Sestava 1 - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

p o l e m i k a
MÍCHAT JABLKA A HRUŠKY
– malá úvaha o velké syntéze věd
Jak je ve stále sílícím šumu potřebná kvalitní vědní
syntéza – jakási „znalostní singularita“, čili konečný
soubor relevantních, správných, důležitých a vyvážených
informací – i jak obtížné je se jí v reálném
čase přiblížit, ví každý, kdo rozhoduje o čemkoli komplikovanějším.
Kdo je kupříkladu práv vypracovat
podklady k proponované velestavbě, která ovlivní přírodní
a společenské prostředí na generace dopředu
Investor chtivý okamžitého zisku Ekolog chránící
jedinečné druhy Sedlák hospodařící v sousedství
Inženýr pyšný na „zaručeně nejmodernější technologii“
Krajský hejtman bažící po znovuzvolení
Extrémním oříškem je hlubinné úložiště vyhořelého
jaderného paliva. Nutně ho budeme potřebovat a přemýšlíme,
jak zajistit jeho vodotěsnost a nepřístupnost
na dobu 100 000 let. Přestože pilně řešíme technické
záležitosti, je to problém především společenský. Vůbec
nevíme, kde se může ocitnout svět už jen za 50,
100, 200 let. V jakém jazyce a na jakém nosiči budou
informace o úložišti, aby zůstaly „navždy“ čitelné i pochopitelné
Bude prostor hlídat stát, který stále slábne
a třeba zanikne, nebo soukromý podnikatel – proč
on by přístup k úložišti neprodal tomu, kdo zaplatí nejvíc
Jak vůbec bude za pouhé dvě stovky let vypadat
naše životní prostředí Co když v přelidněném světě
bez zdrojů bude i ta trocha tepla z radioaktivního odpadu
vzácnější než jednotlivé životy
Ptají se ti, kdož byli pověřeni rozhodovat, kulturovědců,
co pro lidskou perspektivu znamená 100, 1000,
100 000 let A hlavně – jsou vůbec ochotni dát na jejich
názor Jsme totiž společností přírodovědy/techniky,
nikoli umění/ filozofie, a dáváme přednost mocenským
řešením!
Britský astrofyzik Martin Rees v rozhovoru pro
AB 10/2011 řekl: „Myslím si, že nás po více než
padesáti letech čeká stěžejní průlom, který však nepřijde
od filozofů, ale od některého z výjimečných fyziků.“
ILUSTRACE: INKA DELEVOVÁ
Max Laue šikovně propojil dvě různé
přírodní vědy. Proč to nestačí Představme si,
že chceme najít relativně nejvlivnějšího
jednotlivce v určité komunitě, třeba v Praze.
Hledali bychom ho podle oficiálního postavení
na magistrátu, podle pověsti v místní
zločinecké galérce, podle výše obratu
jeho byznysu, nebo snad podle společenského
impakt faktoru jím hlásaných idejí
Proč by však měl průlom přijít zrovna od fyziků A pokud
ano; podíváme-li se, kam nás všechny ty předchozí
fyzikální průlomy dovedly, proč bychom nad tím
dalším měli jásat Vidím odpověď ve skutečnosti, že
je Martin Rees fyzik a jako většina odborníků má tendenci
přeceňovat svůj obor na úkor jiných.
V roce 1959 vydal anglický fyzik a literát Charles
Percy Snow knihu Dvě kultury. Tyto kultury – tedy literární
včetně věd o člověku a společnosti a přírodovědně-technická
– se prý k sobě mají jako pes a kočka. Do
druhého vydání (1963) autor přidal úvahu o brzkém zrodu
kultury třetí, která propast neporozumění mezi oběma
základními intelektuálními živly překlene.
Splnila se Snowova prognóza Zatímco americký publicista
John Brockman (Třetí kultura, Academia 2008)
zřejmě soudí, že ano, já se obávám, že nikoli. Skutečná
třetí kultura, která by vědy o přírodě, člověku a společnosti
integrovala do funkčního kontinua (nad nímž by se
jako duch nad vodami vznášely logika s matematikou),
na svůj zrod teprve čeká. Jenže pozor, nemá smysl, aby
vznikla dřív, než si ujasníme dvě základní otázky: Co my
– lidstvo – vlastně chceme Jakou cenu jsme ochotni
zaplatit Teprve potom má smysl budovat třetí kulturu;
teprve potom můžeme míchat jablka a hrušky. Psy
a kočky taktéž.
■
FRANTIŠEK HOUDEK
25 ab