Kolik informací jste měl (a) o podmínkách života a lokalitě, kterou jste 

si vybral (a) 

Vybraná položka 

Dost 

informací 

Velmi 

málo 

Téměř 

žádné 

Bytové podmínky 5 2 10 

Možnosti zaměstnání 5 3 9 

Doprava do práce 5 3 9 

Finanční podmínky 5 3 9 

Obyvatelé v místě bydliště 1 4 12 

Životní prostředí v nejbližším 

okolí 

3 4 10 

173

Očekávání a realita 

Otázka: Naplnily se Vaše představy v následujících oblastech života 

Vybraná položka 

Určitě 

ano 

Spíše 

ano 

Spíše 

ne 

Určitě 

ne 

Bydlení (typ kvalita apod.) 6 7 2 2 

Lokalita (obec, město) 4 5 5 1 

Zaměstnání 4 6 3 2 

Majetkové vyrovnání 1 2 4 3 

Sociální péče 6 3 4 4 

Zdravotní péče 12 2 1 1 

Vzdělání (vlastní a rodin. příslušníků) 10 3 2 0 

Sport, rekreace, volný čas, kulturní 

vyžití 

Vztahy mezi lidmi (české populace) v 

místě bydliště 

Vztahy mezi těmi, kteří se také 

přestěhovali 

8 1 4 2 

8 3 4 1 

9 4 3 0 

Jak z dosavadních poznatků vyplývá, skupina migrantů českého původu a jejich 

rodin z Čechohradu na jižní Ukrajině, se dokázala bez vnější pomoci relativně 

dobře adaptovat na nové životní podmínky. Nezanedbatelnou roli v tomto 

procesu sehrály příbuzenské a lokální vazby a silná vůle překonávat překážky. 

Budoucnost ukáže, do jaké míry jejich snaha vybudovat si zde nový domov 

bude pro ně úspěšná. 

Použitá literatura a prameny 

Auerhan J. 1920: České osady na Volyni, na Krymu a na Kavkaze. Praha: 5-6, 

8-9,12-13, 21, 40, 42-44, 47. 

Bažant A. 2000: Češi na jižní Ukrajině, In. Český lid, 84, č. 4: 318. 

Dluhošová H. 1996: Vystěhovalectví na Ukrajinu. In: Češi v cizině č. 9. Ústav 

pro etnografii a folkloristiku AV ČR. Praha: 48-50, 52, 56, 62. 

Heroldová I. 1957b: Etnografické zvláštnosti ve způsobu života a kultuře 

volyňských Čechů. In: Český lid 44, č. 6: 241. 

174

Heroldová I. 1964: Etnografická problematika českých národnostních menšin. 

In: Český lid 48-49: 366-378. 

Heroldová I. 1966: K akulturačnímu procesu nejstarší české menšiny. In: Český 

lid 53: 146-158. 

Heroldová I. 1983 a: Volyňští Češi. In: Český lid 70, č. 2. 

Heroldová I. 1996: Vystěhovalectví do jihovýchodní Evropy. In: Češi v cizině 9. 

Praha, Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR. 

Šatava L. 1989: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA. 

Univerzita Karlova, Praha: 11, 20, 21, 29, 40. 

Uherek Z. – Valášková N. – Bažant A. – Vávra J. – Klípa O. 2000: Češi na jižní 

Ukrajině. In: Český lid, 87, 4: 307, 308, 313. 

Uherek Z. 2001: Přesídlenci z oblastí zasažených černobylskou jadernou 

katastrofou a z Kazachstánu do České Republiky. In: Reemigrace krajanů ze 

zemí bývalého Sovětského Svazu. Jaroměř: 80-81. 

Uherek Z. 2003: Přesídlenci českého původu z Ukrajiny, Běloruska, Ruska a 

Kazachstánu a jejich rodinní příslušníci v České republice In: Ich male 

ojczyzny. Wroclav: 294. 

175

Migrace do České republiky, sociální integrace a lokální společnosti 

v zemích původu – slovenští Romové 

Renata Weinerová – Zdeněk Uherek 

Úvod 

Masová emigrace Romů ze Slovenska do zemí západní Evropy se v souvislosti 

se vstupem do EU stala pro Slovensko závažným politickým problémem. 

Diskuse na původně politicky nežádoucí téma se na přelomu dvou tisíciletí staly 

otevřenější a odvážnější, včetně zrušení tabu kolem tzv. romských osad. Do 

dnešních dnů bylo na toto téma vypracováno mnoho studií, ať již vládními či 

nevládními subjekty, vědci ze Slovenska i ostatních evropských zemí, včetně 

studií Rady Evropy, OSCE a Světové banky. Součástí územního pohybu 

slovenských Romů směrem na západ se stala také migrace na území České 

republiky. Dnes již má tato novodobá migrace ze Slovenska do českých zemí 

svoji vlastní historii, ve svých konkrétních charakteristikách specificky odlišnou 

od vnitřní poválečné romské migrace v rámci tehdejšího československého 

státu 101 . 

Sociální klima na Slovensku v období romských migrací v průběhu 90. let 

První imigrační vlna slovenských Romů v postkomunistické Evropě proběhla 

ještě v rámci území československého federativního státu před rokem 1993. 

V letech 1990 – 1992 přicházeli do českých zemí především imigranti z oblastí 

východního Slovenska, kteří se pod dojmem avizovaného rozdělení 

Československa uchylovali ke svým příbuzným trvale žijícím v České republice. 

Můžeme říci, že se jednalo o poslední vlnu vnitřní řetězové migrace, která 

probíhala uvnitř Československa od roku 1945 a při níž do českých zemí 

imigrovalo ze Slovenska téměř sto tisíc osob. Legálnost pobytu nově příchozích 

z období let 1990 – 1992 na území ČR zpochybnil nově přijatý zákon o státním 

občanství, který byl po ostré zahraniční kritice několikrát novelizován. Tento 

zákon však negativně poznamenal i Romy se slovenskou národností, kteří žili na 

českém území dlouhodobě v rámci československé federace. Dodnes zůstává 

diskutovanou otázkou, kdo nese hlavní vinu na bezútěšném postavení tisíců 

slovenských Romů, kteří po rozpadu federace v průběhu celých devadesátých let 

setrvávali na území ČR bez legalizovaného pobytu a jakéhokoliv právního 

statusu (Miklušáková 1999, 267-270). 

101 Analýzu příčin a motivací poválečné migrace slovenských Romů do českých zemí podává například Eva 

Davidová (Davidová 2004: 65-71). 

176

Počátek druhé imigrační vlny slovenských Romů klademe do roku 1997, kdy 

došlo k masové emigraci slovenských Romů do států západní Evropy. První 

imigrační vlna tohoto období zaplavila Velkou Británii. Migrace Romů ze 

Slovenska se v krátké době stala pro ostatní evropské státy takovým problémem, 

že většina z nich považovala za nutné zavést vízovou povinnost. V srpnu 1998 

zavedla vízovou povinnost pro Slovensko Velká Británie a posléze i Irsko, 

v červenci 1999 Finsko a Norsko a o čtyři měsíce později se připojilo Dánsko. 

V listopadu roku 1999 sice Finové a Norové vízovou povinnost zrušili, avšak 

v lednu 2000 ji Finové opět obnovili. Stejně tak obnovila vízovou povinnost 

belgická vláda v dubnu roku 2000. Problémy, které Slovenská republika musela 

řešit v souvislosti s emigrací svých Romů, provázelo bohaté zpravodajství 

v tisku. Ze zpráv v českém tisku bylo patrné, že slovenská vláda se snaží 

subjektivní výpovědi Romů o důvodech emigrace (uváděli především politické 

důvody: rasismus, neonacismus) bagatelizovat a ve svých prohlášeních 

zdůrazňuje, že ze strany slovenských Romů jde zjevně o zneužívání práva na 

politický azyl. 102 

Podobně jako v zemích východní Evropy docházelo v mnoha západoevropských 

zemích v souvislosti s migrací Romů k hysterickým mediálním kampaním 

doprovázeným rasistickými prohlášeními vládních představitelů. V souvislosti 

se slovenskými Romy se jeví jako typický především příklad Belgie 103 , odkud 

byli slovenští Romové opakovaně vyhoštěni. Slovenští novináři komentovali 

vyhoštění Romů z Belgie a následnou demonstraci belgických občanů za práva 

romských uprchlíků ze Slovenska ironicky: „Pravdepodobne ich dodnes nikto 

neinformoval o tom, jako si časť tejto menšiny žije z belgickej podpory na 

Slovensku.“ 104 

Na základě těchto a podobných občanských i mediálních reakcí na obou 

stranách bývalé železné opony se nabízí otázka: jaké jsou rozdíly mezi 

protiromskými postoji v rámci jednotlivých evropských zemí – mezi zeměmi 

rozvinutými a zeměmi procházejícími transformací Zdá se, že na úrovni médií 

téměř žádný. Postoj východoevropských médií se na konci druhého tisíciletí pod 

102 Srovnej: ”Vláda pošle speciál pro Romy vracející se z Finska (Slovensko)” In: Metro, 9.7.1999. “Vláda 

varuje Romy před etnoturistikou (Slovensko)” In: Metro, 1.7.1999. “Stovky slovenských Romů budou muset 

opustit Belgii” In: Metro, 30.9.1999. “Británie důrazně varuje Romy (Britské ministerstvo vnitra nevylučuje 

obnovení vízové povinnosti)” In: Metro, 21.10.1999. 

103 V Belgii se vyústěním rasistických nálad stalo vyhoštění skupiny slovenských Romů v říjnu 1999 (Cahn - 

Vermeersch 2000: 71). První slovenští žadatelé o azyl přicestovali do Belgie již v roce 1998. Na konci roku 

jejich počet vzrostl na pět set a byli soustředěni ve městech Gent a Tirlemont. V říjnu 1999 byli vyhoštěni ze 

země a před táborem, kde byli slovenští Romové shromážděni k repatriaci, vypukly demonstrace na jejich 

podporu. Belgičtí občané byli nakonec rozehnáni vodními děly. V jiném případě byla skupina sedmdesáti čtyř 

romských uprchlíků ze Slovenska po čtyřdenním pobytu v cele předběžného zadržení vyhoštěna ze země. Tito 

žadatelé o azyl byli vypovězeni ze země, aniž by jim bylo umožněno ukončit azylové řízení u poslední instance 

belgického azylového systému: státní rady (Conseil d´Etat, Raad van State). Došlo tak k porušení procesního 

azylového práva. Belgičtí občané protestovali proti nedemokratickému postupu, který uplatnilo belgické 

ministerstvo vnitra vůči této skupině slovenských Romů. 

104 Cf. Úžernický klan v pozadí, Moment 14.4.2000. 

177

tlakem blížícího přičlenění k EU sice výrazně zdemokratizoval, na druhé straně 

však byla romská migrace či emigrace stále často interpretována jako 

vlastizrada, etnoturistika či nevděk menšiny vůči většinové společnosti. Tyto 

postoje přetrvávaly zvláště na Slovensku. Západoevropská média se k romským 

žadatelům o azyl vyjadřovala překvapivě rasističtěji a s většími předsudky než-li 

k žadatelům o azyl z jiných evropských i mimoevropských zemí. Tento postoj 

vůči Romům jako ke zcela výjimečné etnické entitě, svého druhu speciální 

kategorii, je možné pozorovat ve všech evropských zemích, bez rozdílu, zda se 

jedná o západ či východ Evropy (Guy 2001:4). 

Charakteristika České republiky v souvislosti s romskou migrací 

Pro Českou republiku je typické, že se současně stala cílovou zemí romské 

migrace, zdrojovou zemí migrantů i zemí tranzitní. Cílovou zemí je zejména pro 

romskou migraci ze Slovenska a částečně i pro Romy z dalších zemí střední a 

východní Evropy. Tranzitní zemí se stala zejména pro Romy z Rumunska, kteří 

jsou jednou ze skupin, která se ilegálně pokouší přecházet hranici mezi Českou 

republikou a státy Evropské unie. Zdrojovou byla pak Česká republika zejména 

ve vztahu k zemím Evropské unie, severní Ameriky a Austrálie a Oceánie, kde 

hledali příznivější podmínky k životu někteří Romové státní příslušnosti České 

republiky. 

Charakteristika Slovenska v souvislosti s romskou migrací 

Slovensko je především zemí původu romských migrantů. Prozatím se nestalo 

cílovou zemí migrace, patří však mezi země tranzitní. Území slovenského státu 

slouží jako součást migračního mostu mezi Bulharskem a Polskem a stejně tak 

mezi Rumunskem a Českou republikou. Zatímco první migrační most slouží 

především „podnikatelským“ aktivitám bulharských Romů, druhý představuje 

cestu pro skupiny rumunských Romů, kteří bezúspěšně usilovali o získání azylu 

v Německu. 105 Rumunští Romové zpravidla končí v českých azylových 

zařízeních, odkud se pokoušejí dostat za česko-německou hranici. 

105 The migration movements of Roma to Germany started in the early 90s, the first big group of asylum seekers 

being from Romania. Approximately 60.000 Romanian Roma sought political asylum in Germany in the period 

1990-1995. As a reaction to general migratory movements, Germany has since 1993 decided to make a number 

of amendments in its legislation. Furthermore, Germany has concluded a repatriation agreement with Romania 

and there are various return programmes in co-operation with different countries. In: Pluim M. 2001: 30. 

178

Situace Romů na Slovensku do roku 1990 

Demografické ukazatele 

Slovensko tradičně představovalo v rámci Československa území s nejvyšší 

koncentrací romského obyvatelstva. Počet Romů v poválečném Československu 

významně narůstal: v průběhu let 1945 až 1991 vzrostl z 97 000 na 411 000 (Srb 

1993: 283). Zároveň však také narůstal počet Romů migrujících (řízeně i 

spontánně) ze Slovenska do českých zemí. Tento územní pohyb, jehož počátky 

klademe již do prvních poválečných let, početně gradoval v šedesátých, 

sedmdesátých a zvláště v osmdesátých letech 20. století. Proto na Slovensku 

v tomto období zaznamenáváme nižší početní nárůst Romů než v českých 

zemích. Následující tabulka ukazuje stoupající tendenci počtu romského 

obyvatelstva v českých zemích v porovnání se Slovenskem. 106 

106 K rozšíření migrace došlo po aplikaci vládního usnesení č. 502/65, které uvedlo do praxe politiku 

rovnoměrného „rozptylu“ Romů z míst velké koncentrace. V důsledku plánu likvidace osad a rozptylu Romů 

z míst velkého soustředění došlo k řetězové migraci slovenských Romů do českých zemí, kdy především česká 

města absorbovala demografický přírůstek romské populace z východního Slovenska. Pokračování transferů 

bylo na konci sedmdesátých let předmětem konfliktů mezi českými a slovenskými úřady. České úřady 

konstatovaly, že postup integrace není tak úspěšný proto, že ze Slovenska přicházejí nejzaostalejší Romové 

z osad, zatímco slovenské orgány tvrdily, že naopak z osad odcházejí ti nejvyspělejší - kteří si uvědomili 

potřebu řešit svůj život – a po jejich odchodu jsou osady zdecimovány na nemocné, staré a matky s dětmi. 

Migrace měla řadu dimenzí. Odchod z osady do Čech, ať již na práci nebo natrvalo, byl považován Romy za 

zcela adekvátní a tak reálný způsob zabezpečení životních podmínek. Odcházeli dobrovolně, ale i pod nově 

uplatňovaným tlakem. Tím byla skutečná praxe plánovitého rušení osad, vyplácení náhrad a nezabezpečení 

náhradního bydlení ještě na konci osmdesátých let (Romové v České republice 1999: 175). Podle všech 

ukazatelů je možné hovořit o „exportu romského problému“ do jiných částí republiky, zejména do průmyslových 

oblastí Čech a Slezska. Tímto způsobem byl zmírněn sociální tlak, který narůstal na východním Slovensku 

především v důsledku demografického boomu romské populace. Regulovaný i přirozený rozptyl způsobil značné 

promíšení Romů, rozvrat jejich dosavadní sociální struktury, na druhé straně však došlo k rozšíření jejich 

obzoru a k překonání duševní imobility, která bývá průvodním jevem života v bídných podmínkách romských 

osad. 

179

Tab.1 Nárůst počtu Romů v českých zemích a na Slovensku v rozpětí let 

1945 – 1991 

Česká republika Slovenská republika 

1945 1000 96 000 

1947 16 752 84 438 

1966 56 519 165 006 

1967 59 467 164 526 

1968 61 085 165 382 

1970 60 279 159 275 

1980 101 193 203 405 

1981 112 192 208 217 

1982 115 877 213 026 

1983 120 784 219 180 

1984 124 899 224 694 

1985 132 167 229 782 

1986 136 812 235 169 

1987 140 915 242 053 

1988 143 071 247 755 

1989 145 738 253 943 

1991 151 000 260 000 

Podle posledního sčítání obyvatelstva Slovenské republiky (k 26.5.2001) žilo na 

území Slovenska 89 920 Romů, což činí 1,7% z celkového počtu 

obyvatelstva. 107 Tento údaj neodpovídá skutečnosti, výmluvně však reflektuje 

107 Podle posledních údajů, které na stránkách internetu uvedl Statistický úřad Slovenské republiky. Srovnej: 

http://www.statistics.sk/webdata/slov/scitanie/tab/zu. 

Národnostní složení obyvatelstva Slovenské republiky k 3.3.1991 a k 26.5.2001: 

Dátum Obyvateĺstvo 

z toho národnosť 

sčítania spolu slovenská maďarská rómska česká rusínska ukrajinská 

3.3. 1991 5 274 335 4 519 328 567 296 75 802 52 884 17 197 13 281 

26.5.2001 5 379 455 4 614 854 520 528 89 920 44 620 24 201 10 814 

180

nízký společenský status romských občanů (romství-„romipen“) ve slovenské 

společnosti. Zdá se, že se Romové raději skrývají za slovenskou či maďarskou 

národností, která jim ve styku s úřady přinese méně problémů, než aby 

deklarovali romskou národnost. Je více než jasné, že mediální kampaň 

rozpoutaná před sčítáním lidu v roce 2001 romským čtvrtletníkem Romano nevo 

ĺil (Romský nový list), která měla posílit národní uvědomění a tzv. romipen 

mezi slovenskými Romy, byla ve svém výsledku neúspěšná. 108 Slovenští 

Romové (podobně jako čeští) se ve své většině deklarují na občanském principu, 

přestože jsou si vědomi svého romství. V souvislosti s tématem deklarace 

romské národnosti se na půdě české akademické obce rozbíhá debata o 

důvodech proměny etnické identity i otázkách etnické indiference. 

Tzv. oficiální odhady z roku 1995 hovořily o 480 000 až 520 000 Romech 

žijících na území Slovenska, což představovalo přibližně 9 – 10 % celkové 

populace (Pluim M. 2001:6). Počet Romů na Slovensku se však podle 

posledních demografických odhadů i sociografického mapování uskutečněného 

v roce 2004 odhaduje na 320 000 osob 109 . Přibližně polovina slovenských Romů 

z tohoto počtu má žít integrovaně v rozptylu mezi majoritní populací. Zbývající 

polovina má žít a) v městských nebo venkovských koncentracích b) osídleních 

lokalizovaných na okraji obce/města c) anebo v osídleních, která jsou od 

obce/města prostorově vzdálená, event. oddělená přírodní anebo umělou 

bariérou (potok, železnice, cesta apod.) Výsledky šetření uskutečněného Úřadem 

zplnomocněnkyně vlády SR odhalily skutečnost, že téměř jedna třetina příbytků 

(zpravidla se jedná o chatrče, unimobuňky nebo nebytové budovy) existujících 

9,7% 1,7% 0,8% 2,0% 

85,8% 

slovenská 

maďarská 

rómska 

česká 

iná a nezjistená 

Národnostná štruktúra obyvatel´stva SR k 26.5. 2001 

108 Kampaň na podporu deklarování romské národnosti na Slovensku přineslo květnové číslo novin. In: 

Romano nevo ľil (Rómsky nový list), 2001, r. 11, č. 468-485, s. 1-11. 

109 Údaje podle sociografického šetření romských osídlení na Slovensku provedeného Úřadem zplnomocněnkyně 

vlády SR pro romské komunity v srpnu 2003 až červnu 2004. „Výsledky prieskumu rómskych osídlení v SR“, 

In: Romano nevo ĺil, 2004, r. 14, č. 664-667, 40.-44. týden, s. 1, 3 a 16. 

181

v rámci tzv. romských osídlení byla vystavena nelegálně. Nejvyšší podíl 

takovýchto obydlí (49%) se vyskytuje mimo obce nebo města. Z šetření dále 

vyplývá, že čím dále se osídlení s nelegálními stavbami od mateřské obce či 

města nachází, tím je zpravidla horší kvalita života v něm. Frekvence napojení 

na vodovod, kanalizaci, plyn a elektřinu se snižuje úměrně ke vzdálenosti od 

center s fungující infrastrukturou. 110 

Ve své většině se romská populace na Slovensku po roce 1989 propadla až na 

samé dno sociální sítě. Podle oficiálních zdrojů se nezaměstnanost slovenských 

Romů pohybuje kolem 95%, podle neoficiálních odhadů se dnes blíží k úrovni 

100%. Britský sociolog a přední expert na problematiku Romů ve střední 

Evropě Will Guy v roce 2001 přirovnal dnešní postavení slovenských Romů 

k někdejší situaci černých obyvatel Jihoafrické republiky. Své dojmy z poslední 

návštěvy Slovenska shrnul následovně: „Tytéž osady, chudoba, segregace, jakou 

jsem viděl, když jsem byl v těchto osadách koncem šedesátých let. Vlastně 

jediné podstatné, co se změnilo, je fakt, že dnes ani nemají práci, kterou za 

komunismu měli.“ 111 

Politika ve vztahu ke slovenským Romům 

V politice ve vztahu ke slovenským, resp. československým Romům, bylo 

v období minulého režimu vyzkoušeno několik modelů. Můžeme hovořit o 

programu asimilace ve smyslu zbavení Romů jejich identity, o politice integrace 

ve smyslu nahrazení romské identity identitou „občana romského původu“, 

včetně programu násilné sedentarizace a regulace populační křivky sterilizací 

romských žen, která byla realizována především na Slovensku. 

Během období komunistického režimu došlo na Slovensku k nové sociální 

stratifikaci Romů. Imrich Vašečka ve své studii pro IOM vysvětluje, že se 

romská populace začala začleňovat do nově vznikající socialistické struktury 

podle nových pravidel. Doposud izolované obyvatelstvo romských osad začalo 

komunikovat s vnějším světem. Tito Romové, kteří odešli ať již dobrovolně či 

pod tlakem z romských osad, překonali územní a sociální izolaci a otevřely se 

jim nové šance světa institucí a organizací. Zjednodušeně řečeno se Romové 

začali členit na městské s vyšší prestiží a venkovské, s nižší prestiží. Vnitřní 

hiearchizace Romů podle rodových zásad a lokálních pravidel se začala prolínat 

s novými diferenciacemi. Základní organizační jednotkou se místo velkorodiny 

stále častěji stávala nukleární rodina, podobně jako u majority. 

110 „Výsledky prieskumu rómskych osídlení v SR“. In: Romano nevo ĺil, 2004, r. 14, č. 664-667, 40.-44. týden, 

s. 1, 3 a 16. 

111 Cf. “Expert: Romům se žije hůř” In: MF Dnes, 8.9.2001, p.1, 8. 

182

Romská populace se začala sociálně diferencovat jako celek. Je možné říci, že 

vznikla nepočetná vrstva romské inteligence, střední romská vrstva 112 a početně 

nejsilnější zcela chudá vrstva slovenských Romů žijících v často slamových 

podmínkách romských osad. 

V mezinárodním měřítku se pojem „střední romská vrstva“ stal do značné míry 

zavádějící. Ve vládních i nevládních materiálech bylo často uváděno, že jádro 

romské emigrace do západní Evropy tvoří tzv. střední romská vrstva. Materiály 

však blíže nespecifikují, že se ve skutečnosti jedná o bývalou „socialistickou“ 

střední romskou vrstvu, která se událostmi po roce 1989 de facto pauperizovala 

na úroveň nejchudších skupin. Jde o skupiny gramotných avšak 

nekvalifikovaných osob. K nezaměstnanosti se jako tíživý fakt přidává 

skutečnost, že Romové bývají jako neplatiči nájemného přestěhováváni z tzv. 

rozptylu do „holobytů“. K tomu dochází hlavně ve východoslovenských 

městech, kde se vytvářejí územně a sociálně izolované romské kolonie. Se 

zhoršujícími se sociálními podmínkami v devadesátých letech je dokonce možné 

sledovat návrat zchudlých městských Romů zpět do osad. 

Neudržitelnou sociálně-ekonomickou situaci začali frustrovaní Romové z bývalé 

střední romské vrstvy vnímat v tom smyslu, že na Slovensku již nemají žádnou 

perspektivu. Slovenští Romové začali spontánně či organizovaně emigrovat do 

států západní Evropy, včetně České republiky. 

Spontánní emigrace se týká především městských Romů, těch, kteří ztratili 

původní sociální status tzv. střední romské vrstvy. Tento typ emigrace bývá stále 

častěji v nevládních sférách interpretován jako rozvinutá strategie romských 

jednotlivců, kteří jsou motivováni především ekonomicky (Klímová 2004: 24- 

25). Ve svých výzkumech jsme také narazili na osoby ohrožené na životě 

(nejčastěji jde o osoby pronásledované nespecificky charakterizovanou mafií), 

které hledají třeba jen i dočasné útočiště před pronásledováním v emigraci. 

112 Nejednalo se o skutečnou “střední “ vrstvu. Z hlediska celkové diferenciace společnosti, romské i neromské, 

šlo stále o součást nižší vrstvy společnosti. Z tohoto hlediska byla součástí opravdové střední vrstvy za 

socialismu pouze nepočetná skupina romské inteligence. Nejnižší romská vrstva, obyvatelé romských osad, se 

pohybovala a stále ještě pohybuje na samém společenském dnu, ba někdy dokonce i níže. 

183

Řízenou emigraci slovenských Romů organizují zpravidla tzv. romští lichváři, 

kterým se na Slovensku říká „úžerníci“. Ti začali zneužívat neúnosnou sociální 

situaci svých romských spoluobčanů zvláště v osadách, ale i ve městech, a 

nezákonně je vykořisťují. 

Podle údajů ze slovenského tisku 113 romští lichváři na Slovensku půjčují 

zchudlým nesolventním Romům na padesátiprocentní měsíční úrok. Dluhy tak 

narůstají do astronomických cifer, dlužníci nestačí platit úroky z úroků. Nejvíce 

zadlužení Romové se stávají obětí tzv. etnobiznisu. Praxe byla povětšinou 

taková, že Romové byli lichváři nedobrovolně dopraveni na letiště v Praze nebo 

v Budapešti, byly jim opatřeny letenky do takové západoevropské země, ve 

které Romové dostávali vyšší sociální dávky než-li na Slovensku a tak mohli 

více odvádět lichvářům. Protože azylový zákon nedovoluje opuštění země, ve 

které je žádáno o azyl, slovenští Romové při svých cestách zpět do vlasti 

pravidelně ztráceli pas, neboť se potřebovali vyhnout označení pasu slovenským 

razítkem. Cesty mezi původním bydlištěm a cílovou zemí uskutečňovali 

zpravidla taxíkem, což spolu s faktem, že si vyzvedávali sociální dávky i v místě 

svého bydliště vyvolávalo nelibost jak u místních úřadů, tak u místního 

obyvatelstva. 

Z mediálního popisu průběhu lichvářských praktik Romů na Slovensku 

vycházejí slovenští Romové jako amorální občané pohybující se na hranici či za 

hranicí legálnosti. Ke skutečným kořenům problému se však slovenští novináři 

nevyjadřují. Český antropolog Stanislav Kužel (Kužel 2000: 151-153) problém 

lichvářství na Slovensku důkladně analyzoval. Poukázal především na „skrytou 

ekonomiku segregace Romů jako komunistického dědictví“, ze kterého se po 

roce 1989 odvíjí „skrytá ekonomika segregace jako ekonomika nezájmu“. Kužel 

ve své studii podrobně analyzuje mechanismus vzniku romské chudoby, která je 

spolu s poklesem sociálních příjmů vždy doprovázena zadlužováním 

v zastavárnách a dále vede k nárůstu vnitroetnického klientelismu (lichvářství). 

„Pro mnohé romské rodiny v činžovních bytech je katastrofální, už když jim 

vznikne nedoplatek v činži větší než 5 tisíc. Díky funkční negramotnosti nejsou 

s to na něj ušetřit a zadluží se buď u romských úžerníků, či v zastavárnách, které 

vybírají nejméně 17% měsíčně, a tak se dostávají do vleklé závislosti. Snižování 

svých příjmů řeší mnohé romské rodiny prodejem bytů a stahováním se ´zpět´ 

do vesnických osad, kde mají příbuzné, kde žijí sice v nelegálních, ale provozně 

levnějších chatrčích.“ 114 Jestliže na Slovensku dosahují lichvářské úroky 17% až 

50%, v českých zemích, konkrétně v Ústí nad Labem, dosahují výše 100%. Naše 

výzkumy ukazují, že anonymní městské prostředí umožňuje navyšování úroků 

113 Cf. Úžernický klan v pozadí, Moment 14.4.2000. 

114 Kužel 2000: 152 

184

do astronomických částek 115 . 

V roce 2002 se v ČR začaly dostávat na veřejnost první zprávy, které 

dokazovaly, že problém „lichvářství“ není pouze vnitrokomunitní romskou 

záležitostí. 116 V několika českých okresech se objevily soukromé „gádžovské 

půjčovny peněz“, které začaly poskytovat finanční půjčky s úroky až 130%. 

Podmínky půjček bývaly neprůhledné, romští i neromští obyvatelé z holobytů 

nebo azylových domů však žijí v natolik tíživé sociální situaci, že se 

neprůhledností podmínek nenechají odradit a stanou se tak snadnou obětí těchto 

českých lichvářů. Problém lichvářství tak ztrácí punc etnické výjimečnosti a 

stává se obecným problémem ghett a chudoby. V této souvislosti je třeba 

podotknout, že v České republice, konkrétně v Ústí nad Labem a v Ostravě, se 

úspěšně rozvíjí boj proti lichvě za pomoci orgánů činných v trestním řízení, 

přestože je velmi obtížné získat svědectví očitých svědků. Problematiku lichvy 

v České republice dlouhodobě sleduje a vyšetřování jednotlivých případů 

podporuje společnost Člověk v tísni při ČT a UNHCR v Praze. 117 Obecněji se 

problematikou půjčování peněz různými subjekty v sociálně vyloučených 

romských komunitách v ČR zabývá studie vypracovaná pracovníky 

Etnologického ústavu AV ČR pro UNHCR (Lending Money in Roma 

Communities 2004) 

Česká republika jako cílová země 

Ilegální imigranti 

Po rozdělení státu v roce 1993 se vytvořil romské imigraci ze Slovenska nový 

politický kontext a do jisté míry se změnil i její charakter. Ještě na počátku 90. 

let se jednalo o poslední vlnu vnitřní řetězové migrace v rámci jednoho státu. 

Bylo to pokračování migračního procesu se kterým jsme se setkávali do roku 

1989. Příčiny migrace byly téměř vždy ekonomické, i když při ní docházelo i ke 

slučování rodin. 

Scénář migrace byl poměrně jednoduchý. Rodina ze slovenského prostředí 

sondovala prostřednictvím příbuzenských sítí nebo některého ze svých členů 

životní úroveň, bytové a obživné možnosti v českých podmínkách. Porovnávala 

zjištěné skutečnosti se situací v místě původu a vážila, kde by byly podmínky 

lepší. Pokud byla dostatečně akceschopná, využila toho, že část příbuzenské sítě 

v Čechách bydlí a přestěhovala se k příbuzným, a to buď najednou, nebo 

postupně – nejprve muž, živitel rodiny, pak žena s dětmi. Někdy tato migrace 

byla spojena s možností zaměstnání, jindy nikoli. Velmi často však rodiny 

115 Terénní výzkumy v České republice 2001-2002 (Uherek-Weinerová). 

116 

Informace čerpám především ze Semináře romských poradců ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku, který 

proběhl ve dnech 28.4.-30.4.2002. Akci pořádala Rada vlády ČR pro záležitosti romské komunity. 

117 Společnost Člověk v tísni o problematice chudoby a lichvářství pravidelně informuje na svých webových 

stránkách: http://www.infoservis.net/tema 

185

jednaly spontánně a teprve po přesídlení začaly shánět práci a bydlení. 

Výsledkem byly přelidněné byty trvale nebydlícími osobami, v 90. letech často i 

ekonomicky nedostatečně zabezpečenými, protože možností zaměstnání 

ubývalo. 

Přesný průběh tohoto procesu lze obtížně doložit statistickými daty. Kvalitativní 

šetření však naznačují, že migrační proud měl na počátku 90. let klesající 

tendenci. Faktory, které romské rodiny vypuzovaly z romských rezidencí sice 

přetrvávaly (špatné materiální podmínky zejména v romských osadách), ale 

překážky k přesídlení byly stále větší. K nim patřilo nejen ubývání pracovních 

příležitostí nasycením trhu práce, ale také úbytek pracovních příležitostí tím, že 

zaměstnavatelé si začali pracovníky vybírat a Romové jako zaměstnanci nebyli 

preferováni. Také otázka ubytování začala být v 90. letech poměrně 

komplikovaná díky privatizaci bytového fondu obcí, převodu státního bytového 

fondu do vlastnictví obcí a dalším transformačním krokům. 118 Navíc Romové 

pobývající již delší dobu v České republice často nebyli ochotni dlouhodobě 

poskytovat přístřeší svým slovenským příbuzným. Zvláště v českých lokalitách, 

kde Romové žili více generací a byli relativně dobře integrováni do majoritní 

společnosti, jevili tendenci se od svých slovenských příbuzných spíše 

distancovat a migrační tendence do českých sídel brzdit. Tato tendence je 

obecná, ale nejmarkantněji se projevuje v místech, kde mají Romové relativně 

vysoký životní standard a více pracovních příležitostí. 119 

Romské migraci v letech 1989 – 1992 se nevěnovala velká pozornost. Nebyla 

pociťována jako palčivý problém až do 1. 1. 1993, kdy došlo k rozdělení státu a 

romská migrace ze Slovenska se stala zahraniční migrací. Současně nastaly 

nesnáze celé řadě dřívějších imigrantů díky zákonu č. 40/1993 Sbírky o 

nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, který přijala Česká 

národní rada dne 29. prosince 1992. Vzhledem k tomu, že Romové v České 

republice jsou z největší části původem ze Slovenska, měla celá řada z nich 

předpoklady získat spíše občanství Slovenska než České republiky. Součástí 

nově upravené legislativy o státním občanství byla i možnost volby státního 

občanství. Její lhůta byla zpočátku omezena 31. prosincem 1993 a později 

prodloužena do 30. června 1994. Řada Romů však v těchto termínech 

z nejrůznějších důvodů nepodnikla patřičné kroky, aby státní občanství České 

republiky mohla získat.. Zákon byl ostře kritizován ze strany romských aktivistů 

a dostalo se mu i zahraniční kritiky, neboť velká část Romů, občanů zaniklého 

československého státu, na území České republiky neměla právní předpoklady 

k získání státního občanství České republiky. 

118 Podrobněji k této otázce viz Baršová 2001. 

119 Klasickým příkladem je např. Český Krumlov (výzkum byl prováděn v letech 1993, 1995, 1998, 2000, 2002). 

Také při výzkumu v Jablonci nad Nisou Markéta Rybová přesvědčivě prokázala, že nově přistěhovaní Romové 

jsou zpravidla pokládáni za „ty horší“ a že Romové zde považují starousedlictví za určitou hodnotu (Rybová 

1996). 

186

Dnes je poměrně dobře patrné, že právě formulace tohoto zákona a diskuse o 

jeho znění vyvolaly na jedné straně negativní stanovisko mnoha Romů vůči 

novému státu a na druhé straně obraz české společnosti jako uskupení, které má 

tendenci k rasové diskriminaci (i když zákon byl diskriminační v úplně jiných 

oblastech než rasových). Zákon byl poté několikrát novelizován a „změkčován“ 

(v letech 1994, 1996), i na základě kritiky romských politiků a orgánů Evropské 

unie a Rady Evropy. Přesto se ještě dnes při terénních výzkumech setkáváme 

s Romy, kteří do Čech migrovali před rozdělením Československa a 

legalizovaný pobyt na území České republiky nemají. 120 

Migrační pohyb ze Slovenska „k příbuzným“ pokračuje i po rozdělení státu a 

jeho charakteristickým rysem je dlouhodobé nelegalizované pobývání na území 

České republiky, které sebou nese následující znaky: imigrant je bez možnosti 

dosáhnout legálního pracovního poměru, nemůže být registrován mezi žadateli 

na úřadech práce, nevzniká mu nárok na jakékoli sociální zabezpečení, tj. dávky 

státní sociální podpory a dávky sociální pomoci, není zdravotně ani sociálně 

pojištěn, nemůže si obstarat vlastní byt. Nelegální pobyt takové osoby může být 

ukončen administrativním vyhoštěním na území státu původu, tj. v našem 

případě Slovenska, nebo může být takové osobě zakázán pobyt na území České 

republiky. Po připojení ČR a SR k Evropské unii se však legislativní podmínky 

pro pohyb osob mezi oběma zeměmi změnily. 

Výsledkem migrace do České republiky bývají přelidněné byty romských 

příbuzenských rodin v České republice, nelegální způsob obživy a poruchy 

v soužití mezi Romy a neromským obyvatelstvem. Po rozdělení Československa 

se některá sídla s vysokou koncentrací Romů pokoušely situaci řešit na vlastní 

pěst vydáváním vlastních vyhlášek regulujících soužití Romů a neromského 

obyvatelstva. Tyto vyhlášky však byly v rozporu s vyššími zákonnými normami 

a musely být tudíž zrušeny. K opatřením tohoto typu přistoupily v roce 1992 

Jirkov, Most, Ústí nad Labem, Duchcov a v roce 1993 Krupka, Bílina a Kladno 

(podrobněji: Baršová 2001: 14-15). 

Při výzkumu v okresu Sokolov v roce 2001 jsme se setkali s problémy zvláště 

v domech, kde žijí Romové spolu s neromským obyvatelstvem. Vedle stížností 

na hluk a velký pohyb obyvatel po domě si obyvatelé domu s takto přelidněným 

bytem často stěžují na zcela prozaické problémy, jako míra využívání popelnic a 

kontejnerů a platba za odvoz komunálního odpadu, odběr elektřiny při využívání 

veřejných prostor domu, nadužívání společných prádelen a sušáren 

přelidněnými domácnostmi, vyšší faktury za vodné a stočné atd. Neromští 

nájemníci sami často uváděli, že některé tyto problémy vyřeší důsledný odečet 

120 Důvodů je celá řada a jsou velmi často subjektivní povahy. 

187

energií pro každý byt samostatně (např. samostatné vodoměry a nikoli jeden 

společný pro jeden dům). Neromští obyvatelé mnohabytových domů o otázkách 

spojených s provozem v domě obvykle širší diskusi s romskými obyvateli 

nevedli. Velmi často uváděli, že se bojí. Patrné jsou téměř ve všech případech 

komunikační bariéry. 

Šetřením jsme ověřili, že přítomnost nelegálního přistěhovalce nebo rodiny 

v malém a středním městě v České republice neunikne pozornosti sousedů ani 

širšího okolí. Pokud se jedná o rodinu s dětmi, je o ní zpravidla v relativně 

krátkém čase informován i okresní úřad i poradce pro etnické, resp. národní 

menšiny. Výsledkem obvykle není perzekuce, ale hledání nestandardních 

„přechodných“ řešení, které se prolongují a stávají se mnohaletým provizoriem, 

ze kterého neznají cesty ani místní úřady ani imigrant a na které si často obě 

strany postupně adaptují. Tato nestandardní řešení však přinášejí oběma stranám 

celou řadu obtížně řešitelných situací. 

Jednou z takových situací je realizace lékařské péče, neboť nelegální imigrant 

většinou nehradí zdravotní pojištění. Při nelegální migraci do České republiky si 

romští migranti ze Slovenska nepřipouštějí, že cílová země vůči nim nemá 

v tomto ohledu žádné závazky. Jsou ochotni připustit platbu za léky, ale 

požadované platby za ošetření je vždy znovu překvapují. Jelikož nejsou schopni 

platby realizovat, dochází např. k vyšetření dětí „na dluh“, o kterém se zřejmě 

předem předpokládá, že nebude nikdy splacen. 

Problémovou oblastí je také školní docházka dětí. V souladu s Listinou 

základních práv a svobod, Úmluvou o právech dítěte OSN a dalšími 

mezinárodními dokumenty má každé dítě na území České republiky právo na 

vzdělání. Základní školy, ve kterých se realizuje povinná školní docházka, 

přijímají k výuce děti migrantů bez ohledu na právní postavení rodičů. Znamená 

to, že pokud imigrant, který nemá v České republice legalizován pobyt, přihlásí 

dítě do školy, je toto dítě přijato do výuky. Z hlediska financování výuky, na 

kterou škola získává prostředky pomocí metody „per capita“, rozpočtem na 

žáka, však tento žák v podstatě neexistuje. Ve školním rozpočtu se sním 

nepočítá, je vyučován na dluh. Při větším počtu žáků tohoto typu tak dochází 

k oslabování rozpočtu na jednoho žáka a znekvalitňování výuky. 121 

Problémem pro školu je také otázka zdravotních rizik. Nelegální migrant 

neprošel sérií povinných zdravotních vyšetření jako například žadatel o azyl. 

Škola je na jedné straně povinna dítě nelegálních migrantů přijmout, ale na 

druhé straně odpovídá za bezpečnost všech žáků. V uvedených případech však 

nemůže vzniklým rizikům účinně předcházet. 122 Povinná školní docházka je 

121 Pro školu je finanční zátěží zejména vybavovat tyto žáky učebními pomůckami. 

122 Na tuto okolnost upozornili pracovníci Základní školy v Bílině při výzkumu v roce 2001. 

188

jednou z institucí, kterou část Romské populace adaptovala do svého 

hodnotového systému. Proto ji jejich děti uskutečňují v některých případech i při 

nelegálním pobytu v České republice na základě ústních dohod mezi poradci pro 

etnickou (národní) problematiku a řediteli škol. Pobyt nelegálně přistěhovalé 

rodiny je takto částečně „lokálně legalizován“, a pokud se nejedná o zjevně 

problémové jedince, smíří se lokální společnost s jejich přítomností. 

Uvedený postup částečně integruje ilegálního migranta do lokální společnosti, 

ale na druhé straně často zpomaluje aktivity pro legalizaci pobytu, neboť romský 

jednotlivec nebo rodina získává zkušenost, že i v postavení nelegálního 

imigranta lze na určitém místě dlouhodobě pobývat a dokonce se i v určitém 

smyslu zařadit do lokálního společenství. Že mu takto zanikne nárok na sociální 

zabezpečení v místě trvalého bydliště, kde se nezdržuje, si Romové nelegálně 

migrující do České republiky velmi často uvědomují, ale začnou s touto otázkou 

kalkulovat často pouze v případě ekonomického neúspěchu v České republice. 

Na začátku roku 2003 došlo na Slovensku k plošnému snížení maximální 

hranice sociálních dávek pro jednu společně posuzovanou rodinu na 10 500,- Sk 

měsíčně. Tyto změny následně vyvolaly vlnu nepokojů a rabování v lokalitách 

s romským osídlením především východního, ale i středního Slovenska. 

Slovenská vláda nasadila do krizových oblastí vedle policejních komand i 

armádu 123 . Vysoká míra nezaměstnanosti, snížení sociálních dávek, 

nespokojenost a nepokoje slovenských Romů přiměly české ministerstvo vnitra 

k zavedení nových bezpečnostních opatření na slovensko-českých hraničních 

přechodech 124 . Obavy z možných imigračních tendencí zároveň přiměly 

Ministerstvo vnitra ČR k realizaci projektu, který měl za úkol monitorovat 

migrační situaci Romů na Slovensku (IOM 2004). Byla tak vytvořena stálá 

informační síť partnerských organizací mezi ČR a SR, jež byly schopny zajistit 

tzv. „včasné varování“ v případě exodu romského obyvatelstva. I přes některé 

varovné signály 125 k hromadnému přílivu slovenských uprchlíků nedošlo. 

Zpracovatelé projektu MV ČR došli k závěru, že nová sociální reforma neměla 

na migrační potenciál Romů až tak citelný dopad, jak se dalo předpokládat. 

Žádosti o azyl 

Až do roku 1999 byly žádosti o azyl slovenských občanů výjimkou. Jejich 

prudký nárůst přišel v roce 2000 a v roce 2001 se jejich počet snížil přibližně na 

123 „Armáda zasáhne proti Romům“, In: Lidové noviny, 25.2.2004, s. 1. 

124 „Česko zpřísnilo ostrahu východní hranice“. In: Lidové noviny, 25.2.2004, s. 3. 

125 V českém tisku například proběhla varovná zpráva, podle které se devadesát procent obyvatelstva v romské 

osadě Jarovnice chystalo emigrovat směrem na západ. Místní učitel Juraj Sajko však zprávu dementoval s tím, že 

místním Romům „chybí komunikační schopnosti, znalost poměrů ve vyspělých státech Evropy a chuť dělat něco 

pro zlepšení svého života“. In: „Ze slovenské obce Jarovnice chce odjet 90 procent Romů“, on-line magazín 

deníku PRÁVO a portálu Seznam.cz. (http://www.novinky.cz/03/13/70.html, navštíveno 10.5.2004). 

189

polovinu (viz tabulka 3). Jednalo se o žádosti celých rodin. Jen 48 žádostí se 

týkalo pouze jedné osoby.V roce 2002 se počet žádostí oproti roku 2001 téměř 

ztrojnásobil a dále rostl ještě v roce 2003. Se vstupem Slovenska a České 

republiky do EU slovenští Romové nejsou oprávněni v jiném státě EU žádat o 

azyl. Azylová procedura se tudíž pro Romy ze Slovenska v České republice 

stala nepřístupnou. 

Tabulka 3: Počet žadatelů o azyl ze Slovenska v letech 1990 – 2003 (zdroj dat: 

Ministerstvo vnitra České republiky) 

Rok Počet žadatelů 

1990 0 

1991 0 

1992 0 

1993 2 

1994 2 

1995 4 

1996 3 

1997 19 

1998 6 

1999 13 

2000 723 

2001 388 

2002 843 

2003 1055 

celkem 3058 

Přestože v současné době již problematika azylového řízení s Romy ve 

vyspělých evropských státech ztrácí na aktuálnosti, lze retrospektivně 

konstatovat, že prudký nárůst počtu romských žadatelů o azyl, který jsme mohli 

sledovat od roku 2000, otevřel celou řadu otázek. Odpovědi na ně naznačují, že 

Romové vnímají azylovou proceduru specifickým způsobem a hledají v ní 

řešení problémů, které majoritní obyvatelstvo původně nepředpokládalo. Zdá se, 

že pro Romy skýtá azylové řízení celou řadu zajímavých možností. 

Žadatel o azyl, který vstupuje dle zákona č. 325/1999 Sb. o azylu do azylového 

řízení, je po prvním kontaktu s českými úřady přijat do přijímacího střediska 

Ministerstva vnitra. 

Přijímací středisko je uzavřené zařízení charakteristické tím, že z jeho areálu 

není možné bez závažného důvodu a bez povolení vycházet. V současné době 

jako přijímací středisko slouží objekty Ministerstva vnitra ve Vyšních Lhotách 

190

na severní Moravě a areál Ministerstva vnitra v Červeném Újezdu v severních 

Čechách. Pobytu v uzavřeném přijímacím středisku se slangově říká 

„karanténa“. V přijímacím středisku je žadatel o azyl podroben lékařskému 

vyšetření a probíhají zde rozhovory s pracovníky, kteří připravují podklady pro 

azylové řízení. Podle sdělení ředitelky Správy uprchlických zařízení 

Ministerstva vnitra trvá pobyt v přijímacím středisku přibližně jeden měsíc, ale 

někteří respondenti uváděli, že zde byli i déle. Zvláště romští žadatelé o azyl 

jsou v této fázi kontaktováni pracovníky IOM (International Organization for 

Migration), 126 kteří s nimi provedou rozhovor a pokusí se hledat odpovědi na 

otázky, které motivovaly žadatele o azyl k migraci tak, aby šly vyřešit v zemi 

původu. V případě, že se žadatel o azyl rozhodne pro návrat do země původu, 

snaží se mu tento návrat usnadnit uhrazením cestovních výloh a příspěvkem na 

prvních čtrnáct dní pobytu v zemi původu. 

V případě, že žadatelé o azyl na své žádosti trvají, jsou jim vystaveny průkazy 

účastníků řízení o azylu (slangově se ji říká zelené občanky) a přecházejí do 

pobytových středisek, která jsou otevřená a která žadatele o azyl nelimitují 

v jeho pohybu. Žadatelé o azyl mohou cestovat po České republice. Cestovní 

doklady pro cesty do zahraničí zpravidla nemají. Romští žadatelé o azyl ze 

Slovenska však nebyli až do 1. 1. 2002 absencí cestovních dokladů omezováni 

v kontaktech se zemí původu, neboť česko – slovenskou hranici bylo možné 

přecházet s občanským průkazem. 

Pobyt v pobytovém středisku Ministerstva vnitra až do 1. 2. 2002 nebyl 

zvýhodňován oproti pobytu žadatelů o azyl na privátních adresách. Novela 

zákona, která nabyla platnosti 1. 2. 2002 vytváří žadatelům o azyl takové 

podmínky, které je stimulují spíše preferovat pobytová střediska oproti bydlení 

na privátních adresách. 

V pobytových střediscích bydlí jednotlivci samostatně nebo s několika dalšími 

jednotlivci stejného pohlaví, rodiny získávají zpravidla samostatný pokoj. 

Žadatelé o azyl zde dostávají stravu, mohou dostat ošacení od humanitárních 

organizací, pere se jim ložní prádlo. Řád pobytového střediska povoluje, že se 

žadatelé o azyl mohou zdržovat 24 hodin mimo ubytovací zařízení bez udání 

důvodu. Pokoje si žadatelé o azyl uklízejí sami. Personál nemá vůči účastníkům 

azylového řízení žádné specifické kázeňské pravomoci. Pokud by došlo 

k nějakým konfliktům a střetům, měla by je řešit policie nebo soud jako při 

poruchách jakéhokoli občanského soužití. 

I když režim pobytového zařízení jedince nijak podstatně neomezuje, pro aktivní 

osobnost v produktivním věku je pobyt v takovém zařízení psychicky náročný. 

126 Jedná se o organizaci financovanou některými členskými státy Evropské unie. 

191

Dochází zde proto k hádkám, konfliktům a zřídka zde někdo setrvává déle než 

jeden a půl roku, i když maximální délka pobytu zde není časově jasně 

limitována.V případě, že si žadatel o azyl našel do 1. 2. 2002 ubytování mimo 

pobytové středisko, mohl v pobytovém středisku nahlásit adresu bydliště a bez 

jakýchkoli dalších formalit odejít. Novela zákona o azylu, která vešla v platnost 

1. 2. 2002, možnosti pobytu v soukromí limituje a snižuje možnost, aby žadatelé 

o azyl uváděli fiktivní adresy. 

Podle názoru pracovníků pobytových středisek využíval poměrně velký počet 

žadatelů o azyl v České republice této instituce k tomu, aby legalizoval svůj 

pobyt v České republice a získali tak čas k legálnímu nebo ilegálnímu 

překročení hranice do Německa nebo do jiné bohaté západní země. Dále řada 

žadatelů o azyl také využívala této instituce z důvodu, že průkaz žadatele o 

udělení azylu zakládal možnost ucházet se legálně o zaměstnání bez nutnosti 

zdlouhavě žádat o pracovní povolení. 127 

Romové však tuto motivaci k zahájení azylového řízení v České republice 

zpravidla nemají. Zejména Romové ze Slovenska mohou hledat zaměstnání na 

území České republiky bez omezení a cesty na Západ mohou podnikat do zemí 

s bezvízovým stykem se Slovenskem s platným cestovním pasem. Jejich 

motivace pro zahájení řízení o udělení azylu jsou jiné. Při terénním výzkumu 

jsme setkali s těmito: 

a ) útočiště před ohrožením v zemi původu 

Instituce azylu v tomto případě slouží k účelům velmi blízkým těm, pro které 

byla skutečně zřízena. Samotná represe je však popsána často velmi vágně. Za 

téměř klasický příklad popisu takového ohrožení jsme si vybrali vyprávění paní 

I. K. ze Slovenska, která žila v roce 2000 v pobytovém zařízení ve Stráži pod 

Ralskem. Vyprávěla, že byla spolu s manželem napadena neznámými osobami 

v baru, kde manžel pracoval. Neznámí útočníci ji surově zbili, udeřili ji židlí, 

ještě teď má modřiny na obličeji, pohmožděnou ruku a dočasně měla poruchu 

vidění. Manžel měl zlomená čtyři žebra, omdlel, málem prý zemřel. Na otázku, 

kdo byli ti útočníci, žena odpovídala, že je nezná, že byli maskovaní, nebyli to 

skini, ti u nich nejsou, ale jakási mafie. Přijeli džípem a bylo jich mnoho. Zbili i 

majitele baru a tak ona s manželem a dětmi utekla do jiné lokality, tam se 

nechali lékařsky ošetřit a protože měli strach z dalšího pronásledování, 

odcestovali do Čech. Prý zde předtím nikdy nebyli. Útočiště jim poskytl jejich 

známý, ruského původu, v Mladé Boleslavi. Nějakou dobu žili v Mladé 

Boleslavi na ubytovně a pak jim jejich známí poradili, aby požádali o azyl. 

Příběhy tohoto typu naznačují, že řada Romů žádající o azyl byla skutečně 

127 Od 1. 2. 2002 není v souladu s novelou příslušných paragrafů zákona o zaměstnanosti možné vydat žadateli o 

udělení azylu povolení k zaměstnání dříve než 1 rok ode dne zahájení řízení o udělení azylu. 

192

ohrožována na životě a že se obávají pronásledování. Rasově motivované násilí 

zde však hraje roli jen částečně. Velmi často se jedná o násilí páchané v rámci 

organizovaného zločinu, vydírání, vymáhání dluhů, vyřizování si účtů mezi 

gangy apod. Pro osoby, které se dostanou do kontaktu s organizovaným 

zločinem mohou pobytová střediska pro žadatele o azyl sloužit jako dočasné 

útočiště. Perzekuci ze strany státu samozřejmě nevylučujeme, ale nesetkali jsme 

se s tím, že by ji někdo jednoznačně deklaroval. 

Z vyprávění je patrné, že ne vždy Romové požádají o azyl ihned po překročení 

hranic. Někdy možnost požádat o azyl zvažují teprve nějakou dobu po 

překročení hranic a prozkoumání i dalších možností pobytu v zahraničí. 

b) ekonomická záštita 

Vedle osob ohrožených na životě jsou mezi azylanty též lidé, kteří touto formou 

řeší ekonomické problémy (mohou v místě bydliště prodat majetek a zaplatit 

dluhy, vzhledem k prostupnosti hranice bydlet v pobytovém zařízení a v místě 

trvalého bydliště pobírat dávky a tím alespoň trochu zvyšovat svůj ekonomický 

status atd.). 

c) sociální zázemí 

Některým romským rodinám vyhovuje stálá péče, možnost stravování nebo 

kapesné na stravu, šatstvo z charitativních organizací, možnost pravidelné 

hygieny a další vymoženosti, které v původních bydlištích měly limitovány nebo 

si je nemohly dovolit. V pobytových střediscích pro žadatele o azyl jsme viděli i 

poměrně příjemně vybavené útulné domácnosti, kde romské rodiny proměnily 

provizorium v docela přijatelný domov. Z terénních zkušeností vyplynulo, že 

některé rodiny tak trochu hrají na čas, nespěchají s vyřešením jejich nejistého 

postavení. Postupy při vyřizování žádosti o azyl v České republice takovou hru 

umožňují. 

Azylové řízení může mít několik stupňů. Po první žádosti bývá azyl udělen jen 

v jasně odůvodněných případech odpovídajících Úmluvě OSN o právním 

postavení uprchlíků z 28. července 1951. 128 Azyl v tomto případě uděluje 

Ministerstvo vnitra České republiky po proběhnutí správního řízení. Zákon 

stanovuje lhůtu do 90 dnů od zahájení řízení o udělení azylu, která je však 

zpravidla překročena. Pokud není azyl udělen, může žadatel podat proti 

rozhodnutí ministerstva do 30 dnů od doručení rozhodnutí soudní žalobu. 

Protože se ve své podstatě jedná o druhý stupeň projednávání žádosti o udělení 

128 §12 zákona 325/1999 Sbírky ve znění pozdějších předpisů stanovuje: Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o 

udělení azylu zjištěno, že cizinec 

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo 

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální 

skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je 

osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. 

193

azylu, bývají tito žadatelé nazýváni „dvojkaři“. V té době žadatelé mohou i 

nadále pobývat v pobytovém středisku. Ani v případě, že je žádost nejvyšším 

soudem zamítnuta, nemůže být žadatel o azyl navrácen do země původu, kde se 

obává o život. Situace se velmi často řeší tak, že žadatel obdrží tzv. stopazyl – 

zůstane v tzv. režimu strpení. Může tudíž zůstat v azylovém zařízení a 

rozhodovat se, jak dále postupovat. 

Pracovníci azylových zařízení mají zkušenost, že žadatelé o azyl v takových 

zařízeních nesetrvávají déle než dva a půl roku. Do té doby najdou zaměstnání a 

bydlení a dnes také finanční prostředky, aby naplnili podmínky zákona 

326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a získali v České 

republice dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Často však během této doby odcházejí 

do jiných států, zejména do západní Evropy, USA, Kanady či jiných zemí. 

Žadatel o azyl samozřejmě může požádat o zastavení řízení a přistoupit na 

repatriaci do země původu nebo do bezpečné třetí země. To se skutečně děje. Do 

1. 2. 2002 mohli repatrianti kdykoli o azyl znovu v České republice požádat. 

Nyní je stanoveno, že mezi dvěma žádostmi o azyl v České republice by měla 

uplynout doba dvou let. Opětovné žádosti o azyl po uplynutí doby kratší než dva 

roky se vyskytovaly právě u romských žadatelů poměrně frekventovaně. 

Zejména Romové ze Slovenska po dosavadních zkušenostech ani 

nepředpokládají, že by jim byl azyl v České republice udělen. Spíše využívají 

možností, které jim skýtá čekání na rozhodnutí soudu. 

Při terénním šetření v roce 2001 jsme se setkávali velmi často s případy, že 

romští žadatelé o azyl v pobytových střediscích nesetrvávali, ale byli na měsíční 

propustce v Praze nebo na dalších místech republiky. Obvyklý postup byl též, že 

romské manželky s dětmi setrvávaly v pobytových střediscích Ministerstva 

vnitra a muži odjížděli na řadu dní zařizovat různé věci do českých měst a pouze 

občasně se do pobytových středisek k manželkám a dětem vraceli. Tento způsob 

života byl pro mnohé zřejmě vyhovující. Novelou zákona o azylu byly 

podmínky pro pobývání mimo pobytová střediska zpřísněny. Méně již Romům 

vyhovuje karanténní pobyt a proto se řada Romů nechá již v této fázi žádosti o 

azyl odradit. Žadatelé v roce 2000 z velké části zastavili azylové řízení a 

přistoupili na repatriaci do země původu již po prvních týdnech „karantény“. 

Z našich poznatků vyplývá, že Romové ze Slovenska v azylovém řízení v České 

republice našli způsob, jak alespoň částečně řešit některé své existenční 

problémy a legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Romové takto 

získali čas a péči, která jim vyhovovala. 

194

Migrační biografie slovenských Romů 

Biografická metoda je v současné době široce rozšířená jak v sociologii, tak i 

v sociální a kulturní antropologii. Její obliba stoupla zejména s ústupem 

pozitivismu ve společenských vědách a se vznikem interpretativní sociologie a 

antropologie, s rozvíjením metod symbolické a kognitivní antropologie. 

Metodologie společenských věd se začala vyrovnávat s faktem, že vědec prostě 

nemůže „objektivně“ popisovat, co vidí, neboť současně svůj vjem interpretuje 

v intencích znalostí, zkušenosti, terminologického aparátu, který si vytvořil za 

konkrétních podmínek, jež byly vzhledem k jeho životní dráze jedinečné. Jiný 

popis by vznikl od člověka s odlišnou sociální zkušeností a jiný by vytvořil 

aktér, který je pozorován. Významy, které by jednotlivým akcím kladli by 

mohly být obdobné, ale také by se mohly podstatně lišit. 

Studium významů, které má jednání pro aktéra samotného má podstatný význam 

pro predikování budoucích dějů. Pokud nevíme, co jednotlivé akce znamenají 

pro aktéry samotné, nejsme též schopni vznést předpoklad, zda je aktér nebo 

skupina aktérů bude opakovat, zda budou hrát podstatnou roli v jejich příštím 

životě atd. 

V případě studia migračních pohybů plní migrační biografie několik úloh. 

V první řadě pomáhají rekonstruovat situace, které nemohl badatel 

bezprostředně pozorovat, a to s ohledem na jedince, jejichž současné jednání 

zná. Dále pomáhají rozkrýt interpretaci vlastního jednání a významy, které jim 

aktér klade. V neposlední řadě pak umožňují rekonstruovat jeho migrační 

zkušenost. V současné době se hojně používá pojem mentální mapy, do které si 

člověk zakresluje svoji dosavadní zkušenost a podle které se orientuje při 

fyzickém pohybu v terénu i při interakcích s jinými jedinci. Rozkrývání obsahů 

takových map je jedním z úkolů, které si současná antropologie klade. 

Biografická vyprávění z tohoto úhlu pohledu jsou projevem jedince, který 

vytváří spojnici mezi pozorovatelným chováním a individuálním zkušenostním 

světem jednotlivce. 

V rámci studované problematiky byly shromažďovány migrační biografie 

v letech 2003 a 2004 v lokalitách s vysokou koncentrací romského obyvatelstva. 

Vzhledem k tomu, že každá taková lokalita má poněkud odlišné subsistenční 

strategie a odlišný ekonomický a sociální status, obsáhli jsme i celou řadu 

sociálních a statusových rovin. Migrační biografie pocházejí konkrétně z těchto 

lokalit: 

Spišská Nová Ves, Levoča, Rudňany, Bystrany, Košice, Humenné, Pavlovce 

nad Úhom, Sviňa, Prešov, Jarovnice, Trebišov. Z výčtu vyplývá, že zohledněny 

195

yly i relativně izolované komunity i lokality propojené s městským prostředím 

nebo venkovským prostředím, lokality, kde jsou Romové v postavení sociálně 

vyloučených i lokality, kde tvoří majoritní obyvatelstvo a tvoří jádro místní 

správy a samosprávy. V rámci výzkumu bylo sebráno celkem 123 migračních 

biografií, které reprezentují romskou populaci všech vrstev. 

Jak již bylo řečeno, snahou bylo zachytit vedle exaktních dat i významy těchto 

dat. První oblastí dat byla migrační zkušenost obecně. 

Migrační zkušenost: 

Určitou, alespoň zprostředkovanou migrační zkušenost měli všichni respondenti 

výběrového souboru. Každý respondent znal někoho, kdo migroval do zahraničí. 

Přibližně v 80% to byli jeho nejbližší příbuzní, to znamená sourozenci, manžel, 

manželka, otec, matka, děti. V některých lokalitách, jako v Pavlovcích nad 

Úhom byla v úhrnu přímá a zprostředkovaná migrační zkušenost stoprocentní. 

Bylo by obtížné sdělit, jaké skupiny Romů nejvíce migrují. Migrační zkušenost 

se však prolíná všemi sociálními vrstvami. Pozorování však naznačuje, že 

migrují bohatí Romové, úžerníci, kteří vybírají své úroky i v zahraničí. 

Pravděpodobně méně migrují nejchudší vrstvy Romů než ty nejbohatší. 

Se společenským statusem se mění cílová země. Bohatší vrstvy Romů se spíše 

zaměřují na nejvyspělejší země, méně bohatí volí dostupnější Českou republiku, 

ale ani toto pravidlo nelze chápat jednoznačně, neboť celá řada bohatších 

romských podnikatelů v České republice podniká. 

Česká republika se vyplatí Romům ze Slovenska jako cílová země pracovní 

migrace při práci na černo, kdy je mzda za nelegální práci kombinována se 

sociální dávkou získávanou na Slovensku. Někteří vydělávají relativně vysokou 

mzdu – bratr respondenta 69 odjíždí na farmu u Nepomuku. Podle slov 

respondenta 69 zde zabíjí králíky. Jezdí vždy na 14 dní a vrací se domů. 

Vydělává 17 – 20 tis. Kč měsíčně. 

Struktura migrujících je obtížně vyčíslitelná. Lze konstatovat, že migruje větší 

počet mužů než žen. Informace o jednotlivých osobách se vázaly přibližně 

dvojnásobně k mužům než k ženám, ale i z toho vyplývá, že migrujících žen je 

relativně velký počet. Mezi respondenty byly zaznamenány ženy, které do roku 

2004 migrovaly do České republiky jako žadatelky o azyl, dále na návštěvy 

k příbuzným a pravděpodobně i za účelem prostituce (spíše naznačovalo okolí 

respondentek). Migrace se jevila jako relativně frekventovaná u žen bez 

manžela, u svobodných dívek, ale migrace celých rodin nebo manželských párů 

zejména do roku 2004 za účelem získání azylu byla běžná. 

196

Jak se ukázalo při rozhovorech s respondenty, jednotlivé romské osady se 

specializují na různé cílové oblasti: 

Smižanští Romové, kteří byli považování za specialisty na drobné krádeže ve 

vlacích, se nyní přesunují i do zahraničí a jejich nejčastější cílovou zemí je 

Německo a Rakousko. 

Romové ze Spišského Štvrtku velmi často hledají práci v Praze. Je to proto, že 

Rom ze Spišského Štvrtku v Praze podniká a najímá si na práce Romy opět 

z místa původu. V Praze provádí firma zejména výkopové práce. Možnost 

zaměstnání Romům ze Spišského Štvrtku umožnila investovat do bydlení. Byli 

si schopni zlepšit bytový status natolik, že někteří z nich mohou nabízet pokoje 

k pronajmutí a tím si opět přivydělávat. Nábor pracovní síly se však provádí i 

v těch chudších osadách, jako jsou například Letanovce. 

Hrabušičtí Romové provádějí v Čechách zejména výkopové a úklidové práce. 

Pracovali především pro Český Telecom. 

Levočtí Romové a Romové v Bystranech zkoušeli do roku 2003 především 

migrace do vyspělých západních zemí. Byly zde pokusy o odchod do Francie, 

Holandska, Dánska, Finska a Velké Británie. 

V oblasti migrací jsou vysoce úspěšné Pavlovce nad Úhom. Žije zde podnikatel, 

který má firmu v Praze, je pravděpodobně nejbohatším mužem v romské osadě. 

Najímá na stavební a výkopové práce muže v osadě. Je zde proto váženou 

osobou, kterou si každý předchází. Oba synové respondentky 9 v roce 2003 pro 

něho pracovali. Další syn působil ve Finsku. Žádal zde o azyl, ale neuspěl. Díky 

rozsáhlým migračním aktivitám a díky tomu, že v obci působí jehovistická 

organizace, jejíž členové za Romy dochází, komunita není odříznutá od reality. 

Její členové si uvědomují diskriminační aspekty neromské společnosti. Sama 

respondentka byla podnikatelkou. Prodávala textil, ale zkrachovala. Prý díky 

přílivu levného zboží od Vietnamců. Od té doby nesehnala práci. Sama se 

k migraci nechystala, uvědomovala si, že všude se musí pracovat. Na druhé 

straně však na Slovensku neshledávala žádnou perspektivu. Sehnat práci zde pro 

Roma není možné. V řadě obcí na Slovensku je Romům do neromských částí 

obcí ve večerních hodinách zamezen přístup. Jako příklad uváděla Spišskou 

Novou Ves, z jejíhož centra jsou Romové po 22. hodině vykazováni četníky. 

Respondentka 42, žena ve věku 56 let se narodila v Pavlovcích nad Úhom. 

Říkala, že má důchod, který jí nestačí (respondentka 36 o ní říkala, že neumí 

hospodařit, o nic se nesnaží a proto také nic nemá). Je silná kuřačka, což jí také 

odčerpává peníze a tak žije na dluh. Přibližně ve dvaceti letech odešla do Čech. 

Žila a pracovala v Mostě, pak v Bílině, tam měla byt, který prodala, odstěhovala 

197

se do Michalovců, kde opět získala byt. Ten opět prodala a přestěhovala se do 

rodinného domku v Pavlovcích. V roce 2002 byla s rodinou v Čechách „na 

azylu“. Chystala se požádat o azyl znovu ještě v létě roku 2003. Vzpomínala 

zejména na azylové zařízení v Zastávce u Brna, na příjemné čisté prostředí 

(„bylo tam čisto jak v nemocnici), klid, na možnost být společně s celou 

rozšířenou rodinou. Chápala azyl jako útočiště na několik měsíců od starostí a 

problémů na Slovensku. 

V Pavlovcích nad Úhom je velmi dobře patrné fungování zákona o migračních 

sítích. Přestože po vstupu do Evropské unie již není možné v evropských státech 

žádat o azyl, jednotlivci z obce zde získali možnost přebývat a možnost obživy. 

V létě 2004 jsme zastihli několik rodin v Pavlovcích na dovolené. Velmi často 

se vracejí. Nechávají si zde domy, které mají zabezpečené před vykradením, 

mají zatlučená okna a dveře a hlídají jim je sousedé. Nejsou si jednak jisti, zda 

je jejich pobyt v západní Evropě na stálo, jednak vědí, že by domy obtížně 

prodávali. Proto setrvávají na dvou místech a nechávají otevřenou možnost, kde 

se usadí. Velmi často by uvažovali o návratu, pokud by se situace na Slovensku 

změnila. Přestože získali určité prostředky, nesnaží se na Slovensku podnikat. 

Mají pocit, že tamní prostředí k tomu neposkytuje dostatečnou perspektivu. 

Prostředí romských osad nebo sídlišť lépe spojených s okolním světem i 

prostřednictvím možností kontaktů s Neromy umožňovalo využití více technik, 

jak do května 2004 proniknout do západní Evropy nebo do zámoří a začít 

vytvářet migrační sítě v době vyřizování žádostí o azyl. V Košicích využívali při 

vytváření argumentace k žádostem o azyl poradenských služeb romským 

komunitám. Oblíbeným argumentem byla takzvaná Bílá kniha o diskriminaci 

Romů na Slovensku, která byla přeložena do angličtiny a Romové z Košic ji 

vozili do zahraničí sebou jako argument o diskriminaci. 

V Košicích byla důležitou motivací pro odchod do zahraničí ztráta bydlení. 

Romové byli vystěhováváni z vnitřních částí města nebo, pokud bydleli na 

sídlištích, například na Luníku 9, měli potíže s platbou nájemného a vystěhování 

jim hrozilo. Odchod do zahraničí byl určitým řešením vzniklé situace. 

V Košicích i v dalších městských komunitách byl migrační pohyb do zahraničí 

provázen odchodem rodin z měst na slovenský venkov, kde jsou levnější životní 

náklady. V lepším případě si romské rodiny zakupovaly na venkově rodinné 

domky, v horším případě se stěhovali za příbuznými do osad, kde si na černo 

stavěli „chyžky“ nebo přístavby k domkům příbuzných. 

Otázka bydlení jako motivační faktor byla velmi patrná v různých podobách 

zejména v městských komunitách, včetně těch, které jsou oddělené od okolního 

městského prostředí. V osadě Podskalka v Humenném jsme zaznamenali 

198

několik takových typů motivace. 

Respondent 21 bydlel s celou rodinou v Belgii. V Podskalce stavěl dům. Žádal o 

azyl a uváděl, že dostává podporu, která by v přepočtu činila cca 80 tis. Sk za 

měsíc. Přijížděl každé tři měsíce a za úspory vždy dostavěl část luxusního domu. 

Jeho dům byl v roce 2003 již téměř hotov. Jeho známí z Podskalky jsou též 

v Belgii a jsou prý schopni za tři měsíce uspořit 240 tis. Sk. 

Jiným případem byla rodina respondenta 18 z téže osady. Sám měl již bohatou 

migrační zkušenost. Bydlel s rodiči v Děčíně, v Ústí nad Labem, v Českých 

Budějovicích. Chodil do českých škol a uměl v mládí jen česky. V roce 1953 se 

jeho otec rozhodl, že se vrátí k příbuzným na Slovensko. Část jeho rodiny, 

bratranci a sestra už v Čechách však zůstali. Na Slovensku se pak naučil 

slovensky a romsky. Jeho syn procestoval Českou republiku jako voják 

z povolání. Působil v Přerově, v Praze, v Českých Budějovicích. Jeho žena 

z prvního manželství i s jeho dětmi, synem a dcerou, odjela z Humenného do 

Velké Británie. Bylo to v roce 1998. Z Humenného tehdy odjelo 7 nukleárních 

rodin, celkem 50 osob. Bydlí ve městě Peterborough, kde se jeho starší dcera 

vdala za Roma ze Žiliny. Mají zde dům, ale rozhodnutí o udělení o azylu do 

května 2004 nedostali. Děti zde za šest let pobytu vychodily školy, syn se vyučil 

kuchařem. Již v roce 2003 uvažovali o tom, že se vrátí do Humenného a koupí si 

ve městě na sídlišti (mimo romskou osadu) byt. Ještě v roce 2004 se však 

k návratu neodhodlali a stále setrvávají ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že 

děti jsou již integrovány do tamního prostředí, je vysoce pravděpodobné, že se 

rodina jako celek již nepřestěhuje. 

Romská migrace představuje možnosti zbohatnutí i pro Romy, kteří se k migraci 

nerozhodli. Respondent 47 z Garanky v Trebišově zbohatl na prodeji potravin 

na dluh. Renovoval si dům, koupil automobil Škoda Fabia. Před několika lety ho 

známý z Košic požádal, aby ho odvezl autem do Belgie, kde byl „na azylu“. 

Přijel vlastní autem do Košic a potřeboval se do Belgie, do Gentu, vrátit pro 

podporu. Od té doby ho o podobnou službu začalo žádat stále více lidí. V Gentu 

se ze Slovenska prý nachází asi 300 – 400 rodin. Do Gentu dojede s malými 

zastávkami z Trebišova přibližně za 16 hodin. Vždy naloží 4 osoby. Za jednu 

osobu účtuje za cestu 5 000,- Sk. Vydělá tedy za cestu 20 000,- Sk a propočetl, 

že jeho náklady jsou přibližně 10 000,- Sk. Jezdí přibližně dvakrát do měsíce a 

vedle toho podniká. Podpora prý v přepočtu činila asi 70 tis. Sk, takže účtované 

náklady na dopravu jim připadají přiměřené. Vedle toho vozí zájemce do Čech a 

do Německa. V Čechách též obchoduje. Má tam zázemí. Jeho strýc žije 

v Pardubicích. Dalším zdrojem příjmů jsou ojeté automobily. V oblasti potravin 

již nepodniká. Sám se do Belgie nechystá. Nyní by to prý už nemělo cenu. 

Význam by to mělo tak v roce 1998. Odhadoval, že nejméně třetina rodin 

v Gentu již zůstane. 

199

Zatímco v komunitách u větších měst nebo v Pavlovcích nad Úhom měli 

členové komunit velmi jasné povědomí, jaká je situace v různých částech 

Evropy, v prostorově segregovaných venkovských komunitách nebylo toto 

povědomí tak silné. I zde však existovala jasná představa o situaci v České 

republice. Dospělí obyvatelé obcí, členové početných rodin o více než pěti 

sourozencích měli vždy alespoň jednoho rodinného příslušníka, který bydlel 

v Čechách. Rodina respondentky 32 z Jarovnice například pravidelně jezdí se 

svými šesti sourozenci za babičkou do Čech do Milevska. Respondent 31 z téže 

osady má polovinu rodiny v Sabinově a půlku v Mladé Boleslavi, kam jezdí 

sezónně pracovat, respondent 62 jezdí pracovat do Písku, respondent 63 má 

příbuzné v Ostravě, v Tachově a v Plzni. Přestože Jarovnici je možné považovat 

za prostorově segregovanou, chudou osadu, jsou zde i relativně výstavné 

jednoposchoďové rodinné domky. Někteří obyvatelé zde pěstují vepře na 

výkrm, slepice, psy na prodej. I v takové osadě jsou relativně i v rámci jedné 

rozvětvené rodiny poměrně velké sociální rozdíly, často způsobené migracemi. 

Vedle práce pro rozsáhlejší firmy používají muži z těchto osad strategii práce na 

černo u známého – soukromníka. Respondent 51 z Rudňan například 

kombinuje práci ve Velké Británii a práci v České republice. Má v Ostravě 

známého, který má živnostenský list a vykovává zednické práce. Na 

živnostenský list získá zakázku a pracuje buď s respondentem 51, nebo ho nechá 

pracovat samotného. Polovinu mzdy respondenta si pak ponechá. Respondent 51 

usuzoval, že se z podnikání tohoto druhu dá přežít, ale nikoli zbohatnout. 

Vstup do Evropské unie situaci Romů v západní Evropě sice zkomplikoval, ale 

vzniklé migrační sítě a jejich působení spíše modifikoval než přerušil. Zejména 

Velká Británie se zachovala otevřením trhu práce pro Romy ze střední Evropy 

skutečně evropsky a je nutné ocenit, že zachránila v době, kdy Slovensko učinilo 

ostré škrty v sociální politice, řadu romských rodin před hmotným strádáním. 

Zajímavým způsobem této vstřícnosti využili v Bystranech, kde je na obecním 

úřadě, přestože se jedná o smíšenou obec, kompletní romské zastupitelstvo. 

Romské zastupitelstvo se zde rozhodlo, že vedle zabezpečování pracovních míst 

Romům v místě, kterých je minimálně, jim začne pomáhat k pracovnímu 

vycestování do Velké Británie. Obecní úřad pomáhá Romům vyřídit nutné 

formality s pasy a dalšími doklady. Při zabezpečování práce využili Romové 

opět sítě, která vznikla před rokem 2004, kdy ve Velké Británii žily dvě rodiny 

z Bystran v azylové proceduře. Na ty se ostatní rodiny nakontaktovaly a získaly 

„know how“, jak shánět zaměstnání. Podle přednosty obecního úřadu 

(respondent 52) bylo na sezónních pracích ve Velké Británii přibližně 100 mužů 

z Bystran. V srpnu 2004 jich tam bylo přibližně 50. Vedle prací při sklizni ovoce 

získávají v současné době práci v mrazírnách, kde balí a porcují kuřata. 

Navrátilci (například respondent 53) se zadostiučiněním říkají, že na Slovensku 

200

y jim nikdo takovou práci nedal. 

Závěr 

Z analyzovaných migračních biografií je patrné, že uplynulých 14 let působení 

celoevropských demokratických mechanismů propojilo slovenské Romy 

s Evropou celou řadou migračních mostů. Tyto migrační mosty v současné době 

nejsou postaveny pouze na instituci azylu, ale na instituci sítí umožňujících 

celou škálu migračních typů. 

Migrace, která již nyní nemůže být deklarovaná jako politická, se transformuje 

na migraci ekonomickou. Je zde kombinovaná migrace krátkodobá, dočasná, a 

migrace dlouhodobá, méně často trvalá. K jejímu popisu se i v případě, že se 

jedná o pohyb uvnitř Evropské unie, dobře hodí neoklasická teorie migrace a 

teorie dvojího trhu, kdy Romové ze Slovenska projevují podobné migrační 

chování, jako migranti ze třetího světa, pro které byly tyto teorie formulovány. 

Rozdíl je pouze v blízkosti zdrojových center migrace a relativně volný pohyb 

mezi zemí cílovou a zdrojem migrantů. Tato okolnost vytváří možnost 

pendlerství a snadného vývozu získaných finančních prostředků do zdrojových 

oblastí. Slovenští Romové nacházejí zdroje obživy mimo Slovensko, ale to 

neznamená, že se relativně levné Slovensko se svými rodinami chystají 

hromadně opustit. Pohyb je zřetelně prozatím obousměrný. 

Nejpropracovanější síť kontaktů je mezi Slovenskem a Českou republikou. Tato 

síť je také nejvíce strukturovaná, je pozůstatkem migrací před rokem 1989 a na 

jejím charakteru je patrné, že migrace do České republiky před rokem 1989 

nepůsobila selektivně. Přeshraniční příbuzenské sítě zasahují všechny romské 

společenské vrstvy a lze tvrdit, že téměř všichni Romové na Slovensku mají 

některého z blízkých příbuzných (prarodiče, rodiče, děti, sourozence) v České 

republice (mezi našimi respondenty to bylo 94%). Tato příbuzenská síť je 

záchytným bodem v novém prostředí a z migračních biografií je patrné, že 

romské mentální mapy jsou mapami kontaktů se známými lidmi, nejčastěji 

s příbuznými. Cesty za příbuznými do Čech nemají charakter pouze pracovní 

migrace. Jsou to i návštěvy, které nemají souvislost s výdělečnou činností. 

Pokud se Romové ze Slovenska vydávají do neznámého prostředí (například 

žádat o azyl), často se k cestě spojuje několik rodin nebo širší příbuzenská 

skupina. Pokud již využívají vytvořené migrační sítě v cílovém prostoru, cestují 

i samostatně. Využívají k tomu veřejné dopravní prostředky a dopravu po vlastní 

ose, ale, jak jsme z migračních biografií viděli, migrační mosty vytvářejí i 

specializované romské dopravce vyhovující danému migračnímu pohybu. 

Posledních 14 let romských migrací ukázalo, že ze Slovenska probíhá zřetelný 

migrační pohyb ve směru do západní Evropy, který nabývá charakter řetězové 

201

migrace tak, jak jsme ho zaznamenali do České republiky po roce 1945. Tento 

pohyb však v žádném případě nemá charakter hromadného exodu. Ze Slovenska 

Romy vypuzuje především okolnost, že je jim zcela nepřístupný trh práce a to 

bez ohledu na zájem, kvalifikaci, schopnosti a dovednosti jednotlivců. Ať je to 

způsobeno čímkoli, působí tato okolnost segregačně. Současně je sociální 

zabezpečení na Slovensku ve srovnání s dalšími státy Evropské unie na velmi 

nízké úrovni a je zejména od roku 2004 takového charakteru, že řadu romských 

rodin staví ekonomicky na úroveň chudiny třetího světa. Tomu odpovídá i jejich 

migrační chování, jež probíhá ve shodě s neoklasickou teorií migrace a teorií 

dvojího trhu. Zároveň s těmito vypuzujícími faktory působí přitažlivé push 

faktory dobré orientace v prostředí, nízké životní náklady, blízkost příbuzných 

na Slovensku. Migrační pohyb, který sledujeme, není migračním pohybem 

nomádů. Romové nejen ze Slovenska odcházejí, ale také se na Slovensko vracejí 

a mnozí kalkulují, že využijí prostředky, které získali v zahraničí, na Slovensku. 

Brzdným faktorem uvedeného migračního pohybu je odpovídající sociální 

politika a otevřený trh práce. Situace na Slovensku se však v této oblasti nelepší. 

Spíše naopak. Současná slovenská sociální politika a trh práce působí pro 

romskou migraci stimulačně. Na druhé straně však k trvalému přesídlení došlo 

jen u velmi malé části Romů. Podle našich zkušeností Romové prostředí 

romských osad a sídlišť často vnímají jako nevhodné, mají velmi podobné 

představy kvalitnějšího života jako jakýkoli jiný Evropan. Na druhou stranu se i 

v takovém prostředí umí pohybovat. Proto zaznamenáváme i takový typ migrací, 

že důchodkyně odjíždí z českého činžovního domu na „letní byt“ do bystranské 

romské osady, kde žije v přelidněné „chyžce“, bez zavedené vody, odpadu, 

v nepořádku, ale mezi příbuznými, a na zimu se vrací do činžovního domu do 

Prahy. Hranice mezi přijatelným a nepřijatelným jsou zde konstruovány jinak a 

při vytváření migračních prognóz je s tím nutné počítat. 

Literatura: 

Cahn C. - Vermeersch P. 2000: „The Group Expulsion of Slovak Roma by the 

Belgian Goverment: A Case Study of the Treatment of Romani Refugees in 

Western Countries“ In: Cambridge Review of International Affairs vol. XIII/2: 

(spring/summer 2000). 

Davidová E. 2004: Contemporary Roma Migration from Central and Eastern 

Europe: In Comparison with Post-Second World War Mobility. In: Roma 

Migration in Europe: Case Studies, Lit Verlag, Münster. 

Guy W.2001: Between past and future (the Roma of Central and Eastern 

Europe) Ed. by Will Guy, University of Hertfordshire Press, Great Britain. 

202

IOM 2004: Závěrečná zpráva k projektu Zajištění monitoringu migračních 

tendencí v romských lokalitách východního Slovenska a služeb potřebných 

k vytvoření systému včasného varování a podávání souhrnné zprávy (Č.j.OAM- 

175-2/2004). Pro odbor azylové a migrační politiky MV ČR. 

Kalejová S. 2001: Boj proti lichvě. In: Amaro gendalos, 5/4, duben: 3. 

Klímová I. 2004: The current academic debate on the political aspects of 

Romani migrations and asylum seeking. In: Roma Migration in Europe: Case 

Studies, Lit Verlag, Münster, 11-51. 

Koláčková J. 2001: Půjčky a lichva (právní poradna) In: Amaro gendalos, 5/5, 

květen 2001, 17 

Krištof R. 2001: Úžera (komentář). In: Amaro gendalos, 5/4, duben: 12. 

Kužel S. 2000: Terénní výzkum integrace a segregace, Cargo Publishers, 

Prague. 

Lending Money in Roma Communities: The Problems of Credit Granted by 

Legal Entities to Socially Deprived Clients with Subsistance Level Income, 

UNHCR and Institute of Ethnology of the ASCR, 2004. 

Martijn P. 2000: Current Roma Migration from the EU Candidate States, Draft 

study prepared by International Centre for Migration Policy Development 

(ICMPD), November 2000. 

Miklušáková M. 1999: Stručný nástin důsledků zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání 

a pozbývání státního občanství ČR, Romové v České republice, Socioklub 1999, 

267-270. 

Romové v České republice. Praha, Socioklub 1999. 

Vašečka I. 2000: Príčiny odchodov Rómov zo Slovenska do niektorých krajín 

Európskej únie, Dokumentačné centrum pro výskum slovenskej společnosti, 

Bratislava 2000, Project IOM. 

203

Migrace do ÄR - zÃ¡vÄr- verze prosinec 2005.pdf - Katedra ...

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?

Migrace do ÄR - zÃ¡vÄr- verze prosinec 2005.pdf - Katedra ...