Alchymie Nauka mezi snem a skutečností
Alchymie Nauka mezi snem a skutečností
Alchymie Nauka mezi snem a skutečností
- No tags were found...
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
VII. CO VYŠLO Z LABORATORIÍ<br />
„Aqua fortis je [voda], která se destiluje na mocném ohni z ostrých<br />
a ‚korosivních‘ [látek] smíchaných v určitém poměru<br />
a má mocně ‚korodující‘ sílu podobnou ohni.“ Tak charakterisoval<br />
Andreas Libavius ve svém díle Alchemia (1597) sloučeninu,<br />
s jejímž popisem z Lemeryho učebnice chemie jsme se<br />
setkali na konci předchozí kapitoly. Autora úvodního citátu<br />
jsme poznali již v první kapitole, ted’ ještě pár detailů. Libavius<br />
studoval filosofii, medicínu a chemii na německých universitách;<br />
později získal i titul Poeta laureatus et coronatus, o němž<br />
řekneme více na jiném místě této knihy. Byl profesorem historie<br />
a poetiky v Jeně, městským lékařem v Rothenburgu a poslední<br />
leta života působil jako představený akademického gymnasia.<br />
Jeho obsáhlý spis Alchemia je sice jedinečný manuál<br />
popisující technické zázemí laboratoria a hlavně uvádějící obrovské<br />
množství praktických návodů, ale Libavius pořád ještě<br />
nepřekročil klíčový bod – nebyl to chemik, jak si ho předsta-<br />
Obr. 24 Již v minulých staletích se využívalo sluneční teplo, v tomto případě v destilační aparatuře,<br />
jejíž dvě varianty uvádí Libavius. Zařízení vpravo je účinnější, protože zadní stěna odráží<br />
sluneční záření na destilační baňky.<br />
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ / 231
vujeme. Věřil stále v možnost alchymické transmutace. Přes<br />
tuto výhradu ho však dnes odborníci řadí <strong>mezi</strong> nejvýznamnější<br />
praktiky přelomu 16. a 17. století.<br />
Vrat’me se k úvodní větě, v níž se objevuje aqua fortis, „silná<br />
voda“, kyselina dusičná. V Libaviově době se občas používal<br />
název aqua dissolutiva, který odrážel schopnost této kyseliny<br />
rozpouštět všechny známé kovy jen s jedinou výjimkou – zlata.<br />
Zároveň tu zaznívá vzdálená ozvěna čtveřice řeckých elementů.<br />
Po celé věky se jako aqua, voda, označovaly nejrůznější<br />
kapaliny, samozřejmě nejčastěji ty, které se i vzhledem nejvíc<br />
podobaly vodě. V Libaviově knize najdeme celou řadu návodů,<br />
jak připravit kyselinu dusičnou, některé jsou poněkud<br />
sporné, ale nezůstávají nejmenší pochyby o tom, že v jeho době<br />
již byla tato sloučenina zcela běžná. Tímto návodem jsme<br />
vstoupili do světa silných minerálních kyselin, které změnily<br />
svět alchymie i řemesel, a nemalou měrou přispěly k formování<br />
chemie.<br />
Nejstarší známou kyselinou byla octová, protože nebylo<br />
nijak obtížné nechat proběhnout octové kvašení. Někdy to proběhlo<br />
i nechtěně, když se víno zkazilo, zoctovatělo. To je ale<br />
slabá kyselina, nicméně i ona má „korosivní“ vlastnosti. Ještě<br />
jednou připomeňme výrobu zeleného pigmentu, zásaditého<br />
octanu měd’natého, zavěšením měděných plíšků nad hladinu<br />
octa v uzavřené nádobě. Produkt stačilo jen seškrábat. Jak<br />
napsal Libavius, aqua fortis má však mocný korosivní účinek.<br />
Položme si ted’ otázku, kdy byly objeveny látky s takovým<br />
mocným účinkem, dnes známé jako silné minerální kyseliny –<br />
dusičná, sírová a chlorovodíková.<br />
Kyselinou dusičnou jsme začali proto, že podle současných<br />
názorů patří k nejstarším známým kyselinám, ovšem nutno zdůraznit<br />
opatrnou formulaci, protože dějiny silných kyselin jsou<br />
stále předmětem bádání. Při pátrání po spolehlivých stopách<br />
znalosti této kyseliny musíme vyhledat corpus Geberianum.<br />
Ted’ víme, že jen Summa perfectionis je dílem Pseudogebera,<br />
kterého jsme zhmotnili jako Paula z Tarenta, zatímco ostatní<br />
232 / ALCHYMIE
spisy korpusu jsou pseudoepigrafy Pseudogebera. Jejich datování<br />
je sice jen přibližné, ale nejspíš nevznikly s velkým zpožděním<br />
po Summě. Rovněž není jasné, z jakých zdrojů čerpali<br />
autoři těchto spisů. Naším pramenem bude L. de invetione veritatis<br />
z tohoto korpusu, kde vyhledáme kapitolu „O rozpouštějících<br />
tekutinách a změkčujících olejích“, která dílo uzavírá:<br />
„Ty, mladíku učení, pátrej a prováděj pokusy a neupouštěj<br />
od toho, nebot’ budeš přitom sklízet tisícinásobné plody. Napsal<br />
jsem tuto knihu pro tebe a nyní ji chci doplnit údajem<br />
o některých rozpouštědlech a olejích, které jsou nezbytné pro<br />
naše magisterium… Nejprve budu hovořit o naší rozpouštějící<br />
vodě 97 , kterou jsem byl v naší Summě uvedl tam, kde jsem<br />
pojednával o rozpouštění pomocí ostrých tekutin.“ Formulace<br />
tohoto typu svedly v minulosti odborníky na scestí. Neznámý<br />
autor se tu totiž hlásí k autorství Summy, kterou nenapsal,<br />
a navíc v ní není pojednání o takovém rozpouštění, které zmiňuje.<br />
Nicméně je v Summě jedna sporná pasáž, k níž se také<br />
dostaneme. Ted’ konečně návod, jenž je pokračováním předchozího<br />
textu: „Vezmi nejprve jednu libru vitriolu, půl libry<br />
sanytru [dusičnan draselný], čtvrt libry kamence. Vše destiluj<br />
a získaná tekutina má mocný rozpouštěcí účinek.“<br />
Jednoduchý postup vedoucí k významnému výsledku, který<br />
probereme z několika hledisek. Začneme chemickým a naznačíme,<br />
jak kyselina dusičná v tomto procesu vzniká. Přitom<br />
vynecháme kamenec a použijeme, jak bývalo běžné, jen vitriol,<br />
což byl obvykle síran železnatý, mohl to být i měd’natý. Podstatné<br />
je, že při suché destilaci vitriolu vzniká oleum vitrioli,<br />
kyselina sírová, které se věnujeme za chvíli. V následujících reakčních<br />
krocích reaguje tato kyselina se sanytrem v reakční<br />
směsi:<br />
KNO 3 + H 2 SO 4 → HNO 3 + KHSO 4 ,<br />
KNO 3 + KHSO 4 → HNO 3 + K 2 SO 4 .<br />
97<br />
V orig. aqua dissolutiva.<br />
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ / 233
Když byla v minulém století tato příprava zopakována v laboratorním<br />
měřítku, proces byl proveden při 800 °C, podařilo se<br />
připravit kyselinu dusičnou o koncentraci 51 hmotnostních %<br />
s příměsí 0,4 % kyseliny dusité (HNO 2 ).<br />
Kyselina dusičná tedy byla známa nejpozději v první polovině<br />
14. století, ale ještě nějakou dobu trvalo, než se alchymisté<br />
a řemeslníci seznámili s touto novou „vodou“. Tak to bývá<br />
u řady objevů a v tomto případě se nedá posoudit přínos obou<br />
zmíněných skupin, protože používaly často velmi podobné, neli<br />
identické postupy. Odhaduje se, že v 15. století již byla aqua<br />
fortis dostatečně prozkoumána, aby mohla vstoupit do praxe.<br />
Abychom připomněli, že dějiny praktikující laboratorní alchymie<br />
jsou neoddělitelně spjaty s řemeslem, přidejme k báňským<br />
a hutním odborníkům Agricolovi a Erckerovi ještě jednoho, neméně<br />
proslulého.<br />
Vannoccio Biringuccio (1480–asi 1539) pocházel z italské<br />
Sieny a jeho život byl výrazně spojen s tamní rodinou Petrucciů,<br />
která ho dlouho podporovala, takže mohl procestovat<br />
nejen Itálii, ale pobýval také v Německu. Jeho zájem směřoval<br />
k metalurgii; roku 1513 získal místo ve zbrojnici města<br />
Sieny, které však musel o tři roky později opustit, když byl<br />
spolu s hlavním mincmistrem obviněn ze znehodnocování<br />
mince. Podrobnosti nejsou spolehlivě známy a toto obvinění<br />
mělo spíš politické pozadí. Po zklidnění situace dostal Biringuccio<br />
roku 1524 v Sieně monopol na produkci sanytru, ale<br />
o dva roky později byl znovu prohlášen za rebela a jeho<br />
majetek byl zkonfiskován. Život tohoto muže je zrcadlem neklidné<br />
renesanční Itálie. Ted’ tedy pro změnu rebel pobýval<br />
znovu krátce v Německu a po návratu do Itálie se roku 1529<br />
proslavil tím, že pro Florentskou republiku odlil obří dělo.<br />
Mezitím se situace v Sieně uklidnila a roku 1531 potkáváme<br />
Biringuccia jako senátora této republiky. Současně stačí vyrábět<br />
zbraně a navrhovat pevnosti pro Parmu a Benátky. Neklidný<br />
život tohoto odborníka končí patrně v Římě, kde se roku<br />
1538 stal správcem papežské slévárny a zbrojnice. Píšeme<br />
234 / ALCHYMIE
Obr. 25 Ještě jednou z Libaviova díla, kde jsou také vyobrazeny různé typy nádob. Malý kukurbit<br />
(A) je vlevo nahoře, typické jsou retorty (O, X, Y), známé v běžné mluvě jako křivule.<br />
Nádoba N, také retorta, nesla vznešený název cornu Hermetis, Hermův roh.<br />
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ / 235
„patrně“, protože se nezachovaly dokumenty o místě a datu<br />
jeho úmrtí.<br />
Představili jsme Biringuccia podrobněji, protože jeho spis<br />
Pirotechnia, vydaný posmrtně roku 1540, je nejstarším dílem<br />
pokrývajícím celou oblast tehdejší metalurgie. V této knize najdeme<br />
všechno, od popisu kovových rud přes různé minerály<br />
až po práci s kovy jak drahými, tak obecnými. Jen pro zajímavost,<br />
šestá kapitola desáté knihy jeho díla má název „Způsob<br />
výroby kovových koulí, které se rozprasknou na mnoho kusů,<br />
pro střelbu na armády seřazené k boji“. Nás však ted’ nezajímá<br />
praotec pozdějších šrapnelů, ale práce s drahými kovy, kterou<br />
objev kyseliny dusičné výrazně změnil právě tím, že tato kyselina<br />
rozpouští všechny kovy s výjimkou zlata. Tím se nabídla<br />
další prubířská metoda, tentokrát na mokré cestě. Pirotechnia<br />
nás poučí, jak stanovit množství stříbra, které obsahuje příměs<br />
zlata: „Především musíš předpokládat, že stříbro, jež si přeješ<br />
prozkoumat, je čisté; jestliže není, udělej to tak, v kupele…“<br />
Jak víme, kupelací se neoddělí stříbro od zlata, ovšem slitina<br />
těchto kovů se zbaví všech nečistot. Z takové slitiny, v níž převažuje<br />
stříbro, se má vykovat tenký plíšek, aby se dal snadno<br />
řezat. Kousek se odřízne a zváží, „potom vezmi malý kukurbit<br />
98 o obsahu asi jedné a půl sklenice… Naplň to zcela nebo<br />
trochu tvou aqua fortis a vhod’do toho onen malý plíšek, jenž<br />
jsi byl zvážil. Kukurbit je poté vložen nad horký popel nebo<br />
žhavé uhlíky. Jak jsem ti dříve byl pravil, okamžitě uvidíš, jak<br />
se to vaří a stříbro se mění do podoby vody, a spatříš zlato<br />
padat na dno jako jemný černý prášek…“ Následovalo ještě<br />
čištění tohoto prášku další dávkou kyseliny, takže zežloutl, a po<br />
propláchnutí vodou a vysušení se zvážil; tuto hodnotu pak stačilo<br />
porovnat s hmotností výchozího vzorku. Prubířství získalo<br />
novou metodu.<br />
Vrat’me se k začátku návodu, kdy se Biringuccio obrací ke<br />
čtenáři, aby použil „svou aqua fortis“. Mínil tím totiž, že i tato<br />
98<br />
Typ baňky používaný hojně alchymisty i řemeslníky.<br />
236 / ALCHYMIE
kyselina musela být předem připravena, aby metoda splnila své<br />
poslání – co nejpřesnější stanovení obsahu zlata ve zkoumaném<br />
stříbře. O tom, jak si počínat při této přípravě, se píše<br />
v předchozí kapitole: „… jestliže si přeješ, aby byla tato kyselina<br />
dobrá a pracovala dobře, je nezbytné přidat polovinu<br />
denaro čistého stříbra na každou libbru kyseliny 99 … jakmile<br />
to [stříbro] je v ní, uvidíš, že se kyselina zakaluje… ale bude<br />
to probíhat mnohem rychleji a lépe, jestliže to umístíš nad<br />
horký popel. Po krátké době… spatříš, že se všechno stříbro<br />
rozpustilo do [podoby] vody… a uzříš hrubou sraženinu podoby<br />
velice bílé křídy padat na dno…“ Pak už stačilo kyselinu<br />
jen opatrně slít a používat. Byla „dobrá“.<br />
Cílem tohoto počínání bylo odstranit případně přítomnou<br />
kyselinu chlorovodíkovou, která občas vznikala současně s dusičnou<br />
z nečistot ve výchozích surovinách. V tomto případě byl<br />
nečistotou chlorid draselný obsažený v sanytru. Stříbro přidané<br />
k „surové“ kyselině dusičné reagovalo s chloridovými ionty<br />
z kyseliny chlorovodíkové na velmi málo rozpustný chlorid<br />
stříbrný, což byla ona bílá sraženina. Pokud by v kyselině dusičné<br />
zůstala malá příměs chlorovodíkové, při prubířském postupu<br />
popsaném před chvílí by spolu s práškovým zlatem vypadával<br />
i chlorid stříbrný, což by komplikovalo celý proces.<br />
To je případ, kdy je kyselina chlorovodíková jen malou a zde<br />
navíc nežádoucí příměsí v kyselině dusičné. Pokud se však<br />
poměr obou kyselin změní, efekt je překvapivý, což konstatoval<br />
i neznámý autor L. de invetione veritatis, který ovšem netušil,<br />
že jde o směs kyselin. Jeho návod na přípravu kyseliny<br />
dusičné jsme zakončili konstatováním „mocného rozpouštěcího<br />
účinku“ a text pokračuje: „… [voda] bude ještě ostřejší,<br />
jestliže s tím rozpustíš čtvrt libry salmiaku [chloridu amonného].<br />
Tekutina pak totiž rozpouští zlato, síru a stříbro.“<br />
Zatímco rozpouštění síry a stříbra není podstatné, týž proces<br />
se zlatem měl naprosto zásadní význam. Znamenal hlubo-<br />
99<br />
1 denaro = 1,18 g, 1 libbra = 339,55 g.<br />
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ / 237
kou změnu v pohledu na tento kov, do té doby „nesmrtelný“,<br />
nezničitelný, když se najednou objevila substance, jež dokázala<br />
rozpustit i krále kovů. Připomeňme ještě jednou, že aqua<br />
regia, voda královská, kterou známe jako lučavku královskou,<br />
je směs HNO 3 : HCl v poměru přibližně 1 : 3. Její objev, jak<br />
vidíme opět obtížně datovatelný, byl skutečnou revolucí jak<br />
pro alchymii, tak pro řemeslo. Pro alchymii byl spíš větší. Dovolme<br />
si exkurs do chemie, totiž vysvětlení mechanismu účinku<br />
lučavky královské na zlato. Kdybychom totiž předpokládali,<br />
podobně jako u jiných kovů, přímou oxidaci zlata dusičnanovými<br />
anionty, lze ukázat na základě elektrochemických úvah,<br />
že by taková reakce neprobíhala. Klíčový je v tomto případě<br />
jiný proces:<br />
HNO 3 + 3 HCl → NOCl + 2 H 2 O + 2 Cl<br />
a vznikající atomární chlor působí jako oxidační činidlo, které<br />
teprve reaguje se zlatem:<br />
2 Au + 6 Cl → 2 Au 3+ + 6 Cl – .<br />
Další kyseliny<br />
Jestliže datování objevu kyseliny dusičné zůstává problematické<br />
a hovoří se poměrně obecně, že k němu došlo „patrně“<br />
ve 14. století, pak další minerální kyselina, sírová, je na tom<br />
podstatně hůř. Dostatečně spolehlivé popisy její výroby jsou<br />
příliš pozdního data, ze 16. století, ovšem narážky na ni nalézáme<br />
již o dvě století dřív. Podle názoru některých odborníků<br />
mohla být tato kyselina známa všude tam, kde jsou ložiska síry,<br />
jejímž hořením vznikají oxidy rozpouštějící se ve vodě na kyselinu<br />
siřičitou a sírovou. U této kyseliny se setkáváme s nemalými<br />
terminologickými úskalími, která jen naznačíme. Navíc,<br />
jak jsme viděli, vzniká kyselina sírová z vitriolu jako <strong>mezi</strong>pro-<br />
238 / ALCHYMIE
dukt při právě popsané výrobě kyseliny dusičné, ale tehdy to<br />
asi nikdo netušil. I když…, ale k dalšímu dohadu se za okamžik<br />
dostaneme.<br />
Popis přípravy kyseliny sírové přímým spalováním síry najdeme<br />
u Libavia, jenž nazýval tento produkt spiritus sulphuris,<br />
ale pro jiné autory to byl liquor sulphuris, případně oleum<br />
sulphuris, přičemž poslední z názvů býval ještě delší. Moderní<br />
opakování této techniky ukázalo, že síra, jak se očekává, shoří<br />
na oxid siřičitý (SO 2 ) a ten se pomalu oxiduje na vzduchu na<br />
oxid sírový (SO 3 ), který se ve vodě rozpouští na kyselinu sírovou.<br />
Tak se procesem, jenž trval 14 hodin, podařilo připravit<br />
tuto kyselinu jedenáctiprocentní. Běžnější byl postup zmíněný<br />
u kyseliny dusičné, vycházející z tepelného rozkladu vitriolů,<br />
skalic, modré (CuSO 4 ) nebo zelené (FeSO 4 ). Základní reakce<br />
je v tomto případě<br />
FeSO 4 .7H 2 O → FeO + H 2 SO 4 + 6 H 2 O.<br />
Přitom ovšem velmi záleželo na tom, jak byla výchozí surovina<br />
připravena. Pokud nebyla předem vysušena, zůstávalo často<br />
jen u spiritu vitrioli, a to veneris nebo martis, podle typu použitého<br />
vitriolu. Jiné názvy byly aqua vitrioli nebo liquor vitrioli.<br />
Při rekonstrukci se ukázalo, že nejprve vzniká jen<br />
zředěná kyselina siřičitá, která přechází postupně při stání na<br />
několika málo procentní kyselinu sírovou. Dále tu byla ještě<br />
jiná možnost, kterou najdeme rovněž u Libavia: „Ostrý olej se<br />
zhotoví následovně. Uherský vitriol 100 se vysuší na teplém<br />
místě poté, co byl [předem] roztlučen; po třech dnech se rozdrtí<br />
a opět suší v nádobě zakryté lněným plátnem; pak… se<br />
destiluje.“<br />
Takto získaný vitriolový olej, oleum vitrioli, oleum vitrioli<br />
acidum, byl opravdu ostrý; opakování experimentu poskytlo<br />
100<br />
Názvosloví vitriolů bylo rovněž nepřehledné; jako uherský v. se nejčastěji označoval<br />
nečistý síran měd’natý.<br />
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ / 239
kyselinu sírovou o koncentraci 77 hmotnostních %. Podmínkou<br />
úspěchu bylo, aby byl výchozí vitriol zbaven krystalové<br />
vody. Výsledný preparát byl červená až hnědavá olejovitá kapalina,<br />
proto oleum, a narážky na „ostrou vodu“ této barvy nalézáme<br />
už ve spisech ze 14. století. Také Summa perfectionis<br />
obsahuje větu, která je předmětem diskusí. To je naše „i když“,<br />
použité před chvílí. Pravda, je to v pojednání o medicíně<br />
prvního řádu k „červenění luny“, a text není jasný, ale používá<br />
se tu vitriol, jenž se má sublimovat, což je problematické, nicméně<br />
mohlo to být sušení. Přesnost vyjadřování je (nebo by<br />
měla být) až doménou moderní vědy. Pak následuje kalcinování,<br />
žíhání na vysokou teplotu, bohužel však chybí zmínka<br />
o použité aparatuře. Potom přichází sporná věta: „Poté to budiž<br />
rozpuštěno [do podoby] červené vody, která nemá sobě rovnou.“<br />
Ptáme se, čím je ona voda tak výjimečná. Tím, že výtečně<br />
barví stříbro do červena, nebo proto, že je to mimořádně „ostrá“<br />
voda Uvážíme-li, že se Summa objevila dříve než další spisy<br />
Pseudogeberova korpusu, autor nemusel znát kyselinu dusičnou<br />
a pak by jeho červená voda neměla sobě rovnou, pokud<br />
by to byla kyseliny sírová. Opakujeme, že to je pouhý dohad;<br />
žádné další zmínky v Summě nenacházíme.<br />
Nejasnosti kolem kyseliny sírové souvisejí také s tím, že o ní<br />
dlouho nebyl vážný zájem. Její praktické použití, například jako<br />
bělicí činidlo nebo surovina pro výrobu kyseliny chlorovodíkové,<br />
začalo poměrně pozdě. Sama kyselina chlorovodíková je<br />
ještě větší záhadou než předchozí dvě. Všeobecný souhlas panuje<br />
v tom, že byla ze tří minerálních kyselin objevena jako poslední,<br />
někdy se uvádí 16. století, z něhož je popis destilace<br />
soli, chloridu sodného, smíchané s trochou hlíny. Tato směs se<br />
navlhčená zahřívala asi na 1000 °C, a moderní opakování vedlo<br />
ke kyselině chlorovodíkové o koncentraci 25 hmotnostních %,<br />
když hlínu původního postupu nahradila křemičitá sůl. Produkt<br />
byl nazýván spiritus salis, někdy též oleum salis.<br />
Kyselina chlorovodíková zůstává i nadále záhadou. Nový výrobní<br />
postup zavedl v 17. století Glauber, když destiloval sůl<br />
240 / ALCHYMIE
zprvu s vitriolem, později zjistil, že je lepší provádět destilaci<br />
přímo s kyselinou sírovou, což přešlo v 19. století do průmyslového<br />
měřítka. O tomto učenci jsme psali v souvislosti s jeho<br />
„zázračnou solí“, která přitom vznikala, a zmínili jsme dispersi<br />
informace o tomto postupu. Ted’ přidejme rozpaky, jež panovaly<br />
také u použití kyseliny chlorovodíkové. Glauber ji například<br />
doporučoval ke kořenění pokrmů…<br />
Dodnes zůstává otazník nad pasáží z anonymního italského<br />
rukopisu z první poloviny 15. století, kde se píše: „Voda na<br />
změkčování kostí. Vezmi římského vitriolu 101 a dobré obecné<br />
soli, po jedné libře každého, a rozemel dobře na prášek, poté<br />
destiluj… a vlož kosti do toho a ponech je tam půl dne. Kosti<br />
změknou a můžeš je krájet jako vosk.“ To je nebo zdá se být<br />
původní varianta Glauberova postupu. V kyselině chlorovodíkové<br />
by kosti skutečně změkly. Přesto návod zřejmě odborníky<br />
nepřesvědčil, takže se objev kyseliny chlorovodíkové klade spíš<br />
do 16. století, třebaže se možná opravdu povedl o sto let dříve<br />
a zapadl, což bylo osudem nejednoho objevu.<br />
Minerální kyseliny hluboce změnily alchymii i řemeslo. Nešlo<br />
jen o prubířství s kyselinou dusičnou nebo o rozpouštění zlata<br />
lučavkou, i když právě tento proces s „nesmrtelným“ kovem<br />
oživil sen alchymistů o alkahestu, universálním rozpouštědle.<br />
Najednou se však objevila možnost připravovat rozličné soli,<br />
například z jednoho kovu působením různých kyselin. Ukazovaly<br />
se rozdíly v průběhu těchto reakcí, někdy se přitom tvořily<br />
bublinky bezbarvého, jindy barevného plynu, také vzniklé<br />
soli se někdy lišily barvou, rozpustností ve vodě. Dlouho panoval<br />
zmatek. Například ještě pro chemika Lemeryho byly vitrioly<br />
nejen síran měd’natý a železnatý, ale také dusičnan<br />
stříbrný, který nazýval vitriolum lunae. Porovnávání vlastností<br />
solí dovolovalo činit první jednoduché závěry o jejich reaktivitě,<br />
ale prosazovala se také stále více myšlenka, která sahá přinejmenším<br />
k Arnaldovi z Villanovy. K tomu skutečnému, lékaři,<br />
101<br />
I to byl obvykle nečistý síran měd’natý.<br />
CO VYŠLO Z LABORATORIÍ / 241
jenž hledal různé chemické preparáty, které by měly medicínské<br />
účinky. Množství nových solí dodalo tomuto trendu mocný<br />
impuls.<br />
Přitom právě alchymisté, kteří hodně experimentovali, připravovali<br />
svými návody na různé sloučeniny půdu, na níž se<br />
zvolna rodilo chemické myšlení. <strong>Alchymie</strong> tak pracovala proti<br />
sobě. S každým novým poznatkem se blížil okamžik, kdy se<br />
ukáže nesprávnost jejích teorií. Tento proces byl pozvolný, řemeslo,<br />
alchymie a zárodečná chemie, někdy se hovoří o protochemii,<br />
se zvlášt’ výrazně prolínaly přinejmenším od 16. století,<br />
ale až ve druhé polovině následujícího nabývalo chemické myšlení<br />
vrchu. Připomeňme však Glaubera, vypracovávajícího chemické<br />
technologie a současně přesvědčeného o možnosti transmutace<br />
kovů. Ještě ne chemik, ale také už ne „plnohodnotný“<br />
alchymista, jakými byli bezprostřední následovníci Pseudoarnalda<br />
a Pseudolullyho. Na druhé straně, podíváme-li se na počet<br />
alchymických spisů vydaných tiskem, vidíme, že tato nauka měla<br />
silnou posici ještě ve druhé polovině 17. století. 102 Jejím teoretickým<br />
základům vysvětlujícím transmutaci dodala renesanční<br />
Evropa ještě jeden kámen. Symbolicky poslední a jeho tvůrce<br />
si zasluhuje zvláštní pozornost. Než se k němu dostaneme, vydejme<br />
se na okamžik do vzdáleného světa, abychom udělali za<br />
minerálními kyselinami nikoli tečku, ale otazník.<br />
Indické záhady<br />
V této knize se věnujeme téměř výhradně evropské alchymii,<br />
ale právě v diskusi týkající se silných minerálních kyselin je<br />
vhodné podívat se také jinam, do Indie. Nebude to poprvé, ale<br />
tentokrát musíme být trochu podrobnější. Především konsta-<br />
102<br />
Uvádí se, že od začátku knihtisku do roku 1800 vyšlo skoro 4700 alchymických<br />
titulů, z nichž bylo přibližně 1700 latinských a stejně tolik německých. Charakteristická<br />
maxima v počtu vydaných knih jsou tři: 1560–70, 1610–20 a 1650–85.<br />
242 / ALCHYMIE