HRA JAKO STEREOTYP CHOVÁNÍ DĚTÍ V ŠESTÉ TŘÍDĚ

Uvědomuji si, že získaný materiál není vyčerpávající. Zachycuje herní aktivity jednoho
dne z týdne. Ovšem i přesto lze tyto pravidelné sběry dat pokládat za reprezentativní a
průkazné pro analýzy a pro formulování případných závěrů.
SPOLEČENSKÁ SITUACE V DĚTSKÉ SKUPINĚ
Ve školním roce 1999/2000 postoupily děti vybrané dětské skupiny – třídy do šestého
ročníku základní školy. Dětská skupina však nezůstala beze změny. Třídu opustilo několik
žáků (dívka Kristýna, chlapci Ondřej, Pepa a Honza). Z původní páté třídy do třídy šesté
přešlo osm dívek a deset chlapců. V průběhu prvého pololetí pak početní ztrátu vyrovnal
příchod pěti chlapců. Dětská skupina v šesté třídě tedy čítala 23 členů.
Společenský základ dětské skupiny (třídy) tedy tvořilo osmnáct dětí, z nichž by se o
šestnácti z nich dalo hovořit jako o „starousedlících“. Těchto šestnáct dětí (sedm dívek a
devět chlapců) tvořilo společnost dětské skupiny již od druhé třídy. 1 Za dobu čtyř až pěti let si
do jisté míry ověřily svoje společenské možnosti v dětské skupině a našly si nebo se smířily
se svým postavením ve skupině. Přestože nelze tvrdit, že by společenská hierarchie této
dětské skupiny (za poslední tři roky) byla stabilní. Je ovšem významné si uvědomit, že změny
v pozicích byly spíše rošádami mezi velmi a trochu méně oblíbenými či naopak velmi a
méně neoblíbenými. Nezaznamenala jsem tedy ani raketový vzestup ani absolutní pád, spíše
restrukturalizaci v poli společensky úspěšných a v poli společensky méně úspěšných..
Nejuznávanějším mezi chlapci byl Fanda, jeden z největších a školně nejúspěšnějších žáků
třídy. Jemu nejblíže stál Míťa, chlapec školně úspěšný, klidný, nekonfliktní, který svoji
autoritu posiloval spíše distancí od prestižních zápoleních svých spolužáků (předseda třídní
samosprávy). K „jádru“ chlapecké části třídy patřil ještě Slávek, fyzicky atraktivní, školně
průměrný a sportovně nadaný chlapec; a Luděk, jehož maminka se podílela na jeho
moderním image, školně spíše podprůměrný. V blízkosti tohoto „jádra“ se pak pohyboval
těžkopádný Vráťa, který za účast na aktivitách této čtveřice platil svojí marginalizací.
Další čtyři „starousedlí“ chlapci různě přistupovali či se vzdalovali „jádru“ chlapecké části
třídy. Bořek byl všeobecně uznáván jako fyzicky nejsilnější kluk třídy. Tato fyzická převaha
mu zajišťoval společenskou nedotknutelnost, ovšem na druhé straně mu negarantovala podíl
na vedení třídy. Nestačila, aby získal autoritu vůdce. Také Pepík nepatřil k chlapcům, kteří by
se chtěli autoritě podřizovat, a stejně jako Bořek se nedokázal prosadit jako vůdce (byl
malého vzrůstu a nebyl příliš laskavý). Světem sám pro sebe byl Vilém. Jeho inteligence ho
často tak zaměstnala, že nepotřeboval okolí. Přesto to byl právě on, který prostřednictvím hry
dokázal Bořka a Pepíka získat, aby vytvořily relativně stabilní chlapeckou skupinu ve třídě.
Posledním „starousedlíkem“ byl Martin. Jeho problém spočíval v tom, že chtěl za každou
cenu někam patřit, mít kamarády. Neschopnost rozhodnout se, zda bude adorovat Fandovi,
nebo skupince kolem Viléma, a s tím spojené podlézání a bonzování, ho vytlačovala na samý
okraj chlapecké skupiny starousedlíků. Výsada starousedlictví mu sice po určitou dobu
získávala respekt u „nováčků“. Ale i ti po určité době zjistili, že se jim skrze kamarádství
s Martinem nepodaří zaujmout lepší společenské postavení, a že je jim po této stránce ve
svém outsiderovství roven.
Mezi chlapce, kteří postoupily z původní páté třídy, patřil ještě Tomi. Ten ovšem sám se
ještě ke starousedlým neřadil. Po celou čtvrtou a pátou třídu si udržoval manifestovanou
distanc od aktivit svých nových spolužáků. Tato strategie mu na jedné straně přinášela
společenskou izolovanost, na straně druhé mu ovšem zajišťovala do jisté míry společenský
1 Dětskou skupinu jsem začala sledovat až ve druhé třídě.
2