Sestava 1 - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

v ě d a a v ý z k u m
Kraje a lesy ve Zvolensku či Starobulharské prostonárodní
názvosloví), a to i za cenu, že o stabilní příjem
jako autorka avizovaných knižnic pro školní mládež nakonec
přišla. Na tomto konkrétním příkladu je zřejmé,
jak výjimečnou autorkou Němcová tehdy byla. Nepřijala,
co se jí nabízelo, prosazovala svou představu, vybírala
si roli, v níž chce působit, a stopu, kterou v písemnictví
zanechá: „Potom i ostatní, co jsem napsala,
nepodlehá času, poněvadž je to opis národních mravů
a života, který se vždy študovat bude a zajímat,
a snad v pozdějších dobách více než nyní. Až civilizace
mnoho a vše setře, pak se budou ohlížet po knihách,
kde by prameny našli k studiu národopisu;
a pak snad mnohý bude Boženu citovat.“ Se zadostiučiněním
až pýchou referovala i o tom, když byla přizvána
koncem páté dekády 19. století ke spolupráci
na naučném slovníku, známém později jako Riegrův
slovník naučný.
ab
18
O
d poloviny padesátých let 19. století se Němcová
upínala zejména na kontakty se Slovenskem:
„Chci vůbec vše, co jsem po Slovensku viděla a slyšela
a některé ty pověry a obyčeje zkrátka, vše bych
v malých obrázcích podala a v osobité kníze, tak se mi
to rozpráší v těch časopisech, a je to pro mě škoda.“
Tamním přátelům (Gustavu Zechenterovi, kterému
adresovala výše citovaný dopis, Samo Chalupkovi,
Juliu Plošicovi a dalším) psávala obšírně, vemlouvala
se, lichotila, pobízela ke spolupráci, důsledně
vymáhala přislíbené příspěvky či podklady pro
vlastní práci, vyptávala se a nabízela zprostředkovatelskou
pomoc. Upínala se tehdy ke Slovensku
jako k pramenu své budoucí tvorby s odvahou, nadějí
a s tak pevnou sebedůvěrou, jakou později již
asi nepocítila. Už jako autorka Babičky vypisovala
26. března 1855 detailně Aloisi Vojtěchu Šemberovi,
tehdy profesoru českého jazyka ve Vídni,
další tvůrčí záměry, vlastně plány „studijních
cest“ na Slovensko, nastiňovala mu velkorysejší
plány, a tady už i s hořkostí nad rozdílnými možnostmi
mužů a žen v tvůrčí práci: „V Němcích by
se už našel byl takový člověk, který by podobný
užitečný úmysl podporoval, ale u nás není pro
nic energie. Jedná se mi jen o první cestu, na
ostatní si vydělám, neboť je to můj pevný
úmysl každý rok na čas cestovat. Ach kdybych
co muž jít mohla, nikoho bych neprosila
o podporu, ale to nejde, já beztoho dost zkusím,
ale to vše mne neodstraší.“ K doplnění
těchto představ Boženy Němcové o Slovensku
je třeba samozřejmě vzít v úvahu i reflexi
samotné Boženy Němcové v tamním prostředí.
Poměry na Slovensku bezesporu idealizovala.
Porozumění pro tak emancipovanou ženu nebylo
možné na Slovensku očekávat a i mezi romantickými
básníky bylo minimální.
Božena Němcová by podle vlastních slov tvořila
snad až s takovým zaujetím, že by ztratila povědomí,
co se kolem děje. V posledních letech právě pro tíži
všednodenních starostí a nemoci už rozsáhlejší literární
díla vyvzdorovat nedokázala. Dosud neznámému
adresátovi v dopise z konce roku 1854, z něhož
se nezachoval ani začátek, ani konec, otevřela duši
astrochou ironie i s nadhledem se svěřovala i se
svým hodnocením vlastní práce i hodnocením vlastního
přijetí okolím: „Co mi ale píšete, že mohu být vším právem
hrda na to, že mne národ ctí a že mají lidé úctu
přede mnou – věru, tomu jste sám nevěřil, když jste to
psal, – a já se tomu také jen usmívám…“ (Dopis neznámému
adresátovi z konce roku 1854, Korespondence II
(1853–1856), s. 128.)
O několik řádek dále ale přesto dodala i přes ironický
odstup, který je možné vyčíst v předešlých slovech,